0043778

PROLOG

Hledím přes zábradlí balkonu na ten rozostřený pohyb. Je rychlý i pomalý zároveň. Nemám čas přemýšlet o tom, co se vlastně děje, ale přesto v tom mžiku ucítím na kůži záchvěv nočního vzduchu. Stihnu pojmout i ten vyděšený výraz, pak hrůzu, děs a pak už nic.

Tělo pode mnou je náhle nehybné. Konečně tiché. Kolem se rozlévá rudá kaluž.

Ticho se mi rozléhá v uších.

Opravdu jsem to udělal?

Měl jsem jinou možnost?

„Beth! Jsi to ty?“ volá na mě můj manžel Niall ze své pracovny. „Pojď se na něco podívat!“

„Jen co uklidím nákup!“ Hodím tašky na kuchyňský stůl a dýchnu si do dlaní, abych si je trochu zahřála. Topení je naštěstí puštěné naplno. V našem domku z osmnáctého století je vždycky průvan, což je výborné v létě, ale není to zrovna příjemné uprostřed mrazivého února.

Zamířím po vrzajícím schodišti nahoru do Niallovy pracovny. Obvykle má dveře zavřené, ale tentokrát jsou dokořán, takže se mi naskytne pohled na jeho zátylek. Sedí u pracovního stolu a prohlíží si na svém notebooku jakousi webovou stránku. Ponurá zimní scenérie za oknem pokoj rozhodně neosvětluje, a tak rozsvítím stropní světlo.

Vejdu do místnosti a stoupnu si vedle něho. Pracovna je přeplněná nábytkem, ale je útulná, stejně jako celý domek. Na dvou stěnách se nacházejí od podlahy až ke stropu dubové police s knihami. Na další stěně visí zarámované obaly jeho vlastních děl. Můj manžel je autorem série historických fantasy románů, které vycházejí už hezkou řádku let pod titulem Čarodějnické kroniky.

„Podívej se na tohle.“

Niall ukáže na obrazovku a já se zadívám na úžasné obrázky elegantních domů v nádherných lokacích.

Nahlas čtu, co je napsáno v záhlaví stránky: „Odpočiňte si v krásném domě daleko od vašeho domova.“

„Co tomu říkáš?“ zeptá se mě Niall, otočí se v židli ke mně a hypnotizuje mě upřeným pohledem. Jeho hnědé oči jsou plné očekávání.

„Dovolená?“ ptám se, ale netroufám si ani doufat.

„No.“ Obrátí se znovu k notebooku.

Už roky jsem žadonila, abychom jeli někam na dovolenou, ale Niall dával přednost tomu trávit svůj omezený volný čas doma. Bydlíme na předměstí Sherbornu v severozápadním Dorsetu, což je nádherné místo a zároveň prostředí, kam Niall zasadil děj svých knih. Ale já už dlouho toužím po změně. Niall jako autor často pracovně jezdí po Británii i do zahraničí, na autogramiády, konference, besedy a různé jiné akce, proto pro něho cestování není způsob relaxace. Problém je v tom, že já jsem máma na plný úvazek, takže se nikdy nikam nedostanu.

„Co je to za webovku?“ zeptám se. „Prázdninové domy?“

„Mnohem lepší,“ prohlásí Niall. „Ta stránka nabízí výměnu domů.“

„Výměnu domů?“ Zní to jasně, ale přesto si nejsem jistá, co to znamená.

„Rozuměj tomu takhle. Bydleli bychom v domě někoho, kdo by v tu dobu pobýval v tom našem.“

Přestože zoufale toužím po dovolené, tohle se mi moc nezdá. Možná si dělá legraci.

„To by znamenalo, že v našem domě budou bydlet neznámí lidé?“

Niall něco nesouhlasně zavrčí a zamračeně se ke mně obrátí. „Myslel jsem si, že ti udělám radost. Pořád omíláš, jak chceš jet na dovolenou. Tahle výměna domů je prý úžasná. Mám dojem, že se mi o téhle možnosti zmínil Paul. Ale taky jsem o tom četl několik článků.“

Paul je Niallův vydavatel, který ho vždycky seznamuje s novými trendy. Můj manžel hrozně rád drží krok s dobou.

Přimhouřím na chvíli oči a pokouším se uspořádat si myšlenky. „Líbí se mi to. Pochopitelně.“ Stisknu manželovi rameno. „Jenom si musím na ten nápad zvyknout. Vychrlil jsi ho na mě teprve před chvilkou.“

„Podívej…“ Niall klikne na záložku a otevře stránku s recenzemi. Ukáže na obrazovku a přečte několik komentářů.

„Zatím nejlepší zážitek v našem životě… vůbec jsme nechtěli měnit zpátky… A tady ještě jeden: Od chvíle, kdy jsme přijeli na místo, jsme se cítili uvolněně. Jako bychom byli doma, ale v jiné zemi a na pláži. Určitě to podnikneme znovu.“ Vzhlédne.

„Vidíš?“

„Zní to dobře,“ odpovím. Nechám si pro sebe názor, že je málo pravděpodobné, že by na své stránce uveřejnili záporné

recenze.

„Nejsi moc nadšená,“ řekne uraženě.

„Promiň.“ Omluvně se zasměju. „Podle mě je ideální dovolená v luxusním hotelu, a ne u někoho doma.“

Niall potřese hlavou. „V nóbl hotelích pobývám pracovně neustále a věř mi, že po nějaké době už ti připadají všechny na jedno brdo. Výměna domu bude taková autentičtější. Vyzkoušíme si, jaké to opravdu je žít v určitém městě. Nebude to jen pobyt v nějakém nemastném neslaném hotelu.“

Přikývnu, i když mě ještě nepřesvědčil. Jenom pomyšlení na to, že v našem příbytku bude někdo cizí a bude se tu chovat jako doma, mi není příjemné. Ale vím, že když si Niall vezme něco do hlavy, nikdy se toho nevzdá. Přesto mu povím, jaké mám obavy. „Víš… to není dovolená, pokud budu muset nakupovat, vařit a uklízet. Chápeš, co mám na mysli?“

Niall sedí se strnulými rameny a roztrpčeně se nadechne. Mám strach, že se na mě naštve. Mám ze svého váhání špatný pocit, ale pokud máme konečně jet na společnou dovolenou, chtěla bych někam, kde bychom si to užili všichni.

„Myslel jsem, že vaříš ráda,“ podotkne a uvelebí se.

„To ano, ale ne na dovolené.“

Nastane nepříjemné ticho. Ve chvíli, kdy se ho chystám prolomit, Niall promluví.

„Dobře. Co kdybych ti slíbil, že nebudeš vařit ani uklízet? Každý den budeme večeřet v luxusní restauraci. Dohodnuto?“ Obrátí se ke mně a povytáhne tmavé obočí.

Usměju se a pocítím jiskřičku vzrušení. Nebyli jsme na pořádné rodinné dovolené už asi deset let. Naposledy když byl Connor ještě batole, a byla to katastrofa. Hned druhý den onemocněl a já jsem strávila zbytek dovolené na pokoji a starala se o něho. „Kdy si myslíš, že bychom jeli? V červenci, v srpnu?“

„A co takhle v dubnu?“ navrhne.

„No, tak dobře. To je už za dva měsíce.“

„Já vím, ale z téhle zimy je mi už nanic. Myslím, že bychom měli jet do ciziny, někam do tepla. Nemají v tu dobu děti velikonoční prázdniny?“

Při pomyšlení na útěk do tepla mi srdce radostí plesá. Představovala jsem si výměnu domů v rámci Británie. Kdybych věděla, že mluví o dovolené v cizině, projevila bych víc nadšení. „Máš na mysli nějakou konkrétní zemi?“

„Co bys řekla Itálii?“ navrhne.

„To zní báječně.“ Dovedu si to okamžitě představit -– citrusové háje, toskánská farma nebo byt s výhledem na moře.

Niall se zakření. „Viď? Přines si židli od dětí a podíváme se na nějaké možnosti.“

Udělám, co navrhuje, a za chvíli si už prohlížíme webovou stránku. K našemu zklamání je většina domů, které se nám líbí, už obsazená. Není čemu se divit. Vždyť se pokoušíme zarezervovat si dovolenou na nejrušnější období v roce. K dispozici jsou jen ubohá místa, kde bychom nechtěli strávit odpoledne, natož dva týdny.

„Neexistují ještě jiné webové stránky s výměnou domů?“

zeptám se. „Nebo bychom se mohli mrknout na jinou zemi.

Myslím, že na Kypru by mohlo být v dubnu teplo. Sal už tam byla několikrát.“

„Počkej, co je tohle?“ Niall klikne na seznam a ukáže se nám fotografie úžasné bílé moderní vily s tyrkysovým bazénem pod azurovým nebem. Nábytek u bazénu vypadá hodně draze. Všechno se tam jeví bez nejmenší chybičky.

„To je nádhera,“ vydechnu. „Ale pochybuju, že by si chtěli vyměnit dům s námi. Já vím, že náš dům je krásný, ale je v úplně jiné kategorii než tenhle. Spíš je to naprostý opak.“

„O to tu právě jde,“ vysvětluje Niall. „Proč by sis měnila dům za úplně stejný? Oni dostanou útulnou chalupu v Dorsetu. A my výměnou prosluněnou vilu na Amalfinském pobřeží.“

„Myslíš?“ Nejsem přesvědčená, že by do toho její majitelé šli. „Je volná v době, kdy chceme?“

„Jo.“

„Komu patří?“ zeptám se. „Píše se tam něco o lidech, se kterými bychom se měnili?“

„Počkej.“ Niall klikne na odkaz O nás.

Spolu si čteme, co o sobě napsali. Podle všeho jsou Amber a Renzo Masonovi původem z Británie a žijí v Maiori již mnoho let. Mají dvě děti a hledají čtrnáctidenní pobyt na venkově.

„Mám na té stránce zaregistrovat náš dům a zkontaktovat je?“ zeptá se Niall.

Hruď se mi sevře napjatým očekáváním. „Dobře, udělej to.“

Ani za milion let bych nevěřila, že by Masonovi vyměnili svou vilu za náš malý domek – na jeho kouzlo nehledě. A tak když překvapivě projeví zájem, výměnu rychle uzavřeme, aby si to už nemohli rozmyslet.

Za dvě hodiny je už vše dohodnuto. Teď už si jenom všichni musíme koupit letenky a budeme moct vyrazit.

Nemůžu se dočkat.

Stojím v ložnici uprostřed té spouště a snažím se nepanikařit. Těším se pochopitelně na naši nadcházející italskou dovolenou, ale zapomněla jsem, jak je balení stresující. Obzvlášť když tady nemůžeme nechat nepořádek, protože jsme si domluvili výměnnou dovolenou. Náš domov musíme zanechat v perfektním stavu. No, v tak dokonalém, jak to jen v tři sta let starém domku jde.

Poslala jsem Masonovým spoustu fotek, aby věděli přesně, do čeho jdou. Amber Masonová napsala, že to vypadá božsky, přesně tak, jak si představovala, ale já si nemůžu pomoct a dělám si starosti s tím, co si budou myslet, až tu budou. Co když se budou cítit podvedení? Náš domek není zrovna prostorný. Jejich sídlo je pravým opakem. Má obrovské vzdušné místnosti a čtyři ložnice. U nás jsou jen dvě. Je tu ještě Niallova pracovna, ale ta bude zamčená a nebudou ji moct používat. Naši kluci, Connor a Liam, mají v současné době společný pokoj. Dlouhodobě plánujeme, že bychom v zahradě postavili pracovnu, abychom získali třetí ložnici, ale Niall se k tomu staví dost neochotně, protože by ho dělníci rušili při práci. Stejně je to jen plán do budoucnosti. Teď máme dvě místnosti na spaní a tím to hasne.

Masonovi mají také dvě děti, kluka a holku, takže se budou muset dělit o jeden dětský pokoj. V této výměně jsme na tom o něco lépe a naši kluci se nemohou dočkat, až budou mít každý svůj vlastní pokoj. A to nemluvím o slunci, bazénu, horké vaně, balkonech a Mercedesu se sklápěcí

střechou. To se hodně liší od mého dosluhujícího Renaultu Clio, kterého budou mít během svého pobytu k dispozici.

Doufám, že vydrží. Pro jistotu jsem jim nechala telefonní číslo na místního mechanika. Naznačila jsem sice Niallovi, že by jim mohl půjčit své Audi TT, ale i naše děti mají kromě

výjimečných příležitostí zákaz v něm jezdit, a tak je jasné, že ho cizím lidem nepůjčí.

Když dvakrát zaklepu na dveře do Niallovy pracovny, mám strachem sevřený žaludek. Škubnu sebou, když se zevnitř ozve jeho otrávený hlas. „Ano? Co je?“

Zlehka otevřu dveře. Manžel sedí za stolem u okna, tmavou hlavu skloněnou nad klávesnicí, před sebou má na obrazovce otevřenou prázdnou stránku wordu, na které bliká kurzor. Lampička na stole vrhá kužel světla na papíry, knihy a prázdné hrnky od kávy. Nesnáším, když ho musím při psaní vyrušovat, ale tentokrát mi nic jiného nezbývá.

„Mohl by ses jít podívat na své věci, které jsem ti rozložila na posteli? Stačí mi, když řekneš, co s sebou chceš a co ne.“

Odlétáme už zítra a celý předešlý týden odrážel moje žádosti, aby si vybral oblečení na dovolenou. Teď už mi nezbývá moc času, abych dala vše do pořádku. Sbalila bych mu šaty klidně sama, ale určitě by si později stěžoval, že je něco špatně. Niall se narovná, proplétá si prsty a protahuje se. Hlasitě si povzdechne a teprve pak vstává a obrátí se ke mně. „Dneska se mi vůbec nedařilo.“ Mračí se, ale pak jeho tvář trochu zjihne. „No dobře. Aspoň nebudu chvíli muset myslet na další kapitolu. Tak na co chceš, abych se podíval?“

Jde za mnou po podestě k našemu pokoji, kde musí mezi dveřmi sehnout hlavu. Naše ložnice je hezká, ale malá, takže se do ní vejde jen manželská postel, skříň a komoda. V tuto chvíli to tam vypadá jako po výbuchu v textilní továrně. Rozbuší se mi srdce při pomyšlení, co musím do zítřejšího odjezdu všechno stihnout.

„Tohle jsou košile, trička a kraťasy, které ti chci zabalit.“ Ukážu na hromádky na posteli.

„Tyhle ne, Beth.“ Niall potřese hlavou. „A co oblek?“

„Zabalila jsem ten šedivý.“

Povytáhne obočí. „Mám radši ten tmavě modrý. Tuhle košili ne.“

Můj muž stráví následujících dvacet minut ohrnováním nosu nad většinou věcí, které jsem vybrala. Bylo by mnohem jednodušší, kdyby udělal to, oč jsem ho žádala, a vybral si své oblečení sám. Jen při pomyšlení na to, co mi ještě zbývá udělat, se mi orosí čelo.

Niall je konečně s výběrem hotový a já si můžu trochu oddechnout.

„Napadlo mě, že bychom si mohli objednat jídlo,“ navrhnu. „Nebude se muset mýt nádobí a dovolená nám začne dřív. Co myslíš? Italské by nás dostalo do té pravé nálady.

Kluci by si určitě dali pizzu…“ Zadržuju dech a doufám, že bude souhlasit.

„Určitě. Pizza by byla fajn. A možná ještě česnekový chleba.“

S úlevou vydechnu. Myslím, že bych dnes večer neměla energii něco vařit. Už několik dní vařím a peču, abych napěchovala lednici a spíž nejrůznějšími dobrotami pro Masonovy. Nemusela jsem, ale chtěla jsem jim pobyt trochu zpříjemnit. Pokud se jim tu bude líbit, budeme to moct podnikat každý rok. To by bylo úžasné. Jsem odhodlaná udělat vše pro to, aby byla tahle výměna úspěšná.

„Mami, kdy bude večeře?“ Connor strčí hlavu do dveří. Nemůžu si zvyknout na jeho krátké vlasy. Náš jedenáctiletý syn začal chodit loni na druhý stupeň základní školy a hnědé kudrnaté vlasy se mu už zjevně nelíbily. Neochotně jsem proto pozvala domů naši sousedku Sal, která je kadeřnicí. Connor teď má stejný účes jako všichni jeho kamarádi.

Další známka toho, že dospívá. Aspoň se teď ve škole cítí lépe.

„Co si dát pizzu?“ zeptá se Niall.

„Jo! Můžeme, tati?“

Niallovi se blýskne v očích. „Vždyť jsem to právě řekl, ne?“

Connor seběhne po schodišti a křičí tu dobrou zprávu na svého sedmiletého bratra. „Liame, táta nám dovolil pizzu!“

Aby nebylo radosti z dovolené málo, kluci si užívají ještě tři dny bonusového volna. Prázdniny začínají až příští týden, ale my letíme už zítra, proto jsem napsala řediteli školy, zda je v pořádku, když zmeškají nějaký ten den navíc. Pan Walton mi odpověděl, že oficiálně to v pořádku není, ale neoficiálně nám přeje hezkou dovolenou.

Niall přelétne očima ložnici, jako by ji viděl poprvé. „Proboha, Beth, tady je ale nepořádek. Než Masonovi přijedou, musí se tu uklidit.“

Spolknu odpověď, že kdyby si sbalil minulý týden, jak jsem ho žádala, ten binec by tu nebyl. „To bude dobrý,“ odpovím a mávnu rukou. „Běž objednat pizzu a já se tady do toho pustím.“

„Ach jo,“ procedí mezi zuby.

Z toho, jak se tváří, mi poklesnou ramena.

„Objednal bych to, kdyby mě nečekalo dopsat tu zapeklitou kapitolu. Uděláš to? A navíc jsem si ještě nestáhl aplikaci na rozvoz jídla do nového mobilu.“ Nasadí omluvný výraz a vyjde ven z ložnice. „Pro mě velkou s feferonkami, Beth. Díky,“ zavolá ještě z odpočívadla.

Zírám na ten zmatek na posteli. Asi je to fér, že zajistím večeři a dokončím to balení. Niall musí ještě dodělat svou práci. Náhle mě napadne, jak se mi podařilo změnit se ze sebevědomé mladé šéfkuchařky ve vystresovanou manželku a matku. Kdysi jsme plánovali, že já se budu snažit otevřít

si vlastní restauraci, zatímco se Niall pokusí získat smlouvu na knihu. O domácí povinnosti jsme se spravedlivě dělili jako rovnocenní partneři. A pak, když jsem čekala Connora, Niall skutečně smlouvu podepsal. Jeho fantasy série měla celosvětový úspěch, a proto byl často zván na knižní turné a k četným rozhovorům. Byla jsem z něho nadšená. Pro nás pro oba to byla vzrušující doba. Ale někde na cestě k jeho úspěchu zůstala moje kariéra v zapomnění. Vzdala jsem se práce a všechnu energii věnovala dětem. Svou rodinu mám ráda, opravdu ráda, a nikdy mě nenapadlo, že by mi práce tak moc chyběla. Ale teď když už jsou děti ve škole, bych mohla znovu začít. Niall se k tomu však staví odmítavě. Říká, že peněz máme dost a že kluci potřebují mít mámu

doma. A jak by to bylo o prázdninách a o víkendech? Asi má pravdu. Už jsem z toho kolotoče dávno vypadla a ani bych nevěděla, jak tam znovu naskočit.

Zavrtím hlavou nad tím, proč jsem o tom začala přemýšlet právě teď. Co se stalo, stalo se. Mám krásný život. Takový, o kterém se mnohým lidem může jen zdát, a já jsem za něj vděčná. Navíc nemám čas se tím trápit. Zítra vyrážíme do Itálie. Musím objednat večeři a pak dát dům do pořádku.

Zvednu mobil z postele a otevřu aplikaci na rozvoz jídla.

Píšu detaily objednávky, ale nemůžu se soustředit na to, co dělám. Slova na obrazovce mi před očima poskakují.

Znám Nialla a rozhodla jsem se, že se do práce nevrátím, že zůstanu doma, aby vše klapalo. Řekla jsem mu, že mi to vyhovuje. Ale pokud tomu tak je, proč se mi v hlavě ozývá ten nespokojený hlas? Proč musím neustále zahánět tyhle neodbytné myšlenky? Asi bych si měla znovu promluvit se svým manželem. Možná k tomu budu mít příležitost na dovolené.

Stojím na balkoně a vdechuju vůni italského jara. Je to letos první teplý večer. Konečně můžu být venku bez bundy.

„Máš s sebou dost teplého oblečení?“ volá z ložnice Renzo.

„Zabalila sis jen tři svetříky.“

Usrkávám víno. „Vždycky si tam můžu něco dokoupit.“

„Cože? Neslyším tě, Amber! Mohla bys sem na chvilku přijít?“

Povzdechnu si, obrátím se a vstoupím francouzskými dveřmi do klimatizované ložnice.

„Zavři dveře. Nalítá sem hmyz a pouštíš ven příjemně chladný vzduch.“

Udělám, co si přeje.

„Přilož taky trochu ruku k dílu. Všechno je tady teď na mně.“ Renzo pohlédne kritickým okem na pečlivě srovnané hromádky oblečení na posteli.

„Vždyť to děláš rád,“ řeknu líně. „Kdykoliv ti pomáhám, vždycky to po mně opravíš. Tak jsem se naučila neplést se ti do cesty.“

„Protože ty nebalíš, Amber. Ty jen naházíš věci do kufru a pak naříkáš, že máš všechno zmačkané.“

„To sedí.“ Přikývnu a škádlivě se na něho uculím.

Potřepe hlavou, až mu do čela spadnou tmavé vlasy. Nedokážu odhadnout, zda se na mě zlobí nebo se jen snaží soustředit.

Zhluboka se nadechnu a pokouším se ukázat dobrou vůli.

„Dobrá, tak mě naviguj.“

„Netrap se. Máš pravdu, udělám to radši sám.“

„Vidíš? Užíváš si to. Nedáš si víno?“ Zvednu sklenku a zavrtím s ní ze strany na stranu.

„Až to dodělám. Vyber si ve skříni ještě pár svetrů. Jedeme tam na dva týdny, ne na dva dny. Podle předpovědi tam bude plískanice a déšť. Nechápu, proč musíme jet zrovna do Anglie. Nemohla jsi vybrat něco, kde je víc teplo?“ Začíná skládat srolovaná trička na dno kufru. Podle mého manžela se méně zmačkají, když je srolujete a ne jen tak složíte.

Posunu hromádku jeho triček a posadím se na okraj postele, i když vím, že ho tím rozčílím. Nemůžu si ale pomoct. Má mě tolik rád, že na to nic neřekne, ale vidím, že vrhne pohled na to, jak jsem zničila výsledek jeho pořádkumilovného úsilí. Vezmu ho za ruku a sevřu jí nožičku své sklenky. „Na, lokni si. Chtěla bych, aby děti strávily nějaký čas v Británii a procvičily si angličtinu. Aby se seznámily se svými kořeny. Moc často tam nejezdíme.“

Manžel se napije z mé sklenky. „Protože v Anglii je zima a je tam draho. Proto žijeme v Itálii, vzpomínáš?“

Ohrnu rty a svěsím ramena. „Tobě se tam nechce jet? Měl jsi mi to říct dřív.“

Renzo mi vrátí skleničku. Vína se téměř nedotkl. „To víš, že chci jet. Jenom se netěším na to počasí.“

Mírně zakloním hlavu a na vteřinu zavřu oči. „Je to tak útulný domeček. Můžeme si udělat romantické večery u ohně a zajít si do místní hospody. V Sherbornu je zjevně nějaký hrad. A ta Beth mi popsala v jednom e-mailu vše, co se tam dá dělat. Dětem se to bude líbit. Myslela jsem si, že chceš na chvíli vypadnout.“

„Samozřejmě že chci. Ignoruj mě. Bude to dobré. Jenom se mi moc nelíbí, že tu budou cizí lidi. Pomyšlení, že je někdo cizí v našem domě, je hodně divné.“

„A my budeme zase v jejich domě.“

„Máš pravdu. Neříkala jsi, že on je známý spisovatel?“

„Prý ano.“

„Nikdy jsem o něm neslyšel.“ Renzo se zamračí a je na něm znát, že trochu žárlí.

„Tati…“

Oba se otočíme směrem, odkud se ozvala naše šestiletá dcera. Nakloním hlavu a hledím, jak tam stojí v noční košilce, s palcem v puse a medvídkem v podpaží.

„Měla bys spát, mladá dámo. Už je hodně pozdě.“ Mrknu na ni.

Flora je mladší z našich dětí. Ještě máme Franka, kterému je jedenáct. Oba se narodili v Itálii, ale jsou bilingvní. Doma používáme hlavně angličtinu, aby děti mluvily plynně.

„Už pojedeme do Anglie?“ zeptá se ospalým hlasem a s palcem stále v puse.

„Ještě ne, slečno.“ Renzo ji vezme do náručí a dcerka se zahihňá. „Teď je čas se vrátit do postele, Floro. Šup, jdeme.“ Odvádí ji do jejího pokoje a já jdu zpět na balkon a zadívám se na bazén. Nechali jsme ho vyčistit a připustit vodu na sezónu. Světla na hladině se vlní a září. Vedle něho pod zarostlou besídkou lákavě bublá horká vířivka. Náš dům je nádherný. Je to naše útočiště.

Ztuhnu, když zaslechnu drnčení plotu na konci zahrady a spatřím jakýsi pohyb. Rozbuší se mi srdce a na zádech a na prsou se mi objeví kapičky potu. Jednou rukou svírám skleničku a druhou se přidržím zábradlí. Zanadávám v italštině, když vidím, že je to jen sousedova kočka. Určitě sem přišla, aby tu opět vykonala potřebu. Vydechnu, trochu se uklidním, ale mám zlost, že jsem hned takhle vylítla. No co. Niall a Beth Kildareovi si budou muset s kočkou v následujících čtrnácti dnech poradit sami. Hlavně aby ji nezačali krmit. To je to poslední, co bych chtěla, aby tu potvoru ještě podporovali.