Svou minulost vnímáme obvykle optikou vládců, avšak v jejich stínu prožívali své drobné radosti i strasti obyčejní lidé, do jejichž životních příběhů zasahovali někdy i neblaze panovníci svými rozhodnutími a činy.
KAPITOLA PRVNÍ
VRACÍ SE K TAJEMSTVÍ
STARÉMU DESET LET
UŽ PODESÁTÉ oslavoval boleslavský rychtář Arnošt Zlatník narozeniny syna Františka. Zatímco dříve nepochyboval, tentokrát se v mysli zdráhal uvažovat o něm jako o svém. Když je chlapci deset, tak nejenže dostává podobu, jakou si uchová takřka celý život, ale už se výrazně projevují i jeho důležité osobní vlastnosti. Obojí však Zlatníka mátlo.
Pokud pátral ve Františkově tváři, nacházel v ní pár náznaků společných s Máří, ale převažovaly rysy jemu zcela neznámé. Oči měl sice posazené podobně jako jeho žena, ale byly černé a vyzařovala z nich nepokojná touha a vzdor. Nos, ano, nos musel svým bambulovitým tvarem upoutat každého na první pohled, ale nic podobného se ve Zlatníkově rodině nevyskytlo snad celé generace; vždycky tady byly nosy štíhlé a rovné. Chlapec se neuměl usmívat, pouze se nějak divně zatvářil, takže se z toho nedalo určit, zda se usmívá nebo posměvačně šklebí.
A jeho povaha? Byl příliš vznětlivý, vzpurný, a jak si sousedé Zlatníkovi často stěžovali, nikdy neměl daleko k surovým klukovským šarvátkám, které jak mu tvrdili, pokaždé vyprovokoval jen on sám. Jak rád by Františka obhájil, ale neměl ani jeden jediný důkaz, že se mladý Zlatník třeba pouze bránil. Jako by se všichni proti tomu chlapci spikli. Ale možná si to zasloužil…
Jaromír Jindra
Rychtáře trápilo, že Františka nemají lidé rádi. Jenže jak se zdá, není v jeho možnostech takové mínění změnit tím spíše, že chlapec domluvy vyslechne, nic neřekne, na tváři se mu usadí maska plná vzdoru a pak jen klackovitě odejde. Zlatník starší, který kdovíproč nad Františkem moc nepřemýšlel a před časem nad ním zlomil pověstnou hůl, se raději ani nezajímal kam. Nejspíš si jde vylít vztek na nějakém z kluků ve městě. Asi by ho hodně překvapilo, kdyby našel syna, jak sedí zapomenutý smutně na bobku s hlavou sklopenou kdesi v koutku a má v očích slzy.
Zlatník nepatrně zakroutil hlavou – divil se tomu, že se diví, jaký ten kluk je. Konečně si připustil, že na tom má také nezanedbatelný podíl viny. Všechno je pro něj přednější než syn, a ten proto vyrůstá jako kůl v plotě. Zapomněl, že by se měl Františkovi věnovat, protože kdo jiný než on by měl stát na prvním místě jeho pozornosti. Místo toho se stará o město, často řeší zbytečné a nepodstatné soukromé problémy obyvatel a na Františka mu už nezbývá čas. Tak tohle se bude muset změnit.
Taky si nevzpomíná, že by někdy viděl Máří, jak se laská se synem, že ho objímá, hladí, hraje si s ním, povídá… Má ho vůbec ráda? Asi ano, ale nějakým zvláštním způsobem, který nedává nic najevo, zatímco František by jistě uvítal její laskavou náruč a povzbudivá slova. Člověk by spíš řekl, že je jí syn lhostejný nebo že ho dokonce nenávidí.
Kolikrát si za těch deset let připomněl, co provázelo chlapcovo zrození. Seděl tenkrát na okraji ženina lůžka, držel ji za ruku a tichými slovy jí dodával odvahu. Zda ho vnímala, nebo aspoň slyšela jeho konejšivý hlas, neví. Zato nikdy nezapomene na babku, která
Václav IV. – Na zármutek nezbyl čas
přišla pomáhat rodičce a nerada viděla muže ve stejném pokoji, kde mělo dojít k zázraku zrození.
„Tady nemůžeš zůstat, tohle není nic pro chlapa,“ zkusila ho vyhnat, stejně jako to dělala snad po celý čas, kdy se stala porodní bábou. „A nic na tom nemění, že jsi rychtář!“ dodala.
„Hezky rychle zapomeň, že bych měl opustit Máří. Za to, jak teď chuděra trpí, můžu také, a možná víc než ona,“ reagoval a cítil to právě tak, jak to řekl. Na početí dítěte jsou zapotřebí dva. A dítě je plodem lásky. Může snad muž opustit ženu ve chvíli, kdy trpí? Udělá-li to, jako by se k ní otočil zády a odmítl svůj podíl viny.
„Už jsem řekla! Budeš tady jenom překážet.“ Taky ona si stála za svým.
Překážet tady budeš jenom ty sama, málem by jí odporoval, ale včas si uvědomil, že on by rodičce na rozdíl od téhle v porodech zkušené stařeny nepomohl ani za mák.
„Až opravdu bude třeba, odejdu,“ připustil se zaváháním kompromisní řešení.
Babka zahudrala jen tak pro sebe: Tak se tady třeba poser, mávla rukou a sklonila se nad Máří. Od té chvíle byla pro ni nejdůležitější rodička a pak ještě Zlatníkova služka, která přinášela horkou vodu. Rychtář jakoby tam ani nebyl, a tak mu co chvíli šlápla na nohu, dloubla do něj špičatým loktem a dělala to tak často a s takovou chutí, až mu nezbylo než se zvednout a odklidit do rohu u vzdálenější stěny. Babice se při jeho ústupu spokojeně ušklíbla. Tak vida, tudy na něj…
Porod byl dlouhý a Máří trpěla prudkými bolestmi. Matně si uvědomovala, že uklidňující stisk mužských rukou zmizel. Vykašlal se na ni. Nechává ji trpět. Ano,
Jaromír Jindra
to má za trest, že zhřešila. Když slibovala v kostelíku v Budči věrnost královu ohnivci Janovi z Trúby, vědomě lhala; nemohla mu být skutečnou ženou, když v Boleslavi žil Arnošt Zlatník, kterého tajně opustila spolu s hříšnou touhou těla být s milencem. Bůh to viděl a teď ji trestá.
„Zabila jsem…,“ náhle vykřikla v bolestech. „Zabila jsem ho…“
Zatímco Zlatník sebou poplašeně trhl a chtěl se vrátit k lůžku své ženy v obavě, že dítě je mrtvé, babka rodičce setřela pot z čela a povzbudivě zamumlala: „Ale kdepak, tvoje dítě žije. Jenom ho musíme společně dostat ven. Zatlač, jen pořádně zatlač, děvenko.“
„Dítě ne, jeho…,“ následoval další výkřik, po němž se tělo Máří napjalo a z úst se jí vydralo dlouhé, takřka nekonečné zaúpění.
„Ještě trochu a budeš to mít za sebou,“ zaslechl Zlatník slova porodní báby. A pak uviděl, jak jeho žena, jeho zbožňovaná Máří, vysíleně spočinula na lůžku, babice zdvíhá něco krvavého a služebná se toho uzlíčku rychle chápe, aby ho zbavila nečistoty. Snad ve stejné chvilce se ozvalo slabé, takřka přidušené nešťastně znějící zaplakání človíčka, který se začal seznamovat se světem. Bude k němu přátelský, nebo ne?
„Máš syna, Zlatníku,“ řekla s ulehčením bába, a dokonce se na rychtáře usmála. Však jí taky dal pořádně zabrat!
Zavalila ho ohromná radost a současně vděčnost vůči Máří, té skvělé a nádherné ženě, která nedá zahynout jeho rodu.
Tak na tohle si Arnošt Zlatník vzpomněl u slavnostně prostřeného stolu na počest oslavence. Františkovi je deset, a tedy čas, kdy si může spolu s rodiči poprvé
Václav IV. – Na zármutek nezbyl čas
přiťuknout sklenkou vína; nedostal ji plnou, jen sotva z poloviny, i tak je to dost…
Rychtář se láskyplně zadíval na svou ženu. Byla pořád stejně líbezná, jako když si ji bral, jen trochu ženštější. Škoda že mu už nedala žádné další dítě. Přitom on ji nikterak nezanedbává, spíše naopak.
Sem tam zaslechl řeči o tom, že si některé ženy dovedou ještě včas pomoci od nechtěného plodu. Prý stačí vypít několik hrnků odvaru z kořenu pámelníku. Jiné doporučují jako účinnější silný nápoj z dubové kůry. Že by taky Máří…? Bude si s ní muset promluvit. V duchu nad tím hned zase mávl rukou. Kdepak, ona by přece nezavraždila jejich dítě, vyvíjející se v jejím lůně. I kdyby se zeptal, stejně mu nic nepřizná – a on bude dál nejistý a podezřívavý, i když možná neprávem.
Netušil, že jeho žena pečlivě dbá na hlas svého těla, a jen proto se pak několik nocí v měsíci vyhýbá Zlatníkovým tělesným něžnostem.
Ještě takový rok dva a bude docela zbytečné pokoušet se třeba o rozkošnou dcerušku, uvědomil si.
Až v noci, když ležel vedle svojí ženy, uspokojený po společně prožitých milostných hrátkách, díval se s očima rozevřenýma do sametově černé tmy a nemohl usnout, vetřela se mu do mysli vtíravá připomínka dávných, takřka zapomenutých Mářiných výkřiků. „Zabila jsem ho. – Dítě ne, jeho…“
Jako by je pronesla zrovna teď, tak jasně je slyšel. Co to mělo znamenat? A proč mu tato slova nedají spát teprve dneska, proč se o ně, o jejich skutečný smysl, pokud vůbec nějaký měla, nezajímal dřív? Všechno chce svůj čas, říkával mu kdysi otec, po němž zdědil nejen úřad rychtáře města Boleslavi, ale také jméno
Arnošt. Co když právě nastal ten správný čas, aby zjistil, co tím jeho žena tehdy myslela? Třeba nic, byl to jen výkřik jako odraz její nepředstavitelné bolesti.
Ráno se zeptá. Jako by potřeboval právě takové rozhodnutí, zavřel oči a ponořil se do spánku.
DRUHÝ DEN SE ZEPTAL.
Pravda, dost dlouho to odkládal v domnění, že se vyskytne vhodnější chvíle, než je ta, ve které se s Máří zrovna nachází, až se přece jen skoro v poledne odhodlal.
„Koho že jsi to zabila?“
„Já?“ Prudce se otočila a pohlédla mu zpříma do očí. „Nevím, nač se mě ptáš,“ řekla s údivem po nepatrné chvilce zaváhání.
Zavrtěl hlavou a trpce se pousmál. „Však ty dobře víš. Myslím, že i já to vím. Jeho, toho ohnivce, svého milence, co jsi mi s ním utekla,“ vyslovil nahlas myšlenku, jež se mu zdála čím dál reálnější.
„Stydím se za to, co jsem ti provedla, a věř, že se budu hanbit do konce života. Dala jsem na hezká slovíčka a bez rozmyslu jsem hodila za hlavu jedinou a skutečnou jistotu, jakou jsem měla v tobě, Arnošte. Nevyčítej mi to, prosím. Byla to chyba,“ požádala ho tiše.
Přiznání ho potěšilo, ale v Mářiných slovech přesto postrádal to hlavní – odpověď na jím položenou otázku. Nebo přesněji řečeno potvrzení jeho více než pravděpodobné domněnky.
„Nevyčítám, na to jsem snad dost rozumný, abych si dokázal představit, proč ses vrátila i s rizikem, že tě natrvalo zapudím. Kdyby všechno bylo v pohodě, zůstala bys… u něj. Jenže jsi ho zabila. Proč?“ A proč
Václav IV. – Na zármutek nezbyl čas
já tak zarputile trvám na tom, aby se mi doznala ke zločinu? Budu si jí pak ještě moct vážit? Jako vražedkyni bych ji měl předhodit katu… Dejme tomu, že to udělám, ale ve stejné chvíli, kdy se jí kolem krku zadrhne konopná smyčka, začnou na mě všichni ve městě hledět s pohrdáním a přestanou mne poslouchat. A co horšího – sám sebe odsoudím k samotě. Cožpak mi nestačil čas, kdy jsem si zoufal po jejím útěku?
Tehdy jsem si sice myslel, že se ztratila v okolních lesích a zahynula tam; že by uprchla za milencem, mě vůbec nenapadlo, ale to na mém tehdejším žalu, kdy mi nezáleželo na životě, nic nemění.
Máří mlčela. Rozmýšlela. První roky po návratu se bála podobné otázky, přestože doufala, že se muž spokojil s jejím vyhýbavým sdělením, že Jan z Trúby je mrtvý, a jak čas plynul, uvěřila, že ji Zlatník nevysloví. Najednou tady byla a v jejích vzpomínkách se pootevřela vrátka do míst, která si přála ponechat navždy zavřená. Jako by se ta věc nikdy nestala. Jenže se stala a ona to udělala.
Popošla několik kroků a posadila se na stolici u stolu naproti svému muži. Kdo jiný by dokázal odpustit, tak jak to udělal on? I před ostatními lidmi ve městě její poklesek, celé to její hanebné provinění skryl za závoj slov o tom, že bloudila a jen díky božímu zásahu přece jen našla správnou cestu. Na potvrzení svého tvrzení ještě nechal sloužit slavnou děkovnou mši. Mohl snad někdo zapochybovat?
A tak se rozhodla.
„Ano, zabila jsem Jana z Trúby. Ve spánku jsem ho několikrát probodla jeho vlastní dýkou. Už jsem nevěděla, kudy dál. Ke každé služce se choval líp než ke mně. Hned nato jsem uprchla z jeho tvrze a hledala
Jaromír Jindra
cestu sem. Tebe, Arnošte, prosím, nechtěj znát podrobnosti. Roky se snažím na svou potupu zapomenout.“
Zlatník nepatrně přikývl a mlčky vztáhl ruce po stolní desce, aby v nich skryl ty Mářiny.
Jak je to všechno dávno, co ji sem přivedl její otec, pozdravil se se Zlatníkem a jí pouze řekl: „Rychtář Zlatník bude tvým mužem. Dohodli jsme se a on souhlasí.“ Všechno se v ní vzepřelo. Oni se dohodli – a jí, které se to nejvíce týká, se nikdo slůvkem nezmínil, na nic se jí nezeptal! Nemilovala ho a Zlatník nemiloval ji. Byli si cizí a měli spolu sdílet lože. Nezapomene, jak si ji rychtář s úsměvem prohlížel. Jako by byla nějaké zboží…
Nikdo, a tedy ani Zlatník, se nemohl divit, když utekla s Janem z Trúby. Byl krásný, mladý, dvorný, a jak dovedl spřádat milostná slovíčka, až jimi spoutal její mysl, rozum i srdce. I tam na jeho tvrzi měla nějaký čas dojem, že se ocitla v ráji. O to větší ji posléze čekalo zklamání. Změnil se v bezohledného surovce, uštěpačného domýšlivce, opovrhujícího její láskou, zadupávajícího Mářino sebevědomí hluboko do země. Vinil ji z každého svého neúspěchu, denně jí předhazoval, že jen kvůli ní ho panovník zbavil povinnosti králova ohnivce. Připouštěla, že by to mohla být pravda, ale jenom zčásti; byl to přece on, kdo ji odlákal od jejího muže. A co ona? Nezachovala se tak, jak by se měla podobným návrhům postavit počestná žena. Bránila se svodům velice chabě, takže ji snadno přesvědčil.
Až skápla do poháru její ústupnosti poslední kapka zla. Jan z Trúby ji bezdůvodně zatlačil do kouta a tam ji nemilosrdně skopal do krve. Té noci se jí zmocnila
Václav IV. – Na zármutek nezbyl čas
touha zbavit se toho všeho. Bodla. Bodla jednou, dvakrát a pak už rány nepočítala. Když jí ruka svírající dýku zemdlela, uvědomila si svůj hrůzný čin a utekla z tvrze. Tehdy doufala, že uprchla i před vlastním svědomím. V tom jediném se spletla.
Nějaký čas bloudila, s rukou nataženou v němé prosbě o kousek chleba, než se rozhodla najít cestu do Boleslavi, padnout před svým zákonitým mužem na kolena a odprosit ho. Nevyhnal ji.
„Jsi dobrý člověk, Arnošte,“ zašeptala po chvíli.
„Do smrti si nepřestanu vyčítat, jak jsem ti ublížila.“
Neměla odvahu se mu dívat do očí a on v té chvíli nabyl konečnou a nevyvratitelnou jistotu: František je synem toho mrtvého muže. Možná že Máří ve chvíli, kdy poprvé bodla do spícího těla králova ohnivce, ani nevěděla, že v jejím lůně klíčí nový život. Znamená to, že příštím dědičným rychtářem v Boleslavi bude nepravý Zlatník.
A tak je s rukama spojenýma ve chvíli zvláštní důvěry zastihl František. Znenadání se objevil na prahu a stačil jeden jediný pohled, aby jim bylo jasné, co se přihodilo. Rval se. Podle toho, jak vypadal, odtáhl z boje zřejmě poražen. Měl potrhané šaty, roztržený ret, v ústech o dva zuby méně a na obličeji mnoho škrábanců; okolo zvolna otékajícího oka se začínala vybarvovat podlitina po úderu pěstí.
„Přepadli mě. Bylo jich moc,“ podal vysvětlení. Kdepak, nestěžoval si, jen chtěl omluvit, jak vypadá.
„Takže ti nařezali…,“ konstatoval s určitou dávkou škodolibosti Zlatník. Často si mu měšťané, především jejich ženy, na syna stěžovali a opatrně připojovali, že by měl přitvrdit ve výchově. Jejich doporučení odbýval mávnutím ruky doprovozeným slovy: „To
Jindra
samé byste měli udělat i vy!“ Třeba mu teď spadne hřebínek…
„Už jsem řekl, že jich bylo moc,“ hájil se František tvrdohlavě.
„Zdá se, že ti jen odvedli, co jsi dělal ty jim. Když poznali, že sám na tebe nikdo z nich nemá, spojili se.“
„Jsou to…,“ začal chlapec, ale najednou si nemohl vzpomenout na nic, k čemu by jejich chování přirovnal. „To se přece nedělá, taková přesila na jednoho.“
S něčím takovým se setkal poprvé. Vždycky přece platilo kdo s koho, byla to otázka klukovské cti, ale tohle bylo zákeřné, nedůstojné.
„Mýlíš se, hochu,“ řekl klidně rychtář. „Vždycky je to tak, že se v určité chvíli všichni spojí proti jednomu. I vládci to tak dělají. Jsi moc mladý, a proto tak málo víš. Také proti našemu králi Karlovi se takhle nejednou spojili. Třeba rakouský vévoda a králové Polska a Uher.“
„A nařezali mu…,“ dal se slyšet s jistotou František.
„Kdepak,“ zasmál se Zlatník s převahou člověka, který ví… „Vytřel jim všem zrak! Je zatraceně chytrý, ten Lucemburk! Vůbec nedopustil, aby došlo k válce, ale dokázal své odpůrce rozdělit a z některých si ještě udělat vlastní spojence. – Tohle si dobře zapamatuj. Ne síla, ale rozum vítězí. Jednou budeš stát v čele tohoto města místo mne. Pokud vsadíš na svaly, dlouho Boleslav řídit nebudeš.“
Kluk pokrčil rameny a myslel si své. Staří dovedou jenom poučovat, a přitom ty jejich žvásty stejně za nic nestojí. To až se my postavíme na jejich místa, to teprve bude jiná! Vůbec netušil, že přesně to samé si mysleli dorůstající chlapci snad po celou dobu, co svět světem stojí.
Václav IV. – Na zármutek nezbyl čas
„Můžeš jít. Nebo nám snad máš ještě co říct, Františku?“ Zlatníkovi po tom, co slyšel od své ženy, nějak nešlo přes rty, aby použil výrazu synu jako dosud.
Mladý Zlatník se beze slova otočil a zmizel. Kdyby na něm předchozí bitka s kluky nezanechala tolik viditelných šrámů, ani by za rodiči nezašel.
Ještě ten samý večer se oba Zlatníkové vydali na hodně nepříjemnou procházku městem. Během ní navštívili všechny domy, pod jejichž střechami žili kluci, se kterými se František popral. Nejen toho dne, ale i dříve. Jenže ono to vlastně vyšlo nastejno. Každodenní půtky už tak nějak patřily k jejich životu… Všude se musel František, na jehož rameni těžce ležela rychtářova ruka, uklonit a požádat o prominutí, že se pral s jejich synem, a slíbit, že to bylo naposledy.
V duchu se František vztekal, prskal a sliboval tátovi pomstu, ale v dané chvíli nebylo zbytí – musel poslechnout. Když odříkával přikázaná slova omluvy, snažil se nevidět vítězoslavné pohledy kluků vykukujících po straně za zády svých rodičů. Pro ně tohle musí být zatraceně chutné zadostiučinění, ale on, František Zlatník, jim své chvilkové ponížení pořádně osladí!
To ještě netušil, že bude přinucen nejen splnit svůj nedobrovolně daný slib, že končí se rvačkami, ale že ze zamýšlené pomsty nebude nic.
Arnošt Zlatník se totiž při pohledu na Františkovo takřka zavřené oko obkroužené podlitinou, hrající různými barvami duhy, rozhodl, že dost bylo benevolence. Hned teď přitáhne otěže a bude se chlapci pořádně věnovat. Máří je na něj příliš měkká, všechno mu povolí, a ať provede cokoli, hned si dovede najít nejednu omluvu. Tak s tím je odteď konec!
Jaromír Jindra
Když skončili to trapné kolečko po Boleslavi, ani jeden cestou domů nepromluvil. Zdánlivě nebylo o čem. Až před jejich domem starší Zlatník s rukou na klice s neskrývanou úlevou řekl: „Tak to bychom tedy měli…“
Mladší Zlatník k němu s úšklebkem pozdvihl svoje černé nepřátelské oči, ve kterých se dalo jasně přečíst: Tohle nikomu nedaruju!
„Na pomstu hodně rychle zapomeň,“ zareagoval rychtář na nevyslovený vzkaz a pak jiným, překvapivě mírným tónem dodal: „Nechci, aby mi tě jednou zabili, Františku. A oni jsou schopní to udělat.“
„Jsem silnější než oni,“ připomněl mu hrdě syn.
Starší Zlatník mu prsty pocuchal vlasy a usmál se: „To jsme právě viděli. Maminka, ty i já. No nic, o tom, co bude dál, si popovídáme zítra hezky v klidu.“
Aniž by to byl jeho záměr, připravil klukovi bezesnou noc.
„DOBŘE VÍM, proč se pereš,“ bylo první, co František slyšel hned po snídani; jen chvilku před tím mu starší Zlatník naznačil rukou, aby zůstal sedět a neodcházel.
Chlapec přivřel oči. Dělával to jen o maličko dříve, než zaútočil na některého ze svých vrstevníků, a tím ho znejistěl. Fungovalo to. Na tátu se ale nemůže vrhnout s rukama sevřenýma v pěsti, na něj bude muset jinak. Ani nestačil domyslet, když Arnošt Zlatník klidně pokračoval:
„Chceš mít mezi kluky navrch. Neříkám, že se ti to nemusí povést, ale jedno si zapamatuj: silou si poslušnost natrvalo neudržíš. O tom tě snad přesvědčili, když se proti tobě postavili všichni najednou.“
Václav IV. – Na zármutek nezbyl čas
„To byla náhoda…“
„Náhoda říkáš?“ a starší Zlatník zavrtěl hlavou. „To bylo varování, chlapče, a ty bys ho měl brát vážně. Řekl jsem ti, že jednou budeš místo mě řídit tohle město. A ty už dneska na to musíš pamatovat. Budou-li tě tvoji vrstevníci nenávidět, bude v nich nenávist přežívat po celý život. Je nejvyšší čas to zastavit, nebo až se staneš rychtářem, budeš sklízet hodně kyselé plody činů svého mládí.“
František mávl rukou. „Budou se mě bát,“ opakoval své přesvědčení. Jistota, s jakou to řekl, otce rozesmála.
„Poslouchal jsi, co jsem ti řekl?“
„Jo,“ odsekl kluk nakvašeným tónem.
„Já si to nemyslím. Pak by sis určitě zapamatoval, že silou si poslušnost natrvalo nezajistíš.“
„Jinak to přece nejde!“
„V tom se právě mýlíš. Jde. Musíš si získat svým chováním důvěru a z ní vyplývající poslušnost díky svému rozhledu a umění správně rozhodovat o potřebách města, stejně jako každého, kdo v něm žije. Je to hodně těžké, pravda, ale jenom tak se ti nikdo nepostaví do cesty. Peru se já snad s měšťany?“ František tuhle otázku zřejmě přeslechl.
„To snad mám před nimi panáčkovat?“
„Panáčkovat zrovna nemusíš,“ taková představa rychtáře pobavila, „postačí, když se naučíš naslouchat a rozumět jejich problémům. – Udělejme mezi sebou takovou tajnou dohodu,“ navrhl ztišeným hlasem a spiklenecky přivřel pravé oko. „Místo toulání se po ulicích a rvačkách s kluky tě naučím tomu, jak si je získat, aby ti jednoho dne zobali z ruky…“
„Všichni?“
Jaromír Jindra
„Jak jinak. Všichni. Ruku na to?“ a Arnošt Zlatník nachystal pravici tak, aby v ní mohl na důkaz vzájemné dohody sevřít Františkovu ruku. Chlapec mu ji s opatrným ostychem podal.
„A začneme s tím ještě dneska,“ rozhodl starší Zlatník tónem, jenž nepřipouštěl žádné odmlouvání.
„No jo, ale co řeknou kluci, když mezi ně nepřijdu?“ vznesl chlapec námitku, jež pro něho byla zřejmě důležitá.
„To je přece jedno.“
„Ale to vůbec není jedno! Budou si myslet, že jsem posera a že z nich mám teď naděláno do kalhot.“
„Nuže dobrá… Tak si třeba představ, že půjdeš mezi ně. Včera jsi všude dal slib a oni tě samozřejmě budou provokovat. Záměrně, rozumíš? Chtějí, abys ho porušil. Zrušíš-li dané slovo jednou, nebudeš ho držet nikdy. Pak ovšem postrádá smysl, abych tě cokoli učil…“
František nerad, ale přece jenom nepatrně přikývl.
Táta může mít pravdu. Nu což, pár dní to snad vydrží a pak se uvidí. Ještě si na něco vzpomněl: „A máma… s tou jsi mluvil o tom, že…,“ nedokončil.
„Přece jsme se dohodli, že je to naše tajemství,“ připomněl mu otec. „Kdyby o tom máma věděla, nebylo by to tajemství.“
František se zvedl, protože jejich rozhovor považoval za skončený. Otec ho ale zastavil dřív, než stačil položit ruku na kliku.
„Ještě něco…“
Otočil se s nechápavým výrazem; přece si všechno řekli…
„Především se musíš naučit číst a psát. Bez toho by z tebe byl hodně špatný rychtář,“ oznámil mu Zlatník. „Může tě to naučit otec Jeroným nebo i já sám.“
Václav IV. – Na zármutek nezbyl čas
Preferoval by sice první možnost, sám četl pomalu a písmo měl hodně kostrbaté, ale na druhé straně by měl kluka na očích.
„Raději bych se učil u kněze, když už to musí být…,“ špitl František.
„Že jsem si to nemyslel!“ zvolal s úlevou starší Zlatník a dělal, jako když druhou část věty neslyšel. „Tak se sbírej, půjdeme to s ním domluvit.“
„Ale já myslel…“
„Jo tak tys myslel, že to budeme donekonečna odkládat, že? Kdepak, co můžeš udělat dneska, taky dneska udělej!“
A tak se objevili na městském podlouhlém rynku hezky vedle sebe a mladší Zlatník se sice nerad, ale přece jen snažil držet s tátou krok. Šel s hlavou sklopenou a v ní samé černé myšlenky. Nikdy by nevěřil, že jedna prohraná klukovská rvačka by pro něho mohla mít takové katastrofální následky. Musel se omluvit a cítil se tak trapně jako ještě nikdy. Teď aby se učil číst a psát; k čemu mu taková zbytečnost kdy bude? Kdyby aspoň věděl, že si táta na něj nevymyslí ještě něco dalšího… Však on na to nezapomene a pomstí se. Všem. Už se blížili ke kostelu Kosmy a Damiána, světců, kteří se za života věnovali uzdravování těla a duše a činili tak zdarma z křesťanské lásky, když si mladý Zlatník uvědomil, jak jeho otce všichni, koho potkávají, s úctou zdraví. Překvapeně zamžikal očima. Jak to, že si toho dřív nevšiml? Byl malý. Teď je mu deset! Ano, to je právě to, co chce. Uznání a úctu. Zdvihl tvář k tátovi. Co když má pravdu, že nic z toho se nezjednává silou, a já jsem se až dosud mýlil?
Otec Jeroným tiše vyslechl rychtáře Zlatníka a několikrát souhlasně kývl. „Ano, ano, to je velice
Jindra
moudré,“ řekl pak. „Chlapec má nejvyšší čas, aby poznal tajemství psaných slov. Neboť všechno, co bylo řečeno,“ obrátil se na Františka, „a na co by třeba i někdo hodně rád zapomněl, se může kdykoli připomenout jen proto, že je to zapsáno. Když třeba koupíš dům, sepíšeš o tom smlouvu a nikdo, opakuji, že nikdo nemůže zpochybnit nárok na takové vlastnictví tobě ani tvým potomkům. A já věřím, že až dospěješ, Bůh ti nadělí syna, aby pokračoval v tvém díle. A ten bude velebit tvou moudrost, s jakou jsi pro něj zabezpečil svůj majetek.“
„Ty takovou smlouvu máš?“ obrátil se František na otce.
„Samozřejmě.“
„Potom ji já sepisovat nemusím…,“ nadhodil mladší Zlatník. Mohlo se to dát chápat i jako odpověď na předchozí slova kněze.
„V tom je jeden z omylů mládí,“ odpověděl tichým hlasem otec Jeroným ještě dříve, než se ozval starší Zlatník. „Papír se může zničit třeba vlhkem, nebo když si ho špatně pohlídáš, sežerou ti ho myši, a je po sepsané dohodě. Také proto je nutné čas od času si písemnosti nejen řádně prohlédnout, ale je-li to třeba, pak přede svědky pořídit věrný opis. Ale jak jsem už naznačil, ty, Františku, určitě za svého života rodinný majetek ještě obohatíš a ke smlouvě či ke smlouvám tvého otce přibydou další důležité listiny. Věř, že znát tajemství písma je věc veliké důležitosti! Nejen pro rodinný majetek, ale především pro dobro města.“
Chlapec chvilku uvažoval. Něco na tom asi bude, když to říká otec Jeroným. Jak zvláštní, že si tak rozumí s jeho tátou? Skoro jako by se předem domluvili.
„Kdy s tím můžete, otče, začít?“ zajímalo rychtáře.
Václav IV. – Na zármutek nezbyl čas
„Třeba hned,“ usmál se kněz. „Jenže jak se tak dívám na tvého syna, asi by si rád dopřál ještě den volna. Tak se tedy, Františku, uvidíme zítra po ranní bohoslužbě.“ Jeroným zvolil tento čas záměrně – přinutí tak chlapce, kterého vídal v kostele pouze v neděli v doprovodu rodičů, aby nevynechával pobožnosti.
„Mám tady kus břidlice i kamínek na psaní. Pro začátek by byla škoda papíru, je vzácný. Někdy je i nedostatek vhodných brk,“ postěžoval si otec Jeroným jen tak na okraj.
Zlatník se rázem dovtípil. „Myslím, že ti budu moci s brky i papírem někdy vypomoci. A taky zvolím vhodný dar pro kostel.“
„Nechť Bůh požehná tvému chvályhodnému rozhodnutí,“ a otec Jeroným oběma Zlatníkům požehnal.
SAMOTNÉHO FRANTIŠKA
zaskočilo, jak se mu
chvíle ve společnosti otce Jeronýma zalíbily. Zpočátku se mu písmenka nedařila a jejich podoba byla příliš vzdálená té, jakou na břidlicovou tabulku zaznamenal kněz, ale chlapcovy prsty si začínaly uvykat jemnější práci, než byla rána pěstí do brady některého z jeho vrstevníků.
Uplynuly snad teprve dva týdny od chvíle, kdy se František musel pod tátovým nátlakem ponížit a omluvit za své chování, když se jeho minulost poprvé připomněla.
Zlatníkovi právě usedli k večeři, když se v jejich domě objevila niťařka Borová, jež za sebou táhla syna Ondru. Byl na něj hodně smutný pohled: potrhaná halena potřísněná krví zřejmě z rozbitého nosu, vyražený přední zub, a jak se později u Zlatníků doslechli,
Jindra
měl také vymknuté pravé rameno a na levé ruce dva zlomené prsty.
„Vidíš, jak mi ten tvůj pacholek zřídil syna?“ vyjela na Zlatníka a rozhodně ve svém hněvu nehleděla na to, že mluví s rychtářem.
„A víš určitě, že za tohle,“ a starší Zlatník ukázal na potlučeného Ondru, „může František?“ díval se na Borovou s pobavenou nadřazeností.
„Kdo jiný?“ opáčila niťařka. „Jenom on se tady pořád rve, vyvolává hádky a nenechá žádného kluka na pokoji. Málem bych uvěřila, že už bude sekat dobrotu, když jsi s ním, rychtáři, přišel k nám. A vidíš, nezměnil se. Pamatuj na moje slova – to tvoje dítě roste pro šibenici!“
„Budeš muset, Anežko, hledat někde jinde. Náš František se totiž dneska nehnul z domu,“ vložila se do takřka jednostranné debaty Máří. „A ty, Ondro, přiznej po pravdě, kdo to byl. Nebo je pro tebe jednodušší lhát než ukázat na kluka, co tě zbil?“
Ondra se najednou jakoby zmenšil, hřbetem levé ruky si opatrně otřel do potrhané haleny nos, pro jistotu ještě popotáhl a tichounkým provinilým hlasem řekl: „Já jsem neřek, že mi tohle udělal Franta…“
„Kdo tedy? A proč jsi mi nic neřekl cestou?“ a Borová se rozpřáhla, aby synovi vlepila záhlavek, ale ruka jí poklesla ve chvíli, kdy znovu viděla, jak je zřízený.
„Neposlouchala jsi mě…“
„Tak povídej… taky by mě zajímalo, kdo by rád převzal žezlo největšího rváče v Boleslavi,“ zeptal se Zlatník.
„Kuba.“
„Kuba, tedy Jakub. Pokud vím, tak jsou tady ve tvém věku hned tři – Švábík, Zaucho a Gazdina.“
Václav IV. – Na zármutek nezbyl čas
„Zaucho,“ přiznal potlučený Ondra. „On je z nás všech největší.“
„Dobře o hlavu větší než já,“ dodal k tomu František. Tak vida, Zaucho… Ode mě dostával výprask aspoň jednou týdně, a teď vystrkuje drápky…
Niťařka najednou nevěděla, kam s očima. Hněvala se na syna, ale taky na sebe. Unáhlila se, a tak si udělala ostudu. Jako kdyby dávno nevěděla, že ten její Ondra je taky pěkný kvítko! Však si to s ním doma beze svědků ručně vyřídí. Vykoktala tedy několik nesouvislých slov jakoby na omluvu a vystrkala syna před sebou ven.
Zlatník se zadíval na syna a ten mohl v otcových očích číst cosi jako: Neříkal jsem ti to? Tak tě tvoje hříchy mládí můžou dohánět po celý život. Oba doufejme, že se nám to podařilo zastavit ještě včas.