Bylo nebylo… Kdysi dávno žili elfové, měňavci, obři, draci, lidé ivodní nymfy vmíru. Všichni si byli rovni. Jejich území aříše prosperovaly anepřátelé se před jejich mocnými armádami třásli strachy. Roky ubíhaly avšichni postupně začali zapomínat na to, co je nejdůležitější – láska, odvaha, věrnost.
Ato způsobilo jejich pád. Ve své nevědomosti apýše dovolili, aby se do jejich krajin vkradla temnota, jako zloděj vnoci. Začalo to pomalu.
Vsrdcích vodních nymf se usadila marnivost, mezi draky se rozbujela chamtivost, obry posedla krvežíznivost, lidi závist, měňavce pýcha aelfové propadli apatii, která zjejich srdcí vymáčkla poslední kapku soucitu.
Jádro samotného světa se otřáslo azemě se zachvěla apopraskala. Když otřesy konečně ustaly, obklopovalo království elfů pohoří Zubatých hor, které je odřízlo od všech ostatních.
Draci svou říši opustili ausadili se vhorách, kde si žárlivě střežili své sluje anikoho přes pohoří nepustili – ačkoli se oto obři snažili. Jako by Zubaté hory bažily po krvi anenávisti. Nesmyslné násilí, které tam panovalo, si vyžádalo bezpočet životů.
Při pohledu na takovou zkázu se vodní nymfy stáhly do svých mořských domovů, kde se kochaly krásou vln isebe
sama ajen sem tam se pro vlastní pobavení zaplétaly spiráty.
Čas plynul avzpomínky na dávné doby vybledly.
Elfské království se stalo Divočinou, obři se ukryli ve vlastní říši zvané Kopál. Žoldáci – potomci pirátů, sirén avodních nymf – si založili království Ohnivých ostrovů.
Měňavci zTálagy alidé zHeimserie žili dlouho vmíru.
Obě království se navzájem potřebovala. To se však změnilo spříchodem nové rostliny akrálovského syna.
VTálaze objevili jedinečnou květinu – mimkii, zníž se destilováním stával mocný lék, který dokázal zhojit jakoukoli ránu. Bylo to jako kouzlo. Dala se aplikovat na vše ajejí cena byla nedozírná. Měňavci se ve své pýše chvástali svým objevem igenialitou.
Lidé se otomto novém zdroji bohatství rychle dozvěděli.
Záviděli měňavcům jejich zázračnou rostlinu anový král, který chtěl rozšířit moc avliv své říše, neodolal pokušení. Jeho chamtivost předznamenala nový věk krveprolití, předsudků, závislosti azkaženosti.
Vítejte vRozvrácených královstvích.
Před třinácti lety
Nezáleželo na tom, kolikrát jeho snahy vyšly na prázdno, Thornin otec byl odhodlaný přijít na to, jak proměnit železo ve zlato. Nevadilo jí, že mu většinu času dělala společnost, přestože jí bylo teprve pět avětšina místních dětí vjejím věku trávila dlouhé, horké letní dny běháním venku.
Thorn otce milovala amilovala jeho práci. Jeho společnost pro ni měla cenu zlata abylo jí jedno, že žádné nikdy nevyrobil. Pro ni byl itak kouzelník.
„Thorn,“ vyhrkl otec roztržitě, zatímco upřeně sledoval plamen, který se horko těžko snažil udržet pod kontrolou, „můžeš mi podat tu… tu… věcičku… no… jak se to…“
Nikdo jiný by mu neporozuměl, ale Thorn věděla, co má otec na mysli.
Podala mu těžké železné kleště, kterými opatrně sundal zdržáku nad ohněm kulatou baňku ztvrzeného skla plnou jakési roztavené látky.
Ruce se mu nepatrně třásly, nebyly už tak jisté jako kdysi. Se zatajeným dechem sledovala, jak otec přesouvá baňku na ožehnutý dřevěný stůl sdeset čísel tlustou deskou. Ipřes třas vrukou nerozlil jedinou kapku. Když byla poblíž Thorn, vždycky si dával obzvlášť pozor.
„Co jsi tentokrát udělal jinak, tatínku?“ zeptala se azvědavě pozorovala tekutinu vbaňce. Byla zářivě bílá, to se však mělo ještě změnit. Úspěch nebo neúspěch pokusu se projeví až po vychladnutí.
Thorn zašoupala nohama aošila se, jak jí po zádech stekla krůpěj potu. Trávili vdílně celé dny aotec vyráběl jednu věc za druhou. Se zlatem sice zatím úspěch neměl, ale přišel scelou řadou jiných, neméně zajímavých výtvorů. Nenechal se odradit neúspěchem, vtom byla Thorn po něm. Stačila jedna dlouhá večerní procházka městem azklamání bylo rázem fuč. Potom se zase svervou vrhli do dalšího pokusu arozebírali spolu, jak by tentokrát mohli železo ve zlato proměnit.
Thorn přimhouřila oči azaměřila se na obsah baňky. Něco bylo jinak.
„Vyměnil jsem jedno zčinidel a…“ Otec se odmlčel avytřeštěně zíral na baňku.
Rychle se natáhl pro kladívko aprudce do baňky ťukl, až sklo prasklo. Thorn sebou škubla.
„Ty jsi ji rozbil, tati!“ Odtrhla zrak od skleněných střepů azadívala se na změklý kus kovu na stole. Nejen tak ledajakého kovu. Bylo to zlato.
Zlato!
„Dokázal jsi to, tatínku!“ vykřikla Thorn aposkočila si nadšením.
Otec odhodil kleště, popadl dcerku do náruče azatočil se sní, až ji na tvářích polechtaly jeho stříbrem prokvetlé vlasy.
„My jsme to dokázali, růžičko,“ opravil ji, políbil ji na čelo apevně ji ksobě přivinul.
„Maminka by byla tak pyšná!“
„Ovšemže ano. Jen se na nás podívej. Jsme skvělý tým.“
Úplně ji bolely tváře ztoho, jak široce se smála. Lidé ve vsi si ojejí mamince povídali, ale vždycky vústraní ašeptem, nahlas se oní nikdo nezmínil. Statínkem to bylo jiné. Stím mohla mluvit ovšem, ioní. Občas vnoci plakávala, když ji sevřel zármutek stejně silný jako vden, kdy omaminku přišla. Ale pak byly dny jako tento, kdy se jí život zdál naprosto dokonalý.
Otec ji postavil na zem aThorn si otřela ruce do vybledlých modrých šatů. Při pohledu na černé, mastné šmouhy na látce ina svých dlaních se znechuceně zašklebila.
„Jsme hrozně špinaví,“ zakvílela. Tatínek ji dnes určitě přinutí okoupat se. Koupele nesnášela. Voda vždycky příliš rychle vychladla.
Tatínek si přejel prstem po umouněné tváři asúsměvem se na něj zadíval.
„Vypadám hůř než ty, tak se dnes můžeš koupat první. Ataky si musíme dát pořádnou večeři na oslavu. Když si pospíšíš, možná ještě stihneš ulovit poslední taštičky, než se úplně vyprodají.“
Thorn vypískla autíkala do koupelny, až jí bosé nožky pleskaly okamennou podlahu. Minula horkou vodu bublající nad malým ohýnkem, popadla kostku mýdla zpodnosu, ponořila ruce do studené vody azačala je drhnout. Co nejrychleji se opláchla apospíchala do svého pokoje pro čisté šaty. Nakonec se iobula arozběhla se do pekárny.
„Ještě chviličku, holčičko,“ volal za ní otec ze dveří adošel až kní. Thorn se zastavila anastavila dlaň, do níž jí položil pár mincí. Vzal její tvář do dlaní apolíbil ji na čelo. „Doženu tě. Nemluv snikým cizím.“
„Ano, tatínku.“
„Tak upaluj. Musím zaplatit za svíčky apak se sejdeme na okraji vsi.“
Přikývla ashopsáním se rozběhla. Na nikoho cizího tam nikdy nenarazila.
Zatlačila do žlutých dveří pekárny anad hlavou se jí rozcinkal zvoneček. Urostlý pekař se na ni laskavě usmál. Thorn se vytáhla na špičky apoložila na pult mince. Jen stěží přes něj viděla.
„Copak to bude, děvenko?“ zeptal se pekař. „Bochník chleba? Taky tu mám nějaké sušenky, co můj syn ráno připálil.“
Nemyslel to nijak zle, jindy by nepohrdla ani připálenými sušenkami, protože obvykle si statínkem dražší věci dovolit nemohli abrali všechno, co se nabízelo.
Jenže dnes to bylo jiné. Dneškem se všechno změní.
„Dvě jahodové taštičky,“ oznámila pekaři se širokým úsměvem.
Muž jí ho vesele oplatil. „Táta něco slaví?“
Thorn nadšeně přikývla anatáhla ručky pro sladké pečivo zabalené vpapíru. „Dneska jsme vyrobili zlato.“
Pekař strnul. „Jako… opravdové zlato? Ne to pozlátko, co udělal posledně?“
„Ne,“ trvala na svém Thorn. „Pravé zlato. Sama jsem ho viděla.“ Zhluboka se nadechla. Zté vůně se jí sbíhaly sliny. Odhrnula okraj papírového obalu anakoukla na sladké uvnitř. Jahodovou náplň měla nejradši.
Pekař se tiše uchechtl. „Tak to rád slyším. Utíkej.“
Thorn mu zamávala avyběhla ven na ulici lemovanou malebnými domky sšindelovými střechami. Jejich dům byl podobný, jen tašky na střeše byly trochu popraskané avybledlé aschody při každém kroku vrzaly.
Otce potkala na okraji vsi. Šel jí naproti sbalíčkem vpodpaží.
Thorn mu ukázala svůj úlovek. „Mám je!“
„Děkuju, Thorn.“ Kývl ktaštičkám avočích se mu pobaveně zablesklo. „Co kdybychom si je snědli cestou domů?“
Thorn šokovaně otevřela pusu. „Moučník před večeří?“
„Bude to naše tajemství,“ zašeptal.
Thorn se zakousla do své taštičky. Cestu domů skoro ani nevnímala.
Slunce už zapadlo, akdyž konečně vešli do domu aona ucítila na tváři teplo zkrbu, spokojeně si povzdechla. Ani si neuvědomila, že jí byla zima. Pohladila se po plném bříšku asedla si do křesla před krbem.
„To byla dobrota,“ řekla aznovu si olízla prsty.
„Pan Barclae umí výborné taštičky,“ souhlasil otec azavřel dveře. Thorn slyšela, jak přechází do kuchyně. „Vzal jsem uřezníka trochu vepřového. Máš hlad?“
Thorn se zvedla na kolena azadívala se na otce přes opěradlo křesla. „Ani ne.“
Tatínek se zasmál. „Nějakou dobu se bude péct. To už nám ty taštičky slehnou. Můžeme si chvíli číst, jestli chceš.“
Zatímco se tatínek pustil do přípravy jídla, Thorn vstala zkřesla azamířila do své oblíbené místnosti – knihovny. Byl to maličký pokoj plný polic sknihami. Uprostřed stál stůl, uněhož tatínek pracoval aučil ji.
Thorn se sehnula ke spodní polici avytáhla zní starou fialovou knihu pohádek. Když se vrátila do obývacího pokoje, skláněl se tatínek svepřovým nad ohněm apovídal si pro sebe.
„Do trhu za dva týdny toho musím spoustu zařídit,“ mumlal. „Vprvé řadě musíme ten pokus několikrát zopakovat aujistit se, že to nebyla jen náhoda. Potom musíme sehnat suroviny – pokud nějaké zlato prodáme, mohli bychom si koupit nového koně, Whinny už začíná být na tahání vozu starý, a–“
Thorn se posadila do svého křesla, které stálo vedle otcova ošoupaného koženého ušáku, aotevřela si knihu. Tatínka vnímala jen na půl ucha. Mluvil ovšem, co musí před cestou na trh vyřídit, aona sem tam souhlasně zabrblala, zatímco si četla aprohlížela barevné obrázky. Krátce nato jí začala padat víčka. Unaveně si zívla.
„Rosteš jako zvody, růžičko. Co nevidět budeš velká holka.“
Thorn na něj zamrkala. Otec se usmál, až se mu kolem úst aočí objevily vrásky. Připadal jí starší.
„Já už jsem velká,“ opravila ho.
Tatínek se posadil do křesla achvíli ji sledoval. „Chovám se ktobě jako kdospělé, to bych neměl. Měla by sis častěji hrát sdětmi ze vsi.“
„Hraní je fajn, ale stebou jsem radši, tatínku.“
Usmál se akývl bradou ke knize na jejím klíně. „Zase pohádky?“
„Jsou vnich hezké obrázky,“ prohlásila.
„To je pravda.“ Vztáhl kní paže. „Už je to dávno, cos četla ty mně. Neprostřídáme se?“
Thorn přikývla, seskočila zkřesla, až pod ní zavrzala podlaha, avyšplhala otci do klína. Pohodlně se usadila aotevřela knihu na svém oblíbeném příběhu ochlapci, který nikdy nezestárl anašel poklad.
„Přečtu ti tuhle,“ řekla aznovu zívla. Přitulila se kjeho hrudi anadechla se vůně ožehlého dřeva aroztaveného kovu, která se kolem něj vždycky vznášela. Voněl jako domov.
„Dobře, holčičko,“ zašeptal apřidržel jí knihu. „Myslím, že tady jsme skončili posledně.“
Thorn mu pohádky nadšeně vytrhla.
„Bylo nebylo,“ spustila aopřela se opolštář, aby si mohla knihu držet na klíně, „vjedné daleké zemi žil chlapec vzeleném…“
Thorna
Současnost
„Smál by ses, že jsem ji četla znovu, já vím, ale nemohla jsem si pomoct,“ zašeptala Thorn aněžně knihu pohladila. Byla velmi stará, rohy vazby se už drolily, zlatá ražba na několika místech zcela vybledla, ale oto víc ji Thorn milovala. Jack by ji nazval beznadějnou romantičkou, ačkoli nic takového nebyla.
Knihy jí poskytovaly únik zreálného světa, kde pravá láska přežila jen zřídka.
Tající sníh promočil hrubou látku její sukně, až jí začaly cvakat zuby. Přitáhla si vlněný plášť těsněji ktělu aknihu si přitiskla khrudi. Chodila sem rok co rok na výročí otcovy smrti. Nezastavil ji ani déšť, ani sníh, ani vítr.
Položila si před otcův hrob poskládanou deku aknihu opatrně na ni.
„Každý rok jsem si přála, aby ses vrátil domů, ale dříve či později asi musíme všichni vyrůst,“ prohlásila věcně apohladila hřbet fialové knihy. „Tohle je pro tebe.“
Nechtěla se sní rozloučit, ale zároveň jí nepřišlo správné, aby ji stále měla. Žila nyní sjinými lidmi vjiném domě, na
živobytí si musela vydělávat sama auž nebyla dítě. Ta kniha měla své místo ujejího otce. Ten jediný skutečně chápal její lásku kliteratuře.
Vzpomínky na to, jak si sotcem čítávala pohádky, nikdy nevyblednou. Oto se postará. Ta knížka byla jen věc. Kuctění otcovy památky ji nepotřebovala.
„Tolik se mi po tobě stýská,“ zašeptala.
Vítr jí strhl kápi pláště zhlavy. Do očí jí vyhrkly slzy. Otcův náhrobek byl mnohem skromnější než ostatní okolo, sprostým tesaným nápisem, který světu oznamoval, že patří právě jemu. Sice se mu před smrtí opravdu podařilo proměnit železo ve zlato, ale jeho úspěchu už si neužili. Zemřel azThorn se stal chudý sirotek.
Za zády se jí ozvalo křupání sněhu zblížících se kroků. Už tam nebyla sama. Nenápadně se ohlédla aspatřila rodinku se dvěma malými dětmi. Thorn si rychle omotala šál kolem výrazných bílých vlasů aspodní části obličeje auvázala si ho za krkem.
Nesnažila se skrýt jen vlasy. Šlo jí především ojizvy.
Když byla Thorn malá, myslela si, že se lidi opráci jejího otce upřímně zajímají. Spostupem času ale pochopila, že to bylo jinak. Pohlíželi na něj svrchu, vlepším případě ho měli za blázna, vhorším…
Thorn opatrně zavrtěla hlavou, aby se jí neuvolnil šál, anasadila si kápi. Nechtěla myslet na jejich nejhorší názory. Beztak se vněm mýlili. Nemělo cenu se tím trápit.
Podle všeho byla jediná, kdo znal otcovu laskavou povahu ageniální mysl. Vní se mýlili taky. Stačil jim jediný pohled na její vlasy ajizvy ařekli si, že je zkrátka šílencova dcera.
Vyvrhel.
Pomalu vstala anaposledy pohladila knihu pohádek. Uctivě přiložila prsty kčelu vpozdravu němých arodinka jí
gesto súsměvem oplatila. Thorn se otočila, až kolem ní zavlál plášť, arychle ze hřbitova odešla.
Vdětství věřila, že sotcem žijí ve velkém městě. Připadalo jí to vzrušující. Teprve později si uvědomila, že vyrůstala ve vsi – anijak zvlášť působivé. Nebylo tam zajímavého vůbec nic.
Žilo tam pár bohatších lidí avelká spousta chudých. Jedny lázně. Nevěstinec. Krčma. Hostinec. Nebyla tam ani zatracená knihovna, vyjma maličké sbírky, kterou pro Thorn schraňoval otec ajiž skaždou cestou na trh rozšiřoval onové kousky. Knihy však byly dávno pryč, stejně jako ta hrstka úspor, co tehdy sotcem měli.
Vykročila knávsi acestou sáhla do vaku usvého boku. Byl to mnohem novější svazek než ten, co nechala na otcově hrobě. Thorn ho objevila na jedné ze svých posledních výprav. Pojednával ohistorii Dálav, království rozkládajícího se za mořem na jihu, mnoho tisíc mil daleko. Osobně tam nejspíš nikdy nezavítá, přesto Thorn ta říše zaujala.
Ráda se dozvídala nové věci oneznámých místech, hltala vyprávění cestovatelů akochala se propracovanými ilustracemi. VDálavách pěstovali celou řadu exotického koření, měli tam divoké džungle avzduch tak teplý avlhký, že měl člověk pocit, jako by dýchal vodu. Pokud by se jí někdy naskytla šance, vyrazí tam. Vítr, sníh adéšť ji už unavovaly. Byla prochladlá do morku kostí.
Při chůzi si četla anějakým způsobem se jí dařilo na kluzkém sněhu nespadnout, třebaže se vůbec nedívala pod nohy. Po paměti se zastavovala urůzných domů arozdávala dárky. Ovocný dortík pro holčičku, které nedávno zemřela matka. Malý mechanický pejsek akočička pro dvojčata žijící naproti stěžce nemocnými prarodiči. Lahvička sparfémem pro ovdovělou majitelku hostince.
Jako malá Thorn moc laskavosti od ostatních nezažila abyla odhodlaná se chovat jinak.
Atak, kdykoli mohla, rozdávala tyhle malé dárky. Anonymně. Nestála ovděčnost. Stačila jí radost, kterou spatřila ve tvářích těch, které obdarovala. Ta pro ni měla mnohem větší cenu.
Zvedla zrak od knihy avšimla si, že do vsi dorazili další vojáci. Neustále se měla na pozoru před novými hrozbami. Novým nebezpečím. Jednou jedinkrát se nechala zaskočit. Víckrát už se to nestane.
Ani jí, ani nikomu jinému, pokud tomu bude Thorn moct zabránit. Královi muži jí to však značně ztěžovali. Většina znich byli obyčejní hrubiáni, se kterými si uměla hravě poradit. Zněkterých jí ale běhal mráz po zádech. Byli nemilosrdní akrutě trestali každou domnělou urážku. Její adoptivní sestry otom věděly své.
Muselo to skončit.
Obešla popíjející vojáky obloukem azadními uličkami došla knevěstinci, kde se jí jako malé ujali. Zpomalila azamračila se na skupinku vojáků postávajících venku. Tak dlouho chtěla zospalé vesničky uniknout. Poslední dobou tu ale už takový klid nepanoval. Den co den sem přijížděli vojáci. Abylo jich čím dál víc.
Nejvíc ji znepokojovalo, že neodjíždějí. Na trůně nyní seděla nová královna. Proč její muži vysedávají vodlehlé severské vesničce? Jistě, ležela nedaleko hranic sKopálem, říší obrů, jenže ti byli nyní spojenci Heimserie. Thorn snimi obchodovala anejednou si přála, aby se bývala narodila na jejich straně hranice. Obři jizvy považovali za známku cti, vážili si jich aneohrnovali nad nimi nos jako její lidé.
Přejela očima po skupince ajeden zvojáků kní zalétl pohledem. Vyšší, pohledný. Thorn přimhouřila oči avduchu
ho vybízela, aby se kní opovážil přiblížit. Vnevěstinci vyrůstala, věděla, jak se muži chovají – obzvlášť vojáci. Většina znich se považovala málem za bohy abyli přesvědčení, že jim ženy mají sloužit. Vojákův nadutý výraz aopovržlivý úšklebek naznačovaly, že přesně to si myslí ioThorn.
Velká chyba.
Thorn sklouzla rukou kpasu, kde pod pláštěm ukrývala dýku. Voják kní vykročil aširoce se zakřenil.
Sevřela vprstech jílec aužuž se chystala tasit, když vtom ji kdosi popadl za zápěstí.
Pyrea
„Přísahám, že ztebe zešílím, lásko!“ Provrtal manželku pohledem, ale ta jen povytáhla modré obočí abeze slova dál zkoumala mapu na stole před nimi. Tempest byla vtrucování mistr, když chtěla.
Sním se však rovnat nemohla. Jestli si chce jeho družka hrát, sradostí bude hrát sní.
Pyremu zacukal koutek. Pomaličku se začal plížit kolem velikého obdélníkového stolu, který je odděloval. Tempest neodtrhla zrak od mapy, přesto se mírně posunula taky. Potěšilo ho to. Jeho malá Ohařka se zlepšovala.
Tempest byla vynikající válečnice, ale nebyla to Talagánka. Nebyla měňavkyně. Apokud měla vjeho světě přežít, pak musela pracovat na reflexech. Její výcvik ho nesmírně bavil. Popravdě zrovna včera vnoci byli oba docela tvůrčí…
„Přestaň,“ zabručela aupřela na něj pronikavé, bouřlivé oči.
„Sčím jako?“ zavrněl audělal další krok jejím směrem. Jeho družka znovu ustoupila. Zaslechl, jak se jí zrychluje tep, azastříhal ušima. Lov začíná.
„Vidím, oco se snažíš,“ prohlásila chladně, ale rty ji zradily. Snažila se neusmát. Hádky sním ji bavily stejně jako jeho.
Byla to jedna zvěcí, co na ní miloval. Měla vsobě cosi temného ahravého, co provokovalo lišáka vněm.
„Nic nedělám,“ ohradil se nevinně azakmital řasami.
Tempest si odfrkla. „Nelži. Oba víme, na co zrovna myslíš, avůbec to nesouvisí stímhle drogovým problémem. Jen mě chceš dostat do postele.“
„Je snad zločin, že se mi líbí moje družka?“
Znovu jí zacukaly koutky. „Ty se zločinem živíš. Máš štěstí, že je tvoje sestra královna amanželka Ohařka, jinak bys už dávno hnil vžaláři,“ prohlásila suše.
„Tak proč se tomu bránit?“ argumentoval sdalším krokem. „Ber mě takového, jaký jsem, atohle nechme politikům. Napadají mě mnohem lepší způsoby, jak bychom mohli trávit čas.“
Tempest couvala ke dveřím.
Nepatrně se přikrčila vkolenou. Další signál Pyre nepotřeboval. Skočil přes stůl právě ve chvíli, kdy se Temp rozběhla ke dveřím. Neměla šanci. Přitiskl ji kopěrce velikého křesla atam ji uvěznil.
„Chystáš se někam?“ zašeptal apřejel špičkou nosu po tom jejím.
Povzdechla si, uvolnila se aobjala ho kolem krku. Prsty mu vklouzla do vlasů apohladila jedno liščí ucho. Pyre se zachvěl, přitiskl se kní blíž azhluboka se nadechl její vůně.
Potom ji něžně políbil na citlivou kůži pod uchem.
„Žádné námitky?“ zamumlal ajemně ji kousl do čelisti.
„Máme spoustu práce. Tvoje sestra potřebuje obchod sdrogami zastavit. Už je to půl roku, co usedla na trůn, alordové začínají být neklidní. Ansette musí upevnit svou moc, jinak se rozpoutá další občanská válka. Šlechtici zprovincie Merjeri dělají neustále potíže amají mocné spojence. Ansette potřebuje podporu ostatních lordů.“
Pyre vzdychl azlehka družku políbil na rty. „Jsi moje lepší polovina. Laskavější ženu neznám. Proč jsem se jen oženil sněkým tak poctivým?“ poškádlil ji.
Tempest zakoulela očima, vytáhla se na špičky apolíbila ho na vršek nosu. Potom se nahnula kjeho uchu apošeptala mu: „Protože si na zlého azkaženého jen hraješ, ale vjádru jsi dobrák.“
Uskočil od ní. „To teda ne. Odvolej to!“
„Dobře,“ přikývla vesele. „Jsi zákeřný –“
„Silný,“ dodal.
„Krutý –“
„Pohledný,“ přisadil si.
„Ňouma.“
Zničehonic mu podtrhla nohy, až dopadl na záda, arozběhla se ke dveřím. Byla už unich, když se překulil na břicho avyškrábal se na nohy. Ohlédla se na něj azamrkala.
„Ato jsem si myslel, že jsi slušná holka,“ postěžoval si natěšeně. „Nechtěla jsi náhodou pracovat?“
„Každý potřebuje občas pauzu. Příliš mnoho práce prý škodí.“
Pyre si protáhl krk. „Takže říkáš, že bychom si vzájmu vlastního zdraví měli trochu pohrát?“
„Ve svém věku musíš dbát na pravidelné cvičení.“
„Jsem jen opět let starší než ty,“ zavrčel pobaveně. Jestli Tempest hned nevyrazí, co nevidět ji znovu polapí.
Ohařka se zakřenila. „Tak si mě chyť.“
Rozběhl se aTempest začala se smíchem prchat. Její boty hlasitě pleskaly odlažbu vchodbě, zatímco Pyre ji nadšeně následoval. Tiše jako pravá šelma.
Tohle celý život hledal.
Vbřiše se mu usadil hřejivý majetnický pocit.
Aje celá jen jeho.