0040906

Prolog Heidelberg Únor 1851 Pláč novorozence ji vytrhl ze spánku, do nějž se na několik minut ­ponořila, vyčerpaná po těžkém porodu. S námahou se nadzvedla na loktech a rozhlédla se. Za mléčným sklem malého okna na pravé straně byla tma, venku už mezitím zavládla temná noc. Když se předklonila, aby odtáhla závěs, který chránil postel do výše hlavy, pocítila prudkou bolest v podbřišku. S tichým zasténáním klesla zpátky na polštář. O chvíli později se závěs rozhrnul. Objevil se obličej tety Erny bez nejmenší známky úsměvu. Vypadala jako ztělesnění nesouhlasu. „Co se děje, Kláro?“ Také hlas tety zněl tvrdě. „Měla bys odpočívat, abys mohla z toho nedůstojného místa co nejdřív pryč.“ „Prosím!“ Mladá žena si olízla suché, rozpraskané rty. „Prosím, chci dítě jen jednou vidět. Je to chlapec, nebo děvče?“ Teta zavrtěla hlavou. „Je to bastard,“ odsekla hrubě. „To víš stejně dobře jako já, a nic víc vědět nemusíš!“ „Prosím, pro milost boží tě prosím! Chci ho jen jednou pochovat. Nosila jsem je devět měsíců ve vlastním těle. Je to mé dítě!“ „Řekla jsem ne! V tomhle domě to není zvykem. Musíme už dost zaplatit za to, aby tvoje hanba zůstala utajená, Kláro!“ Opovržlivě zdůraznila jméno. Nebylo to pravé jméno rodičky. Jako ostatní dcery z dobrých domů, které využily služeb zařízení, dostala v den příjmu krycí jméno. „Prosím,“ Klářin hlas zesílil. „Prosím. Vzbudím celý dům, když se nebudu smět na dítě podívat.“ 17

VINARSTVI_01.indd 17

8.7.20 14:59

Výraz v tetině obličeji se proměnil z nesouhlasu v nepokryté opovržení a chladný hněv. „Udělala bys líp, kdybys křičela, než sis ne­ chala toho bastarda udělat. Ale tehdy ses radši válela v hříšné vášni. Teď se odevzdej osudu. Nechám ti přinést něco na spaní. Brzy ráno odjedeme.“ S těmi slovy odstoupila od okraje postele a velitelským trhnutím zatáhla závěs. Po tváři mladé ženy stékaly slzy rozhořčení a ponížení. Znovu se pokusila nadzvednout a bolest ji donutila spadnout zpátky na pro­ pocené lůžko. Po hodiny trvajícím utrpení dokonce ani nevyměnili prostěradla. Jen odstranili zakrvácenou koženou podložku, kterou pod ni strčili. Zoufale poslouchala zvuky kolem. V přilehlé místnosti slyšela tiše plakat kojence, rozpoznala také hlasy porodní báby a sestry, které byly při porodu. Šplouchala voda, asi právě dítě koupaly. Ale nikdo nereagoval na její tiché volání, i když dveře mezi pokojíkem a vedlejším prostorem byly otevřené. Klára se cítila úplně bezmocná. Proklínala odloučenost svého pokoje. Protože nikdo nesměl znát její pravou identitu, měla v tomto domě pro padlé dívky, jak jej teta nazývala, malý prostor pro sebe. Její spolutrpitelky z chudších poměrů ležely v jedné velké ložnici. O jejich osudu jí vyprávěla sestra Agnes. Mateřsky působící žena byla jedinou osobou, která pro ni v minulých dvou měsících pobytu měla přátelské slovo. Kolikrát v těchto nekonečných týdnech zatoužila Klára po společnosti žen a dívek, kterým se přihodilo stejné neštěstí! Jak ráda by vyměnila měkkou postel ve svém pokojíčku za tvrdý žok nacpaný slámou ve velké místnosti, přes kterou chodila každou neděli ráno, když ji vodili na mši. Ale také v malé kapli, v níž ze všech stran táhlo, musela sedět stranou na nepohodlné vyřezávané židli sboristů a poslouchat slova kněze, který pokaždé kázal svým výhradně ženským posluchačkám o jejich hříšném životě. Ale sestra Agnes jí pověděla, že ve velké noclehárně byla možnost tlachání a povídání, po němž tak toužila, rovněž silně omezená. Že ženy 18

VINARSTVI_01.indd 18

8.7.20 14:59

a dívky musely, dokud toho byly schopné, těžce pracovat. Předly nebo tkaly dvanáct hodin, ty šikovnější paličkovaly krajky nebo pomalovávaly dřevěné hračky. Klára nemohla vědět, že žádná z těch nešťastných žen by nechápala, že se slečna v komůrce nudí, protože jí kromě bible nedali žádné knihy. Že by jí záviděly výživné jídlo, které dostávala třikrát denně: bílý chléb s marmeládou k snídani, kuře a čerstvou zeleninu k obědu, sýr a uzeninu k večeři, kolik jen chtěla. Zatímco se chudé obyvatelky zařízení musely spokojit s ovesnou kaší bez chuti ráno, řídkou zeleninovou polévkou k obědu a tvrdým chlebem s tvarohem nebo sádlem večer. Koneckonců nejsou tyhle ženy ani platícími hosty, závisí na dobro­ činnosti. Tím nebo podobným tónem mluvila teta Erna o Klářiných spolutrpitelkách, když na ně Klára zavedla řeč. Posměch a opovržení zaznívaly v hlase tety zřetelněji než jindy, protože si byla vědoma své vlastní staropanenské ctnosti ve srovnání s těmi, které se „ocitly v hanbě“. Teď se novorozenec rozkřičel hlasitěji. „Neplač, utiš se, všechno je v pořádku,“ slyšela Klára uklidňující hlas porodní báby, po němž bezprostředně následoval ostrý hlas tety Erny. „Kdy už to tady konečně skončíme? Dala bych si pořádné jídlo a potřebuju trochu klidu a odpočinku.“ „Hned, milostivá. Musíte mě ještě doprovodit k matce představené a potvrdit předání dítěte našemu ústavu.“ Ne, ještě je nesmějí odnést! Klára zatáhla z posledních sil za závěs, ale nezdálo se, že to někdo v okolí zpozoroval nebo bral v úvahu. Potom slyšela, jak se dveře pokojíku otevřely a zavřely a kroky několika osob se vzdalovaly chodbou. Byla sama. Zoufale se rozvzlykala. Veškeré utrpení posledních hrozných měsíců se přes ni převalilo jako lavina. Teta mluvila o hříšné vášni, kterou se provinila. Místo toho cítila jen hrůzu a stud, když muž, kterému bezmezně věřila, se na ni naprosto nečekaně vrhl. Její křik udusil polštářem, přičemž jí vyhrnul sukni, roztrhl kalhotky a brutálně do ní vnikl. Posléze bezmocně plačící dívce pohrozil, že ji s hanbou vyhodí z domu, když jen sebemenším slovíčkem prozradí, co se té noci stalo. Klára mu věřila každé slovo. 19

VINARSTVI_01.indd 19

8.7.20 14:59

Jak ráda by mlčela a všechno potlačila a zapomněla! Ale brzy začala každé ráno pociťovat zvláštní nevolnost. Tloustla v pase, takže se už nemohla těsně stahovat šněrovačkou a musela si nechat všechny šaty zvětšit. Naběhla jí prsa. Ve své nevinnosti si zpočátku nedovedla změny svého dívčího těla vůbec vysvětlit. Až její sestra, alarmovaná komornou, která o Kláru denně pečovala, jí jednoho rána vysvětlila, že je těhotná. A přitom hned zmínila pravděpodobného otce dítěte. V bezmezném zmatku Klára ­podezření sestry potvrdila. Hned nato začal za měšťanskou fasádou jejího domova hektický pohyb. Když dlouholetý domácí lékař pod podmínkou nejpřísnější ­mlčenlivosti potvrdil těhotenství, zasedla rodinná rada. Klára nebyla přítomná, sdělili jí jen výsledek. „V doprovodu tety Erny pojedeš nejdřív k ozdravnému pobytu do lázní Baden-Baden. Tam vás nikdo nezná. Až nebude možné tvůj stav dál skrývat, odveze tě Erna do porodnice v Heidelbergu. Tam přivedeš na svět dítě, ale nikomu neřekneš své skutečné jméno. Dítě zůstane po porodu v sirotčinci, který patří k ústavu. Sama potom strávíš ještě dva další měsíce v Baden-Badenu a jako zdravá se vrátíš.“ Jediný pohled na nesmiřitelné obličeje kolem leštěného stolu z ořechového dřeva ukázal Kláře, že každý odpor je marný. Neodvolatelně rozhodli o jejím osudu a osudu nenarozeného dítěte. V následujících měsících v Baden-Badenu se Klára nesměla s nikým stýkat. Přece nechceš na sebe a na celou rodinu uvalit hanbu? vyčítala jí přísná teta, když ji přistihla v rozhovoru s mladým důstojníkem. Oslovil ji v jídelně vznešeného lázeňského hotelu, zatímco si Erna v kanceláři stěžovala na drzost pokojské, která jí ráno odmlouvala. Od té chvíle nespustila Kláru z očí. Pokud se jí měsíce v Baden-Badenu bez společenského rozptýlení zdály monotónní a bezútěšné, tak už po několika dnech jí připadala situace v porodnici v Heidelbergu úplně nesnesitelná. Přes den nesměla odejít z pokojíku, teprve pod ochranou noci jí dovolili se v doprovodu pečovatelky krátce projít po dvoře. V neděli se účastnila mše a odpo­ ledne přišla na návštěvu teta Erna. Při obou příležitostech nechyběly 20

VINARSTVI_01.indd 20

8.7.20 14:59

výčitky a připomínky provinění, kterého se dopustila. Přes všechny ­naléhavé prosby jí odepřeli jakoukoliv literaturu, zakázali psát dopisy, a rám na vyšívání a krabici s kreslícími potřebami jí přinesli teprve ­potom, když dva dny ležela apaticky v posteli a odmítala stravu. Nejhorší byly ovšem návštěvy lékaře. Kláře připadala už prohlídka domácím lékařem, i když ho znala od raného dětství, nesmírně trapná. Ale to, co ji čekalo v Heidelbergu, vše zdaleka zastínilo. Každý druhý den musela ve volné košili s roztaženýma nohama strpět, jak je vysta­ vená v nejintimnějších místech pohledům dvou studentů medicíny, ­zatímco profesor, který používal porodnici ke studijním účelům, ji prohlížel zvenku i zevnitř. Sestra Agnes jí sdělila, že jako protislužbu za každodenní „vyučo­ vací hodiny“ nemusí porodnice platit doktorům za lékařské služby. ­Zamlčela však skutečnost, že kolem postelí chudých žen stály celé houfy mužských studentů, kteří nešťastnice mnohdy prohlíželi několikrát za sebou za dozoru profesorova asistenta, a přitom nešetřili oplzlými poznámkami. Proto Klára nevěděla, že přes své utrpení požívá jako jediná obyvatelka ústavu privilegia, která jsou poskytována jen bohatým, tedy platícím, zákaznicím. Ale také ona zde musí pykat za svůj hřích. Jeptišky, které ústav vedly, zacházely s Klárou bez vřelosti a pod upjatou zdvořilostí, s jakou s ní mluvily, bylo cítit opovržení. „Nenechte se tím vyvést z míry, milá slečno. Sestry prostě věří, že to tak musí být, protože to neznají jinak,“ utěšovala ji jednoho dne civilní sestra Agnes, která byla v tomto klášteře také porodní bábou, když našla po jedné z návštěv matky představené Kláru plačící na posteli. „Myslete na děťátko, tolik starostí by mu mohlo škodit.“ Děťátko… na začátku je Klára z hloubi srdce nenáviděla. Když však ucítila první jemné pohyby bytosti, která v ní rostla, měnilo se nepřá­ telství každým dnem víc v lásku a něžnost. Na tom nic nezměnila ani skutečnost, když se dozvěděla, že má před sebou těžký porod. „Obávají se, že jak dítě, tak vy, byste mohly při porodu zemřít,“ připustila Agnes na Klářiny naléhavé otázky poté, když zase jednou pozorovala výměnu znepokojených pohledů a šeptání mezi profesorem 21

VINARSTVI_01.indd 21

8.7.20 14:59

a jeho studenty. Místo, aby se polekala, cítila úlevu. „Potom bych je aspoň nemusela nikomu dát a byla bych s ním navěky spojená.“ „Takhle nemluvte, milostivá slečno,“ reagovala zděšená Agnes. „Máte před sebou ještě celý život a na umírání jste moc mladá. Neměla jsem vám nic říkat.“ Ale dítě se do poslední chvíle nechtělo otočit, aby přišlo na svět hlavičkou. I když bylo proti zvykům ústavu mírnit porodní bolesti omamnými prostředky, dal jí profesor po hodinách neúspěšných stahů konečně trochu morfia, aby mohl dítě vytáhnout zadečkem napřed pomocí kleští. Dál musel ještě sešít hluboké natržení hráze, což byla nesmírně bolestivá procedura, a Klára ji znovu přetrpěla při plném vědomí. Jakmile se však dítě octlo na světě, začalo křičet zplna hrdla. Přestože rozhovor byl tlumený, slyšela Klára za závěsem, že je zdravé a silné. Proč je nemůžu aspoň jednou jedinkrát vidět? Kláru znovu pře­mohlo zoufalství. Proto si ani nevšimla, že se závěs na pravé straně opatrně roztáhl a někdo potichoučku vstoupil do pokojíku. S úlevou se podívala do růžové tváře sestry Agnes, která k jejímu zklamání při porodu nebyla. „Přinesla jsem vám něco na spaní, milá slečno,“ usmála se na ni. „Byla jste velmi statečná a teď si musíte odpočinout.“ „Je dítě v pořádku?“ Úsměv Agnes se rozšířil. „Ale ano, je to silné dítě.“ „Je to chlapec, nebo děvče?“ Agnes se zachmuřila. „To vám nesmím říct, milostivá slečno. Za to jsou tady ty nejpřísnější tresty.“ V Kláře se všechno vzbouřilo. „Prosím, musím to vědět. Úpěnlivě vás žádám, bohatě se vám odměním.“ Agnes protáhla nespokojeně obličej. „Za něco takového neberu ­peníze, slečno. Bylo by nekřesťanské využívat vaší momentální nouze.“ Klára se chytala stébla. „Tak mi to prozraďte bez odměny, milá Agnes. Copak nevidíte, jak trpím?“ S napětím sledovala vnitřní boj na obličeji porodní báby. Nakonec si Agnes zhluboka povzdechla. „Je to holčička, milostivá slečno. Když vyjde najevo, že jsem vám to řekla, vyhodí mě na hodinu.“ 22

VINARSTVI_01.indd 22

8.7.20 14:59

Kláře se tak ulevilo, že už poslední větu ani neslyšela. „Holčička. Já to věděla.“ Spontánně chytla Agnes za ruku. „Povězte mi, sestro Agnes, je to normální, že matka tuší, jaké bude pohlaví dítěte?“ Porodní bába přikývla, už zase s úsměvem. „Spousta matek to ví před porodem,“ potvrdila. „Můžu ji vidět? Můžete mi ji sem tajně přinést? Jen jednou jedinkrát, prosím!“ Sestra se vylekaně odtáhla a zvedla v obraně obě ruce. „To pro vás, slečno, opravdu nemůžu udělat. Dítě je už v péči sirotčince.“ Klářina radost pohasla. Cítila se najednou strašně bezmocná. Agnes jí přidržela pohár, který donesla. „Vypijte to. Musíte si konečně odpočinout.“ Klára poslušně vypila hořký nápoj. Najednou dostala ještě další nápad. Chytla Agnes za ruku. „Jméno! Jak se bude jmenovat?“ Agnes znovu zavrtěla hlavou. „Ani to vám nesmím říct.“ Klára přešla námitku tím, že mluvila dál: „Když jsem tady celé dny ležela osamělá v pokojíčku, přemýšlela jsem o jménu pro dítě. Pro chlapce jsem vybrala jméno Maximilian, pro děvčátko Irena.“ „Irena? To je neobvyklé jméno!“ Klára přikývla. „Ale má krásný význam. Mírumilovná. Je to odvo­ zeno od řecké bohyně míru Eirene.“ „Pohanské jméno?“ Přes své vyčerpání a smutek se Klára usmála. „Už dávno se užívá také v křesťanském světě. Existuje několik žen, které byly prohlášeny za svaté a jmenují se Irena.“ Agnes zaváhala. Krátce po porodu jí matka představená poručila, aby se zeptala Klářiny tety, zda si přeje dát dítěti jméno. Ta to podrážděně odmítla. Ale kdo to kromě ní a tety Erny ví? Při rozhovoru nebyl nikdo jiný přítomen. „Prosím, splňte mi aspoň tohle přání.“ Klářin hlas zněl nejasně a slabě. Uspávací prostředek už začal zabírat. „To je jediné, co můžu svému dítěti, které nikdy nepoznám, darovat.“ Zavzlykala. Po bledém obličeji jí stékaly slzy. 23

VINARSTVI_01.indd 23

8.7.20 14:59

Agnes cítila s nešťastnicí hlubokou soustrast. Proč je svět tak tvrdý, dokonce k těm, u kterých se zdá, že měly štěstí. Škubla sebou. Bylo to riskantní, ale snad se to podaří. Klářina teta výslovně zdůraznila, že nechce dítě ani vidět, a nechce přijít zpátky do ústavu, dokud nebude Klára schopná odjezdu. Do té doby bude ­maličká už dávno pokřtěná. Láskyplně se sklonila nad postel a pohladila Kláru po tváři. „Uvidím, co se dá dělat, milá slečno. A teď už konečně spěte.“

VINARSTVI_01.indd 24

8.7.20 14:59

část první Zdánlivý mír

VINARSTVI_01.indd 25

8.7.20 14:59

Kapitola 1 Sirotčinec ve Speyeru Duben 1866 Teprve v temnotě cely dala Irena volný průchod svým citům. Stočila se do už známého koutku, přitáhla kolena, položila na ně hlavu a začala plakat, nejdřív tiše a váhavě, potom hlasitěji, až samým vzlykáním sotva popadala dech. Proč ve světě vládne taková nespravedlnost? Proč jsem pořád ­terčem posměchu ostatních dívek? Jako sirotci přece sdílíme stejný mizerný osud! A proč trestá přísná vedoucí dívčího oddělení sirotčince nebo ­dokonce matka představená většinou jen ji, když se jenom brání? Ty, které ji vyprovokovaly škádlením a hrubostmi, z toho téměř pokaždé vyjdou bez trestu. Tak tomu bylo i dneska. Barbora, známá svou nešikovností, upustila při úklidu nádobí po řídké polévce, kterou dostaly k obědu, jeden z hliněných talířů. Protože dívka věděla, že ji za to potrestají, obrátila se náhle proti Ireně, která s ní měla službu u stolu, a právě k ní byla otočená zády. „Dávej přece pozor, ty huso!“ vykřikla Barbora na celou jídelnu, ­sotva se talíř roztříštil na kamenné dlažbě. Chovanky, které se pod bdělým zrakem dozorkyň shromažďovaly u východu, aby pokračovaly v práci v kuchyni, šicí dílně, prádelně nebo na zahradě, rázem zpozorněly. Zvědavě se otočily a sledovaly vedoucí dívčího traktu, sestru Gertrudu, která se k oběma dívkám vrátila. Na její pokyn zůstaly ostatní dozorkyně prozatím stát přede dveřmi. „Co se tu děje, Barboro?“ zeptala se Gertruda. 27

VINARSTVI_01.indd 27

8.7.20 14:59

„Ta bláznivá Ire,“ ukázala prstem na Irenu, „rozbila talíř.“ Irenou projel vztek nad nespravedlností obvinění. Ale ještě víc se jí dotkla hanlivá přezdívka, kterou jí ostatní dívky už pár dní po příchodu přidělily jako parodii na jméno, které většinou neznaly. Nejurážlivější však bylo, že je sestra Gertruda za nadávky nepotrestala. Irena nemohla tuhle zakyslou čtyřicátnici vystát. „Lžeš!“ zasyčela Irena na Barboru. „Sama jsi ten talíř rozbila a chceš mi to přišít.“ „Proč bych lhala?“ opáčila Barbora drze. Pohled jí sklouzl k Haně, k jejímuž nejužšímu kruhu patřila. Hana se stala nekorunovanou panovnicí v ložnici osiřelých dívek. Tato sedmnáctiletá korpulentní dívka byla silná a postavení si získala stejnou měrou sedláckou lstivostí jako násilím. Kdo jednou patřil k její družině, mohl se právem cítit ve společnosti ­sirotků, kteří stáli na nejspodnější společenské příčce, jako něco lepšího. Barbora patřila k jejím momentálním oblíbenkyním, protože se dokázala vetřít do její přízně různými malými úsluhami a lichocením. „Proč to popíráš, ty čubko?“ napadla Hana Irenu. „Seš moc zbabělá na to, aby ses přiznala ke svým prohřeškům?“ Sestra Gertruda opět nezareagovala. Dokonce o krok ustoupila a nechala na dívkách, aby si spor vyřídily mezi sebou. Irena si toho dobře všimla. Její vztek ještě vzrostl a potřeboval se vybít. „Já? Zbabělá?“ zasyčela. „Zbabělé jsou tvoje patolízalky, které ti podlézají a všechno pro tebe dělají, i když je po celé dny jen komanduješ.“ Hanin hrubý obličej se zachmuřil. „Dávej si pozor na jazyk, bláznivá Ire. Nebo toho budeš litovat.“ Irena zaťala ruce v pěst. „Co mi asi uděláš, ty tlustá slepice?“ oplatila starší dívce stejnou mincí. „Pochoduj hned k matce představené a vykvákej tam svoje sprosťárny. To se k tobě hodí. Ty a tobě podobné se stejně celý den jen hrabete ve hnoji.“ Hana se na ni s rozzuřeným výkřikem vrhla. Než mohla sestra Gertruda a další dozorkyně, které přispěchaly, zasáhnout, škubaly si ty dvě vlasy jako fúrie, narážely do stolů a židlí, škrábaly se a kousaly, až se nakonec začaly válet po zemi. Při tom pozdvižení se rozbily další tři talíře, a dokonce jedna hliněná polévková mísa. 28

VINARSTVI_01.indd 28

8.7.20 14:59

Zuřivost dala Ireně obří sílu. Ačkoliv sestra Gertruda a některé dívky z její kliky přispěchaly Haně na pomoc, bušily pěstmi do Ireniných zad a rvaly ji za dlouhé hnědé copy, podařilo se jí Hanu přitlačit k zemi. Oběma nohama jí zaklekla paže a opakovaně udělovala nenáviděné soupeřce facky do rozteklého obličeje. I když ji nakonec silné ruce strhly dozadu, kopala a bránila se, a nadále se pokoušela Hanu zasáhnout, až ji nakonec zdolala naprostá početní převaha protivnic. Když ji slepá zuřivost pomalu přešla, hrozně se zděsila. Stály tu nejen sestra Gertruda, ale také přísná matka představená osobně. Asi ji zasáhla jedna z necílených Ireniných ran, protože si mnula zčervenalou tvář. Matka Ignácie se úmyslně pomalu posadila na jednu ze židlí v jídelně. „Co se tady děje?“ Její hnědé oči se žlutými tečkami nevěstily nic dobrého. Irenu před ni předvedly s rukama zkroucenýma za zády. Sestra Gertruda a kuchařka, kterou ten rámus také přilákal na scénu, ji držely jako ve svěráku. „Barbora rozbila talíř a chce to svést na mě.“ Ireně byla bezvýchodnost situace jasná, ale odmítala se podrobit. „To není pravda!“ zakřičela Barbora s přesvědčivým pobouřením. „Lže, bláznivka Ire lže,“ ozvaly se ostatní dívky z Haniny skupiny. Mezitím se zvedla také Hana. Z nosu jí tekla krev a jedno oko jí už začínalo natékat. „A potom mě bezdůvodně napadla, nic jsem jí neudělala,“ zvolala pronikavě. „Podívejte se, ctěná matko, jak krvácím.“ „To také není pravda, Hana si s rvačkou začala!“ Irena se zoufale rozhlédla po všech shromážděných v kruhu. Gertruda mlčela a dívala se mimo ni. Ostatní dívky upíraly pohled k zemi nebo se jí drze šklebily do obličeje. Nakonec vzala Irena za rameno mladou stydlivou dívku. „Řekni jim, jak to bylo, Kateřino,“ naléhala. Bylo to teprve včera, co třináctiletému děvčeti pomohla zvládnout denní penzum v šití. Ale dívka také jen sklonila hlavu a Ireninu pohledu se vyhnula. „Tak jak to bylo, Kateřino?“ ozvala se řezavě matka Ignácie. „Co jsi viděla? Přistup blíž.“ Kateřina udělala ustrašené pukrle. „Nic jsem neviděla, ctěná matko, vůbec nic. Byla jsem už u dveří, když rvačka propukla.“ 29

VINARSTVI_01.indd 29

8.7.20 14:59

Potom se už samozřejmě nikdo neodvážil promluvit v Irenin prospěch. A tak to dopadlo jako vždycky. Hanu sice za rvačku potrestali tím, že nedostane večeři, ale jinak si matka Ignácie vylila veškerou zlost jednoznačně na Ireně. „Deset ran na každou ruku a týden na samotce o chlebu a vodě.“ V temnotě cely se Irena pokoušela zchladit o zeď ještě pořád pálící dlaně. Moc to nepomáhalo. Kéž bych byla mohla zůstat v Heidelbergu, pomyslela si toužebně. Konvent sester neposkvrněného početí Panny Marie provozoval ­sirotčince v celé oblasti. Do dvanácti let žila Irena v Heidelbergu, v sirotčinci náležejícímu k porodnici pro svobodné matky. Tam se velmi brzy musela smířit s myšlenkou, že je nemanželské dítě, které matka po porodu prostě odložila. Ta představa ji bolela skoro víc než rány metlou, které dneska dostala, nebo pohmožděniny z rvačky s Hanou, jež se ­začínaly také ozývat. Vedoucí dívčího traktu v Heidelbergu však byla přátelská žena, která se snažila poskytnout svěřenkám trochu mateřské péče, jak jen to bylo možné. Když se jednou sestra Agnes vyskytla u toho, jak se Ireně kvůli ­jejímu neobvyklému jménu posmívají – také v Heidelbergu jí zlomyslnice mezi dívkami nadávaly „bláznivka Ire“ – nejenže se Ireny zastala, ale ještě uložila posměváčkům neobvykle tvrdý trest, což bylo pro její jinak jemné způsoby neobvyklé. Dokonce si Irenu vzala stranou do kanceláře, aby ji utěšila. „Nesmíš se kvůli svému jménu trápit. Je to krásné jméno, krásnější než Anna, Ema nebo Líza, jak se dnes spousta dívek jmenuje.“ „Ale já bych si přála být Anna nebo Líza nebo Ema,“ zatoužila Irena. „Proč jsem musela být pokřtěná zrovna Irena?“ Sestře Agnes se objevil v dobrosrdečném obličeji zvláštní výraz. „Bylo to přání tvé matky,“ odvětila nakonec tiše. Irena nejdřív myslela, že se přeslechla. „Na přání mé matky? Vy jste tedy znala mou matku?“ Tentokrát na sebe nechala odpověď čekat ještě déle. Nakonec ­Agnes odevzdaně přikývla. „Neměla bych ti to říkat, je to zakázané. Když to 30

VINARSTVI_01.indd 30

8.7.20 14:59

teď ale stejně víš, chci ti něco povědět. Znala jsem tvou matku. Byla to moc milá a citlivá žena.“ „Která mě tu prostě odložila.“ V Ireně se zvedl proti vlastnímu jménu ještě silnější odpor. Sestra Agnes mlčela. „Proč to jen udělala? Proč, když byla tak milá a citlivá?“ V očích Agnes zářil teď jen soucit. „Myslím, že neměla jinou ­volbu.“ „Protože si myslela, že by mě neuživila a že bych nakonec umřela hlady? To je ubohé. Mohla se přece nechat zaměstnat jako služka nebo pradlena, jako třeba matka Luisy, která svou dceru aspoň každou druhou neděli navštěvuje!“ Sestra Agnes zavrtěla hlavou. „Tomu ještě nemůžeš rozumět, dítě.“ Přes veškeré naléhání nedostala Irena už další odpověď. Ale od toho dne nad ní Agnes držela ochrannou ruku a chránila ji před šikanou spolutrpitelek, jak jen to šlo. S dvanáctými narozeninami přišel okamžik rozloučení. Mladiství sirotci se museli až do své plnoletosti v jednadvaceti letech přestěhovat do sirotčince ve Speyeru, pokud se nepodařilo je udat už předtím jako služky nebo děvečky. „Přeju ti ze srdce hodně štěstí. Ať je milost naší svaté panenky Marie pořád s tebou.“ Agnes jí udělala křížek na čelo a potom ji vzala za obě ruce. „Chci ti dát něco na rozloučenou.“ Ze šuplíku psacího stolu vytáhla zmačkaný kus papíru a podala ho Ireně. „Tohle pochází od tvé matky. Nechala jsem si obrázek na památku. Teď ho dostaneš ty.“ Irena se dívala na papír nechápavě. Obrázek byl vybledlý, namalovaný jemnými rozpitými barvami. „To nakreslila moje matka? Byla umělkyně?“ Agnes zavrtěla hlavou. „Je to jen akvarel. Maluje se vodovými ­barvami.“ Irena si prohlížela zvláštní obraz. Představoval krajinu v bouři. Temné mraky zastiňovaly oblohu, nebe křižovaly jasné blesky, větve listnatých stromů se ohýbaly v bouři. „Není to radostný obrázek.“ 31

VINARSTVI_01.indd 31

8.7.20 14:59

„Tvoje matka byla během pobytu u nás velmi nešťastná. Chceš si ten obrázek přesto vzít?“ Irena zaváhala. „Jednou jsem slyšela, že bohaté dámy malují jen tak pro rozptýlení. Co ještě víte o mé matce?“ naléhala. Agnes se okamžitě uzavřela. „Nic dalšího, dítě.“ Irena cítila, že to není pravda. Nic víc se však nedozvěděla. Nakonec si obrázek vzala a přidala ho do nevelkého uzlíku s několika málo věcmi, které jí patřily. Od příjezdu do Speyeru měla už kresbu víckrát v ruce a chtěla ji roztrhat na kusy, zvlášť když se jí dívky opět posmívaly kvůli jejímu hroznému jménu. Ale v poslední chvíli jí v tom vždycky něco zabránilo. Dovede mě někdy ten obrázek k matce? Dozvím se někdy, kdo jsem? Mám tam venku vůbec nějakou rodinu, možná bratry nebo sestry, kteří o mně nevědí? Také teď Irena znovu přemýšlela o stejných otázkách. Z úvah ji náhle vytrhly kroky, jež se blížily chodbou. Co to má znamenat? Vždyť je na samotce sotva dvě hodiny. Navíc byla odsouzena na zbytek dne k půstu. Dokonce kyblík pro intimní potřebu smí vyprázdnit až ráno. Napjatě poslouchala. Skutečně, kroky se zastavily těsně přede dveřmi. V zámku zaskřípal klíč. Irena zamrkala ve světle petrolejové lampy. Před ní stála vedoucí dívčího traktu Gertruda a šklebila se. „Vstaň a pojď se mnou, Ireno. Musíš se umýt a obléct si nedělní šaty. Je tu někdo, kdo tě chce vidět.“

32

VINARSTVI_01.indd 32

8.7.20 14:59

Sirotčinec ve Speyeru Duben 1866, půl hodiny předtím „Ale prosím vás, milostivý pane. Tahle dívka není v žádném případě vhodná k tomu, aby šla do služby do tak vznešeného domu, jako je váš. Můžu vám doporučit tucet našich schovanek, které bych považovala za mnohem vhodnější.“ „Ctěná matko, dovolte mi, abych to posoudil sám. Irenu mi výslovně doporučila sestra Agnes z Heidelbergu.“ Wilhelm Gerban, zámožný obchodník s vínem z alsaského Weis­ senburgu, se pokoušel jen slovy, ale ne tónem řeči zakrýt, že není zvyklý, aby se jeho přáním odporovalo. Matka Ignácie se však nenechala jen tak snadno odradit. „Nevím, proč se sestra Agnes o Irenu tak zasazuje. Třeba byla v Heidelbergu ještě poslušnější a jemnější než u nás ve Speyeru. To děvče pořád odmlouvá, je přemoudřelé a neumí se zařadit do společenství ostatních. Právě si odpykává trest, protože zase dneska způsobila rvačku.“ „Jak se u vás naučila domácím pracím?“ Gerban si slov matky Ignácie nevšímal. „Váš ústav je přece údajně známý tím, že z dívek vychovává dobré služky.“ Když představená stiskla rty a mlčela, dodal: „Nebo jsem ohledně toho dostal nesprávnou informaci?“ Matka Ignácie se slyšitelně sykavě nadechla. „Nikoliv, vážený pane. Dívky z našeho ústavu jsou v celém kraji velmi žádané jako služky nebo děvečky.“ „Takže také Irena umí vařit a uklízet, prát a šít?“ Představená proti své vůli přikývla. „To umí.“ „Umí také číst, psát a počítat? Sestra Agnes mi vyprávěla, že patřila v Heidelbergu k nejlepším žákyním.“ Na tvářích představené se teď objevily ošklivé červené skvrny. „Irena má i tady velmi dobré známky.“ „Takže je možné ji poslat nakupovat na trh,“ usmál se Gerban spokojeně. 33

VINARSTVI_01.indd 33

8.7.20 14:59

„To asi ano, pokud jí člověk důvěřuje.“ Matka Ignácie jen s obtížemi skrývala vztek. Wilhelm Gerban nakrčil bílé husté obočí a podíval se na ni zkoumavým pohledem. Bylo mu už hodně přes padesát a jeho statná postava v drahém fraku z kvalitní látky vypadala impozantně. „Takže ta dívka už někdy něco ukradla nebo spáchala jiný nečestný čin?“ Jeho hlas měl ostrý podtón. „To by muselo být zaznamenáno v jejích materiálech.“ Rozkazovačně natáhl ruku. „Můžu si její záznamy prohlédnout?“ Skvrny na Ignáciiných tvářích zrudly ještě víc. Než však mohla odpovědět, vmísila se sestra Gertruda: „Irena ještě nic neukradla, ale zato pořád lže.“ Gerban se k ní při svém věku a postavě obrátil obdivuhodnou rychlostí. „Nevzpomínám si, že bych vás žádal o váš názor, sestro…“ Ženy nedokázaly poznat, jestli Gertrudino jméno už skutečně zapomněl, nebo to jen předstírá. Gertruda zrudla. Gerban pokračoval nesmiřitelně dál: „Takže máte důkazy pro to, že Irena lže? Jaké jsou to důkazy?“ „No, výpovědi ostatních dívek,“ zakoktala Gertruda. „A odkud víte, že mluví pravdu a jen Irenu neočerňují? V tomhle věku k tomu má spousta dívek sklony.“ „Je to… má to v povaze,“ blekotala Gertruda dál. „Naparuje se a myslí si o sobě kdovíco, protože umí dobře šít a má dobré známky. Ostatní svěřenky kvůli tomu zuří.“ „Takže mají ještě víc důvodů, aby tu chudinku očerňovaly,“ konstatoval Gerban suše. Potom odvrátil pohled a rozhořčené odfrknutí Gertrudy ignoroval. Mezitím se vzchopila matka Ignácie. Změnila taktiku. „Protože vám, vážený pane, nesmím představit žádnou z dívek, které bych považovala za vhodnější, chtěla bych se vás aspoň zeptat, co vás přivedlo k tomu žádat výhradně Irenu. Odkud ji vůbec znáte?“ Kdyby matka Ignácie byla zkušenější pozorovatelkou mužů, neušel by jí záblesk nejistoty, který přelétl Gerbanovi přes výrazný obličej. Ale takhle si ničeho nevšimla. 34

VINARSTVI_01.indd 34

8.7.20 14:59

Gerban si odkašlal. „Uznávám, že máte právo, abych vám na tuto otázku odpověděl,“ začal zeširoka. „Je to smutný příběh, který znám jen velmi povrchně.“ Znovu si odkašlal. „Moje milovaná žena, která má slabou konstituci a po léta churaví, měla přítelkyni, která dostala souchotiny. Na smrtelném loži jí moje manželka slíbila, že najde dívku, sirotka, žijícího v sirotčinci v Heidelbergu. Dívka má prý neobvyklé jméno Irena.“ „Jaké spojení měla přítelkyně vaší ctěné manželky k tomu dítěti?“ „To se už moje žena bohužel nedozvěděla. Tu noc, kdy dala přítelkyni slib, že dítě vypátrá, začala přítelkyně krvácet a upadla do bezvědomí, z něhož se už neprobrala. Takže tajemství zůstalo nevyjasněné.“ „Jaká škoda,“ ujelo sestře Gertrudě. Ignácie ji sjela nesouhlasným pohledem. „Při vší úctě, milostivý pane Gerbane, není to přece jen lehko­ myslné přijmout dívku do vašeho domu na základě takového nedostatečného doporučení? Koneckonců mají služky v domácnosti zvlášť důvěrné postavení.“ K překvapení obou žen si Gerban povzdechl. „Ujišťuji vás, matko představená, že jsem tuto námitku s manželkou také mnohokrát pro­ bíral. Ale nedala si říct a stále se k té prosbě vrací. Přítelkyně zemřela už víc než před rokem. Z toho můžete poznat, že nebylo snadné mě ­přesvědčit.“ „A co nakonec změnilo váš názor?“ Gerban si povzdechl ještě jednou. „Jak už jsem zmínil, zdraví mé milované ženy je velmi křehké. Nepřetržitě se trápila tím, že nespl­nila svůj slib, a já jsem měl strach, že by jí to dlouhodobě mohlo uškodit. Proto jsem nakonec souhlasil, že po dívce budu pátrat a pod pod­ mínkou, že je čestná, pilná a chytrá, zvážím její přijetí do našeho domu. A vidíte, sestra Agnes ve všech těchto směrech Irenu nesmírně chválila.“ Ignácie ohrnula rty, ale Gerban ji už nepustil ke slovu. „Proto jsem svou cestu ještě prodloužil a přijel dneska do Speyeru, abych si sám udělal o té dívce představu.“ Tentokrát odmítl další Ignáciinu námitku 35

VINARSTVI_01.indd 35

8.7.20 14:59

rozhodným gestem. „Ujišťuji vás, matko představená, že pokud se mi dívka nebude líbit, rád ji i nadále nechám pod vaším poručnictvím. ­Jinou služku z tohoto ústavu však nebudu potřebovat.“ „Ale pokud se mi Irena bude líbit,“ ukončil Gerban svůj proslov, „zaplatím vám dvojité odstupné, než normálně dostáváte.“ Tenhle argument rozhodl. Matka Ignácie se obrátila na sestru Gertrudu. „Tak sem ve jménu božím tu dívku přiveďte. A postarejte se, ať je slušně oblečená.“ Když Irena vstoupila do kanceláře matky představené, v níž se přijí­ maly návštěvy, Gerban si ji intenzívně prohlížel svýma ocelově šedýma očima, které se v jeho pokročilém věku lépe hodily k již prošedivělým vlasům než k vybledlým blond vlasům, které míval v mládí. Co uviděl, se mu líbilo. Dívka byla středně vysoká, štíhlá, oblečená v jednoduchých šedých lněných šatech s bělostnou zástěrou. Těžké hnědé copy stočené do ­věnečku na hlavě doplňoval jednoduchý bílý lněný čepeček. Nejvýraznější měla obličej. Tmavomodré oči tvořily příjemný ­kontrast k hnědým vlasům. Neobvyklá kombinace, proběhlo Gerbanovi hlavou. S širokým obočím, malým špičatým nosíkem a úzkými rty ­nebyl Irenin obličej přímo hezký, ale působil přitažlivě. Pokynul jí, aby přistoupila. I když hned u vchodu udělala pukrle, opakovala je bez vyzvání ještě jednou. „Řekli ti, proč jsem tě sem pozval, děvče?“ Irena sklopila hlavu. „Ne, vážený pane.“ „Tak tě ještě v tomto směru nechám chvíli v nevědomosti a položím ti nejdřív pár otázek.“ I když to už věděl, zeptal se znovu: „Jak se jmenuješ?“ „Irena, pane. Jmenuju se Irena.“ Její hlas zněl tak tiše, že jí sotva rozuměl. „Mluv hlasitěji, Ireno. Jaké je tvoje příjmení?“ Teď se jí hlas trochu zachvěl. „Pojmenovali mě Weberová, vážený pane. Ale to není moje pravé příjmení. Dostala jsem je v ústavu v Hei36

VINARSTVI_01.indd 36

8.7.20 14:59

delbergu, protože bylo právě v abecedním pořadí. Nevím, jaké je moje skutečné příjmení. Neznám ani svého otce, ani matku.“ „Irena Weberová,“ zamumlal Gerban. Také neobvyklá kombinace. Hlasitě pokračoval: „Irena je zvláštní jméno. Líbí se ti?“ V jejím obličeji se ukázalo cosi jako nevole. Zvedla hlavu a podívala se mu do očí. „Většinou se mi nelíbí, pane. Často se mi kvůli němu posmívají. Ale někdy si je cením. V Heidelbergu jsem se dozvěděla, že je pro mne vybrala moje neznámá matka.“ Matka Ignácie a sestra Gertruda zasyčely. „Kdo to tvrdí?“ vmísila se Ignácie a vysvětlila Gerbanovi: „To je proti všem pravidlům ústavu.“ Obchodník s vínem její námitku s nevolí odmítl. „Zdá se mi, že to tady nehraje roli, ctěná matko. Dovolte mi pokračovat v otázkách.“ Na odpověď nečekal. „Dostal jsem informaci, že jsi často drzá, odmlouváš a že ses dokonce zapletla do rvačky.“ Irena zrudla. Gerban fascinovaně pozoroval, jak se jí ve tváři sváří vzdor se smutkem. Zhluboka se nadechla. „Bráním se, pane, když mi někdo předhazuje něco, co jsem neudělala. A uvádím na pravou míru, když je něco chybně.“ „Dej mi příklad obou situací.“ Irena začala s příhodou rozbitého talíře, která jí vynesla domácí vězení. Gerban se zájmem poslouchal. Ta dívka se umí vyjadřovat vysoko nad svůj stav. Zdá se mi, že je ­neobyčejně nadaná. „A příklad toho, kdy jsi něco uvedla na pravou míru?“ Irena zaváhala a vrhla kradmý pohled na sestru Gertrudu. Ta jej zamračeně opětovala. Gerban udělal rukou povzbudivé gesto. Začínal být zvědavý. „Při vyučování napsala sestra Gertruda na tabuli chybně jedno slovo.“ Irena se zakoktala. Obličej vedoucí dívčího traktu opět zrudl. „Co to bylo za slovo?“ „Vypsala sedm nectností mladých dívek. Slovo ,pýcha‘ však napsala s měkkým místo s tvrdým y.“ Gerban se pobaveně zazubil. „A ty jsi to v přítomnosti všech spolužaček opravila?“ 37

VINARSTVI_01.indd 37

8.7.20 14:59

„Samozřejmě,“ přisvědčila Irena prostě. „Jinak by se přece to slovo naučily chybně.“ Gerban vrhl pohrdavý pohled na obě řádové sestry. Gertruda zahanbeně zírala k zemi, matka Ignácie fixovala Irenu s obočím staženým zuřivostí. Obchodník s vínem naznačil poklonu. „Vidím, že ctěné sestry ­popsaly dívku správně. Říká bezpodmínečně pravdu a může přitom ­působit drze a přemoudřele.“ Ireniny oči podezřele zvlhly. Mlčela a zase se zadívala na podlahu. Ale Gerban ji nenechal. „Řekni mi, Ireno, umíš taky počítat?“ Dívka přikývla. „Kolik je dvanáct krát dvanáct?“ „Sto čtyřicet čtyři.“ Odpověď přišla, jako když bičem práskne. „A třináct krát dvacet šest?“ „Tři sta třicet osm.“ Tentokrát odpověď trvala o chvíli déle. Ale byla správná stejně jako řešení dalších příkladů, které jí Gerban dával. ­O bchodník s vínem se tvářil spokojeně. „Naučila ses tady ještě něčemu jinému než psát a počítat?“ V Ireniných očích se objevilo něco jako naděje. „Ano, pane. Umím obstarat celou domácnost. Naučila jsem se vařit, uklízet, prát, spravovat, šít a všechny ostatní práce.“ Gerbana to pobavilo. „Takže už tušíš, proč se tě vyptávám?“ Irena opět přikývla. „Asi hledáte služku do domácnosti.“ Gerban se usmál. „Další služebnou nebo dívku do kuchyně, abych byl přesný. Byla bys jednou z mnoha sloužících v našem velkém domě v Altenstadtu u Weissenburgu. Proč bych ale měl vzít právě tebe? Sama jsi přiznala, žes měla opakovaně spory s ostatními dívkami. Dokázala by ses zařadit do naší domácnosti?“ Gerbanovi bylo skoro líto, když pozoroval, jak z dívčiných očí zmizela zář a vystřídala ji němá rezignace. „Budu se snažit ze všech sil, pane,“ odpověděla přidušeně. „A když ti zase někdo ukřivdí?“ Na téhle odpovědi záleží, zda ji vezmu s sebou. Obchodník to ke svému vlastnímu překvapení pochopil. 38

VINARSTVI_01.indd 38

8.7.20 14:59

Irena mlčela a očividně bojovala sama se sebou. „Odpověz a nenech pána čekat,“ obořila se na ni hrubě Ignácie. Irena si vzdychla. „I ve vašem domě se budu bránit, pane.“ Bylo jí sotva rozumět. Potom zopakovala pukrle. „Nechte mě teď prosím odejít, když mě stejně s sebou nevezmete.“ Gerban byl proti své vůli téměř dojatý. „Kdopak říká, že tě s sebou nechci vzít?“ Znovu se vmísila matka představená. „Pane Gerbane, skončeme tu záležitost. Vidíte, že pokud jde o dívčin charakter, měly jsme ve všem pravdu. Nehodí se k tomu, aby pracovala…“ Gerban představenou přerušil. Aniž se na jeptišku podíval, promluvil zase k Ireně. „Budeš bydlet v Altenstadtu. To je ve francouzském Alsasku.“ Irena přikývla. „Já vím, pane. To mi nevadí.“ „V prvním roce nedostaneš mzdu. Budeš pracovat jen za ubytování, jídlo a oblečení.“ „To je mi jedno. Jen když se odtud co možná nejrychleji dostanu.“ Sestry znovu rozhořčeně zasupěly. Gerban se k nim posměšně ­obrátil. „Vidím, že tohle roztomilé dítě je surový diamant. Jen jste jej nedokázaly vybrousit. Tak tedy zkusím své štěstí já.“ Matka Ignácie upjatě pokývla hlavou. „Jak si přejete, pane. Takže jdi, Ireno, a zabal si věci. Sestra Gertruda tě doprovodí.“ Když se za nimi zavřely dveře, Ignácie se zvedla a vyndala z poškrábané skříně složku a velkou knihu vázanou v kůži. Potom si znovu sedla k psacímu stolu a vzala do ruky pero. „Takže přejdeme k formalitám, pane Gerbane. Jak víte, musíte se sám postarat o Ireninu služební knížku, protože ještě není plnoletá. Předávám vám tímto opis jejího rodného listu a školní vysvědčení.“ Obchodník rychlým pohledem zjistil, že Irena dosáhla ve všech předmětech nejlepší známky. Jedinou výjimkou bylo chování. To kolísalo mezi dostatečným a nedostatečným. „A tady vás poprosím o podpis a pečeť, pane Gerbane.“ Obchodník s vínem podepsal a přitiskl svůj prsten do vosku, který matka Ignácie nakapala na papír. 39

VINARSTVI_01.indd 39

8.7.20 14:59

„Teď už jen vyřídit odstupné. Obvykle činí deset guldenů…“ „Já vím,“ odvětil Gerban netrpělivě. „Dám vám třicet guldenů.“ Ignácie na chvíli ztratila řeč. Potom natáhla ruku. „Takže to bychom měli. Ať už jsou pohnutky, proč chcete vzít Irenu do vašeho domu, jakékoliv, uvidíte, že s tím děvčetem budete mít jen potíže a trápení. Věřte mi, znám naše svěřence skrz naskrz.“ Láry fáry. Gerban ta nezdvořilá slova málem řekl nahlas. Místo toho se s přehnanou zdvořilostí ironicky uklonil. „Děkuji vám za dobře míněnou radu, vážená matko představená. Ale jak už jsem řekl, my si ji přizpůsobíme.“ Lehce nepříjemný pocit v okolí žaludku energicky potlačil.

40

VINARSTVI_01.indd 40

8.7.20 14:59

Kapitola 2 Altenstadt Duben 1866, příštího dne Když se dvojspřeží, které je vyzvedlo na nádraží ve Weissenburgu, ­blížilo k impozantnímu sídlu rodiny Gerbanových, naklonila se Irena zvědavě z okna. Údivem překvapeně vykřikla, tak byla ohromena pohledem, který se jí nabízel. Kočár se blížil štěrkem posypanou alejí lemovanou po obou stranách mohutnými duby, platany a buky s jemně zeleným jarním listím k bílému panskému sídlu s tmavomodrými okenními rámy. Vchod byl rámovaný dvěma mohutnými sloupy postavenými dole u širokého ­zastřešeného schodiště, které nesly na hlavicích půlkruhový balkon s tepaným zábradlím. Na obou stranách pečlivě uhrabaného vjezdu kvetly v upravených záhonech tulipány, narcisy a korunkovky. Ekvipáž se na štěrku se zaskřípáním zastavila. Muž v černém obleku a bělostné košili otevřel dveře, a když Wilhelm Gerban vystoupil, uklonil se: „Vítejte doma! Měl milostivý pán příjemnou cestu?“ Gerban vesele přikývl. „Tak příjemnou, jak se dá ve vlaku očekávat, Niemanne. Ale určitě daleko příjemnější než ve špatně vypérovaném poštovním voze po nerovných silnicích Porýní a Bavorska.“ Niemann se ještě jednou uklonil. „Je ostuda, jak naše krásná Falc pod bavorskou nadvládou chátrá.“ „Ale no tak, Niemanne,“ Gerban nesouhlasně zamlaskal. „Tak zlé to zase není, abyste se kvůli tomu vystavoval podezření z nedostatečné věrnosti králi.“ Irena zpozorovala, že obličej prvního sloužícího, za nějž Niemanna 41

VINARSTVI_01.indd 41

8.7.20 14:59

správně považovala, zrudl. „Chtěl bych milostivého pána ujistit, že jsem přesvědčený, že náš velevážený král Ludvík II. o nedbalosti svých správců nic neví. “ „Nu, ať už je tomu jakkoliv,“ zakončil ožehavé téma Gerban. „Přivezl jsem novou služku jako náhradu za Hertu. Jmenuje se Irena.“ Gerban záměrně přehlédl, jak Niemann udiveně nadzvedl obočí. „Pomozte jí z vozu. Ať ji paní Burgerová seznámí s budoucími povinnostmi a zvyklostmi domu, ukáže pokojík a opatří jí odpovídající oblečení. Zítra po snídani ji představím manželce.“ Poté se bez ohlédnutí odebral ke vchodu do domu, který byl po obou stranách lemovaný služebnictvem. Když se Niemann neměl k tomu, aby podal Ireně, stojící stále ještě ve dveřích kočáru, ruku, nadzvedla si nakonec sukně a vystoupila bez pomoci. Sluha si ji prohlížel s neproniknutelným výrazem, který na Irenu nepůsobil ani přátelsky, ani nepřátelsky. Aspoň jí odpověděl ­ na pozdrav, a když udělala pukrle, krátce pokynul hlavou. Následovala ho přes příjezdovou cestu směrem ke skupině ostatních služebných a znovu se v ní střídala radost a zklamání, které cítila už krátce poté, co opustila sirotčinec. Protože se sestra Gertruda kvůli utrpěným ponížením stále ještě pořádně neovládala, dozvěděla se Irena o pozadí svého zaměstnání víc, než by jinak vedoucí dívčího traktu bylo milé. Když si balila svůj malý raneček, pochopila Irena z Gertrudiných hanlivých poznámek, že bohatý obchodník s vínem z Weissenburgu nechtěl jako služku pro svou domácnost nikoho jiného než ji. Prý na základě nějakého rozmaru své milostivé choti. Irenina naděje, že se od pana Gerbana dozví o zvláštních okolnostech svého zaměstnání víc, však rychle zmizela. Už na cestě do luxusního hostince, kde přenocovali, než se vydali příštího rána na cestu do Weissenburgu, s ní mluvil jen o tom nej­ nutnějším. Na srdečné, s hlubokým pohnutím pronesené díky za to, že ji zaměstnal, odpověděl jen krátkým pokývnutím, doprovázeným nedefinovatelným hrdelním zvukem. Také na zdvořilé pokusy dozvědět se něco víc o novém domově a jeho obyvatelích odpovídal jen ­jednoslabičně. 42

VINARSTVI_01.indd 42

8.7.20 14:59