MELINA
Květen 2013
Ještě mnoho let poté, co Melina absolvovala studium dramatické tvorby na soukromé vysoké škole Bard College, si nejvíc pamatovala nikoli seminář o psaní divadelních her nebo intenzivní kurz divadelní vědy, ale přednášky z antropologie. Jednou jim profesorka promítla snímek dlouhé kosti s dvaceti devíti malými zářezy na jedné straně. „Tato takzvaná kost z pohoří Lebombo byla nalezena v jedné jeskyni ve Svazijsku v sedmdesátých letech dvacátého století a je stará asi čtyřicet tři tisíc let,“ vysvětlila. „Je to lýtková kost paviána. Po léta byla považována za první kalendář připisovaný člověku. Ale ptám se vás: jaký člověk používá kalendář s dvaceti devíti dny?“ Zdálo se, že profesorka upřeně hledí přímo na Melinu. Dodala: „Dějiny píší ti, kteří jsou u moci.“
na jaře posledního ročníku studia se Melina vydala do kanceláře vedoucího své diplomové práce, jak to teď dělala každý týden v rámci jeho konzultačních hodin. Profesor Bufort v osmdesátých letech napsal hru Wanderlust, jež získala cenu Drama Desk Award, dostala se na Broadway a byla nominována na prestižní divadelní cenu Tony. Bufort tvrdil, že vždycky chtěl učit, a že když ho Bard College jmenovala vedoucím katedry divadelního umění, splnil se mu sen, ale Melina si myslela, že vůbec nevadí, že žádná z jeho dalších her už neměla u kritiky takový úspěch.
Když zaklepala a vešla, stál k ní otočený zády. Obrátil se k ní, stříbrné vlasy mu padaly do očí a dodávaly mu chlapecký vzhled. „Moje oblíbená diplomantka,“ přivítal ji.
„Jsem vaše jediná diplomantka.“ Melina si sundala ze zápěstí gumičku a svázala si černé vlasy na temeni hlavy do volného uzlu. Pak zalovila v batohu a vyndala dvě malé skleněné láhve čokoládového mléka z místní mlékárny. Byly příšerně drahé, ale každý týden
profesoru Bufortovi jednu přinesla. Kvůli lékům na vysoký krevní tlak se musel vzdát svých dřívějších neřestí – alkoholu a cigaret –a s oblibou žertoval, že tohle je jediný požitek, který si teď může dovolit. Melina mu podala láhev a cinkla o ni svou. „Moje zachránkyně,“ řekl a dlouze se napil.
Jako většina středoškoláků, kteří si už zahráli ve školních inscenacích her Čarodějky ze Salemu a Sen noci svatojánské, přišla Melina na Bard College s počátečním úmyslem studovat herectví. Teprve když začala chodit na kurz dramatické tvorby, uvědomila si, že ještě mocnější než vynikající herecký výkon je být tou osobou vytvářející slova, která herec pronáší. Začala psát jednoaktovky pro studentské divadelní soubory. Studovala Molièra a Mameta, Marlowa a Millera. Rozebírala jazyk a strukturu jejich her s důkladností šachového velmistra, jehož porozumění hře rozhodovalo o jeho úspěchu.
Napsala moderní verzi hry Pygmalion, kde sochařem byla matka dětské královny krásy a sochou JonBenét Ramseyová (dětská královna krásy, jež byla v šesti letech zavražděna – pozn. red.), ale pozornost profesora Buforta upoutala především její verze hry Čekání na Godota odehrávající se na politickém sjezdu, kde všechny postavy čekaly na spasitelského kandidáta na prezidenta, který nikdy nedorazil. Bufort ji povzbudil, aby svou hru rozeslala na různé festivaly, kam mohl kdokoli přihlásit své dílo, a ačkoli ji nikdy nevybrali, Melině a všem ostatním na katedře bylo jasné, že zrovna ona bude tou jednou z mála, která se prosadí jako úspěšná dramatička.
„Melino,“ zeptal se Bufort, „co hodláte dělat po promoci?“
„Jsem otevřená návrhům,“ odpověděla a doufala, že právě teď a tady jí její mentor řekne o nějaké úžasné pracovní příležitosti. Nebyla tak naivní, aby si myslela, že v New Yorku přežije bez nějakého běžného denního zaměstnání, a Bufort jí v tom už v minulosti několikrát pomohl. Jedny letní prázdniny absolvovala stáž u slavného režiséra na Manhattanu – muže, jenž hodil ledovým latté po kostýmní návrhářce kvůli tomu, že správně neupravila lem, a brával ji do barů, přestože byla nezletilá, protože dával přednost tekutému obědu. Další léto pracovala jako pokladní v kavárně v Signature Theatre a v prodejně propagačních předmětů divadla Second Stage. Profesor Bufort měl kontakty. Celý tento byznys fungoval právě na kontaktech. „Tohle není návrh,“ řekl Bufort a podal jí nějaký leták. „Je to spíš příkaz.“
Bard College bude pořádat studentskou soutěž v psaní divadelních her. Oceněním bylo zaručené místo na známém newyorském
festivalu krátkých her nazvaném Samuel French Off-Off-Broadway Short Play Festival.
Profesor se opřel o stůl, nohy měl jen pár centimetrů od Melininých. Odložil čokoládové mléko, založil si ruce a usmál se na ni. „Myslím, že byste mohla vyhrát,“ řekl.
Podívala se mu do očí. „Ale…?“
„Ale.“ Zvedl obočí. „Musím to říkat? Zase?“
Melina zavrtěla hlavou. Jedinou negativní připomínkou, kterou od něj kdy slyšela, bylo, že ačkoli jsou její texty čisté a poutavé, postrádají emocionální hloubku. Chybí jim citový náboj. Jako by mezi sebe a hru postavila zeď.
„Jste dobrá,“ pokračoval Bufort, „ale mohla byste být skvělá. Nestačí manipulovat city publika. Musíte ho přesvědčit, že existuje důvod, proč právě vy vyprávíte tento příběh. Musíte do své práce vložit kousek sebe samé.“
A právě v tom spočíval ten problém: nemůžete krvácet, aniž byste cítili bolest rány.
Melina si začala pohrávat s lemem trička, jen aby se vyhnula profesorovu pohledu. Bufort se odrazil od stolu a obešel ji zezadu. „Znám Melinu Greenovou už tři roky,“ pronesl a přiblížil se k ní. „Ale ve skutečnosti ji vůbec neznám.“
Na psaní divadelních her milovala to, že mohla být kýmkoli jiným než sama sebou, tedy židovskou dívkou z Connecticutu, která vyrostla jako nejméně důležitá osoba v jejich domácnosti. Když dospívala, matka nevyléčitelně onemocněla a otec se trápil smutkem z toho, co nevyhnutelně přijde. Melina se naučila být tichá a nenápadná, naučila se soběstačnosti.
Nikdo nechtěl Melinu Greenovou znát, nejméně ze všech Melina sama.
„Dobré psaní zasahuje do hloubky – jak dramatika, tak diváky. Vy máte talent, Melino. Chci, abyste do této soutěže napsala něco, co vás donutí cítit se… zranitelná.“
„Zkusím to,“ slíbila Melina.
Bufort jí položil ruce na ramena a stiskl je. Pomyslela si, jako vždy když se tohle stalo, že tím profesor nic nesleduje; byl to jen jeho způsob, jak ji povzbudit, projevit jí podporu, stejně jako když tahal za nitky v divadelní branži, aby jí sehnal ve městě nějakou zajímavou brigádu. Byl ve věku jejího otce; nepřemýšlel o hranicích tak, jak to dělali mladší lidé. Neměla si to vykládat nijak negativně.
Jako by to chtěl zdůraznit, zase ji pustil. Znovu zvedl lahvičku s čokoládovým mlékem. „Ukažte mi, čeho se bojíte,“ vyzval ji.
toho roku Melina bydlela v pronajatém bytě nad thajskou restaurací se svým nejlepším kamarádem Andréem. Seznámili se v druhém ročníku v kurzu dramatického psaní a sblížili se díky společnému názoru, že Wilderovo Naše městečko je přeceňované, muzikál Carrie nedoceňovaný a Fantoma opery můžete milovat a zároveň ho považovat za nepříjemně násilnický.
Jakmile vešla do dveří, André odhlédl od televize, kde sledoval reality show Opravdové manželky. „Mel! Hlasuj o večeři,“ přivítal ji.
André byl jediný, kdo Melině říkal zkráceně Mel. Její celé jméno znamenalo v řečtině sladká jako med a on tvrdil, že ji zná až moc dobře na to, aby jí lhal do očí pokaždé, když ji osloví.
„Jaký mám možnosti?“ zeptala se Melina.
„Majonéza, sušenky s vanilkovou náplní nebo donáška něčeho thajskýho.“
„Zase?“
„Ty jsi přece chtěla bydlet nad Zlatou orchidejí, protože to tam tak krásně voní.“
Podívali se na sebe. „Thajský,“ řekli unisono.
André vypnul televizi a následoval Melinu do jejího pokoje. Ačkoli v tom bytě bydleli už dva roky, u Meliny na podlaze pořád ležely nevybalené krabice, nepověsila si na zdi žádné obrazy ani si neozdobila čelo postele světýlky, jak to udělal André. „Není divu, že toho tolik stíháš,“ zamumlal, „když tu žiješ jako v cele.“
André stejně jako ona studoval dramatickou tvorbu. Na rozdíl od ní však nikdy žádnou svou hru nedokončil. Dostal se vždycky na konec druhého dějství a pak se rozhodl, že musí přepracovat to první, než bude moct dílo dokončit, načež se zasekl v nekonečném přepisování. Během uplynulého semestru pracoval na převyprávění Krále Leara, kde protagonistkou byla černošská matka, hlava rodiny, jež se snažila rozhodnout, která ze tří dcer si zaslouží zdědit její tajný recept na tradiční louisianské gumbo. Inspirací pro hlavní postavu byla jeho babička.
Podal Melině poštu, která dnes sestávala z tuhé hnědé obálky s adresou nedbale načmáranou rukou jejího otce. Vztah mezi ním a Melinou se během matčiny nemoci zhoršil natolik, že jakýkoli pokus na něj navázat byl příliš bolestivý. Přesto se o to otec svým milým
a odtažitým způsobem snažil. V poslední době se začal zajímat o genealogii a sdělil Melině, že zjistil, že je spřízněná s jedním generálem Unie, španělskou královnou Isabelou a Adamem Sandlerem.
Roztrhla obálku. Právě jsem našel tuto předkyni z matčiny strany. První publikovaná básnířka v Anglii – 1611. Možná máš to psaní v krvi!
Poznámka byla připnutá k malému svazku papírů. Zběžně se podívala na fotokopii obrázku jakési alžbětinské dámy s přísným výrazem a tuhým bílým límcem kolem krku a pak přihodila balíček k nepořádku na svém stole. „Jedna moje předkyně byla básnířka,“ oznámila lhostejně.
„No, můj předek byl Thomas Jefferson, a vidíš, kam mě tohle dovedlo.“ André se opřel o loket. „Co Bufort?“
Pokrčila rameny.
„Co přihlásíš do soutěže?“
Melina si promnula čelo, kde ji začala tupě bolet hlava. „Proč si myslíš, že tam chci něco přihlásit?“
André protočil oči. „Soutěž v psaní divadelních her bez tvý účasti by byla jako Skotsko jdoucí do bitvy bez Mela Gibsona.“
„Ani nevím, co to znamená.“
„Upřímně řečeno, on se teda umí líčit líp než ty, což je škoda, protože jsem nikdy nepotkal nikoho jinýho s tak zvláštně stříbrnýma očima, jako máš ty, a kdybys tušila, co je to řasenka, vynikly by ještě víc,“ prohlásil André a prohlédl si ji od rozcuchaného copu přes roztrhané cargo kalhoty až po ošuntělé tenisky. „Nenabízej ti lidi, když tě viděj, někdy nějaký milodary?“
André jí pořád vyčítal, že vůbec nedbá o svůj vzhled. Byla pravda, že někdy se tak ponořila do psaní, že se zapomněla osprchovat nebo si vyčistit zuby. A že ráda nosila legíny a chlupaté mikiny, když věděla, že ji čeká dlouhá noc u notebooku. „S čím se hlásíš do soutěže ty?“ zeptala se a změnila téma.
„Myslím, že nebudu mít nic hotovýho,“ odpověděl André vyhýbavě.
„Mohl bys mít,“ řekla Melina a podívala se mu zpříma do očí.
„Ale stejně vyhraješ ty,“ opáčil bez sebemenšího náznaku zášti. To byl jeden z důvodů, proč ho zbožňovala. Studovali stejný obor a místo toho, aby mezi sebou soupeřili, si navzájem pomáhali. Věděla, že André by se jí zastal – a taky to už několikrát udělal –, kdykoli někdo šířil pomluvy, že si úspěchy ve škole nevydobyla prací, ale spíš flirtováním s Bufortem. Bylo by to k smíchu, kdyby to tak
nebolelo – za ty čtyři roky na vysoké se ani jednou nelíbala s nějakým klukem, natož aby se vrhla do vášnivého románku s mužem o tolik let starším.
Vzdychla. „Já… nevím, o čem psát.“
„Hmm. Mohla bys zkusit ten nápad o tom, co se stalo v Las Vegas, ale rozkřiklo se to dál.“
„Mám pocit, že komedii by nikdo nebral vážně,“ namítla Melina. „O to právě jde, ne?“
„Bufort chce, abych napsala něco osobního,“ přiznala a pronesla to slovo jako nějakou nadávku. „Něco bolestivýho.“
„No tak dobře,“ přikývl André, „napiš o něčem, co tě bolí.“
napsala hru s názveM Reputace, ve které žádná z postav neměla vlastní jméno. Byla tam jen Dívka. Chlapec. Nejlepší přítel. Nepřítelkyně.
Otec. Matka.
Dívce bylo čtrnáct let a byla neviditelná. Po léta se její podoba vytrácela, přímo úměrně s nemocí Matky. Po jejím pohřbu zmizela úplně, vytlačena Otcovým zármutkem. Až ji jednoho dne pozdravil osmnáctiletý Chlapec.
Byla si jistá, že se musí jednat o omyl, ale ne. On ji viděl. Promluvil na ni. A když se jí dotkl, začala se zase vidět – nejdřív rozmazaně, ale postupně se obraz zaostřil.
Chlapec byl vším, čím ona nebyla: zabíral prostor, každého znal, bylo nemožné ho přehlédnout. V jeho přítomnosti se cítila větší a pevnější a viditelná.
Začalo to polibky. Pokaždé když se jeho ústa dotkla jejích, cítila se o trochu hmotnější, skutečnější. Kamkoli na ni položil ruce, viděla obrysy svého těla. Ale když jí vyhrnul sukni a začal si rozepínat kalhoty, odstrčila ho a řekla ne.
Další den ve škole o ní mluvil Chlapcův Nejlepší přítel s lidmi, které neznala. Chlapec říkal, že na něj vylezla jako na strom, tvrdil. Byla zaťatá jako pěst.
Kolem prošla její Nepřítelkyně s nějakou kamarádkou. Věděla jsem, že to musí být coura, když se o ni zajímal on.
Dívce tak zahořela tvář, že si byla jistá, že lidé cítí její zahanbení, ačkoli je nemohli vidět. Našla Chlapce a žádala po něm vysvětlení, proč lhal.
Copak ty se mnou nechceš být? zeptal se.
Ano, ale…
Musím si zachovat reputaci, řekl Chlapec. Opravdu záleží na tom, co si ostatní myslí, když ty a já víme, co je pravda?
Chtěla odejít, ale on ji chytil za ruku a ona se jako mávnutím kouzelného proutku v té chvíli stala viditelnou.
Dívka měla teď také reputaci. Když stála neviditelná ve frontě v jídelně, slyšela, že o ní ostatní mluví jako o lehké holce. Při převlékání v šatně na tělocvik slyšela, že ji považují za tu, co zoufale shání kluka.
Dívka trávila s Chlapcem stále více času, protože se zdálo, že on je jediný, kdo ví, jaká opravdu je. V soukromí byl většinou milý a hodný.
Myslela si, že možná vidí nějakou jeho verzi, která je pro všechny ostatní taky neviditelná.
Jednou večer jí znovu vyhrnul sukni a začal si rozepínat kalhoty. Všichni si myslí, že to děláš, řekl. Takže to můžeš klidně udělat.
Tentokrát Dívka neřekla ne.
Rozhodla se sama? Nebo podlehla nátlaku?
Záleželo na tom?
Protože v okamžiku, kdy do ní chlapec vnikl, se plně a trvale zhmotnila – i když jako chaotická, bolavá poznámka pod čarou v příběhu někoho jiného.
profesor bufort byl tou hrou úplně nadšený. Nazval ji syrovou, přemýšlivou a provokativní. Melinina hra se dostala jako jedna ze tří do finále soutěže, spolu s hrou jednoho studenta z univerzity Middlebury College a dalšího z Wesleyan University. V den, kdy se mělo rozhodnout o vítězi, poté co každou hru přečtou studenti divadelního oboru na Bard College, strávila nervózní Melina celé ráno zvracením. Šlo o její první hru, v níž byla hlavní hrdinkou, byť skrytou pod vrstvami jazyka.
Pokud budou lidé považovat tu hru za nedostačující, bude to znamenat, že taková je i ona? Nedokázala se oddělit od scénáře, nemohla se dívat na ty herce ztvárňující Chlapce a Dívku a nevidět v nich samu sebe ve čtrnácti letech, ztracenou po smrti své matky a lpící na té jediné osobě, která působila dojmem, že stojí o její společnost. Nemohla slyšet slova, která napsala, aniž si vzpomněla na ten ztracený podzim, kdy neměla hlas a ostatní vyplňovali to ticho šířením lží o ní, lží, jež se staly pravdou.
Jako by už tohle nebylo samo o sobě dost stresující, trošičku ještě hru pozměnila, přidala pro závěrečné čtení další scénu, o níž profesor Bufort nevěděl. Kdo ví, třeba ji kvůli tomu diskvalifikují. Ale hra
by nebyla dokončená, ne bez toho epilogu, který pro ni byl v současnosti důležitý.
Hlediště bylo plné. André jí držel místo, na její vkus až příliš na ráně, jen pár řad od pódia. Mumlala omluvy, když se prodírala mezi lidmi, kteří už seděli.
„Musel jsem všem nakecat, že mám mononukleózu, aby si sem nikdo nesedl,“ přivítal ji André.
Protočila oči. „Jdu pozdě, ale to je záměr. Je to v módě.“
Sklouzl pohledem z jejího neupraveného drdolu na nohy v kroksech. „Ne. Jdeš prostě pozdě.“
Profesor Bufort vystoupil na jeviště. „Děkuji vám všem za účast na čtení, které tvoří finále zahajovací soutěže v psaní divadelních her na Bard College. Bylo těžké udržet letošního porotce v tajnosti. Znáte ho díky jeho břitkým recenzím a reportážím o divadelní branži jako celku. Prosím, přivítejte divadelního kritika Jaspera Tolleho z New York Times.“
André a Melina se na sebe podívali. „To se mi snad zdá!“ zašeptala Melina. „Jasper Tolle bude hodnotit moji hru?“
Znal ho každý – dokonce i lidé mimo branži. Byl oslavován jako zázračné dítě, jež v šestadvaceti letech najal deník Times, a on si pak svými ostrými a kritickými komentáři získal čtenáře, kteří ho buď nenáviděli, nebo zbožňovali. Během tří let se dostal od psaní o experimentálních avantgardních představeních v severním New Jersey až po takzvané Off-Off-Broadway inscenace, tedy takové, které se uváděly mimo hlavní broadwayské scény. Vybíral si představení zaměřená na mileniály jako například hru Agónie a extáze Stevea Jobse a Baladu o vraždě. Jasper Tolle byl o polovinu mladší než hlavní kritik v Timesech. Měl fanouškovské účty na Instagramu a Facebooku. Díky němu se divadlo – umělecká forma, kterou obvykle vyhledávají diváci s úctyhodnými šedinami – stalo opět cool.
„Sakra,“ vydechl André. „Je sexy.“
Melina musela uznat, že na muže těsně po třicítce ano. Měl hodně světlé vlasy, skoro bílé, vzadu se mu v nich tvořil vír. Za brýlemi s želvovinovými obroučkami se mu živé modré oči leskly jako broušené sklo. Byl vysoký, hubený a působil ublíženě, jako by si tuhle akci zapsal do diáře už před několika měsíci a teď toho litoval.
„Je to takovej sexy Voldemort,“ zamumlal André.
„To už nikdy neříkej.“
Bufort Tollemu předal mikrofon. Kritik si odkašlal a tváře mu zčervenaly.
Zajímavé, pomyslela si Melina. Je to kritik, který se rád schovává za svá slova.
Tím se moc nelišil od dramatika.
Melinina hra se Měla číst jako třetí v pořadí. Tolle po každém čtení vystoupí na pódium a vyjádří svůj názor, po posledním čtení vybere vítěze. Autorem prvního soutěžního příspěvku byl student z Wesleyan University, který své monodrama o multivesmíru i sám přečetl. Druhou hru napsal student z Middlebury College a zasadil v ní Avengers od Marvelu do prostředí skupinové terapie.
Když potom nastoupili studenti herectví, aby přečetli Reputaci, každý s židlí a notovým pultíkem, na který si položili scénář, Melina cítila, že jí srdce buší jako splašené. Kdyby omdlela, André by ji musel včas vzkřísit, aby si mohla vyslechnout komentáře Jaspera Tolleho ke svému výtvoru. Chystala se mu to říct, ale uviděla profesora Buforta, jak se naklání ke kritikovi a něco mu šeptá.
Představila si, že se Tollemu svěřuje, že Melina je jeho studentka, možná dokonce jeho chráněnka.
Nasucho polkla a propletla prsty s Andrého.
Při zkouškách její hra trvala dvacet osm minut, což bylo jen dvě minuty pod limit vyhrazený pro každé čtení. Jenže to bylo předtím, než dala hercům včera večer při poslední zkoušce ještě ten dvoustránkový epilog.
Když Melina sledovala čtení teď, měla pocit, jako by jí herci tahali dialogy přímo z hrdla: bolestivé, povědomé, drsné. Publikum se smálo tam, kde mělo. Ztichlo, když vypravěč popsal, jak Chlapec Dívce vyhrnoval sukni. U poslední věty verze, kterou poslala do soutěže, uslyšela jediné, bouřlivé tleskání z první řady a uvědomila si, že je to profesor Bufort, který se snaží vyvolat aplaus publika.
Nevěděl totiž, že hra ještě neskončila.
O osm let později, promluvil vypravěč.
Všichni herci seděli, kromě Dívky a něho.
Vypravěč přešel za Dívčinu židli. Je to jiné než vaše ostatní práce, řekl hravým tónem. Postava, která už nebyla nestranným pozorovatelem, ale účastníkem příběhu.
Ano, souhlasila Dívka.
Znám vás už tři roky, a přitom vás vůbec neznám.
Vypravěč položil ruce Dívce na ramena a stiskl je.
Herečka ztuhla. Profesore? zašeptala. Vypravěč se sklonil k jejímu uchu. Ukažte mi, čeho se bojíte.
Hra tím skončila. „Sakra,“ zamumlal André.
Ozvalo se několik rozpačitých zatleskání – jak můžete tleskat něčímu obtěžování, že? –, ale Melina si toho téměř nevšimla. Soustředila se na profil profesora Buforta, na jeho pevně semknuté rty.
Promiňte, chtěla říct.
Ale byl to přece Bufort, kdo na ni naléhal, aby v té hře krvácela. A když v sobě vydolovala vzpomínku ze střední školy, kdy ji manipuloval padouch, který ji přesvědčil, že je hrdina, uvědomila si, že se historie opakuje.
Jasper Tolle vystoupil na jeviště, pohupoval se na špičkách a vůbec si neuvědomoval, že si poslední dramatička zničila svou akademickou kariéru. „Tak,“ řekl a podíval se do svého malého černého zápisníku. „Melino Greenová? Kde jste?“
Když se nehýbala, André ji chytil za zápěstí a zvedl jí ruku do vzduchu.
„Ach,“ řekl Tolle. „No, tak to bylo… hodně. Asi bychom měli rovnou probrat ten největší problém…“
Melině se dělaly před očima černé mžitky.
„… konkrétně to, že se jedná o příběh o dospívání, což z něj dělá typickou hru pro TYA.“
Divadlo pro mladé diváky – jinými slovy divadlo pro dětičky. Melině hořela tvář. V jakém světě se ztráta panenství za morálně nejednoznačných okolností považuje za zábavu pro děti?
„To není pravda,“ vyhrkla.
Jasper Tolle doslova zavrávoral o krok zpět, jako by ho praštila. „Prosím?“
„B-Brighton Beach Memoirs,“ zakoktala se. „Billy Elliot. Equus. Probuzení jara. To jsou přece všechno příběhy o dospívání.“
„Ano, ale tyhle hry jsou kritiky uznávané, mají uměleckou hodnotu,“ opáčil a jí nad tou ťafkou spadla brada. „Nejsou vnímány jako… bezvýznamné.“
„Protože jejich hrdinové jsou muži?“ zeptala se Melina. Poprvé si uvědomila, že je mezi finalisty jediná žena. Nedošlo jí, že to bude jako běžet závod s překážkami navíc.
„Protože jejich hlavní postavy si dokážou získat sympatie diváka. Nechápejte mě špatně, místy je to skutečně působivě napsané, ale je to opravdu příběh, se kterým by se diváci dokázali univerzálněji ztotožnit?“
Zaťala zuby. Proboha, vždyť jedna z těch dalších her byla o superhrdinech v psychiatrické léčebně!
„Ta hra vás má znepokojit,“ ohradila se.
„No, to se jí povedlo, ale ne z těch důvodů, jak si myslíte. Byla přehnaně sentimentální. Vše bylo pojato jako předehra k té poslední scéně – která mimochodem působila jako dodatečně přilepená – a nutí vás přemýšlet, jestli se ta Dívka vůbec nějak poučila.“
Melina byla tak rozzlobená, že se třásla. Cítila, jak jí André ochranitelským gestem položil ruku na koleno. „O to právě jde,“ procedila skrz zuby.
Tolle se na chvíli odmlčel a zkoumavě ji pozoroval. „Můžu se zeptat, jestli tuhle hru inspirovala nějaká událost, která se stala vám?“
Nechtěla odpovědět, ale přikývla.
„V budoucnu se těmto tématům vyhýbejte,“ poradil jí Tolle. „Pokud jste na své hře příliš citově zainteresovaná a nezvládnete přijmout kritiku, protože hra je pro vás moc osobní, jako dramatička se neprosadíte.“
Otevřela ústa k odpovědi, ale on zvedl ruku.
Doslova zvedl ruku, jako by tím mohl zablokovat cokoli, co se chystala vypustit z úst.
„Je vám – kolik? Jednadvacet?“ zeptal se. „Máte se ještě hodně co učit. Hádky z vás nedělají provokativní autorku. Jenom… problematickou.“
Melina popadla svou kabelu přes rameno a prodrala se řadou kolen, nohou a batohů k uličce. Vyběhla z hlediště do chodby právě ve chvíli, kdy Jasper Tolle oznámil, že vítězem soutěže se stal student z Middlebury za své originální pojetí Iron Mana s poruchou citové vazby.
Melině bylo jedno, jestli vypadá jako někdo, kdo neumí přijmout porážku. Bylo jí jedno, jestli si Jasper Tolle myslí, že je kráva. Pokusila se do jedné ze svých her vložit sebe, ale zjevně tu zkušenost dostatečně nefikcionalizovala. Nu, poučila se.
O chvíli později se lidé začali pomalu trousit z hlediště, zabraní do rozhovorů. Odvrátila se, když kolem ní prošli Jasper Tolle a profesor Bufort, aniž by věnovali sebemenší pozornost té dívce, která právě aktivovala rozbušku, aby odpálila nálož, jež měla zničit její budoucnost.
Někdo ji vzal kolem ramen. Melina se opřela o Andrého a konečně se rozplakala. „Není sexy,“ zabručel a pohladil ji po zádech. „Je to jen Voldemort.“
Melina cítila, jak jí do krku stoupá bublina smíchu.
„Myslím, že to bylo úžasné, Mel,“ řekl André a podržel si ji na délku paže, aby se jí mohl podívat do očí. „A je mi líto, jestli se ti něco podobného doopravdy stalo.“
Proto to napsala. Možná tam v hledišti dnes seděla další dívka, která se díky tomu odváží říct ne, když na ni někdo bude tlačit, aby řekla ano. Možná tam byl ten někdo, kdo si připadá mocný, ale přece jen se zastaví, než překročí hranici.
Možná bylo naopak potřeba více takových příběhů, ne méně.
„Seru na Jaspera Tolleho,“ prohlásila Melina.
André je vyvedl z hlediště. „Přesně tohle jsem chtěl říct,“ odpověděl.
následující týden napsala profesoru Bufortovi a požádala ho o schůzku. Neodpověděl, a tak se za ním vypravila v době jeho konzultačních hodin. Dveře jeho kanceláře byly zamčené a na nich nalepená obálka s jejím jménem.
Uvnitř našla známku za svou diplomovou práci. Odevzdala pět her, včetně Reputace. Ve svém hlavním oboru ještě nikdy nedostala za žádný úkol horší známku než A.
C+. Působí na diváka příliš nevěrohodně.
vrátila se doMů do prázdného bytu. André byl nejspíš ve škole a Melina za to byla vděčná. Vešla do své spartánské ložnice a padla tváří na postel.
Bude absolvovat bez doporučení od vedoucího své diplomové práce. Ostatní učitelé z divadelní katedry ji označí za potížistku. Studenti, které dosud považovala za přátele, se jí začnou vyhýbat – co kdyby to odmítnutí bylo nakažlivé? Stala se personou non grata.
André byl jediný člověk v kampusu, který ji bránil. Trval na tom, že se nic nezměnilo; po promoci se přestěhují do New Yorku, jak měli v plánu, a pokusí se prosadit jako dramatici. Ale Melina nevěděla, jestli má odvahu znovu čelit veřejnému pranýřování. Když se nechcete postavit gilotině, držte se daleko od popravčího špalku.
Ale stejně. Bufort jí jednou řekl: Skuteční spisovatelé nemohou nepsat.
Podívala se na hromady papírů na stole. Vzala titulní stranu své odsouzené hry a zmačkala ji do kuličky. Její vztek se stal hnacím
motorem. Popadla další stránky, cupovala je a útržky rozhazovala jako konfety, až byla podlaha zasněžená kousky papíru.
Potom její pohled padl na vytištěnou černobílou fotografii ženy. Oči té ženy jako by ji sledovaly. V jednom rohu měla stále připnutou poznámku svého otce.
Emilia Bassanová. Její předkyně. Básnířka.
Historik A. L. Rowse v roce 1973 nazval Emilii Bassanovou „temnou dámou“ Shakespearových sonetů – černovlasou židovkou pochybných mravů. Ačkoli tohle tvrzení bylo vyvráceno, zaslouží si uznání za své zásluhy jako první publikovaná básnířka v Anglii, v době, kdy ženám bylo zakázáno psát pro veřejnost.
Melina se uklidnila, když si uvědomila, že není první v rodině, kdo bojuje o své místo na slunci coby spisovatelka.
Prolistovala otcův genealogický balíček a sledovala generace od Emilie Bassanové až po svou maličkost.
POD JINÝM JMÉNEM Zkouškový scénář EMILIA sedí na vyřezávané lavičce pod bujnou a svěží korunou smaragdové vrby. U jejích nohou stojí vílí domeček. Vchází ŽENA.
ŽENA: Divadlo.
EMILIA: Publikum.
ŽENA: Komedie.
EMILIA: Tragédie.
ŽENA:
Byla jednou jedna dívka, která se stala neviditelnou, aby její slova nezmizela.
EMILIA:
Byla jednou jedna dívka. Začátek a konec.
EMILIA se promění ve své mladší já.
ŽENA:
Byl jeden příběh, ať už ho ostatní chtěli poslouchat, nebo ne.
EMILIA (umístí šachového krále do vílího domečku):
Zdravím tě, Oberone, králi elfů.
ŽENA:
Emilia ho pojmenovala po králi elfů z francouzské básně, kterou přeložila.
EMILIA (umístí šachovou královnu do vílího domečku):
A ty budeš jeho královnou.
ŽENA:
Báseň se o žádné královně nezmiňovala. Nebyla dost důležitá na to, aby byla zaznamenána.
EMILIA:
Jak pojmenovat vílí královnu větší než život?
EMILIA, ŽENA: Titania.