Počátkem listopadu roku 1139 se proud občanské války, až donedávna jen pomalý amírný, náhle vzedmul, převalil se přes město Worcester, odplavil polovinu tamního dobytka, majetku ažen avyštval všechny obyvatele, kteří dokázali včas utéct, aby ve snaze zachránit si holý život prchali na sever, co nejdále od pustošivých band, ahleděli se skrýt, kde jenom najdou větší sídlo či klášter, opevněné město anebo pevný hrad, který by jim mohl poskytnout útočiště. Uprostřed měsíce dorazily roztroušené hloučky do Shrewsbury auprchlíci tu vděčně sklesli do pohostinné náruče kláštera či města, aby se vzpamatovali ze svých útrap avypověděli, co strašlivého je potkalo.
Až na starce anemocné nebyli nijak zvlášť zbědovaní, protože opravdu tuhá zima ještě nezačala. Ti, kdo se vyznali vpočasí, předpovídali, že letos se dají čekat velká chladna, husté vánice adlouhé ostré mrazy, ale zatím byla krajina ještě klidná, 5
podmračená amírná, aikdyž se občas nečekaně zvedl vítr, mráz ani sníh dosud nepřišel.
„Díky Bohu!“ zbožně si pochvaloval bratr Edmund, který měl na starosti nemocné. „Jinak bychom byli pohřbili víc lidí než ty tři ubožáky, co už měli stejně na krku přes sedm křížků.“
Itak jen stěží dokázal sehnat ve svém útulku dost postelí pro všechny, kdo je potřebovali, apro další, co se sem nahrnuli, musel rozložit vkamenné síni vysokou vrstvu slámy. Však se dočkají, aještě do vánočních svátků se vrátí do pohodlí svých městských domovů, ale zatím, vyčerpaní aochablí po děsivých zážitcích, potřebují všichni jeho péči aopatství už pomalu vyčerpalo možnosti, jak jim pomoci. Několik uprchlíků, kteří měli ve městě vzdálené příbuzné, odvedli bratři do tamních domácností apříbuzní se oubožáky ochotně postarali. Těhotnou ženu, jíž se už blížil její čas, pozval isjejím mužem avším, co měla usebe, do svého městského domu zástupce šerifa zdejšího hrabství Hugh Beringar. Učinil tak na naléhání své ženy, kterou si přivezl do bezpečí města isjejími služebnými, porodní bábou alékařem, neboť iona se těšila, že do Narození Páně porodí, aměla pochopení pro každého, kdo přišel ve stejném očekávání avůbec vjakékoli tísni.
„Naší paní, Matce boží, se takového přijetí nedostalo,“ lítostivě poznamenal ke svému dobrému příteli Hughovi bratr Cadfael.
„Zato moje paní by nic jiného nestrpěla. Aline by vzala do domu každého toulavého psa, kdyby jen mohla. Té chudince zWorcesteru je unás dobře, nic jí nechybí, potřebuje si jen odpočinout. Do Vánoc se můžeme dočkat dvou porodů, protože dokud ta mladá žena neslehne, nikam ji pustit nemůžeme. Ale ostatní hosty určitě brzy strach přejde avydají se zas domů.“
„Někteří už odešli,“ řekl Cadfael. „Adalší, co jsou jen trochu při síle, se ktomu chystají. Není divu, že se chtějí co nejdřív dostat domů aopravit, co se dá. Král prý táhne spočetným vojskem kWorcesteru. Jestli tam nechá posádku, budou uprchlíci ve městě přes zimu vbezpečí. Ale musejí si přivézt zvýchodu zásoby, protože určitě přišli ovšechno, co měli doma.“
Cadfael býval za mlada vojákem inámořníkem asloužil vdalekých krajích, takže už dávno ze zkušenosti věděl, jak vypadá apáchne vydrancované město ajak zoufale je zpustlé.
„Anejenom že si budou chtít přivézt zásoby do Vánoc,“ poznamenal. „Hlavně se jim blíží zima. Když jste teď vyhnali zcest všechny ty ničemy, mohou lidé cestovat bezpečně acelkem za dobrého počasí, ale kdo ví, kolik tu bude za měsíc amožná že už za týden sněhu?“
„Nejsem si tak docela jistý, že jsme vyhnali všechny ničemy,“ řekl vostražitém zadumání Hugh Beringar. „Tady vShropshiru máme věci pevně vrukou – aspoň prozatím! Ale zvýchodu aseveru přicházejí hrozivé zprávy, ato už ani nemluvím onepokojích na hranicích. Když má král Štěpán tolik co dělat na jihu ahlavu plnou starostí, odkud mu přijdou další poplatky, amarní síly hlavně tím, že bloumá od jednoho cíle kdruhému, začnou si různí ctižádostivci vodlehlejších krajích rozšiřovat svá panství azakládat vlastní království. Ajak už jednou dají ostatním příklad, zařídí se podle nich imenší ryby.“
„Vzemi, kde zuří bratrovražedná válka, se dá očekávat, že se zhroutí pořádek azavládne násilí,“ vážně mu přisvědčil Cadfael.
„Ale tady ne, tady kničemu takovému nedojde,“ rozhodně namítl Hugh. „Prestcote drží uzdu pevně, apokud bude záležet na mně jako na jeho zástupci, jsem rozhodnut zachovat se 7
stejně.“ Neboť Gilbert Prestcote, královský šerif Shropshiru, chtěl strávit Vánoce ve svém sídle na severu kraje, takže hradní posádka izákonná moc vcelé jižní polovině hrabství měla teď zůstat vBeringarových rukách. Jenomže útok na Worcester byl možná předzvěstí podobných dalších výpadů. Vnebezpečí se ocitla všechna pohraniční města, anejen před nepřátelskými vpády, vždyť se tu nedalo spoléhat ani na místní strážce aposádky. Nejeden mocný pán se už vtéto sužované zemi přiklonil kdruhé straně amnozí tak jistě učiní ivbudoucnu, někteří
možná podruhé nebo dokonce potřetí. Církevní hodnostáři ašlechtici se začínali ohlížet především na své zájmy avěrnost hodlali věnovat tomu, od koho se dal čekat větší prospěch. Anepotrvá dlouho, než někteří znich dospějí kzávěru, že je jen vjejich zájmu, aby se obrátili zády od obou bojovníků otrůn apostarali se sami osebe.
„Zaslechl jsem nějaké řeči, že váš kastelán vLudlowu není právě moc spolehlivý,“ poznamenal Cadfael. „Prý se spíš kloní kMatyldě, ikdyž mu král Štěpán dal vléno Lacy asvěřil mu ludlowský hrad. Akdyby král nebyl tak nablízku adobře si na něj nedohlížel, prý by ten chlapík dost možná obrátil.“
Hugh samozřejmě dávno věděl ovšem, očem se Cadfael doslechl. Vtěchto dobách nebylo vcelé zemi šerifa, který by neměl vpohotovosti všechny své zvědy asám pozorně neposlouchal, co se kde šustlo. Pokud Josce de Dinan zLudlowu skutečně uvažoval, že přejde na druhou stranu, apotom si to rozmyslel, může Hugh zatím věřit vjeho spolehlivost, ale jen sjistými výhradami, astejně si na něj raději dá dobrý pozor.
Nedůvěra není sice nejstrašnějším zlem občanské války, ale itak je skličující. Ještě štěstí, že člověk může alespoň věřit sta-
rým osvědčeným přátelům. Vždyť vtěchto dnech není snad nikoho, kdo by se náhle nepotřeboval opřít opevná záda dobrého přítele.
„Když se teď král Štěpán chystá svojskem do Worcesteru, nehne nikdo ani prstem anevystrčí hlavu ze dveří, dokud zas neodtáhne. Ale itak musím pořád naslouchat abýt ve střehu.“
Hugh vstal zlavice uzdi Cadfaelovy dílny, kam se vždycky rád na chvíli uchyloval před světem. „Teď už jdu konečně domů lehnout si do své postele – ikdyž mě kmanželce nepustí můj vlastní ukřičený spratek. Ale co ví takový zbožný člověk jako vy ootcovských starostech?“
Opravdu, co asi? „Vás ženáče to čeká všechny,“ klidně poznamenal bratr Cadfael. „Najednou jste doma zbyteční anikdo ovás zvlášť nestojí, když ti dva mají oči jen pro sebe. Zajdu na večerní apomodlím se za vás.“
Nejprve se však stavil ve špitálu prohlédnout spolu sbratrem Edmundem pár pacientů, kteří se jen pomalu vzpamatovávali ze svízelného putování, protože byli hodně zesláblí věkem, chudobou nebo hladem, převázal ránu po noži, která se nechtěla hojit, ateprve potom zašel na večerní pobožnost, aby se kromě svého přítele, jeho ženy adítěte pomodlil za mnohé jiné, kteří se měli narodit této zimy.
Anglii však zima svírala už kolik let aCadfael to dobře věděl. Král Štěpán byl korunován avládl, byť jenom chabě, většině země. Matylda, která sním soupeřila otrůn, ovládala západ adělala si stejné nároky jako Štěpán. Tito příbuzní, sestřenice abratranec, se ksobě chovali krajně nepříbuzensky, rvali se spolu arozervali iAnglii, jenže život musí jít dál, je třeba udržet víru apevně odolávat nástrahám osudu, nadále obdělávat půdu, 9
starat se oni rok za rokem, orat, vláčet, osévat, okopávat asklízet. Atady vklášteře je zase zapotřebí zasévat sémě víry aošetřovat apěstovat duše. Bratr Cadfael se olidstvo nebál, ať už se stane cokoli. Hughovo dítě bude novým pokolením, novým počátkem, novým utvrzením života; jarem uprostřed zimy.
Posledního listopadového dne zavítal na kapitulní shromáždění bratrského domu svatého Petra aPavla ve Shrewsbury bratr Herward, podpřevor benediktinského kláštera ve Worcesteru, který sem přijel předchozí noci ajako vzácný host byl uvítán vsamotném příbytku opata Radulfa. Ostatní bratři ojeho příjezdu většinou ani nevěděli apodivovali se, kdo to jen může být, že si ho tak obřadně přivádí sám opat ausazuje si ho po pravici. Tentokrát nevěděl ani bratr Cadfael onic víc než jeho druhové.
Opat ajeho host byli naprosto protikladní. Radulfus byl vysoký, vzpřímený, rázný, senergickými přísnými rysy adůstojně klidný. Když bylo zapotřebí, dokázal vzplanout hněvem, atřebaže svou zlost vždy dobře ovládal, nešťastníci zasažení oním žárem raději vždycky moudře ustoupili. Muž, který teď vešel po jeho boku, byl hubený, malé aútlé postavy, kolem tonzury měl šedé vlasy abylo na něm vidět, že je ještě hodně unavený po cestě. Stárnoucí oči však hleděly přímo akolem úst se táhly vrásky prozrazující vytrvalost atrpělivost.
„Náš bratr, podpřevor Herward zWorcesteru, knám přišel sposláním, vněmž jsem mu zatím nemohl příliš pomoci,“ začal opat. „Mnozí zvás jste pomáhali ošetřovat ubožáky, kteří se knám uchýlili po útěku zjeho města, azaslechli jste od nich možná něco, co by mu mohlo být dost platné. Požádal jsem ho proto, aby svou žádost zopakoval přede všemi.“
Návštěvník povstal, aby ho všichni lépe viděli aslyšeli. „Byl jsem vyslán, abych pátral po osudu dvou urozených dětí, které byly vpéči benediktinů vnašem městě, ale po útoku na město uprchly. Zatím se ještě nevrátily anám se podařilo vysledovat jejich stopy až po hranice tohoto kraje, kde se nám ztratily. Děti se chtěly dostat do Shrewsbury, aprotože náš řád je za ně zodpovědný, přišel jsem zjistit, jestli sem dorazily. Od otce opata jsem se dozvěděl, že pokud on ví, sem nedošly, ale není vyloučeno, že se onich na svých cestách doslechli někteří zdalších uprchlíků, nebo je dokonce viděli azmínili se onich před vámi. Byl bych vám vděčný za jakoukoli zprávu, která by vedla kjejich nalezení. Povím vám teď, jak se jmenují: dívka je Ermina Hugoninová, téměř už osmnáctiletá, abyla vpéči našich sester vženském klášteře, ajejí bratr se jmenuje Yves Hugonin, na starosti jsme ho měli my aje mu teprve třináct. Děti jsou úplnými sirotky ajejich strýc pobýval dlouho vzámoří ve Svaté zemi aprávě se vrátil azjistil, že zmizely. Jistě chápete,“ dodal bratr Herward ztrápeně, „jak trpce si teď vyčítám, že jsme nedokázali své svěřence ochránit, ikdyž po pravdě řečeno to není tak docela naše vina. Za daných okolností jsme prostě nemohli nic dělat.“
„Vpodobném zmatku azkáze se dá těžko žádat ipo dospělém, aby vše úspěšně zastal,“ zarmouceně souhlasil opat Radulfus. „Ale takové děti…“
„Chcete nám snad říct, že odešly zWorcesteru samy?“ zeptal se váhavě bratr Edmund. Nechtěl to pronést nijak nevěřícně ani přísně, ale bratr Herward vycítil zjeho slov výčitku apokorně sklonil hlavu.
„Nechci nikterak omlouvat sebe ani náš klášter. Ale všechno se sběhlo trochu jinak, než si představujete. Kútoku došlo časně 11
zrána, ale na jižní straně byl odražen anevěděli jsme vté chvíli, jak je vážný ani jak silné vojsko se na nás přivalilo. To jsme zjistili až později, když se přemístilo aprorazilo do města od severu.
Yves, ten chlapec, byl tou dobou náhodou na návštěvě usvé sestry azůstali od nás úplně odříznuti. Dovolím si říct, že lady Ermina je velmi tvrdohlavá mladá žena. Sestry vté chvíli pevně věřily, že bude nejlepší, když se shromáždí vkostele avyčkají tam, až se všechno přežene. Pevně věřily, že nájezdníci – ikdyž vám musím prozradit, že mnozí znich už byli opilí ahodně rozdivočelí – budou mít úctu kjejich stavu aneublíží jim onic víc, než že jim možná uloupí nějaké cennosti. Tvrdily prostě, že jim jejich víra přikazuje, aby zůstaly, ale lady Ermina byla jiného názoru atrvala na tom, že stejně jako mnozí jiní uteče změsta auchýlí se někam do bezpečí. Aprotože si to nedala vymluvit ajejí bratr ji odmítl pustit samotnou, nabídla se mladá jeptiška, Erminina učitelka, že půjde snimi, aby je bezpečně dovedla do úkrytu. Teprve když všichni nájezdníci odjeli anám se podařilo uhasit požár apostarat se omrtvé araněné, jsme se dozvěděli, že děti utekly změsta achtějí se dostat do Shrewsbury. Vybaveny byly dobře, ikdyž neměly koně, protože ovšechny jsme při útoku přišli. Dívka si ssebou vzala své šperky adost peněz ajistě je natolik chytrá, aby se dokázala včas ukrýt. Aslítostí musím přiznat, že nepochybila, když odešla, protože ti mužští zGloucesteru žádnou úctu knašim sestrám neprojevili, jak sestry pevně doufaly avěřily, ale pustošili apálili, unesli některé mladičké nejsličnější novicky atěžce zneužili představenou, která dívky chránila. Dívka tedy udělala dobře, že tomu unikla, ajen se modlím, aby teď byla isbratrem asestrou Hilarií někde vbezpečném úkrytu. Ale na jisto to bohužel nevím.“
Špitálník Denis, který znal každou duši, jež prošla zdejšími
branami, řekl spolitováním: „Moc nerad vám to říkám, ale sem ti tři určitě nedorazili. Žádnou takovou trojici jsme tu neviděli. Ale pojďte se mnou apromluvte si sám se všemi uprchlíky, které tu ještě máme vhostinském domě, atřeba istěmi ve špitálu; možná že se od nich něco užitečného dovíte.
Sami jsme až do této chvíle otěch mladých lidech nevěděli, takže jsme se na ně nevyptávali.“
„Třeba věděli onějakém svém příbuzném, nájemci nebo starém sloužícím tady ve městě, ani se unás nezastavili ajsou teď vbezpečí za hradbami,“ napadlo sklepníka Matouše.
„Je to dost možné,“ souhlasil bratr Herward atvář se mu trochu rozjasnila. „Ale sestra Hilarie by je byla asi raději přivedla sem, pod ochranu našeho řádu.“
„Pokud tu nenajdeme nikoho, kdo by nám mohl něco říci, budeme se muset obrátit na šerifa,“ rázně řekl opat. „Ten bude jistě vědět, kdo přibyl do města. Zmínil jste se však, bratře, že strýc těch sourozenců se právě vrátil zPalestiny. Jistě má známosti se zdejšími hodnostáři. Proč tedy nevede toto pátrání sám, osobně? Nemůže přece svalovat všechnu vinu na vás.“
Bratr Herward si vzdychl tak hluboce, až mu drobná postavička zprvu ztuhla apak zase sklíčeně ochabla. „Jejich strýc je rytířem zrodu Angevinů – ti sourozenci jsou dětmi jeho sestry – ajmenuje se Laurence d’Angers. Skutečně se právě navrátil zkřižáckých výprav, ale do Gloucesteru, kMatyldiným vojskům. Pravdou také je, že přijel až po tom nájezdu ažádnou vinu na něm nenese, protože se ho nezúčastnil. Ale nikdo zGloucesteru se teď neopováží vnašem městě ukázat. Je tam teď král smohutným vojskem apořádně rozzlobený, stejně 13
jako každý měšťan, který přišel ovšechno, co měl. Takže pátrání po těch dětech se může ujmout jedině náš klášter. Hledáme však děti tak nevinné, že bez zaváhání požádám opomoc třeba išerifa.“
„Ajá vás podpořím,“ ujistil ho Radulfus. „Ale nejprve – pokud nám nikdo zpřítomných nemůže nic říct…“ Rozhlédl se tázavě po shromáždění, ale viděl jen, jak všichni vrtí hlavami. „Dobrá, pak se musíme přeptat svých hostů. Víme teď, jak se ti sourozenci jmenují, jak jsou staří aže je snimi jeptiška, takže bychom se mohli dozvědět něco užitečného.“
Cadfael, který právě odcházel sostatními ze shromáždění kapituly, však nevěřil, že by ztakového pátrání mohlo něco vzejít. Pomáhal vposledních dnech bratru Edmundovi ubytovat ve špitálu hodně vyčerpaných poutníků, ale nepadlo ani slovo, že by znich někdo podobnou trojici potkal. Pocestní toho navyprávěli až dost aochotně, takže bylo co poslouchat, ale žádný znich se nezmínil osestře benediktinského řádu advou urozených dětech, putujících bez doprovodu jediného muže, který by je ochraňoval.
Astrýc je zřejmě přívržencem Matyldy, stejně jako Gilbert Prestcote je každým coulem věrný králi amezi oběma tábory plane nenávist jako svíce hořící ve worcesterském troudu. To všechno nevěstí nic dobrého. Opat Radulfus podpoří ještě dnes poselstvo svou přímluvou, ale je víc než pochybné, že by ti dva zjednali pro Laurence d’Angers nějakou pomoc.
Šerif přijal vyjednavače zdvořile avážně ve svém sídle na hradě asnehnutým obličejem vyslechl, co měl Herward na srdci. Byl to zamračený člověk sčerným obočím avousem, stváří spíše
odstrašující než dodávající jistoty, apřesto svým přísným způsobem spravedlivý. Muž, který si dovedl stát za svým slovem aza svými lidmi, pokud ovšem dostáli požadavkům, jaké na ně měl.
„Mrzí mě, že se dovídám otakové ztrátě,“ řekl, když Herward domluvil, „aještě světším zármutkem vám musím povědět, že ve Shrewsbury budete tu trojici hledat marně. Ode dne, kdy došlo kútoku, jsem dostával zprávy ovšech lidech, kteří přišli do našeho města zWorcesteru, ati tři mezi nimi rozhodně nejsou. Když teď Jeho Výsost posílila ve Worcesteru svou posádku, mnozí zutečenců se zase vrátili domů. Jestliže se však, jak říkáte, strýc těch sourozenců právě vrátil do Anglie aje to vlivný člověk, pak by snad mohl vést pátrání po dětech sám, ne?“
Herwardovou slabinou bylo, že vždycky odkládal co nejdéle osudný okamžik, azatím neprozradil ošlechtici nic víc než jeho jméno. To ovšem do této chvíle nenaznačovalo nic víc než rytíře ověnčeného slávou zkřižáckých výprav, bojovníka, který se právě vrátil ze Svaté země, kde vtéto chvíli vládne poměrný klid. Teď se však již nedalo nic dělat, musel spravdou ven.
„Můj pane,“ řekl Herward spovzdechem. „Laurence d’Angers je víc než ochoten ujmout se pátrání po svém synovci aneteři, ale potřebuje ktomu váš souhlas nebo zvláštní svolení Jeho královské Milosti. Neboť se vrátil domů jako Angevin, který přislíbil věrnost Matyldě, apřipojil se ise svými vojáky kjejímu vojsku vGloucesteru.“ Herward mluvil honem dál ve strachu, že ho šerif zarazí, neboť jakmile Prestcote pochopil dosah jeho slov, stáhl obočí do jediné ocelové čáry nad očima, které se náhle zúžily adívaly se mnohem ostřeji. „Přibyl do 15
Gloucesteru až týden po tom útoku, neměl sním pranic společného, ba ani oněm nevěděl, takže mu nelze nic vyčítat. Hned po návratu zjistil, že děti, jejichž je poručníkem, zmizely, apřeje si je jenom najít apřivést do bezpečí. Nikdo zGloucesteru se teď však kWorcesteru nemůže přiblížit ani vstoupit na královskou půdu bez zvláštního svolení.“
„Takže vy vlastně jednáte za něj,“ řekl Prestcote po významné odmlce. „Zastáváte se králova nepřítele.“
„Ve vší úctě, můj pane,“ rázně se ohradil Herward, „jednám za mladičké děvče amalého chlapce, děti, které se nedopustily ničeho, co by znich činilo nepřátele ať krále, nebo Matyldy.
Nezáleží mi na rozbrojích mezi královskými příbuznými, jen na osudu dvou dětí, které byly až do toho neštěstí vpéči našeho řádu. Není snad přirozené, že se za ně cítíme odpovědni aděláme všechno, co nám velí svědomí, abychom je našli?“
„Naprosto přirozené,“ suše přisvědčil šerif. „Přitom jste ale sám zWorcesteru ajistě nemáte ve velké oblibě královy nepřátele, ani jim snad nechcete pomáhat nebo se starat ojejich klid.“
„Vytrpěli jsme si od nich své stejně jak všichni ve Worcesteru, můj pane. Král Štěpán je naším vládcem, atak ho také uznáváme. Povinnost však cítím jenom ktěm dětem. Považte, jak bezradný azoufalý je teď jejich poručník. Chce po vás jen jedno jediné, anic jiného od vás také nežádám, než aby směl beze zbraně vstoupit na královskou půdu aaby mu nikdo nebránil vpátrání po neteři asynovci. Nikdo ho sice nemůže vinit ztoho vražedného útoku, ale stejně si nemyslím, že by si byl mezi lidmi znašeho či vašeho kraje jistý, ikdyby měl královský glejt anebo výslovný souhlas. Apřece je ochoten nebez-
pečí podstoupit. Pokud mu dáte glejt, zavazuje se, že splní toto poslání aonic jiného tu dbát nebude. Přijde neozbrojen, jen sdvěma pomocníky. Nemíní podniknout nic jiného, než najít svoje svěřence. Snažně vás oto prosím, můj pane, vzájmu těch dětí.“
Iopat Radulfus se přimluvil, ikdyž dost zdrženlivě. „Snad bychom měli slib tak čestného křižáka přijmout bez výhrad.“
Šerif chvíli zamračeně mlčel, nazlobeně uvažoval apak schladnou rozhodností prohlásil: „Ne. Žádný glejt vám nevydám, aikdyby tu byl sám král achtěl vám dát svůj souhlas, přemluvil bych ho kpravému opaku. Po tom, co se stalo, se bude skaždým Matyldiným přívržencem na mém území nakládat jako sválečným zajatcem, ne-li zvědem. Jestli tu chytneme rytíře d’Angers za podezřelých okolnosti, může mu jít ohlavu, aikdyby nedělal nic zlého, tak aspoň osvobodu. Nejde jen oto, co sám osobně zamýšlí. Ičlověk, který se nám zaváže slibem asvůj slib dodrží, si může odnést přehled onašich hradech aposádkách apozději prospět nepříteli. Kromě toho mám především za povinnost bojovat proti královým nepřátelům, akdyž se mi naskytne příležitost oslabit jejich vojska azajmout jim zdatného rytíře, tak to udělám. Nechci se nijak dotknout sira Laurence d’Angers, okterém dobře vím, že má vynikající pověst, ale žádný glejt mu nevystavím, ajestli se opováží vydat se knám ibez něj, měl by si na sebe dát dobrý pozor. Jistě se nevrátil zPalestiny, jen aby shnil někde vžaláři. Pokud se sem opováží, jedná na vlastní riziko.“
„Ale co ta dívka – Ermina?“ bezradně namítl Herward. „Ajejí bratr – vždyť je to ještě dítě. To je snad nebude nikdo hledat?“
„Řekl jsem snad něco takového? Budeme po nich pátrat, jak jen to dokážu zařídit, ale budou je hledat mí lidé. Ajestli je najdou, předají je živé azdravé strýci. Rozešlu rozkaz všem svým kastelánům avelitelům, aby po těch třech začali pátrat apořádně se po nich vyptali. Ale Matyldina rytíře si na území, které spravuji pro krále, rozhodně nepustím.“
Zneústupného tónu ivýrazu jeho tváře pochopili, že nic víc pro ně neudělá aže se stím musejí spokojit.
„Jistě by vám pomohlo, kdyby vám bratr Herward trochu tu trojici popsal,“ mírně navrhl Radulfus. „Ikdyž nevím, jestli tu dívku ajejí učitelku jeptišku zná dost dobře…“
„Několikrát knám přišly za chlapcem,“ řekl Herward. „Dokáži vám je všechny tři vypodobnit. Vaši vojáci by se měli ptát po Yvesu Hugoninovi, třináctiletém chlapci adědici nemalé části otcova jmění. Není na svá léta zvlášť velký, ale statný adobře stavěný, skulatým růžovým obličejem atmavě hnědými vlasy iočima. Ráno, když vypukl všechen ten zmatek, jsem ho viděl vjasně modrém kabátci, vpláštěnce skapucí avšedých nohavicích. Pokud jde oženy – sestru Hilarii poznají nejlépe podle šatu, ale měl bych snad ještě dodat, že je mladá, ne víc než pětadvacetiletá, avelmi štíhlá apůvabná. Ata dívka, Ermina…“ Bratr Herward zaváhal azahleděl se daleko za šerifa, jako by si chtěl co nejpřesněji vybavit dívku, kterou viděl jen několikrát, apřece se mu živě zapsala do paměti.
„Brzy jí bude osmnáct, ale kdy přesně, to nevím. Je snědší než její bratr, má téměř černé vlasy aoči aje vysoká avelmi energická. Je prý pohotová achytrá, ale dost umíněná.“
Nebyl to docela přesný popis dívčina zjevu, apřesto ji až překvapivě jasně vystihoval; tím víc, když bratr Herward dodal
trochu roztržitě, spíš jakoby sám ksobě: „Dalo by se říct, že je velmi krásná.“
Bratr Cadfael se vše dozvěděl od Hugha Beringara, ale až když se poslové rozjeli po hradech asídlech adonesli zprávu ido měst, aby tam byla veřejně rozhlášena. Co Prestcote slíbil, to také do posledního písmene splnil, ještě než se sám rozjel na své panství, aby vklidu oslavil svátky srodinou. Jestliže bude oznámeno, že se šerif oztracené děti zajímá, mělo by je to ochránit, kdyby se snimi někdo zjeho kraje potkal. Herward se mezitím vydal nazpátek do Worcesteru, tentokrát sněkolika muži coby svými strážci, ale hlavně spocitem, že se mu poslání podařilo splnit jen zčásti.
„Velmi krásná!“ opakoval po něm Hugh súsměvem. Byl to však starostlivý, dost smutný úsměv. Vždyť takové dívce, tvrdohlavé, krásné aodvážné, zbloudilé kdovíkde vkrajině čekající na zimu aohrožené lidskými rozbroji, by se snadno mohlo stát něco zlého.
„Ipodpřevorové mají oči,“ poznamenal mírně Cadfael amíchal bublající sirup proti kašli, který se pomaloučku vařil na roštu vdílně. „Při svém mládí by ta dívka ovšem mohla přijít kúhoně, ikdyby byla ošklivá. Ale co my víme, třeba jsou teď všichni ti tři mladí lidé někde vpohodlí avbezpečí. Škoda, že jejich strýc patří kdruhé straně anemůže po nich pátrat sám.“
„Ato se právě vrátil zJeruzaléma atěžko mu můžeme vyčítat, jak řádili ti vojáci ve Worcesteru. Nejspíš byl na křižáckých výpravách teprve nedávno aasi ho neznáte?“
„Patří už kjiné generaci, chlapče. Vždyť je to už šestadvacet let, co jsem odešel ze Svaté země.“ Cadfael sundal kotlík zroštu 19
aodstavil ho na hliněnou podlahu, aby přes noc pomalu zchladl.
Opatrně se narovnal vzádech. Táhne mu už šedesátka, ikdyž vypadá sotva na padesát. „Všechno se to tam jistě změnilo. Asláva brzy zašla. Zkterého že vyplouval přístavu?“
„ZTripolisu, aspoň podle Herwarda. Nejspíš jste to město za svého bouřliváckého mládí dobře znal. Mám dojem, že jste tehdy prošel snad celé pobřeží.“
„Nejvíce jsem však přilnul ke Svatému Šimonu, kde vloděnicích pracovali výborní řemeslníci. Měli tam moc dobrý přístav, apár mil proti proudu řeky ležela Antiochie.“
Cadfael měl pádný důvod vzpomínat na Antiochii, neboť tam začala ataké skončila jeho dlouhá křižácká dráha ijeho láska kPalestině, té krásné nehostinné akruté zemi zlata, písku aprudkých vichrů. Ve svém dnešním poklidném, prací naplněném přístavu, kde se konečně rozhodl zakotvit, si jen málokdy našel trochu času, aby se vracel ve vzpomínkách knezapomenutelným místům svého mládí. Teď se mu živě vybavilo celé to město, bujná zeleň říčního údolí, úzký příjemný stín vulicích azmatek na tržišti. AMariam, která prodávala ovoce azeleninu vPlachtařské uličce, smladým jemným obličejem zbarveným prudkým sluncem do zlatova astříbrna asčernými naolejovanými vlasy lesknoucími se pod závojem. Byla mu požehnáním, když přišel jako osmnáctiletý chlapec na Východ, stejně jako když odtud coby ostřílený voják azkušený mořeplavec ve třiatřiceti odcházel. Mladá vášnivá osamělá vdova, žena zlidu, která by hned tak každému nevyhovovala, protože byla příliš uzavřená, rozhodná azatvrzelá. Prázdnota, kterou vní po svém odchodu zanechal její zemřelý manžel, ji nesnesitelně bolela, akdyž přijala duši isrdce mladého cizince, snažila se tu mezeru
vyplnit. Cadfael se sní znal celý rok, ještě než křižácká vojska odtáhla kJeruzalému.
Měl ijiné ženy, před ní ipozději. Vzpomínal na ně svděčností abez sebemenšího pocitu provinění. Dal jim radost aněhu atotéž dostal od nich. Žádná si na něj nikdy nestěžovala. Když občas přece jen pocítil výčitky svědomí, zdůvodů spíše formálních, moc si je nepřipouštěl. Bylo by přece urážkou, kdyby měl litovat, že miloval ženu, jako byla Mariam.
„Mají tam teď všelijaké úmluvy, které jim zajišťují mír, ikdyž jen na nějaký čas,“ řekl zamyšleně. „Takový pán zrodu Angevinů by si snadno mohl říct, že je ho teď zapotřebí spíš tady než unich, zvlášť když jde ozájmy jeho vládkyně. Aco jsem oněm slyšel, má dobrou pověst. Škoda jen, že se vrátil právě vdobě, kdy tu panuje největší nenávist.“
„Vůbec je škoda, že slušní lidé mají mít tolik důvodů knenávisti,“ zarmouceně poznamenal Hugh. „Já sám patřím králi, zvolil jsem si ho sočima otevřenýma. Mám krále Štěpána rád
ahned tak by mě nic nezlákalo, abych se přiklonil na druhou stranu. Ale zrovna tak dobře chápu, proč takový baron zAnjou spěchá domů sloužit své velitelce stejně věrně, jako sloužím já Štěpánovi. Tahle občanská válka úplně zpochybnila naše hodnoty, Cadfaele.“
„Ne tak docela všechny,“ pevně namítl Cadfael. „Co jenom vím, ještě nebyla doba, kdy by se na světě žilo snadno aklidně. Váš chlapec ale vyroste do lepšího, spořádanějšího světa. Ale už jsem pro dnešek hotový aco chvíli mě zavolá zvon na večerní.“
Společně vyšli do studené temné zahrady aucítili, jak se jim na tváře snesly vločky prvního letošního sněhu. Ve vzduchu bylo cítit napětí, ale sníh padal lehce jako pouhé chmýří. Dále 21
na severu hustě chumelilo, severozápadní vítr přinesl suchý jemný sníh, který změnil noc vbílou vířivou mlhu, zahalil obrysy, zakryl pěšiny aležel navátý do ostrých zčeřených vln, které se co chvíli znovu zvedaly ausazovaly vnových útvarech. Údolí zapadla až do nebezpečné míry sněhem akopce zase trčely odhaleny. Moudří lidé zůstali doma, honem pozavírali okenice adveře aucpali všechny škvíry mezi prkny, jimiž se dovnitř snažily prodrat tenké bílé prstíky. První sníh ataké první tuhý mráz. Díky Bohu, že Herward ajeho přátelé jsou teď už skoro doma aten nečas přečkají, pomyslel si Cadfael, když zaslechl zvon vyzvánějící kvečerní bohoslužbě, ahonem přidal do kroku.
Ale co je asi sErminou aYvesem Hugoninovými, kteří teď bloudí někde mezi Shrewsbury aWorcesterem, aco stou mladou sestrou benediktinského řádu, která se vušlechtilé nevinnosti nabídla, že půjde snimi azavede je do bezpečí?
Pátého prosincového dne kolem poledního přinesl na shrewsburské opatství jistý pocestný zjihu naléhavou zprávu. Předešlou noc přespal na bromfieldském převorství, nějakých dvacet mil odtud, aměl to štěstí, že aspoň po hlavní silnici se dalo jakžtakž projít. Bromfieldský převor Leonard býval až do svého povýšení mnichem ve Shrewsbury, odedávna se přátelil sbratrem Cadfaelem avěděl ojeho léčitelských schopnostech.
„Vnoci přinesli na převorství nějací dobří lidé zraněného muže,“ hlásil posel. „Našli ho vysvlečeného azbitého ucesty, jak ho tam někdo nechal ležet nejspíš vdomnění, že je mrtvý. Ataky už napůl mrtvý je – je na tom hodně zle. Ležet tam celou noc vmrazu, tak by byl do rána dočista zmrzl. Převor Leonard mě požádal, abych sem zašel za bratrem Cadfaelem, protože ikdyž vBromfieldu dovedou ošetřovat rány, na tenhle případ nestačí, aty máš prý, bratře, hodně zkušeností zválek amožná že bys toho nešťastníka dokázal zachránit. Moc bys 23
jim pomohl abyli by ti vděční, kdyby ses knim mohl vypravit azdržet se vBromfieldu, dokud se ten člověk neuzdraví nebo si ho chudáka nepovolá Pán Bůh.“
„Jestli mi dovolí opat apřevor, ochotně půjdu,“ vážně odpověděl Cadfael. „Copak tak blízko Ludlowu řádí usilnic lapkové? Tak daleko že by to už na jihu dospělo?“
„Anavíc je ten chudák také mnich, poznali to na něm podle tonzury,“ řekl pocestný.
„Pojďte se mnou,“ vybídl ho Cadfael. „Rovnou to povíme převoru Robertovi.“
Převor Robert vyslechl účastně prosbu anic nenamítal, vždyť nebylo na něm, aby se vydával za tak krutého mrazu na dlouhou cestu. Šel přednést prosbu opatovi avrátil se sjeho souhlasem.
„Otec opat ti vzkazuje, aby sis vybral ve stájích dobrého koně, budeš ho prý určitě potřebovat, bratře Cadfaele. Smíš zůstat vBromfieldu, jak dlouho jen bude zapotřebí, amy si mezitím pošleme ksvatému Jiljí pro bratra Marka, protože bratr Oswin nemá ještě dost zkušeností, aby se mohl sám starat onaše nemocné.“
Cadfael sním rozhodně, byť trochu zdrženlivě souhlasil. Oswin je sice nadmíru ochotný apráci oddaný, ale opravdu na něj není spolehnutí, že by dokázal vyléčit různé choroby, které se mohou vzimě vyskytnout. Marek bude jistě opouštět své malomocné vútulku na kraji města slítostí, ale když Pán Bůh dá, nebude se tu muset zdržet nadlouho.
„Jak vypadají cesty?“ zeptal se Cadfael posla, když si vybíral koně apocestný nechával svého ve stáji. „Dostal jste se sem celkem rychle ajá bych měl taky dorazit do Bromfieldu brzy.“
„Nejhorší je ten vítr, bratře, ale aspoň sfoukal ze silnice skoro všechen sníh; až na pár ošklivých míst. Zaváté jsou jen postranní cesty. Když vyrazíš hned, mělo by se ti jet dobře. Určitě je příjemnější ujíždět kjihu než kseveru, aspoň budeš mít vítr vzádech.“
Cadfael si důkladně promyslel, co si ssebou vzít vmošně. Měl různé lektvary, masti aléky proti horečce, jaké se hned tak vžádném špitálu nenajdou, iobyčejnější medicíny, které vBromfieldu jistě nechybí, ačím méně toho poveze, tím rychleji se mu pojede. Obul si těžké vysoké boty, přes kutnu navlékl silný cestovní plášť apevně si přitáhl jeho záhyby kolem pasu. Kdyby neodjížděl za tak smutným posláním, měl by radost, že si může zas jednou vyrazit do světa, anavíc si ještě vybrat pěkného koně, což se na opatství hned tak někomu nedovoluje. Svého času se hodně nacestoval za zimy ipod žhavým sluncem asněhu se nebál, ikdyž byl dost moudrý, aby ho nepodceňoval apohyboval se vněm co nejopatrněji.
Poté, co začalo sněžit, se už čtyři dny drželo stejné počasí. Kolem poledne vysvitlo na chvíli slunce, pak se zas obloha zatáhla mraky, pozdě večer napadl čerstvý sníh, atřebaže pořád mrzlo až praštělo, sněžilo dlouho do noci. Kolem Shrewsbury se snášel lehký prachový sníh apo každém zafoukání větru se vzorec bílých vloček ačerné půdy změnil. Jak Cadfael ujížděl kjihu, byly však louky kolem pořád bělejší apříkopy docela zasněžené. Větve stromů se pod nákladem sněhu prohýbaly auprostřed odpoledne se už stejně těžce skláněla kvýchodu vobrovitých modročerných mračnech iobloha. Jestli to takhle půjde dál, přitáhnou za chvilku zkopců vlci azačnou se hladově plížit klidským obydlím. To už je lépe ježkům, kteří celou zimu 25
vklidu prospí, nebo veverkám, zalezlým do děr, kde mají připravené zásoby. Na podzim byla přece spousta oříšků ižaludů.
Jízda na koni Cadfaela těšila, ikdyž cestoval sám aza tuhého mrazu. Málokdy měl teď možnost trochu si vyjet, byla to jedna zradostí, kterých se musel vzdát pro poklidný život vklášteře ipro pocit, že konečně ví, kam patří. Ať se člověk rozhodne, jak chce, vždycky něčeho lituje. Cadfael se přikrčil, aby čelil ostrému větru, aspatřil první vichrem hnané sněhové vločky. Byly jemné jako prach, vířily všude kolem akůň se jich polekal azpomalil. Zato Cadfael, oblečený vkutně aplášti, je ani necítil. Myslel především na člověka, který ho čeká na konci cesty. Ten druhý je prý také mnich, aspoň to říkal posel. Že by zBromfieldu? Určitě ne. Být to jeden zjejich lidí, zmínili by se oněm jménem. Je to snad nějaký mnich, který se vydal vnoci na cesty?
Ale za jakým posláním vyrazil? Nebo ho snad loupežníci avrahové přepadli někde na útěku? Tou dobou se ovšem skrývali vokolí ijiní lidé pocházející zdobytého Worcesteru, akdepak teď asi jsou? Je možné, že ten pocestný vmnišském šatu utíkal před stejnými krutostmi?
Sníh padal ještě hustěji akolem Cadfaela se po obou stranách hnaly dvě jemné jakoby pěnové záclony arozráženy jeho statným tělem před ním povlávaly jako dva konce perličkové šály apoháněly ho vpřed. Snad čtyřikrát se cestou pozdravil sjinými lidskými bytostmi, ale všechny je potkal docela blízko jejich domova. Neboť vtakovém nečase se vydávají na cestu jenom zoufalci.
Než dojel kbráně Bromfieldu apřekročil lávku přes říčku Onny, setmělo se. Kůň byl vyčerpaný, odfrkoval, až se mu
unozder srážela zmrzlá pěna, apodrážděně škubal hřbetem aboky. Cadfael súlevou sesedl mezi loučemi vbráně apředal uzdu laickému bratrovi. To už se před ním otevřelo známé nádvoří, rovnější než shrewsburské, akolem vyvstaly budovy kláštera, tu atam pozlacené plamenem louče. Ve tmě se tyčil kostel Panny Marie, na svých skromných základech výstavný avznešený. Ale přes nádvoří přicházel ze stínů sám převor Leonard, vysoký, klátivě se pohybující, volavku připomínající muž snosem podobným zobáku asúzkostlivým výrazem, máchající pažemi jako křídly. Nádvoří bylo přes den jistě několikrát zameteno, ale pod nohama se mu už znovu bělalo jemným sněhovým povlakem. Do rána tu bude plno čerstvého sněhu, pokud ho ovšem vítr zpoloviny neodvane anezanese jinam.
„Jsi to ty, Cadfaele?“ Převor byl krátkozraký amusel iza dne napínat zrak amhouřit oči, ale pokusil se nahmatat ruku, která se kněmu vztahovala, uchopil ji adobře poznal. „Díky Bohu, že jsi přijel! Moc se otoho člověka strachuji… Ale určitě jsi měl hroznou cestu… Pojď dál, honem pojď dál, všechno jsem pro tebe dal připravit, nocleh ijídlo. Jistě jsi hladový aunavený.“
„Nejdříve bych se na něj chtěl podívat,“ řekl Cadfael rázně, akdyž cílevědomě vykročil po nádvoří, zanechával na bílé přikrývce čerstvě napadaného sněhu široké stopy svých bot. Převor Leonard rázoval vedle něj, snažil se dělat dlouhýma nohama stejně krátké kroky jako Cadfael apřitom mu rychle všechno povědět.
„Uložili jsme ho zvlášť, aby měl klid, austavičně ho hlídáme. Dýchá, ale chraptivě, jako kdyby měl prasklou lebku. Od chvíle, co ho sem přinesli, nepromluvil jediné slovo ani neotevřel
oči. Po celém těle mu naskakují modřiny, ale ty se zahojí. Zato ho někdo pořádně bodl nožem arána mu hodně krvácela, ale už se nám podařilo krvácení zastavit. Pojďme tudy – uvnitř není taková zima…“
Špitál stál trošičku stranou, chráněn před větrem budovou kostela. Cadfael sLeonardem vešli dovnitř, zavřeli dveře před nočním chladem aLeonard vedl přítele kmalé, téměř nezařízené komůrce, kde vedle lůžka hořela olejová lampička. Když vešli, povstal mladý bratr klečící na zemi atrochu poodstoupil od lože nemocného, aby jim udělal místo.
Pacient ležel pod navršenými přikrývkami, natažen na zádech jako vrakvi. Nepochybně dýchal, ale chraptivě asnámahou asvým dechem jen taktak zvedal přikrývku na prsou. Obličej trčící zpolštáře měl nehybný, oči zavřené atváře pod vystouplými lícními kostmi propadlé apromodralé. Na hlavě měl obvaz, který zakrýval tonzuru, ačelo pod fáči napuchlé, zhmožděné atak znetvořené, že se mu ve všech těch ranách úplně ztrácelo jedno oko. Jen těžko se dalo říci, jak asi vypadal, než přišel ke svému zranění, ale Cadfael usoudil, že je urostlý apoměrně mladý, pravděpodobně ne starší než pětatřicet let.
„Opravdu je to pravý div, že nemá zlomené žádné kosti,“ zašeptal Cadfaelovi Leonard. „Ledaže by měl prasklou lebku… Ale jistě ho později pořádně prohlédneš…“
„Nejlíp, když se do toho dám hned,“ prakticky řekl Cadfael, svlékl si plášť, položil si mošnu na kamennou podlahu adal se do práce. Vrohu komůrky bylo zatopeno pod malým roštem, ale když Cadfael sáhl pod přikrývky anahmatal bok, stehno alýtko, shledal, že svalstvo, které na jeho dotek vůbec nereaguje, je smrtelně chladné. Nemocného tu sice přikryli pečlivě, ale nestačilo to.
„Položte ke krbu vkuchyni kameny, pořádně je nahřejte azabalte do flanelu,“ řekl Cadfael. „Musíme ho zahřát, ajen co kameny vychladnou, honem je vyměnit. Ten člověk není prochladlý jenom zimou, ale vším, co prodělal, když ho přepadli, amusíme ho ztoho dostat, jinak se neprobere. Sám jsem nejednou viděl, jak se lidé otřesení hrozným zážitkem nebo krutostí otočili zády ke světu azemřeli, ikdyž na těle smrtelně nemocní nebyli. Zkusili jste do něho vpravit trochu jídla nebo pití?“
„Pokoušeli jsme se oto, ale nic nepolkne. Ikapka vína mu zase jenom vyteče zúst.“ Takže má zřejmě zraněná ústa po ráně pěstí nebo klackem. Anejspíš přišel iozuby. Ba ne, když mu
Cadfael opatrně odhrnul vrchní ret, objevily se pevné bílé zuby, zaťaté avelké.
Mladý bratr mezitím tiše vyklouzl zkomůrky azašel požádat vkuchyni, aby tam nahřáli kameny nebo cihly. Cadfael odkryl přikrývky aprohlédl si od hlavy kpatě nahé tělo. Bratři zraněného neoblékli, nechali ho ležet jen pod plátěným prostěradlem, aby se všech podlitin aškrábanců nedotýkalo nic než čistá látka: Rána po noži těsně pod srdcem byla pevně ovázaná.
Cadfaela ani nenapadlo, aby obvaz odvinul, neměl nejmenší důvod pochybovat, že každá rána na mužově těle byla pečlivě vyčištěna aošetřena. Vjel však prsty pod horní vrstvu obvazu anahmatal kosti pod ním.
„Určitě ho chtěli zabít. Ale nůž se zarazil ožebro ati lotři se už nezdržovali, aby se přesvědčili, jestli je mrtvý nebo ne. Než se mu to stalo, byl jistě silák, to je na něm vidět. Násilníci museli být přinejmenším tři.“
Co nejpečlivěji ošetřil všechna zranění, znichž některá už málem začala ošklivě hnisat, asáhl hluboko do svých zásob 29
mastí, jak si je za léta nashromáždil. Lehčí ačisté ranky však nechal, ať se zhojí samy. To už přinesli zkuchyně nahřáté kameny. Asi tři ochotní mladí bratři se starostlivě točili kolem lůžka, pečlivě raněného obložili, co nejtěsněji mu položili kameny kolem těla, ale zas ne tak blízko, aby se ho dotýkaly, aobětavě odběhli nahřívat další. Kdlouhým kostnatým nohám přiložili velkou horkou cihlu, neboť, jak řekl Cadfael, když nohy zůstanou studené, zůstane studené celé tělo. Teď už zbývalo ošetřit potlučenou hlavu. Leonard podepřel raněného vzádech aCadfael odvinul obvazy. Objevila se tonzura arozcuchané hnědé vlasy nad temenem, sdvěma ranami, které ještě krvácely. Muž měl vlasy husté asilné aměl jich tolik, že by mu měly lebku ochránit. Cadfael jemně přejížděl po klenuté kosti, ale prohlubeninu nikde nenašel. Oddechl si, ale pořád ještě se neodvažoval příliš doufat.
„Zřejmě je po tom zranění jako beze smyslů, ale myslím, že lebku má celou. Zase ji ovážeme, aby se mu dobře leželo aaby mu bylo teplo. Žádnou puklinu jsem nenašel.“
Když bylo všechno hotovo, leželo němé tělo jako předtím aaž na všechna ta ošetření na něm nebyla znát sebemenší změna. Bratři dál svědomitě vyměňovali kameny, které pomalu chladly azačínaly na raněného působit. Jeho tělo teď bylo na dotek měkčí ateplejší azřejmě schopné se hojit.
„Už ho můžeme nechat,“ řekl Cadfael ase zamyšleným zamračením si raněného prohlížel. „Vnoci uněho posedím avyspím se až zítra přes den, to už spíš uvidíme, jak se mu vede. Ale řekl bych, že to přežije. Ateď bych se, otče převore, svaším dovolením rád pustil do večeře, kterou jste mi slíbil. Ale nejdřív bych vás poprosil, abyste mi sehnal nějakého zdatného
mladíka, který by mi stáhl boty, protože sám bych se teď zout nedokázal.“