Kapitola 7
Čtvrtý den se Dave probudil stejně jako vždycky na samotce - bez zmatku, bez ospalosti, beze snů. Tentokrát však už nebyly žádné zvuky, žádné nutkání vyřezávat symboly do stěn, žádné bludy.
Ne.
Byl podivně při smyslech.
Jako by to, co ho posedlo k prolévání krve, utichlo. Čekal.
Nicméně spánek na samotce nebyl spánek. Byl to odpočinek po částech. Ostré útržky, načasované v intervalech mezi blikáním zářivek a tichými mechanickými vzdechy budovy.
Otevřel oči v 06:01.
Hodiny nepotřeboval. Svůj vnitřní rytmus si kalibroval tím, že tři dny sledoval rozpis ranních jídel.
V 06:00 prošly kolem jeho dveří boty strážných.
V 06:01 vklouzl dovnitř tác. Mohl si podle toho nastavit hodinky.
Nepohnul se hned. Ležel klidně a zíral do stropu, ruce zkřížené na hrudi.
Nehybnost znamenala kontrolu.
Každý pohyb strávený na tomto místě musel být záměrný. To byla hra, kterou se většina ostatních nikdy nenaučila. Křičeli, zuřili, lámali si ruce o beton, protože si mysleli, že pohyb znamená sílu.
Ne.
Pohyb byl plýtvání.
Nehybnost znamenala, že přemýšlíte. Nehybnost znamenala, že za svýma očima buduješ něco, co nikdo jiný nevidí.
Bez hlesu se posadil. Podložka pod ním nevydávala žádný zvuk. Jeho bosá chodidla se rovnoměrně dotýkala podlahy, paty pak prsty.
Dnes byl pracovní den.
Řezby na stěně šly dobře od ruky. Čisté, pevné linie. Žádné nahodilosti. Žádný náboženský nádech. Žádné spirálové oči nebo mystické tvary. To bylo pro vězně, kteří se snažili vyvolat anděly z plísně.
Dave v nic nevěřil.
Věřil v tlakové body.
V obrazce.
V rituály jen tehdy, pokud přinášely reálné výsledky.
Každý škrábanec ve zdi byl součástí sekvence, kterou navrhoval od prvního dne. Ne proto, aby něco vyvolal - ale aby je donutil dívat se. Stráže. Cvokaře.
Ten, kdo prohlížel záznamy z bezpečnostních kamer.
Ti by ty rytiny viděli.
Studovali by je.
A začali by se divit.
Ne jestli je šílený.
Ale jestli byl inteligentní.
Inteligence lidi znepokojovala mnohem víc než šílenství.
Šílenství se dalo zavřít a dát mu sedativa.
Inteligence nutila lidi kontrolovat dveře dvakrát.
Snědl polovinu jídla, které mu přinesli. Jen tolik, aby se mu svaly nedobrovolně neškubaly. Jen tolik, aby zůstal bystrý.
Chléb nechal být. Roztrhal ho na čtyři stejné čtverečky. Uspořádal je na podlaze vedle postele do dokonalého kříže. Ne náboženský. Taktické.
Počkal do další kontroly cely - 7:40 -, aby si lehl a postavil se čelem ke dveřím.
Ujistil se, že kříž bude stále vidět, až kolem něj projde strážný.
Návnada.
Pozdě ráno začal pracovat na podlaze. Barva tam byla neporušenější, snáze se odlamovala po kouskách. Vyškrábal čáru dlouhou čtyři metry - přesně v místě, kde strážný stál, když roznášel svůj podnos.
Pak se zastavil. Čekal.
Nechal je, ať to najdou.
První pravidlo manipulace: dát jim hádanku bez návodu.
Ať si otázky kladou sami.
Nechte jejich mysl, ať to udělá za vás.
Doktor Killian Hart ho pozoroval. Teď už to věděl.
Nejen zvenčí cely. Způsob, jakým se Hart nakláněl skrz pozorovací štěrbinu - příliš dlouho, příliš často. Způsob, jakým se měnil jeho dech, když mu Dave pohled oplácel.
Dostal se do doktorova nitra.
Včerejší vyšetření dopadlo dobře. Dave toho řekl jen velmi málo.
Ať má to mlčení váhu.
Ať symboly na stěně šeptají hlasitěji než jeho hlas.
Věděl, že Hart si dělá poznámky. Věděl, že doktor odchází s něčím, co mu leze pod kůži.
Dobře.
Ať se klíště zavrtá hlouběji.
Hart nebyl jako ostatní. Byl tichý, odměřený, zvědavý. Typ člověka, který věřil, že dokáže pochopit cokoli, když to bude dostatečně dlouho studovat.
Ale Dave tu nebyl proto, aby mu někdo rozuměl.
Byl tu proto, aby vštípil pochybnosti.
Právě do těch správných myslí.
Večer.
Stál uprostřed cely.
Ruce měl za zády. Bradu vzhůru.
Držení těla ostré. Téměř vojenský.
Počkal přesně dvě minuty po zhasnutí světel, než se znovu pohnul. Dost dlouho na to, aby naznačil, že poslouchá. Dost dlouho na to, aby si kameraman myslel, že má plán.
Pak se posadil přesně doprostřed podlahy a zadíval se přímo do kamery.
Bez mrknutí oka.
Nehýbal se.
Přesně pět minut.
Pak se usmál.
Ne zeširoka. Jen tolik, aby ho zaregistroval.
Vstal.
Přistoupil ke zdi.
A přidal jednu svislou čáru.
Záměrně. Odměřeně.
Katův úder.
Ležel s otevřenýma očima.
Dělal pokroky.
Ty symboly nebyly magické.
Byl to jazyk.
Každý z nich byl poselstvím.
Pro každého, kdo je dost chytrý na to, aby si to uvědomil:
že se nezhoršuje.
Dokumentoval.
Strážní stanice křídlo-D
Předmět: Dozorčí služba
vězeň č. 02390-X29 - David L. Gallen
Cela 43
Začalo to jako vtip.
To se stává vždycky.
„Pořád píše svůj manifest v krvi a pudinku?“ Strážník Holland projížděl opotřebovaný tablet a předstíral, že ho to zajímá.
Ale tentokrát se nikdo nesmál.
Ramirez, který seděl na druhém konci místnosti, vzhlédl od své kávy. Oči měl zarudlé. Za poslední dvě noci nespal víc než tři hodiny.
„Ten chlap už dva dny nepromluvil ani slovo,“ zamumlal Ramirez. „Ale přísahám Bohu, že komunikuje.“
„Přes co, morseovku na stěnách?“ Holland vykulil oči.
„Ne,“ řekl další strážný - Miller, ten tichý. Seděl opřený o stěnu, ruce zkřížené, oči upřené na živý přenos z cely čtyřicet tři. Všichni se na něj dívali. „Přes nás.“
Na monitoru bylo vidět, jak Dave sedí na desce, lokty položené na kolenou, a zírá přímo do kamery. Už třiadvacet minut se nepohnul. Dvanáct let ani nemrkl.
Zkontrolovali to.
Žádné mručení. Žádné přešlapování. Jen... se dívali.
Holland se ušklíbl. „Hraje si s námi. Chce nás vyvést z míry. Když těmhle typům dáš minutu pochybností, zalezou ti do mozku a zařídí si tam obchod.“
„Už jsi někdy viděl vězně, který by všechny donutil ztichnout, když má na stole tác?“ Ramirez se zeptal.
„Včera se s ním někdo pokoušel mluvit přes štěrbinu,“ dodal Miller, oči stále upřené na obrazovku. „Carson. Řekl něco hloupého. Už si nepamatuju co.
X dvacet devět neodpověděl. Jen se postavil. Udělal čtyři kroky dopředu. Opřel se rukou o dveře.“
Odmlčel se.
„A Carson ustoupil.“
Holland se zamračil. „Ten chlap je stoosmaosmdesáticentimetrový mariňák. Bojoval ve Fallúdži.“
„Já vím,“ řekl Miller. „A ustoupil.“
8:13 – OBCHŮZKA KOLEM CELY
Ramirez a Holland šli chodbou společně, tlačili vozík s tácem, klíče chrastily. Ranní rituál. Zasunout tácy. Udržet klid. Držet hlavu dole.
Zastavili se u cely čtyřicet tři.
Dave už stál u dveří.
Nečekal na jídlo.
Čekal na ně.
Jeho obličej byl pár centimetrů od štěrbiny pro prohlížení.
Výraz byl prázdný.
Nemrkající.
Ramirez zaváhal. Holland ne.
„Ustupte ode dveří, Gallene,“ vyštěkl Holland.
Dave se ani nepohnul.
Ani se nehnul.
Jen dál zíral.
Ramirez se podíval na tác – ovesná kaše, vejce natvrdo, sušenka. Pomalu ho zasunul do štěrbiny a nespouštěl z vězně oči.
Dave ustoupil.
Jeden krok.
Přesně tak.
Jako by to bylo nacvičené.
Přikrčil se. Zvedl tác. Otočil se.
Sedl si na podlahu.
Nejedl.
Jen položil tác na zem.
A naaranžoval jídlo.
Chléb nalevo. Vejce nahoru. Ovesné vločky v dokonalém kruhu uprostřed.
Dívali se.
„Nekrmíme člověka,“ zašeptal Ramirez. „Krmíme proces.“
9:52 – PŘEHLED SLEDOVÁNÍ
Zpátky na strážnici Miller znovu přetočil záznam.
„Podívej.“
Ukázal na záběr.
„Stejný čas jako včera. Udělal přesně to samé. Stejný krok. Stejný postoj. Stejné položení ruky na tác.“
„Rutina,“ řekl Holland, ale hlas mu zřídl.
„Ne. Výkon.“
Všichni se teď dívali.
Dave na obrazovce.
Stále seděl.
Stále mlčí.
Usmívá se.
Jen trochu.
Jako by to věděl.
Jako by chtěl, aby to viděli.
11:30 – PŘESTÁVKOVÁ MÍSTNOST (NEOFICIÁLNÍ ROZHOVOR)
„Z toho místa mi teď běhá mráz po zádech,“ přiznal nakonec Holland.
„Viděl jsi, co včera napsal?“ Ramirez se zeptal.
„Na zdi?“
„Ne, na podlaze.“
Holland se odmlčel. „Myslíš tuhle čáru?“
„Teď jsou tam dvě. Dokonale rovnoběžné. Šest stop od sebe. Přímo pod místem, kde stojíme při obchůzce s jídlem.“
„Takže?“
„Takže to je přesný rozestup rakve.“
Ticho po téhle větě ztěžklo.
Chvíli nikdo nic neříkal.
12:44 – SOUKROMÁ ZPRÁVA (NEPŘIHLÁŠENÝ)
OD: Důstojník Ramirez
KOMU: Killianu Hartovi
Jen upozornění. Čtyřicet trojka je teď všechny sleduje.
Všichni něco vidí.
Nedělá nic násilného, ale je to nějak horší.
Jako by něco plánoval.
Možná by ses měl brzy vrátit.
Než se na něj přestaneme dívat úplně.