PŘEDMLUVA
Co si občas v klidu sednout, vzít tužku a papír a napsat si pár věcí z minulosti? Ty, které jsme třeba nechápali, proč se dějí, ale dnes víme, že nás to něco naučilo, a o to víc si vážíme toho, jaké je to teď. Věci, ve kterých jsme chybovali.
Věci, které nás trápily a možná stále trápí, ale ukazují nám, jak silní dokážeme být. Můžeme napsat i něco, z čeho si děláme občas srandu, anebo taky co nám chybí. Každý z nás má jiný příběh, jiné pocity – a to je v pořádku. Možná to zní zvláštně, ale taková „TERAPIE PSANÍM“ nemusí být úplně
špatný nápad.
V klidu si sednout a srovnat si myšlenky pomocí tužky a papíru.
Právě tohle vyprávění má své smutné, ale i veselé chvíle. Jsou zde i momenty, které se berou s humorem, protože smích byl, je a vždy bude lék na spoustu věcí. Některé vzpomínky jsou jen slabým otiskem, jiné jsou stále živé. Ale psaní pomáhá najít odstup, pochopit a pustit.
Možná se v tom vyprávění někdo najde, a možná si jen na chvíli odpočinete v tichu mezi řádky.
Tak nechme papír, ať poslouchá náš příběh.
PROLOG
Počasí se dnes moc nevydařilo, venku prší a kapky deště bubnují do parapetů mého bytu. Pomalu stékají po oknech a mizí v proudech vody.
Celé to vypadá, jako by se ta dešťová voda snažila smýt všechno, co se drží na povrchu. Jak kdyby se déšť snažil očistit celé město.
Sedím na zemi u svého francouzského okna, v ruce držím hrnek s horkou kávou a pomalu ji usrkávám. Vychutnávám si každý doušek.
K tomu mám puštěné Přátele jako kulisu. Každý díl toho seriálu znám zpaměti. Popravdě? Nikdy jsem nedokázala říct, koho mám nejraději. Každý je něčím speciální. A to je na tom to hezké, není díl, který by mi nevykouzlil úsměv na tváři. I když znám každý díl a vím, co tam bude, vždycky se směji.
Přes sklo pozoruji, co se venku děje. Ten výhled přes mé francouzské okno znám nazpaměť. Každou uličku, každou dlažební kostku, každý strom, který zdobí naše město, a taky odstín světel pouličních lamp.
A taky sousedy naproti, co si to docela pravidelně rozdávají a možná schválně si nezatahují závěsy. Občas přemýšlím, jestli jim neposlat roletu.
Ale je to láska, občas je potkávám v parku a vidím jim to v očích, jak na sebe koukají. A tomu já fandím.
I když jim dělá problém zatáhnout závěsy, alespoň tu lásku a city jim nedělá problém ukázat.
Sleduji, co se děje venku. Lidé se schovávají pod deštníky a někteří spěchají schovat se do kaváren, které se nacházejí právě pod mým oknem.
Zatímco oni někam jdou, já tu jen sedím a přemýšlím.
Přemýšlím nad tím, co bylo, co právě je, a občas si představuji, jaké by to mohlo být. Mám své tajné představy, plány, přání, které v sobě nosím, a doufám, že se jednou stanou skutečností.
Mým snem bylo vždy psát. Příběhy pro lidi kolem mě. V hlavě jich nosím hodně, ale jako první jsem se rozhodla napsat takový, který mi je nejblíž.
Jsou věci, o kterých jsem nikdy nemluvila nebo ne tak úplně naplno. Některé chvíle mě bolely, některé chvíle bolí i teď. Ale vše je součástí života.
Dnes už vím, jak s tím zatočit. Třeba si koupit Mekáč a prostě na nějaký moment vypnout.
Každý máme takové ty kostlivce uzavřené ve skříni. Třeba když jsme udělali něco špatně, nebo když někdo udělal něco nám, co nás bolelo.
I já mám kostlivce zavřené ve skříni. Jsou to kostlivci mého života. Vím o nich moc dobře. A pak jsou tam i kostlivci, které do mé skříně zavřeli jiní. Ti, co mi ublížili. Patří tam špatné vzpomínky, bolest, zklamání, slova a činy, které mi někdo uštědřil.
Ale musíme si uvědomit jedno! Život je jako kniha. Kniha plná kapitol. A i když se nám některé z nich nelíbí, nemůžeme je přeskočit. Nejde to.
Musíme číst kapitolu po kapitole. V životě potkáme lidi, kteří nás něco naučí, a jiní nás naopak odnaučí věřit.
Přijdou ti, co nás jen na chvíli rozesmějí, a také lidé, kteří se objeví a v minutě zmizí. Lidé, kteří s námi mají zůstat delší čas, a taky ti, kteří nám ublíží.
Ne vždy jsem byla toho názoru, ale víte co? To je v pořádku. Protože každý z nich v nás něco zanechá. A právě díky tomu se měníme.
Tohle vyprávění jsem rozdělila do tří částí.
První část už je dávno za mnou. Je to blbost, kterou bych ze svého života nejraději vymazala, ale zároveň mě mnoho naučila – především vážit si svého těla. A snažím se to posílat dál mezi lidi.
Druhá část je vyprávěním o něčem, co tu bylo, je, a ještě nějakou dobu bude. Občas mě to trápí, ale je to něco, s čím jsem se naučila žít.
Třetí část vyprávění je o něčem, čemu fandím celý svůj život. O něčem, co se snaží najít většina z nás.
A kdybych sebe měla k někomu přirovnat, tak bych byla Chandler Bing. Ne proto, že bych byla nejvtipnější člověk na světě. Ale proto, že humor je moje obrana.
„Hi, I'm Chandler. I make jokes when I'm uncomfortable.“
Chandler Bing, F.R.I.E.N.D.S.
A tak jsem se rozhodla napsat vše, co mě trápilo a trápí, nad
čím jsem vyhrála, s čím stále bojuji, co stále hledám a co mi dělá úsměv na tváři.
Protože pokud je jedna věc pravdivá, pak tohle:
„The things left unsaid stay with us forever.“
I Wish I Was Here
Já je teda neřeknu, ale budu psát do posledního slova, co mám na srdci.
Protože někdy, když všechno ostatní selže, slova jsou to jediné, co máme.