ÚTERÝ 9. ÚNORA 2016, 3.15 Její bosé nohy se lepily k namrzlému povrchu, přesto běžela dál. Mys lela si, že křičí, přitom jí z hrdla nevyšla ani hláska. Narazila si loket o kus žuly, ale v porovnání se strachem to byla zanedbatelná bolest. Zariskovala a ohlédla se přes rameno. Za sebou viděla jen černočernou tmu, stejně jako před sebou. Nechtíc opustila cestu a teď byla ztracená mezi vápencovými a žulovými kvádry. Studené kamení jí rozdíralo chodidla. Pokusila se překročit obrubník, který tam jistojistě musel být, ale narazila si palec a spadla po hlavě do další uličky. Dokázala myslet jedině na to, že se musí dostat do bezpečí. Zvedla se na zkrvavená kolena a zaposlouchala se. Ticho. Žádné praskání větviček ani šustění listí. Že by ji nechal na pokoji? Vzdal to, přestal ji honit? Když se teď konečně zastavila, zahryzla se do ní mrazivá noc. Roztřásla se zimou. Rozhlédla se a o kus níž ve svahu spatřila světla. Enkláva nízkých domků. Teď už přesně věděla, kde je. V dálce bylo vidět jantarový svit pouličních lamp. Bezpečí. Rychle se rozhlédla. Stačí doběhnout tam dolů. V duchu napočítala do tří, připravila se na závěrečný úprk do úkrytu. „Teď, nebo nikdy,“ zašeptala a bez ohledu na svou nahotu se přikrčila, připravená vymrštit se jako panter. Teprve v tu chvíli uviděla obláček páry, něčí dech v mrazivé noci. Ucítila, jak jí jeho ruka sevřela krk a zmáčkla jí průdušnici. Přitiskl ji zády k sobě. Do nosu ji uhodila nasládlá vůně aviváže z jeho bundy, smíšená s kyselým pachem vzteku. S posledním přílivem adrenalinu prudce vrazila lokty dozadu, jemu do prsou. Heknul, povolil sevření a byla volná. S křikem se dala na útěk. Narážela do kvádrů, přeskakovala namrzlé balvany a nízké obrubníky, zakopávala, přesto stále s křikem utíkala ze svahu k těm světlům. Už tam bude. Za sebou slyšela dusot jeho nohou. Doháněl ji. Ne, panebože, prosím tě, ne! Musí uhnout z cesty. Vzala to doleva, kličkovala, málem už se dostala ke zdi, ale najednou země před 7
Nebezpecna mista_2.vydani.indd 7
13.01.26 12:42