Paní Subbotinová
Paní Subbotinová
„Je to jako hledat jehlu v kupce sena.“
Mladík s kulatými brýlemi se posadil na čalouněnou židli před masivním pracovním stolem.
Paní domu, ledabyle oděná jen do hedvábného tmavě zeleného kimona, vzhlédla od štůsku dopisů, kterým se ve světle lamp svižně probírala, a občas, když ji nějaký zaujal, sáhla po příčné orientální dýmce a vdechla namodralý kouř. Udělala to i teď a zkoumavě naklonila hlavu k rameni.
Dobroslav se snažil potlačit úsměv, ale prozradily ho jeho oči. Světlehnědé vlasy mu do nich padaly jako koňská hříva.
Zrzka hodila zbytek dopisů na stůl.
„A tys ji našel,“ konstatovala a nepatrně zvedla koutky úst.
Dobroslav se už neskrývaně pousmál.
Našel. Jistěže našel.
Vykouzlil z dlaně lístek a položil ho na leštěnou desku. Paní domu se přestala opírat do křesla a naklonila se dopředu, až kůže zavrzala. Byl to telegram.
„Rozhodil jsem sítě po okolních nemocnicích. Tohle je z Ugodského Zavoda.“
„Jak se ti, sakra, povedlo rozeslat telegramy?“
„Nasadil jsem si bílý plášť a zašel za posádkou, co hlídá poštu. Řekl jsem jim, že je to otázka bezpečnosti. Hledáme přece nebezpečného bacilonosiče. A všichni ví, co tady i v okolí řádí…“
Zrzka se uchechtla. „Jsi dobrej.“
Dobroslav se tentokrát usmál skromně, skoro stydlivě. Znali se už dlouhá léta, ale její uznání ho vždycky zahřálo u srdce. Když to říkal někdo jako ona…
Ale její drahý Dobroslav si to zasloužil. Nikdy ji nenechal na holičkách, vždy za ní stál. Často ve stínech, v bezpečí, s nosem zapíchnutým v tlustých svazcích, jejichž listy byly ještě z pergamenu a popsané jazyky, které pamatují snad jenom slunce a hvězdy – ale bez něj by se neobešli. Pouštět hrůzu jako její chlapi uměl kdekdo. Ale najít odpověď na cokoli uměl jedině Dobroslav.
Stejně jako uměl hledat jehly v kupkách sena.
Sigrún, za zdmi svého domu spíš známá jako Slavěna Dmitrijevna
Stroganovová a vdova po bohatém kupci Konstantinu Konstantinoviči Stroganovovi, který se ve skutečnosti také jmenoval úplně jinak, si prohlížela lakonickou odpověď primáře Maslova. Kromě jeho jména a místa, odkud píše, se na lístku nacházelo pouze: Ano, je zde. Tyfus.
„Zajedu tam,“ rozhodla a zapálila lístek o plamínek lampy. Na stůl z makassarského ebenu padaly plátky popela jako suché okvětní lístky.
„Pojedu s tebou,“ vyhrkl Dobroslav, ale dál se nedostal.
„Kam pojedete?“
Oba se podívali ke dveřím. Stálo v nich devítileté děvčátko s dlouhým rezavým copem a jednou rukou si protíralo oko. Sigrún sfoukla plamen na oharku papíru, odložila dýmku a vykročila k dívence.
„Musím něco zařídit, Světko. Však víš. Ale brzy budu zpátky,“ pohladila ji po hlavě. „Tety tě pohlídají a s Dobroslavem si budeš číst. Dvakrát třikrát se vyspíš – a budu tady.“
„Ale to je hrozně dlouho,“ zakňourala Světa stále rozespale. „Já chci jet s tebou.“
„Víš, že to nejde, kožíšku.“
„Ale já už jsem velká…!“
Sigrún si k ní sedla na paty a lem drahého hedvábí se rozlil po podlaze. Takhle vedle sebe si byly ještě podobnější: obě s měděnými vlasy, zelenýma očima, tváře pokropené pihami. A i když se Světa na matku škaredila, Sigrún si nemohla pomoct a neubránila se úsměvu. Vypadala jako roztomilý rarášek.
„Samozřejmě jsi. Ale říkala jsem ti přece, jak je to venku nebezpečný.“
„A máma potřebuje pracovat,“ dodal Dobroslav mentorsky.
„Ona pořád jenom pracuje,“ zamrmlala Světa vyčítavě.
Sigrún si povzdechla. „Tak to prostě je, Světluško. Dělám to pro vás všechny. A ty jednou budeš taky.“
Dívka při těch tvrdých slovech sklopila oči. Sigrún jako by na moment hleděla skrz ni.
Samozřejmě že nikam jezdit nechtěla. Samozřejmě že je tu nechtěla nechávat, když v moskevských ulicích vládl chaos. Úplně stejný jako nedávno v Petrohradu, odkud nakonec museli utéct a nechat všechno, co se svým mužem vybudovali, za sebou. Ale místo aby jako ostatní vrchnost prchali přes Švédsko do Anglie nebo naopak dál na východ, zamířili do Moskvy.
Nebyl to sice Petrohrad, který jí jako tepající přístav s příchutí Evropy připomínal její rodnou Šanghaj, ovšem i tohle město mělo své kouzlo. Starobylé, s tajemstvími a ozvěnami prastaré historie.
Dokud nepřišli oni a nerozhodli se minulost vyrvat z kořenů.
Revolucionáři v obou městech rozpoutali válku na jejich vlastním dvorku a všechno zkomplikovali. Nejtvrdší boje o moskevské bulváry a uličky trvaly skoro dva týdny a ani teď se město nedalo označit za zrovna klidné místo. Bylo jenom otázkou času, než bolševici zaklepou na dveře i jí.
Světa ani nepípla. Sigrún se na ni konečně podívala, na zatvrzelé a zároveň málem plačtivé klubko. Možná na ni před chvílí byla až moc tvrdá.
Krátce ji objala, vdechla její mláděcí vůni jako opiový kouř. Když však vstávala, Světa ji nenechala.
„Ma-árrr, nikam nejezdi,“ kuňkla. „Venku jsou strašidla…“
„Já vím, kožíšku,“ pohladila ji. „A dokud tady bude strejda Dobroslav, žádný sem nepřijdou.“
„Ale co když ukradnou tebe!“
Sigrún na rtech zahrál lišácký poloúsměv.
„Víš přece, co máma se strašidly dělá, ne?“
* * *
Lokomotiva zahalená do bílé mlhy zastavila uprostřed ničeho. Teprve na druhý pohled se dalo poznat, že pod horami sněhu leží zastávka – ale to, že byla prakticky uprostřed ničeho, se neměnilo.
Nebýt světýlka bludičky, ze které se vyklubal jeden z nebožáků z personálu nemocnice, vlak by ji možná přejel.
Zachar se při skřípění brzd podíval na hodinky. Bylo pět ráno, tma jako v pytli. Ale nemohl si stěžovat. Byl zázrak, že i v takové situaci se mu povedlo získat ten jeden vagon v jinak zásobovacím vlaku. A nejbližší nemocnice, která byla ochotná a schopná pacienty přijmout, byla až v Ugodském Zavodě.
Příhodná náhoda, že její primář byl odborníkem na hygienu – což při boji s tyfem nutně potřebovali. Však za to kdysi v Petrohradu dokonce získal nějaký diplom, jak Zachar slyšel.
Když jim vojáci z ozbrojeného doprovodu vlaku otevřeli posuvné dveře, všichni se otřásli zimou. Zacharovi se do nečasu se závějemi nechtělo o nic víc než pacientům. Do jednoho to byli tací, kteří ještě neblouznili a byli schopni vstát z postele.
„Už jen kousek na saních a budeme v teple,“ uklidnil je a sám jako první seskočil. Do sněhu se zabořil až po kolena.
Vojáci s červenými páskami na rukávech dlouhých kabátů jim začali pomáhat z vlaku. A Zachar si překvapeně všiml, že nebyli jediní. Z vagonu těsně za lokomotivou seskočila nějaká žena. V tom zmatku na nádraží si jí vůbec nevšiml. A přitom se přehlédnout nedala.
Neměla v těchto těžkých časech doprovod a na uprchlici rozhodně nevypadala.
Zachar se dovtípil, že úlitba novým bohům měla v zimě a hladu větší váhu než ideály, a proto ji rudá posádka přibrala. Na selku by si totiž mohla hrát jen těžko – takové držení těla mívaly jen dámy.
A tahle sorta dam se jen zřídka přidávala k rudým tónům bratrovražedné palety.
Ale ať už byla jakékoli barvy, nemohl ji tady uprostřed závějí jen tak nechat.
„Madam? Chcete svézt?“ zavolal na ni. Skoro se zdálo, že dáma chce jít prostě… pryč. Do tmy a sněhu.
Žena se otočila. Na tu dálku to bez světla neviděl, ale hádal, že se zdvořile pousmála.
„Jste laskav, ale můj odvoz mě už jistě čeká. Navíc už tak se tam sotva vejdete vy.“
Zachar pohledem zkontroloval dvoje sáně, co sem primář Maslov
nechal vypravit, a musel uznat, že má pravdu. Ale kruci, no tak si sám sedne na koně…
„Nedělejte si starosti, to nějak vymy…“
Zachar se zarazil v půlce věty a zamračeně se podíval do mlhy páry z lokomotivy.
Nebyla tam.
Ivanovskij nechápavě nakrčil obočí a chtěl se zeptat jednoho z vojáků, ale vlak už se těžkopádně dával do pohybu jako funící otylý velkostatkář po vydatném obědě.
„Tak jedete, doktore?“
„Jo…,“ zamumlal nepřítomně a jen neochotně odtrhl oči od místa, kde před chvílí stála. „Jo, jedeme.“
A tak jeli. Ale žádné jiné sáně po cestě do městečka nepotkali.
Jako by Zachar mluvil s přízrakem.
* * *
Byla ještě noc.
A Petr Petrovič stál nad ním.
V Georgijovi sebou všechno škublo. Ruka mu sama mimoděk cukla k opasku, kde za války nosíval zbraň.
Ale tady v nemocnici neměl ani opasek, ani zbraň. A ruka ho taky neposlechla.
Černá silueta Petra Petroviče ho ještě pár dlouhých vteřin propalovala tím bezvýrazným, nevypočitatelným pohledem… a odvrátila se.
„Ne…“ Georgij začal hlasitě oddechovat, protože to bylo to jediné, na co se zmohl. I slova z něj vycházela pouze jako sípání.
Petr Petrovič se skláněl nad Žorou.
Georgij zaťal zuby a všechny svaly. Bolest v těle se ozvala dusotem stáda imaginárních koní, kteří jako by se přes něj přehnali.
Nehnul se však ani o píď.
Petr Petrovič se sklonil ještě níž. A spícího mladíka políbil.
Žora se nepohnul. Vydal pouze jakýsi podivný, přidušený zvuk. Jako raněné zvířátko.
„Nnne…! Ty hajzle!“
Žádný zvuk. Jenom sípot.
„Gorjo…?“
Georgij prudce otočil hlavu za hlasem. Najednou to šlo. Zamrkal.
Svítalo.
Georgij zmateně zatěkal očima kolem sebe. Pokoj byl zvláštně ztichlý. Jinak než obvykle. Ne ospale, vyhořele a apaticky, ale… mlčenlivě.
Odnášeli starého Nikifora Borisoviče.
Oba Georgijové sledovali sanitáře, jak kvapně odcházejí s nosítky překrytými bílým prostěradlem. Sestra Praskovja mumlala modlitbu a pokřižovala se, když kolem ní procházeli. Potom se ale pustila do úklidu: sundat povlečení, odnést hrnek s čajem i jeho brýle a ohmatanou knížku o životech svatých. Jako by Nikifor Borisovič nikdy neexistoval.
Georgij pořád mrkal, jako by mu to nedocházelo. Měl pocit, že mu srdce probije hrudní koš, a byl zlitý potem, ale… ale to přece nemohl být sen…
Podíval se na Žoru. Ten byl zaražený, ačkoli Nikifora Borisoviče příliš v lásce neměl. Vypadal pobledleji a malátně, oči měl ještě skelnější než jindy. Jeho nezastavitelné suché pokašlávání rušilo pietní chvíli.
Ale jinak byl naživu. A Petr Petrovič ležel u sebe na lůžku, živá mrtvola.
Georgij polkl vyschlým hrdlem a klesl zpátky do peřin. Na moment pevně sevřel víčka.
Bylo to tady. Halucinace a delirium. Poslední stadium…
Ze záchvatu beznaděje ho však náhle vytrhl prudký pohyb.
Petr Petrovič se zničehonic vymrštil z postele. Jeho apatie byla tatam. Oči měl doširoka otevřené. Jako tehdy.
Georgijovi zatrnulo. Ale zrak Petra Petroviče se tentokrát upíral na dveře.
Vrhl se k nim.
„Pane Subbotine!“ okřikla ho sestra Praskovja a automaticky se mu hned postavila do cesty. Když se kolem ní chtěl prosmýknout, upustila brýle i knihu a chytila ho za ramena.
„Nnne!“ zaryčel Petr Petrovič skrz zaťaté zuby. „Nesahej na mě, čarodějnice!“
„Pane Subbotine, zavolám pana doktora, ano? Dá vám něco… Áááh!“
„No kurva…,“ ulevil si Žora s vytřeštěnýma očima.
Subbotin se sestře Praskovje zahryzl do ruky jako pes do šišky salámu. Rty mu zabarvila krev.
Sanitáři na chodbě nechali nosítka nosítky a vrhli se Praskovje na pomoc. Sestra ječela a bušila šíleného oficíra pěstí do hrudi, ale ten jako by to ani necítil. Přesto ji pustil – ovšem jen proto, aby se opět pokusil dostat ze dveří.
Marně. Lapiduchové ho strhli na zem těsně před prahem.
„Pryyyč! Všechny nás tu zabije! Copak vám to, kurva, nedochází?!“
řval Petr Petrovič ochraptěle, dokud mu jeden ze sanitářů nedal z nedostatku jiných prostředků nouzovou narkózu. Pěstí.
„Co se to tady děje? Co je to za nepořádek?“ ozval se mužský hlas. Ve dveřích se objevil mladý tmavovlasý doktor. Tvář měl poznamenanou jizvičkami po neštovicích, které částečně skrýval krátce zastřiženým plnovousem, a pod očima se mu černaly kruhy nevyspání.
Georgij si nebyl jistý, jestli zase neblouzní.
„Zachare…?“
Doktor Georgijovo překvapené vydechnutí neslyšel – lapiduch a šokovaná plačící sestra se mu snažili situaci vysvětlit. Aniž by se pořádně podíval do místnosti, vyhnal personál na chodbu a zavřel za sebou. Ozvalo se otočení klíče v zámku.
„Vy se znáte?“ podivil se Žora.
„Tak trochu. Kurýroval mě v Charkově. Měl jsem těžkej otřes mozku. Mina,“ odpověděl Georgij lakonicky. Výjimečně neměl chuť si se Žorou povídat. Ne o tomhle. Ale než se odhodlal načít jiné, palčivější téma, doktor se vrátil v doprovodu sestry, která za nimi pro jistotu opět zamknula. K jejich překvapení to byla Praskovja – s vydezinfikovanou a ovázanou rukou.
„Pánové. Jmenuji se Zachar Nazarovič Ivanovskij a na pár dní jsem tu jako posila doktora Maslova,“ představil se těm pár vnímajícím.
Vlastně to kromě obou Georgijů byl pouze padesátiletý nemrava, co
moc rád plácal sestřičky. Ze zbývajících pacientů byl jeden v kómatu a stejně jako Nikifor Borisovič už jenom čekal, až ho odnesou pod prostěradlem, další blouznil a říkal sestře Praskovje mami a posledním dvěma bývalo tak zle, že je Zachar nezajímal.
Georgij čekal, dokud vizita nedorazí k nim. Zachar se u jejich postelí zarazil a nakrčil čelo, jako by si nebyl jistý.
„Georgiji…?“ Pro jistotu se podíval na kartu na pelesti.
„Rád vás vidím, Zachare Nazaroviči,“ pousmál se na něj Georgij unaveně – a trochu nuceně. Za jiných okolností by svého známého, třebaže letmého, přivítal radostněji, ale ani dramatické ranní představení mu z hrudi nesejmulo tu tíhu z noční můry. Zvlášť když jejím hlavním aktérem byl zrovna Petr Petrovič.
„Tak jste to vy!“ Doktorova tvář se na okamžik projasnila poznáním, ale Zachar vzápětí zase nakrčil obočí. „Je mi líto, že se setkáváme za takových okolností.“
„No… dalo se to čekat. Jste přece doktor,“ prohodil Georgij cynicky.
Zachar se neradostně ušklíbl. „Tak se na vás podíváme.“
Georgij si poslušně jako každé ráno nechal dát teploměr a prohlédnout vyrážku. Sestra Praskovja se mezitím věnovala Žorovi.
„Pane doktore? Čtyřicet jedna celých jedna,“ oznámila.
„Okamžitě zábal. A dejte mu fenacetin. Oběma,“ dodal Zachar, když mu Georgij podal svůj teploměr. Rovných čtyřicet.
Sestra přikývla a odešla pro potřebné věci. Zachar se přesunul k Žorovi, aby dokončil prohlídku. Zastudil ho na hrudi stetoskopem.
„Zachare Nazaroviči?“ ozval se Georgij.
„Ano?“
„Co bude s Petrem Petrovičem?“
„Museli jsme ho dát na izolaci,“ odpověděl doktor, když tužkou zapisoval údaje do Žorových záznamů. „Aby neublížil sobě ani nikomu jinému.“
„To je dobře,“ zamumlal Žora. Mluvil malátně, jak z něj vysoká horečka vysávala život. „Je posedlej…“
„V noci se choval divně. Vyděsil nás,“ vysvětlil Georgij. Hlas mu při posledních slovech zachraplal.
To Zachara zaujalo. Možná až překvapivě moc, protože se na Georgije podíval upřeně a zkoumavě.
„Co dělal?“
„On vždycky lehával a měl noční můry. A pak… snad půl noci seděl.“
„A zíral na nás,“ dodal Žora úplně tichounce, nepřítomně. Mrazilo ho ještě teď. „Měl by ho prohlídnout pop…“
„Prvně ho s dovolením prohlédnu já,“ řekl Zachar pevně. Věděl, že víra pacientům pomáhá, ale pověry mívaly zcela opačný účinek. „A jakmile se probere, tak ho vyzpovídám.“
„Asi vám toho moc neřekne. Nemluví.“
„… a myslíte, že by mohl pop přijít za mnou?“ ozval se Žora nesměle, jako by změnu tématu ani nezaznamenal.
„Jste v karanténě, pane… Žukove?“ Poslední slovo Zachar pronesl pomalu a zaraženě.
Nebylo to nijak neobvyklé jméno, ba naopak, ale že jich během posledních dní potká tolik, to nečekal. Chtě nechtě se mu vybavil mladík z Moskvy a černé cákance na jeho prsou. Náhle zapochyboval, jestli to opravdu byla krev, protože i oni oba měli skvrny tmavší, než bylo obvyklé. A tak když pokračoval, znovu si je prohlížel.
„No, pánové… vy jste se tedy sešli. Ještě že Georgije trošku znám a nebudete se mi plést,“ podíval se jim konečně do tváře. Na hrudi jim nenašel žádné kaňky, jen tečky. To snad bylo dobré znamení. „Zkrátka, jste v karanténě, a to z dobrých důvodů. Budu se muset zeptat primáře, jestli to povolí. Lidí přibývá, zpřísňují se opatření.
A dnes zde došlo k útoku…“
„Ale… to je přece nekřesťanský! Upírat lidem duchovního…,“ zamračil se Žora.
Mezitím dorazila sestra Praskovja s vozíkem: mokrá prostěradla, deky, čerstvá voda, léky. Možná poslední v okruhu desítek kilometrů, napadlo Georgije chmurně. Divil se, že vůbec nějaké medikamenty ještě mají, když všechno šlo primárně na frontu. Nebo teď už vlastně revolucionářům.
„Pokusím se vám ho zařídit, ano?“ nenechal se doktor vyrušit a vstal, aby sestra mohla dělat svou práci. „Teď odpočívejte, vyspěte se.“
Jen to ne, pomyslel si Georgij, když se s nimi Zachar rozloučil a dlouhými kroky pospíchal za dalšími pacienty. Spánek byl to poslední, po čem toužil. Když i za bdění vídal hnusné věci…
Strhaná tvář sestry Praskovji stekla jako olejové barvy na plátně a odhalila úšklebek děsivého, nelidsky plazího obličeje. Do bolavých svalů se mu zaťaly pařáty.
Georgij semkl víčka a stiskl zuby. Už Petra Petroviče naprosto chápal…
Nemocnice vždy páchly jako směs masového hrobu a dezinfekce. Odéru smrti a nemocných tkání se tak snadno zbavit nedalo – ať sestry vytíraly podlahy sebevíc, plaval pod štiplavou notou alkoholu jako ryba pod ledem.
Sigrún měla pocit, že za tu hodinu, co tu na primáře Maslova čekala, jím celá nasákla. Ale dál nehnutě seděla na židli v liduprázdné chodbě a dělala, že si špatně skrývaných zvídavých pohledů sestry, která měla zrovna službu, nevšimla.
Až doteď.
Sigrún zachytila její pohled a zpříma se jí podívala do očí. Mladá žena na okamžik vypadala jako srnka, strnulá a čekající na vhodný okamžik, kdy se vydat na úprk, než svou pozornost až příliš horlivě stočila k jakýmsi papírům.
„Slečno?“ oslovila ji zrzka měkce. „Opravdu mě nemůžete vzít za Petrem Petrovičem Subbotinem vy? Přece kvůli takové malichernosti nebudeme obtěžovat pana primáře…“
Ten kontrast s rovným držením těla a odměřenou, mlčenlivou trpělivostí sestru překvapil. Maličko se na tvrdé židli ošila a hnědýma laníma očima zalétla dál do chodby, jako by se okamžitě, jakmile její smysl pro povinnost povolí, měly rozlétnout dveře a na hlavu se jí měl sesypat Maslovův hněv.
Sigrún se mezitím otočila čelem k ní a spiklenecky se pousmála.
„Neprozradím vás, nebojte. Vždyť ani neznám vaše jméno.“
„Sofie…,“ zamumlala sestra dřív, než jí došlo, že to madam Subbotinovou, jak se jí rusovláska představila, asi nezajímá.
„Těší mě, Sofie.“
Sigrún se odmlčela, a když se Sofie k ničemu neměla, pomalu vstala a kupodivu tiše, třebaže měla vysoké boty s tvrdým podpatkem, přešla k ní. Ruce s kabelkou položila na pult, který Sofii odděloval od zbytku nemocničního světa.
„Jen chvíli, Sofie. Musím ho vidět…“
Naléhavost v jejím hlase Sofii donutila nerozhodně si skousnout ret… až nakonec vydechla a chopila se klíčů.
Ty vzápětí hlasitě zachřestily o zem, jak sestřička leknutím nadskočila.
Za dveřmi vedoucími do infekčního oddělení se ozval vzdálený povyk – a děsivě rychle utichl. Okamžik poté do chodby strčil holou hlavu udýchaný sanitář.
„Sofie! Klíče! Potřebujem cimru.“
Sestra se na Sigrún omluvně podívala, zvedla svazek klíčů a cupitala za povinnostmi. Sigrún sledovala, jak její záda mizí za proskleným okénkem, za nímž se skrývalo infekční oddělení.
Byl tam. Dvoje dveře a mohla být u něj…
Sofie své stanoviště nechala prázdné. Všechny kolegyně byly u pacientů nebo se šly po noční vyspat. A sesterna zůstala odemčená…
V samovaru na stolku u okna chladla voda a s ní i černý čaj v oprýskaném hrnku. Jinak tu vládl pedantský pořádek.
Sigrún otevřela rozvrzanou almaru a spokojeně se pousmála.
Kromě kabátů, šál a klobouků sester tam viselo i několik vyžehlených stejnokrojů.
Přesně jak předpokládala, Maslov byl neoblomný.
Když se o půl hodiny později konečně dostala do jeho kanceláře a za další čtvrthodinu ji opouštěla, odcházela s prázdnou.
Skoro.
V tašce se jí skrývala pečlivě srolovaná uniforma s červeným křížem – a tu teď měla na sobě. Vlasy si pečlivě sčesala pod plachetku a jediná osoba, která ji doopravdy mohla poznat, právě odcházela ze směny.
Sigrún počkala, dokud ji sestra Sofie nemine a nezmizí v uličkách, a teprve potom si ze svého úkrytu u lípy před nemocnicí pospíšila dovnitř.
Vládu nad městem už zase převzala tma. Dodávky elektřiny byly stejně proměnlivé jako aprílové počasí, a proto nemocnice svítila postaru. Světla petrolejek vrhala do tváří stíny a měnila obličeje v unylém jeptiškovském oblečení v téměř totožné voskové masky.
Sigrún si nestěžovala. Když rozhodným krokem někoho, kdo má neodkladnou práci, procházela chodbami, nikdo jí nevěnoval víc než pohled a kývnutí. U sesterny však zostražitěla. Vážně nechtěla, aby ji chytila vrchní sestra a poslala ji na druhý konec budovy vylévat nočníky. Proto si vyhlédla chvíli, kdy po vizitách zalezou na sesternu a schoulí se k samovaru a vzácnému, stále slabšímu čaji, a pak jako myška proklouzla na infekční.
A hned v duchu zaklela.
Odtud šel ten nejhorší smrad. Až si musela stisknout kořen nosu, aby potlačila kýchnutí.
Do prdele, jak moc nemocnice nenáviděla!
Věděla, že Sofie tehdy odbočila doprava, ale přesnou polohu pokoje neznala. Jít naslepo bylo vždycky riskantní, ale nic jiného jí nezbývalo. U každých dveří, které nebyly nadepsané jako místnosti pro personál či sklad, se tiše zastavila a bedlivě poslouchala. Nebylo ještě tak pozdě, a tak za některými slyšela hlasy pacientů.
Dokud nebyla úplně na konci chodby. Lampy venku před nemocnicí pohltila hladová vánice, která se strhla jenom chvilku poté, co Sigrún zmizela uvnitř. A nesvítily ani ty na chodbě. Nebyl důvod.
Stála tam v téměř naprosté tmě a na chvíli ani nedýchala. I přes sílící vytí meluzíny slyšela vše, co potřebovala.
Oddechování nemocného člověka.
Petr Petrovič ležel přikurtovaný ke kovové konstrukci postele a na první pohled připomínal umrlce. Ani když Sigrún zapálila oharek svíčky na nočním stolku, to nebylo o moc lepší.
Nespal. Bez jediného mrknutí zíral do stropu a na těle neměl už ani gram svalů jako kdysi. Byl jen kostra obalená kůží.
Sigrún se k němu naklonila, rukama se opřela nad jeho rameny.
„Petře. Potřebuju vědět, co se tam stalo,“ promluvila tiše.
Petr Petrovič ale jen zíral. Nehnul ani brvou.
Ještě chvíli na něj shlížela a pak se napřímila. „V tom případě to budeme muset udělat po zlým,“ povzdechla si neradostně a zpod neforemné sukně vylovila kožené pouzdro, které měla přichycené na řemení kolem stehna. Vytáhla z něj skleněnou stříkačku a natáhla do ní jedovatě žlutou tekutinu. „Mrzí mě to, Peťo.“
Zdálo se, že víčka Petra Petroviče se malinko zachvěla. Nesměle jako motýlí křídla.
Sigrún si pro sebe pokývala hlavou, jako by mu přece jen rozuměla.
A vší silou mu jehlu bodla do hrudi. Tam, kde znaveně bilo srdce. Vyhublý muž se prohnul jako seschlý proutek – se vším tím praskáním a lupáním – a z hrdla se mu vydralo zachroptění. Knoflíky nemocničního pyžama odhalily hruď a na ní rozlezlé černé kaňky. Bylo dobře, že ho kožené řemeny drží. Jinak by jí rozdrásal tvář, tím si byla jistá.
„Doslechla jsem se o těch povídačkách, že tvoje jednotka zešílela a navzájem se povraždila. Tvrdili, že to bylo kvůli revoluci, ale to jsou kecy. Vím, že to má na svědomí jedna z nich.“ Sigrún se ho skoro dotýkala nosem. „Pomoz mi tu svini najít. Pomoz mi pomstít tvoje i moje kluky.“
Petr Petrovič zachrčel. „… já…“
Sigrún mlčela a čekala.
„… nechala žít… jen mě… protože… to já… Já…“
Poslední slovo znělo téměř zoufale. A Sigrún věděla proč.
Stiskla zuby.
On. To on je zabil. Svoje vlastní… i Svena. Jejího bratra, který byl v něčem jako její dvojče, i když byl mladší.
Sigrún se musela několikrát nadechnout a pomalu vydechnout. Dokud to neřekl nahlas, zbývala nevyřčená naděje, že se Svenovi třeba podařilo utéct.
„Sigrún…“
Oči Petru Petroviči zpola stále pokrýval mlžný závoj, ale už se nedíval do stropu. Hleděl na ni. Zápěstí jí sevřela kostnatá ruka.
„… je… tady…“
Sigrún nastražila uši. „Kde?“
„… tady…!“
A v tu chvíli to zaslechla.
Kroky. * * *
Venku zuřila vánice, fičela škvírami v rámech okna, kvílela v komínech, a i když byla budova z cihel, zdálo se, že pod jejím náporem bolestně vzdychá a sténá.
Petr Petrovič už dávno ztratil pojem o čase. Jakmile upadl do horeček zakalujících rozum, jen tu a tam matně vnímal pohyb kolem sebe, uzamknutý do své vlastní noční můry. Hlasy ostatních pacientů připomínaly bzukot úlu a srozumitelný býval jen jeden. Ten, který odříkával modlitby…
Které ve skutečnosti žádnými modlitbami nebyly. Nemohly být.
Čarodějnice se k Bohu nemodlívaly.
To mumlání a broukání, jež se pod nimi skrývalo, se mu každý večer proplétalo do horečnatých snů jako svízel. Nebo to možná nebyly sny. Možná to byl jeho trest.
Říká se, že těsně před smrtí i ten největší šílenec procitne do křišťálově jasného rozumu. A on měl dnes konečně čistou hlavu.
Praskovja vešla s tím nervy drásajícím broukáním. Moc dobře si ho pamatoval z fronty. Jak mu celou dobu znělo hlavě, jak si on broukal tu veselou lidovou melodii, zatímco svým klukům bajonetem odřezával hlavy.
Praskovja se maličko zarazila nad oharkem, který byl ještě měkký od tekoucího vosku. Ve vzduchu se vznášela vůně kouře z nedávno zhašeného knotu.
Sestra nesouhlasně zamlaskala jazykem o patro.
„Už zase ta nezbednice byla tajně mlsat?“ prohodila a podívala se na Petra Petroviče.
Ten stejně jako předešlé dny zíral do stropu.
„Podívej se na mě.“
Možná by teď zvládl vzdorovat. Aspoň chvíli. Ale poslechl.
Místo staré babizny před ním stála hnědovláska, zdravotnický
úbor nestydatě rozhalený až k pasu. Usmála se a pomalu z něj stáhla peřinu. Mlsně a smyslně si olízla rty.
Jazykem, který byl nepřirozeně dlouhý a úzký.
„Hmmm, chyběla jsem ti?“
„Strašně,“ řekla Sigrún zpod postele, když jí přesekla šlachy.
* * *
Praskovja vřískla. Vztekle i bolestně. Nohy se jí podlomily a ona se zaduněním padla na podlahu. Sigrún se prosmýkla zpod postele a zalitovala, že si sem nemohla vzít pušku.
Dnes byl zkrátka večer na hovno.
Čarodějnice totiž byla zkurveně rychlá.
Sigrún se kolem zápěstí s nožem omotal lepkavý karabáč.
Jazyk.
Kosti zapraštěly a tentokrát skrz zaťaté zuby zařvala ona. Zbraň jí vypadla z ruky a Praskovja nůž zmrzačenýma nohama odkopla kamsi pod postel. Když ale se zrzkou chtěla smýknout k sobě… ani s ní nehnula.
Sigrún se zapřela a omotala si jazyk kolem zápěstí ještě víc. Praskovje příliš pozdě došlo, co má v plánu. Ale to uvědomění, co se jí mihlo v očích, za tu bolest stálo.
Lovkyně protáhla ruku kovovou konstrukcí postele a druhou ji na Praskovju i se Subbotinem shodila. Petr Petrovič hekl a zpola se svalil. Pouta ho stále držela na místě. Sigrún se nohou zapřela o rám.
A zatáhla.
Rrrup!
Ještěže venku řádil soumrak bohů, napadlo Sigrún, protože ten řev byl příšerný. Praskovja sebou zmítala, až postel nadskakovala, a drásala Subbotina. Zrzka setrvačností padla na zadek.
– Zabij ji!
Petr Petrovič podivně zachroptěl. A Sigrún si všimla, že čarodějnice nedrásala jeho, ale ta pouta.
Muž se zkoprněle začal zvedat. Z hrdla se mu dralo sípění.
„… nnne…“
– ZABIJ JI!
V Subbotinově pohledu se mihlo cosi téměř omluvného. Než se zakalil.
Vrhl se na ni. Sigrún se bleskurychle odvalila a on narazil do nočního stolku. Dvěma prudkými údery mu o něj rozbila hlavu.
Bylo to skoro smutné. Tohle by ho za jiných okolností nezastavilo. Teď se ale svalil a Sigrún za to byla ráda.
Praskovja se totiž doopravdy rozzuřila.
Postel vylétla, jako by byla na pružině, a být Sigrún pomalejší, rozdrtila by jí obličej. Vichr zvenčí rozrazil okno dokořán – a jazyk sebou stále mrskal jako živý. Když ho z druhé strany nic nedrželo, jako kobra vystřelil ke Sigrúnině krku.
– Za to, co se děje, můžeš ty, zavyla vichřice. A stejná slova chraplavě splývala i z popraskaných rtů omámeného Petra Petroviče.
– Podvol se mi a já i mé sestry tě té kletby zbavíme.
Sigrún se zády zadýchaně opírala o zeď a jen taktak si od hrdla držela kluzký zmítající se jazyk. Kolem čarodějnice se tetelila aura praskající energie. Sigrún viděla tóny modré a oslnivě bílé, jako když se po zataženém nebi rozběhnou větve blesků. Ze surové manifestace Praskovjiny magie jí lupalo v uších.
Čarodějnice se pouhou silou vůle, nebo možná vichřice, vytáhla na nohy.
Tedy spíš jen na palce. Vznášela se na špičkách prstů a nechala do sebe zakusovat vichr a sníh sypající se oknem.
– Zbavíme té kletby i celé Rusko, šeptla vábivě. Konejšivě. – Jedině my můžeme. A pak… pak všechno bude zase jako dřív… „Opravdu…?“ hlesla Sigrún.
– Opravdu, pohladil ji jazyk mateřsky po tváři.
Sigrún pootevřela ústa, jako by chtěla něco říct…
Ale pak čarodějnici do obličeje praštil krátký, prudký poryv větru.
Ten nelidsky rychlý pohyb téměř unikl i jejímu zraku a Praskovja rozčarovaně šlehla pohledem po pokoji. Tam, odkud zaslechla zajíknutí a zachroptění.
Jazyk Sigrún přidusil jako obojek psa, ale na tom nezáleželo. Konečně to měla.
Svůj nůž.
Praskovja zase zaječela, když čepel rozťala jazyk na kusy. Sigrún se pořezala, ale v návalu adrenalinu to ani necítila.
Zato tu postel, co ji smetla na zeď, ano.
– Škoda, lovkyně. Myslela jsem, že jsi chytřejší.
„Nápodobně,“ zasípala Sigrún – a švihnutím vrátila postel čarodějnici.
Praskovju to srazilo jako lokomotiva. Sigrún se tygřím skokem vrhla k ní a k váze postele přidala ještě tu svou. Tentokrát to byla čarodějnice, kdo bojoval o dech a komu zapraskaly kosti.
Sigrún jí zabodla nůž do krku.
Postel pod ní doslova vibrovala. Jako všechno v místnosti. Okenní tabulky explodovaly a střepy se Sigrún zakously do celé pravé strany těla. Bolestně vykřikla skrz zaťaté zuby.
Ale nůž nepustila.
Řezala a řezala tak dlouho, dokud nezaskřípal o páteř a ona hlavu vztekle neurvala. Zvedla ji za vlasy.
„Já nejsem chlap. Na mě sladký řečičky neplatí.“
Hlava na ni zakoulela očima a naprázdno otevřela ústa. Vyšlo z nich zachroptění.
Tělo pod ní sebou stále trochu škubalo. Jako posolené žabí stehýnko. Lovkyně menší část Praskovji rychle zabalila do sukně, kterou si strhla. Na chodbě už slyšela volat sestru, že se něco děje.
V duchu zaklela a přiskočila k Petru Petroviči. Cestou popadla i zbytky jazyka. Subbotin se nepohnul, ale jeho pohled opět nabyl o kapku víc příčetnosti. Tělo čarodějnice se mezitím pokoušelo vyplazit zpod rámu postele. Ani jeden jako by to nevnímali.
„Zdrž je. Dlužíš mi to.“
Petr Petrovič přikývl. Sigrún mu do ruky vtiskla kulku s vyrytými runami.
„Spolkni to.“
A skočila z okna.
* * *