Schválně – kolikrát jste slyšeli, že dnešní děti nečtou? Že udrží
pozornost jen pár vteřin, než znovu zatouží po mobilu nebo tabletu? Že svět knížek zkrátka nemá proti obrazovkám šanci?
Nebo to tak není?
Každý den rodiče, učitelé, prarodiče a další dospělí hledají
způsoby, jak dětem otevřít cestu ke čtení. K fantazii, k jazyku, k sobě navzájem. A právě proto vznikla tahle knížka.
Když mě její autorka oslovila s prosbou, zda bych napsala předmluvu, chvíli jsem váhala. A pak jsem si vzpomněla na svou dceru. Je to už čtvrtstoletí, kdy jsem se ji marně snažila přivést ke čtení. V té době jsem ještě neučila, a tak jsem se řídila jen selským rozumem. Nepomohlo předčítání, nepomohly „povinné čtecí desetiminutovky“… Co teď?
Napadlo mě čtení na přeskáčku. Já kousek, ona kousek. A vida! Zabralo to. Kdo by to byl řekl? Právě pro děti, jako byla moje dcera, by knížka Už máš svého koníka? mohla být tím prvním klíčem ke čtení s láskou. Děti tu čtou jen jednu větu psanou velkými tiskacími písmeny. Je to jejich malý, bezpečný
a plně zvládnutelný prostor, kde každá přečtená věta znamená okamžitý úspěch a radost z dokončení. Všechno ostatní čte dospělý. Příběh tak vzniká společně; jako rozhovor nebo
jako hra, kterou si děti snadno zamilují.
Nečekejte klasickou pohádku ani běžnou dětskou knihu.
Už máš svého koníka? je něco víc. Je to formát, který dává prostor i nejmladším čtenářům, a přitom neztrácí hloubku ani hravost. Příběhy jsou krátké, ale mají sílu. Koníci k dětem přicházejí nečekaně: z oblohy, ze zídky, z lesa, z rybníka nebo z místa, kde se dějí věci, které už dospělí dávno přestali vnímat. Všechny kapitoly ale mají jedno společné: pomáhají budovat vztah mezi dospělým a dítětem.
Autorka ví, jak mluvit k dětem. V jejích příbězích najdete humor, nadsázku i respekt. Malé čtenáře nepodceňuje. Nejde jí jen o zábavu. Zve je do světa, kde se smějí, baví a zároveň přemýšlejí. A rodiče? Ti si možná vzpomenou na chvíle, kdy někdo četl jim – ve škole, doma nebo u babičky.
Z učitelské zkušenosti vím, jak těžké je děti zaujmout. Udělat ze čtení příjemný rituál místo povinnosti. Ve škole nám pomáhá navodit atmosféru spousta polštářků, na které si děti při čtení mohou sednout nebo i lehnout kdekoliv ve třídě.
K vytvoření pohodové atmosféry doma opravdu stačí pár minut. Posaďte se spolu, přečtěte jednu větu sem a jednu tam.
A pak ještě jednu. A ještě jednu. Ani si nevšimnete, že mezi vámi začalo vznikat něco výjimečného. Dítě v tu chvíli slyší i to, co není napsané: Důvěřuju ti, máš na to. Stačí jedna věta!
A tak vám, milí čtenáři, přeji, ať se vám knížka pohodlně drží v ruce. Ať je vám u ní spolu krásně a útulně. Ať z těch malých, krátkých vět vzniknou nezapomenutelné velké zážitky.
Ať je vám při čtení prostě dobře.
A třeba při tom zazní i ta jedna věta: „Pro nejlepší den, koníku, přijď sem.“ Co bude dál? To už záleží na vás.
Ing. Mgr. Lenka Ševčíková autorka programu e-učitelka
sVET KOUZELNYCh KONIKU ˚
Vysoko na nebi, mezi obláčky, leží magická říše plná zvláštních obyvatel. Jsou to snad prasátka, medúzy nebo žirafy? Kdepak!
JSOU TO KONÍCI.
Propána, jak by mohli koníci žít vysoko mezi obláčky? Co by tam jedli a kde by spinkali? Prozradím vám tajemství. Ti koníci nejsou jen tak obyčejní. Každý z nich má speciální moc.
PTÁTE SE JAKOU?
To není tak jednoduché. Každý má totiž úplně jinou. A proto můžou hrát tolik her, že se to nedá spočítat na prstech ani
na kopytech. Třeba na zmizenou místo schovky, na chameleony, kdy se mění na něco jiného, nebo na žárovky, a to svítí mezi oblaky jako hvězdičky.
MYSLÍTE SI, ŽE SE KLIDNĚ PASOU?
Že poslušně chodí přes pruhy duhy a hřejí se na sluníčku?
Nebo si zpívají v kruhu hezké písničky? Kdepak! Jsou to pěkní rošťáci, co ani malou chvilku neposedí.
HONÍ SE, CHYTAJÍ, VYVÁDĚJÍ POŘÁD NĚJAKÉ KOUSKY.
Neustále si tropí žertíky, které někdy nedopadnou zrovna dobře. Vyhazují kopýtka, řehtají se, skákají z jednoho mráčku na druhý, i když je to pěkně vysoko. Víc než koníky připomínají pytel barevných blech. Zvlášť odtud zezdola.
KOHO BY TO ALE POŘÁD BAVILO?
Hrát ty stejné hry dokola a dokola. Kouzelné koníky tedy rozhodně ne, a proto dali jednoho dne čumáky dohromady, aby se domluvili, co budou dělat.
„TAKOVÁ
NUDA…,“ FUNĚL MODRÝ KONÍK.
„To je pravda. Už jsme dělali úplně všechno alespoň stokrát.
Měli bychom vyrazit někam za pořádným dobrodružstvím,“ povídal jeho fialový kamarád.
„NEBO NĚKOMU POMÁHAT,“ ŘEKL BÍLÝ.
„A poznávat nové kamarády a kamarádky,“ hlásil se kopýtkem žlutý se skvrnami.
„CO TAKHLE VŠECHNO NAJEDNOU?“
ZEPTAL SE HNĚDÝ.
„Ano! Ano! Všechno najednou, to bude nejlepší,“ radovali se koníci, jak dobře to vymysleli. Neradi totiž ztrácejí čas.
„VYRAZÍME
DO SVĚTA.“
„A s kým to kamarádění, dobrodružství a pomáhání budeme dělat?“ kladli si správně otázku, na kterou ani jeden z nich neznal odpověď.
„KDE SE DÁ NAJÍT KAMARÁD?“
Ale vy to víte, že ano? Co byste koníkům poradili? Aby se vydali k regálům se šroubky v obchodě s nářadím, jako tatínci? Nebo snad ke kadeřnici, jako maminky?
ALE NE, AŤ JDOU ZA DĚTMI!
No jistě. Máte pravdu jako vždycky. S kým jiným je nejlepší zábava a nekončící dobrodružství? S dospěláky by koníci moc legrace nezažili.
TAK TO ANI NÁHODOU.
„Přesně tak. S dětmi je ta největší zábava, protože ještě nemají tolik otravných povinností a rády si hrají,“ švihali koníci nadšeně ohony. No jo, jenže přece za nimi nemohou kdykoliv jen tak přiletět na mráčku. „Ne, musí nás samy zavolat.“
„JAK
TO UDĚLAJÍ?“
Na koníky se valil jeden problém za druhým. Vážně to nebylo tak snadné.
Chce to tajné heslo, které vypátrají jen pozorná dětská očka. Kam ho umístit, aby bylo skryté před všemi moc velkými a nezábavnými lidmi?
„DÁME HO NA ZEĎ U HŘIŠTĚ.“
„To je skvělý nápad, rodiče se stejně na hřišti jenom koukají do telefonu. Ničeho si nevšimnou. Zbývá už jen vymyslet, co tam dětem napíšeme.”
„MOŽNÁ: ‚HOLA, HOLA, KONÍK VOLÁ!‘ ”
„Nezní to, jako kdybychom si chtěli telefonovat? Nebo snad: ‚Haló, zábavy je málo?‘ Aby pak ale děti nebyly překvapené, až na ně vyskočí koníček.“
„PRO NEJLEPŠÍ DEN, KONÍKU, PŘIJĎ SEM,“ ŠPITLA RŮŽOVÁ KOBYLKA.
„Ano, to je dokonalé! A k tomu ještě nakreslíme parádní obrázek,“ volali koníci. Jak padla večerní tma, vyrazili do parku v mikinách s kapucí, aby byli nenápadní. V kopýtkách měli spreje a křídy. Ráno byste zeď u hřiště vůbec nepoznali! Bylo
tam obrázků jako v galerii a všechno samí koníci. Uprostřed, na tom nejdůstojnějším místě, mezi barevnými hvězdičkami, jste mohli najít ten tajný kouzelný nápis.
PRO NEJLEPŠÍ DEN, KONÍKU, PŘIJĎ SEM.
A bylo to. Kdo si ten nápis asi přečte jako první? A co se potom stane?
PRaZDNINY s bUbLINKOU
„HOUPY,
HOUPY, KDO SE HOUPE, NENÍ HLOUPÝ.“
„Takhle to nemá být!“ rozčílil se malý bráška na Klárku. Chtěl říkanku „houpy, kroupy” a ségra mu dělala naschvály. Jako vždycky.
„TAK SI TO ŘÍKEJ SÁM, UMÍŠ TO,“ NEDALA SE KLÁRKA.
Jindy si na hřišti hrála ráda, ale tenhle den byla moc nervózní. V břiše měla, jako by se přejedla pudinku. Jeli totiž na dovolenou.
DALEKO OD DOMOVA.
Věděla, že bude postrádat svoji postýlku, hračky a domov. Vůbec nejhorší ale bylo to, že měli jet k vodě! Studí, straší ji tím, jak je hluboká, vlnami, a ona se ještě nenaučila plavat! I když už jí bylo sedm a ostatní to dávno uměli. Prostě se vody bála.
TAKÉ V NÍ ŽIJÍ DIVNÉ POTVORY.
Třeba žáby, hadi a velké ryby, které se jí můžou klidně při koupání otřít o nohu! Kdo by tam vůbec lezl? Jenže na dovolenou se všichni těšili a ji by nikdo nepochopil.
„CO S TEBOU JE?“ PTAL SE TÁTA.
„Ale nic, půjdu se projít,“ vykroutila se Klárka z nechtěného rozhovoru a šla se potloukat okolo. Chvíli si trénovala stavbu hradu z písku, protože na pláži jich bude stavět hodně, když se bojí do vody.
