Uctívání svatého Jakuba
Sotva se každý večer v šest hodin rozsvítila lampa a slepice slétly z kakaovníků a chlebovníků, otec odcházel. Na sobě měl chatrnou vojenskou uniformu, boty vysoké jako moje nohy a stařičký amulet s vyrytým nápisem, který dokázal přečíst a pochopit jen on: Que cecop, deus meus, deus noter. Jednou jsem se to pokusil vyslovit nahlas, ale málem jsem si spolykal jazyk. Otec mi vysvětloval, že ta modlitba je posvátná, že její slova mají svou sílu a neměla by se brát na lehkou váhu. Když mě jednou přistihl, jak se pokouším jeho amulet strčit do kapsy, varoval mě: jestli se to dál budu pokoušet vyslovit, vypadají mi všechny vlasy a jazyk se mi zkroutí. Já chtěl ten trojúhelníkový amulet s okem uprostřed použít jako munici ve hře. Mělo to být Oko Boží. Otcův dědeček prý kdysi viděl, jak tohle otevřené oko vykrojil do nebe blesk. Amulet by měl stejnou váhu jako deset cvrnkacích kuliček nebo dvacet zploštělých zátek od lahví, které jsme používali, když jsme hráli tatsian: cílem bylo házet kuličky tak, aby vytlačily zátky protihráčů z vyznačeného
čtverce. Kdykoli otec amulet nosil, nemohl ho poranit žádný kov ani slitina, jen blesk, hadí kousnutí nebo vůbec kousnutí divokého zvířete. Když mě otec přistihl, jak se mu amulet pokouším ukrást, nevynadal mi, neseřezal mě páskem. Jen mě klidně požádal, ať mu amulet dám, a vyměnil ho za peso, které si vytáhl z ucha.
Posledních pár měsíců odcházel otec čím dál častěji. Domů se vracel až nad ránem spolu s netopýry, kteří bydleli ve věži kostela svatého Jakuba, což byl otcův oblíbený světec. Takže když jsem se narodil na Jakubův svátek, otec mě neváhal pojmenovat Santiago podle světce na koňském hřbetě.
Svatý Jakub byl patronem jezdců a vojáků. Byl jedním z Kristových dvanácti učedníků, jedním z bratrů svatého Jana. Byl zpodobňován s usekanými hlavami a lidskými údy pod nohama. Ti mrtví měli křiklavé turbany a vousy, které jako by jim natočila kulmou matčina přítelkyně (stejné, jaké měli na portrétech vlastenci Plaridel a Antonio Luna, kteří viseli ve škole nad tabulí). Těm poraženým se říkalo Maurové a byli to nepřátelé křesťanů. Ještě před příchodem Španělů často přepadali naše města a unášeli mladé ženy, aby jim dělaly otrokyně a rodily jim děti. Maurové se prý v děloze krmili srdci vepřů. Byli to ti nepřátelé, které svatý Michael zadupává do země na etiketě lahví s ginem.
Když se člověk na svatého Jakuba zadíval pozorně, musel si prý všimnout, že jeho oči kypí hněvem. Jeden starý sakristián říkal, že světcovy oční bulvy jsou odlité ze zlata, které pochází z ledové hory v Jižní Americe, kdežto hlava a paže jsou vytesané z čisté slonoviny z Afriky. Sochu světce se často někdo pokoušel ukrást, ale nikdo nikdy neuspěl. Taky Maurové, kteří pořád křesťanům škodili, se ho během prvních let španělské éry snažili ukrást, ale díky zázračné soše nemohli naše město vyplenit. Říkalo se, že světcův kůň ožil, a když se k němu nějaký nepřítel přiblížil, zaútočil na něj ohnivými rohy jako býk. Světcovy oči měly být ještě mocnější než otcův amulet a každý, kdo se jich dotkl, získal neuvěřitelnou sílu. Ve městě se také povídalo, že pokaždé, když světec zmizí z oltáře, doprovází otcův oddíl do měst jako Topas, Malawag a Tapayas. Tam všude bylo plno rebelů, které prezident nařídil zlikvidovat.
Rebelové byli novodobí Maurové. Často jsem před sochou svatého Jakuba vídal matku a další ženy z našeho města. Na jeho svátek mu vždycky ušily a darovaly nové šaty. Obvykle rudé, vyšívané zlatou nití z Manily – stejnou zlatou nití měla prý vyšité šaty první dáma, aspoň podle místních stařen, jimž škapulíře už téměř zarostly do těla.
Jednou v neděli po návštěvě kostela jsem zahlédl matku, jak si o sochu otírá
ruce. Oči měla zavřené, jako by jí do nich nateklo mýdlo, a šátrala po světci jako někdo, kdo poslepu hledá ručník, aby si ty mydlinky vytřel. Matka byla jako všichni věřící přesvědčená o světcově moci uzdravovat. Před jeho sochou vždycky stála fronta lidí, kteří si o něj mnuli ruce a otírali ho kapesníky. Ty si pak přikládali na bolavé části těla, většinou na záda, zátylek, spánky, rty, hruď, na roztřesené ruce i chodidla. Někteří si tu svatost z rukou tajně otírali i o prsa nebo penisy. Jiní si tajně brali kokosový olej na výrobu oltářních svící. Používali ho k masážím a léčení.
Protože stařeny sochu neustále ohmatávaly, koule světcova oře se leskly. Vypadaly jako neuvěřitelně měkké a přezrálé plody duhatu.
Matka byla v našem městě učitelkou.
Byly jen čtyři a učily v šesti třídách po dvaceti žácích. Mě máma učila v první a ve třetí třídě. A měla být mou učitelkou, taky až příští rok nastoupím do páté. Když jsme přijížděli ze školy domů, otec už býval pryč. Čekala na nás jen rýže, ze které se kouřilo. Matka zpočátku chodila často do kostela, byla aktivní členkou Bratrstva svatého Jakuba. V posledních měsících ale, jak se jí zvětšovala boule v krku, za kterou nejspíš mohla léta učení a vdechování křídového prachu, její návštěvy kostela prořídly.
Vzpomínám si, jak si matka všimla, že jí v ústech rychle vysychá a má pocit, jako by
v krku měla živou žábu. Tehdy se modlila ke světci a měsíc odevzdávala při mši desátky. K žádnému zlepšení ale nedošlo a ta hmota v krku jí pořád narůstala, až byla velká jako koule koně svatého Jakuba.
Jak se boule zvětšovala, matka byla doma i ve škole čím dál popudlivější. Slyšel jsem, že jednou hodila po žákovi kokosový kartáč na drhnutí podlah, protože špatně napsal její jméno: v našem příjmení De la Fuente napsal na konci i místo e. Když si chlapcovi rodiče byli stěžovat, málem to řešil až kapitán barangaye. Naštěstí mu otec daroval tři lahve kokosové pálenky.
Jenže matce boule v krku pořád rostla a ona si připadala jako krysa škrcená hadem, a tak její oddanost našemu patronovi slábla čím dál víc. Snažila se prosit i jiné světce a světice. Šla do Ombao-Pulpogu a slíbila
svatému Vincentovi, že až se uzdraví, nechá mu vyrobit bronzové hrdlo, které se upevní na jeho šat. Vydala se také na poutní místo
Hinulid ve městě Calabanga a na Velký pátek ušla deset kilometrů, aby se té bobtnající hmoty zbavila. Vypadalo to ale, že se proti ní nebesa spikla. A tak po pár měsících, kdy se matka snažila uzdravit, nakonec tu bouli v hrdle přijala jako součást svého těla, jako pramen vlasů nebo nehet, který si prostě roste, jak chce. Vypadala zuboženě; věděl jsem, že má potíže s polykáním jídla i s tvorbou slin. Šklebila se bolestí, plivala a zároveň hlasitě klela. Nadávky
a klení u ní nahradily modlitby a byly důkazem úpadku její zbožnosti. Jejím posledním marným pokusem bylo zapálení svíček tvarovaných do postavy Matky Boží v katedrále Panny Marie Spásy v Tiwi, a pak už práh kostela nepřekročil ani její stín. O sobotách a nedělích teď hrávala karty. Radila se také s léčitelem, ale ten jí jen poradil, aby se vrátila ke svatému Jakubovi. To matka neudělala, protože ta boule už byla velká jako nezralé pomelo. A otec čím dál častěji zůstával ve vojenském táboře.
Nikomu z doktorů matka nevěřila.
Někdy říkávala, že doktor by jí leda vyřízl tu žábu z krku a učil na ní studenty medicíny. Asi jen žertovala, ale my s otcem jsme přitom ani nemrkli.
„Tvůj táta je zlý duch, aswang!“
Tohle na mě zakřičel můj kamarád
Intoy, když se mnou prohrál ve hře s teks, kartičkami, na kterých byly obrázky hrdinů, a já mu nechtěl dopřát odvetu. Když jsem to od Intoye slyšel, jako by do mě vjel matčin vztek. Měl jsem chuť nakrmit ho pískem.
„Copak se nějaký aswang modlí ke světcům, co?“ odsekl jsem Intoyovi, pevně svírajícímu své poslední kartičky s mocným kovářem Pandayem a magickým bojovníkem Pedrem Pendukem.
„To je fuk! Naši sousedi říkají, že tvůj táta je aswang. Proto má tvoje máma bouli v krku a ty nerosteš, protože máš taky krev démona!“
Pořád mu to nestačilo, a cestou domů na mě pokřikoval: „Tiago je skrček! Tiago je pinďour!“
Vyváděl jako hladová vrána, chrlil na mě nadávky, dokud ho nespolykala tma, do které se město postupně nořilo. Pak už jsem jen slyšel, jak se mu najednou zlomil hlas. Odnesl jsem si domů kartičky, které jsem vyhrál. Bylo jich tolik, že byly tlusté skoro jako knížka. Doma jsem si je schoval do skříňky, aby je matka nenašla. V noci jsem ale nemohl přestat myslet na to, že za mou zakrslost a máminu bouli v krku třeba může to, že je můj otec aswang.
A že bych mohl být aswang i já, to mě děsilo ještě víc. Ve městě se o nich povídaly hrozné věci. Prý dávno předtím, než sem dorazili misionáři, bylo naše město hnízdem zlých duchů. Porazit je dokázal jen svatý Jakub. Aswangové byli jako démoni, za novoluní se plížili kolem a hledali si nové oběti. Kvůli tomu si aswang musel vzít skořápku kokosového ořechu s očima a natřít ji trusem ptáků. Pak se mohl vznášet ve tmě a zabíjet. Jsou dva druhy aswangů –takoví, kteří můžou létat, těm se říká manananggal, a pak ti, co chodí – to jsou asbo. Obojí jsou zplozenci pekla a ve dnech, kdy byl Bůh mrtvý, se shromažďovali ve vulkánu Mayon, aby potvrdili svou oddanost silám temnoty. Aswang se bojí vody, hlavně svěcené. Za dob japonské okupace jednu ženu v našem městě podezírali, že je
aswang, a tak ji dotáhli k řece, boky jí přivázali k velkému kameni a hodili ji do vody.
Kdyby ta žena byla aswang, využila by svou moc: nepotopila by se, ale zůstala by nad hladinou a unikla. Tahle se ale utopila, takže byla nevinná. Prý vykrvácela a její krev se smísila s vodou v řece. Byla dva měsíce těhotná a jejího manžela našli mrtvého při sběru kokosových ořechů. Říkalo se, že ti dva byli špehové Japonců. Hodně lidí věří, že mezi aswangy je víc žen a že jsou mocnější než mužští aswangové. Démonické ženy jsou zuřivější, když se rozvzteklí, jako obří kvočny. Aswangové se objevují, když je měsíc v úplňku. Někteří se procházejí vzduchem, anebo se objevují ve sklepích a krmí se slinami nemocných.
Odříkávají mantru Fueradios, fuerahulog, což znamená „Není žádný Bůh a já neklopýtnu“. A ještě jednu mantru aswangové opakují, než jim vyraší křídla: Siri, siri, daing Diyos kun banggi, labawsakakahoyan, lagbassakasirongan. (Neboj se, nestrachuj se, v noci není žádný Bůh, ani nad lesy, ani mimo sklepení.)
Někdy na sebe berou podobu divokého kance, kočky nebo dokonce psa. Hleny jsou pro ně vitamíny, krev je voda, která tiší jejich žízeň. Aswang se nedá zabít, může jenom hibernovat, a než se uchýlí k hibernaci, musí nejdřív předat černou bulvu nějakému příbuznému nebo osobě, kterou si vybere, aby se stala jeho pokračovatelem.
Dokud tohle aswang neudělá, nemůže spočinout. Tyhle příběhy jsem slýchal od starších lidí z města, kteří jeden po druhém umírali. Možná se sami stali oběťmi aswangů. Jejich příběhy tu ale zůstávaly. Člověk si musel dát pozor, aby o démonech nevyprávěl v úterý a v pátek, protože v tyhle dny měli aswangové nejlepší sluch.
Měsíc už za našimi okny skoro zapadl a hvězdy, které jsem viděl malým otvorem ve střeše, bledly, když jsem vycítil, že se otec vrací. S matkou spali odděleně ještě předtím, než jí začala růst ta boule v krku. Matka spala neklidně, takže musela ležet obklopená polštáři, aby nespadla z postele. Polštáře kolem jejího lůžka vypadaly jako mrtvoly. Otec spal na podlaze vedle mě. Jeho chrápání znělo jako dusot koňských kopyt. Cítil jsem tlukot jeho srdce jako údery paliček do bubnu. Potil se a páchl spálenými podešvemi. Když mě pevně objal, cítil jsem se jako polštářek, který si k sobě tiskne obr. Předstíral jsem, že spím. Otcovy svaly na pažích byly velké, jako bochníčky sladkého chleba, jako krysy. Cítil jsem jeho horký dech, jak mi ošlehl spánek. Bylo to jako silný závan, který roztančil v mé hlavě stébla trávy. Než jsem usnul, viděl jsem uvnitř moskytiéry matčin velký stín a taky polštáře, které vypadaly, jako by praskaly. Čouhala z nich zčernalá výplň.
Za úsvitu jsme se s hrůzou doslechli o tělech u řeky. Našlo se tam šest mužů, jejichž těla už ohryzali krabi a krevety. V hlavách a břiše měli kulky. Jedno tělo bylo spálené a hlava vypadala, jako by na ni někdo vylil asfalt. Další měla uřezaný penis strčený v puse. Vypadali jako žáby přejeté autem. Prý to byli rebelové z Tigaonu a Sorsogonu, říkala učitelka. Léčitel zase povídal, že na ně zaútočil aswang, jeden ze starých lidí z města, kterého už předtím podezírali, že je démon. Všichni zabití rebelové byli mladí, až na jednoho, toho politého asfaltem, doplnila jiná učitelka. Byli taky kost a kůže, jako by měsíce hladověli. Jeden z mrtvých měl oči pořád otevřené, vytřeštěné, jako by mu vylézaly z důlků lebky okousané od kaprů a jiných ryb.
Kvůli téhle události bylo na celý den zrušené vyučování. Všichni mluvili jen o těch mrtvých, v kostele i na trhu, kde kvůli tomu, co se v řece stalo, vázl prodej ryb. Jejich prodavači byli rozčilení, protože nález těl v řece znehodnotil celý jejich úlovek.
Těla byla naložená na káru taženou bílým vodním buvolem a přivezená na radnici, kde je vyfotili a vyhlásili, že si je příbuzní můžou vyzvednout. Jak se dalo čekat, jako příbuzný rebelů se nepřihlásil nikdo. A tak, když jim kněz požehnal, byli v noci hned pohřbení na prázdném kousku půdy poblíž hřbitova. Podle léčitele, se kterým se
předtím kvůli své nemoci radila matka, šlo o pomstu ženy utopené v řece. Prý se z vody začne vynořovat mnohem víc těl. Léčitel tvrdil, že rebely pozabíjel aswang. Ten den jsem přišel domů pozdě a uši jsem měl skoro opuchlé z poslouchání všech těch historek, které jsem si o mrtvých a o démonech vyslechl. Otce jsem našel spícího a všiml jsem si, jak se mu kvůli mouchám zanítila ranka na pravé paži. Obličej i nohy měl poškrábané. A kalhoty, které si v noci stáhl, byly pokryté stébly amorséka. Otec jako obvykle odešel večer, než jsme zapálili lampu a než se kilo hovězího masa, které přinesl, stačilo uvařit doměkka. Říkal, že v táboře, který od města dělily potok a tři hory, se bude popíjet. Táta nás do tábora nikdy nevzal. Na taková místa děti nesměly. Vojáci oslavovali, že z Albay přijel nový velitel jejich praporu. Ten byl nadšený z toho, jak si vojáci poradili s rebely.
Někteří vojáci dávali před odjezdem do tábora sloužit mši jako výraz vděku svatému patronovi. Možná proto je někteří lidé z města pokládali za světcovy chráněnce: hlavně kmotr Pedring, jemuž patřil velký kus půdy ve městě, což bylo údajně hnízdo nepřátel prezidenta, který byl nejvyšším velitelem otce a dalších vojáků. Já prezidenta nikdy neviděl jinak než na obrázku ve třídě, kde byl se svou rodinou. Všichni vypadali jako králové a královny.
Moje učitelka tvrdila, že prezidentova rodina má spoustu zlata, pocházejícího z lupu japonského generála a ze starých kostelů ve Visayasu a Northu, které nechala zbořit prezidentova žena. Rodina prý toužila taky po oku Santiaga, „Zabijáka Maurů“ (které darovaly sestry z místní farnosti). Doneslo se k nám, že první dáma napsala knězi, aby poslal světcovu sochu do paláce v Manile, protože si ji chce přijet prohlédnout kardinál z Říma. Město to ale odmítlo. Svatý patron by se mohl rozzlobit, kdyby se měl ze svého trůnu vzdálit na takovou dobu, ještě nikdy nebyl nadlouho pryč ze svého retabula. Kněz nemohl nic dělat, i když mu první dáma už poslala peníze na renovaci svatostánku. A tak prý místo sochy poslal první dámě tu prastarou relikvii, kterou si mohla zařadit do sbírky, a byla spokojená. Kdykoli přijel do vojenského tábora někdo s vyšší hodností, hned se hodovalo a pití teklo proudem. Porazilo se prase, vojáci dostali peníze, do tábora mohla přijít děvčata z Červeného domu. Tyhle dívky často tvrdily, že jsou z Polangui, protože jim bylo řečeno, aby to udělaly, i když ve skutečnosti byly některé z Masbate a jiné ze Samaru. Já je ve městě viděl jen jednou, když se připojily k procesí a kráčely za alegorickým vozem Svatého hrobu. To měly obličeje zakryté černými závoji a šly bosé, s košťaty v rukou.
Maso, které nám otec nechal na plotně, bylo ještě tuhé, ale zkusil jsem do něj píchnout vidličkou a přidal k němu listy langky. Maso bylo pořád gumové, i když uhlí, které jsem přiložil, už skoro dohořelo.
Jídlo vypadalo líp, když matka potom našťouchala sladké brambory a vodní špenát jako přílohu. Z kostí se pomalu uvolňoval žlutavě bílý morek. Matka mě požádala, abych na zahradě natrhal citrusy calamansi. Ty pomáhaly odstranit olej a potlačovaly mastnotu. Calamansi se taky mohly použít proti aswangům, jak říkali staří.
Vůně calamansi je prý mocnější než aroma česneku, a tak je proti démonům mnohem účinnější.
Matka dovařila jídlo v osm večer. Maso ještě úplně nezměklo, ale už nechutnalo, jako bychom jedli vlastní jazyk. Nasypal jsem si do polévky rýži, i když se mi v hlavě pořád občas vynořovala vzpomínka na ty mrtvé u řeky. Ale to nevadilo, protože jsme jedli hovězí, ne to, co Intoy. Když jsem šel koupit petrolej, viděl jsem ho, jak umývá krevety a krábky.
Když má člověk plné břicho, usíná se snadno. Jakmile jsem domyl nádobí, šel jsem roztáhnout matraci a pověsit moskytiéru. Matka zůstala u stolu a hrála solitaire. Nepřipravovala si nic do školy, říkala, že už to všechno dávno zná. Že umí zpaměti celou učebnici, která byla podle ní starší než já.