Čchin Čenga by nikdy nenapadlo, že ve světě, kde si nespočet lidí přál jeho smrt, nakonec podlehne nakažlivé nemoci.
Rozdrtil Chun-tuny, před nimiž se největší lidské stavby zdály maličké. Porazil armády kukel řízených hlupáky, kteří se mu odmítli vzdát. Podnítil dělníky sedmi rozkmotřených národů, aby povstali proti průmyslníkům, bankéřům a velkostatkářům, kteří je drželi v područí.
A byl ještě mladý. Měl mít ještě mnoho let na to, aby svou revoluci dovedl dál. Jak směšné, že je nyní vydán na milost čemusi tak maličkému, že to nelze pouhým okem rozeznat. Viru, jenž pustoší jeho orgány, cupuje ho zevnitř, nechává na jeho kůži pučet vředy jako prokleté květy. Připadal si bezmocnější, než když byl ještě pouliční otrhánek, na nějž plivali a posměšně mu nadávali do zkurvysyna. Vzhlížet k nebesům a snít o nekonečnu je jedna věc; dosáhnout vrcholu a vzápětí se z něj bez varování zřítit, to je jiná.
Jakmile se zavrtal se Žlutým drakem pod horu Ču-žung, dost hluboko, aby se mohl napojit na živoucí energii samotné planety, přerušil pilotní spojení.
„Š’-fu… Takhle jsem nechtěl…“ promluvil k ženě, která se probouzela k vědomí v jinovém sedadle před ním. Nenapadlo by ho, že s ní někdy bude řídit kuklu, vždy totiž bojovala po jeho boku ve vlastním stroji. Králgenerálka Mi Süan, pilotka Třínohé vrány, vůdkyně Železných vdov. Jeho mentorka.
„Neplýtvej energií na řeči,“ zabručela na něj tlumeně přes ochrannou koženou masku se skleněnými okuláry, které se přitom zamlžily. Jako jediná v jeho rodící se říši Chua-sia se s ním ještě opovažovala mluvit takovým tónem. Dočasnou zbroj Žlutého draka ze sebe setřásla na jinové sedadlo jako zlatou svlečku a vstala už pouze v černém vodivém obleku. Sice si do kokpitu přinesla svou obvyklou zbroj Třínohé vrány, ale pro to, co se chystala udělat, ji nepotřebovala.
Čchin Čeng nechal z dlaně své plátové rukavice vypučet tenké jehly, aby jí umožnil pracovat s tokem čchi mezi ním a Drakem. Jeho Rada mudrců proti tomuto experimentu vehementně protestovala, ale s žádným alternativním řešením nepřišla. Čchin Čeng jevil příznaky nejagresivnější formy květových neštovic. Zbývalo mu jen pár dní, než mu začnou v těle kapalnět orgány. V řádu dnů nikdo lék neobjeví.
Mlčky proklínal bohy. Dokonce ani poté, co znovu zavedl tribut, na jeho žádosti o rozhovor neodpovídali. Zbývala mu tedy jediná možnost, tento troufalý pokus zmrazit se v čase.
„Š’-fu,“ hlesl Čchin Čeng hlasem tak slabým, jakým nepromluvil už léta. Nerad ponechával Chua-sia v rukou ostatních, ale stěží se držel holého života, natož aby si
udržel svou říši. „Nedovol jim, aby mě vzbudili dřív, než objeví lék. Ať to trvá, jak dlouho chce.“
Ocelové oči generálky Mi se za skleněnými okuláry masky leskly. „To ti mohu slíbit.“
Přitiskla holé dlaně k jehlám na jeho rukavicích. Zatnula čelist. Mezi jejich dlaněmi se vyřinula krev. Na těch několika viditelných kouscích holé kůže na krku a hřbetech rukou jí ztmavly meridiány, jimiž jí tělem proudilo čchi. Pro vodní čchi měla nejslabší afi nitu, přesto ho dokázala vzedmout v burácivou vlnu. Chlad se vpil do Čchin Čengovy krve jako rozbředlý sníh. Instinkt mu velel, aby vlnu ovládl, jako ovládal vše, ale protentokrát jí nechal volný průběh. Pokud se podaří v Drakovi nastolit pasivní proud čchi, podobný řece uhánějící z kopce, a naladit jeho prvotní částice tak, aby do Čchin Čenga vpouštěly pouze čchi vodního typu, mohl by tento chlad teoreticky přetrvat donekonečna.
„Süan-ťie-ťie…“ vydechl, když jeho vědomí pokryl mráz. Student by neměl svou mentorku oslovovat takto nevhodně. Ona ho zase stejně nevhodně neoslovovala jeho císařským titulem.
Mírně se zachvěla od hlavy k patě. Čchin Čeng chtěl ještě něco říct, nedokázal však už vtělit vše, co cítil, do slov.
„Odpočiň si trochu, Čeng-er,“ zamumlala. „Vrátím se k tobě.“
Prosím, žadonil v bezpečí své mysli, protože nahlas by to nikdy neudělal.
Chlad se nad ním zavřel, jako když jezero potáhne led. Přísahal by, že neuplynula ani minuta, a tělem mu začal opět kolovat žár. Trhavě otevřel víčka a v zšeřelém kokpitu rozeznal rozmazanou okřídlenou siluetu. Že by si generálka Mi oblékla zbroj Třínohé vrány? Ruka, již tiskla
k jeho plátové rukavici, do něj teď vháněla ohňové čchi.
Chviličku se bál, že experiment nevyšel, ale stál tam s ní ještě někdo jiný a přiložil dlaň k jeho druhé rukavici. Nějaký čas tedy uplynout musel. Opravdu se k němu vrátila.
„Kde je lék?“ zakrákoral Čchin Čeng.
Ona i ta druhá osoba stály beze slova.
„Kde je lék?“ zopakoval. Do tajících plic se mu dobýval zatuchlý vzduch.
Z příšeří kousek opodál v přední části kokpitu se ozvaly výkřiky. Přivedli snad do kabiny další lidi?
Generálka Mi se náhle vytrhla ze strnulosti a neobratně cosi uchopila volnou rukou. „Otevři se!“
Neměla ten správný hlas, byl vyšší a méně chraplavý. I s jejím čchi nebylo něco v pořádku. A její zbroj byla červená a hrubá, nikoli černá a přiléhavá.
Než stačil zjistit, zda ho jen neklamou probouzející se smysly, znecitlivěla mu pravá strana těla a ochromeně mu poklesla polovina obličeje. Spolu s generálkou Mi překvapeně vykřikl. Setřásl jednu rukavici, aby tu polovinu obličeje překryl maskou stvořenou z duchokovu. Ačkoli věděl, že by na to po překonání prvotního šoku nedbala, nechtěl, aby ho takto viděla.
Přesně jak předpokládal, ochromilo ji to pouze na okamžik a vzápětí už mu zabodla do krku injekční jehlu. Začala se do něj vlévat studená tekutina, podle všeho lék na květové neštovice. Zvolna se mu začal vyjasňovat zrak. Nespatřil však to, co by chtěl.
Nebyla to generálka Mi. Byly si pozoruhodně podobné, v očích měly stejný příslib msty a krveprolití, ale generálka Mi nemohla omládnout ani se zmenšit.
Co se to děje? Kolik času uplynulo? Kde je generálka?
„Můžeš pilotovat?“ Dívčina otázka pronikla divokým vírem jeho myšlenek. Hovořila zvláštním nářečím, které
si nedokázal místně zařadit. Vytáhla mu injekci z krku a stlačila krvácející ranku. „Potřebuju tvoji moc, tvoji kuklu. Teď hned.“
Čchin Čeng zachoval neutrální výraz. V neznámé situaci nesměl projevit žádnou slabost.
Odečetl její duchotlak a suše se uchechtl. Kdo si tahle malá holka myslí, že je? Copak jí nikdo neřekl, kdo je on?
Kdyby s ním pilotovala, podepsala by si rozsudek smrti. Rozproudil v sobě všech pět typů čchi vší silou, které byl schopen, aby jí ukázal, do čeho přesně se chce vrhnout.
Ona však ani po několika ohromených vteřinách neustoupila. Rozkázala mu, aby si přesedl na jinové sedadlo – ženské sedadlo –, pod pohrůžkou, že mu jinak neposkytne další lék. Taková nehoráznost. To jí taky řekl.
„Chceš žít, nebo umřít?“ zaječela na něj dívka. „Jednoduchá otázka!“
„Nenechala bys mě –“
„Čchin Čengu, o tom, co se děje, toho vím o dvě stě dvacet jedna let víc než ty a teď nemám čas ti to vysvětlovat!“
Pokračovala ve své tirádě, avšak jeho mysl se zadrhla u čísla, které po něm vrhla. Dvě stě dvacet jedna let.
Víc než dvě století.
Svět jako by se vyvrátil z osy a začal Čchin Čengem pohazovat kolem dokola. Dvě stě dvacet jedna oběhů kolem slunce. Souhvězdí se pohybovala, stromy rostly a kácely se, životy začínaly a končily.
Jeho generálka Mi zemřela, stejně jako všichni a všechno ostatní, co znal.
ČÁST 1
NEBESKÝ CÍSAR ˇ
天皇 Tchien-chuang
Co to díš, že roucha nemáš?
Můj šat je i tvůj.
Veličenstvo volá do boje; sekeru a kopí schystám, tvůj nepřítel je i můj.
Co to díš, že roucha nemáš?
Má košile je i tvá.
Veličenstvo volá do boje; oštěp a halapartnu schystám, s tebou na pochod se dám.
Co to díš, že roucha nemáš?
Má suknice je i tvá.
Veličenstvo volá do boje; brnění a zbraně schystám, s tebou do útoku jdu.
– čchinská lidová píseň, z Knihy písní (诗经)
POVE
ˇ ST, PRAVDA
Jsem připravená povraždit bohy.
Jestli je ovšem najdu.
Vznesu se ve Žlutém drakovi, překonávám tah gravitace a v oceánu hvězd nad sebou pátrám po plující jiskérce Nebeského dvora. Nečekaný vzkaz od bohů mi spaluje mysl a pohání mě stále vpřed, přestože se mi do vědomí zakusuje vyčerpanost.
„Pokud budeš vykonávat naše příkazy jako dříve mudrcové, můžeme přivést zpět to, co jsi ztratila. Pokud se nám však vzepřeš nebo odhalíš pravdu, přijdeš o všechno.“
Hvězdy brzy přestanou vypadat jako hvězdy a připomínají spíš statický šum, který mi naskočí za víčky, vždycky když mě někdo pořádně praští po hlavě. Po pravdě vůbec netuším, kam letím. Jakmile mi přišla zpráva od bohů, zamířila jsem se Žlutým drakem přes pohoří Kchun-lun, ale nic vlastně nenasvědčuje tomu, že bych je mohla najít právě tam. Asi jsem se zkrátka instinktivně vydala do neznáma. Hluboko dole ubíhají písky, patrně poušť Si-chuang, již jsem doteď znala jen jako popisek na západním okraji map.
„Stále nemáš žádnou konkrétní představu, co jsou bohové zač,“ prohodí Čchin Čeng nevěřícně, jeho duchovní podoba sedí naproti mé v říši jinu a jangu, nehmotném prostoru, který naše mysli sdílí prostřednictvím pilotního propojení ve Žlutém drakovi.
„Nemám, tak co jsou zač?“ obořím se na něj.
„Vy z budoucnosti byste měli poučit mě.“ S nepřítomným, chmurným pohledem zavrtí hlavou. „Dvě stě dvacet jedna let, a nic se nezměnilo. Dál vám panují a musíte je považovat za božstva. Jejich moc stále není zlomena.“
S tím, jak k sobě Čchin Čeng strhává pořád víc mé pozornosti, Žlutý drak zpomalí v letu. „Proč to říkáš tónem, jako by to snad mělo být jinak?“
Jeho duchovní podoba se zadívá na moji, jako bych mu vykládala nějakou absurdní historku. „Ty nevíš o ultimátu, jež jsem se pokusil nastolit, že?“
„To teda nevím! O čem to mluvíš?“
„Před třemi měsíci… tedy z mého pohledu před třemi měsíci jsem pozastavil veškerý tribut přinášený bohům, odmítl jsem jim slepou poslušnost. Odjakživa jsem pochyboval, že jsou skutečně tak mocní, jak o sobě tvrdí, a tak jsem žádal, aby ukázali svou pravou tvář. Řekl jsem jim, že pokud má Chua-sia nadále tribut přinášet, musíme na oplátku dostávat víc. V odpověď posílali bohové jen výstrahy. A před dvěma týdny jsem náhle ulehl s těmi proklatými neštovicemi.“ Dotkne se obličeje. Na kůži mu vypučí kvítkovité vředy a připodobní ho tomu, jak vypadá ve skutečnosti.
Potácím se na hraně toho, co je moje mysl schopna pojmout a zpracovat. Z jeho pohledu před dvěma týdny. Z mého před dvěma sty jednadvaceti lety.
„Nakazili tě?“
„Možná. Přinejmenším mě nechali na pospas, i potom, co jsem přinášení tributu obnovil.“ Vyvře z něj nenávist, vychrstne na mě přes naše mentální propojení jako ledová voda. „ Mě, nejsilnějšího pilota, jaký kdy žil, který zosnoval plán k ukončení války. Potvrzuje to mé podezření, že nemají zájem něco takového dovolit. Chun-tunské vraky, které jim obětujeme, pro ně zřejmě jsou příliš cenné. Kdybychom Chun-tuny vyhladili, žádné už by nedostávali.“
Když mi připomene Chun-tuny, myšlenky se mi opět rozvíří.
„Tohle není naše planeta!“ proříznou mi I-č’ho slova paměť jako přízračný nářek.
„Věděl jsi, jak to s Chun-tuny doopravdy je?“ vypravím ze sebe přiškrceně. „Jaký mají k tomuhle světu ve skutečnosti vztah? A jaký my?“
„Ano,“ odpoví Čchin Čeng s mrazivou nonšalancí. „Líčit je jako agresivní dobyvatele a nás jako obléhané obránce je užitečná fi kce, která udržuje odhodlání lidových mas k boji proti Chun-tunům. My, kteří dostoupáme do vyšších pater moci, víme, jak se to má doopravdy. Musíme, abychom poznali, které studie a objevy utnout v zárodku. Všímavý učenec snadno učiní náhodné zjištění, jež si s našimi historickými záznamy protiřečí.“
Na místě Žlutého draka otočím. „Musíme to všem říct.“
„To v žádném případě!“ Čchin Čeng převezme nad Drakem kontrolu a přiměje ho sestoupit z naší značné letové výšky. „V tomto jediném s bohy chtě nechtě souhlasím. Je to efektivní fi kce. Kdybychom ji vyvrátili, naděláme víc škody než užitku.“
„Co tím myslíš? Jak by pravda mohla –“
„Chceš vládnout? Taková cena se za to platí!“ Bouchne dlaní do neviditelné země říše jinu a jangu. „Skutečně
věříš, že dokážeme ovládat a bránit celičké Chua-sia bez toho, abychom udržovali jisté iluze? Dobrých pilotů nebylo nikdy nazbyt, což se nepochybně nezměnilo, vzhledem k tomu, že válka stále nikam nevede. Kdybychom odhalili pravdu, pouze bychom podlomili bojového ducha.“
„A tak budeme celému našemu světu lhát o tom, proč bojujeme? To je směšné!“
„Směšné? Podívej, jak tě to rozrušilo, ale dokážeš snad dané okolnosti nějak změnit? Chun-tuni útočit nepřestanou a my se proti nim nemůžeme přestat bránit. Co se pro tebe reálně změnilo, když teď znáš pravdu, kromě toho, že uvrhla tvé srdce ve zmatek?“
Přitisknu si sevřené pěsti k čelu a ze všech sil se snažím nesesypat. „Ve skutečnosti ale Chun-tuni nejsou nemyslící dobyvatelé. Znamená to, že máme naději na mír.“
„Mír?“ Čchin Čeng se hořce uchechtne. „Jak uzavřeme mír s kovovými brouky, kteří nám nerozumí?“
„Kdo říká, že ne? Copak jsi neslyšel v hlavě, jak k nám promlouval vodní císař?“
„Ušetřete nás… prosím…“ vybaví se mi, jak žadonil, když jsme z něj se Žlutým drakem v závěru protiútoku na provincii Čou vysávali čchi.
„Nic takového jsem neslyšel,“ prohlásí Čchin Čeng, ale slova zpomalí náznakem nejistoty. Myslím, že ve své době opravdu nic podobného nezažil. Jenomže dvě stě let je příliš dlouho a my lidé možná nejsme jediní, kdo se rozvinul a pokročil.
„Ještě pořád ti roztával mozek!“ upozorním ho. „Než jsem tě vzbudila, utkala se moje armáda taky s kovovým císařem. Zaleť zpátky a zeptej se z pilotů, koho chceš. Poví ti, že ho v hlavě slyšeli mluvit.“
Žádný by nedokázal zapomenout, jak se nám ten přízračný hlas, doprovázený řezavou melodií, zabodl do
mysli a vyvolal v nás všech nepřirozenou paniku. „Jděte pryč!“ volal. „Nechte nás být!“
Tehdy jsem nechápala, co se děje, ale teď to dává smysl. Tolik z mého světa teď dává větší smysl.
Čchin Čengovy oči těkají ze strany na stranu, jako by něco četl. „I kdyby tito nesmírně vzácní Chun-tuni císařské třídy získali takovou schopnost, podařilo se ti s nimi navázat skutečný dialog? Projevili stejnou schopnost i nějací jiní Chun-tuni?“
„Nevěděli jsme, že to vůbec můžeme zkusit! Ale teď už to víme a určitě vymyslíme nějaký způsob, jak s nimi –“
„Chun-tuni na tvé bláhové sny o míru nepřistoupí! Z jejich pohledu jsme dobyvatelé my. Jedině když je za ně budeme dál považovat, budeme s nimi bojovat se stejnou vervou. Tato válka zuří již po staletí. Nezáleží na tom, proč začala. V lidových pověstech mnoha žung-tijských kmenů se praví, že nás ‚bohové za trest svrhli z nebes‘. Zřejmě to znamená, že naši předkové byli zločinci, které na tuto planetu poslali do vyhnanství. Tam, odkud pocházeli, by nás zpět nepřijali.“
Pořádně mi to nemyslí. Jsem už tak unavená z toho, jak ti u moci vrší jednu lež přes druhou. Stát se tou, která je bude udržovat při životě, je to poslední, co bych chtěla. „Kromě toho,“ dodá Čchin Čeng, „dokud nám bohové vládnou, žádnou vyhlídku na mír nepřipustí. Ale,“ nakloní se blíž a ztlumí hlas, „pokusíš-li se pravdu zveřejnit, nebudu čekat, až s tebou skoncují bohové. Udělám to sám. Potom se postarám, aby se na tvá slova vzpomínalo jako na hysterický blábol.“
Uhnu před jeho pronikavým pohledem, ovšem na té výhrůžce není nic zarážejícího, když si uvědomím, s kým
mám tu čest. Tyhle oči už se upřely na nespočet nepřátel a pak sledovaly, jak se vzdávají nebo hynou. Upřímně řečeno, vyslovit před ním slovo „mír“ bylo ode mě směšné. Tohle je Čchin Čeng. Čchin Čeng, do hajzlu. Pořád ještě nemůžu tak docela uvěřit, že tu přede mnou sedí živý, že povstal z příběhů a pověstí a přestoupil hranice času i smrti.
Tohle však není svět, kterému vládl.
„To bych tě chtěla vidět, když nemáš ani ponětí, jak funguje moderní svět,“ opáčím. Nebudu se před ním zbaběle krčit.
„Prohlédl jsem si dost tvých vzpomínek, abych měl jistotu, že masy daleko spíš uvěří mému slovu než tvému, Železná vdovo.“
Žlutý drak, řízený jeho vůlí, celou dobu klesal a teď s humpoláckým otřesem dosedne na zem. Uvnitř se celá rozklepu hrůzou, když mi připomene, že při propojení myslí se můžou mimoděk přenášet vzpomínky. Kolik se toho o mém životě dozvěděl?
„Vážně na to chceš vsadit?“ Navzdory plíživé ledové nevolnosti se mu v říši jinu a jangu pevně dívám do očí.
Po delší odmlce nakloní hlavu ke straně a oči mu změknou. „Nepřeješ si snad získat svého partnera zpět?“
Trhnu sebou, když se v hlubší vrstvě mého vědomí mihne obraz, torzo těla vznášející se ve skleněné nádrži plné kapaliny. Nemůžu přiznat, že to je… že to je…
„Bohové blafujou.“ Slova se ze mě řinou o překot. „Není možné, prostě není, aby někdo z něčeho takového vyvázl živý.“
„Bohové dokážou věci nad naše chápání. Technologické informace, které nám trousí výměnou za tribut, nepochybně představují pouhý zlomek jejich vědomostí.“
„Jak tě teda napadlo, že s nimi můžeš vyjednávat?“
„Raději bych totiž zemřel v boji než skomíral v poddanství. Copak to necítíš stejně, když ses je ihned po obdržení té zprávy sama v prvním popudu vydala stíhat?“ Drakovýma očima se rozhlédnu po pusté krajině, v níž jsme přistáli, zcela jiné než lesy na druhé straně pohoří Kchun-lun. Vítr zvedá kudrlinky písku připomínajícího hvězdný prach třpytící se za úplňku. Neznámé území, na něž jsem vstoupila čistě z hněvivé touhy střetnout se s bohy, přestože jsem logicky věděla, že nemůžu vyhrát.
„Když se budu takhle potloukat odnikud nikam, bohy nenajdu, co?“ poznamenám spíš sama k sobě než ke Čchin Čengovi. Připadá mi, jako bych za den zestárla o deset let. Opravdu to bylo teprve dnes ráno, co jsem vyrazila od suej-tchangské hranice s opatrnou nadějí, že získáme zpět provincii Čou a získaný vliv použijeme proti vládě? Teď už suej-tchangské velicí centrum ani ústřední vláda neexistují. Oboje jsem rozdrtila na prach.
Nebesa, vážně jsem to udělala? Jak mám z tohohle maléru vybřednout?
„Vskutku je to bláhovost.“ Čchin Čengovi se zavřou oči. „Moudřejší by bylo vrátit se do Čchang-anu a prozatím se pokyny bohů řídit. Jestli se jim máme postavit, měli bychom zformulovat jasnější plán.“
My. To množné číslo mě bodne v mysli jako trn.
Žádné „my“ není, chtěla bych namítnout.
Jenomže… není?
Prohlížím si Čchin Čengovu duchovní podobu, sedí, jako by byl ponořený v hluboké meditaci, neuvěřitelně vyrovnaný na někoho, kdo se probudil a zjistil, že zaspal dvě století. Mocnějšího kopilota bezesporu neseženu. Ohledně toho, jestli odhalit pravdu o Chun-tunech, se sice neshodneme, ale oba máme za cíl postavit se bohům. Nevím, jestli bez něj dokážu znovu fyzicky
aktivovat Žlutého draka. V tom, že bychom se měli vrátit do Čchang-anu, má taky pravdu. Bezcílným poletováním Nebeský dvůr nenajdeme. Musíme sledovat jeho pohyb, naplánovat si správnou dráhu, něco víc.
Když Čchin Čeng má dál oči zavřené a Žlutý drak zůstává na zemi, dojde mi, že ponechává rozhodnutí na mně. Proč? Někdo jako on jistě nemá ve zvyku dělit se o moc s jinými.
Nebo ano? Třeba je ještě pořád příliš otřesený z toho, jak roztál, než aby dokázal řádně řídit kuklu. Co o něm vlastně doopravdy vím? Jak se jmenuje. Jakou má moc. Čeho dosáhl. Ale kdo se skrývá pod legendou o synovi prostitutky, jenž sjednotil sedm rozkmotřených národů v Chua-sia? Nemám tušení, když nepočítám, co jsem zažila v jeho duchovní říši: nespočet e-kuejů , hladových duchů snažících se vydrápat ze zamrzlého moře. Proč to v ní vypadá takhle? O čem z toho, co prožil, se v příbězích nemluví? Kde přišel k těm táhlým jizvám na jedné polovině obličeje? Koho zanechal ve svém století?
Nevím.
Nevím.
Nevím.
Ať se snažím, jak se snažím, k žádným jeho vzpomínkám se nedostanu.
Tak co.
Znovu uvedu Draka v let. Lepší než jen tak sedět a nic nedělat.
On se Drakův pohyb nesnaží nijak ovlivnit. Jak přelétám nad nekonečnými písčinami, skoro bych si přála, aby mi pomohl. Když teď nejsem v laufu a adrenalin opadl, už jen pohánět Draka vpřed vyžaduje úpornou námahu. Pochybuju, že doletím někam daleko. Nemůžu se dočkat, až se zase usadím a odpočinu si.
Jakmile se konečně opět přiblížíme k pohoří Kchun-lun, vyleká mě šňůra pípnutí uvnitř Drakova kokpitu.
Do háje. Museli jsme se dostat mimo dosah rádiových vysílačů v náklaďácích, které jsem rozestavila kolem hor.
Celou jednu řadu jsem zničila, abych znemožnila komunikaci mezi armádou a stratégy, a poté co jsem zbořila strážní věž Kchaj-chuang a Palác mudrců, cestou zpátky jsem jich nahradila jen několik, abych si udržela spojení s I-č’m. Jaké zprávy jsem propásla? V takovouhle chvíli si nemůžu dovolit žádnou pomalou reakci.
Přistanu se Žlutým drakem okolo jedné hory a odpojím se od něj. Po dezorientujícím návratu do svého lidského těla se podívám na náramek.
„Ce-tchien, musíš se okamžitě vrátit!“ zaburácí z reproduktorů I-č’, když otevřu jeho první hlasovou zprávu. „Máme hlášení, že sem letí Liou Čche a Wej C’-fu s Azurovým drakem!“
Zblednu jako stěna. Ti dva tvoří třetí a poslední vyvážený pár princovské třídy v celém Chua-sia, jediný, s nímž jsem se ještě nesetkala. Pořádně se podívám, kdy I-č’ zprávu odeslal.
Už před půl hodinou.
TOHLE SI PAMATUJ
„Odcházíme do bunkrů na panství. Spojení může mít výpadky.“
Tak zní poslední zpráva od I-č’ho. Když se zeptám, jaká je aktuální situace, neodpoví.
Znovu se propojím se Žlutým drakem, vznesu se s ním a modlím se, abych to do Čchang-anu stihla včas.
Zmučeně si však uvědomím, že Žlutý drak nemá na takovou cestu a navrch ještě potenciální bitvu dost čchi, a tak se budu muset nejdřív dobít na hoře Ču-žung. Zorientuju se podle duchoznaků ostatních pilotů, kteří s námi šli dobýt zpět provincii Čou. Než jsem vyrazila hledat bohy, nařídila jsem jim, ať zůstanou poblíž sopky.
Ženu Draka přes nezřetelné obrysy hor a údolí načrtnuté měsíčním svitem a v hlavě mi víří katastrofické scénáře. I-č’ si udělal základnu z panství Kao. Zakolísám v letu, když si představím, jak ho Azurový drak ničí, jako jsem já zničila Palác mudrců. I-č’ řekl, že se ukryl v tamních bunkrech, ale co jestli se někdo chopí příležitosti a zradí ho? Zrovna zabil svého otce, aby stanul v čele
koncernu Kao. Věrnost mu slíbili jen ze strachu – strachu ze mě. Jenomže já tam nejsem. Jak snadno by se nechali strhnout na stranu Liou Čcheho?
I kdybych dorazila včas, jak I-č’ho ochráním každou vteřinu každé hodiny každého dne?
Já s I-č’m proti celému světu. Připadalo mi to tak vzrušující, když jsem zničila strážní věž Kchaj-chuang a Palác mudrců, aby mocní muži uvnitř nestačili zabít mě, ale teď na mě doléhá studená nová realita a každým okamžikem těžkne. Jak udrží dva lidé v šachu celý národ, který je za vládce nechce?
Čchin Čengova duchovní podoba zůstává v říši jinu a jangu pasivně sedět se zavřenýma očima. Netuším, nakolik se na něj můžu spolehnout. Zděšení ve mně tluče jako splašené srdce, hlasitěji a hlasitěji. Žlutý drak má neporazitelnou sílu, zato já jsem člověk a mám svoje meze, k nimž se nebezpečně přibližuju. Už tak jsem byla na pokraji zhroucení, a teď tohle.
Ale nemůžu to vzdát. Odteď už nemůžu polevit v obezřetnosti ani na vteřinu.
Brzy se přede mnou zostra vynoří rozeklané sopečné ústí hory Ču-žung. Její popelavý svah se třpytí roztříštěnými pozůstatky Chun-tunů. Mezi nimi dřepí kukly, které protiútok přestály, deaktivované ve spánkové formě.
Většina pilotů otevřela kokpit a sedí napůl venku, ve svém měřítku je stěží rozeznávám. Jak se blížíme, postavičky se prudce staví do pozoru a mizí uvnitř svých kukel. Armáda se v záblescích světla znovu aktivuje.
Když spustím ocas Žlutého draka do sopky, abych načerpala z nitra planety čchi, musím volky nevolky přistát na vracích Chun-tunů. Z každého lesklého úlomku se mi zvedá žaludek, vybavují se mi hněv a žal, které z Chun-tunů tryskaly, když jsme je pobíjeli.
„Hej!“ Přiskočí k nám Bílý tygr ve standardní formě, jeho tlapy zaduní o horu. Když promluví, tlama mu svítí temnou zelení, směsicí dřevěně zeleného čchi Čchie-luo a Jang Ťienova černého vodního. „Co se stalo? Proč jsi tak najednou odletěla?“
Jasně. Než jsem odsud ozlomkrk vystřelila, neřekla jsem jim, co jsem se od I-č’ho a od bohů dozvěděla.
Pravda se ve mně vzedme jako žluč, pálí, chce se vylít ven, ale neochvějná přítomnost Čchin Čengovy postavy meditující v říši jinu a jangu mě donutí ji polknout. Kdybych se prořekla, dozajista by mě zabil. Musím počkat na vhodnější chvíli.
„Hledala jsem bohy,“ vypustím z Drakovy tlamy část pravdy, „chtěla jsem se přesvědčit, jestli si opravdu vzali hlavu Rumělkového ptáka, jak jste to viděli.“
Tygr zapátrá pohledem mezi hvězdami. „A… našlas je?“
„Ne.“
Po svazích hory se rozléhá kovový rachot, dokud se ostatní kukly neshluknou za Bílým tygrem, jako by čekaly na rozkaz. Předtím, ještě než mi Čchie-luo a Jang Ťien vylíčili, jak si rozbitou hlavu Rumělkového ptáka vyzvedlo vznášedlo a zmizelo s ní, jsem pilotům oznámila, že jsem zničila Palác mudrců. Samozřejmě z toho byli celí zaražení, ale nikdo neprotestoval. Mít na své straně Čchin Čenga, to každopádně všechny účinně odrazuje. Že se mi nestaví na odpor, je však jedna věc; aktivně se ke mně připojit a změnit celý svět tak, jak ho známe, to je něco jiného. „Čchie-luo, Jang Ťiene.“ Hlas se mi trochu chvěje, když se obrátím na Bílého tygra, jedinou jednotku, která neuposlechla stratégy a přišla mi na pomoc, ještě než jsem vyhrabala z podzemí Čchin Čenga. „Proč jste se nám pokusili pomoct, když na Rumělkového ptáka zaútočila Černá želva?“
Chvilku mlčí, než odpoví: „Protože tím ukázali, že bychom dřív nebo později dopadli stejně.“
Ta slova udeří na strunu hluboko ve mně. Okamžitě pochopím, jak to myslí. Brzy dosáhnou pětadvaceti let, onoho mytického věku, v němž mohou piloti odejít do výslužby. V armádě však není žádným tajemstvím, že stárnoucí piloti můžou padnout „za tribut“ – že je záměrně nechají v bitvě zemřít, aby Chun-tuni fyzicky pocítili, jak se vytrácí jejich duchotlak, což je obvykle na nějaký čas zklidní. Čchie-luo a Jang Ťien snad dříve věřili, že je před takovým osudem uchrání jejich válečné zásluhy, ale když vláda rozkázala zničit mě a Š’-mina, dala tím najevo, že jakmile přestaneme být užiteční, zbaví se kohokoli z nás, i kdybychom pro Chua-sia dobyli zpátky celou provincii.
To se teď může změnit a z Čchie-luo a Jang Ťiena se můžou stát moji nejsilnější spojenci.
Pozvednu Drakovu hlavu, abych promluvila k celé armádě kukel. „Slyšeli jste všichni, co jsem ke konci protiútoku prozradila o pilotním systému? Že záměrně znevýhodňuje ženy?“
Shromážděním zašumí váhavé mumlání.
„Ano,“ pronese Bílý tygr zvlášť důrazně a jeho zelené levé oko zazáří jasněji. „Leccos se tím vysvětlilo.“
„Je tedy načase vytvořit systém nový! Můžeme napravit nejen tuto nespravedlnost starého řádu, ale i další! Ať nejsou piloti ani pilotky dále odsuzování umírat mladí!“
Ticho se táhne nepříjemně dlouho, až nakonec jedna kukla zajásá. Ostatní se honem přidají, jejich hlasy stvoří stěnu hluku, jež se zvedne k nebesům. Mnohé z těch hlasů se však nutí ze strachu. Chvilku jim potrvá, než přijmou, že se svět obrátil naruby.
Nevadí. Nepotřebuju je všechny.
„K Čchang-anu míří Liou Čche a Wej C’-fu,“ utrousím
co nejtišeji k Bílému tygrovi. „Půjdete s námi?“
„Ti spratci? Jít s vámi můžeme, ale proti Azurovému drakovi vám nebudeme moc platní. Neumíme létat.“
„Stačí, když nám budete krýt záda.“ Nakloním k nim Drakův čenich. „Naskočte si a zavolejte pár dalších pilotů, kterým důvěřujete.“
Bílý tygr plavně vyskočí Drakovi na hlavu a vyvolává přitom jménem půltucet jednotek, včetně Mořeplného ptáka, Opeřeného volka a Dlouhozubého kance. Některé si matně vybavuju z bitevních přenosů.
Usadí se na Drakově dlouhém těle. Jakmile ucítím, že už z hory Ču-žung doplnil čchi téměř po okraj, vynesu nás všechny do vzduchu.
„Vy ostatní se utábořte!“ zavolám na armádu, kterou ponecháváme na místě.
Původní plán koneckonců stanovoval, že po protiútoku většina z nás zůstane na hranicích Čou a rozprostře se po celém pohoří Kchun-lun. V kokpitech a náklaďácích s vysílači jsme přivezli spoustu proviantu a tábornických potřeb. Mělo dorazit další vojsko a obnovit podél hranice Čou Velkou zeď. Nevím, kolik se toho teď uskuteční. Je toho třeba rozmyslet až příliš.
Nutím Draka letět co nejrychleji, vést se nechávám pásem polámaných stromů napříč provincií. V noci se to sice nepozná, ale kojím se myšlenkou, že mě domů vede stezka, kterou jsme dnes ráno se Š’-minem vyšlapali s Rumělkovým ptákem.
Po okrajích mého vědomí vyskakují a zase mizí skvrnky. Na mysl se mi dere touha požádat Čchin Čenga, aby tuhle nezajímavou cestu odřídil za mě, ale zapudím ji. Po tom všem, čím jsem si prošla, abych tuhle moc uchvátila, ji ani za nic nedám dobrovolně z rukou.
Letím celou malou věčnost, než minu Velkou zeď, pak svahy hor sem tam poseté čtverečky elektrických světel vesnic a měst. Ve tmě se řídím nejjasnějšími dálnicemi, které nevyhnutelně vedou do Čchang-anu. Co si myslí obyčejní lidé, když se teď doslechli o pádu své vlády?
Představím si, jak moji někdejší sousedé vybíhají ze dveří, vře v nich pud utíkat o život, ale nenapadá je kam. Blíže srdci Chua-sia, které jsem obsadila, je žádná spása nečeká. Ani do chun-tunské divočiny se uchýlit nemůžou, sice jsme ji vyčistili, ale stále je to šírava nejistoty.
Vážně jsem tohle způsobila? Vážně jsem nenapravitelně rozbila svět? Mysl mi pluje, jako by se už nedokázala propojit s realitou.
Když konečně dorazím k Čchang-anu, připadá mi, jako bych celé dny nespala. Kdyby měl Žlutý drak oční víčka, měla bych co dělat, abych je udržela otevřená.
V hlavním městě panuje přízračné ticho, a přitom se v okně všech bytů svítí, až přeplněné budovy připomínají žhnoucí pilíře. Miliony vykulených očí jistě s úzkostí sledují, jak se svět bude měnit dál. Před odletem do Čou jsem zavedla zákaz vycházení, nařídila jsem, ať jdou všichni domů a bez povolení nikam nechodí. Ulice jsou až na několik hlídkových vozů prázdné. I-č’ díky svým rodinným konexím zmobilizoval místní vojáky, aby na dodržování zákazu dohlédli. Uleví se mi, že rozkaz stále plní. To znamená, že se I-č’mu nic nestalo. Snad.
Doufám.
Stín Žlutého draka plyne po čchang-anské hlavní ulici, tak široké, že pojme šest silničních pruhů. Přeletíme nad náměstím Sjednocení, na němž uprostřed víru neonových billboardů stojí obrovitá socha Čchin Čenga, který přetváří duchokov jako rtuť. Snažím se zbytečně
neupínat k myšlence, jak je to surreálné, že jsem duchovně propojená právě s tou historickou postavou, již socha zpodobňuje.
Zapojím duchocit a zapátrám po mocném duchotlaku mimo kukly, které neseme. A skutečně, jeden takový duchoznak se sem zdáli kvapem blíží. To musí být Azurový drak. Stihli jsme to sem těsně před ním.
„Wu Ce-tchien.“ V Drakově kokpitu se náhle rozezní bezvýrazný hlas. Leknutím až ztratím výšku.
„Wu Ce-tchien.“ Hlas promluví hlasitěji, rozlehne se kokpitem. Zní uměle, jako program na převod textu na řeč. Ale odkud přesně vychází? Z mého náramku? „Zakazujeme ti zničit Azurového draka či zabít jeho posádku. Musí se vrátit do chanského pohraničí a zajišťovat neporušenost vaší Velké zdi. Vaše provincie Chan vyslala značný počet kukel, aby posílily protiútok ze Suej-Tchang. Ztrátu dalšího stroje princovské třídy si nemůže dovolit.“
Cože?
„Ať tě ani nenapadne tohoto rozkazu neuposlechnout. Ponesla bys následky.“
Chci se pohrdavě uchechtnout, ale pak mi v duchu vytane I-č’ho usměvavá tvář. Nevím, kde právě teď je. Opravdu to nemůžu riskovat.
S kymácením a hřmotem přistanu v rozvalinách Paláce mudrců, na jediném místě v Čchang-anu, kde můžu Žlutého draka nějak rozumně zaparkovat. Když ovinu horu C’-wej dračím tělem, valí se po úbočích trosky. Bílý tygr spolu s ostatními kuklami seskočí a okamžitě obrátí pozornost k blížícímu se duchoznaku Azurového draka.
Porazit ho, ale nezničit. To není nemožné. V pohoří Kchun-lun přemohl Čchin Čeng vodního císaře tak, že
z něj vysál veškeré čchi, a nezanechal na něm ani škrábnutí. S Azurovým drakem by to mělo jít ještě snáz. Je z duchokovu dřevěného typu, který je nejpropustnější.
Nejdřív k nám dolehne samotný jeho zvuk , rozerve noční vzduch jako nestvůrný řev. Potom na pozadí kosmu přeletí jeho dlouhé tělo v podobě kostlivčího draka vyřezaného z nefritu, jeden oční důlek plá ohňovou červení, druhý zemní žlutí. Ze zad se mu pnou obrovitá, jakoby netopýří křídla a obnažená páteř přechází ve švihající kostěný ocas. Trup připomíná hroudu duchokovu sevřenou v obnaženém hrudním koši, v čemž se hrozivě podobá –
Ne. Na to nemysli. Nemysli na něj. Azurový drak se s oslepujícím zábleskem světla přemění do hrdinské formy. Přední pracky se chvějivě rozpoltí do čtyř kostlivých paží. Křídla se rozšíří. Paroží prodlouží. Kostěné tělo, zdobené červenými a žlutými detaily, se silou převrátí do dvounohé polohy. Nesourodé barvy se ve tmě rozpijí ve šmouhy, když se k nám střemhlav snese a rozprostře křídla, až zastíní hvězdy.
Přikrčím se na nesčetných prackách Žlutého draka a pak se vrhnu do boje. Podle bitevních přenosů, které neustále běžely u nás doma, by Azurový drak měl v hrdinské formě měřit asi padesát metrů. Přesto z mé momentální perspektivy nevypadá o moc větší než člověk. Zkříží čtveřici paží k hrudi, odlomí čtyři žebra a ta se vzápětí přiostří v meče.
Po krátkém odpočinku se mi se Žlutým drakem manévruje mnohem obtížněji, jako bych se snažila zvednout něco těžkého, poté co jsem to kvůli řezavé bolesti ve svalech upustila.
„Nemusíme spolu bojovat!“ křiknu ústy Žlutého draka, zatímco uhýbám sekům. „Stará vláda si vaši věrnost
nezaslouží! Když se připojíte k nám, můžeme změnit válečný systém, aby vás po dvacítce nikdo nedal za tribut!“
„S tebou se nikdy nespojíme, prostopášnice!“ zahuláká Azurový drak, tlama mu oranžově zazáří směsicí zemní žluté a ohňové červené.
Prostopášnice? Kam na takové výrazy chodí?
„Dáme vašim rodinám rozlehlé pozemky v provincii Čou!“ nadhodím slibně. Logistiku budu řešit později.
„Právě jsme ji totiž celou osvobodili, pokud to nevíte!“
„Nepodlehneme svodům temnoty!“
Ten jejich přehnaně dramatický tón mě zaráží, dokud si nevzpomenu, že Liou Čchemu je čtrnáct a Wej C’-fu třináct.
S těmi se rozumně nedomluvím.
Vrhnu se k Azurovému drakovi, abych ho vysála do dna a měla to z krku. On však nabere do křídel vzduch a šokující rychlostí se prosmekne za mě. Otočím se, chňapnu po něm, jenomže trapně o kus minu.
Ale ne. Kukly dřevěného typu jsou nejrychlejší, tak rychlé, že na ně Žlutý drak nestačí. Jako bych se snažila zaplácnout mouchu cihlovým sloupem, který sotva unesu. S námahou Žlutého draka otočím a zamířím zpět ke zbořeništi paláce. Třeba je vylákám k boji blíž u země, kde bych –
Azurový drak mě dožene ještě před horou a zasadí Žlutému drakovi do hlavy dva křižné seky. Sežehne mě bolest. Reflexivně se v říši jinu a jangu v duchovní podobě chytím za hlavu.
Azurový drak se v divoké změti barev odrazí od čenichu Žlutého draka – moc rychle, než abych mu stačila odsát nějaké čchi – a udělá ve vzduchu přemet. Jeho čtvero mečů žhne rudě ohňovým čchi Liou Čcheho, obzvláště ničivým, když ho vede duchokov dřevěného typu.
Příliš pozdě si vzpomenu, že dřevo má proti zemnímu typu výhodu.
V okamžiku, kdy se Azurový drak nakratičko ocitne vzhůru nohama, zasadí další dvě rány poblíž těch předchozích. Zlomím se v říši jinu a jangu v pase, pálí to, jako by se mi trhala kůže na hlavě. Žlutý drak nekoordinovaně žuchne na horu C’-wej jako hromada šrotu a jen těsně mine Bílého tygra a ostatní kukly, co jsme přivezli. Ty, které umí útočit dalekonosně, po Azurovém drakovi pálí svým čchi, ale ten se mu prudkými přesmeky kostlivčího těla vyhýbá a znovu jde po mně.
V podbřišku mě zašimrá absurdní možností, že bych mohla prohrát, jelikož mám příliš velkou kuklu.
Ne. To teda ne.
To nemůžu. Nemůžeme.
„Čchin Čengu, řekni jim, ať ustoupí! Tvůj hlas uposlechnou!“ vykřiknu v říši jinu a jangu. Sice se mi vůbec nechce vlády nad Žlutým drakem vzdát, ale stejně o ni přicházím. Jsem moc unavená.
Čchin Čengova duchovní podoba zůstává nehybná, oči má zavřené. Stále mlhavějším výhledem očima Žlutého draka vidím, jak Bílý tygr ve výskoku máchl halapartnou, ale Azurového draka mine.
„Čchin Čengu!“ Zacloumám jeho duchovní podobou. „Udělej něco! Zabijou i tebe!“
Ani se nepohne. Ale při vědomí být musí, jinak by se mnou v říši jinu a jangu nebyl.
Nenech se prosit, zaječím v hlubší rovině mysli.
Ačkoli… že by přesně tohle chtěl?
Zvážím, že ho donutím k činu a jednoduše Žlutého draka pustím, ale tak nějak tuším, že kdybych povolila, nekontrolovaně upadnu do úplného bezvědomí. To nemůžu riskovat. Musím zůstat vzhůru.
