Prolog
Vycházelo slunce a celou noc kvíleli hadi. Dívka ležela a poslouchala je – nemohla spát, stejně jako všichni ostatní obyvatelé Zmijího přístavu. Přisunula si postel až k okennímu parapetu společné ložnice, aby je slyšela co nejzřetelněji. Jejich pronikavé, přízračné hlasy připomínaly zvuk, jaký vydává navlhčený prst přejíždějící po skle. Zmijí přístav ležel u moře – přesněji řečeno ho moře přímo obklopovalo: protkávaly ho kanály jako žilnatina list a tyto příhodné dopravní tepny zaplnili menší mořští hadi, až se v každém kanálu blyštěly modré, zelené, žluté a černé šupiny. Přecházet v tyto dny po městských mostech znamenalo riskovat, že se vám kolem kotníku sevřou čelisti s pilovitými zuby. Chodníky vedoucí podél kanálů představovaly přímo smrtící pasti. Město bylo v obležení. Ráno u snídaně se sirotčincem šířila zvěst, že aby se s těmito obtížnými tvory vypořádali, povolali představitelé města skutečného magouše – mága zasvěceného jednomu z dvanácti bohů, kterého mohl požádat o laskavost v podobě vyhnání hadů. Dívka se dívala do misky s ovesnou kaší a uvažovala, kterého boha si město zavolalo na
Dotek nestvury.indd 7
29.12.2025 15:56