Tezké pocT y
zakrslé jehličnaté křoví se zachvěje. Pak na ně odnikud dupne velká šupinatá tlapa s dlouhými drápy. Drobné větvičky ublíženě zapraští a zůstanou ležet na zemi. Opodál rozdrtí tlapa další trs zeleně. Pozor, není to tráva – než se na Zemi objeví první anglický trávníček, bude to trvat ještě pěkných pár milionů let. Zatím všechno ovládají jehličnany, primitivní kapradiny, cykasy a jiné předpotopní rostlinky, které dnes můžete vidět v muzeu. Nebo na něčí zahradě, protože pár z nich je tak tvrdohlavých, že přežije celou tu dlouhou dobu až do současnosti. Nic tu nekvete, takže kytičku pro paní učitelku byste tu taky hledali marně. Ale v téhle době ještě učitelky (naštěstí?) neexistují. Jsme v pozdním triasu, před nějakými dvěma sty třiceti miliony let. A možná je dobře, že se tu květiny nevyskytují. Tvor, který tak bezohledně dupe po místních rostlinkách, by je pošlapal taky.
K zemi se sehne mohutná šupinatá tlama plná ostrých tesáků. Nozdry s funěním prozkoumávají trs kapradin. Ve slunci se zablyští pár plazích oček. Dravec, kterého nám kromě hlavy zakrývá malá borovice, se rozhlíží. Pak se rozhodne. Dinosaurus zamíří směrem, z něhož přichází lákavá vůně kořisti. Vynoří se zpoza křoví a… No tak moment.
Tohle ale není žádný dinosaurus!
Lovec, kterého sledujeme, se jmenuje saurosuchus. Opravdu to není dinosaurus, i když za takovouhle zubatou tlamu by se ani takový alosaurus nemusel stydět. Na rozdíl od něj ale tohle stvoření kráčí po všech čtyřech a patří do skupiny živočichů, kterým se říká archosauři. Dinosauři se vyvinuli z podobných tvorů o trochu dříve. Je to tedy takový dinosauří prabratranec. Má blízko ke krokodýlům a vlastně i vypadá trochu jako takový čipernější krokodýl s dlouhýma nohama. Až na to, že neloví ve vodě. Loví pěkně na souši. A loví právě teď.
My jej na chvíli opustíme, abychom se mohli lépe podívat na prostředí, ve kterém je tenhle praplaz doma. Je to zajímavé prostředí. Kdysi dávno, ještě předtím, než nastalo období triasu, se totiž se Zemí stalo něco naprosto výjimečného. Mohly za to tektonické pláty, tedy části vnější slupky zeměkoule, které si pomalu kloužou na moři roztopené horniny v zemském plášti a pevniny a moře se hýbou s nimi. Vypadá to jako neskutečně pomalý valčík, nebo možná jako zrovna tak pomalá partie Twisteru. Severní Amerika na červenou. Asie na žlutou. Austrálie na modrou. A tak dále. Až
na to, že při valčíku ani Twisteru se netrhá zem, pokud nemáte tu čest s někým hodně zbrklým nebo hodně… velkým, nevybuchují sopky a nekoná se zemětřesení. Nicméně tehdy se kontinentům povedl zajímavý kousek: všechny se sešly, srazily a stáhly k sobě jako skupinka starých drben a stvořily jeden jediný obrovský prakontinent. Není to poprvé, kdy se všechny kontinenty takhle sešly, ale pořád je to něco výjimečného. Tahle megapevnina se jmenuje Pangea a bude se natahovat přes celou Zemi až do doby, kdy se v pozdní juře rozpadne.
Po triasové Pangeji se kromě našeho saurosucha pohybuje spousta zajímavých tvorů. Velká část z nich jsou plazi. Pozor, plazi, ale ne dinosauři. Těch je tu zatím jenom pár a jsou to tak trochu otloukánci. Doba, kdy převezmou vládu, je ještě daleko. Pomaloučku se blíží, teď ale žijí v ústraní a dovolovat si moc nemůžou. Svých posledních pár milionů let na výsluní si užívají nedinosauří archosauři. Za nějakou dobu je ovšem jejich prapotomci z tohohle výsluní vyženou. A to, že přežili obrovské vymírání před dvaceti miliony let, jim nijak nepomůže.
Ano, před nějakými těmi miliony let na konci období jménem perm se odehrálo největší vymírání, jaké kdy kdo na Zemi zažil. Tedy zatím. Obrovský a pěkně živý strom života byl tímhle vymíráním opravdu hodně, hodně prostříhaný. Nebo spíš usušený. V permu se poněkud utrhly ze řetězu sopky v místech dnešní Sibiře. Vychrlily do ovzduší tolik skleníkových plynů, že se jim ze Země opravdu povedlo
udělat skleník. A rozhodně to nebyl žádný okrasný skleník:
v důsledku jejich řádění se změnilo podnebí, otrávily oceány, oteplilo se a vůbec, Země se dočasně změnila na pěkně drsné a nehostinné místo a zdaleka ne všichni si s touhle změnou dokázali poradit. Velká spousta tvorů na zemi i v moři vymřela a někteří přežili jen tak o vlásek. Ale přesto přežili. Jakmile se příšerné životní podmínky, které tohle vymírání způsobily, zase trochu umoudřily, život se mohl sebrat a pokračovat dál.
Teď v triasu už život sice zase stojí na nohou, ale ty nohy jsou ještě pořád trochu roztřesené. Vývojové větve, které byly tak ošklivě osekané, se i přesto začínají znovu pomalu rozvětvovat. Země se vzpamatovává. Vlastně ji čeká jedno z nejzajímavějších období vůbec – a zvířátka, která se během něj objeví, obzvlášť ti dinosauři, taky budou stát za to.
A první z nich už jsou tady, i když zatím nejsou nic moc. Právě teď si zahrají jen takovou malou roličku.
Ta se zrovna blíží. Už je skoro tu. Takže klapka, kamera a… Napravo od saurosucha zašustí křoví a z něj vyskočí malý tvoreček. Při pohledu na obra před sebou prudce zabrzdí, až mu od tlapiček odletuje hlína, a poděšeně piští. Pištění se s několikanásobnou ozvěnou ozve i z křoví za ním, ale to už se ze zakrslé borovice vynoří asi pět nebo šest dalších tvorečků. Na chvíli strnou.
Jsou to eoraptoři. Ve jméně slyšíme raptor a možná si hned představíme něco velkého, chytrého a hodně zubatého, ale i kdybyste se náhodou ocitli uprostřed jejich
smečky, tihle raptoři by pro vás žádnou hrozbou nebyli. Jsou velcí jenom jako pes, a i když jsou to dobří lovci, v jejich zubatých tlamičkách většinou končí tak akorát hmyz a ještěrky. Proti obrovi, který na ně překvapeně zírá, jsou to doslova trpaslíčci.
Skupinka eoraptorů při pohledu na dravce na vteřinku strne. Pak ale všichni se splašeným cvrlikáním vyrazí znovu vpřed. Prokličkují kolem překvapeného saurosucha a se zašustěním zmizí v křoví. Dravec po nich chňapne, ale žádnou z malých rychlých potvůrek nechytí. Tím role dinosaurů prozatím končí. Saurosuchus si odfrkne a pokračuje v cestě. Má spadeno na mnohem lepší kořist.
Před několika dny se na jeho území zatoulalo stádečko étosauroidů, čtyřnohých býložravců o něco menších než on. Těchhle tvorů ze skupiny étosaurů, kteří se podobají obrovské ještěrce s pancířem na zádech a s krátkým rypáčkem stočeným nahoru, se tu po okolí popásá docela hodně a saurosuchovi se málem podařilo jednoho z nich ulovit. Jenom málem. Stádo i s poraněným étosauroidem mu nakonec uteklo, ale on je mu od té doby v patách. Nijak zvlášť nespěchá. Zranění za něj udělá špinavou práci a jeho lov pak bude o to snazší.
Zničehonic se před ním ale porost primitivní zeleně otevře a saurosuchus se překvapeně zastaví. Po stopách nemůže pokračovat, leda by popohnal evoluci a během několika minut si nechal narůst křídla. Před sebou má totiž jenom vzduch.
Vlastně je to menší kaňon. Je asi pět metrů široký a zhruba stejně hluboký. Vlastně takový větší příkop. Korytem na dně se valí rychlá řeka, ubublaná jako nos při rýmě, a napovídá, jak příkop vznikl. Saurosuchus neví o řekách vůbec nic, ale kdyby věděl, došlo by mu, že rychlá řeka se tady zakusovala do skály pod sebou, rok za rokem, a každý rok se přitom zaryla o kousek hlouběji. Po nějakém tom tisíci let se jí povedlo vyhloubit tenhle příkop. Kdo ví, jak hluboko se ještě dostane, ale vypadá, že se ještě pěkných pár let bude pomaličku prokopávat hlouběji.
Saurosuchus otráveně nakoukne přes okraj kaňonu.
Kromě zmíněné bublající říčky, ve které se sem tam stříbřitě blýskne malá rybka, tam není vůbec nic. Tedy, ještě jsou tam nějaké kapradiny. A kameny. Kameny, ty jsou všude.
Ale ani kousek étosauroida. Saurosuchus pro jistotu začenichá kolem. A znovu ožije. Kdyby mohl, byl by se spokojeně usmál. Stopa zraněného étosauroida tu nekončí – stáčí se doprava, podél kaňonu. Saurosuchus po ní znovu vyrazí. Asi mu připadá, že jde skoro rovně, ale vlastně opisuje hodně velký kruh, nebo možná jenom oblouk. Kaňon se místy rozšiřuje, místy zužuje, ale pořád je moc velký na to, aby přes něj byl saurosuchus schopný přelézt. Vlastně je tak strmý, že by se přes něj asi nedokázal přeškrábat žádný místní tvor. Kdyby některý z plazů, kteří tu žijí, spadnul dolů a přežil to, jeho jedinou šancí by bylo plavat po proudu tak dlouho, dokud se stěny kaňonu milostivě trochu nesníží. Nebo dokud by nedoplaval do moře. Ale vzhledem k tomu,
co žije v moři, by to asi nebyl nejlepší nápad. Zřejmě bude
lepší do kaňonu nepadat. Saurosuchus to moc dobře ví. V jednu chvíli se ale zastaví na kraji kaňonu, zírá a rozmýšlí, co dělat dál. Stopa étosauroida tady nekončí. Vede ale přímo přes kaňon.
Ne, étosauroides taky neošidil evoluci. Křídla mu určitě zničehonic nenarostla. Kdyby si každý mohl létat, jak se mu zlíbí, kam bychom došli? Vlastně asi nikam, protože bychom tam doletěli. Nicméně étosauroides křídla nepotřeboval. Přes kaňon v tom místě leží dva spadlé kmeny velkých jehličnanů. Vypadá to, že rostly na protější straně, tak těsně u kraje, že jim kořeny visely dolů do kaňonu jako záclonky, a jak se do nich opřel vítr, vyvrátil je napříč přes příkop. Teď tam leží vedle sebe jako zamilované kolejnice a vytváří sice stoprocentně přírodní, ale zato pěkně rozkývaný most. Čich saurosuchovi říká, že étosauroides přešel přímo přes něj. Začenichá kolem. A nejen ten zraněný –za mostem je jich celé stádo. Pokud svoji kořist chce získat, musí jít na druhou stranu taky.
Saurosuchus se ale na most nijak nehrne. Když se zkusmo opře o dřevo předními tlapami, kmen se zachvěje a výhružně zaskřípe. A jak už jsme řekli, pokud při přechodu spadne dolů, pořádně si zaplave, pokud z něj ostré kameny na dně rovnou neudělají sekanou. Ale pokud půjde okolo a pokusí se najít lepší most, stádo mu uteče. Nakonec se rozhodne. Opatrně položí přední tlapy na dřevo a zbytek těla vytáhne za nimi. Vydá se na druhou stranu.
Kaňon je v tomhle místě široký necelé čtyři metry, ale
saurosuchus se přes něj sune šnečí rychlostí. Bručí si přitom sám pro sebe, opatrně šoupe nohama po smůlou ulepených kmenech a snaží se neposlouchat škodolibé bublání vody pod sebou. Připadá mu, že čím dál se dostane, tím hlouběji je řeka pod ním. I tak mu to jde celkem dobře.
Dlouho to ale nevydrží.
V jednu chvíli se mu levý kmen začne pomaličku protáčet pod nohama. Saurosuchus na něj zavrčí. Nepomůže to, spíš naopak. Kmen se protáčí ještě rychleji. Saurosuchus
vyjekne, hrabe nohama a snaží se udržet na dřevě. Vyvrácené kořeny stromů už má na dosah. Skočí, zaškrábe drápy na kořenech, přeleze je a rozplácne se v důlku za nimi.
Rychle se odsune dál, na roztřesených nohou se postaví a ohlédne. Strom se ještě chvíli protáčí a posouvá se přitom na stranu, až se ke svému kolegovi vpravo přitulí ještě těsněji. Druhý strom se začne otáčet taky. Chvíli se oba pomaličku šourají stranou. Pak se pod jedním z nich utrhne kus břehu. Strom padá do propasti a jeho kamarád, který se do něj mezitím pořádně zapletl větvemi, jde oddaně s ním. Ozve se šplouchnutí a oba stromy vesele zamíří na dovolenou k moři.
Saurosuchus to sleduje bez velkého zájmu. Když stromy odplují, začne znovu stopovat býložravce. To, že mu uplaval jediný most v dohledu, jej nijak netrápí. Teď je jeho hlavním cílem ulovit poraněného étosauroida. Jak bude vypadat druhý břeh, kde se přitom ocitnul, ho moc nezajímá.
Ale mělo by. Nás to určitě zajímat bude, protože i když si to ani étosauři, ani saurosuchus neuvědomují, dostali se k pěkně zajímavému přírodnímu úkazu. Kdyby byl náš saurosuchus šel proti proudu řeky, a ne po proudu, našel by místo, kde se tahle řeka slévá ještě s jednou. Ale tyhle dvě se nechovají jako ostatní: místo toho, aby se v tom místě přátelsky spojily v jednu a tekly dál společnými silami, tyhle se jenom o kousek dál po proudu znovu rozcházejí, jako by si to rozmyslely. Nějaký ten kilometr dva tečou odděleně a vzdalují se od sebe. Pak ale jako by si přece jen řekly, že to zkusí, se
k sobě znovu vracejí a spojují se, tentokrát nadobro. Povedlo se jim tak vytvořit mezi sebou ostrov ve tvaru kostrbatého O, který má plochu několika čtverečních kilometrů. Původně jej řeky jenom poklidně obtékaly, ale obě se postupem času zarývaly hlouběji a hlouběji do skály pod sebou. Kolem ostrova tak vytvořily něco jako vodní příkop kolem hradu.
Jediným mostem přes něj byly ony dva stromy. A jestli se mostům u hradů říkalo padací, tak tenhle most je teď s konečnou platností padlý.
Tak, a tím vyvstává poměrně zajímavý matematický problém. Máme ostrov uprostřed řeky o rozloze asi čtyř kilometrů čtverečních. Ostrov je bohatě porostlý triasovou zelení. Na ostrově máme stádo dvaceti étosauroidů. Z těchhle étosauroidů je osm samic. Samice snáší vejce jednou ročně a na každou připadá v průměru šest mláďat. Na ostrově je jeden saurosuchus. Kdyby se měl živit jenom étosauroidy, potřeboval by jednoho ulovit každé asi tři nebo čtyři týdny. Která situace nastane první: za á, saurosuchus vyloví étosauroidy a umře hlady, za bé, populace étosauroidů se udrží, než dravec umře stářím, a potom raketově poroste, nebo za cé, étosauroidi, nervózní z toho, že mají dravce pořád za ocasem, se splaší a saurosucha udupou?
Kdyby byla situace tak jednoduchá jako v téhle slovní úloze, poměrně jednoduchým výpočtem bychom zjistili, že určitě nehrozí, že by saurosuchus zvládl vylovit všechny étosauroidy. Ale bohužel, jak už to tak chodí, život do téhle úhledné, poměrně jednoduché matematické rovnice
poťouchle přihodí pěknou hrst neznámých. Tak třeba… Co když saurosuchus náhodou uloví většinu samic, než stihnou vyvést mladé? Co když všechna mláďata sežere, ještě než vyrostou? Co když se tu samicím nebude líbit a mláďata vyvést odmítnou? Co když se stane něco z té velké spousty nepravděpodobných věcí? Co když spadne asteroid? No dobrá, to trochu předbíháme. Každopádně najednou celá věc tak jednoduše nevypadá. Ale saurosuchovi je to vcelku jedno. Vydává se po stopách poraněného étosauroida.
A ten, i když to zatím neví, už mu nikam neuteče.
Týdny plynou a my stále čekáme na to, jak celá tahle zapeklitá událost dopadne. Saurosuchus zatím ulovil jednoho étosauroida, právě toho raněného, který jej na tenhle ostrov zavedl. Následovala hostina, po které zůstala jedna velká hromada kostí a jeden spokojený, úplně přecpaný saurosuchus. Teď bude nějakou dobu jenom ležet a trávit étosauroida. Za nějaký čas mu ale vyhládne. Pak se bude muset vydat na lov znovu.
Étosauroidům se, až na to, že jsou uvěznění na ostrově s pěkně velkým dravcem, taky nevede špatně. Jídla je tu pro ně dostatek, vodu obstarává řeka, ke které se v jednom místě břeh svažuje dost zvolna na to, aby se po něm dalo sejít dolů a napít se, a místa je tam pro ně taky dost. Ze začátku jsou nervózní, ale postupně si na neustálý dohled dravce zvyknou. Poměrně dlouho teď měli klid zbraní, kdy se mohli nerušeně popásat a prozkoumávat ostrov. Ten ale pomalu končí.
Saurosucha konečně kručící břicho vyhnalo z jeho koutku ostrova, kde si spokojeně polehával na zválených kapradinách a vyhříval se na sluníčku. Znovu se vydává za étosauroidy. Kdyby mohl, byl by si pro sebe pod vousy – nebo spíš pod šupinatými pysky – spokojeně pobrukoval. Teď nemusí kořist stopovat ani se za ní honit kdovíjakou dálku, místo toho mu stačí krátká procházka. To je příjemná novinka. Nevnímá, jak krásně se mu pod nohama plazí zakrslé dřeviny ani jak svěží odstín dnes nabraly kapradiny. Míří za étosauroidy, kteří se většinou zdržují na jižním břehu ostrova, kde se obě řeky znovu sbíhají dohromady a ukončují spodní linku velkého O jako ostrov elegantní špicí. Ta vybíhá o něco výš než okolní břehy a étosauroidi na ní proto vypadají, jako by stáli na palubě kamenné lodi. Bylo by určitě zajímavé, kdyby aspoň jeden z nich stál až úplně nahoře na téhle špici a zamyšleně se díval dolů do vln, ale étosauroidi myšlení moc nedají. Teď jako jeden zvedají vzhůru zatočené rypáčky od šťavnaté pastvy a větří. Začnou neklidně pobekávat. Dravec už je blízko.
A opravdu, saurosuchus se právě vynořuje z podrostu a zubí se na býložravce před sebou. Líně zvažuje, kterého z nich by si dal k obědu. Nakonec si vyhlédne starého samečka a beze spěchu k němu zamíří. Má v plánu jej odvést od stáda, aby se na něj mohl pěkně zaměřit. Ale stádo se jako na povel semkne ještě těsněji. Potřásají hlavami a snaží se saurosucha zahnat hlasitým troubením. Blafují. Jejich zoubky jsou sice pěkně ostré a rostliny se před nimi třesou
hrůzou, ale na dravcovu tlustou kůži nestačí. A saurosuchus si stejně z jejich hrozeb moc nedělá. Postupuje dopředu, hned chňapne tu, hned tam. Stádo pomalu ustupuje. Pak ale jeden z étosauroidů vzadu našlápne zadní nohou do prázdna. Polekaně zařve a ztratí rovnováhu. Saurosuchus je zahnal až k okraji kaňonu.
Stádo je už tak napjaté jako struna a pronikavý výkřik je úplně splaší. Přidají se k výkřiku vlastním řevem a hlava nehlava se rozprchnou. Saurosuchus se snaží udržet zrak na starém samečkovi, ale mezi tolika šupinatými těly v pohybu se mu ztratí. Zařve a rozhlíží se sem tam. Pak se ale rozmyslí. Étosaururoides, který předtím svým vyjeknutím poplašil stádo, spadl zadníma nohama přes okraj a teď se zuby drápy snaží udržet nahoře. Tohle bude mnohem lehčí. Saurosuchus přiskočí k zoufalému přepadlíkovi a chňapne mu po hlavě. Mine a místo toho sevře v čelistech šupinatý krk. Étosauroides zařve, ale spíš leknutím než bolestí.
Kůži na zádech má pokrytou brněním z kostěných destiček, které ani ty obrovské čelisti neprokousnou. Začne sebou cukat ještě usilovněji a snaží se zároveň vytrhnout z dravcova sevření a vytáhnout nahoru na útes. Saurosuchus pozvedne hlavu a s námahou býložravcem zatřepe. Chce tím zarýt tesáky hlouběji, povede se mu ale něco úplně jiného. Étosauroides, kterým to pěkně smýkne, ztratí rovnováhu úplně. S řevem se přehoupne přes okraj.
Svaly na saurosuchově krku se bolestivě napnou, jak za ně zatáhne plná váha těžkého býložravce. Dravec překvapeně
zavrčí a pevněji se zapře předními tlapami. Oba strnou, étosauroides leknutím z pádu, saurosuchus námahou, se kterou se snaží vybalancovat sebe i býložravce ve svých čelistech.
Na chvíli nastane moment skoro dokonalé rovnováhy. Dravec stojí na břehu, étosauroides visí přes okraj dolů, nehýbou se a drží křehoučký balanc.
Vydrží to sotva okamžik. Pak sebou étosauroides začne znovu zmítat a hrabat předními tlapami do vzduchu. Saurosucha to znovu táhne přes útes. A pak pod ním jedna tlapa, která toho má právě tak dost, povolí. Saurosuchus upadne dopředu, s čelistmi pořád těsně sevřenými kolem étosauroida. Pomalu a skoro elegantně se převáží a letí čenichem napřed dolů.
Ozve se dvojí hlasité žbluňknutí. Voda vystříkne na všechny strany a pak se nad hladinu vynoří dva cákající tvorové. Étosauroidovi se ve vodě konečně povedlo osvobodit a teď vší silou plave proti proudu řeky. Funí přitom jako
lokomotiva a po proudu se od něj vodou táhnou tenounké rudé stužky. Saurosuchus se vynoří těsně za ním. Potřepává hlavou a jenom těžko se drží na hladině. Étosauroides jej pod vodou pořádně kopnul do hlavy a dravec je teď trochu zmatený. Bezradně kolem sebe plácá, vyfrkává vodu z nozder a proud jej vesele unáší s sebou jako korkovou zátku.
Když jej donese až k místu, kde do vody vybíhá kamenná
špice ostrova, vlny dravce zlomyslně hodí na kámen, až chudák zaskučí. Pak si jej přebere silný spojený proud obou řek a dravec odplouvá z dohledu. Pokud bude mít štěstí, za nějakou dobu natrefí na mírný břeh, po kterém by se dalo vylézt. Pokud ne… no, pak si ještě pěkně zaplave.
Étosauroides mezitím z posledních sil doplave k jedinému schůdnému břehu, který vede na ostrov. Vytáhne se na kamenitou pláž a tam se rozplácne jak dlouhý, tak široký.
Ztěžka funí a z pancíře na zádech mu crčí voda. Kousnutí na krku mu trochu krvácí, ale není to nic vážného. Po chvíli se vyškrábe na nohy a pomalu se vydává za svým stádem.
To mezitím přestalo bezhlavě pobíhat po ostrově a teď se znovu schází. Zvířata jsou pořád poplašená, ale pomalu se uklidňují. Nedobrovolný plavec se k nim přidá. Spolu ještě chvíli ostražitě pozorují okolí. Když to vypadá, že je bezpečno, začnou se znovu pást.
Takže co se týče slovní úlohy, nebyla by správná odpověď ani á, ani bé, ani cé. Stádečko étosauroidů se stává absolutním vládcem ostrůvku. Když postupně étosauroidi zjistí, že dravec je pryč, brzy se tu zabydlí tak pohodlně, že
samičky vyvedou i nějaká mláďata. Pro étosauroidy to bude
období klidu a blahobytu. Tedy, na nějakou dobu.
Objevuje se nám tu totiž nová početní úloha. Na ploše čtyř kilometrů čtverečních je souvislý porost kapradin, dřevin a stromů. Ten spásá skupina dvaceti étosauroidů. Každý za den spase asi deset kilo zeleně. Rok co rok samičky vyvedou v průměru šest mláďat. Samiček a samečků je mezi
mláďaty přibližně stejný počet. Ročně pojdou jeden až tři plazi stářím, nemocí nebo zraněním. Otázka je: Jak dlouho bude trvat, než jim dojde potrava a býložravci s roztomilým pršáčkem budou hladovět?
Odpověď naštěstí není tak pochmurná, jak by se mohlo zdát. Předně, potravy je tu vážně dostatek. Bude jim trvat pěknou chvíli, než začne ubývat. Navíc až se to stane, samičky třeba přestanou vyvádět mladé. Počet ostrovních étosauroidů se dost možná ustálí tak, aby bylo dost zeleně pro všechny. Nebo taky ne. Ale několik stromů roste povážlivě blízko u stěn kaňonu. Možná si vítr při nejbližší bouřce znovu pro vlastní potěšení postaví nějaký ten most. Anebo se stane něco jiného. Třeba spadne ten asteroid.
