ADHD 101
Velice v rychlosti, zde je seznam věcí, které ADHD není: charakterová vada, nedostatek, volba. Není to referendum o vašich rodičích a o tom, že vám nevštípili disciplínu nebo vám v dětství nevěnovali dostatečnou pozornost. Není to móda, trend, falešné zprávy, chytrý plán „velké farmacie“, jak vydělat balík prodejem zbytečných léků, ani strašení, které má zvýšit televizní sledovanost. Není to žádná přehnaná výmluva, která nám má zajistit zvláštní zacházení ve škole nebo v práci. Není to propustka, která by nás opravňovala chovat se, jak se nám zlíbí, protože – však víte – ADHD. Rozhodně to není znamení hanby, i když ADHD má – tohle si poslechněte – dlouhou historii velmi hanebných jmen. Tak co to tedy je? Attention-deficit/hyperaktivity disorder, česky „porucha pozornosti s hyperaktivitou“, je chronická, leč zvládnutelná neurovývojová porucha, která ovlivňuje vývoj a fungování vašeho mozku. Rozdíly ve vašem mozku mohou vést ke třem hlavním kategoriím příznaků: nepozornosti, impulzivitě a hyperaktivitě.
Typický člověk s ADHD bude mít problémy s nasloucháním, plněním úkolů a udržováním přehledu o svém čase (a věcech). Bude neklidný, pořád bude „někam pospíchat“, bude mnohomluvný a netrpělivý. Příznaky se obvykle projeví v dětství a mohou přetrvat až do dospělosti. Otravné je, že u nás, co máme ADHD, mohou tyto příznaky hodně připomínat špatné chování, špatné vychování nebo vyložené odmítání hry podle pravidel. Ale u lidí s ADHD se nejedná o dobrovolné chování, jsou to mimovolní příznaky určované neurochemií. Tedy ještě jednou: příznaky ADHD nejsou volby – jsou neurologicky určené.
PŘÍZNAKY ADHD
Jak naše příznaky vypadajíCo opravdu jsou
Impulzivita
Mimovolní akce způsobené chemií mozku
NeorganizovanostProblémy s nastavením priorit
Špatné řízení časuProblémy se zaměřováním
Problémy s multitaskingemNeklid
Špatné plánováníNízká tolerance frustrace
Navzdory (příšernému) jménu této diagnózy to, že máte ADHD neznamená, že nejste schopní věnovat něčemu pozornost nebo že nedokážete tiše sedět (i když v určitých chvílích vás může jedno či druhé vystihovat – nebo taky obojí). Ve skutečnosti platí, že pokud máte ADHD, možná se budete soustřeďovat lépe než vaši neurotypičtí přátelé, pokud vás ovšem opravdu zajímá to, co zrovna děláte.
Věda popisuje ADHD jako poruchu ovlivňující vaši schopnost seberegulace – ať už máte zůstat sedět na židli, nebo čekat, až druhý domluví, než se podělíte o zajímavost o plejtváku myšokovi, kterou jste právě zjistili. (Některé jejich cévy jsou tak široké, že by se do nich vešel člověk!)
S ADHD je každý den dobrodružstvím. Někdy potřebujete najít způsob, jak přitáhnout uzdu vaší fantazii, ale jindy zas právě ona vyřeší problém a zachrání situaci. Vzhledem k tomu, že ADHD je porucha na spektru, mohou se vaše příznaky podstatně lišit od příznaků vašeho ADHD souseda – a mohou se také hodně lišit den ode dne. Budete mít dny (možná jen hodiny či minuty), které nebudou, co se ADHD týče, nijak zvlášť intenzivní, kdy budou příznaky jen tiše bzučet, ale když narazíte na stresující nebo přehnaně stimulující prostředí, mohou se změnit v ohlušující řev.
Pokud jste tomu předchozímu odstavci příliš nevěnovali pozornost, protože stále ještě přemýšlíte o plavání v cévě plejtváka, nevadí. Vraťte se a přečtěte si ten odstavec ještě jednou. Pomůže vám pochopit, proč jste mu nevěnovali pozornost. (Ale je to tak: srdce plejtváka může být jeden a půl metru dlouhé a jeden a půl metru vysoké, pokud by vás to zajímalo.)
Ano, ADHD je chronická porucha, která může váš život chronicky porouchat (všimli jste si toho vtipu?), ale získat diagnózu není konec vesmíru. Příznaky ADHD se dají zvládat. Stejně jako u vysokého krevního tlaku může ADHD velmi škodit vašemu zdraví (zvláště tomu duševnímu), pokud se nezvládá, ale pokud máte jasnou diagnózu a pečlivý plán, jak fungovat s vaším neuvěřitelným mozkem, můžete prožít plnohodnotný život. Můžete se naučit, jak zlepšit vaši schopnost seberegulace skrze změny chování, úpravy prostředí, cvičení, trénink bedlivosti a využití kouče a někdy také skrze léky. Návrhy a strategie, jak vám pomoci to zvládat, vám řeknu ve třetí části téhle knížky.
CO ZPŮSOBUJE ADHD?
Ve velké debatě „příroda versus výchova“ nakope příroda výchově zadek, když přijde na ADHD. Lidé celá desetiletí předpokládali, že ADHD je výsledkem špatné výchovy nebo charakterové slabosti. Říkali věci jako „To, co tohle dítě potřebuje, jsou větší hranice! Kde mám pravítko?“. Ale dnes se vědci obecně shodují na tom, že ADHD je z větší části určeno biologicky. Vědci už dlouho vědí, že ADHD mozky fungují v oblastech řídících pozornost, emocionálnost a impulzivnost zcela odlišně.
Získání diagnózy ADHD není o tom, kolik denně sníte cukru nebo kolik videoher hrajete před spaním. Nesouvisí to s tím, jestli máte rodiče, co vás nechají jíst k večeři brambůrky, anebo rodiče, co po vás začnou stříkat Savo, když je přerušíte během modlitby před jídlem,
abyste všem začali vykládat o tom divném broukovi, kterého jste viděli po cestě ze školy.
Ovšem vaši rodiče nejsou tak úplně z obliga, protože biologický původ ADHD má i dědičnou komponentu. Vědci identifikovali sedm genů a pár tuctů lokací v genomu, které, jak se zdá, s touto poruchou souvisejí, což znamená, že ADHD se obvykle drží v rodině. Je slušná šance, že máte nejméně jednoho příbuzného, který má tuto poruchu také. Podle jedné studie, kterou cituje klinický profesor psychologie na Virginia Commonwealth University a přední expert na ADHD Russell Barkley ve své knize Taking Charge of Adult ADHD (Jak se chopit ADHD v dospělosti), více než polovina dětí s ADHD tuto diagnózu sdílela s některým ze svých biologických rodičů. Mám pocit, že jsem živým důkazem této statistiky. Ani nevím, jestli jsem ten genetický tah ADHD chápal, dokud na jednu z mých rodinných sešlostí nepřišla Kim. Seděla, oči vykulené šokem, zatímco ten dav mistrně udržoval několik konverzací naráz. Řada lidí v mém příbuzenstvu nosí své diagnózy ADHD jako odznaky cti a to mi rozhodně pomohlo sebevědomě navigovat ve svém vlastním mozku.
POZNÁMKA OD KIM
Na té první velké rodinné večeři jsem užasle seděla, protože tam nikdo nedokončil žádnou konverzaci. Jedna věta vedla k otázce na jiné téma a pak se do toho někdo vložil s nějakou historkou a pak se mě člověk vedle zeptal na moji mámu. Cloumalo to se mnou. Oni dokázali vybalancovat několik konverzací najednou a mně to ničilo mozek. Milovala jsem tu energii u stolu a zamilovala si jednoho každého z těch lidí, ale asi po deseti minutách, kdy jsem se s nimi snažila udržet krok, jsem si potřebovala dáchnout.
ZPOŽDĚNÉ, NE VYMAZANÉ
U některých lidí, kteří jsou diagnostikováni v raném věku, některé příznaky ADHD zmizí, jak budou stárnout. Doktor Steven Kurtz, bývalý klinický ředitel Institutu pro poruchu pozornosti s hyperaktivitou a jiné behaviorální poruchy Centra pro studium dětí Newyorské univerzity a bývalý starší ředitel ADHD centra Institutu dětské mysli (Poznámka: Vím, že to byl dlouhý titul, a díky, že jste ho dočetli až do konce, ale experti jako doktor Kurtz, který souhlasil, že nám pro tuhle knížku poskytne rozhovor, chodili spoustu let do školy, aby si vysloužili všechny tyhle tituly, a proto budeme uvádět úplně každý titul každého impresivního doktora, který byl natolik štědrý, že nám poskytl svůj čas) v jednom rozhovoru řekl, že něco jiného jsou mozkové rozdíly, které způsobí, že si člověk určitou dovednost osvojí později, a něco jiného rozdíly, které způsobí, že si ji neosvojí vůbec. Mnoho dětí s ADHD bude mít v nějaké oblasti zpožděný vývoj, ať už to bude kontrola impulzů, nebo řízení času, nebudou však tyto schopnosti úplně postrádat. Je možné, že se tato dovednost s tréninkem zlepší.
TŘI HLAVNÍ PREZENTACE ADHD
I když přesný koktejl příznaků bude u každého jiný, obvykle se shlukují do tří hlavních prezentací ADHD:
PŘEVÁŽNĚ
PŘEVÁŽNĚ NEPOZORNÁ
Špatné naslouchání, zapomnětlivost, nepozornost, snadné rozptylování
HYPERAKTIVNĚ-IMPULZIVNÍ Neposednost, neklid, upovídanost
KOMBINOVANÁ
Kombo talíř převážně nepozorné a převážně hyperaktivně-impulzivní prezentace
Mimochodem já sám mám kombinovanou prezentaci. Musím se hrozně snažit, abych někoho poslouchal nebo abych se prokousal nějakou knihou. Taky trhám ubrousek na malé kousky bez ohledu na to, s kým právě jím, a mluvím strašně dlouho, pokud mě necháte. Pracuju na tom.
Obecně řečeno, dívky dostávají častěji diagnózu převážně nepozorné prezentace než převážně hyperaktivně-impulzivní prezentace, což může být část důvodu, proč jejich diagnózy mohou projít bez povšimnutí. To, že jste snílek, se jako příznak nerozpozná tak snadno jako to, když někdo nedokáže zůstat v klidu.
Doktor Kurtz vysvětluje, že převážně hyperaktivně-impulzivní prezentace si lidé u dětí všimnou nejdříve, protože u batolat není moc příležitostí, kdy byste mohli vidět, že mají problém s udržením pozornosti.
Když se někdo vrtí, dá se to snadno poznat. Ale když děti dorostou do školních let a chce se po nich, aby se nějakému úkolu věnovaly delší dobu, dají se převážně nepozorné a kombinované prezentace rozpoznat častěji.
KDO DOSTÁVÁ DIAGNÓZU ADHD?
S ADHD žijí miliony lidí na celém světě. V Americe má diagnózu ADHD asi 5–10 % dětí a 3–5 % dospělých.
Celá desetiletí si lidé ADHD představovali výlučně jako poruchu malých kluků, kteří poskakují po třídě, ale dnes, kdy máme lepší diagnostické nástroje i povědomí, můžeme vidět subtilní celoživotní variace.
Z dětí, které jsou diagnostikovány před dovršením věku sedmnácti let, jich obrovská většina – asi 90 % – bude mít příznaky i v dospělosti, i když tyto příznaky se mohou objevovat a zase mizet v závislosti na tom, co se děje v jejich životech.
I když někteří lidé ADHD zavrhují jako přediagnostikované, v mnoha populacích je ve skutečnosti poddiagnostikované. Patří sem mimo jiné následující skupiny:
Dospělí. Mnoho dospělých je nediagnostikovaných, protože naše chápání toho, jak se ADHD projevuje v dospělosti, je poměrně nové.
Dítě, které leze po gauči, se stane dospělým, který kompulzivně klepe propiskou do stolu. Obecně řečeno, dospělí vykazují menší hyperaktivitu.
U dospělých s ADHD naše chování není ani tak o tom, že bychom poskakovali nahoru a dolů, jako spíš o tom, že skáčeme od projektu k projektu, protože nám dělá problémy sedět a soustředit se na jeden úkol. Doktor
Edward Hallowell a doktor John Ratey ve své knize Driven to Distraction tvrdí, že 90 % dospělých, kteří mají ADHD, o tom vůbec neví. Mnoho dospělých narazí na nějaký článek či podcast o ADHD, nebo zjistí, že někdo z jejich přátel či příbuzných získal diagnózu, a teprve pak si řeknou: „Hmm. Na tom, jak mi popisujete tohle ADHD, je něco povědomého…“
Dívky a ženy. Doktorka Marcy Caldwellová, která se specializuje na léčbu a hodnocení ADHD u dospělých a je majitelkou a ředitelkou Rittenhouse Psychological Assessment a zakladatelkou blogu ADDept. com, říká, že příznaky dívek a žen se často přehlížejí, zčásti proto, že se na dívky vyvíjí sociální tlak, aby své obtížné prožitky internalizovaly. Kvůli tomu mají chlapci dvakrát až třikrát větší pravděpodobnost, že dostanou diagnózu, než dívky. Dospělé ženy s ADHD jsou popisovány jako „upovídané“ nebo „nadměrně společenské“ a jejich příznaky se připisují prostě jen tomu, že mají společenskou osobnost.
Vzhledem k tomu, že se od žen očekává, že budou chodit včas, že budou upravené a že se budou starat o vedení celé rodiny, mohou ženy s ADHD cítit obrovskou hanbu. Bez diagnózy můžou předpokládat, že důvod, proč nějak nedokážete vypravit děti ze dveří se svačinami a podepsanými souhlasy, je prostě ten, že ony samy jsou nějakým způsobem vadné. Ale není to vada, je to rozdíl v mozku.
Vysoce inteligentní lidé. Vysokofunkčnost toho dokáže hodně zakrýt. Inteligence vám může umožnit vézt se na vašich přirozených talentech a maskovat tak příznaky – prezentace ADHD je díky tomu velmi subtilní. Řada lidí získá diagnózu teprve na vysoké škole, kde termíny, nezávislost a tlak vedou k silnější prezentaci příznaků. Moji lékaři mi řekli, že do této kategorie spadám i já sám, a to je možná důvod, proč trvalo tak dlouho, než jsem diagnózu získal.
Menšinové populace. Černošské a hispánské děti mají menší pravděpodobnost než bělošské děti jak toho, že dostanou diagnózu ADHD, tak toho, že se bude léčit. To, jak lidé vnímají menšinové děti a dospělé,
je ovlivňováno předpojatostí a systémovým rasismem, takže chování,
které je důsledkem ADHD, se označí jako důsledek špatné výchovy nebo nedostatečné disciplíny. U bělošských dětí je míra diagnózy ADHD 11,5 %, zatímco u černošských dětí je to 8,9 % a u hispánských 6,3 %. Doktorka Tumaini Coker, pediatrička a profesorka pediatrie na Lékařské škole Washingtonské univerzity, tvrdí, že v černošské komunitě panuje jisté podezření, že se nálepka ADHD používá jako výmluva, proč zvláště černošské chlapce přehlížet a patologizovat, a tak některé děti diagnózu nedostanou, přestože by jim to mohlo prospět.
Malé děti. Tolik identifikujících příznaků ADHD se prostě jen podobá tomu, jaké děti od přírody jsou. Rodiče a učitelé předpokládají, že nepozorné, čilé nebo zasněné chování je něco, z čeho děti nakonec vyrostou, a tak je nikdy nevyhodnotí ani nediagnostikují.
Lidé s jinými poruchami. ADHD se často páruje s depresí a úzkostí, takže vytáhnout na světlo, co je ADHD a co je nějaká jiná porucha, může být obtížné.
Pokud si říkáte, že ten seznam vypadá tak široce, že by se do něj vešel prakticky každý, kdo by mohl mít ADHD, máte pravdu. Přestože se naše povědomí o ADHD za posledních pár desítek let nesmírně rozrostlo, je pravděpodobné, že je tato porucha stále nesmírně poddiagnostikovaná.
Srovnání diagnóz ADHD
VELKÉ D –DIAGNÓZA ADHD
Vždycky jsem byl to dítě. Dospělí o mně říkali, že jsem „číslo“, „temperamentní“ nebo „vesmírný kadet“. Nechával jsem oblečení na schodech, ujížděl mi autobus do školy, a i když jsem udělal domácí úkol, často jsem ho zapomněl odevzdat. A kromě toho jsem pořád někam pádil.
Pokud byste sledovali moje pohyby během kterékoli dané denní hodiny, skončili byste s jednou z těch starých map ze stripu Family Circus, kde jde kluk ze svého pokoje do koupelny, aby si vyčistil zuby, a po cestě dojde z půdy do sklepa a do psí boudy. Nikdy jsem chvilku neposeděl, ani když jsem právě seděl. Vrtěl jsem se a pohupoval jako figurka „bobblehead“. Kdysi jsem si ve škole vždycky vybíral místo vepředu uprostřed, protože hrůza z toho, že na mě učitel bude křičet, protože se vrtím, mi pomáhala se soustředit. Rozhlížel jsem se po všech ostatních dětech, co klidně seděly na židlích, zatímco je učitel učil
Přísahu věrnosti, a přemýšlel jsem, proč nikdo nevyskočí a nezeptá se, kdo je Richard Stands. (Nezní vám „to the Republic for which it stands“
KDO JE KDORICHARD RICHARD STANDS? STANDS?
jako „to the Republic for Richard Stands“? Promiňte, teď vám to asi uvízlo v hlavě. Nemáte zač.) Měl jsem spoustu energie a ta mě někdy přemohla. Rozhodně jsem měl i jiné kamarády, kteří občas vyletěli, ale já jsem vyšiloval dost dramaticky a snadno jsem se rozbrečel. Myslel jsem, že jsem ta nejdivnější věc na světě. Měl jsem pocit, že nikdo v celé historii nebyl tak divný jako já.
Když jsem se dostal na nižší a pak vyšší střední školu, ten pocit ve mně přetrval. Měl jsem kamarády, ale nikdy jsem nepatřil k populární partě. Po akademické stránce jsem si vedl dobře v těch předmětech, kde jsme řešili problémy nebo dělali něco přímočarého, například kvízy na slovní zásobu. Ale jakmile jsme se dostali k tématům, která vyžadovala chápání čteného textu, případně absorpci, reflexi nebo trpělivost, začaly se moje známky zhoršovat. Cítil jsem, že by to mělo být jednodušší, že na tom, jak těžké pro mě je projít typickým dnem, něco není tak úplně v pořádku. Prostě mi přišlo, že je pro mě svět obtížnější než pro jiné lidi. Bez mámy bych byl ztracený na moři. Ani nevěděla, co je to ADHD (na počátku 90. let to nebylo zrovna „in“), ale přesto si vytyčila osobní misi stát za mnou a starat se o to, abych nezaostával v domácích úkolech a projektech. Její neustálá oddanost mě udržovala soustředěného, což se mi tehdy asi moc nelíbilo a neoceňoval jsem to. Nějak se mi podařilo – no, spíš mámě a mně –, že jsem měl dost dobrý prospěch a výsledky v SAT na to, abych se dostal na dobrou vysokou školu. A tam mě štěstí opustilo. Jakmile jsem jednou byl na vysoké škole, měl jsem pořád dobré výsledky v malých třídách, kde bylo hodně diskusí a debatování, ale na velkých přednáškách jsem si vedl příšerně. Sedět ve velkých posluchárnách, kde jeden člověk dvě hodiny mluvil bez jakékoli diskuse, byla moje představa pekla. Chodil jsem na docela velkou školu, a proto takhle vypadala celá řada mých předmětů. Dostal jsem akademickou podmínku – dvakrát. Ve třetím ročníku jsem už měl v kreditech pěkný skluz. Chodil jsem v hrůze, že se mě někdo zeptá
Já jsem ten, kdo obdivuje máminu skvělou trvalou.
na můj prospěch. Moje mysl je spíš jako
štěňátko – nervózní, vzrušená, potěšená a rozkošná – než jako soumar, který se svědomitě plahočí dál. Jenomže štěňátka
nedostávají jedničky ze srovnávací literatury. Došlo to do bodu, kdy jsem potřeboval přijít na to, co se tu krucinál děje.
Toho roku mi umřela babička. Po pohřbu se moje rodina shromáždila u strejdy doma. Když místnost plná
Jen tak pro informaci, na můj prospěch se mě někdo zeptal, až když mi bylo pětačtyřicet – na mé přihlášce do The Amazing Race.
—Penn
mých oblíbených lidí s láskou vzpomínala na moji babičku, někdo zmínil, že všechny dlouhé letní rodinné dovolené, na které jsem kdy jel, byly možné jen díky tomu, že je babička každý rok platila a organizovala. Uvědomil jsem si, že teď, když už tu s námi není, budou tyhle dovolené – cesty, na kterých jsem si vytvořil některé ze svých nejlepších vzpomínek – věcí minulosti. To mě těžce zasáhlo, skoro stejně těžce jako samotný pohřeb. Zjistil jsem, že se střídavě ponořuju do konverzace a zase se z ní vynořuju, jen tak koukám na lidi v tom pokoji a ztrácím se ve vzpomínkách z těch cest. Zrovna jsem byl ponořený do talentové show, kterou jsme měli, když mi bylo jedenáct, když mě z mého zasnění vytrhla teta Zelle. Řekla: „Penne, promiň, zlatíčko, ale já už to nemůžu vydržet. Mohl bys prosím přestat žvýkat tu plácačku?“ Cože to? Sklopil jsem pohled –a opravdu, měl jsem mezi rty síťování umělohmotné plácačky na mouchy. Celá místnost včetně mě se dala do smíchu. Nebylo to poprvé, co někdo poukázal na to, že dělám něco hodně neobvyklého, ale přece jen – plácačka na mouchy? To je pěkně nechutné.
NO , TAK NO, TAK TOHLE JE TOHLE JE PREKÉRNÍ PREKÉRNÍ SITUACE … SITUACE…
Nechtěl jsem strávit zbytek života tím, že budu jen tak ze zvyku žvýkat věci jako batole. A věděl jsem, že jestli chci odpromovat, musím něco udělat se svými známkami. A tak jsem následující týden odjel k psychiatrovi, abych se nechal vyšetřit.
Doktor mě podrobil celé baterii testů a nakonec prohlásil: „To, že máte ADHD, úplně bije do očí.“
Aha. Jo. To dávalo smysl.
Získat diagnózu poruchy pozornosti s hyperaktivitou bylo jako dívat se na jeden z těch 3D obrázků. Zpočátku to vypadá jako rozmazané vizuální zrnění, dokud konečně neuvidíte, jak z vln vyskakuje delfín, a neřeknete: „Nemůžu uvěřit, že jsem to předtím neviděl. Celou dobu to tam bylo!“
Všechny ty zvyky a zvláštnosti, kvůli kterým jsem se cítil jiný než všichni ostatní, se teď daly vysvětlit. Když jsem si o ADHD přečetl víc, měl jsem neuvěřitelný pocit poznání – To jsem já! Tohleto dělám! A tohle jsem taky já!
Byla úleva mít konečně vysvětlení, proč ostatní lidé, jak se zdálo, dokážou sedět v přednáškovém sále a odškrtávat si věci ze seznamu, jako by to nic nebylo, zatímco mě už po pěti minutách libovolného předmětu pozornost opustila. Jméno porucha pozornosti s hyperaktivitou se mi moc nelíbilo –vlastně jsem ho nesnášel –, ale bylo dobré vědět, s čím mám tu čest.
JAK SE ADHD DIAGNOSTIKUJE?
Možná jste si všimli, že v tom příběhu, jak jsem získal diagnózu, nebyla žádná zmínka o nějakých laboratorních testech. I když je ADHD minimálně zčásti určeno geneticky, není žádný krevní test, který by vám mohl prozradit, jestli ho máte, nebo ne. Diagnóza ADHD se místo toho zakládá na pozorování chování, což znamená, že zjišťování, jestli ho máte, nebo ne, je do značné míry subjektivní. U vysokého krevního tlaku nebo cukrovky je číslo, které říká, jestli je máte. U diagnózy ADHD žádná taková čísla neexistují. Doktor Kurtz žertuje, že jeden způsob, jak zjistit, kdo má ADHD, je sledovat školní třídu, když v zimě napadne první sníh. První dítě, které bude u okna, má pravděpodobně ADHD.
Pro získání oficiální diagnózy musí psycholog, psychiatr nebo praktický lékař vyhodnotit, zda vaše chování odpovídá popisu ADHD podle Diagnostického
a statistického manuálu duševních poruch, páté vydání (DSM-5) Americké psychiatrické asociace – to je v podstatě bible psychiatrie. Je tu docela dost místa pro interpretaci, školený profesionál však bude schopen přezkoumat celé souhvězdí příznaků a dospět k závěru na základě kritérií udaných v manuálu.
Určení diagnózy ADHD
Aby profesionál v oboru duševního zdraví mohl stanovit diagnózu, zjistí, zda jsou splněny následující podmínky:
• Vykazujete chování, které spadá do tří hlavních výše zmíněných kategorií: nepozornost, hyperaktivita a impulzivnost.
• Vaše příznaky trvají déle než šest měsíců.
• Vaše příznaky se objevily ve dvou či více situacích (například nejen v soukromí vašeho domova, ale i tehdy, když jste venku).
• Vaše příznaky jsou závažné a narušují vaši schopnost vykonávat každodenní činnosti.
• Máte podobné příznaky už od dětství (pokud jste dospělí).
• Vaše příznaky by mohly vycházet z jiného problému, jako je úzkostná porucha nebo deprese.
Váš lékař může dokonce s vaším svolením věc probrat s lidmi, kteří vás dobře znají – se členy rodiny, s učiteli, s vaším partnerem atd. –, a požádat je, aby mu řekli svůj názor. Pokud to vypadá jako ADHD, chová se to jako ADHD a prezentuje to obtíže s výkonnou funkcí a seberegulací jako ADHD, pak pravděpodobně máte ADHD.
Získání diagnózy vašim příznakům neuleví, ale z vlastní zkušenosti vám můžu říct, že jakmile jsem tu diagnózu dostal, mohl jsem si trochu vydechnout. Můj mozek mi už celá léta přišel jako auto, co vydává nějaký divný zvuk, a já jsem nevěděl, jestli se do nápravy chytila větvička, nebo
jestli mi brzy vybuchne motor. Pak jsem s ním zajel k automechanikovi a ten mi řekl, v čem je problém. Najednou jsem se mohl uvolnit a přestat se mentálně přetáčet ve smyku. Mohl jsem si přestat říkat, že jsem hrozný, a začít řešit problém. To, že se zvedla ta mlha nejistoty, byla nejlepší část získání diagnózy.
Jako bonus navíc mi diagnóza okamžitě zlepšila všechny mé vztahy –romantické vztahy, přátelství i rodinná dynamika se vesměs vylepšily. Pro většinu lidí je jednodušší svým blízkým ve frustrující situaci něco odpustit, když vědí, že za ty kiksy může neurologická porucha, a ne to, že by jim na tom nezáleželo.
ZNÍ VÁM
TO POVĚDOMĚ?
ADHD
Abyste získali oficiální diagnózu, budete muset věc prokonzultovat s odborným zdravotníkem, který se bude opírat o diagnostická kritéria stanovená v DSM-5. Já nejsem lékař, ale všiml jsem si, že pokud máte konzistentně řadu příznaků z následujících kategorií, pravděpodobně se díváte na diagnózu ADHD. Které z nich znějí jako vy? Zaškrtněte příznaky, které jste zažili.
Nepozornost
☐ Bloudící pozornost. „Jé, hele! Veverka!“
Klasický ADHD tah. Pomyslete na to dítě, co kouká z okna, protože ztratilo zájem o výklad zlomků paní učitelky hned poté, co přestala mluvit o pizze.
☐ Problémy s dokončováním úkolů. „Ano, to na stole je moje tenisová raketa. Vyměním jí rukojeť, jen co skončím s googlením vesmírného dalekohledu Jamese Webba. Viděl jsi ty fotky? Jsou úžasné. Nemáme my tady někde dalekohled?“
Člověk s ADHD často své
úkoly opustí někde uprostřed, aby se věnoval něčemu
zajímavějšímu – a není to proto, že by se nesnažil. Zanecháváte za sebou stopu z napůl nakrájených cibulí a částečně vyluxovaných pokojů.
☐ Problémy s věnováním pozornosti detailům. „XXL? Myslel jsem, že jsem si objednal velikost M. Třeba by se to dalo zastrčit?“
ADHD mozek dychtí po tom, aby mohl přejít na další věc, a drobné detaily ať se jdou vycpat.
☐ Vypnutí pozornosti. „Jak dlouho už tady sedím?“
Když váš ADHD mozek bloumá, může to vypadat, jako byste se dostali do jiné časové zóny a svět pokračoval dál bez vás.
☐ Rozptýlení novými věcmi. „Jé, můžu se podívat?“
Pokud se objeví něco jasného a lesklého, opustíme staré věci pro nové.
☐ Ztrácení věcí. „Neviděl někdo moje klíče/řidičský průkaz/telefon/ spodní prádlo?“
Jistě, každý něco ztrácí, ale vy, pokud nemáte dobrý systém, který by tomu bránil, kolem sebe trousíte svoje věci jako drobečky.
☐ Přetížení multitaskingem.
„Ne! Nemůžu ti po cestě do práce vzít košile do čistírny. Krucipísek, jsem přece jenom jeden člověk!“
ADHD může ovlivňovat pracovní paměť, a proto pro nás může být obtížné řešit víc než jednu věc naráz.
Hyperaktivita
☐ Neklid – jste stále v pohybu.
„Promiňte, já třásl s vaší židlí?
Vůbec jsem netušil, že mi takhle poskakujenoha.“
Když máte ADHD, jste ti, co se pohupují na prstech u nohou na autobusové zastávce, bubnují prsty na stůl při hodině a míchají si led v pití v baru.
☐ Budíte dojem, že při rozhovoru ignorujete druhé, protože vaše mysl je jinde. „Přemýšleli jste někdy o tom, co si o kozí józe myslí kozy?“
Nepokoušíte se být nezdvořilí, ale během konverzace, která nedokáže udržet vaši pozornost, tak rozhodně můžete působit. Můžete na něco pomyslet a cítit nutkání sdílet to bez ohledu na to, jestli je na vás právě řada, abyste mluvili – nebo jestli to, co chcete říct, aspoň trošku souvisí s danou tematikou.
Kontrola impulzů
☐ Netrpělivost. „Tahle fronta trvá věčnost.“
Váš ADHD mozek je jako na jehlách, když musí čekat.
☐ Zapomnětlivost. „Ne, slibuju.
Dneska totálně nezapomenu zaplatit tu pokutu za parkování.“
ADHD kompromituje pracovní paměť, takže i ty nejlepší úmysly můžou vykolejit.
☐ Špatné řízení času. „Na piano budu cvičit pak. Nech mě jenom dohrát tady ten World of Warcraft.“
Má-li ADHD mozek na výběr mezi odměnou teď a odměnou později, vždycky si chce vybrat odměnu teď.
☐ Impulzivní jednání. „Jasně! Jedem. Vegas zní skvěle! Vezmu si klíčky.“
Přísloví „kdo šetří, má za tři“ na ADHD mozky nepůsobí. My spíš máme přístup „dvakrát řež a jednou měř“.
☐ Emocionální reaktivita. „Páni! Tenhle výbuch přišel úplně zničehonic. Pardon.“
Lidé s ADHD mohou v reakcích vyrazit z nuly na sto. Nemáme tlumicí pedál na emoce. Projevujeme se žhavě a hlasitě.
☐ Sklony k riskování. „Ne, díky, já bezpečnostní brýle nepotřebuju.
Co by se tak asi mohlostát?“
Vysoké riziko, vysoká odměna. Takhle lidé s ADHD žijí. Nejsme známí tím, že bychom očekávali potenciální negativní následky.
☐ Problémy se sebeorganizací. „Kruciš. Zapomněl jsem si vyčistit zuby. Užzase.“
Když máte ADHD, může být těžké ovládnout jakoukoli rutinu, i když je jednoduchá.
☐ Potíže s chováním řízeným pravidly. „Stopka? Myslím, že ty platí jenom tehdy, když jsou na silnici i jináauta.“
ADHD mozek dává přednost okamžitým a očividným následkům před abstraktním systémem požadavků a výsledků.
☐ Nepořádnost. „To uklidím později.“
Zorganizovat si věci nám prostě přijde jen jako jedna další věc, kterou si musíme přidat na seznam.
Kolik jste si jich odškrtli?
Ne každý člověk s ADHD bude neustále vykazovat všechny tyto příznaky. Některé z nich možná nezažijete nikdy, nebo se mohou objevovat a zase mizet v závislosti na stresorech ve vašem prostředí. V některé dny budete možná hrozně skákat lidem do řeči, v jiné dny se prostě nedokážete zorganizovat a v další dny možná budete naslouchač na úrovni Oprah, který by dokázal v uklízení předčit i ty dámy z Home Edit. Váš soubor příznaků se pravděpodobně bude lišit od těch, které bude mít další osoba s ADHD, co potkáte. Žádné dva ADHD mozky nejsou stejné, ani v té samé rodině, a tak nejsou přesně stejné ani žádné dvě sady příznaků. Vaše příznaky jsou něco jako objednávat si z ochutnávkového menu – trošku z jedné sekce, trošku z druhé. Není žádný jeden způsob, jak na ADHD.
MOJE
ADHD PORTFOLIO
Jednou z bariér, které brání uznání ADHD jako poruchy, je jeho tendence projevovat se u různých lidí tak odlišně. Doktor Hallowell v jednom rozhovoru řekl, že někteří výzkumníci ADHD označují jako
„sněhovou vločku“ – tedy že každý člověk s ADHD je stejně jedinečný jako sněhové vločky v závěji. Zde je moje osobní portfolio příznaků, které se u mě projevují nejčastěji.
Problémy s nasloucháním
Můj táta byl kazatel, kterého milovala celá komunita. Všichni v naší kongregaci milovali jeho kázání. Každý týden začal nějakým dobrým příběhem. Dalších patnáct minut strávil tím, že tento příběh spojil s Biblí a potom jeho lekci aplikoval v každodenním životě. Ať bylo to kázání jakkoli inspirující, já jsem většinu z něj nikdy neslyšel. Vždycky jsem se zasekl na tom původním příběhu. Začal jsem přemýšlet o tom, jak mi připomínal něco, co se mi stalo, nebo jak souvisel s nějakou nedávnou epizodou seriálu MacGyver. Zatímco táta mluvil o pokoře a milování bližního svého, já jsem přemýšlel o tom, jak bych mohl opravit svůj Pogo Bal s pomocí žvýkačky a zapalovače. Máma byla učitelka angličtiny, takže si až příliš dobře uvědomovala, že mám problémy s chápáním. Když jsme se vrátili z kostela, ptala se mě: „Co sis myslel o dnešním kázání tvého otce?“ Ocitoval jsem jí první dvě minuty téměř slovo od slova a ona řekla: „Mmhmm. A co ta pozdější část?“ Co, to myslíš tu část, kde jsem se pokoušel přijít na to, jestli bych mohl postavit funkční katapult z gumiček a jídelních hůlek? Tak to netuším. Kdyby na to byl test, tak bych v něm pokaždé propadl, a tak jsem se pokoušel změnit téma. Ale ona mě měla přečteného. Bylo jasné, že nejsem schopný udržet pozornost ani u kázání, které by mi mohlo zcela změnit život, a to ani když ho přednášel můj vlastní otec, muž, kterého jsem zbožňoval.
Moje obtíže s nasloucháním pokračují dodnes. Je to můj největší problém, to, na čem pracuju nejusilovněji. Ve třetí části knížky se k tomu vrátíme.
Já jsem ten, co se chystá šťourat se v nose.
