1
Ve vstupní hale panovalo ticho. Bylo to studené a temné ticho, jaké známe jen z opuštěných domů. Nikde nesvítilo žádné světlo a zápach prachu a zatuchlého vzduchu prozrazoval, že v domě už celé dny nikdo nepohnul dveřmi a neotevřel okna. Byli jsme tu sami. A přišli jsme příliš pozdě. Vedle mě se Mats zhluboka nadechl, protože mu hlavou proletěla zjevně úplně stejná myšlenka. Obrátila jsem se k Daanovi a Bonskému a snažila se uhodnout, co znamenají jejich svraštělá obočí a vrásky na čele. Ještě než jsem jim mohla něco pošeptat, položil si Bonsky prst na ústa.
145x210_Mesto_ztraceneho_casu_blok.indd 11
24.10.2025 11:20:49