Na útesu, kde moře se vlní, ve vrzajícím, starém, pokrouceném kmeni…
Každý den spávala Myš schovaná hluboko v dutině stařičkého stromu.
Když vstala, kochala se svými poklady a čekala, až přijde noc – a spolu s ní její jediný přítel…
„Ahoj, ty můj Měsíci!“ zdravívala ho a pak mu dlouhé hodiny vyprávěla o uplynulém dni a o tom, co se jí zdálo.
Zářící, stříbrný Měsíc vždy trpělivě naslouchal a následoval ji, kamkoli se vydala.
Avšak časem jako by mlčení jejího přítele bylo čím dál hlasitější a Myš začala toužit po odpovědi.
„Měsíci, ty můj Měsíci!“ zvolala
jednoho večera. Jsi skvělý kamarád, který mi naslouchá a umí prozářit mé noci, ale proč nikdy neodpovíš?“
Měsíc se nepohnul a neřekl nic.
„Měsíci!“ zkusila to Myš znovu, o něco hlasitěji.
„Dokaž mi, že jsi můj opravdový přítel, a odpověz TEĎ HNED!“
Měsíc se stále nehýbal a neříkal nic.
Myš rozzlobeně sebrala ze země oblázek…
a vší silou jej hodila..
Nejdřív se nic nedělo…
jenže pak se Měsíc roztřásl
a spadl ze svého místa na obloze
s hlasitým, obrovitánským
Š P L O UC H
rovou do moře.