JEDNA
„Asakra. Merde .“
Harriet se podívala do zrcadla, kartáček jí visel z pusy. Bylo prvního června a ona zapomněla říct králík, králík, králík.
Řekla to teď s napěněnou zubní pastou na rtech, ale měla neodbytný pocit, že už to bylo moc pozdě. Kouzlo nezapůsobí. A jestli nějaký den potřebovala kouzla, byl to právě dnešek.
„Merde.“
„Přinese ti to štěstí, maličká,“ ujišťovala svou neteř teta Myrna, když ji to zaříkadlo naučila. „Ochrání tě to.“
To se stalo už před lety, ale ten králičí zvyk se u ní tak úplně neujal. Po většinu měsíců si Harriet vzpomněla, ale samozřejmě tenhle měsíc, když to nejvíc potřebovala, na to zapomněla. Pravděpodobně proto, že měla v hlavě spoustu jiných věcí.
„Do hajzlu.“
Věřila, že opakování králík, králík, králík něčemu pomůže? Ne. Samozřejmě že ne. Proč by měla? Je to hloupá pověra. Na těch slovech ve skutečnosti nic kouzelného není. Odkud se to vůbec vzalo? A proč zrovna „králík“?
Vždyť je to směšné.
Jsem přece inženýrka, říkala si, když se připravovala k rannímu běhu. Racionální člověk. Ale to je i její teta. Dělá to teta
Myrna vůbec? Nebo to byl jen vtípek, který si bojácná holčička vzala moc k srdci?
Harriet odsunula stranou absurdnost kouzelných zaříkadel, nechala nastoupit své racionální já a vešla do nového dne.
Všechno bude v pořádku, říkala si, když vyběhla do teplého červnového rána. Všechno bude dobré.
Jenže Harriet Landersová se spletla. Doopravdy měla přeříkat králík, králík, králík.
Když se vrchní inspektor poprvé setkal s Clotilde Arsenaultovou, byl začátek listopadu. Přitáhl si nepromokavou parku těsněji k tělu a zaklekl k ní jako kajícník k nějakému ohavnému oltáři.
Chceš slyšet moje tajemství?
„Oui,“ zašeptal vrchní inspektor Gamache. „Pověz mi svoje tajemství.“
Za sebou uslyšel posměšné odfrknutí, ale nevšímal si ho, dál se díval do ustaraných očí mrtvé ženy u svých nohou.
Velitele oddělení vražd Sûreté du Québec odvolali od nedělní snídaně s jeho mladou rodinou. Ze svého bydliště v Montrealu letěl hodiny na severovýchod ke břehům zdejšího bohem zapomenutého jezera, aby si klekl vedle mrtvoly, která se tu pohupovala v téměř mrznoucí vodě. Na břeh ji vyplavily šedé vlny, jež se každou minutou tvrdošíjně zvětšovaly.
Ve středu jezera se jim už začaly tvořit bílé čepičky, a dokonce v téhle poměrně chráněné zátoce do ženy narážely a pohybovaly jí končetinami v jakési parodii na život. Jako by se rozhodla, že přece jen není mrtvá, a chystala se vstát.
Už tak morbidní scéně to dodávalo strašidelný nádech.
Byl pochmurný den. Prvního listopadu. Vítr fičel od severu a přinášel s sebou příslib deště. Možná spíš plískanice. Možná mrznoucího deště, nebo i sněhu.
Čeřil už tak rozbouřenou hladinu jezera, vytvářel vlny na vlnách, které postrkovaly mrtvou ženu dál a dál, nabízely ji Gamachovi. Naléhaly, aby si ji vzal.
Jenže on nemohl. Ještě ne. Přestože nechtěl nic víc než ji vytáhnout na kamenitý břeh. Do bezpečí. Chtěl jí osušit obličej a zavřít ty skelné oči. A zabalit ji do teplé pruhované deky, již zahlédl na zadním sedadle vozu z místního oddělení Sûreté, který je sem přivezl.
Samozřejmě ale nic z toho neudělal. Místo toho na ni s nezměrným klidem dál upíral pohled. Vstřebával každý detail. Věci viditelné, i ty, které se okem zahlédnout nedaly.
Její věk se dal odhadnout jen těžko. Nebyla mladá ani stará.
Voda a smrt jí povolily obličej a smyly vrásky, ale stále vypadala opotřebovaná starostmi.
Zjevně k nim měla dobrý důvod.
Blond vlasy podobné koňským žíním měla přilepené k obličeji. Jeden pramen se dotýkal i jejích otevřených očí. Gamache podlehl nutkání mrknout místo ní.
Nemusel hádat její věk, ve skutečnosti věděl přesně, kolik jí je. Třicet šest. A znal i její jméno, přestože mrtvolu ještě neprohledali, aby zjistili, jestli u sebe nemá doklady, a nikdo neprovedl oficiální identifikaci.
Byla to žena, kterou její děti předchozího dne nahlásily jako nezvěstnou.
Děti teď už osiřelé.
„Fotografie?“ zeptal se a podíval se na svou zástupkyni.
„Máme,“ ujistila ho inspektorka Linda Cherninová. „Specialisti na ohledání místa činu propátrali bezprostřední okolí.
U jezera je několik týmů, prohledávají břeh a snaží se najít místo, odkud se mohla dostat do vody. Čekáme na koronera, než s ní pohneme, patron.“
Za Gamachem se ozvalo zamumlané: „Pfff, patron. Vlezdoprdelko.“
Inspektorka Cherninová sevřela rty, výraz v očích jí ztvrdl a chystala se vstát, aby si to s tím agentem vyříkala, ale Gamachův pohled ji zastavil.
Právě včas.
Harriet běžela zářivým chladným červnovým ránem prostředkem nezpevněné cesty vedoucí ze Three Pines.
Rozhlížela se hned na jednu, hned na druhou stranu, neustále monitorovala své okolí. Soustředila se na hustý les i na to, co se v něm mohlo skrývat. Medvědi. Losi. Vzteklé lišky. Krvežíznivá klíšťata s lymskou boreliózou.
Bigfoot. Zavražděné dítě, které teď vraždí jiné děti.
Vzpomněla si na hloupoučké duchařské historky, které se vyprávěly kolem vesnického táboráku, a usmála se. Stejně ale přidala do kroku. Harriet strávila velkou část svého života v běhu. A teď, po dvacítce, běžela rychleji a rychleji. Dál a dál. Pryč.
„Zranění?“ zeptal se Gamache.
Ze své pozice žádné neviděl, ale koroner jim bude schopen říct víc. Aspoň doufal.
„Tady,“ inspektorka Cherninová ukázala na stranu hlavy oběti.
Gamache se naklonil přes tělo, aby se podíval blíž. Jak to udělal, ten zbyteček slunečního svitu, který se ještě prodral skrz mraky barvy cínu, mu zaclonil stín.
„Dovolíte?“ zeptal se a ohlédl se přes rameno. Když se stín stáhl, naklonil se blíž.
Na ženině hlavě byla ze strany promáčklina vyhloubená drtivým úderem.
„Mohlo to vzniknout i posmrtně,“ usoudila Cherninová.
„Podle toho, co řekly její děti místní policii, pila a trpěla depresemi.“
„Myslíte, že to byla sebevražda?“ zajímal se Gamache, když se zas vrátil do podřepu, jelikož mu nohy při tom klečení v chladu pomalu dřevěněly.
Závan větru mu do obličeje vmetl spršku jezerní vody. Natočil záda tak, aby ochránil ne sebe, ale tu mrtvou. Nešlo o nutnost, bylo to instinktivní.
Za sebou uslyšel další odfrknutí, tentokrát pobavené.
„Sebevražda? To má být vtip? Co jsem slyšel, byla mazavka a šlapka, ale sama se nezabila. To je jasná věc. I když, kdo by jí to měl za zlé? Sakra, kdybych byl v její kůži, taky bych to skoncoval. Zbytečně tu zacláněla.“
Gamache prohodil pár tichých slov s inspektorkou Cherninovou, pak vstal. A pomalu, cíleně obrátil obličej k tomu nešťastnému mladíkovi.
Kdyby byl ten agent prozíravější, kdyby neměl hlavu tak hluboko vraženou ve vlastním derrière, kdyby nebyl tak odhodlaný se sám zničit, možná by si všiml výrazu v Gamachových očích.
„Pojďte se mnou, prosím.“
Gamache napřáhl ruku a agent se obrnil před nevyhnutelným postrčením. Žádné ale nepřišlo. Namísto toho vrchní inspektor jen ukázal na skalnatý výběžek stranou od policejní aktivity.
Jakmile tam došli, Gamache se zastavil, obrátil se, chvilku si mladíka prohlížel, až pak promluvil. Hlas měl hluboký, klidný.
Tichý. Ovšem bylo v něm víc síly než v jakémkoli řevu, který agent za svůj život slyšel. A že ho slyšel hodně.
„Agente Beauvoire, jestlipak vás někdy –“
„– napadlo, co by se stalo, kdybychom se tvůj táta a já nikdy nepotkali?“ zeptal se Jean Guy Beauvoir.
Podíval se přes vanu na svou ženu Annie, která koupala jejich malou dcerku Idolu. Pak se znovu pokusil navléct svetr
na vzpouzejícího se Honorého, který už se nemohl dočkat, až si s kamarády půjde hrát na náves.
Honorého rodiče zároveň bavil i trochu děsil fakt, že jeho nejlepší kamarádkou je podle všeho pomatená stará básnířka Ruth Zardová.
„Myslíš, kdyby tě táta nikdy nenašel zahrabaného ve skříni s důkazy na tom zapadlém oddělení Sûreté?“
„Myslel jsem tím, když rozpoznal moji genialitu a žadonil, abych mu pomohl vyřešit tu nejobtížnější vraždu všech dob.“
„Největší oříšek,“ doplnila Annie, která tuhle historku už znala.
„Na světě,“ přisvědčil Jean Guy.
Propustil Honorého a ten vystřelil z místnosti, s dusotem seběhl po schodech a na cestě ven za sebou zabouchl síťové dveře.
„Té paní v jezeře,“ dodala Annie.
„Oui. A mimochodem, ve skutečnosti jsem ve skříni nebyl.“
„Ale jen proto, že jsi moc velký, než aby ses tam nacpal.“
„Protože jsem byl moc drsný. A pořád jsem.“ S úsměvem se naklonil blíž ke své dcerce. „Táta je silák a nedopustí, aby se ti něco stalo, že ano, ma belle Idola, Idola, Idola.“
Když se Idolin otec podíval do dívčiných zešikmených očí v plochém obličejíku, dítě se rozesmálo. Nevázaně.
V tom se tolik podobala své matce. Byla veselá a dobromyslná.
„Táta se opravdu zmínil, jak jsi ten den přispěl,“ opáčila Annie, zatímco utírala dítě dosucha, „ale znělo to spíš jako ‚mamlas‘.“
Jean Guy se zasmál. „To je u Sûreté kódové označení pro oslnivou inteligenci.“
„Aha. Tak to rozhodně záříš.“ Když se otočil a vyhlédl z okna na vísku Three Pines, uslyšela pobavené odfrknutí.
* * *
Harriet Landersová vešla do knihkupectví spojeného s antikvariátem a po špičkách se vydala do schodů. Nemusela se namáhat. Teta Myrna ve svém obrovském kaftanu, který s oblibou nosila, už byla vzhůru a v kuchyni loftového bytu vařila kávu. Její přítel Billy vedle ní smažil vajíčka a slaninu.
Harriet to ucítila, už když otevřela dveře do knihkupectví, ale myslela si, že vůně jde z vedlejšího bistra.
Sice začínala s veganstvím, ovšem její kryptonit byla slanina a vejce. A opravdová šlehačka v kávě. A croissanty. Bála se pekařky Sarah zeptat, jestli v nich je skutečné máslo.
Její magické myšlení se na zaříkadla sice nevztahovalo, ale croissanty podle všeho zahrnovalo.
„Připravená?“ zeptal se jí Billy, když dosnídali.
Harriet se už osprchovala, oblékla a ustlala pohovku v obývací části bytu.
Zhluboka se nadechla. „Připravená.“
Teta Myrna, kterou to moc nepřesvědčilo, si ji přitáhla do náruče a pošeptala jí: „Všechno bude dobré. Budeme tam. Moc ti to sluší.“
Harriet se usmála, ale nevěřila z toho jedinému slovu.
Jean Guy stál zády k ložnici a vyhlížel z okna na poklidnou quebeckou vesničku.
Annie viděla, že v pokoji domu jejích rodičů ve Three Pines už není. Byl na mrazivých březích jezera, které právě vyplavilo mrtvolu. Ta vzpomínka nikdy nečekala moc daleko. A nikdy to nebyla tak docela vzpomínka.
Toho dne se všechno změnilo.
Byl to den, kdy se jeden provařený průserář, jinak též agent Sûreté, setkal s proslulým velitelem nejúspěšnějšího oddělení vražd v zemi. Byl to den, kdy muž, který se jednou stane Anniiným manželem, poznal jejího otce.
Co by se stalo, kdyby se ti dva nesetkali? Co by se stalo, kdyby tu paní v jezeře nikdo nezavraždil? Kdyby se její otec nerozhodl to vyšetřovat osobně?
Co kdyby nesešel do suterénu toho zastrčeného oddělení?
Na místo, které nezastrčili dost hluboko?
Proč to udělal? Neměl k tomu důvod. Vrchní inspektor Gamache tou dobou ještě ani neviděl místo činu. V suterénu toho oddělení nebyly uschované žádné důkazy. Jen nevrlý mladý agent, odložený a zapomenutý.
A přesto tam Armand Gamache zašel.
Protože musel. Protože, jak Annie Gamachová věděla, to byl osud.
Z okna ložnice Jean Guy sledoval, jak se jejich pětiletý syn na chvíli zastavil, rozhlédl se na obě strany, načež se rozeběhl přes prašnou cestu na náves, kde parta kluků a holek kopala do fotbalového míče. Hubený klučina působil impulzivně, dokonce zbrkle, ale ve skutečnosti se choval celkem obezřetně.
Ne ustrašeně, ale opatrně.
V tom se podobal svému otci. Čišela z něj neutuchající energie i ostražitost.
Z nedaleké lavičky sledovaly děti stará paní a její husa.
Honoré k nim doběhl, oběma jim vlepil rychlou pusu, pak se otočil a obral dalšího kluka o míč.
Jejich veselé pištění doléhalo až k Jeanu Guyovi v okně tchánova domu.
Ruth na lavičce potřásla s hraným nesouhlasem hlavou, pak si přihnula z hrnku, který mohl obsahovat kávu, ale nikdo by si na to nevsadil.
I přes smích, paprsky ranního slunce a příslib tepla si Jean Guy v tom časném červnovém ránu promnul ruce a přitáhl lokty blíž k tělu.
Ze vzpomínky na listopadové ráno u opuštěného jezera ho
zamrazilo. Do kostí, do kostní dřeně se mu tehdy zažral chlad, který za všechny ty roky nikdy doopravdy nezmizel.
Ovšem nebyla to jen minulost, co v něm to mrazení znovu vyvolalo. Šlo o přítomnost, o to, co se dělo dnešního zářivého dne. O tolik let později.
„Vždycky je i další příběh,“ zašeptal Jean Guy. „Víc, než se na pohled zdá.“
Sjel pohledem z dětí a básnířky k osamocenému muži, který obcházel náves po obvodu. Jako stráž. Ne aby tam udržel zločince, ale aby ty uvnitř chránil před vnějším světem, jemuž se nedalo vždycky důvěřovat. Pravdou ale bylo, že ten člověk, který neměl k důvěře žádný rozumný důvod, ve skutečnosti světu důvěřoval.
Jean Guy věděl, že jako velitel oddělení vražd pro celý Québec jeho tchán viděl věci, jejichž svědkem by neměl být žádný člověk. Den za dnem. Mrtvoly se vršily jedna na druhou. Armand Gamache viděl to nejhorší, co lidé dovedou. Činy, které by zatvrdily většinu srdcí a z dobrého člověka by udělaly cynika ztrácejícího naději a nakonec i zájem.
A přesto se zdálo, že je Gamache k těm hrůzám imunní, skoro slepý, i ve chvíli, kdy je vyšetřoval.
Když ale Jean Guy jako jeho zástupce nakonec poukázal na to, jak je ta slepota nebezpečná pro jeho tým i pro občany, které přísahal chránit, šéf ho usadil. Naklonil se k němu, lokty položil na kolena, propletl si prsty a začal vysvětlovat.
Ano, Jean Guy má pravdu. Viděl ty nejhorší, doopravdy příšerné věci. Oba je viděli. Ale zároveň byli svědky i toho nejlepšího. Oba byli.
Upíral pohled do očí mladšího muže, vyzýval ho, ať na chvíli odsune stranou existenci té nezměrné brutality a vzpomene si na činy, které svědčily o ještě větší odvaze. O zásadovosti a slušnosti. O sebeovládání.
Odpuštění.
Nevykonali je morální velikáni nebo nadlidé. Jednalo se o muže a ženy lidské velikosti a proporcí. Někteří z nich byli policisté. Mnozí ne.
Ty úděsné činy nás zaslepují, vysvětlil Beauvoirovi. Hrozí, že přebijí a zastíní slušnost. Krutost je tak snadné si pamatovat, protože po ní zůstane rána, strup, který zakryje všechno ostatní. Schová to nejlepší. Jenže ty odporné věci, ti odporní lidé jsou jen výjimky.
„Na to musíte pamatovat, Jeane Guyi. Slepota, kterou jste zmínil, není víra, že jsou lidé v zásadě dobří, ale neschopnost to vidět.“
Jean Guy Beauvoir poslouchal, přikyvoval, ale přesvědčený nebyl. Nedalo se říct, že šéfa považoval za měkkého. Všechno, jen to ne.
Gamachovi to myslelo jasně, a když na to přišlo, uměl být i bezohledný.
Přestože střelné zbraně nesnášel a za normálních okolností žádnou nenosil, neváhal ji použít. Když to bylo nutné. Na někoho, kdo střelné zbraně nemohl vystát, mířil a střílel s udivující přesností.
Za vrchním inspektorem se táhli duchové, pronásledovali ho dokonce i toho červnového rána. A přesto, navzdory všemu, Armand Gamache zůstával plný naděje, a dokonce šťastný.
Rozhodl se strávit svůj dospělý život stopováním vrahů, nahlížením do myslí šílenců. Zkoumáním temných slují a štěrbin, kde se rodí a dozrávají vražedné činy, hýčkané, chráněné a vyslané do vnějšího světa.
Zatímco Gamache se stal průzkumníkem lidských emocí, Jean Guy dozrál v lovce. Byli dokonalý, byť nerovný tým.
Jean Guy sledoval tchána, jak hází německému ovčákovi Henrimu tenisák, a nedělal si iluze, kdo je tady vůdce. Následoval by ho kamkoli. A dělal to.
Znovu a znovu. Skoro. Kamkoli. Skoro…
Opět ho zamrazilo.
Henri skočil za míčkem a hned po něm starý Fred, který nikdy nepřestal věřit, že má šanci dostat se k němu první. A nakonec maličká Gracie, kterou Reine-Marie našla na hromadě odpadků. A přinesla ji domů.
Gracie možná byla a možná nebyla pes. Zasvěcení teď sázeli na morče, které v těsném závěsu následoval ježek.
Armand si přidřepl a zvedl míček, který Henri upustil do bláta u jeho nohou. Psí ocas se mrskal tak zuřivě, že zvířeti otřásal celým tělem. Pak Armand podrbal Henriho za ušima, do nichž mu nepochybně šeptal, že je hodný pes.
Nemusel se ale k němu naklánět tak blízko. Kdyby Jean Guy něco zašeptal z okna ložnice ve druhém patře, Henri by slyšel i to.
Ovčákovy uši byly natolik obrovské, až měli vesničané podezření, že jima dokáže zachytit vysílání z vnějšího vesmíru. Pokud by existoval mimozemský život, Henri by byl první, kdo by se o něm dozvěděl.
Potom Gamache políbil Freda na temeno jeho smradlavé hlavy, poplácal Gracie, a jakmile se napřímil, znovu hodil míček. Pak pokračoval ve své sobotní ranní procházce na sluníčku. Šťastný, spokojený člověk. Pronásledovaný duchy.
Jeanu Guyovi trvalo léta, než přišel na to, jak si Gamache dokáže udržet vyrovnanost a lidskost, zatímco se mnoha jiným, déle sloužícím policistům rozpadala manželství, dávali se na pití, propadali drogám, zoufalství nebo cynismu. Korupci. Přivírali oči před násilím, svým vlastním i svých podřízených.
Armand Gamache každý den velel oddělení, které pronásledovalo to nejhorší, co z lidstva vzešlo. Každý den, po celý den.
A ten nejděsivější úkol naložil na sebe. Informovat rodiny.
Vstřebával bezedný žal, když se na manžele, manželky, otce, matky a děti zhroutil svět.
Svými slovy ty lidi drtil. Zabíjel je. Nikdy už pak nebyli stejní. Teď žili v zásvětí, kde se dělo nemyslitelné. Kde už navždy bude hranice vymezovat „předtím“ a „potom“.
Tohle Armand Gamache dělal.
Jeanu Guyovi léta nešlo do hlavy, jak dokázal unést ten žal a odpovědnost, a přitom si uchovávat naději. Teď to ale věděl.
Armand Gamache to mohl dělat, protože se na konci každého krutého dne vracel sem. Do maličké vesničky Three Pines. Vesničky, která nebyla na žádné mapě. Která ležela v dolíku obklopeném lesem a horami. Jako v dlani nějaké obrovské ruky.
Každý večer se vracel sem k Reine-Marie.
Sedával v bistru, popíjel skotskou a naslouchal vyprávění o tom, jak se kdo měl. Malířka Clara. Myrna, majitelka knihkupectví. Básnířka Ruth a její husa Róza s nevymáchaným zobákem. Gabri a jeho partner Olivier, kteří se k nim připojovali u krbu nebo za teplých letních večerů na terase, kde se jejich hlasy mísily s cvrkáním cvrčků a jemným ševelením říčky jménem Bella Bella.
Bývali tam i monsieur Béliveau a Billy Williams, pekařka Sarah, nový pastor, jeho žena Sylvie a spousta dalších přátel.
Ti všichni objevili vesnici, již dokázali najít jen lidé, kteří se ztratili.
Každý večer se Armandu Gamachovi dostávalo připomínek, že dobro existuje. A každé ráno odjížděl čelit hrůzám.
Odvalit kámen a vstoupit do jeskyně. S jistotou, že ať už tam najde cokoli, vždycky dokáže najít cestu zpátky domů.
Pokud ale Beauvoir věděl, jeden balvan Gamache odmítal odvalit. Do jedné jeskyně by nevešel.
Ano, existovala jedna osoba, jedna mysl, jíž se Armand Gamache bál.
„Už
nikdy nechci slyšet –“ začal vrchní inspektor. Ta tiše pronesená slova se prořízla větrem i šploucháním vln, které se rozbíjely o břeh, a přistála v uších mladšího muže, jako by je Gamache pošeptal přímo do nich.
„– že takhle mluvíte –“
Agent Beauvoir se obrnil, než vrchní inspektor řekne: „– se svým nadřízeným, vy arogantní blbečku.“
Ale místo toho…
„– na místě vraždy. Tohle není tělo, není to mrtvola, není to rébus. Je to lidská bytost, kterou někdo připravil o život. Ukradl jí ho. Takové výrazy a takové chování nebudu tolerovat.“
Do obličeje jim stříkaly spršky z vln narážejících na kameny, ale zatímco Beauvoir se šklebil, vrchní inspektor nikdy nehnul ani brvou. Nikdy se neotočil stranou. Jeho tmavě hnědé oči nikdy nezakolísaly, neodvrátily se od těch Beauvoirových.
S každým slovem, které z toho člověka vypadlo, byl mladý agent čím dál zmatenější.
A čím dál víc se děsil.
Křik, nadávky a výhrůžky chápal, dokonce se je snažil provokovat.
Ale tohle? Nebyl to jen cizí jazyk, pocházel z jiné planety. Jako by se ten muž před ním vynořil z nějakého cizího, Beauvoirovi neznámého světa. Jednotlivým slovům rozuměl, jenže jejich význam mu unikal.
A pak se to zhoršilo.
„Máme povinnost,“ pokračoval vrchní inspektor klidným hlasem, který ani na chvíli nevystoupal nad běžnou úroveň, dokonce i když kolem nich šlehal vítr a po obličeji mu proudila jezerní voda, „svatou nebo jinou, k zavražděné osobě a těm, kteří ji milovali a záleželo jim na ní. Součástí té povinnosti je zajistit zachování její lidskosti. Chápete to, agente Beauvoire?“
Neříkej to, neříkej to. Ne-ří-kej to.
„Chápu jen to, pane, že jste celé Sûreté pro smích.“
Přestaň. Přestaň. Proboha, přestaň. On není nepřítel.
A přesto měl pocit, že je. Gamache svým tichým, mírným hlasem ohrožoval veškerou Beauvoirovu obranu, hradby, které budoval celý život.
„Vaše oddělení je vytvořené z odpadu, který nikdo jiný nechtěl. Nikdo jiný pro vás nechce pracovat. Ani nenosíte pistoli.
Jste zbabělec. To každý ví.“
Slovo za slovem jako z brokovnice namířené na hruď pálil na nadřízeného důstojníka.
Samozřejmě to byla sebevražda. Ale nezbytná. Panická snaha odstrčit, co se zdálo nevyhnutelné. Tenhle muž prolomí jeho zdi. Nahlédne dovnitř. A tak Beauvoir zaútočil. Zuřivě. Vypálil na něj ty nejhorší urážky, jaké policista může slyšet.
Obrnil se před protiútokem. Jenže žádný nepřišel. Starší muž tam jen stál, obličej se mu leskl jezerní vodou a vlasy, které sotva začínaly prokvétat šedí, mu cuchal vítr.
Ostatní agenti kolem nich, členové Gamachova týmu, se zastavili a zahleděli se na ně. Někteří se zřejmě už pohnuli, aby zasáhli, protože jim vrchní inspektor nenápadným gestem naznačil, ať je nechají.
Jean Guy zvýšil hlas, aby ho bylo slyšet i přes rámusící vlny, vítr a vodu bušící jim do oblečení, jako by se je příroda pokoušela utopit.
„Šel by za vámi jen blázen.“
To, co se stalo pak, mladého agenta šokovalo a vyděsilo. A změnilo mu to život.
Armand Gamache procházel v paprscích časně ranního slunce kolem tří vysokých borovic. Kolem lavičky, z níž ho Ruth zdravila vztyčeným prostředníkem.
Usmál se na starou paní a pokračoval v chůzi kolem svého vnuka, už obaleného blátem. Kolem koloniálu monsieur Béliveaua a pekařství U Sarah. Kolem Olivierova bistra.
Dveře knihkupectví se otevřely a Armand se otočil, aby pozdravil svou kamarádku a sousedku Myrnu Landersovou.
„Velký den,“ řekl Armand, když pokračovali v chůzi spolu.
„Můžeme vás svézt?“
„Děkuju, ale beru vlastní auto. Chci Harriet odvézt.“
Myrna se na svého společníka zahleděla. Vlasy, které se mu kolem uší trochu kroutily, už měl skoro všechny šedé, i když mu ještě nebylo šedesát. Ranní světlo zvýrazňovalo vrásky v obličeji. Rýhy a brázdy vyryté starostmi, žalem a bolestí. A jednu hlubokou jizvu na spánku, kterou způsobilo něco úplně jiného.
Ne poprvé penzionovanou psycholožku napadlo, kdo rozhodl, že se tahle část těla bude jmenovat spánek. Nepochybně nějaký člověk, který byl přesvědčený, že mozek je sídlem snění, fantazie i vědění.
Ona ale věděla, stejně jako její společník, i psi a Gracie, kteří za nimi poklusávali, že všechno opravdu hodnotné se uchovává v srdci.
Armand se k ní obrátil. „Jak se cítíš?“
„Ohledně dneška? Jsem nervózní kvůli Harriet. Ta z úzkosti málem zvrací. Má panické ataky.“
Armand přikývl. I on byl nervózní, i když ne kvůli Harriet. Říkal si, že je to směšné. Že se nemůže stát nic špatného.
Reine-Marie vyšla na přední verandu a zamávala. Snídaně je hotová.
Když se usmál, Myrna si připomněla, že ty nejhlubší vrásky v jeho obličeji pocházejí od smíchu.
„Přidáš se k nám?“ pozval ji.
„Už jsem snídala, ale merci.“
Doprovodila ho k pěšince před vchodem.
Den sliboval, že nebude jen teplý, ale přímo horký. Trvalky už byly narostlé, kvetly tam vlčí boby, jasně červené máky a kosatce. Na pivoňkách, které přežily jarní mrazíky, se tvořila poupata. Javory a plané třešně v lese kolem měly zářivě zelené listy.
„Dneska tam bude Fiona,“ prohodil Armand jakoby nic. „Včera večer mi to potvrdili.“
Myrna stiskla rty a zhluboka se nadechla. „Aha. Ptal ses rodin? Přeživších?“ Ovšem věděla, že to udělal.
„Ano. Sešel jsem se s nimi před deseti dny. Popsal jsem jim, co se bude dít, a nechal konečné rozhodnutí na nich. Už je to hodně let od doby, kdy se to stalo.“
„Jako by to bylo včera,“ poznamenala Myrna a Armand věděl, že má pravdu.
Kdyby šlo o Annie, pořád by mu to připadalo jako včera. Jako dnes. Jako v téhle minutě.
„Večer jsem ještě mluvil s Nathalií Provostovou,“ řekl.
Myrna věděla, že Nathalie mluví za oběti a jejich rodiny. Veřejná tvář národní tragédie.
„Odsouhlasili to.“
„Já si nejsem jistá, jestli bych s tím souhlasila. Stejně tě to ale muselo potěšit.“ Myrnin hlas zněl ploše, vyhýbavě.
Armand zaváhal a zahleděl se na náves. „Je tu ještě něco.“
Myrna se nepobaveně uchechtla. „Jak jinak. Vždycky je tu ještě něco. Nech mě hádat. On tam bude taky. Ten bratr.“
„Nemůžeme mu v tom zabránit. Ona ho tam chce.“
Myrna přikývla. Věděli, že je to riskantní. Na druhou stranu, jak hrozné to může být?
Když se Jean Guy nahoře v duchu vrátil k tomu listopadovému dni, uvažoval o tom samém.
Zprávy o nalezení mrtvoly v ledové vodě Lac la Plonge prosákly až do suterénu zapadlého oddělení Sûreté. Agent Beauvoir odhadoval, že to bude ta pohřešovaná žena.
Opravdový případ. Opravdová mrtvola. A ti neschopní žárliví zmrdi nahoře ho od toho drží dál.
Agent Beauvoir seděl na stoličce, hlídal drobné důkazy z banálních trestných činů, které se nikdy nedostanou před soud. Uklidňoval se tím, že si v duchu sumíroval znění výpovědi ze Sûreté, kterou by jim dal jasně najevo, co si o nich doopravdy myslí. Tedy ne že by to už neudělal.
Ostatně kvůli tomu v onom potemnělém sklepě skončil.
A přece, a přece, i přes koncepty, které si opakovaně skládal v hlavě, agent Jean Guy Beauvoir ještě neudělal ten poslední, neodvolatelný krok.
Pokud jde o kapitána Dagenaise, skládal si Beauvoir, blbější a neschopnější zmetek a vypatlanější velitel už by se našel jen těžko –
Kroky. Někdo scházel dolů. Byl zvyklý na kapitánovo dusání, ale tohle znělo jinak.
A pak se ten člověk objevil.
Ve dveřích stál vrchní inspektor Gamache. Jako nějaké zjevení. Beauvoir vstal ze své stoličky a cítil, jak se mu začínají vybarvovat tváře, jako by ho přistihl při něčem nepatřičném.
Ve zdejším zapadákově se zjevil velitel oddělení vražd Sûreté. A zapadl do sklepa zapadlé policejní stanice.
Jak se to mohlo stát?
Samozřejmě. Ta mrtvola v jezeře. Gamache to sem přijel osobně vyšetřit. Nepochybně slyšel, jak neschopný policajt s hromadou hoven místo mozku tomu tady velí.
Tomu člověku ve dveřích mohlo být něco pod padesát. Byl vysoký a robustní, ale ne tlustý. Pracovní parku Sûreté měl rozepnutou a Beauvoir viděl, že pod ní má na sobě košili s kravatou. Tvídové sako. Šedé flanelové kalhoty. A že mu chybí pistole.
Beauvoir si pomyslel, že vypadá spíš jako vysokoškolský profesor než jako člověk, který honí vrahy.
Vrchní inspektor naklonil hlavu ke straně a pousmál se. Sotva znatelně.
„Bonjour. Jmenuju se,“ začal a postoupil dopředu s napřaženou rukou, „Armand Gamache. A vy jste?“
„Beauvoir. Jean Guy. Agent.“ Neměl tušení, proč zničehonic začal mluvit v opačném gardu.
„Jsem tady, abych vyšetřil smrt té ženy, jejíž mrtvolu našli turisti. Předpokládám, že to jezero znáte?“
„Moi?“ zeptal se Beauvoir. Jean Guy. Agent. „Odpověz mu, ty kreténe,“ ozval se Dagenais. Gamache se otočil a musel kapitána zpražit pohledem, protože ten o krok ucouvl a zůstal už zticha, i když jeho výraz, s nímž svého podřízeného sledoval, mluvil za vše.
Neztrapni mě. Neposer to.
„Oui. Znám ho.“
„Bon. Jestli váš kapitán nebude nic namítat, co kdybyste mě tam odvezl a pomohl s vyšetřováním? Je dobré mít s sebou místního policistu.“
Dagenaisovo obočí vystřelilo nahoru. „Jste si jistý, pane? Máme i jiné –“
„Tenhle agent bude stačit. Merci.“
Agent Beauvoir se na svého kapitána ušklíbl a vyrazil za vrchním inspektorem po schodech nahoru, přes malou stanici a ze dveří. To, že si ho Gamache vybral, pro Beauvoira znamenalo jen jediné. Zvěsti o jeho genialitě se musely donést až na komisařství.