Scott Brennan – propagandista, absolvent námořní akademie USA, obchodník a talentovaný manipulátor s veřejným míněním
Helen Brennanová – první láska a první manželka Scotta Brennana
Maud – milovaná dcera Scotta Brennana a Helen Brennanové, studentka námořní akademie
Lauren Brennanová – druhá manželka Scotta Brennana, matka jeho dvou dcer, dvojčat. Scott své krátké manželství s bankéřkou
Lauren kdysi charakterizoval jako „trapný omyl“
Patrik Walsh – katolický kněz, duchovní průvodce rodiny Brennanů
Gertrude Brennanová – matka Scotta Brennana, původem z Německa
John Brennan – otec Scotta Brennana
2. Okruh Trevora Kempa
Trevor Kemp – obchodník s realitami, později kandidát na prezidenta
Ilona Kempová – manželka Trevora Kempa
Hana Kempová – dcera Trevora Kempa
Karim Targajev – obchodník s tzv. krvavými diamanty, překupník, politický lobbista původem z Uzbekistánu
3. Okruh Francise a Renaty Gallagherových
Renata Gallagherová – nejvlivnější sponzorka Republikánské strany
Francis Gallagher – otec Renaty, miliardář, majitel hedgeových fondů
David Dixie – americký politický operativec v Republikánské straně, filmař a náboženský aktivista organizace Active Together
Maria Glucksmannová – bohatá dědička rodiny Glucksmannů, studentka filozofie, adeptka žurnalistiky
Camilla Carterová – protřelá mediální hvězda Republikánské strany
Geoffrey Tabbott – lobbista ve službách Kremlu a diktátorů, jehož job je zlepšovat svým klientům image ve Washingtonu, D.C., později šéf volebního štábu Trevora Kempa
4. Patrioti
Karl Cohen – manažer Goldman Sachs, Žid, Wintonovo dítě
Kirk Mulroney – ředitel FBI
Sean Doherty – bývalý analytik sovětského oddělení v CIA
5. Pokusní králíci
Stephen Boyle, Jeremiah Rozecki, Karl Hurley – stoupenci far-right ideologie, čtenáři 8chan, mladí mužové s příliš rychlou reakcí
n RUSOVÉ
1. Mafie
Boris „Borja“ Kustič – obchodník se vším nelegálním, od bílého masa až po jaderný materiál, nejhledanější zločinec světa
Genadij Bauer – druhá generace ruských oligarchů, fyzik, úspěšný obchodník v Silicon Valley, pracuje pro Kustiče, pomáhá mu vymýšlet schémata na praní špinavých peněz
Feldmannn, Osipovič, Demčuk, Berg – čtyři největší ruští oligarchové, přezdívaní Čtyři jezdci apokalypsy
Jevgenija alias Žeňa – ředitelka bordelů Borise Kustiče, mezinárodní obchodnice s bílým masem a majitelka pařížské modelingové agentury
2. Stát
Grigorij Kirov – ruský důstojník SVR, šéf americké rezidentury, dítě lovce ze Sibiře
Generál Viktor Nikolajevič Samsonov – šéf ruského generálního štábu
Valerij Gerasimov – mladý důstojník, posléze šéf ruského generálního štábu
Ivan Pankin – Putinův kuchař a majitel soukromé armády
Jezdec – specialista na vraždy ruské skupiny Vympel A
Vasilij Kopjanin – šéf pražské rezidentury SVR, Grigorijův bývalý nadřízený
Jegor Frolov – hacker skupiny 2650, spadající pod ruskou SVR
Sergej Goluškov – šéf skupiny Vympel A
Anna – agentka SVR vycvičená jako honey trap
Irina alias Joan – dcera ruských emigrantů na Floridě, novinářka amerického Dexteru
3. Neposlušní
Sergej Magnitskij – ruský advokát, společník Billa Browdera, umučen v ruském vězení, Bill Browder po něm pojmenoval zákony o sankcích proti oligarchům, které mají zamezit praní jejich špinavých peněz na Západě. Tento typ sankčních zákonů vešel do dějin pod názvem Magnitského zákony
Michail Borisovič Kurkov – nejbohatší muž Ruska, první generace oligarchů, bývalý mafián, majitel největšího ruského ropného gigantu Avaz
Lilja – dcera farmáře ze zakarpatského Lavočného, prostitutka
Sergej Kravčuk alias Serž – mafián, pravá ruka Borise Kustiče, specializace bordely a kradená auta
Paní Tereščenko – Oksanina matka, žije na Rusy okupovaném území Donbasu v Luhanské oblasti
n BRITOVÉ
1. Okruh ECS Communications
Miguel Vasquez – reklamní specialista, marketér, specialista na psychologické operace
Thomas Calendino – vládní úředník, společník Miguela Vasqueze
Amín Parvíz – íránský obchodník s finančními deriváty, britský občan s vazbami na Kreml
William Sax – dítě narozené se stříbrnou lžičkou v ústech, absolvent Etonu, obchodní ředitel Vasquezovy firmy ECS Communications.
Davit Goradze – gruzínský datový analytik, zástupce Timothyho Andersona ve firmě ECS Communications
Minnie Sajak – recepční v ECS Communications
2. Patrioti
Bill Browder – britský obchodník v Rusku, milionář, chce pomstít vraždu svého společníka Sergeje Magnitského, který překážel
Kremlu v krádežích a defraudacích
n KANAĎANÉ
Timothy Anderson – kanadský datový analytik, stvořitel behaviorální datové analýzy – moderní zbraně pro ovlivňování mas na síti
n ČÍŇANÉ
Liu Po – obchodník, zprostředkovatel levné práce v pevninské Číně pro západní firmy
Mu Pchao – syn ředitele věznice v Čchin-tangu
Čen Pchao – ředitel věznice v Čchin-tangu, otec Mu Pchaa
Sung Wej-ten – čínský miliardář, syn významného člena komunistického establishmentu v Pekingu
Kapitola první
Georgia Institute of Technology, říjen 1975
Scott ležel v trávě a díval se do nebe. Ten pohled ho vždycky uklidňoval. Bylo v něm všechno, co potřeboval ke štěstí.
„Co je lepší heslo? Make GT great again nebo Let’s make GT great 1?“ zeptal se a ani nečekal odpověď, jen přemýšlel nahlas a přežvykoval stéblo trávy. Georgia Tech, „džýtý“ jak se jí přezdívalo, byla jejich alma mater.
Spolužačka Ann byla ve střehu. Leželi na trávě v parku před kampusem a jí bylo jasné, že má Scott nějaký plán.
„Já nevím, asi to druhý. To první heslo jako by říkalo, že teď je to úplně strašný a horší už to být nemůže…“
Scott si zhluboka povzdychnul. Ona to nemůže pochopit. Skautka. „Hele, děvče, na heslo Všechno je skvělý ještě nikdy nikoho nezvolili.“
„Neříkej, že chceš…?“
Scott neodpověděl. Byla to schopná holka, proto jí chtěl udělat nabídku. Byl na ni spoleh. Ano, měl plán. Plán na neuvěřitelnou volební kampaň.
Není to zvláštní, napadlo ho, že co svět světem stojí, trpí lidé na planetě zvláštní nostalgií? Dvacátníkům se stýská po dětství, kdy nenesli zodpovědnost za zaplacený nájem a vztahy. Padesátníkům po zdravých kloubech dvacátníků a starým lidem po světě, kdy se jejich hlava ještě adaptovala na změny a měli pocit, že aspoň něčemu rozumějí.
1 Vraťme GT její velikost vs. Udělejme GT velkou! (překlad Paul Hacker)
Prostě dřív bylo vždycky všechno lepší. Lepší časy pro všechny! Tak proč je neslíbit?
„Jo, chci kandidovat. A přemýšlím o hlavním sloganu.“
„Páni,“ řekla. A mlčela.
„Volby rozhoduje malé procento rozzuřených. My nemůžeme říkat, že je špatně jen něco, protože to už říkají naši soupeři. My musíme říkat, že je špatně úplně všechno. Na téhle škole je minimálně dvacet procent lidi, kteří mají vztek a strach. Nedala jim holka, vykopli je od zkoušky. Chci jejich hlasy.“
„Myslela jsem si, že zase s něčím přijdeš,“ řekla a přemýšlela.
Scott ji opravdu nebalil. Bylo to něco mnohem lepšího.
„Chci tě jako viceprezidenta. Potřebuju kandidovat s holkou,“ řekl Scott.
„Ty jsi teď feminista? Ty, jedinej katolík v ročníku? Hahaha.“
Ten krásný blondýn s hřívou à la Redford ji právě požádal o společnou kandidaturu do voleb pro vedení studentského sněmu. Tak to bylo něco!
„Potřebuju vyhrát volby. Musím vyhrát. Musím. Jiná možnost se nepřipouští. Cartera s Paulem si dovedou představit v křesle všichni. Nás dva nikdo. Takže budu klidně třeba feminista, jen když vyhraju, jasný?“
Pochopila. Třetina studentů byly holky. A všechny cítily, že se s nimi moc nepočítá. „Koukej si tam najít slušnou partii,“ vyzývaly je denně matky, které absolutně neočekávaly, že by škola mohla mít nějaký jiný efekt.
Některé dívky se doma vzpíraly a doufaly, že si cestu k vysněnému povolání nakonec proklestí samy. Věřily, že ve světě mužů uspějí. Ale dívčí mainstream na škole byl neúprosný a tahal je za nohu zpět na zem. Hlavní témata: móda, sex, manželství. Záchodové hovory nebyly ostatně o ničem jiném. Pilovaly se zde lovecké praktiky.
Asi minutu si vychutnávala možnost Scotta odmítnout a pak toho nechala. „Proč já?“ zeptala se otevřeně.
„Udělal jsem si průzkum. Původně jsem myslel na jinou holku od nás, ale většina kluků Deboru nenávidí. Vědí, že se s ní až do konce školy nemají šanci vyspat, připomíná jim jejich vlastní malé šance. Jejich přirozenou reakcí bude ji ponížit. Jako lídr je pro mě nepoužitelná.“
„No dovol…?“ začala soptit. Scottovu větu domyslela.
„To neznamená, že jsi ošklivá nebo nepřitažlivá.“
Rychle se posadila, dokonale zmatená, zahanbená, naštvaná, emoce se v ní praly jako barevné prádlo. „Jestli chceš, abych s tebou kandidovala, máš přesně pět minut na to, abys mi vysvětlil proč; a koukej se snažit, protože ti nejspíš stejně nakašlu,“ řekla mrazivě.
Scott si uvědomil, na jak tenký led se dostal. Teď jí bude muset říct, že je sexy, jinak mu nedovolí pokračovat. Ale přitom jí musí vysvětlit, že o ni nestojí, což je nezbytná podmínka volební kampaně. Takže se naštve. Ženské!
Scottovo zaklení v duchu se asi přeneslo na jeho tvář, protože se podívala vyděšeně.
„Co je ti? Jsi naštvanej?“
„Hele… prostě jseš pěkná, kluci to říkaj, ale ty… nedráždíš. Umíš mluvit, a když mluvíš, lidi si představujou to, co říkáš, a ne co máš dneska za prádlo, chápeš? Prostě mi věř. Mám čich.“
Ann na něj chvíli němě zírala.
„Beru,“ řekla a Scott v duchu zavýskl jako malý kluk. Za nic na světě by jí nepřiznal, proč si ji vybral. Holky na ni nebudou žárlit. Kluci nebudou žárlit na něj. Win-win situace. Vítězství outsiderů.
* * *
Už od střední školy mu říkali Rainmaker, prodavač deště. Nebylo to posměšné, spíš naopak. Byl jediný, kdo dokázal i z naprosto bezvýchodné situace vytěžit maximum. Nikdy neřekl, jak přesně, ale když jste si objednali déšť, on ho jako jediný dodal. Ať dělal, co dělal,
nikdy ho nezajímala pravidla hry. Vždycky jen výsledek. Výsledek se počítá. Na zbytek sere pes.
Scott byl nervózní. Bylo po poledni a sčítání hlasů právě začalo.
Chodil sem a tam jako tygr v kleci a nevnímal, co mu okolostojící lidé ze štábu říkají.
Ona byla jako obvykle v dobré náladě. „Nejspíš to nedopadne, Carter s Paulem už šli slavit. Ale užili jsme si to, co?“ řekla, vysko-
čila na stůl a deklamovala: „Dámy a pánové, první žena v historii
Georgia Tech kandidátkou! Go Girls!!! A prezidentem studentského sněmu se stává génius propagandy, Scott Brennan!“
Vzpomínka na kampaň jí rozjasnila tvář, takže se Scottovi zdála chvíli opravdu přitažlivá, dvě kolmé ustarané vrásky mezi obočím jí úplně zmizely. Chvíli se na ni dokázal soustředit a usmát se.
Génius propagandy. Scott nevěděl proč, ale ta slova ho strašně vzrušovala. Možnost dostat se lidem do hlav a přinutit je udělat něco proti jejich vůli byla opojná. Kdysi viděl film o hypnotizérovi, co naučil ženu zpívat pomocí hypnózy. Všechno je v hlavě, říkal. Kdo to pochopí, může vládnout. Ta slova se Scottovi usadila v mysli a nešla smazat.
„Moje propočty mluví jinou řečí,“ řekl a taky se usmál. Všechno připravil. Nesnášel náhody. Jestli ji volily holky a jemu dala hlas jen třetina kluků, mají to v kapse.
Sázeli na nižší ročníky: jako na spoustě jiných škol zde bujela šikana a nově příchozí měli náhle šanci vrátit dvěma nejpopulárnějším mazákům Carterovi a Paulovi všechno i s úroky. Mazánci z lepší rodiny. Navíc tomu Scott i malinko napomohl. No, možná víc než malinko.
„Na co myslíš?“ zeptala se ho, jako kdyby byli manželé už deset let. Kampaň je dost sblížila.
„Nic… já jen… obličej ředitele, když přišel s výtiskem Shout! a ptal se, jestli je to pravda.“
Tiše se zasmála. Shout! byl Scottův nápad. Začali vydávat školní časopis pro všechny outsidery, které zlobilo, že je nechtějí holky, že
nemají peníze na svačinu, že je starší studenti ponižují. Byl to dokonalý plán. Poslední článek před volbami byla investigativní reportáž o tom, jak jejich dva konkurenti přinutili nějaké zelenáče lézt po čtyřech a štěkat, kdykoli rozsvítili světlo.
Škola vybuchla potlačovaným hněvem. Mladší ročníky sice tvrdily, že takhle to úplně nebylo, ale vyhovovalo jim, že někdo na problém upozornil. Fakt, že si Scott leccos přibarvil a hodně případ nafoukl, proto nechali být.
Všechno vsadil na outsidery. Do té skupiny počítal i holky. Outsideři na školní sněm vždycky kašlali. Takže klíčové bude dohnat je k volbám. Jedině outsideři mohou zvrátit hlasování v neprospěch favoritů. Ani ho nenapadlo přesvědčovat konformisty. Ti vždycky volí to, co většina. Přizpůsobí se. Uvnitř stáda je jim dobře.
Přišla femme fatale Debora a vyšpulila novou rtěnku: „Hodila jsem ti to, idiote.“
Mávla znechuceně rukou a odešla svým typickým houpavým krokem, vychylovaným z osy těžkou taškou.
Scott se díval za vzdalující se postavou a usmál se na svou volební parťačku. Dívala se na Scottovy modré oči, líbezné blond vlny a přemýšlela, jak bude asi vypadat za třicet let. Pleš a břicho? Najednou si uvědomila, že se s ním vyspat nechce. Chce být viceprezidentkou studentského sněmu. Škoda že prohrají. Fakt škoda.
Do sálu přišli zástupci volebního výboru. Z auly bylo vidět, jak vítr strhává listy z rudých javorů a svítivě žlutých liriodendronů. Ticho by se dalo krájet. Předseda volebního výboru rozbalil papír a obřadně četl: „Carter Mc Allister, Paul Corrigan: 1 556 hlasů. Scott Brennan, Ann Krasinsky: 1 896 hlasů. Předsedou nové studentské vlády se stává Scott Brennan a jeho zástupkyní Ann Krasinsky.“
Trvalo přesně půl minuty, než se hrobové ticho změnilo v řev. Byla to vzpoura outsiderů.
Kapitola druhá
Moskva, 1996
V obrovské budově na ulici Znamenka 14/1 postavené ve vrcholném sovětském brutalistním stylu pravě probíhala přísně utajená porada Generálního štábu Ozbrojených sil Ruské federace o možnostech změn ruské vojenské doktríny.
Generál Viktor Nikolajevič Samsonov, šéf generálního štábu, právě uzavíral přednášku o perspektivách nového, převratného způsobu válčení.
„Nové prostředky nonmilitární války, ve kterých máme vybudovanou slušnou základnu už od osmdesátých let, společně s akcentem na prostředky války informační nám umožní zasáhnout strategické prostředky komunikace nepřítele, omezit jeho schopnost správně se rozhodovat. Vyjadřuji to srozumitelně?
Tím myslím především klíčové politiky a úředníky, dezorganizovat systém správy státu a podkopat mentalitu, názory a morálního ducha populace.“
Samsonov sklidil krátký, vlažný potlesk. Zlaté závěsy s rudým lemem visely nehnutě, v místnosti vládlo ospalé ticho. Na stole z leštěného mahagonu popocházely dvě líné mouchy.
Jeden z generálů si náhle s nelibostí uvědomil, že vedle sedícímu kolegovi smrdí nohy. Proto se pokusil jemně odvrátit hlavu pryč od pachu, ale bohužel ji musel otočit k veliteli. Generál Samsonov si jeho pohled a gesto vyložil jako přihlášku do diskuze.
„Prosím, máte slovo, Nikolaji Vasilijeviči. Jak to vidíte vy?“
Znechucený generál musel chtě nechtě bez přípravy něco plácnout. „Tohle je pěkné, ale je to teorie. Naši naléhavou potřebu modernizace střel a tankových kapacit to neřeší. Jsme na dně s penězi.“
Na konci stolu se zvedla ruka. Seděl tam mladý přírůstek generálního štábu. Vybral si ho sám premiér Černomyrdin na doporučení jakéhosi bývalého důstojníka KGB, poradce starosty Petrohradu.
Mladíkovo jméno generálové pořád zapomínali. Byl to zelenáč. Jmenoval se Valerij Gerasimov.
Generál Samsonov mladíkovi laskavě pokynul. „Prosím, Valeriji.“
„Pane generále, myslím, že nám vzhledem k aktuální prognóze naší ekonomiky a světových cen ropy nic jiného nezbývá. Modernizace tanků nám stejně bude k ničemu, pokud nevyrovnáme útočnou kapacitu na jiném, nečekaném poli.
Zatím si Západ myslí, že jsme v rozkladu. Začněme s implementací této koncepce a ponechme je v domnění, že nemáme na tanky. Získáme čas. Potřebujeme obnovit kapacity v behaviorální psychologii, informačních technologiích a aktivních opatřeních.“
Mladý Gerasimov si vysloužil pochvalný pohled od nadřízeného. „Ten kluk má potenciál,“ pomyslel si Samsonov, „nebojí se a chápe novou dobu. Kéž by mezi těmi zabedněnci byl ještě jeden takový.
Mladí potřebují dostat víc šancí.“
Praha, 1996
Restaurace U Čápů na pražském Smíchově nebyla nikdy luxusní záležitost. Přitahovala hlavně místní zbohatlé majitele taxikářských gangů, ale také státní zaměstnance z okolních úřadů. Taxikáři nestydatě okrádali turisty, kteří do nejkrásnějšího města Evropy mířili z letiště a neznali místní ceny ani převodní kurz koruny.
Bossové museli odvádět desátky místní ruské mafii, která jim ovšem výměnou zajišťovala luxusní ochranu v podobě hluchých a slepých magistrátních úředníků. Ti udělili licenci každému, kdo pravidelně platil, a nikdy neviděli důvod ji odebrat.
Pokud došlo k tak křiklavému okrádání turistů, že ho musela řešit policie, a některý úředník vykazoval pod vlivem svědomí známky nabývání zraku nebo sluchu, setkal se s bandou opilých chuligánů na
cestě z práce domů a byl zas klid. Ostatně, úředníci měli nadřízené politiky a ti byli součástí systému.
Ti nejméně úspěšní z nich si po čtyřech letech volebního období zpravidla kupovali podivně levné stavební pozemky za Prahou a k nim obdrželi zbrusu nový mercedes, jehož bezvadné papíry a nový lak zakrývaly jeho skutečný původ.
Ti úspěšnější skončili ve správních radách obrovských akciovek s nejasnou činností a zázemím. Borja Kustič, capo di tutti capi ruských gangů, neponechával nic náhodě. Náhody nesnášel.
Zelené markýzy, na kterých lpěla vrstva špinavého smíchovského popílku, nemytá okna, jídla za nijak přemrštěné ceny a uvnitř česky útulný dřevěný interiér, lavice a masivní dubové stoly. Stěny zdobené poněkud nevkusnými zrcadly a reklamou na pivo, ne úplně čisté ubrusy a polité pivní papírové tácky dělaly přesně ten dojem, který mají obyčejní Češi rádi.
Plebejsky vypadající restaurace mají nejvyšší návštěvnost místních a ruský majitel restaurace tohle všechno věděl. Jeho hospoda prosperovala. Nejen díky obědům pro zaměstnance místních firem a snídaním pro taxikáře, ale zejména díky nočnímu klubu v suterénu, kde se večer kromě prostitutek daly objednat i neregistrované zbraně
z čerstvě skončené války na Balkáně.
Byla sobota, den, kdy má restaurace večer největší obrat. Od rána ale visel na dveřích nápis „Dnes zavřeno z důvodů firemní akce“.
Před zamčeným vchodem se střídali dva číšníci, kouřili a vyhlíželi dodávky s jídlem; ukazovali jim cestu do zadní ulice, kde se dalo vykládat blíže ke kuchyni. Kromě zelených zástěr s nápisem U Čápů a mimořádné výšky upoutávaly i jejich obličeje.
Češi bývají nebojovní a muži zde po čtyřicítce dost často získají obličej, který díky kulatosti a absenci obličejových rysů nelze dost dobře popsat jinak než slovem rozměklý.
O dvou chlapech v zástěře byste tohle neřekli nikdy. Ostře řezané, mírně zjizvené obličeje dvou veteránů války v Afghánistánu
byly pro zkušené české kriminalisty nepřehlédnutelný poznávací signál.
V protější budově v podkroví si právě speciální zásahová jednotka české policie, URNA, zřídila své pozorovací stanoviště. Na místě s nimi byl i jeden Američan, s nímž se policisté domlouvali špatnou angličtinou.
Byla to právě FBI, která požádala Čechy o součinnost při rozbití sítě ruských mafií, které začínaly získávat až příliš mnoho vlivu v Miami a New Yorku a přerůstat svou inteligencí místním strážcům zákona přes hlavu. * * *
„Pozor!“ zavelel šéf jednotky David Drábek, načež všichni přestali vtipkovat a zmlkli. V pootevřených oknech se objevily dva dalekohledy, jeden fotoaparát s „dlouhým sklem“ a směrový mikrofon.
Na chodník dole mezitím přijelo bílé auto s nápisem Rámování zrcadel. Nikdo z něj ale nevystoupil. Nahoře v pozorovacím bytě zachytili, že řidič promluvil tlumenou ruštinou na číšníky a ti mu ukázali cestu dozadu. Dodávka objela blok, kde už čekali dva další lidé.
Pomáhali otevřít dveře auta a dveře do restaurace.
Během dvou minut se nakrátko objevil výjev připomínající evakuaci z hořícího domu. Z dodávky vyskočil muž s vyholenou lebkou a vypracovanými bicepsy. Otevřel dveře dokořán a zařval: „Pohyb!“
Dost surově začal z auta vytahovat mladé ženy oblečené do nepadnoucích kabátů. Pod nimi měly dívky jen trochu krajek a podvazků a v nevytopené dodávce s nimi lomcovala zima. Neuvěřitelnou rychlostí se přesunuly z dodávky pod střechu a do dveří tak, aby čas strávený na ulici byl co nejkratší.
V dalším okně, tentokrát v zadním bloku, v části administrativní budovy plynárenské společnosti, neušel pozorovatelům jediný pohyb. Stanoviště tu měla druhá část skupiny pod vedením zástupce
velitele Petra Koláře a pozorovala zadní vchod. „Přijely kurvy,“ ohlásil český policista svému americkému protějšku. Důstojník FBI se spokojeně zasmál a vzal si dalekohled. Neletěl do Prahy marně. Vypadá to na zdárný průběh. Čekali na večer.
Moskva, 1996
Mladý Genadij Bauer se zhluboka nadechl. Právě se vrátil ze studií v Pensylvánii a cítil trochu obavy. Člověk nemluví s nejbohatším
Rusem každý den. Muž za stolem v koženém křesle, vědom si své převahy, mu pokynul, aby se posadil:
„Řekněte mi něco o sobě, Genadiji.“
„Těší mne, Michaile Borisoviči. Ehm…“ Genadij cítil sucho v krku a chtělo se mu kašlat. „Studoval jsem na Whartonu MBA a na Moskevské státní univerzitě teoretickou fyziku.“
Dívali se na sebe. Byli zhruba stejného věku. Jeden vyrostl na špinavých ulicích Moskvy, druhý byl dítě prominentního aparátčíka, který se rozhodl vše, co nakradl, investovat do synova vzdělání.
„Jak se má váš otec, Genadiji?“
„Před týdnem ho pustili z nemocnice. Bypass. Ale zdá se, že to bude dobré.“
„To jsem rád. Známe se celou věčnost, i když jsme nebyli vždycky přátelé. Vážím si ho. Co vás vedlo do Ameriky na studia?“
Genadij zpozorněl. Mohla to být past.
„Jsem loajální ruský občan, Michaile Borisoviči. Jsem první Rus, který tam studoval legálně, ne jako emigrant.“
Nejbohatší muž v Rusku, majitel ropného gigantu Avaz, Michail Borisovič Kurkov, se nahlas rozesmál: „Ty vlastenecké kecy můžete vynechat, Genadiji. Nejsem ten snaživý komsomolec, za kterého mne tu pokládali. Jsem zločinec jako všichni tady. Nevidím důvod hrát si na něco lepšího. Je to tak, jak to je.“
Tváří Genadije Bauera přelétl stín, ale neřekl nic. Jeho nový zaměstnavatel pokračoval.
„Moji lidé o vás mluví v superlativech. Potřebuji nadaného člověka s perfektní angličtinou a západními způsoby do své nové banky Eximp. Hoši z Brighton Beach mi řekli, že jste nejlepší.“
Genadij byl od narození introvert. Neměl rád neznámé situace a vyjednávání s neznámými lidmi. Ale musel se to naučit. Otec nedal jinak. Z plachého mladíka se v Pensylvánii stal napohled sebejistý muž. Ale jen napohled. Přece jen byl Rus a zkušenost předků ho učila, že náš život leží většinou v rukou náhody a mocných sil. Vrchnost je nevyzpytatelná a opatrnosti není nikdy dost.
„Mhm, ano. Měl jsem dobré výsledky. Při škole jsem chvíli pracoval jako poradce pro pár realitních firem na Floridě. A pro banku pana Kustiče.“
„Pan Kustič je mazaný gauner,“ řekl ropný magnát a usmál se znovu svým širokým, sebejistým způsobem.
Genadij se rychle rozloučil. Na odchodu si pomysli, že ten cynismus by mohl jednou přijít Michaila Borisoviče Kurkova pěkně draho. Ale co, hlavně že to místo dostal. Musí zavolat tátovi.
* * *
Když Genadij Bauer odešel, obrátil se Kurkov na muže, který stál celou dobu tiše v zadní části pracovny: „Co myslíš?“
„Brilantní mozek, skvělé výsledky, s ním uděláme terno. Rozhodně lepší, než kdyby ho měla konkurence.“
Avram byl jeho pravá ruka. Naftař Kurkov nikomu tolik nevěřil. On sám vyrostl na dělnickém sídlišti a uměl se protloukat. Začal s mafiány, ale jeho technický talent a matematicky nadaný mozek jako by ho určovaly pro něco lepšího. Avram byl jeho pravý opak. Byl z rodiny zkušených aparátčíků. Otec i matka pracovali ve strukturách strany, matka dokonce v KGB.
Avram uměl všechny triky nezbytné pro přežití. Uměl úřednickou hantýrku. Věděl, jak uvažují. Znal jejich nekonečnou zlost na
všechny tam venku. Znal pýchu aparátčíků, se kterou dávali najevo opovržení těm, kteří zbohatli; a znal jejich bolestivou závist, když se ze svých kanceláří vraceli domů do moskevských bytovek. Načálstvo, úřednická šlechta. Vedle armády a mafie třetí pilíř moci v Rusku.
„Každá moc má tři pilíře. Skoro jako na Západě,“ pomyslel si vesele Kurkov, „tam prý tomu zas říkají justice, exekutiva a legislativa.
Tři jako tři. Bez Avrama bych nebyl nic.“
West Hollywood, 1996
Scott Brennan se pohupoval v černém manažerském křesle a dopřával si tu malou chvíli vítězství. Nedělal nic. Jen vychutnával. Konečně byl svým vlastním pánem. Na skleněných dveřích jeho špičkově
designované kanceláře ve West Hollywoodu se skvělo Brennan & Co. Nemohl se na své jméno vynadívat. Zapálil si doutník, což dělal jen v okamžicích, kdy si chtěl připadat jako vítěz.
Přišla Julie, trochu naštvaně položila na stůl otevřenou poštu, navrchu důležité věci s poznámkou A.S.A.P., a zas odešla. Zůstala po ní jen slabá vůně nenápadného dřevitého parfému. Neměl ji teď z čeho platit a ona to věděla. Přesto podala spolu s ním u Goldman Sachs výpověď a šla. Byla jako pes, který se svým pánem umře, bude-li to nutné. Ani jednou se jí nezeptal, proč to dělá. Ale tušil.
Nikdy jí ani koutkem oka nezavdal příčinu k pohoršení. Nebalil ji. Nedělal macho vtipy. Nesekýroval. Ptal se jí na názor. Byl vděčný za každý tichý krok, který udělala. Nikdy nezapomněl poděkovat. Nepožadoval sex. Chápal, že tohle je ten důvod, kvůli kterému si na něj vsadila. Připomínala mu Annu ze studií. Od té doby uběhla už spousta času.
Místnost se naplnila štiplavou vůní doutníků, které si dnes vybral v The Lone Wolf. Obchod měl jméno, které Scotta přitahovalo, stavil se tu vždycky, když slavil u Goldman svá malá vítězství.
Dnes, po pěti letech velkých a vyčerpávajících bitev, které vedl proti nájezdníkům, hodil ručník do ringu a otevřel si vlastní
poradenskou společnost. Měl pocit, že už se naučil dost. Proč nedělat sám na sebe? Přišel čas stoupat.
* * *
Scotta vytrhlo z plovoucích myšlenek klapnutí dveří.
Byl to jeho společník. Zastavil se ve dveřích a trochu nejistě začal:
„Máme se prý zastavit pro zbytek našich věcí, dali nám je do krabic.“
„Kašli na ně, zavolej, ať to vyhodí,“ vyfoukl Scott obláček kouře. Kmen palmy na zahradě se malinko rozkýval větrem. Vstal a otevřel okno, v místnosti už nebylo málem vidět. Dým začal pomalu unikat na zahradu, vydatně poháněn větrákem.
Ke Goldman Sachs nastoupili ve stejnou dobu a oba se ve stejnou dobu rozhodli, že už toho mají dost.
„Chci sem klimatizaci,“ řekl Scott bezmyšlenkovitě.
Společník neřekl nic, ale na čele mu naskočily dvě kolmé rýhy. „Kde začnem?“ zeptal se lakonicky. Scott položil doutník, přešel ke dveřím a nalepil na ně papír s nápisem WAR ROOM.
„Tady. První taktická porada zítra v deset. Strategii nech na mně. Přijď načas.“
Společník neodporoval. Věděl, že ve vymýšlení válečných operací a strategií nemá smysl se Scottem soutěžit. Scott měl být u námořnictva, udělal by tam větší kariéru.
Na společníka začal doléhat smutek z náhlé změny a bál se, že svou depresí pokazí náladu i Scottovi, proto se rychle rozloučil.
Scott osaměl a dal se do přemítání. Nalil si sklenku bourbonu a rozbalil nový flipchart. Na první stranu napsal tlustým markerem: Outsideři?
