Prastará bytost z mýtů a legend, úřednice v koncentračním táboře a studentka střední školy. Všechny tři role dokonale shrnují dosavadní život Leontine, démonky z hlubin Pekla, kterému vládne spolu se svým bratrem Luciferem. Její osud by nebyl hoden takové pozornosti, kdyby kdysi při svém zaměstnání nepoznala důstojníka SS. tak přivedla Franze Becka, oddaného nacistu, z Pekla na Zem. Pro svou lásku ale nevědomky obětovala víc, než by jakákoli lidská dívka unesla. Navíc se po jeho návratu mezi živé objeví tajemství minulosti, které má moc přinést zkázu celému světu. Pokud se ovšem prozradí.
NA KROK OD PEKLA
Prastará bytost z mýtů a legend, úřednice koncentračním táboře a studentka střední školy. Všechny tři role dokonale shrnují dosavadní život Leontine, démonky z hlubin Pekla, kterému vládne spolu se svým bratrem Luciferem. Její osud by nebyl hoden takové pozornosti, kdyby kdysi při svém zaměstnání nepoznala důstojníka SS. A tak přivedla Franze Becka, oddaného nacistu, z Pekla Zem. Pro svou lásku ale nevědomky obětovala víc, než by jakákoli lidská dívka unesla. Navíc se po jeho návratu mezi živé objeví tajemství Julie Kučerová
1. KAPITOLA
KRŮČEK KE SVOBODĚ
✶ 2009 ✶
Mrazivý leden se zvolna chýlil ke konci. Naštěstí tam, kde se nacházela nyní, se před krutou zimou schovala nejlépe, jak dovedla. Chlad jí sice nijak zvlášť nevadil, ale odjakživa se cítila příjemněji ve své teplé kanceláři hluboko, hluboko pod zemí.
Pracně se převlékala z civilního oblečení do standardního pracovního stejnokroje, který sestával z černého saka se zlatými knoflíčky, krvavě rudé blůzy a černé pouzdrové sukně, jež těsně obepínala její štíhlé nohy. Za neméně důležitou součást předepsaného oděvu považovala také hedvábný šátek, jehož tmavě fialová barva naznačovala vysoké postavení jeho majitelky. Ten si okolo krku uvazovala jako poslední.
Naposled se zhlédla v zrcadle a spěšně vyšla na chodbu. Jelikož mířila za svým bratrem, který si zamluvil kancelář o patro výš, přestože zastávali takřka stejnou pozici, nastoupila do výtahu. Jakmile se zlatá mříž zavřela, stiskla tlačítko s číslem pět. Kabina se dala do pohybu a ji zaplavila nezvyklá nervozita. Před návštěvou bratra se tak mizerně nikdy necítila. Úporně se snažila zachovat chladnou hlavu i v momentě, kdy od výtahu kráčela poloprázdnou, červeně vymalovanou chodbou. Zastavila se zhruba uprostřed u jedněch dveří, z nichž zlatě svítila jmenovka: Lucifer, výkonný ředitel. „Jasně,“ zamumlala si pro sebe. „Jsi takový výkonný ředitel jako já člověk.“ Tiše se zasmála vlastnímu vtipu, nicméně již s vážnou tváří zaklepala.
„Dále.“
Po vyzvání vstoupila dovnitř. „Sestřičko,“ usmál se potěšeně černovlasý mladík za stolem. „Víš, co by mě zajímalo? Proč si na mě vzpomeneš, jen když něco potřebuješ?“ Pokynul jí, aby k němu přistoupila blíž, a posunul po stole list papíru.
Neprohlížela si jej nijak důkladně, přece jen onen dokument velice dobře znala. Sama jej sepsala, sama jej poctivě nechala doručit do Luciferovy pracovny.
„Žádost o propuštění z výkonu trestu,“ přečetl. „Navrhuji prominutí zbytku věčnosti strávené soustavným zpytováním svědomí pro Franze Becka, bývalého příslušníka SS, zemřelého dvacátého sedmého ledna v šest hodin padesát sedm minut ráno. Podepsána… Leontine, výkonná ředitelka. Dokonce jsi přihodila i razítko. Tobě na něm fakt tolik záleží?“
Dívka přenesla váhu z jedné nohy na druhou. „Prosím, bratře. Můj milý Světlonoši, nikdy jsem tě o nic nežádala, až teď. Uděl mi výjimku a udělám pro tebe, cokoli si zamaneš!“ Napjatě sledovala bratrův obličej. I kdyby Franze nepustil, alespoň Lucifera přiměla, aby se nad její naléhavou prosbou zamyslel.
Její bratr si promnul bradu. „Cokoli, říkáš?“ zopakoval. „Naučíš ho za rok žít v moderním světě? Vybereš mu nějaké slušné zaměstnání? Odstraníš tu jeho nenávist vůči Židům?“ Než si stoupl, ušklíbl se. Pozoroval sestru, jak chvíli zpracovávala, co jí právě sdělil.
Nakonec si překvapeně zakryla rukou ústa a sevřela Lucifera v pevném objetí. „Díky, díky, díky! Mám tě ráda, bráško!“
Poté, co štěstím bez sebe opustila bratrovu pracovnu, urychleně sjela výtahem na první poschodí, kde sídlilo oddělení, které stanovovalo způsob trestu za činy spáchané odsouzenými během
Na krok od pekla
jejich pozemského života, ovšem zatím do cíle nedorazila. Po točitých kamenných schodech sestoupala o patro níž.
Tady na ni dýchla úplně opačná atmosféra. Zatímco nahoře panoval čilý ruch, zde namísto hlasů níže postavených démonů slyšela leda zvuky vlastních kroků odrážejících se od okolních stěn. Dokonce se tu ani nesvítilo. Proč taky, jestliže si trestanci odpykávali trest v zamřížovaných celách, žádnou lampu k tomu nepotřebovali.
Strážní se v uspořádání kobek vyznali nejlépe, proto si je zvolila jako své průvodce. Sotva ji přivedli ke správnému člověku, gestem strážné poslala pryč, avšak démony, již hlídkovali přímo u jeho cely, odehnat nesměla. Nahlédla dovnitř a nestačila se divit.
Světlovlasý mladík v uniformě nacistického Německa pokojně seděl na dřevěné židli, ke které jej připoutali provazem, naproti muži o poznání staršímu, oděnému do sovětského stejnokroje. Oba se na sebe kysele šklebili, ale zjevně si povídali.
Užuž se chystala strčit klíč do zámku, ale strážný ji ihned zadržel. „Šéfová, dovnitř nemůžete. Narušila byste – “ „Přesně tak,“ přerušila ho. Prohlédla si zprvu nenápadnou jmenovku na jeho prsou. „Zřejmě si uvědomuješ, že mluvíš se svou šéfovou, Zeraniane. A šéfové se co? Nerozkazuje. Takže mi ve vlastním zájmu nebraň, jinak ti strhnu prémie.“
Tentokrát stráže proti jejímu záměru nic nenamítaly. „Vidíte, jak se hezky domluvíme, pánové,“ prohodila spokojeně. Vsunula klíč do zámku a zamřížované dveře se s tichým cvaknutím otevřely dokořán.
Doprovázena zmatenými pohledy obou uvězněných mužů se sehnula k nacistově ruce, načež rozvázala uzel na provaze. „Tak, Franzi, dostáváš podmíněnou milost z přímého Luciferova nařízení.“ Neodpustila si provokativní mrknutí směrem k druhému vězni. „Ty se neboj, najdeme ti jiného esesáka. O samotě rozhodně nezůstaneš.“
S hlavou hrdě zdviženou ho za paži vedla po schodech nahoru. „Dobře mě poslouchej. Lucifer tě sice pustí, ale za podmínky, že tě do roka zase naučím žít mezi lidmi. Musíš umět ovládat moderní technologie, počítač, mobil a tak dále.“ O chvíli později se zastavila. „Jenže se předpokládá, že ti taky najdu pořádné zaměstnání. A to pravděpodobně potrvá déle než tvoje vzdělávání.“
Najednou upřela své vědoucně rozzářené oči do Franzových. „Ledaže… Ledaže bys zvládl i rychlokurz pedagogiky a vzal místo dějepisáře na naší škole,“ oznámila mu zvesela.
Franz jí s úsměvem odpověděl: „To abychom začali hned, protože tuhle šanci si utéct nenechám.“
Leontine ho zavedla do své pracovny. „Klidně se tu nejprve porozhlédni, času zatím máme dost.“
Lampy oranžově osvětlovaly kruhovou stěnu pokrytou obsidiánově černými dlaždicemi, po jejímž obvodu stála knihovna vysoká až ke stropu a plná rozličných titulů. Na mramorové podlaze ležel rudozlatý koberec taktéž ve tvaru kruhu, uprostřed kterého se nacházel pracovní stůl se spoustou šuplíků.
Ze všeho nejvíc jej však upoutala podivně vyhlížející krabice na stole i druhá pod ním. „Tohle je počítač, předmět naší první lekce orientace v moderním světě, nyní základ veškerého vědění lidstva. Zjednodušeně řečeno, pomocí téhle věci najdeš cokoli. Začneme tím, že zmáčkneš tohle tlačítko.“
Dotkla se prstem místa, jež pravděpodobně sloužilo ke zprovoznění onoho zařízení. Zopakoval tedy její akci, ovšem s tím rozdílem, že tlačítko stiskl. Jemně sebou škubl, neboť mu obličej ozářilo bílé světlo. „Výborně, zapnul jsi počítač. Nenakláněj se k tomu tak blízko, zničíš si… Vlastně ne, ty už ne.“
Položila mu ruku na počítačovou myš, přičemž mu stručně vysvětlila, jak funguje. „Tak a teď si vyzkoušej kliknout sám, třeba otevři tuhle složku.“ Sic jejího příkazu uposlechl, ale nestiskl levé tlačítko myši dostatečně rychle. Pokusil se o to podruhé, tentokrát úspěšně. „Super! Vyber si nějaký soubor, ukážu ti, co všechno s ním můžeš udělat.“
Poté, co se název souboru rozsvítil modře, objevila se i nabídka všemožných akcí. „Vidíš tady ten symbol? Znamená to kopírovat. Používá se, když chceš rychle a jednoduše přesunout nějakou složku nebo soubor jinam. Dávej si pozor na tady ten maličký koš, koukej. Schválně na něj klikni.“
Jelikož Leontine odvrátila zrak právě ve chvíli, kdy na monitoru vyskočila nabídka, zda chtěl Franz skutečně přesunout položku do koše nebo trvale odstranit, přebral iniciativu a „aktivně“ soubor smazal, jenže nevratně.
Až Leontinin zuřivý křik mu napověděl, že zřejmě učinil obrovskou chybu. „Ty jeden idiote! Právě jsi vyhodil oknem ven cizí složku! Víš, kolik mi dalo práce to sepsat? Nevíš!“ Vysloužil si za to pár pohlavků. „Do prdele, Lucifer mě zabije!“
„Jak jsem to mohl vyhodit oknem, když tu žádná nejsou?“ Kdyby pohled uměl zabíjet, zaplatil by za tuto poznámku cenu nejvyšší. „No tak, netvař se jako masový vrah. Koneckonců, tys pochybila, tys mě to napřed měla naučit, ne mě hodit do vod, ve kterých se očividně topím. Hádám, že sneseš trochu humoru, ne?“
Oběma rukama pevně sevřela hranu stolu, až jí na rukou zbělely klouby. Dřevo se důsledkem hrubé démonské síly dokonce začalo drolit. Přešla Franzovu otázku, aniž jakkoli zareagovala.
„Příště tě čeká práce s Wordem, PowerPointem a Excelem. Jako učitel to potřebuješ nejvíc. No a ve zbytku času z tebe udělám dokonalého gentlemana bez averze k Židům, protože polovině naší třídy prošly rodiny koncentrákem, tak jim to hlavně nepředhazuj, jinak skončíš dřív, než vůbec začneš.“
S úšklebkem zavřel oči. V duchu jí popřál mnoho štěstí, poněvadž kdyby ho nějakým záhadným způsobem zbavila antisemitismu zakořeněného hluboko v jeho srdci, povedl by se jí skutečný zázrak. To, co činilo nacistu nacistou, za čtyřiašedesát let nesmazal nikdo, natož jedna démonka, jakkoli si věřila.
Týden za týdnem, měsíc za měsícem pečlivé práce nakonec nepřišly vniveč. Ačkoli si nepamatoval, kdy si naposledy pořádně odpočinul, tvrdá dřina po roce vynesla toužebně očekávané ovoce. Díky Leontinině pomoci zvládl kromě sžití se s moderním světem, do něhož směl po závěrečné zkoušce vstoupit, také získat jisté znalosti o pedagogické praxi, ač jej prověrka z učitelství teprve čekala.
Usadil se naproti Luciferovi a odhodlaně se mu zadíval do očí. Vedle něj stála Leontine, ruku položenou na bratrově rameni. „Rok se s rokem sešel a ty nám dnes předvedeš, co ses stihl naučit,“ prohlásil Lucifer slavnostně, ovšem Franzovi neunikla špetka sarkasmu v jeho hlase. „Osobně to považuji za takovou malou maturitu, proto jsem ti dokonce přichystal tři otázky, ze kterých si jednu vylosuješ. Potom ti zadám pokyny a ty mi dokážeš, že v hlavě nemáš jen seno.“
Nabídl Franzovi výběr z trojice papírových lístečků. Zhluboka si oddechl, sotva spatřil jediné slovo narychlo naškrábané na bělostném podkladu. Čekala jej práce s textovým editorem, jemuž Leontine prozíravě věnovala tolik času. Lucifer mu papírek vyškubl z ruky.
„Tenhle text,“ položil před něj hustě popsaný list, „přepíšeš a pošleš mi to do e-mailu. Snad to do půl hodiny zvládneš, jinak se vrátíš tam, odkud tě má milovaná sestřička tak pracně vytáhla.“
K překvapení vládce Pekla se Franz pustil do práce s nebývalou vervou. Lucifer sledoval Němcovo závratné tempo, takže pochopitelně nezpozoroval sestřin nepatrný úsměv překypující pýchou.
Zatímco se mladíkovy prsty zkušeně pohybovaly po klávesnici a převáděly ručně psané zadání do digitální podoby, sledoval jeho bezchybné počínání. „Hotovo.“ Lucifer zastavil stopky na patnácti minutách a dvaceti čtyř sekundách.
Sám krajně udiven Franzovým výkonem, rozhodl se Lucifer zvrátit zjevný výsledek. „Nuže dobrá, praktickou část jsi splnil nad očekávání dobře, zbylý čas vyplníme teorií,“ pronesl. Hned nato mu položil stěžejní otázku, od níž se odvíjel konečný verdikt: „Jak se zachováš, jestliže se setkáš s občanem jakéhokoli státu, ovšem židovské národnosti?“
Nyní nadešla chvíle pravdy. Leontine se už neusmívala, nýbrž tvářila se znatelně napjatě. Ještě aby ne, pamatoval si, jakým způsobem mu vtloukala do hlavy odpověď také na tento dotaz. Samozřejmě, že se velmi starala o to, zda Luciferovi řekne vše, co jej naučila. „Pozdravím jej jako člověk člověka. Přece jsme si všichni rovni, no ne?“
Lucifer nejdříve beze slov vytáhl z kapsy saka zlatý klíč. „Připravil ses překvapivě svědomitě, esesáku. Proto svůj slib dodržím a má milovaná sestřička si tě může vzít s sebou.“
Naposled zahrozil prstem. „Opovaž se zklamat mou důvěru v tebe. Jednou šlápneš vedle a obratem tě pošlu zpátky za tím komunistou.“
Nic však na ta slova nedbal. Leontine, která mu záhy po vyslechnutí si bratrova rozhodnutí skočila kolem krku, Franze zaměstnala natolik, že pouze duchem nepřítomen souhlasil, aniž věděl, s čím. „Miluju tě,“ zašeptal jí do ucha. Samou radostí se s ní v náručí zatočil a smál se štěstím bez sebe, že se jim podařilo být znovu spolu.
Krátce předtím, než Franze vyvedla ven, se posadila do jeho staré cely, tváří v tvář Franzovu ruskému spolubydlícímu. Škodolibě se ušklíbala, neboť mu vyprávěla, jak trávila poslední rok. „Takže sis vybrala,“ zkonstatoval smutným hlasem. „Mohl bych se… Mohl bych se s ním rozloučit? Přece jen… Svým způsobem jsme se za ta léta sblížili, mrzelo by mě, kdybych ho nechal odejít jen tak.“
Leontine povytáhla obočí. Sice si přál věc zcela neočekávanou, ale ne nesplnitelnou. Pokrčila tedy rameny. „Proč ne?“ odpověděla mu protiotázkou. „Nic se tím nezkazí. Pojď se mnou.“
Šli vedle sebe, nikoli stejnou cestou jako kráčela ona s Franzem, nýbrž vyrazili opačným směrem, okolo jiných kobek plných zrovna takových zločinců, jakým býval i ten, jehož si nezvolila. Zamyšleně mířila k obrovské černé bráně, kde již stál její vyvolený. Při pohledu na něj se lehce pousmála.
Kdežto muž po jejím boku měl oči pouze pro malý klíček, kterým bránu nejspíš odemkl a který si právě strčil do kapsy džínů. Poté, co udiveného Franze kamarádsky objal, nasměroval své dlouhé prsty tam, kde se klíč ukrýval, a sebral mu ho bez toho, že by o tom kdokoli věděl. Rozhodit ho se nakonec vyplatilo víc, než předpokládal.
Náhoda mu dopomohla uskutečnit něco, o čem si doteď nechal leda zdát.