Nápis z kavárny dává konečně smysl
Schockiert
Německá konverzace
Poslední večeře v německém stylu
Gespräch, das immer verschoben wurde
Nečekaná návštěva
Vysněná pravda o tomhle domě
Další nečekaná návštěva
Noc bez hvězd
Besonderer Beginn Divný
začátek
Daniel
Jsem nervózní, ale jsem tady. Skoro na místě. Nemůžu uvěřit tomu, že jsem tak blízko. Ve tvém městě. Jak asi bude vypadat dům? Jeho obraz mám před sebou. Podle toho, cos mi vyprávěl. Představuju si horní patro, okna a půdu. Místo, odkud je vidět tolik hvězd.
Divnej začátek
Besonderer Beginn
Ella
„Super, je tu tak mrtvo, že sem nepronikne ani kousek světla.“
Proč tohle říkám? Protože táta je zase ve svým optimistickým živlu.
„Můžeme pozorovat hvězdy každý večer. Žádný světelný smog. Třeba uvidíme i spirálu Mléčné dráhy, to je, viď?“
„To je.“
„U tebe v pokoji je to úplně nejlepší,“ dodává a ukazuje na dřevěný sešikmený okno, jako kdyby to byla cesta na kraj galaxie. Pak zavrtí hlavou: „Ne ne, na půdě to bude ještě lepší.“ A mně je jasný, že za ním budu muset lézt až nahoru, po těch úzkejch schodech. A taky že jo. A vlastně mi to až tolik nevadí, i když dělám, že jo.
Táta. Kdybyste si na wikipedii dali vyhledat slovo optimismus, myslím, že nejpozději ve třetím odstavci by byla jeho fotka. Věří, že sklenice je napůl plná, i když je v ní jen pár kapek.
Je květen. Úžasný období. Už je konečně teplo, ale ne vedro. Zkrátka skvělá doba. Jenže je to
i nejhorší doba. Nejhorší doba na to se někam přestěhovat.
„Neboj, za chvilku bude léto,“ říká zrovna táta, „budeš se moct koupat v místním rybníku.“
„Super.“ Doufám, že postřehne moji ironii.
„Doma bysme takový koupaliště neměli, tam bys byla v chlorovaný vodě,“ dodá máma a já si jen odfrknu, jako to dělám většinou, když něco říká.
Stejně jsme tady jen kvůli ní.
A navíc, co je špatnýho na betoně a chloru?
Alespoň bych se mohla vidět s Karolínou. Což je teď trochu těžší, protože jsme se odstěhovali dvě hodiny daleko.
„Neboj, určitě se ještě s někým skamarádíš, koncem června budete mít školní výlet, takže na léto pak už budeš mít s kým chodit k rybníku. Nemusíš čekat do léta, když budeš chtít, tak můžeš
někoho pozvat na návštěvu klidně hned,“ říká táta a pak tomu dá korunu: „Nechceš někoho pozvat na návštěvu?“
Ne, nikoho tady neznám, tak koho bych zvala. Všichni se tu určitě znají už od školky.
„Proč jsme se nestěhovali až v září?“ zeptám se tak nějak ze zvyku, tuhle otázku nekladu prvně. Rodiče se na sebe divně podívají. Je to jen mžik, ale všimnu si toho.
„Maminka musela do práce nastoupit už takhle, víc jsme čekat nemohli,“ říká táta po chvilce mlčení a zní to skoro provinile.
Táta. Ten hodnej. Následuje mámin rozmar, teda racionální rozhodnutí stát se ředitelkou pro oblast nevím jakou. No, prostě to ale znamená, že budeme bydlet v zapadákově u hranic, odkud se všichni stěhujou pryč. A jestli je to o penězích, tak je to úplně k ničemu, protože se tu stejně nedá nic koupit. Krámy zavřou v sobotu v 11 a jste v háji.
Ani nevím, co přesně máma dělá. Fakt ne. Jen že je to ve velký pojišťovně, kterou asi znáte. Jenže proč se máme pořád jistit? Jaká je vlastně pravděpodobnost, že se něco hroznýho stane? Víte to? My jsme to tuhle počítali ve škole, ale moc jsem tomu nerozuměla. Jasně si ale pamatuju, že to číslo vyšlo opravdu nepatrný.
Dobře, máma pracuje v menším městě, ale proč bydlíme zrovna tady, na konci světa? V domě, kam nechodí ani světlo. Jo, je tu sice začátek turistický stezky, což potvrdí vaše prvotní podezření, že jste se ocitli v opravdickým zapadákově. To je fajn. Ale maximálně na prodlouženej víkend.
Tenhle dům, kdybyste ho viděli zvenku, vypadá jako chaloupka z perníku. Tmavě hnědý dřevo, který někdo opravil tak, že vypadá pořád staře, ale
i nově. Po obvodu jsou na stěnách bílý pruhy, jako kdyby ten perník někdo posypal hustou celistvou vrstvou kokosu. Ty proužky jsou sice horizontální, ale na mě působí, jako kdyby to byly obrácený mříže. A abych nezapomněla, je tu ještě jedna skvělá okolnost tohohle stěhování. „Paní Hajdálková nám dům pronajala za malé peníze…, nechce vydělat.“
Paní Hajdálková působí tak nepřístupně, až je mi to sympatický. Paní Hajdálková, starší paní, vypadá děsně utahaně a strhaně, prostě reklama na klidný život v malém městě. Přitom nám pronajímá tenhle dům, což nechápu, to jako předtím bydlela sama ve dvou domech? Paní Hajdálková je teda lidumil, nebo tu holt nikdo bydlet nechce.
„Paní Hajdálková toho má hodně, celý dům, zahradu, musí se starat o nemocnýho…“
Dál neposlouchám, nechci nic vědět o šedivý sousedce, co má nemocnýho kocoura nebo churavějící rybičky…
Měla bych vám tenhle dům nějak popsat, jenže to neumím. Nerozumím architektuře, nedokážu ocenit krásu nebo užitečnost materiálů, jako je dřevo nebo beton. Mohla bych vám ale říct, jak to tu voní. Voní to tu, jak kdyby tu bydlel někdo cizí. Není to jako skořice z lívanců nebo jaro. Je to prostě vůně, která nikam nepatří. Můžete větrat, ale cítíte, že tu nejste
doma. A těžko říct, jestli se to změní. Nebo jestli ten svůj vnitřní pocit přetavíte i do něčeho, co pak pocítíte i ve vzduchu v domě.
Když otevřu okno, cítím jehličí a posekanou trávu. Jenže posekaná tráva mi vůbec nevoní, nikdy mi nevoněla, tak proč by to mělo být teď jinak. Jehličí ještě toleruju, to je neutrální. Naší sousedkou z druhé strany je totiž les. Teda začátek unikátní evropské stezky, kde najdete jehličnatý stromy, kapradinu, tři druhy brouků a sovu (ale jenom na obrázku informační tabule).
Dobře, měla bych začít nějak líp, aby to mělo hlavu a patu, ale už jste to asi pochopili. Bydlíme
DOČASNĚ v divným starým domě, co je pro nás moc velkej. Ve městě, kde nikoho neznám a kde jsou starý oprýskaný nápisy v divným jazyce. Myslíte, že si zvyknu? To těžko. Bydlíme tu týden a je to čím dál horší, protože už mi nevolá ani Karolína, která se první tři dny ozvala třeba i dvakrát denně. Že přeháním? Tak schválně. Třeba první den ve škole. Kdo má první den v nový škole v květnu. Jen někdo hodně divnej. A pak musíte přijít a představit se před třídou. Já jsem Ella. Dvě l. Já mám svý jméno ráda. Lepší než Ela. To jako s jedním l. Navíc jiný jen tak nedostanu, takže je to dobrej nápad mít svý jméno rád. Ale teď tam stojím
před obličejema neznámejch lidí. Vidím svý jméno napsaný na tabuli. A je to divný. Ella. A to jsem ještě nevěděla, že to divný teprve přijde. Sakra divný.
Ale zpátky do třídy. Co si asi myslej? Asi to, co já. Určitě studujou, jak vypadám. Jak vypadám?
Z profilu jako modelka. Dlouhý řasy a piha pod koutkem oka. Možná byste mysleli, že je to pro mě snadný, najít si nový přátele. Jenže já mám tu pihu i na druhý straně. Takže to vypadá, jako kdyby mi někdo ze srandy namaloval dvě velký hnědý tečky.
Skoro symetricky. Takový pihy jsou divný.
Z dalšího vzpomínání a litování se mě vyruší táta: „Mám dobré zprávy.“
To u něj nemusí znamenat nic dobrýho. Pamatujete, pár kapek. Navíc dokáže sám sobě namluvit, že pokaděněj kabát od orla značí nevýslovný štěstí. Vidím pár lidí, co stojí na prahu dveří. Vypadají vlezle. Táta se tváří extra mile, což byste čekali, ale i máma vypadá přívětivě, což ji musí stát velké úsilí.
Snad nedostane tik.
Počkat. Třeba to jsou fakt dobrý zprávy. Třeba ty lidi přišli proto, že je ten dům jejich. Ale počkat, on vlastně patří Hajdálkový odvedle. A zdá se, že ta nás nechá v klidu.
Holka, co bude o pár let mladší než já (nebo tak alespoň vypadá), a její rodiče, co ji skoro drží kolem