Jak jsem psala Divoké labutě
Divoké labutě vyšly poprvé v roce 1991. Konečně se ze mě stala spisovatelka.
Vždycky jsem snila o tom, že budu spisovatelkou. Když jsem však vyrůstala v Číně, byla představa psát a publikovat nemyslitelná. V těch letech podléhala země Maově tyranii a většina spisovatelů strašlivě trpěla při nekonečném politickém pronásledování. Mnozí byli veřejně odsouzeni, někteří posláni do pracovních táborů a někteří dohnáni k sebevraždě. V letech 1966–1967, za Maovy Velké čistky, nesprávně nazývané Kulturní revoluce, byla většina knih z domů lidí spálena. Můj otec, který býval komunistickým funkcionářem, se stal obětí, byl přinucen spálit svůj milovaný soubor knih a to byla jedna z hlavních věcí, která vyvolala jeho duševní chorobu. Dokonce i psát si sám pro sebe bylo neobyčejně nebezpečné. První báseň, kterou jsem napsala, na své šestnácté narozeniny dne 25. března 1968, jsem musela roztrhat a spláchnout do záchoda, protože otcovi pronásledovatelé přišli udělat razii v našem bytě.
Měla jsem však naléhavou potřebu psát a dál jsem psala pomyslným perem. V následujících několika letech jsem pracovala jako rolnice a elektrikářka. Když jsem rozhazovala hnůj na rýžových polích a kontrolovala rozvod energie na vrcholku elektrických sloupů, v duchu jsem pilovala dlouhé pasáže nebo si vkládala do paměti krátké básně. Do Británie jsem přišla v září 1978. Mao zemřel dva roky předtím a Čína se
začala vzpamatovávat z dusivé izolace, do které zemi uvrhl. Poprvé od založení komunistické Číny byla stipendia ke studiu v zahraničí udělována na základě školních výsledků, a nikoli z politických důvodů. Mohla jsem odjet ze země poté, co jsem složila zkoušky, a byla jsem patrně první člověk z vnitrozemské provincie S’-čchuan, jejíž obyvatelstvo tehdy čítalo kolem 90 milionů, který od roku 1949 studoval na Západě.
Dostalo se mi neuvěřitelné přízně osudu a konečně jsem měla svobodu psát a psát o tom, o čem jsem chtěla.
A přesto mě v tuhle chvíli touha psát přešla. Ve skutečnosti to byla poslední věc, již jsem toužila dělat. Znamenalo by to obrátit se dovnitř a stále se vracet k životu a době, o nichž jsem přemýšlela velmi nerada. Snažila jsem se na Čínu zapomenout.
Dostala jsem se na místo, které mě okamžitě pohltilo, bylo jako jiná planeta, a nepřála jsem si nic jiného než strávit každou minutu pronikáním do tohoto nového světa.
Všechno v Londýně bylo vzrušující. Můj první dopis mamince překypoval nadšením nad výkladními skříněmi a předními zahrádkami, které jsem míjela cestou do Maida Vale číslo 42, domu patřícího čínskému velvyslanectví, kde jsem byla ubytována. Byla to doba, kdy většinu čínských domovů měly květiny teprve znovu ozdobit. Mao v roce 1964 veřejně odsoudil pěstování květin a trávy jako „feudální“ a „buržoazní“ a nařídil: „Zbavte se většiny zahradníků.“ Jako dítě jsem musela s ostatními odstraňovat z trávníků u naší školy trávu, a viděla jsem, jak z budov mizí květináče. Byla jsem strašně smutná a nejenže jsem se s obtížemi snažila skrýt své city, ale zároveň jsem se vinila za instinkty, které šly proti Maovým pokynům; jako ostatním dětem v Číně nám vymývali mozek a my se museli s pokyny ztotožnit. Ačkoli v době, kdy jsem odjela, už bylo možné vyjádřit lásku ke květinám, aniž byl člověk odsouzen, Čína byla stále bezútěšné místo, kde vlastně neexistovaly žádné domácí rostliny nebo prodavači květin. Většina parků byla umořená pustina.
Takže první den, kdy jsem směla ven, jsem s nepopsatelnou radostí podnikla dlouhou procházku ohromnou rozlohou
Hyde Parku. Z každého stébla trávy a každého okvětního lístku pod majestátními kaštany jsem bláznila radostí. Jednoho dne jsem riskovala, že mi přísně vynadají nebo něco ještě horšího, a navrhla jsem politickému vedoucímu skupiny, k níž jsem patřila, abychom přesunuli naše sobotní propagandistické schůze, nazývané „politické studium“, na trávníky proslulých zahrad Kew Gardens.
V té době byly dosud povinné propagandistické schůze, konané každý týden, které mě v Číně k smrti nudily, a v Londýně jsme my z pevninské Číny byli pod stálou kontrolou jako ve vězení. Nesměli jsme bez povolení nebo sami nikam chodit. Neuposlechnout příkazů mohlo znamenat, že člověk bude s ostudou poslán zpátky do Číny a bude mít zničený život. V dráždivé svobodě Londýna jsem měla pocit, že se udusím, a byla jsem posedlá vymýšlením plánů, jak pravidla ohnout nebo porušit. Někdy se mi to podařilo jako v případě návštěvy Kew Gardens, protože politický vedoucí po tom sám toužil, i když se velmi obával, že bude mít na velvyslanectví problémy. Výsledkem toho bylo, že skupina mladých mužů a žen v pytlovitých modrých „Maových oblecích“ jako uniformy seděla nepatřičně – zato šťastná – vedle nádherně barevné zahrady růží.
Žádné problémy nebyly. Měla jsem štěstí, protože právě nastala doba dramatických změn, které zachvátily Čínu. Koncem roku 1978 došlo k obratu a země odmítla podstatu maoismu. V následujícím roce se mi dařilo posouvat hranice omezení; bylo to riskantní, ale bez následků. Jedno místo, na které jsem především upřela zrak, byla anglická hospoda, protože nám bylo výslovně řečeno, abychom do nich nechodili. Čínský překlad slova hospoda, ťiou-pa, tehdy znamenal nemravné místo plné žen. Byla jsem bez sebe zvědavostí. Jednoho dne jsem vyklouzla a vyrazila do hospody naproti naší škole. Strčila jsem do dveří a vplížila se dovnitř. Neviděla jsem nic vzrušujícího, jen pár starých mužů, kteří tam seděli a pili pivo. Byla jsem dost zklamaná. Možná, že jsem byla první čínskou studentkou v zahraničí, která si vyšla sama.
Jeden učitel z univerzity, kterou jsem navštěvovala – nyní je to Thames Valley University –, mě pozval, abych s ním jela do Greenwiche. Podle našich pravidel jsem se ho zeptala, jestli mohu „vzít s sebou kamarádku“. Špatně to pochopil a řekl: „Se mnou jste v bezpečí.“ Bylo mi trapně, ale nemohla jsem to vysvětlit. Měli jsme příkaz, že nesmíme nikomu říct, že máme nařízení mít s sebou gardedámu; museli jsme si vymyslet výmluvu. Já ale nechtěla lhát a navíc jsem zoufale chtěla jít bez dohlížející osoby. A tak jsem naléhavě požádala přidělence na velvyslanectví, který měl na starosti studenty, aby mě nechal jít; zapřísahala jsem ho, že jinak si bude Angličan myslet, že mu my Číňané nedůvěřujeme, nebo dokonce podezíráme jeho pohnutky, což by bylo zlé pro anglicko-čínské přátelství a pro pověst naší socialistické vlasti. Na konci toho nesmyslu přidělenec souhlasil a řekl mi, abych byla zdrženlivá. Tušila jsem, že sám nemá systém moc rád. Ve skutečnosti to naznačil, když se mi jednou večer svěřil v budově, kde jsme byli sami. Před dvaceti lety miloval jednu dívku a právě se měli brát, když byla v politické kampani odsouzena jako „pravičák“. Uskutečnit sňatek by znamenalo konec jeho kariéry, která vypadala velmi slibně. Dívka trvala na tom, že jejich zasnoubení zruší. Po dlouhém, zoufalém hledání řešení souhlasil a pokračoval, až se z něj stal úspěšný diplomat. Nikdy se však přes to nepřenesl a neodpustil si. Když se mnou mluvil, měl v očích slzy. Nezdálo se zvláštní, že si úředník z velvyslanectví, který mě sotva zná, vylévá srdce. V těch letech byli lidé tak zatíženi tragédiemi svého života, že měli sklon se náhle svěřit, když měli dojem, že narazili na spřízněnou duši. Liberalizace v Číně uvolňovala stavidla paměti lidí. Umožnila, že i přidělenec riskoval průlomové povolení, abych odešla z ubytovny sama.
Dodnes si ten výlet do Greenwiche živě pamatuji. Nebyl nijak výjimečný: jízda autem, chůze, fotografování u Nultého poledníku s každou nohou na jiné polokouli. Mně se však točila hlava napětím. Celou tu dobu jsem koukala po lidech, kteří vypadali jako Číňané, a rychle jsem podle jejich oblečení
zvažovala, jestli jsou z Číny; pokud jsem usoudila, že jsou, což bylo nesmyslně často, odvrátila jsem hlavu, abych se jim vyhnula, a přitom jsem se usilovně snažila, abych se ke svému společníkovi chovala co možná nejpřirozeněji. Děsila jsem se, že si mě někdo všimne a nahlásí mě na velvyslanectví, a v tom případě by se mnou byl konec a ten milý přidělenec by mohl být také vystaven nebezpečí. Cizokrajný piknik se sýrovými sendviči na rozlehlém, poklidném trávníku byl tím nejvíc nervy drásajícím okamžikem dne, protože jsem byla vázána k místu a neměla se kde schovat. Strach mi nezabránil, abych zkoušela další dobrodružství – ne z lásky ke vzrušení z nebezpečí, ale prostě proto, že jsem si nemohla pomoci. Jak se pravidla stále víc uvolňovala, byla jsem sama venku čím dál častěji a rychle se spřátelila s lidmi různého společenského postavení. Většinou jsem říkala, že jsem z Jižní Koreje spíš než z Číny. Kromě napůl tajné povahy mých aktivit jsem nechtěla, aby se zvědavost lidí zaměřila na zemi mého původu, která tehdy díky své neprodyšně uzavřené izolovanosti fascinovala jako vesmír. Chtěla jsem nenápadně navazovat hovor jako normální člověk v Londýně. To se mi dařilo a můj první a nejsilnější dojem byl, že Británie je skvěle beztřídní společnost.
Narodila jsem se do komunistické elity a viděla jsem, jak je Maova Čína třídně rozdělená a hierarchická. Každý patřil do pevné kategorie. Na každém formuláři vedle kolonky „datum narození“ a „pohlaví“ byla nutně kolonka „rodinný původ“. To člověku určovalo dráhu, vztahy a život. Zatímco mnozí příslušníci elity měli sklon být nafoukaní, pak ti, co se náhodou narodili do „špatné“ rodiny, byli předurčeni mít zkažený život. Výsledkem této hrozné reality bylo, že jsme všichni byli posedlí zjišťováním, kdo pochází z jaké rodiny, a lidé často kladli tuto otázku rovnou při prvním rozhovoru. Při setkávání s lidmi v Londýně jsem však žádný takový tlak nepociťovala. Všichni se zdáli být si nezvykle rovní a na původu jim vůbec nezáleželo. Moje názory se během let trochu pozměnily. Myslím si však, že jsem si úplně nedělala iluze.
Navzdory tradici třídních rozdílů mají lidé v Británii důstojnost a sociálně znevýhodnění nejsou zneužíváni a utlačováni jako za Maa. A spravedlnost společnosti a váha, kterou země přikládá této myšlence, je něco, s čím se Čína stále nemůže začít srovnávat. A tak jsem se do Británie zamilovala nejen rozumem, ale i srdcem. Můj první zdejší rok byl jako smršť nejopojnějšího času. Navštívila jsem každé muzeum a galerii vyznačené na turistické mapě a navštěvovala jedno představení za druhým za nepatrné vstupné pro studenty. Těšilo mě chodit po Londýně celé hodiny pěšky, abych ušetřila za jízdné, protože každá budova a každá ulice byly zajímavé. Strčila jsem hlavu do špinavých nočních klubů a podívala se na zboží v sexshopech v Soho. Na své první diskotéce jsem byla úplně bez sebe. Dokonce i průměrné kino mi připadalo jako Aladinova jeskyně, kde tlumené světlo na starém červeném čalounění a tu a tam neobvyklé zlacení slibovaly tajemství a poklady. Kladla jsem podivné otázky, jak mi později došlo, a poznala lidi různých kultur. Poslední porušené tabu bylo chodit s kluky cizinci, což jsem musela tajit, protože jsem stále čekala katastrofu. Výstražný příběh, který jsem si přinesla z Číny a jemuž jsem pevně věřila, byl o tom, že každá, která se pokusí mít za hraničního milence, bude omámena drogami a odvezena zpátky v jutovém pytli zpátky do Číny. Když jsem byla někde poblíž Portland Place, kde je velvyslanectví, třásly se mi nohy jako rosol, a když jsem byla v autě, skrčila jsem se na sedadle, aby mi hlava zmizela pod oknem. Tehdy jsem poprvé v životě použila make-up – myslela jsem, že mě to dostatečně zamaskuje před velvyslanectvím (které ve skutečnosti neprovádělo takový dohled, jak jsem si tenkrát představovala). Se silně nanesenou jasně červenou nebo červenofialovou rtěnkou a zlatozelenými očními stíny jsem svůj obličej stěží sama poznávala. Bylo zábavné pohrávat si s make-upem – a přitom jsem se vrhala na doktorát z lingvistiky. Nabídli mi stipendium na Univerzitě města Yorku, což bylo místo, které ještě předtím, než jsem ho spatřila, mělo pro mě neuvěřitelné kouzlo, s legendární katedrálou Minsterem, městskými hradbami (slyšela
jsem, že jsou jako Velká čínská zeď) a tzv. válkami růží. Tehdy musela být zahraniční stipendia směrována přes čínskou vládu a jednotlivci je nemohli přijímat. Já však zase dostala zelenou, abych nabídku přijala, díky lidem, jako byl ten milý přidělenec na velvyslanectví, a díky rostoucímu uvolnění v Číně. A tak se stalo, že když jsem v roce 1982 dokončila doktorát, byla jsem první člověk z komunistické Číny, který získal doktorát na britské univerzitě.
Naučila jsem se mnohem víc než lingvistické teorie (které jsem, musím ke své hanbě přiznat, převážně zapomněla).
Vzpomínám si na den, kdy jsem šla probírat plán své doktorandské práce se svým vedoucím, profesorem Le Page, který už jen svou citlivou přítomností pomáhal rozptýlit neustálou úzkost a náhlou paniku, které se mě zmocnily. Jeho mírně ironické způsoby a nenápadná autorita mě neustále ujišťovaly, stejně jako Anglie, že jsem na místě, kde panuje spravedlnost, že si nemám dělat starosti. Cítila jsem se úplně v pohodě a dál žvatlala o svých názorech na lingvistické teorie, které jsem měla zkoumat. Profesor poslouchal a nakonec se mě zeptal: „Mohla byste mi svou práci ukázat?“ Upadla jsem do rozpaků a vykřikla: „Ale já ještě nezačala!“ A on na to: „Ale už máte všechny závěry.“
Ta jediná poznámka uvolnila škrtící uzel, jímž můj mozek svázalo totalitní „vzdělání“. V Číně nás cvičili, abychom nevyvozovali závěry z faktů, místo toho jsme začínali marxistickými teoriemi, Maovými myšlenkami nebo stranickou linií a popírali jsme, nebo dokonce zavrhovali fakta, která se k nim nehodila. Přemýšlela jsem nad tím novým přístupem, když jsem se vracela do svého pokoje na kraji krásného jezera v kampusu, kde vodní ptáci měli kolonii pod mým oknem a každé ráno mě budili svým zpěvem. Teď letěli přes oblohu a vhodně doprovodili můj pocit, že jsem našla správný způsob, jak přemýšlet. Mít stále otevřenou mysl: tak jednoduché, a přesto mi trvalo tak dlouho, než jsem to objevila.
Právě v Yorku mě jeden večer napadla myšlenka napsat knihu o svém minulém životě. Byla jsem pozvána na přednášku
jednoho profesora, který byl právě v Číně. Promítl několik diapozitivů školy, kterou navštívil; v zjevně mrazivý den se žáci učili v třídách s úplně rozbitými okny, bez vytápění. „Není vám zima?“ zeptal se laskavý profesor. „Ne, není,“ odpověděla škola.
Po promítání byla recepce a jedna žena, která se snad snažila najít něco, co by mi řekla, začala: „Tady vám musí být hrozně horko.“ Ta nevinná poznámka mě tak ranila, že jsem nečekaně odešla z místnosti a poprvé od příchodu do Británie plakala. Nebylo to ani tak z pocitu urážky, ale z nesmírné bolesti nad lidmi v mé rodné zemi. Naše vláda s námi nejednala jako s normálními lidskými bytostmi, a proto nás někteří nezasvěcení lidé nepovažovali za stejný druh lidí, jako byli oni sami. Vybavil se mi starý postřeh o tom, že čínský život má nízkou cenu, a údiv jednoho Angličana nad tím, že bolest zubů je pro jeho čínského sluhu nesnesitelná. Znovu mě doháněly k zuřivosti početné obdivné komentáře lidí ze Západu, kteří navštívili Maovu Čínu. Tvrdili, že Číňané jsou výjimeční lidé, kteří si zřejmě užívají, že jsou kritizováni, veřejně odsuzováni a „napravováni“ v pracovních táborech –což by lidem ze Západu připadalo jako naprosté utrpení.
Zatímco mi tyto myšlenky vířily hlavou, připomínala jsem si svůj život v Číně, svoji rodinu a všechny ty lidi, co jsem znala, a zatoužila jsem vyprávět světu naše příběhy a jak se Číňané doopravdy cítí. Vrátila se mi naléhavá potřeba psát.
To však bylo léta předtím, než jsem napsala Divoké labutě. Podvědomě jsem se myšlence psaní bránila. Nebyla jsem schopná ponořit se hluboko do paměti. Během dramatické Kulturní revoluce v letech 1966–1976 má rodina strašlivě trpěla. Otec i babička zemřeli bolestnou smrtí. Nechtěla jsem znovu prožít ve vzpomínkách léta babiččiny neléčené nemoci, otcovo uvěznění a to, že matka musela klečet na rozbitém skle. Těch pár řádek, které jsem napsala, bylo povrchních a bez života. Neměla jsem z nich radost.
Pak, v roce 1988, za mnou do Londýna přijela matka. Byla to její první cesta do zahraničí. Chtěla jsem, aby si to pořádně
užila, a hodně jsem ji brala ven. Po krátké době jsem si všimla, že si to moc skvěle neužívá. Něco jí leželo v hlavě, byla neklidná. Jednoho dne odmítla vyrazit na nákupy a usadila se u mého černého jídelního stolu, na němž zářila kytice zlatých narcisů. Držela v dlaních hrnek jasmínového čaje a řekla, že ze všeho nejvíc chce se mnou mluvit. Matka mluvila každý den po celé měsíce. Poprvé v životě mi řekla o sobě a o babičce. Dozvěděla jsem se, že babička byla konkubínou generála s civilní pravomocí a matka se v patnácti letech přidala ke komunistickému podzemnímu hnutí. Obě měly život bohatý na události, v Číně, kterou zmítaly války, vpády cizích zemí, revoluce a pak totalitní tyranie. V obecné smršti dějů zažívaly bolestivé milostné vztahy. Dozvěděla jsem se o matčině utrpení, o chvílích, kdy jen tak tak unikla smrti, o její lásce k mému otci a o jejích citových střetech s ním. Vylíčila mi mučivé podrobnosti svazování babiččiných chodidel: jak jí zlámali kosti prstů velkým kamenem, když jí byly dva roky, aby vyhověli tehdejším měřítkům krásy.
Pozadím našich hovorů bylo cestování. Jely jsme na ostrov Skye ve Skotsku a k Luganskému jezeru ve Švýcarsku a matka vyprávěla, v letadlech, v autech, na lodích a během procházek, do poloviny noci. Když jsem byla v práci, zůstávala doma a mluvila na magnetofon. Než odjela z Británie, nahrála šedesát hodin záznamů. Zde, mimo společenské a politické hranice Číny, byla schopná udělat něco, co nebyla schopná udělat celý život: otevřít svou mysl a srdce.
Když jsem matce naslouchala, ohromila mě její touha, abych ji pochopila. Stejně na mě zapůsobilo, jak moc si přála, abych psala. Zdálo se, že ví, že toužím psát, a povzbuzovala mě, abych si splnila svůj sen. Nežádala to po mně – to nikdy nedělala –, ale vyprávěla mi příběhy a ukazovala mi, jak se vyrovnávat s minulostí. Přestože prožila život plný utrpení a muk, nebyly její příběhy nesnesitelné či tíživé. Skrývala se v nich neustálá a povznášející síla ducha. Byla to nakonec moje matka, kdo mi vnukl myšlenku napsat Divoké labutě,
příběh mé babičky, mé matky a můj v bouřlivé Číně 20. století. Za dva roky jsem vyplakala hodně slz a převalovala se mnoho bezesných nocí v posteli. Nevytrvala bych nebýt toho, že jsem v té době našla lásku, která mi naplnila život a poskytla mi hluboký klid. Jon Halliday, můj rytíř beze zbroje, se svou vnitřní silou pod tím nejmírnějším zevnějškem je ten nejdrahocennější poklad ze země, kterou jsem přijala za vlastní, z Británie. Byl tam a všechno bude v pořádku –všechno včetně psaní Divokých labutí. Při tvorbě knihy jsem na Jona hodně spoléhala. Angličtina byl jazyk, který jsem se začala pořádně učit, až když mi bylo dvacet jedna let, v prostředí naprosto odříznutém od vnějšího světa. Jediní cizinci, se kterými jsem mluvila před příchodem do Británie, bylo pár námořníků z jihočínského přístavu Čan-ťiang, někdejší francouzské kolonie, kam nás se spolužáky poslali na čtrnáct dní procvičovat angličtinu. Když jsem přijela do Londýna, měla jsem hodně přečteno – 1984 byla jedna z prvních knih, které jsem zhltla a neustále přitom žasla nad tím, jak výstižně se Orwellův popis hodil na Maovu Čínu –, avšak anglická ustálená slovní spojení byla nad mé chápání. Moje učebnice v Číně napsali lidé, kteří sami nikdy neměli s cizinci žádné spojení, a většinou v nich byly přímé překlady čínských textů. Například lekce „Pozdravy“ uváděla přesnou náhradu výrazů, které jsme používali v Číně, a ty doslova zněly: „Kam jdete?“ a „Už jste jedl?“ Takhle jsem ze začátku zdravila lidi v Británii.
Potřebovala jsem Jonovu pomoc, abych napsala knihu anglicky – a to dobrou knihu, jak jsem doufala. Sám Jon je spisovatel a historik a byl nepostradatelný pro to, aby Divoké labutě působily. Byla jsem naprosto závislá na jeho úsudku a neomylném pohledu – jeho krásných, gazelích očí. Také nepřeženu, když řeknu, že jsem se od něj při psaní nesmírně mnoho naučila.
A tak jsem byla přešťastná, když s podporou dvou nejdůležitějších lidí v mém životě, mé matky a manžela, byly Divoké labutě dokončeny. Těsně před vydáním mi matka napsala:
možná, že si kniha nepovede dobře a že jí lidé nebudou věnovat pozornost, ale ať nejsem zklamaná; díky mně je spokojená, protože psaní knihy nás sblížilo. Už jen to, řekla, jí stačí. Matka měla pravdu. Došla jsem k novému stupni úcty a lásky k ní. A právě proto, že jsem ji teď znala lépe, jsem chápala, že její domnělá lhostejnost k uznání je typická pro její úsilí uchránit mě před bolestí. Velmi mě to dojalo.
Bez matčina nucení a jen s jejím pochopením jsem byla ušetřena obav z toho, jak by mohly být Divoké labutě přijaty. Doufala jsem, že se budou čtenářům líbit, ale nežila jsem v tom snu. Jon mě velmi povzbuzoval. Řekl: „Je to skvělá kniha,“ a já mu důvěřovala, tak jak jsem to dělala při veškerém rozhodování spojeném s textem a jak to dělám ve všem ostatním v životě.
Divoké labutě měly nakonec úspěch. Za posledních dvanáct let mi osobně nebo v dopisech vyjádřil uznání bezpočet lidí, což do mého života přináší neustálé vlny dokonalého štěstí. Matku, která stále žije v Čcheng-tu v Číně, navštěvují lidé mnoha různých národností, od diplomatů po baťůžkáře, od obchodníků po turisty. Pozvali ji do zemí tak odlišných jako Nizozemsko a Thajsko, Maďarsko a Brazílie – o Británii nemluvě. V Japonsku ji pod výškovými domy a třešňovými květy zastavovaly ženy s hřejivými slovy, v restauraci nám na stříbrném podnose přinesli nádherný kapesník ke kimonu, aby ho podepsala. Na nejednom letišti jí lidé pomohli se zavazadly a pak jí vyjádřili obdiv. Našla porozumění nejen u své dcery, ale i u milionů čtenářů na celém světě.
Smutné na tomto jinak dokonale šťastném konci je to, že v pevninské Číně nesmějí být Divoké labutě vydány. Režim zřejmě považuje knihu za ohrožení moci komunistické strany. Divoké labutě jsou osobní příběh, ale odrážejí historii Číny 20. století, z níž Strana nevychází dobře. Aby Strana ospravedlnila svoji vládu, diktuje oficiální verzi historie, avšak Divoké labutě linii Strany nezachovávají. Kniha zejména ukazuje, že na rozdíl od toho, co tvrdí Peking, že Mao byl v podstatě dobrý a významný vůdce, ve skutečnosti vládl čínskému
lidu zločinně. Ještě dnes na náměstí Tchien-an-men v srdci hlavního města visí Maův portrét a za ohromnou betonovou plochou leží jako předmět uctívání jeho mrtvola. Současné vedení stále podporuje Maův mýtus, protože se vykresluje jako jeho dědic a odvozuje svoji legitimitu od něj. Proto je vydání Divokých labutí v Číně zakázáno. Stejně tak nesmí být kniha nebo já zmiňována ve sdělovacích prostředcích.
Ačkoli mnoho čínských novinářů se mnou za ta léta dělalo rozhovor nebo o Divokých labutích psalo, všechny recenze až na pár neuspěly, protože jen málo redaktorů se odváží porušit zákaz. Ten obzvlášť odstrašuje, protože tvrdé, přísně tajné nařízení spolupodepsalo ministerstvo zahraničních věcí, což je u knihy velmi neobvyklé, ne-li ojedinělé. To lidi děsí, protože mají pocit, že kdyby se s Divokými labutěmi zapletli, mohlo by jim to přinést vážné problémy – a zároveň to budí zvědavost; výsledkem je, že docela dost lidí, včetně těch, kteří pracují pro státní cenzuru, si knihu vyhledalo a přečetlo.
V dnešní Číně je život nezměrně lepší, než jak si ho většina lidí pamatuje, což mě nepřestává těšit. Avšak přestože je tu značný stupeň osobní svobody, země má k velké svobodě daleko. Tisk a knihy podléhají daleko přísnější kontrole než v desetiletích před komunisty. Než byl v roce 1994 prosazen zákaz Divokých labutí, předložil jeden čínský vydavatel cenzorům text, který obsahoval několik vynechávek, zvláště mých úvah o Maovi. Protože mám takových komentářů v knize ve skutečnosti poměrně málo, souhlasila jsem se škrty pod podmínkou, kterou vydavatel přijal, že na stránce bude uvedeno „následujících xxx slov bylo vynecháno“. Takový způsob používala cenzura před komunisty. Avšak u dnešní vlády to nefunguje. Verze s vynechávkami nakonec vyšla – ale jen jako pirátské vydání. Dokonce ani piráti se neodvážili vydat plné znění. Prý existuje další pirátské vydání bez škrtů. Patrně je to fotokopie knihy v čínštině, vydané na Tchaj-wanu – a v Hongkongu, kde její vydání nebylo ovlivněno přechodem regionu pod čínskou správu v roce 1997. Do Číny se dostalo mnoho výtisků (celníci prohledávají
cestovatelům zavazadla jen zřídka). Já sama jsem výtisky přivezla bez problémů, ale ty poslané poštou nikdy nedorazily. Jeden velký čínský režisér, kterého nesmírně obdivuji, se podle knihy pokoušel vytvořit film, avšak marně, protože mu bylo řečeno, že to není dovoleno, a pokud by ho natočil v zahraničí, postihlo by to neblaze jeho další filmy a jeho štáb. Kvůli tomu, že režim Divoké labutě potlačuje, o nich v Číně slyšelo poměrně málo lidí.
Kniha je však do určité míry v zemi proslulá, protože probíhá hodně komunikace s vnějším světem. Dokonce jí využívají bystří podvodníci. V mém rodném městě Čcheng-tu působí jeden drobný podfukář. V místních novinách 6. května 2000 psali, že postává u významnějších hotelů a míst, a protože mluví plynně anglicky a trochu francouzsky, německy a japonsky, hučí do turistů a tvrdí, že je můj dobrý přítel. Pak je vezme na jídlo někam, kde je turistům napařen mastný účet, a on potom dostane od restaurace podíl ze zisku.
Dochází i k dojemným gestům. Jednou, když jsme s Jonem povečeřeli v restauraci v Pekingu, se Jon chystal zaplatit účet a bylo mu řečeno, že účet už vyrovnal mladý místní muž, který prohlásil, že se poučil o vlastní zemi „z knihy vaší ženy“. Ačkoli jsou Divoké labutě zakázané, lidé nejsou pronásledováni za to, že je v soukromí čtou nebo o nich mluví. Já mohu cestovat po Číně docela svobodně, bez patrného dozoru. Je zřejmé, že zatímco je kniha považována za hrozbu, já nejsem, protože nepořádám setkání, nepronáším řeči, nedělám utajovanou práci. Protože mě sdělovací prostředky zakázaly, jsem pouhý jednotlivec bez veřejného hlasu. Dnešní režim je velmi zaměřen na represi; orientuje se pouze na to, co považuje za hrozbu, což je cokoli, co by mohlo mít vliv na veřejnost a mohlo vést k organizované opozici. Takový přístup je ohromné vylepšení Maovy vlády, během níž byly bezdůvodně postihovány miliony lidí. Znamená však také, že Strana je rozhodnuta udržet si svůj monopol moci a že 1,3 miliardy Číňanů bude muset dál žít vydány na milost
hrstce tajně vybraných lidí. I svět bude muset spoléhat na čirou náhodu, že vůdci významné atomové velmoci nejsou špatní.
Psaní Divokých labutí prohloubilo mé city k Číně. Zbavena minulosti už nechci „na všechno zapomenout“. Jsem neklidná, když jsem nějakou dobu mimo Čínu. Čínu, tak starou, byť tak mladou a plnou energie, která zažila tolik tragédií, a přesto zůstává opravdová a optimistická, mám v srdci. Přilétám tam jednou nebo dvakrát za rok. Není to domov, kde bych odpočívala, a často se vracím do Londýna vyčerpaná.
Nadšení a vzrušení unavují stejně jako podráždění a vztek, jež mě tam pronásledují na každém kroku. Vytvořila jsem si návyk na tyto cesty proto, že jezdím za výzkumem k životopisu Maa, jejž spolu s Jonem píšeme posledních deset let a který vyjde v roce 2004. Rozhodla jsem se napsat Maův životopis, protože mě fascinuje člověk, který ovládal můj život v Číně a zpustošil život mých krajanů, čtvrtiny obyvatel světa. Byl špatný stejně jako Hitler nebo Stalin a způsobil lidstvu stejně škod jako oni. Přesto svět o něm ví překvapivě málo. Zatímco tito dva evropští tyrani byli v celém světě odsouzeni, Mao dokázal neuvěřitelný kousek, jeho jméno je jen mírně pošramocené –naprosto nedostatečně ve srovnání s jeho zločiny –, přestože je mrtvý už téměř tři desetiletí. S Jonem si vychutnáváme úkol rozmotat labyrint mýtů, které jsou s ním spojené. Čínský režim, jak se dá očekávat, mi klade do cesty mnoho překážek, ale jen málo z nich je nepřekonatelných, a většinou nás baví, že z nás dvou autorů dělají pár detektivů. Několik nejdůležitějších osob v Pekingu bylo varováno, aby se mnou nemluvilo. Zdá se však, že to není tak přísný zákaz jako ten, který zapovídá psát o Divokých labutích nebo je vydávat, spíš „Dávejte si pozor, co říkáte.“ Takže zatímco se někteří rozhodli vyhnout se problémům a nevidět se se mnou, většina mluví. Lidé prahnou po tom, aby si ulevili od tolika věcí, a Číňané také mají hluboce zakořeněný smysl pro povinnost k historii. Varování pomohlo: stalo se jakousi
reklamou významného životopisu a hlavní myšlenka je, že se kniha nebude řídit stranickou linií, což bylo pro některé lidi ohromnou pobídkou, aby mluvili. Nakonec to byly Divoké labutě, co mi připravilo cestu. Většina lidí, se kterými se setkávám, buď knihu četla, nebo o ní slyšela a zřejmě souhlasí s tím, že je poctivá. Zdá se, že věří, že i Maův životopis poví pravdu. Divoké labutě také otevřely dveře k mezinárodním státníkům a dosud nevyužitým zdrojům ve světě. Při tomto bádání si znovu a znovu připomínám, jaké neuvěřitelné štěstí mám, že je mým spoluautorem Jon, protože nejen mluví mnoha jazyky, ale je také chodící encyklopedií mezinárodní politiky, jejíž součástí byl Mao. Uplynulých deset let bylo pro mě a pro Jona báječných, protože jsme cestovali do mnoha koutů světa a hledali informace o Maovi; pracujeme, den za dnem, rok za rokem, rozhodnuti věnovat tomu veškerý potřebný čas, nic si neulehčovat a vytvořit knihu, na kterou můžeme být pyšní. Každý den, kdy jsem doma v Notting Hillu v Londýně, sedím u svého stolu a píšu. Jon je dole ve své pracovně; občas se otevřou dveře, jak vstává, asi si jde udělat čaj. Při tom zvuku se mi mysl krátce a příjemně zatoulá k našemu příštímu setkání, kdy si u oběda budeme vyměňovat své objevy, nebo k večerní schůzce s přáteli. Venku za výsuvným oknem vpravo od mého stolu je obrovský platan s větvemi jako vodopád, který se vypíná k obloze. Obloha je v tento den s lehkými přeháňkami úchvatně krásná, slunce se usmívá za lehkými mlžnými mraky a vydává sotva patrný svit. Pod stromem stojí černý kandelábr jako ty, které se povinně objevují ve všech filmech o Londýně. Ulicí za ním proplouvají stejně klasické červené dvoupatrové autobusy. Chodci kráčejí pod deštníky. Ta nejobyčejnější londýnská scéna. A přesto mě nikdy neunaví na ni hledět, stejně jako mě nikdy nenudí psát. Během let tvrdé práce přicházejí pocity marnosti a chvíle, kdy vykřiknu na sebe a na přátele: „Mám toho dost.“ Ale jsem v sedmém nebi.
Londýn květen 2003