JEDNA Stala jsem se přesýpacími hodinami. Mých sedmnáct let se zhroutilo a pohřbilo mě pod sebou. Moje nohy jsou plné písku a spojené k sobě. Moje mysl přetéká zrníčky nerozhodnosti, nezvolených možností a netrpělivosti a z mého těla uniká čas. Malá hodinová ručička do mě ťuká: jedna a dva, tři a čtyři, a šeptá: ahoj, vstaň, postav se, je nejvyšší čas. Probuď se. Probuď se. „Probuď se,“ šeptá. Ostře se nadechnu. Už jsem procitla, ale ještě nejsem úplně probuzená. Jsem překvapená, ale ne vyděšená. Hledím do ustaraných zelených očí, které zřejmě hodně vědí, které vědí až příliš mnoho. Naklání se nade mnou Aaron Warner Anderson. S rukou nataženou ve vzduchu, jako by se mě právě chystal dotknout, mě starostlivě pozoruje. Ucukne. Upřeně mě sleduje a namáhavě při tom oddechuje. „Dobré ráno,“ odtuším. Hlas se mi nejistě chvěje, nevím, kolik je hodin ani který je dneska den, nejsem si jistá slovy, která mi splývají ze rtů, a už vůbec ne tělem, v němž se nacházím. Vidím, že má na sobě bílou hedvábnou košili, napůl zastrčenou do dokonale vyžehlených černých kalhot. Rukávy si vyhrnul až nad lokty. Usmívá se, ale tváří se, jako by ho to bolelo. Opatrně se posadím a Warner mi ochotně pomáhá. Musím zavřít oči, abych překonala náhlou závrať, ale přinutím se zůstat v klidu, dokud ten pocit nezmizí. 7