EK
TISÍCE PR
ÍBE
HU
Bylo nebylo.
Ve starobylém městě Níšápúru krmily dvě osiřelé dívky každé ráno vrabce, kteří v noci hřadovali na jalovcích, dřínech a mandloních.
Město v té době oplývalo zlatem, kořením a hedvábím. Cesty byly široké a rovné, na náměstích se čile obchodovalo a v zahradách bujně kvetly voňavé jasmíny a granátovníky. Chudí lidé jsou ovšem i v nejbohatších městech stejní a osiřelé dívky z našeho vyprávění už ani chudší být nemohly. Žily na ulici. Pracovaly za pár drobných a kousky suchého chleba, a když je nikdo nevyhnal, spaly v zahradách.
Vrabci byli jediní přátelé osiřelých dívek, neboť ve velkém městě na sebe nikdo nechtěl vzít břímě v podobě dalších dvou dětí, ještě ke všemu dívek. Vrabci však byli vděční za drobky chleba
| 1. kapitola |
TA DRUHÁ VE ˇ C, KTEROU MI TÁTA ZANECHAL
Z oblohy padal popel.
Nesl se k nám ze špinavého oparu naoranžovělé barvy v řídké mlze drobných šupinek. Tiše dopadal na zem, jemnější než peří, lehčí než sníh. Jemný bledý prach se usazoval na předních sklech, listech, řasách a pronikal do nosních dírek, krku a plic.
Sto padesát kilometrů od Berkeley hořel svět. Do suchých stromů udeřil blesk a o zbytek se postaralo horko a vítr. Teď byl v plamenech už celý les, vzduch chutnal kysele a spáleninou a já jsem se vracela z železářství s roličkami modré malířské pásky, protože Malloryn Martellová tvrdila, že ji potřebuje na svoje protikouřové zaklínadlo.
Když jsem vešla do domu, zamrkala jsem, abych dostala popel z očí, a pak jsem si ho vytřepala z vlasů. Částečky popela se zlehka snesly na podlahu v rozmazaném proudu oranžového odpoledního světla. Zavřela jsem za sebou dveře, aby škodlivý vzduch nevnikl dovnitř.