Prolog Heidelberg Únor 1851 Pláč novorozence ji vytrhl ze spánku, do nějž se na několik minut ponořila, vyčerpaná po těžkém porodu. S námahou se nadzvedla na loktech a rozhlédla se. Za mléčným sklem malého okna na pravé straně byla tma, venku už mezitím zavládla temná noc. Když se předklonila, aby odtáhla závěs, který chránil postel do výše hlavy, pocítila prudkou bolest v podbřišku. S tichým zasténáním klesla zpátky na polštář. O chvíli později se závěs rozhrnul. Objevil se obličej tety Erny bez nejmenší známky úsměvu. Vypadala jako ztělesnění nesouhlasu. „Co se děje, Kláro?“ Také hlas tety zněl tvrdě. „Měla bys odpočívat, abys mohla z toho nedůstojného místa co nejdřív pryč.“ „Prosím!“ Mladá žena si olízla suché, rozpraskané rty. „Prosím, chci dítě jen jednou vidět. Je to chlapec, nebo děvče?“ Teta zavrtěla hlavou. „Je to bastard,“ odsekla hrubě. „To víš stejně dobře jako já, a nic víc vědět nemusíš!“ „Prosím, pro milost boží tě prosím! Chci ho jen jednou pochovat. Nosila jsem je devět měsíců ve vlastním těle. Je to mé dítě!“ „Řekla jsem ne! V tomhle domě to není zvykem. Musíme už dost zaplatit za to, aby tvoje hanba zůstala utajená, Kláro!“ Opovržlivě zdůraznila jméno. Nebylo to pravé jméno rodičky. Jako ostatní dcery z dobrých domů, které využily služeb zařízení, dostala v den příjmu krycí jméno. „Prosím,“ Klářin hlas zesílil. „Prosím. Vzbudím celý dům, když se nebudu smět na dítě podívat.“ 17
VINARSTVI_01.indd 17
8.7.20 14:59