Všechny prsteny apamátky pokryté hříchem — Azlá krev, která tekla příliš tence.
„Prodej“, Theodore Roethke
Jedna
„Dojdu pro něj,“ řekla Kate arychle přinesla rostlinný tuk.
Teta Vi se na ni zadívala. „Tvoje teta ještě není tak stará, Katjo.“
„Já vím, teto,“ odpověděla Kate. „Ale já byla blíž.“
Vlastně byla vtu chvíli vúplně jiné místnosti, ale teta Vi, obvykle monumentálně, až nepřirozeně výkonná, se zdržela jakýchkoli poznámek.
„Já to zvládnu,“ pravila Kate asebrala starému Samovi škrabku zruky. Freya byla vsuchém doku, kde jí vysychal trup jako příprava pro novou vrstvu měděného nátěru.
Starý Sam si vzal škrabku zpátky. „Já to zvládnu sám.“
„Já vím, ale chci pomoct,“ odvětila Kate aznovu sáhla po škrabce.
Starý Sam její nápor odrazil. „Jo, apak budu muset poslouchat, jak si stěžuješ, že máš tu zatracenou měděnou barvu všude ve vlasech. Mazej odsud, holka.“ * 9
„Já to udělám,“ řekla Kate Berniemu asebrala mu vbaru hadr zruky.
„Ale víš, že je to moje práce,“ pravil Bernie aostražitě ji sledoval.
„Já vím, ale jsem tady,“ bránila se Kate anaháněla unikající kapku piva.
„To teda jsi,“ odpověděl Bernie analil si pivo, což byl vanálech Roadhousu úkaz téměř neznámý, apak si sedl ke stolu, což byl vdějinách lidstva úkaz přímo jedinečný.
„Hele, zmlkni,“ okřikla Harveyho Meganacka na červencovém setkání rady. „Víš, že má Billy pravdu. Každý blbec ví, že podílníci stejně nebudou vžádném případě hlasovat pro těžbu vIqaluku.“
Harvey zbrunátněl do temného avelice neslušivého odstínu rudé.
Všichni přítomní sedící kolem konferenčního stolu vzasedací místnosti domorodé asociace vNiniltně kolektivně nasáli vzduch, načež se ozvalo zadunění, když se Billy Mike přestal houpat ajeho židle dopadla na podlahu předníma nohama.
„Víš, Kate,“ řekl, „já si opravdu vážím toho, že jsi přišla.“
Postavil ji na nohy anekompromisně ji táhl ke dveřím.
„Já se jenom snažila…“
„Kdykoliv přijď zas,“ pravil apráskl jí dveřmi před nosem.
„To je od tebe moc hezké, Kate,“ pověděla Ruthe Baumanová aúkosem si prohlížela tři kubíky dřeva naskládané uzadních dveří svého srubu. „Bude se to moc pěkně hodit ktěm sedmnácti kubíkům, které už jsem si objednala od Darryla Totemoffa.“
„Dřeva není nikdy dost,“ oponovala Kate.
Ruthe se zadívala na Katein vážný výraz. „Ne,“ přitakala, „to asi opravdu není.“
„Dej mi ji,“ řekla Kate anatáhla ruce.
Bobby se na ni zlostně zahleděl. „Já si sakra dokážu přebalit svoji dceru sám!“ zařval. „Co se ti to stalo, Shugaková, zatraceně, jsi snad samaritánka? Ježíši!“
Kate dotčeně odvětila: „Jen jsem ti nabízela pomoc.“
„Tak si ji nech!“ štěkl Bobby. Přejel svozíkem kpřebalovacímu pultu. Přes jeho rameno koukala na Kate Katja – modré oči azměť černých kudrlin.
Kate se postavila vedle Dinah. „Můžu ti to nádobí utřít,“ pronesla tiše.
„Klidně si ho umyj, usuš iukliď,“ souhlasila Dinah přívětivě.
Kate se rozzářila, vzala houbičku adala se do toho.
„Co se to stou ženskou sakra děje?“ dožadoval se Bobby odpovědi usvé ženy, spřízněné duše avyvolené životní partnerky, když se za Kateinou dodávkou usadil prach na mostě přes Squaw Candy Creek. „Ve svém zatraceném domě nemůžu hnout ani prstem! Proboha, Dinah, já nejsem žádný kripl!“
„Já vím,“ konejšila ho Dinah. Oobě nohy od kolen dolů ho připravila nášlapná mina ve Vietnamu, ale nijak drasticky ho to nezpomalovalo. Nebo spíš vůbec.
Bobby uložil Katju do postýlky kodpolednímu odpočinku. Katja si roztrpčeně strčila palec do pusinky azadeček do vzduchu, zhluboka aspokojeně si říhla aokamžitě usnula. „Mně takhle nikdy neusne,“ pravila Dinah závistivě.
Bobby se však nenechal rozptýlit. „Tak co se to sní děje?“
Dinah správně odvodila, že nemluví ojejich dceři. Napjatá černá pokožka, vysoké lícní kosti, široké čelo avelice pevná brada – celý jeho obličej vyzařoval znepokojení, což se mu vůbec nepodobalo, nejspíš proto, že tenhle jeho výraz Dinah ještě nikdy neviděla. Srdce jí pookřálo agraciézně se mu usadila do klína, na který mu zbývalo znohou tak akorát. „Myslím, že jde ojejí dům.“
To ho upřímně vyvedlo zmíry. „Její dům?“
„Ten, co jsme jí postavili. Myslím, že má dojem, že nám něco dluží.“
Pořád mu to nedocházelo, ale už se uklidňoval. Zastrčil jí za ucho zbloudilý pramen platinově blond vlasů. „Proč nám?“
„Nejen nám. Všem zrezervace. Každému, kdo se podílel na stavbě azařízení domu. Anákupu materiálu.“
„Aha, jasně,“ řekl Bobby po chvíli. „Už to chápu. Shořel jí srub akrysy zrezervace jí postavily nový, takže se proměnila vjednočlennou armádu spásy šmrnclou Jimmym Carterem?“
„Už to trvá celé léto,“ přikyvovala Dinah. „Billy Mike mi říkal, že ji musel vyhodit ze schůze domorodé rady dřív, než se mu celá věc vymkne zrukou astrhne se přestřelka.“
Dinah měla radost, protože Bobby se zazubil, pak zaklonil hlavu ahlasitě se rozesmál. „Ten den bych byl rád mouchou na zdi.“
„Jo, Billy tvrdí, že Kate trvala na tom, že řekne pravdu, hlasitě apřed Bohem avšemi. Prý mu zabralo celý měsíc, než radu uklidnil do stavu schopného hlasování.“
Bobby zavrtěl hlavou. „Jak dlouho jí to podle tebe vydrží?“
„To nevím. Edna mi říkala, že Kate sehnala jí aBerniemu poradce, aby mohli zapracovat na svém manželství. AAnnie
Mikeová zase, že Kate obvolávala všechny svoje známosti až knejvyššímu státnímu soudu, aby jim pomohla sadopcí Vanessy.“ Dinah se odmlčela avážně dodala: „Povídá se taky, že vzala Keitha aOscara na nerky do rybářského tábora svých tet.“
Bobby na ni zíral svýrazem, který se téměř podobal úžasu.
„To si děláš prdel, Cookmanová.“
Dinah, vážně jako soudce, zavrtěla hlavou. „Prdel si nedělám, Clarku. Kempovala snimi apak je odvezla do Cordovy, kde je pohostila kávou v Coho Cafe .“
Bobby tentokrát zahalekal tak hlasitě, že Katja ze spánku fňukla azavrtěla zadečkem. Teď už Bobby doopravdy slzel smíchy. „Nebalili nějakého rybáře?“
„Pokud vím, tak ne.“
Otřel si oči. „Jestli stím nepřestane, spíš přivede celou tuhle zatracenou rezervaci do hrobu.“
Dinah se zazubila. „Jestli tam dřív někdo nepřivede ji. Taky jsem slyšela, že onehdy večer seděla v Roadhousu sklubem šiček.“
Nastal okamžik ohromené nevíry. Bobbymu možná dokonce spadla brada.
„Přišila si deku, na které pracovaly, kvlastním džínům.“
Tentokrát zahulákal tak hlasitě, až se Katja probudila.
„Dobře,“ řekl starý Sam. Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil, asebral Kate lodní hák.
„Ale strýčku…“
„Jdi do kuchyně,“ přikázal. „Vypisuj rybářské lístky.“
„Ale…“
„Běž. Hned.“
Starý Sam nezněl takhle klidně často, apokud ano, ohlašovalo to bouři síly deset. Johnny se oběma rukama chytil lavice asvykulenýma očima pozoroval, jak Kate poslušně plní rozkaz atráví zbytek slunečného srpnového odpoledne uvězněná ustolu vlodní kuchyni, kde vypisuje lístky rybářům, kteří si byli vždycky absolutně jistí, že přivezli opůltuctu nerek víc, než kolik jich starý Sam napočítal, když je překládali do podpalubí Freyi . Dokonce iObluda ji opustila, raději ležela na čerstvém vzduchu na přídi než vklaustrofobickém vězení kuchyně. Zbídačená Kate se jí nedivila.
Když skončily hodiny určené krybolovu aod lodi se odpoutaly poslední rybářské čluny, starý Sam nastartoval motory, opustili zátoku Alaganik avydali se směr konzervárna vCordově. Johnny se zašíval vnavigační kabině snosem vytrvale zabořeným do paperbacku Životní pouť od Zenny Hendersonové. Myslel na to, že by se jim Přítomnost na palubě Freyi hodila.
Za celou cestu neutrousil starý Sam směrem ke Kate jediné slovo, ani když mu přinesla na můstek oběd. Byl to sendvič shovězími líčky se spoustou majonézy ahořčice avrstvou salátu dost silnou na to, že by se sní udusil kůň, podávaný na domácím kváskovém chlebu – jeho nejoblíbenější sendvič na celém širém světě.
Vpokračujícím tichu doručili ryby, natankovali anašli si místo vpřístavu. Seroucí racek jim zamával zboudy pro velitele azmizel. Kate uvažovala, proč je nepřišel pozdravit, jako to obvykle dělával. Přivezla ssebou kousek mrožího klu, který dostala od Raye zBeringu jako součást dárkového balíčku od rodiny Chevakových. Když nad tím tak uvažovala, nejspíš by
se měla co nejdřív do Beringu vydat, zkontrolovat, jestli už se ze
Stephanie stala nejmladší astronautka vNASA, ajestli ne, sednout si sní apomoct jí nastínit kariérní růst, aby se tak stalo.
Mezitím dostane mroží kel Racek, který vyřezával zmrožoviny, kdykoliv se knějaké dostal, avýsledné produkty prodával přes dárkový obchod vAnchorage. Pokud už na ně ovšem neměli předkupní právo obchodníci zAndromedy, kteří se ve městě stavovali za zábavou cestou zVelké mlhoviny. Kate utáhla poslední uzel avyšplhala po žebříku do kormidelníkovy budky.
„Nech si to,“ řekl jí starý Sam. Pořád seděl vkapitánské židli nakloněné dozadu aopřené olodní přepážku.
Odmlčela se. „Co se děje, strýčku?“
Natáhl krk, aby dveřmi viděl do navigační kabiny. „Ty?“
„Já?“ zeptal se Johnny.
„Ty. Běž do města. Zajdi za svojí holkou.“
„Já žádnou holku nemám.“
„Tak si nějakou najdi.“
Johnny se zdržel jen na tak dlouho, aby si založil stránku vknize azmizel.
Starý Sam ukázal na stoličku. „Aty,“ řekl Kate, „si sedni.“
Sedla si. „Co je?“ zeptala se. Naklonila hlavu, aby viděla Johnnyho pelášit přes plovoucí molo kboudě velitele přístavu. Pravděpodobně se šel Racka vyptat, které mimozemské lodě kotví tento týden na krátkodobém kotvišti. Když tady byli naposledy, jednalo se oCetaceány. Nebo možná byrokraty Rady Federace na jejich pravidelné inspekci, kteří doháněli Racka kšílenství svými požadavky na studenější vodu pro chlazení motorů. Po pár výletech do města se vRackových halucinacích začínala ztrácet.
„Musíš se sebrat, Katjo,“ řekl starý Sam.
Nedostatek obvyklé nabubřelosti aklení anavíc užití domácké podoby jejího jména ji přinutily obrátit pohled zpět ke starému muži. Upřímně šokovaná se zeptala: „Jak sebrat, strýčku?“
„Ty nás všechny přivedeš svou péčí do blázince. Úplně nás dusíš, ať už oto stojíme, nebo ne,“ odpověděl. „Avětšinou oto nestojíme.“
„Já – cože?“
„No tak jsme ti postavili dům,“ pokračoval. „Není to nic, co bychom neudělali ve stejné situaci pro kohokoliv znás, především pokud se to týká idítěte. Já vím, já vím,“ pokračoval azvednutou dlaní zadržel její protesty, „ty vždycky svoje dluhy splácíš. Což je taky jedna zvlastností, která ztebe dělá jakž takž přijatelného člověka.“
Kate přemohla chvála, kterou jí najednou zahrnul, protože na to vůbec nebyla zvyklá, atak zůstala zticha.
„Jenomže ty nechápeš,“ pravil apronikavě se na ni zadíval, „že nám nedlužíš ani ň. Zmlkni.“
Kate zavřela pusu.
„Jedna znás ztratila svůj domov. My, její rodina, přátelé asousedi, jsme jí ho nahradili několika dny práce a– když už na to přijde – stálo nás to jen velmi málo.“
„Ale ten dům… materiál na něj musel stát dost peněz,“ namítla hned.
„Většinou šlo odary,“ oponoval. Odmlčel se ajeho vrásky amimika naznačovaly probíhající vnitřní boj. „Faktem je, že spousta lidí vtomhle státě žije ve vlastní mylné domněnce, že ti něco dluží, avětšina znich ti to ochotně splatila tím, že tě znova dostali pod střechu. Nemluvě otom, že pro spoustu
místních podnikatelů je to dobrý politický tah – udělat něco hezkého pro Shugakovou zrezervace.“
Nastalo dlouhé atíživé ticho. Všechno, co řekl, byla pravda, aco bylo horší, Kate to věděla. Ale přesto…
„No?“ pobídl ji.
Nemohla si pomoct, doopravdy se ošila. „Nesnáším, když někomu něco dlužím, strýčku,“ vyhrkla. „Nesnáším to. Především když mi lidi pomáhají proto, že jsem vnučka svojí babičky.“
„Jo, tak se přes to prostě přenes,“ odvětil absolutně neohromený. „Přestaň se snažit řídit život ostatním lidem azačni se starat oten vlastní, včetně toho svého kluka.“
Honem vzhlédla. „Johnny má potíže?“
Bez uzardění pravil: „Který čtrnáctiletý, téměř patnáctiletý, nemá? Říkám ti, aby sis hleděla svého, místo otravování ostatních. Azačni hned – se mnou. Ještě sakra nejsem takový stařec, abych si nezvládl zapsat vlastní ryby.“
Kate zrudla jako Harvey Meganack. „Mrzí mě to, strýčku,“ pípla tiše.
„To by mělo,“ odpověděl azachechtal se, když přimhouřila oči. „Tak, teď si sesumíruju svoji dodávku, jako to dělám odnepaměti, protože schopnost dlouhého dělení jsem taky ještě neztratil. Chápeš?“
„Chápu, strýčku,“ odpověděla aodplížila se na záď do svojí kajuty, převlékla se do čistého oblečení apřes plovoucí molo pelášila kbudce velitele přístavu, kde Racek zaplavoval Johnnyho popisem stravovacích návyků Magellenů. Podle všeho měli nejraději, když se jejich jídlo stále ještě snažilo uniknout. Ani jeden znich se při pohledu na ni nezdál být bez sebe radostí,
atak se po chvilce vydala do města, kde se ulice zdánlivě vylidňovaly, jakmile se objevila vdohledu.
Sklonila oči kObludě, která kní vzhlédla sušima vpozoru amírně rozkývaným ocasem. Obluda zase tak hrozivě nevypadala. Jen asi jako každý normální čtyřiašedesátikilový napůl husky, napůl vlk. Kvůli ní se ty ulice určitě nevyprazdňovaly.
Kate byla nucená si přiznat, ikdyž jen sama sobě, že starý Sam měl vážně pravdu.
Pomyslela na ten dům se dvěma ložnicemi advěma koupelnami, nyní vybavený elektřinou atekoucí vodou, stojící vmístech, kde býval její srub, než ho zapálil vrah vnaději, že Kate spí uvnitř. Montovaný dům zcedru byl tak nový, až jí ztoho trnuly zuby, tak čistý, až se bála, že koberec olepí Obludiny chlupy, atak velký, až málem slyšela ozvěnu, když promluvila.
No dobře, možná neslyšela ozvěnu. Ale určitě byl větší než ten, na který byla zvyklá, abylo vněm dost místa na jejího nově adoptovaného syna, Johnnyho, osiřelého po smrti otce azavržení vlastní matkou.
Vyšplhala na kopec za starou střední školou, našla si místo ksezení aužívala si výhled – úzký Záliv kosatek, Hawkinsův ostrov, Hinchinbrookův ostrov – všechno nasvícené zapadajícím slunkem do oranžové, červené aostře růžové. Na východě chrabře vystupoval malinký Ostrov mumií, na západě cesta kPrůlivu prince Williama. Bylo to nádherné, ale najednou zatoužila po vlastním místě ve světě, po mýtině, na níž stály vpůlkruhu známé budovy obklopené lučními květinami avrbovým mlázím, jedlemi, olšemi abřízami. Obluda se posadila vedle ní aKate pocítila její hřejivou, pevnou auklidňující váhu. Kate ve-
tkla ruku feně do srsti na krku acítila, jak zní postupně opadává tříměsíční napětí.
Vnehybném večerním vzduchu zazněly tři čisté sestupné tóny. Natáhla krk, aby lépe slyšela, když se ozvaly znovu.
„Dobře, emaa ,“ odpověděla tiše. „Je čas jít domů.“
Ještě dohlédne na sezonu nerek, ale potom se vrátí na usedlost. Ta střecha tam sice byla neznámá azcela postrádala rodinnou historii, ale aspoň byla její.
Navíc, pomyslela si, když se zvedala na nohy, bylo víc než načase pokračovat se škádlením policisty Jima Chopina.
Usmála se. Spíš vycenila zuby, než aby šlo oprojev pobavení, akdyby ten výraz Jim viděl, ztuhla by mu krev vžilách.
Ach ano. Kate Shugaková měla spříslušníkem Aljašské státní policie seržantem Jimem Chopinem svoje plány.
Nerky odpluly druhý týden vsrpnu aGeorge Perry přiletěl na mezinárodní letiště Mudhole Smith, aby odvezl Kate sJohnnym zpátky do rezervace. Choval se naprosto profesionálně, Kateiny veškeré pokusy okonverzaci utnul ještě na zemi, ajakmile se octli ve vzduchu, plně se ponořil do ovládání cessny.
Dokonce ikObludě se choval zcela formálně, ato zmíněná ještě nikdy nepotkala muže, kterého by neměla ráda. Konečně Kate řekla: „To je vpohodě, Georgi, můžeš se uklidnit.“
Ucítila, jak vedle ní ztuhl. „Nechápu, co tím myslíš.“
„Jasně že ne,“ odpověděla. „Sreorganizací aerotaxi Chugach jsem už skončila. Ačkoliv si myslím, že bys měl kvůli Bethel zavolat Jacobu Bairdovi, má nějaké nápady, které by ti mohl předat. Ale…,“ zarazila se, protože se zase napjal, „už se nebudu pokoušet to udělat za tebe, slibuju. Ruce pryč, je to tvůj byznys.“
„Vážně?“
„Vážně.“ Zhluboka se nadechla. Pro Kate Shugakovou nebylo nikdy jednoduché přiznat, že se spletla, především když si nebyla úplně jistá, že se opravdu spletla. „Nějakou dobu jsem trochu nebyla sama sebou. Vykolejilo mě, že jste mi postavili dům. Měla jsem dojem, že vám to musím oplatit.“
„Nám všem najednou,“ podotkl. Zadíval se na ni. „Je pravda, že ses zúčastnila jednoho zdomácích prodejních večírků Tupperware Marge Mooninové?“
„Sakra,“ hlasitě se rozesmála, „jeden jsem hostila ve svém novém domě.“
Když se George přestal lámat smíchy, pravil: „Klidně bych zaplatil majlant, abych to viděl.“
„Kdybych to věděla, vybírala bych vstupné,“ přiznala azbytek letu proběhl ve větší pohodě, jak uvnitř, tak vně kabiny.
Na zemi vNiniltně si od starého Sama převzala výplatní šek apředala ho Georgeovi, aby ho doručil do banky vAhtně. „Půlku na spořicí účet, půlku hotově,“ odpověděla.
Strčil si šek do první kapsy, která mu padla pod ruku. „Dobře. Budeš někdy vbrzké době zpátky ve městě?“
Zavrtěla hlavou. „Jen příští týden zaregistrovat mládežníka. Jestli uvidíš tetu Vi, dej ty peníze jí. Jestli ne, tak mi je nech usebe.“
„Dobře.“ Chopil se šance. „Je fajn mít tě zpátky, Shugaková.“
Rozesmála se. „Je fajn být zpátky, Perry. Zatím.“
Vedle Georgeova hangáru parkoval červený chevrolet pick-up. SJohnnym si hodili bágly na korbu. Obluda sradostným štěknutím vyskočila vedle nich azuřivě přitom máchala oca-
sem. Iona byla ráda, že je zpátky. Motor naskočil na první pokus.
Kate se zazubila na Johnnyho. „Dobře, že jsme doma.“
Široký úsměv jí oplatil. „Jo. Cordovu mám rád, ale…“
Přikývla. „Je to město.“
Přikývl. „Moc lidí.“
„Víc než dva tisíce,“ souhlasila azavrtěla hlavou.
Oba se oklepali. Obluda na ně zezadu povzbudivě štěkla, Kate zařadila avydali se na poslední část cesty kusedlosti.
ZNiniltny vedla hrbolatá štěrková cesta, pozůstatek staré železniční tratě, kterou po každém tání stát vyspravil apoté ji až do následujícího jara ponechal vlastnímu osudu. Tu atam se zní vynořily pozůstatky jejího dřívějšího života aněkdo si propíchl pneumatiku. Hřeby, které kdysi držely koleje pohromadě, vytahali majitelé měděného dolu Kanuyaq, jehož rychle se rozpadající ruiny ležely šest apůl kilometru za Niniltnou. Pražce už dávno odklidily krysy zrezervace apoužily je na příjezdové cesty, oplocení zahrad avíce než jeden základ domu.
Když odbočovali na zvířecí stezku vedoucí ke Kateině usedlosti, akorát zapadalo slunko. Cesta byla oněco širší améně kostrbatá než dřív, ato díky hustému provozu, který zažila vkvětnu, ale nezdolné olše rychle prorůstaly zpátky apři jízdě mladými větvemi hladily okna dodávky. Kate uviděla příkrou střechu súhledně položenými šindeli jako první. Pozdně večerní slunce proměnilo záplavu oken vepředu vzářivě jasné zlato stejného odstínu jako hřejivě žlutý povrch opracovaných cedrových klád apableskovalo na zábradlí kolem verandy, jež obklopovala celý srub. Pohled na dům jako by zjemňoval rozeklané vrcholky Quilackých hor zdvihajících se za ním.
Kate byla tak uchvácená, že málem vrazila do Cadillacu Escalade královsky fialové barvy zaparkovaného přímo uprostřed mýtiny apůlkruhu budov na jejím okraji. Dupla na brzdy aona, Obluda iJohnny prudce vyletěli dopředu.
Situaci jim nijak neosvětlil ani pohled na ženu sedící na verandě.
Johnny tiše zaklel.
Kate zaklela nahlas.
„Kdo je to?“ zeptal se Johnny azněl přitom stejně rozmrzele, jako se Kate cítila.
„To nevím,“ řekla apráskla dveřmi dodávky.
„Kate Shugaková?“ zeptala se žena apostavila se, zatímco se kní Kate nasupeně blížila po schodech.
„Kdo se ptá?“ pravila Kate abylo jí jedno, jak nepřátelsky zní.
„Charlotte Muravieffová,“ odpověděla žena bez mrknutí. „Ráda vás konečně poznávám. Hodně jsem ovás slyšela.“
Byla starší, podle kůže na rukou něco kolem pětapadesáti, ale pokožka vjejím obličeji vykazovala péči, kterou si mohli dovolit jen bohatí. Vlasy se jí zlatě leskly, zářily jako slunce, jehož zapadající odraz Kate viděla voknech za ní. Barvila si je společně sobočím do stejného tónu. Byla elegantně, téměř bolestně hubená ana sobě měla oděv, který Nordstrom pravděpodobně považoval za vhodný na výlet, jenž nezahrnoval lázně – khaki kalhoty ušité tak, aby perfektně seděly, ale ne zas tak příliš těsně, aby se daly považovat za vulgární, ručně pletený svetr ze stoprocentní bavlny přes formální košili na knoflíky znejjemnější látky, přičemž modrá košile byla ojeden vytříbený odstín tmavší než svetr, adokonale padnoucí hnědé kožené
polobotky naleštěné tak, že odrážely světlo stejně dobře jako okna domu. Ty tkaničky možná někdo vyžehlil. Kate návrháře nepoznávala, ale celý komplet zaváněl platinovou kreditkou bez limitu adata expirace.
Kate přijala nabízenou ruku automaticky. Pěkně tvarované nehty se leskly nánosem perleťového laku. Kate si uvědomila drsné mozoly aodrbané záděry na vlastních rukách, což se taky aspoň částečně odrazilo vbojovně vystrčené bradě. „Charlotte Bannister Muravieffová?“
Žena přikývla apřes Kateino rameno se zadívala na Johnnyho, načež mu věnovala oslnivý úsměv. „Ty musíš být Johnny Morgan.“
Kate sJohnnym se při tomto nezaslouženém předpokladu familiární vstřícnosti naježili. Muravieffová si toho všimla arozhodla se předejít okamžitému vyhoštění. „Mohla bych si svámi promluvit soukromě?“
Kate zažila velmi dlouhé léto, ano, zvětší části si za to mohla sama, ale ipřesto. Toužila po horké sprše ve své zbrusu nové koupelně. Chtěla si uvařit dušené losí maso ve své zbrusu nové kuchyni.
Chtěla se stulit sdobrou knihou ve svém zbrusu novém křesle achtěla si jít lehnout apořádně, bez vyrušování se vyspat ve svém zbrusu novém podkroví asvojí zbrusu nové posteli. Byla odhodlaná si to všechno užít, ale zároveň bojovala sčerným svědomím, které jí říkalo, že si na to nevydělala, nezasloužila si to, atudíž to doopravdy nevlastnila, což byl vlastně důvod všeho, co za poslední tři měsíce udělala.
Kvůli tomu možná mohl její hlas znít úsečně. „Zjakého důvodu?“
Muravieffová se zadívala na Johnnyho. Založil si ruce na hrudi atvrdě se jí zadíval do očí. Muravieffová se zadívala zpátky na Kate, ale ani tam se žádné jemnější odezvy nedočkala.
Zhluboka se nadechla adlouze, poraženě vydechla. Póza šlechtičny zmizela azůstala jen žena ve středních letech, vdrahém oblečení, sautorskými šperky amejkapem od Clinique, který nedokázal zamaskovat vyčerpání, které jako by se střádalo ne jeden rok, ale dekády. Ačkoliv rány nebyly viditelné, vypadala zničeně – emocionálně, duševně, fyzicky.
„Chci, abyste dostala moji matku zvězení,“ pravila.
Dvě
Johnny byl ve sprše vkoupelně dole avšechno naznačovalo, že se ven ještě dlouho nechystá. Jelikož nepsané právo pohostinnosti vrezervaci zakazovalo Kate vyhodit inezvaného hosta, aniž by mu člověk nejdříve nabídl občerstvení, uvařila konvici kávy avyhrabala balení oschlých sušenek Oreo. Nadělala dírky do poslední konzervy kondenzovaného mléka, nasypala do cukřenky poslední zrnka cukru zpytlíku aobojí připsala na narůstající seznam připevněný na dveře lednice.
Na dveře lednice. Pořád bylo těžké uvěřit, že ta tři slova mají vjejím životě nějaký skutečný význam. Stejně si bude objednávat zásoby dvakrát ročně – na jaře ana podzim –, ale teď si mohla koupit dvoulitrovou lahev polotučného mléka, ajestli nevydrží měsíc, přinejmenším nezkysne dřív, než ji stihne spotřebovat.
Právě nalévala kávu Charlotte Muravieffové, když se zarazila. Možná by si měla pořídit mrazák. Teď měla krytou zadní verandu, nemluvě ovenkovní zástrčce. Už nebude muset uprostřed třeskuté zimy šplhat po námrazou pokrytém žebříku kzásobárně, až dostane chuť na pečeného losa kvečeři. Páni.
Honem se posadila dřív, než jí nohy vypoví službu, analila kávu taky sobě.
Charlotte Bannister Muravieffová měla křehká zápěstí, proto musela použít obě ruce, jinak by těžký porcelánový hrnek, který vypadal, že je vyrobený zkusu vany, nedokázala vůbec zvednout. Opatrně se napila aKate se zdálo, že se nezašklebila jen díky síle vůle. Kate pila ráda kávu, jež byla tak silná, že by roztavila iocel. Muravieffové ten hrnek vzala apolovinu ho vylila do dřezu. Kate měla dřez už dřív, takže ztoho nebyla tak na větvi, jako když otevřela dveře lednice nebo poslouchala sprchu, kde už Johnnymu musela docházet teplá voda. Uvažovala, jestli na to propanové nádrže budou stačit ajestli dokáže nějak odstřihnout bojler od paliva dřív, než plyn dojde. Nejlépe zatímco bude Johnny stále ve sprše snaplno puštěnou vodou.
Ticho ustolu mezitím narůstalo. Znovu přistrčila zpola plný hrnek kMuravieffové. „Zkuste to strochou mléka.“
„Děkuju,“ pravila Muravieffová chabě, poslechla apřimíchala si tam tři plné lžičky cukru. Znovu se napila ajejí dokonale vytvarované obočí se ani nehnulo. Dokonce zašla tak daleko, že si vzala sušenku. Když Kate po jejím odchodu uklízela stůl, sušenka tam ještě byla –nakousaná po okrajích až kpolevě, ale dál ne. Nikdy nemůžete být příliš bohatí nebo hubení, řekl jednou jeden rozvedený člověk aMuravieffová si podle všeho vzala toto rčení ksrdci. Bohatí poslouchali jen jiné bohaté.
Kate si zahákla palec na noze za jednu ze čtyř stejných židlí obklopujících jídelní stůl jako předvoj bytového dekoratéra apřekřížila na sedátku nohy. Řekla si, že si sundá boty, koneckonců to byl sakra její dům. „Paní Muravieff…“ „Charlotte, prosím.“
„Dobře, Charlotte, já jsem Kate. Chceš, abych dostala tvoji matku zvězení. Hádám, že byla usvědčená znějakého zločinu, ane jen zatčená.“
„Ano.“
„Zčeho ji usvědčili?“
Charlotte zaváhala, navlhčila si náhle suché rty atiše hlesla: „Zvraždy.“
Kate jen sobtížemi neprotočila oči. „Koho zabila?“
„Nikoho.“
Kate si unaveně uvědomila, že jedná sněkým, kdo doopravdy věří na presumpci neviny. „Dobře, tak koho nezabila?“
Charlotte znovu zaváhala. Sklonila pohled khrnku, jenž svírala hubenými prsty. Když promluvila tentokrát, bylo to tak tiše, že jí Kate nerozuměla. „Pardon?“
Charlotte zvedla oči. Byly na ní nejhezčí – velké, šedozelené ashustými řasami. Zlatavé vlasy je hezky rámovaly. Její stylistka už na to pravděpodobně poukázala, proto Kate mlčela. „Mého bratra,“ řekla nakonec Charlotte.
Kate ztuhla. „Pardon?“
„Moji matku usvědčili zvraždy mého bratra.“
Kate to chvíli vtichosti vstřebávala. Dobře, dokonce iona musela uznat, že to nebylo úplně běžné. Teď se jí chtělo Charlottinu historku poslouchat oto míň, ale ona pořád ještě pila její kávu, proto Kate řekla: „Jak?“
„Prý zapálila dům, ve kterém zrovna byl.“
Žhářství, pomyslela si Kate. Vzhledem kúrovni současných forenzních technologií, jeden znejsnazších zločinů kvyšetřování. Bylo téměř nemožné skrýt ity nejmenší pozůstatky časového spínače, bez ohledu na míru jeho sofistikovanosti, před
zkušeným detektivem specializujícím se na žhářství se špičko-
vou laborkou ajejími pracovníky za zády, opsech vycvičených khledání urychlovačů nemluvě. „Jak došli kzávěru, že to byla ona?“
Nejhorší část už byla venku, atak se Charlotte rozmluvila. „Především kvůli okolnostem. Žila snámi vdomě, právě nám všem uzavřela životní pojistky…“
„Všem?“ zeptala se Kate.
„Všem třem.“
„Bylo tam třetí dítě?“
„Ano, můj další bratr Oliver.“
„Kde byl ten?“
„On tam byl taky.“
„Ale přežil.“
„Ano. Sice se při úniku zhořícího domu zranil, ale přežil.“
„Kde jsi byla ty?“
„Smatkou. Vracely jsme se od mého strýce. Pořádal ve svém domě večírek, který se trochu protáhl.“ Charlotte se odmlčela. Bylo očividné, že ji ty vzpomínky bolí. „Když jsme odbočily na příjezdovou cestu, dům už hořel. Apak zokna vhorním patře vypadl Oliver.“
Kate to silně připomnělo letošní květen. Tenkrát vjela na svoji mýtinu azjistila, že jí hoří srub. Srub, který její otec postavil pro její matku, ve kterém ji zplodili, ve kterém se narodila astrávila většinu svého života po jejich smrti. Johnny tábořil udolu Ztracená manželka, jinak se taky mohla vrátit kněčemu mnohem horšímu než jen khromadě doutnajících trámů.
Sobě navzdory sbolestí, kterou uviděla Charlotte vočích, soucítila. „Zranil se hodně?“
„Ano. Při dopadu si roztříštil pravou nohu. Pořád kulhá.“
Teď už Charlotte mluvila silnějším hlasem, slova zní vycházela jako naučená, jako by je opakovala už mnohokrát předtím.
„Hasiči mohli jít dovnitř až následující den atehdy našli Williamovo tělo. Doufali jsme, že přespal ukamaráda ajenom se zatím opožáru nedoslechl.“
„Jedné věci nerozumím,“ pravila Kate. „Nejste úplně dítě apředpokládám, že ani vaši bratři. Proč pořád žijete se svou matkou?“
Charlotte vypadala překvapeně. „Nežijeme.“
„Vtom případě tomu opravdu nerozumím,“ řekla Kate. „Byli jste všichni doma na návštěvě? Stalo se to během svátků, nebo jak?“
„Vůbec ne,“ oponovala Charlotte, „bylo to na jaře.“
„Teď na jaře? Vdubnu, květnu?“
„Ale ne, ne letos na jaře. Ktomu požáru abratrově smrti došlo před jednatřiceti lety.“
Charlotte to řekla jakoby mimochodem, takže Kate chvilku trvalo, než jí ta slova došla. Zůstala shrnkem napůl cesty ke rtům apusou otevřenou. „To si děláš srandu,“ řekla nakonec.
„Ne,“ odpověděla Charlotte asemkla rty do rovné, odhodlané linky. „Nedělám si srandu. Neudělala to. Odseděla si třicet let za zločin, který nespáchala, ajá chci, abys ji dostala ven zvězení.“
„Třicet let,“ zopakovala Kate.
„Téměř jednatřicet,“ doplnila Charlotte. „Aha,“ pravila Kate, „téměř jednatřicet. To samozřejmě úplně mění situaci.“ Hodila do sebe zbytek kávy, ignorovala, že si spařila hrdlo, amrkáním zahnala slzy. Zvedla se. „Omlouvám se, Charlotte. Nemůžu ti pomoct.“
Charlotte zůstala sedět. „Musíš. Už jsem se ptala všech ostatních azbýváš mi už jen ty.“
Jaká pocta, pomyslela si Kate hořce. Že by teď snad byla patronkou ztracených případů? „Kdo ti dal moje jméno?“ zeptala se.
Charlotte vzhlédla avočích se jí rozhořela naděje. „Právník.“
Kate okamžitě pojala podezření. „Který právník?“
„Brendan McCord.“
Kate se zhluboka asnad taky nenápadně nadechla. „Vážně?“ procedila skrze zaťaté zuby. Jestli to byl nějaký fórek, tak zváženého pana Brendana McCorda nezbude ani tolik, aby to nakrmilo andulku.
Na druhou stranu, Brendan jí hodně pomohl sjejím posledním případem. Měla mu co oplácet. Znovu se zhluboka nadechla atentokrát se vůbec neobtěžovala to skrývat. „Řekla jsi mu, že za mnou jedeš?“
Charlotte přikývla.
„Co ti odpověděl? Ale přesně.“
Charlotte vytáhla kapesník obroubený jemnou krajkou azachytila všechny jednotlivé slzy dřív, než jí poničí mejkap. Úhledně ho opět složila avrátila do kapsy. „Říkal, že jsi sice drahá, ale ve státě nejlepší.“
Inu, aspoň jí Brendan neposílal charitativní případy. Přesto, její sprcha – za předpokladu, že se vůbec dostane khorké vodě – ajejí knihy apostel ji nelákaly onic méně než před půlhodinou.
„Ach,“ vzpomněla si Charlotte, „taky říkal, že mu něco dlužíš.“
Hajzl jeden. ZBrendana McCorda nezbude ani tolik, aby to nakrmilo žížalu.
Charlotte se na ni nejistě zadívala. „Jsi vpořádku? Trochu jsi zrudla.“
Kate se znova zhluboka nadechla adoufala, že ji to uklidní. „Já? Jsem vpohodě. Super.“ To, že Brendanu McCordovi dlužila – sakra, pravděpodobně docela hodně – neznamenalo, že se vzdá bez boje. „Azmínil se Brendan otom, jak moc drahá přesně jsem?“
Než mohla Charlotte odpovědět, vynořil se zkoupelny uzardělý, rozcuchaný amokrý Johnny, oděný do čistých tepláků.
Vypadal vesele, ale potom si všiml, že Charlotte ještě neodjela.
„Zbyla vůbec ještě nějaká horká voda?“ zavrčela Kate.
„Jasně,“ odpověděl azmizel ve svém pokoji. Dveře se za ním zavřely naprosto definitivně.
Nastalo krátké ticho, které prolomila Charlotte. „Myslela jsem, že by ses mohla podívat na důkazy. Možná že stou novou DNA technologií by se dalo nějak dokázat, že to neudělala.“
„Charlotte,“ začala Kate, „tvoje matka je ve vězení třicet let.
Aljaška není státem omnoho déle. Soudní systém se vtu dobu teprve učil přijít na to, jak najít vlastní zadek, ato ještě ani neměl baterku, nemluvě odvou rukách. Navíc tady nemluvíme onevyřešeném případu. Tvoji matku soudili ausvědčili. Neměli žádný důvod uchovávat jakýkoli fyzický důkaz, který snad kpřípadu tvojí matky měli. Všechno bude dávno pryč.“
„Aco svědci?“ řekla Charlotte.
Kate netušila, jestli zní mluví loajalita, nebo tvrdohlavost, ale obdivovala obojí. „To samé,“ pravila. „Třicet let. Někteří budou mrtví, nebo už je nebude možné najít.“
„Ale Brendan říká, že jsi nejlepší,“ trvala Charlotte neústupně na svém.
Kate podrážděně odpověděla: „Proč jsi čekala třicet let?“
„Ona umírá.“
Nastalo dlouhé ticho. „Chápu,“ řekla Kate nakonec. „Co jí je?“
Charlotte začaly po tvářích znovu stékat slzy. Opět se objevil kapesník. „Má rakovinu dělohy. Diagnostikovali jí ji příliš pozdě ateď doktoři říkají, že léčba už nemá smysl.“ Zadívala se Kate do očí. „Nechci, aby zemřela ve vězení. To nedovolím.“
Charlotte zalovila ve svém koženém batohu avytáhla šekovou knížku. Nadepsala Kateino jméno, vyplnila částku, podepsala se, šek vytrhla apodala ho Kate.
Zpočtu nul se Kate mírně zatočila hlava.
„To samé dostaneš, až bude moje matka venku,“ pravila Charlotte. „Aproplatím ti výdaje, samozřejmě.“
Kate položila šek na stůl apostrčila ho kCharlotte. Sotázkou, zda vůbec tolik peněz má, se ani neobtěžovala. Co nejjemněji řekla: „Je to plýtvání tvými penězi amým časem.“
„Ona to neudělala,“ oponovala Charlotte apřistrčila jí šek zpátky.
„Ikdyž to neudělala,“ pokračovala Kate, „ikdyž to udělal někdo jiný aikdyž je ten někdo třeba pořád naživu, abych ho mohla najít, byl by zázrak, kdybych odhalila takhle staré astudené stopy.“ Posunula šek zpátky kCharlotte.
„Ona to neudělala,“ pravila Charlotte astrčila šek takovou silou, že doklouzal přes celý stůl až Kate do klína.
Johnny se sprásknutím dveří vynořil ze svého pokoje avhonbě za potravou začal pročesávat kuchyňské přihrádky.
Našel instantní polévku. Dal vařit vodu asundal zpolice sezamový olej, jenž se taktéž vyznačoval dlouhou trvanlivostí.
Brzy mu bude patnáct. Byl zapřisáhle odhodlaný nechat školy, jakmile na to bude legálně dost starý, Kate však byla stejně odhodlaná přimět ho, aby si udělal aspoň minimální zkoušky anaučil se něco oobchodu dřív, než nadobro splyne se svou vnitřní krysou zrezervace. Navíc vykazoval známky vážného zájmu obiologii volně žijících druhů aučil se uprostřed jedné znejplodnějších přírodních rezervací na světě pod odborným dohledem lidí, jako byli místní ranger Dan O’Brian, geoložka Millicent Nebeker McClanahanová apřírodovědkyně samouk Ruthe Baumanová. Kate si hýčkala slabou naději, že by si to Johnny suniverzitou mohl ještě rozmyslet. Ale univerzita stála peníze.
Zadívala se na Charlottin zatvrzelý výraz azjistila, že dělá spoustu věcí, které předtím, než se stala mámou, nedělala. Vduchu zaklela. „Dobře,“ řekla, zmáčkla šek vpěsti avrazila ho do kapsy. „Právě sis najala soukromou vyšetřovatelku.“
Charlotte se uvolnila, což se taky projevilo na jejích rysech. Byla však natolik moudrá, aby nedávala svůj triumf najevo.
„Děkuju, Kate.“
„Neděkuj mi, prosím.“
Charlotte se postavila. „Tak ti děkuju za kávu.“ Zaváhala.
„Potřebuješ pomoct najít vAnchorage ubytování?“
„Mám kde spát,“ odpověděla Kate abyla si dost dobře vědoma, že Johnny za ní ztuhl.
„Aha. Dobře.“ Téměř nesměle pak Charlotte dodala: „Kdy můžu čekat, že se mi ozveš?“
Kate vstala avydala se ji vyprovodit. „Právě jsem se vrátila domů. Potřebuju den nebo dva, abych si tady všechno zařídila.“
Charlotte se nedobrovolně ohlédla přes rameno na Johnnyho. „Aha.“
„Ano.“
„Jistě,“ pravila Charlotte avytáhla klíče, aby odemkla monstrózní SUV, které by se stezkou nikdy nedostalo, pokud by ji Mac Devlin vkvětnu nemusel kvůli stavbě domu svým D-6 rozšířit, čímž Kateinu usedlost otevřel každému potulnému zájemci sdojemnou historkou.
Kdo si proboha myslel, že si musí vrezervaci zamykat auto?
Charlotte nasedla anastartovala motor. Tiše stáhla elektrické okénko, protože Kate se postavila ke dveřím.
„Chceš dostat matku zvězení, protože je nevinná, nebo protože umírá?“
Charlotte se zachvěly rty. „Obojí.“
Ford hladce vycouval, vširokém oblouku se otočil azmizel na stezce.
Mac Devlin sice vysekal ke Kateině usedlosti docela širokou příjezdovou cestu, ale ne dost, aby se na ní mohla minout dvě auta, tudíž musel příslušník Aljašské státní policie Jim Chopin zajet ke kraji apočkat, až Charlotte projede kolem.
Tvrdil, že sKate nechce nic mít, ne?
Dost otom ale pochybovala.