Prolog tarom
Prázdná ulice byla vlhká od deště a ve vzduchu visel pach spáleného masa. Tarom stál tiše pod okapem opuštěného domu a sledoval, jak dva pohřebáci vyvážejí na nosítkách tělo zabalené v černém pytli. Celou ulici osvětlovala pouze světla z majáků, vrhajíc na oloupané omítky domů mlhavý červený opar.
Pohřebák přejel práh domu, nosítka hlasitě zaskřípala a tělo na nich poskočilo. Za nimi klopýtal mladý muž v šedém oblečení, ve vyčerpaných očích naprosto ohromený výraz. Zastavil se a natáhl ruku, jako by chtěl nosítka zastavit, ale pak si to rozmyslel.
Tarom opustil stíny a přešel ulici k domu. Těžké podrážky jeho bot mlaskaly na mokrém asfaltu, zatímco se přibližoval k těm pár chudákům číhajícím kolem sanitek. Zoufale se snažili zachytit alespoň střípek tragédie, který by mohli převyprávět sousedům dřív, než se neštěstí dostane do novin. Obešel pohřebáky, přestože ho nemohli vidět, a prošel kolem muže, který tak zdrceně sledoval, jak nakládají tělo do sanitky.
V domě ho do nosu znovu štípl pach spáleniny. Dva policisté stáli vedle dveří, mladší zapisoval, ten starší diktoval.
„Koroner je na cestě, převezme ohledání těch dětí. Sanitáři je nemůžou převézt, vzhledem ke stavu… Dealera právě odvážejí a pro ženu se vrátí, jakmile ho naloží do pohřebního vozu.“
Policista si sundal brýle. Vypadal unaveně, jako by ho vyčerpávalo odříkávat slova nahlas, zpečetit tak osud obětí do dokumentů pro soud, který stejně nikdy neproběhne. Všichni, které by soudil, byli už dávno mimo dosah jakéhokoliv pozemského zákona.
Ale ne jeho zákona.
Zapisovatel zvedl oči a s připravenou tužkou se nejistě podíval na staršího kolegu, co dál. Spoušť kolem nich byla omezena primárně na kuchyň v zadní části domu, ze které odsud byla vidět pouze zčernalá lednice. Ze zdevastované místnosti právě vycházeli dva hasiči. Mlčky prošli kolem policistů. Jen prázdně zírali před sebe.
„Máte představu, co se tady stalo?“ zeptal se zapisovatel a rozhlédl se. Dům by byl v hrozném stavu i bez spáleniny. Konferenční stolek v předpokoji byl ulepený, plný starých obalů od fastfoodu a přetékal na něj obsah dvou popelníků.
Do jednoho z nich byla zapíchnuta injekční stříkačka.
Policista si mezitím opět nasadil brýle a upravil si čepici. „Drogy. Tohle udělají se životem drogy.“
Tarom se uchechtl a překročil kupu rozházeného oblečení. Nohama jemně dusal spadaný popel, který rozprášily boty záchranářů. Ještě než vešel do kuchyně, zřetelně poznal pach ohořelého masa.
Tam, nad dvěma maličkými těly spečenými dohromady, stála žena. Plavé vlasy měla stažené dozadu a dívala se na hromádku spálené černoty. Po tváři jí tekly slzy, ale ústa nechala otevřená v němém výkřiku, jako by sama hořela, upoutaná k hranici. Tarom přimhouřil oči a prohlédl si okolní spoušť.
Duše dětí už byly dávno pryč. Ani nečekal, že je tam najde.
Čím méně let s tělem nehpesh poutalo, tím rychleji cestovaly.
Muže před domem klidně oželel, ale tuhle ženu chtěl. Někomu by k důkazu jejích muk stačil jediný pohled do její tváře.
Tarom ale věděl, že může být hůř. Vždy mohlo být hůř.
Všimla si ho. Její tělo se napjalo. Podívala se na něj šílenýma očima.
„Moje děti,“ zachraptěla, jako by už dlouho křičela. Zavřela
ústa a olízla si rty, pak prudce vydechla, jako by na vlastním jazyce ucítila kouř, který z jejích dětí už dávno nestoupal.
Znovu na ně pohlédla a tvář jí zkřivil příliv čerstvé trýzně.
Tarom překročil spálenou hromádku a stoupl si přímo před ni. Podívala se mu do tváře s němou otázkou. Věděl, že přemýšlí. Snaží se vzpomenout si, proč tam nemá být, proč jí to přijde špatně. Jenže všechny odpovědi byly pohřbené pod bolestí a šokem, nedosáhla na ně. Začínala panikařit.
Vzal ji za ruku. Jemně ji pohladil a zadíval se jí do očí.
„Zabila jsi je.“
Její oči se ještě víc rozšířily. Otevřela pusu, ale nevydala ze sebe ani hlásku, vypadala jako ryba, která lapá po vzduchu.
„Už je po všem,“ konejšil ji. „Už je to dokonáno.“
Ona ale vrtěla hlavou, pomalu, zmateně.
„Teď půjdeš se mnou.“
Žena přestala vrtět hlavou a upřela na něj zrak tak intenzivně, až se jí zatřepotaly řasy.
„Kdo jsi?“ vydechla.
Tarom jí neodpověděl, jen mávl rukou a vedle něj se zhmotnila temnota do studeného víru. Přitáhl si ženu blíž. „Buď šťastná, že jsem pro tebe přišel já. Samael by nebyla tak příjemná,“ usmál se a vešel s ní do temnoty. l
Žena ležela přivázaná na stole a její světlé vlasy visely přes dřevo v zacuchaném chomáči. Zachrastila řetězem, kterým měla spoutané ruce.
Tarom k ní stál zády, skloněný nad svými nástroji. Přemýšlel, který použije, a jeden po druhém je bral do ruky. Ostrý nůž, malé kleštičky, železné kladivo. Osahal dřevěnou rukojeť posledního nože a všiml si malé praskliny po straně. Potěžkal ho a přehodil z jedné ruky do druhé. Vtom žena zaskučela.
„Ale no tak,“ otočil se na ni. Podívala se přímo na čepel v jeho ruce a rty se jí roztřásly.
Byli spolu hluboko v podzemí Temného paláce. Byla to jen jedna studená malá cela mezi stovkami dalších. Nebylo na ní nic speciálního ani zajímavého. Vlhký kámen, žádné okno a klenutý strop, který se ztrácel ve tmě. Měl tyhle cely rád, byly velmi jednoduché na údržbu a kompaktní, skoro útulné. Skvělé místo na práci.
„Ty se bojíš, že umřeš,“ obvinil ji. Ona jen zírala, ztuhlá šokem. Znal tenhle pohled, měl jejich odpovědi naučené nazpaměť.
Já za to nemůžu.
Byla to nehoda.
Omlouvám se.
Nechtěl jsem.
Na žádném z jejich slov nezáleželo. Na jejich křiku nezáleželo. Jediný bůh, kterého mohli poznat v jeho malých celách, bylo utrpení.
„Víš, kdo jsem?“
Žena zavrtěla hlavou. Ještě si nevzpomínala.
„Jak se jmenuješ?“
Něco zamumlala.
„Nerozumím ti.“
„Ingrid.“
Usmál se na ni. „Ahoj Ingrid.“
Ženiny oči se zalily slzami.
„Víš, proč jsi tady?“
Zavrtěla hlavou.
„Kde jsou tvé děti, Ingrid?“
Ingrid zavzlykala a hlasitě zakvílela. Tarom nesnášel, když křičeli takhle brzy. Přistoupil k ní a chytil ji za bradu.
„Nekřič,“ přikázal. „Špatně se mi soustředí, když takhle křičíš.“
Ingrid protočila panenky, až odhalila bělmo očí. Snažila se udusit výkřiky v sobě, a když pustil její bradu, ona k jeho potěšení zůstala zticha.
„Pamatuješ si jejich tváře?“
Nečekal na odpověď a položil dřevěný nůž zpět. Ingrid zachrastila okovy.
„Vsadím se, že když zavřeš oči, stále je vidíš.“
Položil dlaně vedle její hlavy a roztáhl prsty. Měl rád své dlouhé prsty, ruce umělce – tak jim říkala jeho sestra. Sedávala vedle něj, když hrál na piano, hlavu položenou na jeho rameni. Hrával jí rád. Teď se jeho dlouhé prsty umělce obemkly kolem Ingridina krku.
„Chtěla by ses na jejich tváře dívat už napořád, Ingrid?“
Byl u jejího obličeje tak blízko, že cítil její dech. Bělma očí měla popraskaná a červená od pláče a stresu, ale i tak byly její oči až nepatřičně krásné. V rozšířených zorničkách měla kromě azurové modři vetkané ty nejmenší nitky zelené. Jako skleněnka, na které si dal někdo záležet. Pravé oko měla nepatrně světlejší. Obyčejný člověk by si toho nevšiml. Ale on dokázal rozpoznávat malé rozdíly mezi světlem a temnotou lidských duší se železnou přesností.
Věděl, že sestra myslela jiného umělce, když popisovala jeho ruce. Ale on věděl, že umění je různého druhu. Třeba zaplést svou temnotu mezi vlákna myslí kolem sebe. Tak, aby mu pověděly to, co chtěl. Tak, aby do nich vložil myšlenky, které by se tam jinak neobjevily. Každá mysl byla jen spojením stvoření a rozkladu a ty nejčernější myšlenky byly vždy jeho. Naučil se
to jako dítě. Některé mysli byly měkké ovoce, do kterého se lehce zakousnul. Jiné musel rozlousknout jako tvrdý ořech.
Ale ta Ingridina trpěla tak moc, že mu nekladla žádný odpor. Bolest – to bylo to, co mu vždy nejlépe otevřelo dveře do jejich vědomí.
Vytáhl z ní stále čerstvé vzpomínky na její děti. Dvě maličká stvoření – děvče a chlapec. Hráli si na zemi u pohovky, v rukou spálené hrnce a otlučené hrnečky. Holčička předstírala, že nalévá bratrovi polévku. Chlapec vzal neviditelnou lžíci a nabral si sousto.
Vzpomínka se zatřepotala.
Ingrid trpěla.
Ale mohlo být hůř.
Zabořil se do její mysli pořádně a zatáhl. Vtom se před nimi objevil… poslední obraz, který Ingrid viděla. Malé ručky v plamenech – stále se držely. Stále spolu.
I teď, v té vizi, slyšel Ingridin vřískot.
Takhle se měla cítit navždy. Použil svůj rozklad a vymazal všechno ostatní. Rozpustil všechny ostatní myšlenky, které se netýkaly jejích dětí. Ale než stihl práci dokončit, než stihl poslední vzpomínku zaseknout v nekonečné smyčce v jejích očích, dveře cely se rozletěly.
„Můj pane.“
Ve dveřích se mračila Samael. Dlouhé černé vlasy si stáhla do vysokého ohonu na temeni hlavy a úzké oči přimhouřila, když přejela pohledem po Ingrid. „Myslela jsem, že to je moje nehpesh. Na tohle máme systém.“
Pokrčil rameny.
„Domluvili jsme se, že nebudeš sklízet duše.“
„Měl jsem speciální zájem ji přivést. Šlo o dvojčata.“ Musela tušit, že pro ni bude chtít jít.
„Já tomu rozumím, můj pane. My jsme všichni vděční, že jsi nás přivedl na tuhle cestu. Všichni chápeme, proč je potřeba nehpesh trestat. Ale teď máme efektivnější způsob.“
Tarom se podíval zpět na Ingrid. Matku, která selhala. Teď z ní byla jen skořápka.
„Tohle je ta nejdůležitější práce ze všech,“ řekl.
Samael s lehkou úklonou přikývla. „Samozřejmě, ale Erecie není bezpečná. Co kdyby tě viděli?“
„Kdo by mě mohl vidět?“
Významně se podívala nahoru. Následoval její pohled se zachechtáním.
„Serafové na Erecii nechodí.“
„Prosím, pane. Já vím, jak je pro tebe důležité nezapomenout…“ ukázala na Ingrid, jako by jí ženino tělo mohlo pomoct nalézt správná slova, „… kde to začalo. Ale na sklízení duší máme systém.“ Její frustrace měla podtón skutečných obav.
Tarom si povzdechl. Samozřejmě měla pravdu. Po tom, co Matka odmítla potrestat duše za jejich hříchy, zamkla ho do této pusté dimenze. Myslela si, že ho tím nadobro odřízne od jeho pravého poslání. On si ale našel způsob, jak pokračovat v práci, kterou sám sobě stanovil. Jenom to teď trvalo déle. „Čas od času si to potřebuju připomenout,“ připustil. Tolik nehpesh mu stále unikalo! Tolik násilí, tolik bezpráví, které ještě nezvládl potrestat! „Občas mi to připadá nekonečné.“
Otočil se k Ingridinu zuboženému tělu. Na špičce jazyku cítil temnotu, která z její duše sálala. Byla sladká jako vždy, jeho věrný přítel, jeho samotná podstata. Moc, která poháněla jeho svět. Ještě teď se mohl natáhnout a vysát ji do poslední kapky. Ale Samael měla pravdu. Měli systém.
„Tak je sem pusť,“ souhlasil a odstoupil od Ingrid. Samael udělala krok doprava a odhalila tvora, který se jí skrýval za zády.
Klipoti byli stvořeními ostrých hran a špičatých ostnů. Jejich těla byla skoro stínem, kdyby nebylo menších i větších bodců, které jim vyrůstaly z těla a trčely do stran. I jejich končetiny byly jen špičaté kůly, po kterých se pomalu sunuli
vpřed za ostrého klap, klap. Tenhle byl větší než on nebo Samael a musel se sklonit, aby vešel do dveří. Zastavil se u vchodu a zavětřil, hlava skrytá ve stínech se mu zatočila a odhalila zářivě bílé oči, které hledaly svou oběť. Tarom ustoupil, aby dal tvorovi prostor. Chtěl se ale dívat.
Klipot se jako přerostlý krab přiblížil ke stolu. Ingrid tvora neviděla. Cítila ale jeho přítomnost, protože zachrastila okovy v chabém pokusu se osvobodit. Její obličej stáhla úplně nová hrůza. Než ale stihla cokoliv udělat, klipot se napřáhl jedním z bodců a namířil ho na ženino levé oko. Ingrid okamžitě ztuhla, ani nedýchala. Bodec se zastavil jen centimetr od jejího oka. Potom z bodce vyjela temnota, která se zformovala do ostré jehly, a zajela jí do oka.
Nejdřív nekřičela, byla zticha, pouze v naprostém šoku držela hlavu oproti démonovi. Když jí ale temnota zajela dál do hlavy a zastavila se, z hrdla jí vyrazil nelidský skřek.
Temnota kolem démona se zavířila.
A bylo dokonáno. Démon vysrkl ženinu temnotu, jako by to byla ústřice.
1 claire
Erecie není úplně nepodobná Edenu, ale projevy světla a temnoty v něm nenalezneme. Jako svět je celkem obyčejný, ale nepřísluší nám soudit boží dílo.
Matka ho stvořila přesně tak, jak zamýšlela. – Malacký kánon
Claire vždycky vídala divné věci.
Už dávno tomu nevěnovala pozornost, protože pro každou podivnou nebo fantaskní věc nakonec bylo nějaké logické vysvětlení. Přijala, že její realita, jakkoliv mohla být občas zábavná, je zoufale a neutišitelně obyčejná.
Takže když při řízení viděla po stranách silnice divná světla, neohlížela se. Matka jí říkávala, že to jsou andělé. Od učitelky přírodovědy nakonec zjistila, že to jsou skvrny na bulvě. Zřejmě měla v oku špínu, kterou se tělo pokoušelo vypudit. Nuda.
Claire nenáviděla řízení, protože jí to nešlo. Vynakládala až nepřiměřeně velké úsilí, aby dala pozor na všechny kroky, které nutily její auto k pohybu. Už jen nastoupit byl proces o několika krocích.
Zkontrolovat, že nemá zařazenou rychlost.
Nastavit zrcátko.
Připnout pás.
Dát klíčky do zapalování.
Sešlápnout spojku a zařadit.
Zkontrolovat, že jí nikdo nestojí v cestě.
Pomalu spojku pouštět a rozjet se.
Někdo na ni zezadu zatroubil. Zamumlala tichou nadávku, ale přeci jen trochu přidala. Složka, kterou položila na místo spolujezdce, se trochu svezla ke straně a odhalila papíry, které v ní ležely. Na první straně na ni jako natažený prst ukazovalo její jméno. Vedle papírů ležel její mobil a ona si uvědomila, že ho nepoložila na magnet na palubní desce. Když ho zvedla, všimla si notifikace na displeji.
Nepřečetla si ji, místo toho se dívala dál před sebe. Někde v rohu oka se jí mihla další skvrna na bulvě. Neohlédla se za ní. Nebyla to jen světýlka. Ve tmě občas viděla pohyblivé siluety. Jako malá se probouzela do noci, ve které na ni promlouvaly podivné postavy. Nikdy se jich nebála. Věděla, že se jí to jen zdá. Taky si myslela, že vídá neviditelné lidi. Pak pochopila, že někteří lidé prostě neviditelní jsou. Třeba bezdomovkyně, která bydlela u popelnic vedle její kanceláře. Tu nikdo neviděl. Ona po několika letech, kdy tam pracovala, vlastně taky ne. Občas se za to styděla. Ale copak to takhle nedělal každý?
Autem se rozdrnčel telefon. Když uviděla, kdo jí volá, neubránila se povzdechu. Zmáčkla tlačítko a prostor naplnil pronikavý hlas jejího kolegy.
„Kde jsi?“
„Taky tě zdravím, Lucasi.“ Lucas byl jedním z designérů jejich mezinárodního týmu. Nebyl její nadřízený, ale moc rád by si to myslel.
„Klient nám vrátil ty nákresy. Je to na změnu celého projektu. Musíme si dát debrief, poslal jsem ti pozvánku na třináct nula nula.“
Mlčela. Kdyby se podíval do jejího kalendáře, tak by viděl, že má dnes volno. Měla dost velké podezření, že to i věděl. Chtěla ho nechat trochu vycukat.
„Jsi tam? Slyšíš mě?“
„Jsem tady, Lucasi.“ Už dávno zjistila, že když často říkáte něčí jméno, představuje to jistou dominanci. Používal to její bývalý šéf, když ji chtěl ponížit.
„Takže budeš tam?“
„Lucasi, díval ses ke mně do kalendáře?“
„Já… Ano.“ Zněl trochu nejistě. Claire se usmála.
„A cos tam našel?“
„Potřebuju vědět, že si nad to spolu sedneme. Musíme to poslat…“
„Cos tam našel?“
„Máš volno.“
„Mám volno,“ zopakovala po něm. „Zavěšuju,“ upozornila ho a natáhla se po telefonu.
„To jako necháš klienta na holičkách?“
Zastavila ruku ve vzduchu. Tak on jí bude vyhrožovat?
„Lucasi, kdo přivedl tohohle klienta do firmy?“
Lucas mlčel, protože to byla ona.
Před půl rokem s ním sdílela řešení problému, který klienta trápil roky. On místo toho, aby na ni počkal, vykradl skoro celou její prezentaci a představil ji klientovi. Zatímco měla volno kvůli matčině pohřbu. Sám to představil jako „záchranu“ a všem ve firmě to odprezentoval tak, že musel „udržet klienta“. Všichni považovali za samozřejmé, že si klient Lucase oblíbil. Ředitelka rozhodla, že se o práci na něm budou dělit. Ona ho ale schválně pustila. Věděla, že to Lucas dřív nebo později pokazí.
„A pokud teď odejde, na čí hlavu to padne?“
Lucas mlčel, protože to teď byl jeho klient. Spadlo by to na jeho hlavu.
„Nevím, co s tím mám dělat,“ přiznal nakonec tak neochotně, že zřejmě musel zavřít oči, aby to řekl. Ale Claire v sobě nemohla najít ani špetku empatie. Chtěla ho potrestat. I kdyby to znamenalo, že klient z firmy odejde.
„Vyřeš to,“ řekla chladně a zavěsila.
Zastavila na rohu školy a zapnula blinkry. Z dálky slyšela, jak uvnitř zvoní konec hodiny, a stáhla okénko, aby se nadechla čerstvého vzduchu. Na jejím telefonu blikla další notifikace, e-mail od její právničky. Anita byla Běloruska, která se specializovala na rodinné právo. Měla těžký přízvuk, byla naprosto nekompromisní a krutě upřímná. Přesně to Claire potřebovala. Donutila ji uvěřit, že to zvládnou.
Právnička jeho otce nebyla nejlepší, i tak ale dokázala způsobit dost problémů. Složka, která jí dělala spolujezdce, mluvila za vše. Výpis z bankovních účtů, deset různých prohlášení od jejích přátel, včetně dvou naprosto ukázkových doporučení od ředitelky i majitele agentury. Posudek psycholožky a orazítkovaný výpis z trestního rejstříku. Neměla co skrývat, ale to bohužel nestačilo. Ne na to, aby jí svěřili do péče dospívající holku, která má stále ještě jednoho rodiče naživu. Musela prokázat, proč její otec není schopen vychovávat dítě.
Jak se pokoušel vychovávat ji.
lZa rohem školy se mihl stín. Než se stihla otočit, zahlédla ji. Ellie byla jemnější verzí své starší sestry. Claire měla výrazné rysy, které její tmavý obličej podtrhovaly, a dlouhé vlasy nosila vždy spletené, aby zůstaly na místě. Zato Ellie měla tvář milejší a kulatější, s velkýma hnědýma očima. Vlasy nosila krátce zastřižené a teď se jí pohupovaly kolem obličeje, jak se rozhlížela kolem. Claire zatroubila a několik lidí se po ní otočilo. Ellie svitlo v očích překvapení. Tohle auto ještě neviděla.
„Ty máš nové auto?“ řekla, když nasedla. Claire jen něco zabručela a dívala se, jak si zapíná bezpečnostní pás. Teprve potom se rozjela.
Ano, měla nové auto. Byla to jedna z mnoha výhod jejího povýšení, stejně jako nová kancelář na patře, které bylo vždy
rezervované pouze pro manažery. Roky si přála, aby jí někdo vysvobodil z pekla open spacu, které musela zažívat o patro níž. Teď tu kancelář nemohla vystát. Holé studené zdi ji dusily. Její asistentka na ně pověsila barevné fotky krajiny, které zřejmě koupila v sekci náhodných obrazů v Ikea. Připadalo jí to stejně nevhodné jako zdobit rakev.
Sešlápnout spojku a zařadit.
Zapnout blinkr.
Zkontrolovat, že jí nikdo nestojí v cestě.
Pomalu pustit spojku a rozjet se.
„Jak bylo ve škole?“
„Vážně?“
„Co?“
„Vážně se mě ptáš, jak bylo ve škole?“
Claire se zamračila. Nechápala, v čem je problém. „Jo?“
Ellie se zasmála. „Nevím, asi dobře. Máme hodně testů, přípravka na přijímačky a tak…“
„Přijímačky? Ellie, máš ještě minimálně tři roky do maturity.“
„Když se začnu připravovat teď, nebudu to pak muset dohánět.“
Claire se usmála. Ellie nenechávala nic náhodě. Chtěla se dostat na dobrou střední školu a jít na vysokou. V tom si byly podobné – vždy připravené. Po matčině pohřbu se ani jedna nenechala vykolejit. Na její smrt se totiž dlouho připravovaly.
A ani jedna neměla truchlení ve zvyku.
„Tak jo,“ přikývla a rychle po ní střelila pohledem, než se zase vrátila očima k silnici. Ellie se dívala napjatě před sebe. Ani jedna nechtěla podstoupit to, co je dnes čekalo. Ale po dnešku už to bude za nimi a Ellie si bude moct vydechnout. Bude v bezpečí.
„A jak bylo v práci?“
Claire se překvapeně zasmála. „Cože?“
„No, jak bylo v práci?“
„Super.“
„Super?“
„Jo, super.“
Ellie si odfrkla. „Vždyť tu práci nesnášíš.“
„Většina dospělých nemá ráda svoji práci.“
„To není pravda.“
„A kolik dospělých znáš, prosím tě?“
Ellie se zavrtala do sedadla a překřížila ruce. „No, já to rozhodně takhle nechci.“
Claire zabočila a zastavila, protože na semaforu padla oranžová. Někdo na ni zezadu zatroubil. Poklepala na volant. Ellie byla vždycky idealistka.
„Občas prostě musíš dělat věci, co nechceš.“
„To je pitomost,“ zamumlala Ellie a Claire měla co dělat, aby si nepovzdechla. I ona měla v plánu po vysoké odjet do zahraničí, fotit a cestovat, žít každých pár měsíců někde jinde. Ale pak onemocněla máma. Potřebovala práci, při které jí byli ochotni svěřit dospívající holku do péče. Musela mít našetřeno, musela mít pevný domov a rutinu. Jakmile přišla diagnóza, musela se připravit na tu nejhorší možnou variantu. Která nakonec přišla.
Nehádala se se sestrou. Vždyť všechno to vynaložené úsilí bylo právě o tom poskytnout sestře trochu jiný život. Takový, při kterém by se mohla doopravdy rozhodnout, co chce dělat.
Když našly uvnitř soudní budovy Anitu, tvářila se kysele.
„Váš otec tady ještě není.“
Ellie si dlouze, teatrálně povzdychla, ale Claire se kupodivu uvolnila. To nejhorší na tomhle celém bylo ho vidět. Obě dvě se posadily a Ellie vytáhla telefon a otevřela zprávy.
Okamžitě začala něco vyťukávat.
Claire nebyla tak hloupá, aby se zeptala, komu co píše.
Místo toho pozorovala ženu v šedých šatech, která seděla
na lavici opodál. Rozhlížela se kolem a ve vrásčité tváři měla znepokojený výraz. Claire přišlo její oblečení dost zvláštní. Ale nikdo si ji neprohlížel, takže usoudila, že o nic nejde.
Trochu si poposedla a dřevo lavice pod ní zavrzalo. Připadala si podobně, tvrdá a ztuhlá, jako prkno. Musíš se uvolnit.
Stejně s tím nic neuděláš, je to jako jít k zubaři. Nervozita ničemu nikdy nepomohla, jí rozhodně ne.
Co nejhoršího se může stát?
Tohle byla její oblíbená otázka. Proto jí její šéfová s oblibou říkávala „krizový manažer“. Ráda se vždy připravila
na nejhorší možné varianty. Představila si je v hlavě a doplnila je o náležité krizové scénáře. Podle její terapeutky to je nešťastný způsob života. Že si místo toho má říkat: „Co když to dopadne dobře?“ Ale podle její zkušenosti štěstí přálo připraveným.
Dobře, co nejhoršího se mohlo stát… Její otec mohl ztropit scénu. To zvládne, protože těch už zažila hodně. Navíc jsou na veřejnosti, kde jí nemůže skutečně ublížit.
Za druhé, soud by mohl celý případ shodit ze stolu. Anita ji varovala. Pro Ellie by to znamenalo komplikace – Claire by ji musela přestěhovat bez jeho souhlasu, stále by byl její zákonný zástupce… To by bylo nepříjemné. Ale tohle taky zvládne.
Za třetí, soud jí nedovolí vypovídat. Žaludek se jí stáhl. To se stát prostě nesmí. Už to v sobě neudrží ani jediný den. Hodlala to všechno nechat zapsat do soudního záznamu. Jako by to podepsala krví. Vytesala do kamene. Díky tomu už pravda nikdy nezmizí.
A nakonec? Mohla by začít při výpovědi plakat.
Zaťala ruce v pěst tak pevně, až se jí roztřásly lokty. Nebude brečet. Prostě nebude.
Bylo tu až příliš proměnných. Dvě situace, ze kterých neměla cestu ven. Stáhlo se jí hrdlo.
„Jsi v pohodě?“
Nevšimla si, kdy Ellie přestala psát. Rychle vyhladila výraz a usmála se. „Jasně.“
„Připadáš mi nějaká mimo.“
Claire se zvedla a nervózně se zasmála. „Myslíš?“
Ellie občas měla podivnou schopnost vidět jí přímo do srdce a odhalit všechno, co by před ní nejradši skryla. Už jako malá ji vždycky nachytala při lži. Vždycky, když Claire něco provedla a snažila se to před sestrou ututlat, nasadila na obličejík pobouřený výraz a šla přímo k věci.
„Víš, že to nemusíš dělat, že jo?“
Zastavila se. Ellie měla své naivní oči doširoka otevřené. U kohokoliv jiného by to považovala za směšné, ale znala svou sestru. Věděla, že to myslí upřímně. Dostala chuť ji obejmout pro tu neokázalou ušlechtilost, kterou si vůbec neuvědomovala. Nechápala, že Claire nemá na vybranou. Byla za to ráda.
„Neboj se. Dopadne to dobře,“ ujistila ji.
„Jasně.“
„O co jde? Myslela jsem, že v tom jsme spolu.“
Poprvé pořádně zavnímala náladu mezi nimi. Z nějakého důvodu se jí rozbušilo srdce. Ellie vypadala, že hledá slova.
„Nejsem si jistá, jestli to je správné.“
Claire se k ní posadila. „Proč by to nebylo správné?“
„Nech to být. To je jedno.“
„Ne, řekni to. Chystám se pro tebe svědčit před místností plnou lidí, takže jestli máš pochybnosti…“
„Pro mě,“ zopakovala po ní tak tiše, že si nebyla jistá, jestli ji správně slyšela. „Já jenom, že to je ten nejdrastičtější krok, který jsme si mohly vybrat.“ Claire skryla úsměv. Ellie ráda používala velká slova. Která šestnáctiletá holka používá slova jako „drastický“?
„Mně to nevadí,“ ujistila ji.
„Já vím, že ne.“
Claire se zvedla. „Já to nedělám pro sebe.“
Ellie si povzdechla. „Jasně.“ Mělo to asi znít smířlivě. Ale Claiřin mozek dnes neuvažoval racionálně. Měla chuť se na sestru rozkřičet. Věděla, že by to ničemu nepomohlo. Tohle byly jen nervy. Nechápala všechny souvislosti.
„Půjdu na chvíli na vzduch.“
„Počkej… Claire!“
Ale ona už sbíhala dolů ze schodů.
l
Na ulici bylo rušno. Auta se po ulici vzájemně postrkovala a troubila, jako kdyby všichni stáli ve frontě na vyprodané zboží. Rozhlédla se. Její otec stále nikde. Samozřejmě přijde pozdě, upoutá na sebe veškerou pozornost, všechny obšťastní úsměvy… Seběhla schody dolů na ulici.
Možná si to celé vyložila špatně. Třeba Ellie o její pomoc opravdu nestojí. Ta myšlenka ji zasáhla jako balvan do břicha. Co když opravdu nestála o to, aby žila s ní? Věděla, že to, co rozpoutala, bylo trochu šílené. Ale Ellie ji v tom od začátku podporovala. Bylo to snad proto, aby ji uspokojila?
Představila si, že toho nechá. Že to celé nechá být a půjde domů, pustí si nějaký krvavý trhák a nebude muset brát ohled na nikoho jiného než na sebe.
Ta představa se jí líbila.
Z kanálu přímo před ní něco vyskočilo. Uskočila a zavrávorala, tak tak udržela rovnováhu. Znechuceně si pomyslela, že to bude krysa nebo hůř – potkan. Jenže tohle bylo mnohem větší než krysa. Stvoření vyskočilo na chodník a přímo na ni zíral malý zrzavý kocour. Měl nepřirozeně velké oči, snad až příliš lesklé, jako dva onyxové korálky.
Musel se někomu ztratit, ale neviděla nikoho, kdo by zvíře hledal nebo volal jeho jméno. Kocour odskočil směrem k silnici. Přece neskočí pod auto? Claire udělala zbytečný krok dopředu. Něco tady nehrálo. Z nějakého důvodu se jí zježily chloupky za krkem.
Vtom kocour skočil přímo do vozovky. Claire vykřikla a skočila za ním za zvuku několika klaksonů.
V posledních chvíli ji napadlo, že je úplně blbá. Který idiot skáče do vozovky pro cizí kočku? Možná se i zastavila. Měla pocit, že se zastavila
Ale pak ztratila rovnováhu.
Nikdy se nedozvěděla, jestli ji někdo strčil. Necítila žádný náraz. V jednu chvíli tam stála a v druhou padala dolů.