Když mi Berta zavolala, byla jsem zrovna s Elizabeth
v The French House, malé hospodě v Soho zařízené v bohémském stylu. Kulaté stolky připomínaly Paříž, stěny byly pokryté fotkami více či méně slavných spisovatelů a umělců, kteří se tam rádi opíjeli před padesáti nebo sto lety. Sklenička červeného tam stála osm liber. Brambůrky neprodávali. Všechny barmanky nosily totožný sestřih, mikádo s krátkou ofinou. Klientela byla intelektuální, protože dávala přednost vínu před pivem, mluvila rychle a pila pomalu, což byly projevy kontinentálního disentu. Jednou jsem si tam zkusila domluvit pracovní pohovor, myslela jsem si totiž, že když budu dělat servírku na podobném místě, budu automaticky menší lůzr než jako servírka jinde, protože tady měli parkety. Řekli mi, že nepůsobím dost francouzsky, ale nejspíš tím chtěli říct, že jsem příliš italská nebo příliš arabská. Ani jedno z toho nebylo pro Francouze dost dobré.
Zatímco jsi umíral, předstírala jsem, že si vybírám, co si objednám. Ve skutečnosti jsem si vždycky dávala to nejlevnější, ale před Liz jsem váhala, jako bych zvažovala více možností. Neustále jsem myslela na to, jak na ostatní působím, a nejspíš i v tom okamžiku jsem si říkala, jak krásně musí můj život vypadat při pohledu zvenčí.
Zemřel jsi v náhodný den a jako každý jiný náhodný den jsem já u toho nebyla. Dělilo nás dva tisíce kilometrů a všechno to, co jsme si měli říct.
To odpoledne se Liz posadila, aniž si sundala klobouk –tmavomodrou sametovou fedoru, kterou nosila bez ironie –, a oznámila, že z našeho slovníku je třeba odstranit jedno slovo. Říkám z našeho, protože to ona mi pomohla naučit se anglicky, a jakožto moje tutorka se cítila oprávněná přidávat a občas i odstraňovat slova, která podle ní v mém vzdělávání měla mít přednost před jinými.
Který slovo? zeptala jsem se polekaně, protože naučit se všechno, co jsem uměla, mě stálo námahu.
Závist. Je to toxickej pocit, nemyslíš? Ani nevíš, kolik lidí mi píše, že mi závidí moje tělo, můj cit pro estetiku, moje peníze, můj život. A na základě toho mě pak nakonec vždycky začnou urážet. Každej, kdo mi závidí, mi nakonec řekne, že jsem kráva. Co o mně vůbec vědí? Co jsi za člověka, když chceš, aby ostatní neměli to, po čem toužíš? To je nemorální. Jestliže se díváš na ostatní tak, jak by ses měla dívat sama na sebe, znamená to, že máš uvnitř nějakou nezaplnitelnou prázdnotu, ne?, něco smutnýho – uzavřela to, lokla si vína a skrze skleničku zkoumala svýma světlýma očima moji reakci. Doma schovávala Chardonnay nevalné kvality, které ráda popíjela s kostkami ledu, když byla sama.
Liz o sobě prohlašovala, že je digital activist, byla to její práce. Každý den dostávala všemožné produkty, od potravin po knihy, které hodnotila na YouTube a na Instagramu. Hodně mluvila o feminismu, takže často sdílela příspěvky sahající od komiksů o Fridě Kahlo po veganská mýdla. Její feminismus byl intersekcionální – to se rozumí –, ale mimo displeje se Liz stýkala jen s dalšími bílými ženami. Já jsem byla výjimkou, a navíc Arabové jsou stejně považovaní prakticky za bělochy, takže se sotva počítám mezi míšence. Jednou z prvních věcí, které mě Liz o feminismu naučila, bylo, že nesmím dopustit, aby ostatní ženy platily za mou svobodu – o to se musejí postarat muži. A tak najímala muže, kteří nám chodili uklízet byt, ale jelikož neměla ráda náhodné interakce, vybírala si je přes aplikaci a pak si to zařídila tak, aby se s nimi doma nikdy nepotkala. Tvrdila o sobě, že na to, aby se starala o domácnost, je příliš moderní, jenže na druhou stranu nenáviděla nepořádek, prach, zanedbanost.
Měla tričko s podobiznou Bernieho Sanderse, koupila si ho na Etsy, které není jako Amazon. Neměla ráda plýtvání, používala tuhý šampon z Lushe, ale když se nemohla rozhodnout mezi dvěma košilemi, nakonec si koupila obě. Stejně, říkala, mi vydrží celou věčnost, protože já o svoje věci pečuju. V tom smyslu, že prádlo prala s maniakální přesností podle barevných odstínů – třeba i jen dva nebo tři kousky v jedné várce – a používala přemrštěné množství aviváže. Věřila ve Whole Foods, ale i v nakupování v lokálních
farmářských obchodech. Já jsem si nemohla dovolit ani jedno a cítila jsem se provinile, protože v Tescu používají příliš mnoho plastu a nikdy nevíte, kdo ty banány sklízel. Ona mi říkala, že i etické jednání je občas privilegium, a na znamení rozhřešení mě vždy pohladila po rameni.
Ucítila jsem tlak na hrudi, v krku knedlík. Pomyslela jsem si: já cítím závist ke všem, pořád. Neustále závidím sebevědomým, krásným, bohatým, šťastným lidem. Jsem plná zášti vůči privilegiím ostatních a závidím jim i jejich zásluhy. Doufám, že Liz přijde o všechno, co má.
V tu chvíli mi zazvonil telefon.
Jsem v metru, můžu ti zavolat zpátky?
Mino! – Bertiny vzlyky mi neposkytovaly žádnou nápovědu. Mohlo jít o nějakou banalitu, ale i o to nejhorší.
Šlo o to nejhorší.