Kapitola první
Greer
Na svou obranu musím říct, že rozhodnutí najmout si manžela nebylo vlastně tak špatné. To, včem jsem narazila, bylo provedení.
Ano, mohla jsem si všechno lépe promyslet (jednou zmých osobnostních vad je tendence nejdřív jednat apak teprve přemýšlet) ajistě jsem to mohla zkusit udělat postaru (ale kdo na to má čas).
Pravdou je, že jsem si pohovory smožnými kandidáty na manžela analéhavou konzultaci designu se spoluhráčem mého připitomělého bratra neměla naplánovat na stejný večer.
Hnacími silami tohoto rozhodnutí byly pohodlí –vhodná vzdálenost restaurace od mého hotelu, abych vyřídila obě tyto věci najednou – achuť kjídlu – servala bych se pro porci zapečených těstovin. Tudíž na to bezpochyby můžu pohlížet tak, že můj pád způsobila touha po sacharidech asýru.
Dojít zhotelu do restaurace mi netrvalo tak dlouho, jak jsem si myslela, takže jsem přišla sdostatečným předstihem, anež jsem oznámila, na jaké jméno mám rezervaci, na chvíli jsem se zarazila.
Při zpětném pohledu to byl okamžik, kdy jsem měla celou věc odvolat.
Než jsem pronesla své jméno, byla jsem jedinou zúčastněnou osobou.
Než jsem se posadila do toho boxu, nikdo nevěděl, oco mi jde. Vduchu jsem viděla, jak se příslovečné dveře možnosti úniku zavírají.
Trochu se mi sevřel hrudník, ale místo abych odešla, zvedla jsem bradu apřistoupila kpultíku hostesky.
„Rezervace pro Greer Wilderovou,“ pronesla jsem.
Zdvořile se na mě usmála azvedla dva jídelní lístky. „Samozřejmě. Pojďte za mnou, prosím.“
Box, který jsem si vyžádala, byl vnejvzdálenějším rohu od vchodu, kvůli soukromí trochu zatočený. Uprostřed stolu bylo vkusné aranžmá zširokých nízkých svíček mihotajících se teplým světlem avázička sjedinou růží.
Perfektní.
Zpříma jsem se na hostesku podívala avytáhla zkabelky padesátku. „Tenhle stůl budu potřebovat celý večer,“ oznámila jsem jí.
Povytáhla opravdu dokonalé obočí. „Ano?“
„Každému muži, se kterým se mám setkat, jsem vyčlenila přesně stanovený čas, apokud se nikdo neukáže dřív, mělo by to být vpohodě.“
Spadla jí brada. „Kolik rande dnes večer máte?“
Zaprvé to vlastně nebyla rande achvíli jsem uvažovala, že jí to vysvětlím. Ale pak by následovaly otázky aodsudky ajá se opravdu necítila na to, abych se zdržovala jedním či druhým.
Zadruhé, ať už jim budeme říkat jakkoli, bylo jich příliš mnoho, než aby mě ještě někdo mohl považovat za příčetnou.
„Jen pár,“ ohradila jsem se. „Hledám něco velmi specifického.“
Někoho smilým úsměvem.
Vyššího než já.
Relativně příčetného.
Středně atraktivního.
Ochotného za peníze předstírat sňatek súplně neznámou ženou.
Nic ztoho jsem samozřejmě neřekla nahlas. Ale přesto, když se na mě podívala mírně vykulenýma očima, ve kterých se zračilo něco mezi obavami aúžasem, cítila jsem, jak se mi vhrdle zvedá hysterická bublina.
Přední část restaurace tvořil dlouhý nepřerušovaný pás oken, atak jsem si vboxu vybrala místo, kde jsem byla úplně skrytá. Za normálních okolností bych chtěla mít možnost studovat každý blížící se mužský exemplář – zejména vzhledem kmé současné situaci –, ale potřebovala jsem to zařídit tak, aby na mě od pultu hostesky neviděli ti, kteří by případně přišli dřív.
Ke stolu přistoupil číšník se dvěma sklenicemi vody azkoumavým zábleskem vočích.
„Dobrý večer,“ pozdravil. „Jsem Rocco avypadá to, že nás čeká zábavný večer.“
Někdo jejího kolegu upozornil.
Povzdechla jsem si asáhla do kabelky pro další padesátku. „Rocco, nemáte ani ponětí.“
„Tak čím začneme?“
„Čerstvou vodu po každém hostu, prosím,“ pousmála jsem se. „A chardonnay.“
Zasmál se. „Jak si přejete, šéfe.“
Napila jsem se ledové vody aprávě přemýšlela, jestli je neslušné sníst před první schůzkou půlku košíku chleba, když se na displeji mého telefonu rozsvítilo sestřino jméno.
„Promiň, Poppy, teď nemám čas,“ zamumlala jsem astiskla tlačítko Ignorovat.
Pomalu jsem vydechla azastrčila si vlasy za uši. Natáhla jsem ruku, abych narovnala dokonale rovný stříbrný příbor, ale zase jsem ji stáhla zpátky apoložila si sevřené ruce do klína.
Tohle zvládnu.
Měla jsem opravdu dobré důvody askvělý instinkt.
Objevila se hosteska. „Tady, prosím,“ pronesla kpánovi číslo jedna. Její tvář nic neprozrazovala.
Se zdvořilým úsměvem na tváři jsem se otočila kprvnímu… soutěžícímu? Možnosti? Ještě jsem si nebyla jistá, jak je nazývat.
„Greer,“ pronesl anadšeně mi podal ruku. „Těší mě, že vás poznávám.“
Jen silou vůle jsem si úsměv ve tváři dokázala udržet.
Byl nejméně očtyřicet let starší než na své profilové fotce.
„Mike?“ pronesla jsem pomalu apřejela očima po prořídlých bílých vlasech abrýlích na čtení zastrčených vkapse kostkované košile.
Posadil se, nasadil si brýle na nos azačal studovat jídelní lístek. „No, tohle vypadá báječně.“
Bože, do čeho jsem se to uvrtala?
„Mám čas jen na jeden drink,“ připomněla jsem mu.
„Samozřejmě, drahá,“ odpověděl. „Moje vnučka mi říkala, že my, co jsme single, teď chodíme na drink.“
Pořádně jsem si lokla chardonnay.
Soutěžící číslo dvě nebyl omoc lepší. Jeho věková kategorie se blížila mé ahezky se usmíval. Byl tak ocentimetr nebo dva vyšší než já na podpatcích, akdyž se posadil, tiše jsem si oddechla. Právě když jsem zaregistrovala jeho
milý úsměv sdolíčky aširoká ramena pod košilí šitou na míru, zahlédla jsem také snubní prsten.
„Jste ženatý?“ zeptala jsem se. To na jeho internetovém profilu příhodně chybělo.
Zazubil se. „Jsme… dobrodružní,“ pronesl sametově. „A vy jste přesně náš typ.“
Odkašlala jsem si amávla na Rocca.
Soutěžící číslo tři byl přátelský. Vtipný. Jen orok mladší než já ana ruce neměl prsten.
Ale temenem hlavy mi dosahoval sotva kprsům aneexistoval vesmír, ve kterém by mi to moje rodina sežrala.
Když odešel, odpotácela jsem se na toalety asesunula se podél zdi vedle záchodů. Rocco mi do chodbičky přinesl košík chleba.
Mé celkové vzezření muselo křičet, že jsem vyčerpaná, naštvaná aplná pochybností.
„Byl malý,“ poznamenal.
Než jsem odpověděla, snědla jsem dva kousky chleba. „Příliš malý, Rocco.“
„Kdo je další?“ zeptal se.
„Ani si nevzpomínám,“ zamračila jsem se.
Rocco zpozorněl. „Už jde.“
Přivřela jsem oči. „Povězte mi to.“
Jeho výraz tváře byl opatrně optimistický. „Sedmička.
Možná osmička, kdybyste ho přiměla, aby zapracoval na stylu oblékání.“
„Opravdu?“ Uhladila jsem si rukou vlasy avzala si ještě jeden kousek chleba. „Jste dar znebes, Rocco.“
Soutěžící číslo čtyři byl bohužel naprosté prase.
Přestože si mě při příchodu ke stolu vřele adůkladně prohlédl od hlavy až kpatě, netrvalo dlouho avyřadil se ze seznamu, sotva otevřel ústa.
„Obvykle mám rád menší holky,“ naklonil se dopředu aupřel oči na má ústa, „ale myslím, že bys mě snadno přesvědčila, abych si ty tvoje nohy přehodil přes ramena.“
„Rocco,“ zavolala jsem. „Tady jsme skončili.“
Soutěžící číslo čtyři se spřekvapeným úšklebkem opřel do židle. „Co to má znamenat?“
Ustolu se objevil Rocco. „Promiňte, chlape, ale budu vás muset požádat, abyste odešel.“
„Mrcho,“ zamumlal, když se zvedal.
„Dobrou noc, kreténe,“ zavolala jsem za ním. Zhroutila jsem se na sedadle.
Vedle mě se vynořila hosteska Miranda. „Máte čas se před dalším najíst?“
Unaveně jsem se podívala na hodinky. „Jo, možná něco rychlého.“ Pak jsem si povzdechla apoložila si čelo do dlaní. „Další není rande, díkybohu. Je to obchodní schůzka. Ale nemělo by to trvat déle než třicet minut. Apak ještě jeden poslední chlap po něm.“
Miranda mě poplácala po paži. „Rocco vám přinese něco kjídlu.“
„Děkuju.“ Zvedla jsem hlavu ausmála se. „Vy dva jste nejlepší.“
Stiskla rty azvědavě si mě prohlédla. „Jste vážně… sexy apůsobíte moc mile. Nechápu, proč ztrácíte čas stakovými chlapy.“
Nebreč.
Nebreč.
Nesnášela jsem pláč. Moje rodina toho za posledních pár měsíců zažila dost ajá jsem se vždycky držela pohromadě, když se všichni ostatní hroutili. Pláč by ničemu nepomohl. Ne dnes večer.
Ramena mi poklesla, únava se mi zařezávala až do morku kostí. „Byla jste někdy ochotná udělat něco šíleného… jen proto, abyste udělala někoho, koho milujete, šťastným?“
Miranda pomalu přikývla.
„Právě to tady dělám. Asi toho budu litovat,“ dodala jsem. „Jestli to pomůže.“
Do restaurace dorazila skupinka lidí aMiranda se na mě omluvně podívala. „Promiňte, musím je jít usadit.“
„Jen do toho.“ Sledovala jsem, jak odchází. Možná bych Rocca aMirandu mohla pozvat na svou falešnou svatbu.
Vytáhla jsem telefon auviděla další dva zmeškané hovory od Poppy azprávu zneznámého čísla.
Tady Parkerův kamarád Beckett.
Budu mít pár minut zpoždění, ale dorazím.
Neodpověděla jsem, protože přede mě Rocco postavil talířek sbruschettami.
„Bůh vám žehnej,“ vydechla jsem. Než mi znovu zazvonil telefon, zhltla jsem dvě.
Když jsem na displeji uviděla jméno své mladší sestry, zkontrolovala jsem čas na hodinkách apak hovor přijala. Než jsem stačila cokoli říct, spustila.
„Kde jsi? Právě jsem se utebe zastavila aty tu nejsi.“
„Je sobota večer. Nemůžu si snad nikam vyrazit?“
„O víkendech nikam nechodíš,“ namítla. „Buď jsi usebe, nebo doma.“
„To je naprostá lež,“ bránila jsem se. „Pořád něco dělám, jen ti to neříkám. Kromě toho, proč mě šmíruješ vmém bytě?“
„Ehm, jen jsem něco přivezla.“
Když jsem zaznamenala její tón, přimhouřila jsem oči. „Co jsi mi přivezla?“
„Ten modrý svetr.“
„Myslíš ten modrý svetr, okterém jsi tvrdila, že sis ho nepůjčila, když jsem se ptala, jak se mi ztratil ze skříně?“
Poppy byla chvíli zticha. „Ano?“
Zvedla jsem oči vsloup. „Jsem na pár dní vPortlandu.“
„Proč?“
Doufám, že najdu někoho, kdo bude za finanční kompenzaci předstírat, že si mě vezme, protože nevím, jak jinak převzít kontrolu nad velmi nekontrolovatelnou situací.
Odkašlala jsem si. „Schůzky.“
„Jsi někde sParkerem?“
Když zmínila našeho bratra, odfrkla jsem si. „Ne. Pořád si hraje na nedostupného, ale tuhle mi napsal, jestli bych neudělala laskavost pro jednoho zjeho spoluhráčů.“ Podívala jsem se na hodinky. „Každou chvíli by tu měl být na úvodní konzultaci designu.“
„Jéje. Který spoluhráč?“
„Záleží na tom?“
„Ano.“ Poppy se zasmála. „Tebe ani trochu nezajímá, ským máš schůzku?“
Zula jsem si pod stolem lodičku, protáhla chodidlo aslastně zasténala po tom, co jsem vnich prochodila celý den. „Samozřejmě mě zajímá, ským se setkám, ale taky… na tom vlastně nezáleží, víš?“
Povzdechla si takovým tím způsobem, jak to dělají mladší sourozenci, ajá si vedle ní připadala stará abeznadějná.
„Co je?“ vyjela jsem. „Jen mu pomáhám snávrhem pokoje pro jeho dceru, to je všechno. Nezáleží mi na tom, kdo to je aco dělá.“
„Ó, dcera. Takže je to jeden ztěch svobodných.“
„Jak to proboha víš?“ Navzdory snědeným bruschettám mi vžaludku stále nešťastně kručelo. Ukousla jsem si další sousto.
„Kdyby byl ženatý nebo sněkým chodil, opokoj by se postarala jeho drahá polovička, ne?“
„Asi ano,“ zamumlala jsem sjídlem vústech.
„Bože, Greer. Prosím, nemluv splnou pusou, až přijde.“
Zasmála jsem se. „Nebudu.“
„Co máš na sobě?“
„Oblečení.“
Zasténala.
Spovzdechem jsem sklopila oči. „Tmavé džíny, tělové lodičky aten černý zavinovací top, okterém jsi říkala, že vněm mám hezký prsa.“
Poppy zabručela. „To beru.“
„Není to rande, Poppy.“ Nebyla jsem si jistá, jestli by se moje aktivity daly nazvat jinak než večer vpekle, který jsem si sama vytvořila.
Kčertu smým měkkým, rozpouštějícím se srdcem, které by pro mou rodinu udělalo cokoli.
Kčertu sním.
Ignorovala mě. „Nemůžu uvěřit, že nevíš, kdo to je.“
„Neřekla jsem, že to nevím. Vkládáš mi slova do úst.“
„Greer.“
Zakoulela jsem očima. „A ty snad umíš celou soupisku nazpaměť?“
„Ano.“
Zasmála jsem se, ikdyž jsem moc dobře věděla, že to moje sestřička myslí vážně. Portlandský tým byl vlize pořád ještě nováčkem anáš bratr Parker přestoupil mimo sezonu. Byl teď blízko domova, jen několik hodin západně
od Sisters vOregonu, kde jsme žili. Anaše rodina… no… to teď bylo dost ožehavé téma. Všichni jsme byli trochu přecitlivělí, asoudě podle mého současného stavu, nedělali jsme ta nejlepší rozhodnutí.
„Napiš mi, až tam dorazí. Chci vědět, kdo to je.“
„Nebudu ti psát, až mi začne schůzka,“ odsekla jsem aotočila se ke vchodu do restaurace. Miranda pokrčila rameny. Jestli se opozdí, mohl by už kolidovat sčasem soutěžícího číslo pět ajá bych si nerada tenhle večer ztížila víc, než už byl. „Ale jmenuje se Beckett. Tak. Teď se můžeš věnovat svému večeru amě nechat na pokoji.“
„Počkej,“ řekla Poppy, „Beckett Alvarez, nebo Beckett Coleman? Oba jsou hezcí. Alvarez je jejich centr. Coleman je křídlo, stejně jako Parker.“
Promnula jsem si čelo. „Já nevím, Poppy.“
„Nemůžu uvěřit, že to bereš tak lehkomyslně!“
Po dalším pohledu na hodinky azjištění, že dorazí ještě později, než jsem si myslela, jsem podrážděně poposedla.
„Poppy.“ Povzdechla jsem si. „Nech to být.“
„Cože? To, že tě Parker požádal opomoc, něco znamená. Snikým znás teď nemluví. Ten hajzl,“ zamumlala tiše.
Sevřela jsem si kořen nosu. „Není to hajzl. Jen truchlí.“
„To my všichni,“ odpověděla. „Ale on jediný truchlí aktomu se nám vyhýbá.“
„Já vím.“ Ukousla jsem si další sousto. Opravdu, opravdu velké.
„Musí být přátelé, když tě Parker požádal opomoc.“
Bruschetty přede mnou rychle mizely. Zírala jsem na zbývající kousky asnažila se nezatvářit trucovitě, když
Rocco přiskočil auklidil talíř dřív, než dorazí Beckett Neznámé Příjmení.
Emocionální přejídání bylo vplném proudu, ačím víc Poppy mluvila otom, proč Parker ignoruje naši rodinu aproč jsem vPortlandu, tím větší jsem měla pocit, že budu nejspíš potřebovat bochník chleba ovelikosti svého obličeje.
„Poppy, nebudu nového klienta zatahovat do našeho rodinného dramatu.“
„Právě se dívám na webové stránky Voyagerů,“ pronesla nepřítomně. „V obraně je další Beckett. Není ale vzákladní sestavě.“
„Prosím, přestaň.“
„Pozdě, už googluju. Alvarez je ženatý. Možná je to Coleman.“
„Poppy.“ Zabořila jsem čelo do dlaní azadívala se na stůl. „Asi za dvě minuty zjistím, kdo to je, tak prosím přestaň.“
„Bože, doufám, že je to Coleman. Je nádherný. Téhle příležitosti je pro tebe škoda.“
„Protože na tom nezáleží,“ vyhrkla jsem. „Je to fotbalista! No aco?“ Dobře, trochu jsem to zaječela. Hlad ajá apříšerná rande avelké děsivé emoce, které mě hnaly do Portlandu, abych se pokusila najít manžela, mě zjevně trochu podráždily. Poppy na druhém konci telefonu ztichla. Srdce mi bušilo jako ozávod. Nemyslela jsem to vážně, ale jak jsem tak seděla vtom pitomém boxu, měla jsem vhlavě jen tátův vyhublý obličej ajeho unavený hlas, když říkal, jak moc si přeje doprovodit dceru koltáři, než zemře. Čím déle jsem na to myslela, tím víc se mi svírala hruď. Propadala jsem se do něčeho prázdného, smutného aděsivého.
Všechny ty cihličky, které dosud držely mé emoce na svém místě, se začínaly jedna po druhé hroutit.
Prudce jsem vydechla anemilosrdně je zase srovnala do latě.
„Je mi jedno, kdo to je, Poppy, protože je to jenom chlap, co nosí těsné kalhoty aživí se tím, že se spolu sjinými chlapy honí za pitomým koženým míčem, ato mě nezajímá. Je tolik jiných věcí, na kterých mi záleží víc.“
Nade mnou se ozvalo odkašlání.
Zavřela jsem oči.
Do prdele. Do prdele. Do prdele.
„Poppy, musím končit,“ zašeptala jsem. Pomalu jsem položila mobil na stůl apřemýšlela jsem, jestli by bylo příliš zjevným úhybným manévrem zalézt pod stůl aschovat se tam, dokud neodejde.
Pohled mi sklouzl kjeho boku apadl na volně visící ruku protkanou žílami abez prstenu. Pak pokračoval výš avýš, přes štíhlý pas, bílou košili obepínající velmi pěkný hrudník aramena, až knaprosto úchvatné tváři.
Symetrické, spevnou čelistí, tmavými vlasy, zlatavou pletí, strništěm apronikavýma tmavýma očima, které by se hodily na titulní stranu časopisu.
Polkla jsem. „Vy musíte být Beckett,“ pronesla jsem docela tiše.
Pomalu, až příliš pomalu, povytáhl obočí.
Sebrala jsem zbytky své důstojnosti, vstala, opatrně vydechla anatáhla kněmu ruku.
Beckett si ji chvíli prohlížel, pak ji uchopil ajeho velké, teplé prsty se pevně sevřely kolem mých.
Po páteři mi vystoupal znepokojivý pocit, jemný azároveň hřejivý.
„Greer Wilderová,“ pronesla jsem. Pak jsem si odkašlala. „Já… omlouvám se za to, co jsem řekla. Bylo to… neprofesionální. Anepravdivé.“
Tiše něco zabrumlal.
Před mužem jsem ještě nikdy necítila nervozitu. Ne že bych měla nervy ze železa. Ale svého času jsem se pohybovala vblízkosti mnoha působivých mužů. Měla jsem dva bratry, kteří byli profesionální fotbalisti. Celý ten humbuk kolem vypracovaného břicha ve mně nevyvolával žádné chvění.
Když se ale Beckett pohodlně usadil vboxu sroztaženýma nohama, prsty zabubnoval na stůl aupřel na mě oči, pocítila jsem neznámou nejistotu.
Nelíbilo se mi to. Ani trochu.
„Mám ráda fotbal. Nemyslím si, že je to pitomost.“ Polkla jsem. „Vlastně ho miluju. Celý život sleduju Parkera aErika, jak hrají, takže by bylo směšné, kdybych někoho za něco takového negativně odsuzovala.“
„Dobře.“
To bylo vše. Jen jedno slovo. Pevné atiché.
Zastavil se unás Rocco apomalu vykulil oči, když Becketta uviděl. Rychle se vzpamatoval, když jsem ho pod stolem kopla do nohy.
„Dáte si něco kpití, pane?“
Beckett se podíval na mou prázdnou sklenici od vína ajá se přistihla, jak zatínám zuby, když se nepatrně zamračil. „Myslím, že jen vodu,“ odpověděl.
Když jsem uslyšela ostří vjeho slovech, sevřela jsem čelist.
„Předtím jsem měla schůzku,“ přistihla jsem se, že říkám. „Jen… se snažím co nejlépe využít večer, když jsem ve městě.“
„Dobře.“
Nervózně jsem se podívala na hodinky apomalu vydechla. „Můžeme začít?“
Jeho oči – temné abezedné – se přimhouřily. „Nevím, jestli to bude fungovat.“
Vhrdle se mi utvořila hysterická bublina smíchu, kterou jsem se zoufale snažila spolknout. Pan Krasavec neměl ani tušení, jakou má pravdu.