0044196

Přeložila Naděžda Funioková

THE HOUSEMAID

Copyright © Freida McFadden, 2022

First published in Great Britain in 2022

by Storyf ire Ltd trading as Bookouture.

Translation © Naděžda Funioková, 2023

ISBN 978-80-242-8872-7

Z tohohle domu vyjdu už leda v želízkách.

Měla jsem vzít nohy na ramena, dokud byl ještě čas. Svoji příležitost jsem však promeškala. Teď když jsou policisté v domě a našli tamto nahoře, už není cesty zpátky.

Tak do pěti vteřin mi začnou odříkávat práva. Vlastně mi není moc jasné, proč to ještě neudělali. Možná doufají, že mě obalamutí a já jim vyklopím něco, co bych neměla.

To mají ovšem smůlu.

Policista s černými vlasy prokvetlými šedinami, který sedí na pohovce vedle mě, pošoupne své rozložité tělo po italské kůži v karamelovém odstínu. Zajímalo by mě, co za gauč má asi doma on. Určitě nestál pětimístnou částku jako tenhle. Nejspíš se vyznačuje nějakou nevkusnou barvou, například oranžovou , je celý pokrytý zvířecími chlupy a několik švů má rozpáraných. Možná že policista právě teď myslí na ten svůj gauč a touží, aby měl doma taky takovýhle.

Spíš ale myslí na tu mrtvolu nahoře v podkroví.

„Tak si to projdeme ještě jednou,“ pronese se silným newyorským přízvukem. Sice se mi předtím představil, ale jeho jméno se mi vypařilo z hlavy. Policisté by měli nosit výrazné červené jmenovky. Jak jinak si je má člověk v těžce stresových situacích zapamatovat? Tuším, že je to detektiv. „Kdy jste našla to tělo?“

Chvíli nic neříkám a jen přemýšlím, jestli je ten správný čas požádat o právníka. Neměli by mi ho sami nabídnout? Moje znalosti policejního postupu by potřebovaly trochu oprášit.

„Zhruba před hodinou,“ odpovím.

„Proč jste tam vůbec chodila?“

Pevně semknu rty. „Už jsem vám to povídala. Něco jsem zaslechla.“

„A…?“

Policista se nakloní dopředu a povytáhne obočí. Na bradě má hrubé strniště, jako by se ráno zapomněl oholit. Jazyk zlehka vystrkuje mezi rty. Nejsem hloupá – vím přesně, co chce, abych řekla.

Udělala jsem to. Jsem vinna. Odveďte si mě.

Namísto toho se opřu zády o gauč. „To je všechno. Nic víc nevím.“

Detektivovým obličejem se rozlije zklamání. Pohybuje čelistí a přitom přemýšlí nad důkazy, které v domě dosud nalezli. Uvažuje, jestli jich má dost, aby mi na zápěstích zaklapl náramky. Není si jistý. Kdyby byl, už by to udělal.

„Hej, Connorsi!“

To se ozval hlas jeho kolegy. Spustím oči z Connorse a zadívám se nahoru nad schody. Stojí tam ten druhý, o hodně mladší policista a dlouhými prsty svírá vrcholek zábradlí. Jeho hladký obličej bez jediné vrásky je bílý jako křída.

„Connorsi,“ řekne, „měl bys jít sem nahoru – hned. Tohle prostě musíš vidět.“ I odsud zezdola vidím, jak mu nadskakuje ohryzek. „Tomu nebudeš věřit.“

I.

ČÁST

O TŘI MĚSÍCE DŘÍVE

„Povězte mi něco o sobě, Millie.“

Nina Winchesterová se předklání na kožené pohovce v barvě karamelu, nohy přehozené přes sebe odhalují pod hedvábnou bílou sukní jen malinký kousínek kolen. V módních značkách se moc nevyznám, nicméně je jasné, že všecko, co má Nina na sobě, muselo být šíleně drahé. Pohled na smetanovou halenku ve mně budí touhu natáhnout ruku a látku si osahat, ačkoli by to znamenalo ztrátu jakýchkoli šancí na tohle zaměstnání.

I když popravdě řečeno, žádnou reálnou šanci stejně nemám.

„Tedy…“ začnu a pečlivě volím slova. I po všech těch odmítnutích se pořád snažím. „Vyrostla jsem v Brooklynu. Jak si můžete přečíst v mém životopisu, pracovala jsem jako pomocnice v domácnosti pro spoustu lidí.“ V mém důkladně upraveném životopisu. „A zbožňuju děti. A taky…“ Rozhlédnu se po místnosti, jestli neuvidím žvýkací hračku pro psa nebo kočičí záchodek. „… mám moc ráda zvířátka?“

Internetový inzerát na místo pomocnice v domácnosti zvířata nezmiňoval. Vždycky je ale lepší se pojistit. Kdo by neocenil milovnici zvířat?

„Brooklyn!“ Paní Winchesterová se na mě zářivě usměje. „Já taky vyrůstala v Brooklynu. Jsme prakticky sousedky!“

„To jistě!“ přizvukuju, ačkoli nic nemůže být vzdálenějšího pravdě. V Brooklynu je spousta prestižních čtvrtí, kde byste za koupi

mrňavého domku museli obětovat ruku a nohu. V těch jsem ale nevyrůstala. Nina Winchesterová a já bychom snad nemohly být odlišnější, ovšem pokud si přeje věřit, že jsme sousedky, pak jí to mileráda odkývu.

Paní Winchesterová si zastrčí pramen lesklých zlatavých vlasů za ucho. Má je zastřižené do módního mikáda, které opticky potlačuje dvojitou bradu. Táhne jí na čtyřicet a s jiným účesem a v jiném oblečení by vypadala naprosto všedně. Jenže ona své značné bohatství využila k tomu, aby z toho, čím ji bůh obdařil, vytřískala co nejvíc. Rozhodně nemůžu říct, že by si tím v mých očích nevydobyla jistý respekt.

Sama jsem přistoupila ke svému zevnějšku přesně opačně. Jsem nejspíš o víc než deset let mladší než žena, která sedí naproti mně, ale nechci, aby se mnou cítila jakkoli ohrožená. Takže jsem pro tenhle pohovor zvolila dlouhou neforemnou vlněnou sukni, kterou jsem koupila v second handu, a polyesterovou bílou halenku s nabíranými rukávy. Špinavě blond vlasy jsem si v týlu stáhla do přísného drdolu. Dokonce jsem si koupila obrovité a zcela zbytečné brýle s želvovinovými obroučkami, které mi teď trůní na nose. Vypadám profesionálně a zcela neatraktivně.

„Takže k té práci,“ spustí. „Jednalo by se hlavně o úklid a občasné vaření, pokud to zvládnete. Jste dobrá kuchařka, Millie?“

„Ano, jsem.“ Mé kuchařské umění je jediná věc, o níž jsem ve svém životopisu nelhala. „Jsem výborná kuchařka.“

Její světle modré oči se rozzáří. „To je báječné! Upřímně, my doma skoro nevaříme.“ Zachichotá se. „Kde na to má taky člověk brát čas, že?“

Polknu jedovatou odpověď, která se mi dere na jazyk. Nina Winchesterová nechodí do práce, má jen jedno dítě, které tráví skoro celý den ve škole, a na úklid si najímá lidi. A na širokánském dvoře před domem jsem zahlédla muže, který se jí stará o zahradu. Tak jak je možné, že si nenajde čas, aby navařila pro svou nepočetnou rodinu?

Není ale správné, abych ji soudila. Nevím nic o tom, jaký vede život. To, že je bohatá, ještě neznamená, že je zkažená, rozmazlená panička.

Jenže kdybych měla zbytečných sto babek, klidně bych je vsadila na to, že je Nina Winchesterová zkažená do morku kostí.

„Občas budeme taky potřebovat pomoct s Cecelií,“ pokračuje. „Třeba byste ji vozila na odpolední kroužky nebo za kamarády. Máte doufám auto?“

Ta otázka mě málem rozesmála. Ano, mám auto – vlastně je auto tím jediným, co v tuhle chvíli mám. Ve svém deset let starém nissanu, který momentálně dělá ostudu na ulici před jejím domem, v současnosti i bydlím. Veškerý můj majetek se nachází v kufru toho vozu a celý poslední měsíc přespávám na jeho zadním sedadle.

Po takové době přežívání v autě si člověk uvědomí, jak důležitou roli hrají v jeho životě některé drobnosti. Záchod. Umyvadlo. Možnost si při spaní natáhnout nohy. To poslední mi chybí ze všeho nejvíc.

„Ano, mám auto,“ potvrdím.

„Báječné!“ Paní Winchesterová radostně zatleská. „Autosedačku pro Cecelii vám pochopitelně poskytnu. Zatím ji potřebuje, protože nemá dostatečnou váhu a výšku, aby mohla jezdit bez ní. Pediatrická akademie doporučuje…“

Zatímco Nina Winchesterová podrobně vypočítává výškové a váhové normy pro používání autosedaček, přestanu jí věnovat pozornost a rozhlížím se po pokoji. Je ultramoderně zařízený. Mají tady tu největší televizi s plochou obrazovkou, jakou jsem kdy viděla, která se navíc jistě může pochlubit maximálním rozlišením, a do každičkého koutku místnosti jsou zabudované prostorové reproduktory zajišťující optimální poslechový zážitek. V rohu pokoje stojí zřejmě funkční krb, jehož římsa je zaplněná fotograf iemi Winchesterových při výletech do všech končin světa. Když vzhlédnu, spatřím, jak neskutečně vysoký strop září ve světle velikánského blyštivého lustru.

„Nemyslíte, Millie?“ zeptá se paní Winchesterová.

Zamrkám leknutím. Snažím se náš rozhovor v paměti přetočit nazpátek, abych zjistila, na co se mě to vlastně ptá. Jenže záznam nenávratně zmizel. „Ano?“ nadhodím zkusmo.

Ať už jsem právě odkývala cokoli, udělala jsem jí tím ohromnou radost. „Moc mě těší, že se mnou souhlasíte.“

„Jednoznačně,“ přitakám, tentokrát už rozhodně.

Narovná a znovu překříží poněkud obtloustlé nohy. „A pak je tu pochopitelně,“ dodá, „otázka vašeho platu. Jistě jste si v mém inzerátu všimla, kolik nabízím, že ano? Je to pro vás přijatelné?“

Ztěžka polknu. Částka uvedená v inzerátu je víc než přijatelná.

Kdybych byla postava z kresleného f ilmu, naskákaly by mi v očích při jeho čtení symboly dolaru. Na druhou stranu mě nabízený plat málem odradil, abych se o tuhle práci vůbec ucházela. Nikoho, kdo nabízí takový balík a žije v takovémhle domě, by přece ani nenapadlo zaměstnat právě mě.

„Ano,“ pronesu přiškrceným hlasem. „Vypadá slušně.“

Povytáhne obočí. „A chápete, že pokud to místo dostanete, budete tady muset bydlet s námi, že?“

To se mě vážně ptá, jestli mi nevadí vzdát se přepychu na zadním sedadla mého nissanu? „To je mi jasné.“

„Výborně!“ Popotáhne lem sukně a zvedne se z pohovky. „Chtěla byste, abych vás tady důkladně provedla? Ať víte, do čeho se pouštíte?“

Taky si stoupnu. Paní Winchesterová je na jehlách jen o pár centimetrů vyšší než já v botách bez podpatku, přesto mám pocit, jako by nade mnou přímo čněla. „To by bylo skvělé!“

Když mě provádí domem, líčí vše do tak úzkostlivých detailů, až dostanu strach, jestli jsem si ten inzerát nevyložila špatně a ona není ve skutečnosti realitní agentkou, která mě považuje za potenciálního kupce. Vážně je to ale překrásný dům. Kdyby mě v kapse pálilo zbytečných čtyři nebo pět milionů dolarů, hned bych po něm skočila. Kromě přízemí, které zabírá obrovský obývací pokoj a čerstvě zrenovovaná kuchyň, je tu první patro, kde se nachází ložnice manželů Winchesterových, pokoj jejich dcery Cecelie, domácí pracovna pana Winchestera a pokoj pro hosty, který vypadá, jako by ho sem přenesli z nejlepšího hotelu na Manhattanu. Před dalšími dveřmi se paní Winchesterová zastaví a udělá dramatickou pauzu.

„A tady je…“ Rozrazí dveře. „Naše domácí kino!“

Oni mají fakticky přímo v baráku vlastní kino – jako by jim nestačila ta gigantická televize dole. V místnosti se nachází několik stupňovitě uspořádaných řad sedadel, obrácených čelem k obrazovce sahající od podlahy až po strop. V koutě dokonce stojí stroj na popcorn.

Po chvíli si uvědomím, že na mě paní Winchesterová hledí a čeká na nějakou reakci.

„Páni!“ prohlásím a jen doufám, že z mého hlasu čiší patřičné nadšení.

„No není to úžasné?“ Celá se zatetelí radostí. „A k tomu patří bohatě vybavená f ilmotéka. Pochopitelně máme taky všechny běžné televizní stanice a streamovací služby.“

„Pochopitelně,“ přitakám.

Vrátíme se na chodbu a dojdeme k posledním dveřím na jejím konci. Nina se zastaví s rukou položenou na dveřní kouli.

„Tohle by byl můj pokoj?“ zeptám se.

„Něco takového…“ Otočí koulí, která hlasitě zaskřípe. Nemůžu si dost dobře nevšimnout, že dřevěná deska dveří je znatelně tlustší než u těch ostatních. Za dveřmi se nachází temné schodiště. „Váš pokoj je nahoře. Nechali jsme upravit i podkroví.“

Temné úzké schodiště je o poznání méně elegantní než zbytek domu – a to by je jako zabilo dát sem aspoň jednu žárovku? Na druhou stranu, jsem jen placená pomocná síla. Nemůžu dost dobře očekávat, že by za můj pokoj utratili stejný balík jako za domácí kino.

Nahoře nad schodištěm se nachází malá úzká chodbička. Na rozdíl od přízemí domu je tady strop nebezpečně nízko. Nejsem rozhodně nijak vysoká, přesto se mě zmocní pocit, že bych měla radši sehnout hlavu.

„Máte tu vlastní koupelnu.“ Pokývne ke dveřím nalevo. „A tohle bude váš pokoj.“

Otevře poslední dveře. Vevnitř vládne naprostá tma, dokud Nina nezatáhne za řetízek a nerozsvítí.

Pokoj je do slova a do písmene miniaturní. Jako by to nestačilo, strop ještě zešikmuje střecha domu. Na protější straně mi sahá sotva po pás. Namísto obřího lůžka, široké šatní skříně a toaletního stolku z kaštanového dřeva v ložnici Winchesterových se v téhle místnosti nachází jen malá úzká válenda, nízká knihovnička a nevelký prádelník. To vše osvětlují dvě holé žárovky visící ze stropu.

Je to skromné bydlení, ale to mi nevadí. Kdyby bylo až moc hezké, získala bych jistotu, že na tuhle práci můžu rovnou zapomenout. Bídný stav místnosti ovšem svědčí o tom, že má paní Winchesterová dostatečně nízké nároky, aby mi mrňavá šance přece jen zbývala.

Přesto se mi na tom pokoji něco nezdá. Něco mě na něm zneklidňuje.

„Bohužel je to dost malé,“ zkrabatí čelo paní Winchesterová. „Budete tady ale mít naprosté soukromí.“

Přistoupím k jedinému oknu. Je stejně malinké jako celý pokoj, skoro bych ho dokázala zakrýt rukou, a nabízí se z něj výhled na zadní dvůr. Zahradník – ten samý chlápek, kterého jsem předtím viděla před domem – zrovna obrovskými nůžkami zastřihává živý plot.

„Tak co říkáte, Millie? Líbí se vám to?“

Otočím se od okna k usměvavé tváři paní Winchesterové. Pořád nejsem schopná konkrétně def inovat, co mě tady vlastně tak znepokojuje. Jen cítím, že je na tomhle pokoji něco, kvůli čemu se mi v hlubinách žaludku formuje drobná kulička strachu.

Možná za to může okno. Je zasazené v zadní zdi domu, takže kdyby se vyskytl nějaký problém a já se snažila dovolat pomoci, nikdo by mě přes ně neměl šanci zahlédnout. Klidně bych mohla ječet a hulákat z plných plic, stejně by mě nikdo neslyšel.

Komu ale co nalhávám? Mohla bych mluvit o štěstí, kdybych žila v tomhle pokoji. S vlastní koupelnou a doopravdickou postelí, na které si může člověk pořádně natáhnout nohy. I ta mrňavá válenda vypadá v porovnání se zadním sedadlem mého auta tak úžasně, že se mi chce až brečet.

„Je to dokonalé,“ prohlásím.

Paní Winchesterová se zdá být z mé odpovědi přímo u vytržení. Odvede mě po temném schodišti zpátky do prvního poschodí. Když nechám schodiště za zády, hlasitě si oddechnu, a to jsem ani netušila, že zadržuju dech. Ten pokoj mě něčím vyloženě děsí, ale pokud se mi nějakým zázrakem podaří tuhle práci získat, přenesu se přes to.

V pohodě.

Napětí v mých ramenou konečně povolí a na rtech se formuje další otázka, když tu za našimi zády uslyším čísi hlas.

„Mami?“

Zarazím se, a když se otočím, zjistím, že za námi na chodbě stojí holčička. Dívka má stejné modré oči jako Nina Winchesterová, jen ještě o pár odstínů bledší, a vlasy tak světlé, že jsou skoro bílé. Oblečená je v blankytně modrých šatech lemovaných bílou krajkou. A když na mě hledí, mám pocit, že snad vidí až do mého nitra. Až do mé duše.

Znáte ty f ilmy o šíleném kultu takových vážně děsivých děcek, která umí číst myšlenky a uctívají ďábla a žijí v kukuřičném poli nebo tak něco? Teda, když dělali casting, tahle holka by roli zaručeně dostala. Ani by nemusela procházet konkurzem. Stačil by jim jediný pohled na ni a hned by vyhrkli: Jo, ty budeš strašidelná holčička číslo tři.

„Cece!“ zvolá paní Winchesterová. „To už jsi zpátky z baletu?“

Dívka pomalu přikývne. „Bellina máma mě přivezla.“

Paní Winchesterová ji obejme kolem hubených ramínek, ale výraz dívčina obličeje se v nejmenším nezmění a své světle modré oči ze mne nespustí ani na moment. Co je to se mnou, že mě vyděsí devítiletá holka, protože v ní vidím vraždící monstrum?

„Tohle je Millie,“ představí mě paní Winchesterová dívce. „Millie, tohle je moje dcera Cecelia.“

Ceceliiny oči jsou jako dva malé oceány. „Ráda vás poznávám, Millie,“ pronese zdvořile.

Odhaduju zhruba pětadvacetiprocentní pravděpodobnost, že mě odkrouhne ve spánku, pokud to místo dostanu. I tak o ně ale stojím.

Paní Winchesterová letmo políbí dcerku na temeno blond hlavičky a holčička odcupitá do svého pokoje. Nepochybně tam má strašidelný domeček s panenkami, které po nocích ožívají. Třeba mě

zabije některá z nich.

No dobře, plácám nesmysly. Ve skutečnosti je to nejspíš ohromně milá dívenka. Není to její chyba, že chodí oblečená jako hrůzostrašný duch dítěte z viktoriánských dob. A já s dětmi vycházím vcelku dobře. I když za posledních deset let jsem s nimi pochopitelně do styku moc nepřišla.

Než sestoupíme zpátky do přízemí, napětí z mého těla vyprchá.

Paní Winchesterová působí příjemně a docela normálně – tedy na tak bohatou dámu. Zatímco brebentí o domě a své dceři a nabízeném zaměstnání, poslouchám ji jen na půl ucha. Bohatě si vystačím s vědomím, že v tomhle pohádkovém sídle se musí pracovat jedna báseň. Obětovala bych pravou ruku, abych to místo získala.

„Máte na mě nějaké otázky, Millie?“ zeptá se mě.

Zavrtím hlavou. „Ne, paní Winchesterová.“

Nesouhlasně mlaskne. „Říkejte mi, prosím, Nino. Pokud tady budete pracovat, připadala bych si hrozně hloupě, kdybyste mě oslovovala

paní Winchesterová.“ Zasměje se. „Jako bych byla nějaká zazobaná stará dáma.“

„Díky… Nino,“ řeknu.

Její obličej přímo září, i když za tím možná budou mořské řasy nebo slupky z okurek nebo co si to bohatí lidi patlají na obličej. Nina Winchesterová je přesně ten typ ženy, která pravidelně absolvuje lázeňské kúry. „Mám z toho dobrý pocit, Millie. Vážně.“

Je těžké nenechat se nakazit jejím entuziasmem. Je těžké nepocítit záblesk naděje, když stiskne moji upracovanou dlaň ve své dětsky hladké. Chtěla bych věřit tomu, že mi Nina Winchesterová během pár dnů zavolá a nabídne mi možnost pracovat v jejím domě a konečně se vystěhovat z mého casa nissan. Strašně moc bych tomu chtěla věřit.

Jenže ať už se dá říct o Nině cokoli, hloupá určitě není. Nezaměstná ženu, která by měla pracovat a žít pod její střechou a starat se jí o dítě, aniž by si napřed prověřila její minulost. A jakmile to udělá…

Polknu knedlík, který se mi tvoří v krku.

U vchodových dveří se se mnou Nina přátelsky rozloučí. „Děkuji moc, že jste přišla, Millie.“ Ještě jednou mi stiskne ruku. „Slibuji, že se vám brzy ozvu.“

Neozve. Tohle bylo naposledy, co jsem do toho pohádkového domu vkročila. Nejspíš jsem sem vůbec neměla chodit. Měla jsem se radši ucházet o práci, kterou mám šanci získat, a ne tady mrhat časem svým i jejím. Třeba bych mohla zkusit něco v oblasti fastfoodového průmyslu.

Zahradník, kterého jsem předtím zahlédla z okna v podkroví, se přesunul zpátky na přední dvůr. V rukou pořád svírá ty obří zahradnické nůžky a zastřihává živé ploty přímo před domem. Je to svalnatý chlap oblečený v tričku, které odhaluje jeho impozantní muskulaturu a jen částečně zakrývá tetování na nadloktích. Když si upravuje baseballovou čepici na hlavě, jeho tmavé, velice tmavé oči se krátce odpoutají od nůžek a zalétnou přes trávník ke mně.

Zvednu ruku na pozdrav. „Zdravím,“ řeknu.

Chlap na mě jen mlčky hledí. Nepozdraví. Neřekne: „Nedupej mi po kytkách!“ Jenom na mě čučí.

„Taky jsem vás ráda poznala,“ zamumlám pro sebe.

Vyjdu elektronicky ovládanou branou kovového plotu, který obklopuje pozemek, a ploužím se zpátky ke svému autu/domovu. Ještě naposledy se ohlédnu po zahradníkovi na dvoře a všimnu si, že mě pořád pozoruje. Ve výrazu jeho tváře je něco, z čeho mi přejede mráz po zádech. A pak skoro nepostřehnutelně zavrtí hlavou. Téměř jako by se mě snažil varovat.

Nepronese ale ani slovo.

Když bydlíte v autě, musíte podstatně zredukovat svůj životní komfort.

Tak předně, nemůžete si k sobě zvát početnou společnost. Žádné večírky s vínem a vybranými sýry, žádné partičky pokeru. Tohle mi ale nevadí, protože stejně neznám nikoho, s kým bych se chtěla vídat. Větší problém je, kde se osprchovat. Tři dny poté, co mě vypakovali z pronajaté garsonky, což bylo tři týdny potom, co mě vyrazili z práce, jsem objevila odpočívadlo, kde mají sprchy. Málem jsem se rozplakala radostí, když jsem je uviděla. Jasně, tyhle sprchy skýtaly jen minimální soukromí a slabě páchly močí, jenže v té době už jsem se opravdu nutně potřebovala umýt.

Teď si zrovna vychutnávám oběd na zadním sedadle svého vozu. Vlastním malý elektrický vařič, který můžu při zvláštních příležitostech zapojit do zásuvky zapalovače v autě, většinou ale přežívám na sendvičích. Spořádám haldy sendvičů. Mám chladicí box, kde uchovávám salámy a sýr, a taky bochník bílého chleba – koupený v supermarketu za devětadevadesát centů. A pak pochopitelně nějaké dobrůtky na zub. Chipsy. Krekry s burákovým máslem. Piškotové Twinkies. Co se nezdravých potravin týče, je výběr nekonečný.

Dneska jsem zvolila šunku a tavený plátkový sýr se štědrou dávkou majonézy. Při každém soustu se snažím nemyslet na to, jak moc mi už ty sendviče lezou krkem.

Jsem v půlce oběda, když mi v kapse zazvoní telefon. Mám takové to předplacené véčko, jaké lidi používají pouze v případě, že se chystají spáchat zločin nebo odcestovat patnáct let do minulosti. Jenomže mobil potřebuju a tenhle je jediný, co si můžu dovolit.

„Wilhelmina Callowayová?“ pronese úsečný ženský hlas na opačném konci.

Škubnu sebou, když uslyším celé své jméno. Wilhelmina se jmenovala babička z tátovy strany, která už je dávno po smrti. Nevím, co za psychopaty pojmenujou svoje dítě Wilhelmina, ale s rodiči už stejně nemluvím a oni zase nekomunikují se mnou, takže na dotazy je trochu pozdě. Každopádně jsem stejně vždycky byla pro všechny jenom Millie, a pokud mě někdo osloví jinak, snažím se ho co nejrychleji opravit. Jenže mám nepříjemný pocit, že ať už mi volá kdokoli, není to zrovna člověk, s nímž bych si v brzké době měla potykat. „Ano…?“

„Slečno Callowayová,“ pokračuje žena, „tady Donna Stantonová z Munch Burgers.“

No jasně. Munch Burgers – umaštěný fast food, kam mě před pár dny laskavě pozvali na pohovor. Obracela bych tam burgery nebo obsluhovala pokladnu. A pokud budu usilovně pracovat, byla by tu i jistá šance na postup. Co je ovšem nejdůležitější, poskytlo by mi to možnost naškudlit trochu peněz, abych se mohla konečně vystěhovat z auta.

Jasně, zaměstnání, po kterém mé srdce touží, je v domácnosti Winchesterových. Jenže od schůzky s Ninou uplynul už celý týden, takže můžu vcelku bezpečně říct, že svou vysněnou práci nezískám.

„Jen jsem vám chtěla dát vědět,“ spustí paní Stantonová, „že místo v Munch Burgers už jsme obsadili. Přejeme vám ale hodně štěstí při hledání zaměstnání.“

Šunka a tavený sýr v mém žaludku divoce zavíří. Na internetu jsem se dočetla, že v Munch Burgers nejsou při náboru nových zaměstnanců bůhvíjak vybíraví. Že mám šanci dokonce i se záznamem v trestním rejstříku. Tohle byl poslední z pohovorů, které se mi podařilo domluvit poté, co se mi paní Winchesterová neozvala –a začínám být zoufalá. Už nezvládnu další sendvič v autě. Prostě na to nemám.

„Promiňte, paní Stantonová,“ vyhrknu, „a nemohli byste mě třeba zaměstnat v jiné pobočce? Jsem vážně dříč. A velice spolehlivá. Vždycky jsem…“

Zmlknu. Už zavěsila.

V pravé ruce svírám sendvič a v levé mobil. Je to beznadějné. Nikde o mě nestojí. Všichni potenciální zaměstnavatelé se na mě dívají stejnýma očima. Přitom nechci nic víc než začít od nuly. Klidně budu dřít jako mourovatá, pokud budu muset. Udělám všechno, co bude potřeba.

Snažím se potlačit slzy, i když nevím, proč se tím vůbec obtěžuju. Na zadním sedadle nissanu mě stejně nikdo neuvidí brečet. Všem už jsem ukradená. Rodiče si nade mnou umyli ruce před více než deseti lety.

Ze sebelítostivé tryzny mě vytrhne další zazvonění telefonu. Otřu si hřbetem ruky oči a stiskem zeleného tlačítka přijmu hovor. „Haló?“ zaskřehotám.

„Dobrý den. Mluvím s Millie?“

Ten hlas je mi nejasně povědomý. Srdce mi poskočí a mobil si rychle přitisknu k uchu. „Ano…“

„Tady je Nina Winchesterová. Byla jste u mě minulý týden na pohovoru, pamatujete?“

„Ach.“ Tvrdě se kousnu do spodního rtu. Co že si na mě teď vzpomněla? Předpokládala jsem, že už nějakou pomocnou sílu našla a neuznala za nutné mne o tom informovat. „Ano, jistě.“

„Pokud máte pořád zájem, rádi bychom vám to místo nabídli.“

Cítím, jak se mi do hlavy hrne krev, až mi z toho naskakují mžitky před očima. Rádi bychom vám to místo nabídli. To myslí vážně? Dokázala jsem si představit, že mě vezmou v Munch Burgers, ale že by mě žena jako Nina Winchesterová zaměstnala u sebe doma, že by mě tam nechala bydlet, mi připadalo zhola nemožné.

Že by si neprověřila moje doporučení? Že by vůbec nepátrala po mé minulosti? Možná je tak strašně zaneprázdněná, že se k tomu ani nedostala. Třeba je jednou z těch žen, které se pyšní svými instinkty.

„Millie? Jste tam?“

Teprve v tu chvíli mi dojde, že jsem jí stále neodpověděla. Takový je to pro mě šok. „Ano. Jsem tady.“

„Takže, měla byste o tu pozici zájem?“

„Měla.“ Dělám, co můžu, aby z mých slov nezaznívala až trapná dychtivost. „Rozhodně. Moc ráda pro vás budu pracovat.“

„Se mnou,“ opraví mě Nina.

Přiškrceně se zasměju. „Jistě.“

„Kdy můžete nastoupit?“

„Ehm, a kdy by vám to vyhovovalo?“

„Co nejdřív!“ Závidím Nině ten uvolněný smích, který se tolik liší od mého. Kdybych tak jen mohla lusknout prsty a prohodit si s ní místo. „Máme kupu prádla, které je třeba poskládat!“

Ztěžka polknu. „Co třeba zítra?“

„To by bylo báječné! Nepotřebujete ale trochu času na sbalení věcí?“

Nechce se mi jí vykládat, že veškerý můj majetek leží v kufru auta. „Na balení jsem rychlík.“

Znovu se zasměje. „Líbí se mi váš přístup, Millie. Už se těším, až tu začnete pracovat.“

Zatímco s Ninou domlouváme podrobnosti ohledně zítřka, v duchu přemítám, jestli by ze mě měla stejnou radost, kdyby věděla, že jsem posledních deset let svého života strávila ve vězení.

TŘI

K Winchesterovým dorazím druhý den ráno, krátce poté, co Nina odvezla Cecelii do školy. Zaparkuju před branou kovového plotu obklopujícího pozemek. Nikdy dřív jsem nebyla v domě, který by byl takhle chráněný, natož abych v něm bydlela. V téhle honosné longislandské čtvrti mají ale zjevně takto zabezpečené pozemky všichni. Když vezmu v úvahu nízkou míru kriminality v okolí, připadá mi to poněkud přehnané, ale kdo jsem, abych soudila?

Kdybych si sama měla vybrat mezi domem s bytelným plotem a bez něj, přičemž by si byly ve všech ostatních ohledech rovny, taky bych zvolila ten první.

Když jsem tu byla minule, byla brána dokořán, dneska je ale zavřená. A pochopitelně zamčená. Chvíli tam přešlapuju se dvěma cestovními taškami u nohou a snažím se přijít na to, jak se dostat dovnitř. Nikde nevidím domovní zvonek ani bzučák. Na dvoře je ale zase ten zahradník, dřepí v hlíně s lopatkou v ruce.

„Promiňte!“ zavolám.

Chlap se po mně ohlédne přes rameno, ale pak se znovu vrátí k zahradničení. Fakt miláček.

„Promiňte!“ zopakuji natolik hlasitě, aby už mě nemohl ignorovat.

Tentokrát se pomalu, velice pomalu postaví. Bez sebemenšího spěchu se přiloudá přes obří trávník k bráně. Sundá si tlusté gumové rukavice a tázavě povytáhne obočí.

„Dobrý den!“ pozdravím a snažím se skrýt svou rozmrzelost. „Jmenuju se Millie Callowayová a dneska tu nastupuju do práce. Paní Winchesterová mě očekává, jenom nevím, jak se dostat dovnitř.“

Neřekne na to nic. Už zdálky jsem si všimla, že je to kus chlapa –minimálně o hlavu mě převyšuje a bicepsy má jako já stehna –, ale takhle zblízka si uvědomím, že je vlastně dost sexy. Odhadem mu bude něco kolem pětatřiceti, má husté, uhlově černé vlasy zvlhlé námahou, olivovou pleť a pohledný mužný obličej. Nejpozoruhodnější jsou na něm ale oči. Má je naprosto černé – natolik tmavé, že v nich ani nerozeznám panenku od duhovky. Hledí na mě tak, že mě to přinutí mimoděk o krok ustoupit.

„Tak, ehm, můžete mi pomoct?“ zeptám se.

Muž konečně otevře pusu. Čekám, že mi řekne, abych zmizela nebo mu ukázala nějaký průkaz, on ale namísto toho vychrlí něco italsky. Nebo aspoň předpokládám, že je to italština. Nemůžu říct, že bych z toho, co říká, rozuměla jedinému slovu, ale kdysi jsem viděla jakýsi italský f ilm s titulky a tohle znělo podobně.

„Aha,“ řeknu, když dokončí svůj monolog. „Takže, ehm… anglicky nemluvíte?“

„Anglicky?“ pronese s tak silným přízvukem, že je jasné, jak bude znít odpověď. „Ne. Ne anglicky.“

Paráda. Odkašlu si a přemýšlím, jak nejlíp vyjádřit, co mu potřebuju říct. „Takže já…“ ukážu si prstem na hruď. „Tady pracuju. Pro paní Winchesterovou.“ Ukážu na dům. „A potřebuju se dostat… dovnitř.“

Tentokrát ukážu na zámek v bráně. „Dovnitř.“

Jenom se na mě zamračí. No super.

Už se chystám vydolovat svůj mobil a zavolat Nině, když ten chlap poodstoupí stranou, stiskne nějaké tlačítko a brána se téměř jako ve zpomaleném záběru otevře.

Chvíli tam jen tak stojím a vzhlížím k domu, který by se měl pro nejbližší budoucnost stát mým domovem. Má jedno patro a podkroví a táhne se snad na délku městského bloku v Brooklynu. Jeho běloba je skoro až oslepující – nejspíš je to čerstvý nátěr – a po architektonické stránce vypadá moderně, i když co já o tom vlastně vím? Jen mi připadá, že lidi, kteří tady bydlí, mají nejspíš tolik peněz, že netuší, co si s nimi počít.

Sehnu se pro tašku, než ale stihnu chytit ucho, popadne ten chlap obě moje zavazadla, aniž by třeba jen hekl, a odnese mi je k vchodovým dveřím. Ty tašky jsou dost těžké – obsahují doslova veškerý můj majetek s výjimkou auta –, takže jsem mu vděčná, že se jich dobrovolně chopil a já se s nimi nemusím vláčet.

„Gracias,“ řeknu. Divně se po mně podívá. Hmm, tak tohle asi byla španělština. No co.

Ukážu si na hruď. „Millie,“ představím se.

„Millie.“ Chápavě přikývne a pak ukáže na vlastní hrudník. „Já Enzo.“

„Moc mě těší,“ odvětím rozpačitě, i když mi nejspíš nerozumí. Ale bože, vždyť tady přece žije a pracuje, takže musel pochytit aspoň pár slov.

„Piacere di conoscerti,“ řekne.

Beze slova přikývnu. Tím navazování přátelských vztahů se zahradníkem zřejmě skončilo.

„Millie,“ zopakuje se silným italským přízvukem. Vypadá, jako by chtěl ještě něco dodat, jenže dost zápolí s angličtinou. „Vy…“

Zamumlá něco italsky, protože ale vzápětí uslyšíme zvuk odemykajících se dveří, vrátí se Enzo spěšně zpátky k záhonu, na kterém předtím dřepěl, a začne vyvíjet horečnou činnost. To slovo, které pronesl, jsem zachytila jen taktak. Pericolo. Bůh ví, co to znamená. Možná si jen chtěl říct o limonádu. Peri cola – nyní s příchutí limetky!

„Millie!“ Nina se zdá být mým příchodem velice potěšena. Dokonce natolik, že mě oběma rukama obejme a sevře v náručí. „Jsem tak ráda, že jste se rozhodla to místo vzít. Vyloženě cítím, že je mezi námi dvěma jisté pouto. Rozumíte?“

Jako bych si to nemyslela. Dala na svůj „instinkt“, takže se ani neobtěžovala si mě prověřit. Teď se jen musím postarat, abych jí neposkytla důvod přestat mi důvěřovat. Musí se ze mě stát dokonalý zaměstnanec. „Ano, naprosto vám rozumím. Cítím to stejně.“

„No tak pojďte dovnitř!“

Popadne mě za loket a táhne mě do domu, aniž by zaregistrovala, že s sebou vláčím dvě těžká zavazadla. Ne že bych snad od ní čekala nějakou pomoc. To mě vážně ani nenapadlo.

Těžko si můžu nevšimnout, že v domě to vypadá jinak, než když jsem tu byla naposledy. O hodně jinak. Při mém pohovoru byl dům Winchesterových jako ze škatulky – v obýváku, kde jsem seděla, by se dalo jíst z podlahy. Zato teď je tu pořádný chlívek. Na konferenčním stolku před pohovkou se nachází šest hrnků naplněných různou měrou všelijakými lepkavými tekutinami, kupa zmačkaných novin a časopisů a promáčklá krabice od pizzy. Po celém obývacím pokoji leží poházené kusy oblečení a odpadky a na jídelním stole se povalují zbytky včerejší večeře.

„Jak vidíte,“ prohodí Nina, „dorazila jste právě včas!“

Takže Nina Winchesterová je špindíra – to je zase její tajemství. Bude mi trvat hodiny, než to tu uvedu do přijatelného stavu. Možná dny. Ale to nevadí – stejně už jsem se nemohla dočkat, až si zase pořádně máknu. A mám radost, že mě opravdu potřebuje. Pokud se pro ni stanu nepostradatelnou, sníží se tím pravděpodobnost, že dostanu vyhazov, pokud – nebo až – zjistí pravdu.

„Jen bych si s dovolením odložila věci do pokoje,“ řeknu jí. „Pak to tady hned celé vygruntuju.“

Nina si šťastně povzdychne. „Jste hotový zázrak, Millie. Opravdu mockrát děkuju. A taky…“ Sebere z kuchyňské linky kabelku a chvíli se přehrabuje uvnitř, až konečně vytáhne nejnovější iPhone. „Mám pro vás tohle. Nechci být vlezlá, ale všimla jsem si, že používáte hrozně zastaralý telefon. Ráda bych, abyste měla spolehlivý komunikační prostředek, pokud bych se s vámi potřebovala spojit.“

Váhavě sevřu v prstech zbrusu nový iPhone. „Páni. Je to od vás fakticky velkorysé, ale já si nemůžu dovolit platit –“

Mávne rukou. „Začlenila jsem vás do našeho rodinného tarifu. Je to skoro zadarmo.“

Skoro zadarmo? Mám pocit, že její def inice těchhle dvou slov se výrazně liší od té mé.

Než se zmůžu na další protesty, ozvou se na schodech za mými zády kroky. Otočím se a uvidím po nich sestupovat muže v šedém obleku. Když mě zahlédne v obývacím pokoji, zprudka se zastaví u paty schodiště, jako by mu má přítomnost způsobila šok. A vykulí oči ještě víc, když si všimne mých zavazadel.

„Andy!“ zvolá Nina. „Pojď se seznámit s Millie!“

To musí být Andrew Winchester. Předtím jsem si Winchesterovy vygooglila a málem mi vypadly oči z důlků, když jsem spatřila výši čistého jmění toho chlapa. Při pohledu na tu haldu nul mi začaly domácí kino i plot obklopující celý pozemek dávat o trochu větší smysl. Je to byznysmen, který převzal po otci prosperující společnost a od té doby její zisky zdvojnásobil. Z jeho udiveného výrazu je ale zřejmé, že věci kolem domácnosti přenechává na starost většinou manželce a ta mu evidentně pozapomněla říct, že najala služku, která se jim nastěhuje do domu.

„Dobrý den…“ Pan Winchester s podmračeným výrazem ve tváři vstoupí do obývacího pokoje. „Millie, ano? Promiňte, netušil jsem…“

„Vždyť jsem ti o ní přece říkala, Andy!“ Jeho manželka nakloní hlavu na stranu. „Povídala jsem ti, že potřebujeme někoho, kdo nám pomůže s úklidem, vařením a péčí o Cecelii. Určitě jsem ti to říkala!“

„No dobře.“ Jeho obličej se konečně uvolní. „Vítejte u nás, Millie. Vaše pomoc nám rozhodně přijde vhod.“

Andrew Winchester ke mně natáhne ruku. Nelze si nevšimnout, že je to neskutečně pohledný muž. Pronikavé hnědé oči, husté vlasy barvy mahagonu a malý sexy důlek na bradě. Taky je těžké přehlédnout, že je výrazně atraktivnější než jeho žena, a to přes veškerou péči, která je jí dopřávána, což mi přijde trochu zvláštní. Ten chlap je koneckonců nechutně bohatý. Mohl by mít kteroukoli ženu, na niž si ukáže. Vážím si ho za to, že si nezvolil za životní partnerku nějakou dvacetiletou supermodelku.

Strčím si nový mobil do kapsy džín a stisknu mu ruku. „Ráda vás poznávám, pane Winchestere.“

„Říkejte mi prosím Andrew.“ Přátelsky se na mě usměje.

Při těch slovech jako by se obličejem Niny Winchesterové mihl jakýsi stín. Její rty sebou zacukají a oči se přimhouří. Jen mi není úplně jasné proč vlastně. Sama mi taky nabídla, abych ji oslovovala křestním jménem. Navíc mě Andrew Winchester rozhodně neokukuje. Hledí mi zdvořile přímo do očí a ani na moment nesklouzne pohledem pod úroveň krku. Ne že by toho bylo moc k vidění – i když už jsem se dneska neobtěžovala s těmi falešnými želvovinovými brýlemi, oblékla jsem si na první pracovní den jednoduchou halenku a pohodlné modré džíny.

„Poslyš, Andy,“ prohlásí úsečně Nina, „neměl bys už jet do kanceláře?“

„Jistě.“ Narovná si šedou kravatu. „O půl desáté mám ve městě schůzku. Musím si pospíšit.“

Dlouze políbí Ninu na rty a stiskne jí rameno. Z toho, co jsem měla zatím možnost vidět, to vypadá na šťastné manželství. A Andrew působí překvapivě normálně na muže, jehož čisté jmění tvoří v dolarech osmimístnou sumu. Je vyloženě sladké, jak jí od vstupních dveří pošle vzdušný polibek – tenhle chlap svou ženu vážně miluje.

„Váš manžel vypadá mile,“ řeknu Nině, když se dveře zabouchnou.

Do jejích očí se vrátí ten temný, podezíravý pohled. „Myslíte?“

„No, ano,“ vykoktám. „Totiž, působí velice… Jak dlouho už jste svoji?“

Nina si mě zamyšleně prohlíží. A pak namísto odpovědi na mou otázku řekne: „Co se stalo s vašimi brýlemi?“

„Prosím?“

Povytáhne obočí. „Při pohovoru jste měla brýle, ne?“

„Jo tak.“ Ošiju se, nechce se mi přiznat, že ty brýle byly vlastně podvod – snaha vypadat inteligentněji a seriózněji a ano, méně atraktivně a pro ni nebezpečně. „Totiž… ehm, mám kontaktní čočky.“

„Vážně?“

Nevím, proč jsem zalhala. Měla jsem prostě říct, že brýle až tak nutně nepotřebuju. Namísto toho jsem ještě víc zariskovala a vy myslela si kontaktní čočky, ačkoli ve skutečnosti žádné nenosím. Cítím, jak Nina pozorně obhlíží moje zorničky a pátrá po čočkách.

„Je… je to problém?“ zeptám se nakonec.

Sval pod jejím pravým okem sebou zaškube. Na moment dostanu strach, že mi dá na místě padáka. Pak se ale její obličej uvolní. „Jistěže ne! Jen jsem si říkala, že vám ty brýle ohromně sluší. Jsou velice výrazné – měla byste je nosit častěji.“

„Ano, jistě…“ Popadnu třesoucí se rukou ucho jedné tašky. „Asi bych si měla odnést věci nahoru, ať se můžu pustit do práce.“

Nina zatleská. „Skvělý nápad!“

Ani teď, když šplháme ta dvě patra do podkroví, se nenabídne, že mi vezme některé zavazadlo. Někde v půlce druhého schodiště už mám pocit, že mi snad upadnou ruce, ale Ninu ani nenapadne se zastavit a dopřát mi chvilku, abych si upravila popruhy. Mocně si oddechnu úlevou, když můžu konečně shodit tašky na podlahu svého nového pokoje. Paní domu zatáhne za řetízek a dvě žárovky na stropě ozáří mrňavý obytný prostor.

„Doufám, že vám to vyhovuje,“ prohodí Nina. „Usoudila jsem, že tady nahoře to pro vás bude lepší, máte tu soukromí a vlastní koupelnu.“

Možná se cítí provinile, protože jejich obrovitý pokoj pro hosty zeje prázdnotou, zatímco já mám bydlet v místnůstce jen o maličko větší, než je komora na smetáky. Ale to nevadí. Cokoli prostornějšího než zadní sedadlo mého vozu mi připadá jako hotový palác. Už se nemůžu dočkat, až se večer uložím ke spánku tady. Jsem za to nehorázně vděčná.

„Je to dokonalé,“ řeknu upřímně.

Kromě postele, prádelníku a knihovničky vidím v pokoji ještě další věc, které jsem si napoprvé nevšimla. Jde o zhruba třicet centimetrů vysokou miniledničku. Je zapojená do zdi a rytmicky hučí. Přidřepnu k ní a otevřu dvířka.

Uvnitř jsou dvě poličky. A na té horní leží tři malé lahve s vodou.

„Dodržovat pitný režim je velice důležité,“ prohlásí Nina vážným tónem.

„Jistě…“

Když si všimne zmateného výrazu v mém obličeji, usměje se. „Pochopitelně je to vaše lednička a můžete si do ní dát, co chcete. Jen mě napadlo vám tam dát něco do začátku.“

„Díky.“ Není to zas až tak divné. Někteří lidé nechávají na polštáři ležet mentolky. Nina mi věnovala tři lahve vody.

„No…“ Nina si otře ruce o stehna, ačkoli je má naprosto čisté. „Nechám vás tu se zabydlet a pak se můžete pustit do úklidu. Já se zatím budu připravovat na zítřejší schůzku SRPŠ.“

„SRPŠ?“

„Sdružení rodičů a přátel školy.“ Zářivě se na mě usměje. „Jsem místopředsedkyně.“

„To je úžasné,“ řeknu, protože přesně tohle chce slyšet. Ninu je velice snadné potěšit. „Jen si v rychlosti vybalím a hned se dám do práce.“

„Mockrát děkuju.“ Krátce se dotkne mé holé ruky – její prsty jsou teplé a suché. „Jste moje spása, Millie. Mám velkou radost, že jste tady.“

Když vyprovázím Ninu z pokoje, chytím do ruky dveřní kouli. A tehdy mi to dojde. Už vím, co mě na téhle místnosti znepokojovalo od chvíle, kdy jsem do ní prvně vkročila. Sevře se mi žaludek.

„Nino?“

„Hmm?“

„Proč…“ Odkašlu si. „Proč je zámek u tohohle pokoje zvenčí namísto zevnitř?“

Nina se koukne na kouli, jako by si toho všimla teprve teď. „Jejda! Tak to mě mrzí. Dřív jsme tuhle místnost využívali jako sklad harampádí, takže jsme pochopitelně potřebovali mít zámek spíš na venkovní straně. A když jsme ji pak předělávali na pokoj, jaksi jsem ho zapomněla nechat přehodit.“

Klidně by mě tu mohl někdo zamknout. A protože je v pokoji jen jediné okno s výhledem na dvůr za domem, mohla by se z něj snadno stát smrtelná past.

Jenže na druhou stranu, proč by mě tady chtěl někdo zamykat?

„Mohla bych dostat od toho pokoje klíč?“ zeptám se.

Pokrčí rameny. „Ani pořádně nevím, kde je.“

„Ráda bych ho měla.“

Její světle modré oči se podezíravě přimhouří. „Ale proč? To tu chcete schovávat nějaké věci, o kterých bychom neměli vědět?“

Spadne mi brada. „Ale… Ne, to jenom…“

Nina pohodí hlavou dozadu a rozesměje se. „To byl jen vtip. Je to váš pokoj, Millie! Pokud chcete klíč, seženu vám ho. Slibuju.“

Chvílemi mám pocit, že Nina trpí rozdvojenou osobností. Tak rychle přeskakuje z jednoho extrému do druhého. I když teď tvrdí, že jen žertovala, tak úplně jí to nevěřím. To je ale fuk. Moje pracovní vyhlídky jsou stejně nevalné, takže tohle místo je pro mě hotové požehnání. Postarám se, aby to vyšlo, i kdyby mě to mělo stát cokoli.

Postarám se, aby mě Nina Winchesterová milovala.

Nina opustí můj pokoj a já za ní zavřu dveře. Ráda bych je zamkla, jenže nemůžu. Nemám jak.

Když ty dveře zavírám, všimnu si na dřevě jakýchsi stop. Po celé šířce se zhruba v úrovni mých ramen táhnou dlouhé tenké čáry. Přejedu po těch rýhách prsty. Vypadají skoro jako…

Škrábance. Jako by někdo škrábal na dveře.

A snažil se dostat ven.

Ne, to je absurdní. Jsem paranoidní. Na starém dřevě se občas najdou škrábance. Není na tom nic zlověstného.

Najednou mi v pokoji připadá nesnesitelně horko a dusno. V koutě stojí malý radiátor, který tu v zimě jistě udržuje příjemné teplo, ale není tu nic, co by místnost v teplých měsících ochladilo. Budu si muset koupit větrák, který postavím před okno. I když je pokoj o hodně větší než můj vůz, pořád se jedná o velice malý prostor – nepřekvapuje mě, že ho využívali jako skladiště. Rozhlédnu se kolem sebe, pozotvírám zásuvky, abych zjistila, jak jsou prostorné. Stojí tady nevelká šatní skříň, kde je sotva dost místa na pověšení pár šatů. Zeje prázdnotou s výjimkou dvou ramínek a malého modrého kbelíku v koutě.

Zkusím otevřít okno, abych sem vpustila trochu vzduchu. Ať s ním ale škubu sebevíc, ani se nehne. Přimhouřím oči a prozkoumám ho podrobněji. Přejedu prstem podél rámu. Zřejmě ho při malování přetřeli barvou a ta pak zaschla.

Takže okno sice mám, jenže se nedá otevřít.

Mohla bych se na to zeptat Niny, ale nechci, aby to vypadalo, že si hned první den v práci jenom stěžuju. Možná bych se o tom mohla zmínit příští týden. Snad to není až tak přehnaný požadavek, chtít funkční okno.

Ten zahradník, Enzo, je už zase na dvoře za domem. Jezdí tam se sekačkou. Na moment se zastaví, aby si svalnatým předloktím setřel pot z čela, a pak zvedne hlavu. Když přes to prťavé okénko zahlédne můj obličej, zavrtí hlavou stejně, jako když jsme na sebe narazili poprvé. Vybaví se mi to italské slovo, které na mě zamumlal, než jsem zašla do domu. Pericolo.

Vylovím z kapsy svůj zbrusu nový mobil. Displej při mém dotyku okamžitě ožije a naskáčou na něm drobné ikony pro esemesky, volání a předpověď počasí. V době, kdy jsem nastoupila do vězení, nebyly

ještě takovéhle telefony běžné a po propuštění jsem si nemohla něco podobného dovolit. Mělo je ale pár holek v domech na půli cesty, kam jsem v prvních dnech na svobodě zamířila, takže je tak trochu umím používat. Vím, pod kterou ikonou se skrývá vyhledávač.

Naťukám do vyhledávacího řádku: Přeložit pericolo. Signál tady v podkroví je nejspíš slabý, protože to trvá děsně dlouho. Uplyne skoro minuta, než se na displeji mobilu konečně objeví překlad toho slova:

Nebezpečí.