KAPITOLA 1
Nora
„Já se z toho snad picnu…,“ zamumlala jsem a otočila se, abych přes rameno křikla: „Jo, a díky, že mi dovolíš zacvakat účet!“
Přistoupil ke mně barman. „Je všechno v pořádku, madam?“
Povzdechla jsem si. „Jo. Chlapík, kterého jsem potkala přes tinder, je očividně někdo úplně jiný, než jsem čekala.“
Z druhého konce baru se ozval hluboký hlas: „Šokující.
Možná bys to s hledáním měla zkusit na trochu přijatelnějším místě.“
Přimhouřila jsem na něj oči. „Co prosím?“
Chlapík jen zachrastil ledem ve sklenici, aniž se obtěžoval vzhlédnout. „Copak se stalo? Neměl tak hezkou tvářičku, jak se zdálo z jeho fotky? Chlapům musíš dát trochu prostoru. Vám ženským jde skrývání vašeho pravého já fakt dobře. Do postele vlezeme s dlouhovlasou opálenou kráskou, která má plné rty. A ráno se probudíme vedle někoho cizího – kvůli všem těm šminkám, vlasovým příčeskům a zvětšovacím blbostem, které používáte, vás ani nepoznáme.“
To jako vážně? „Možná kdybys nebyl takový nezdvořák a na člověka, s kterým mluvíš, ses aspoň podíval, všiml by sis, že já příčesky nenosím, make-upu používám jen minimum a jsem přirozeně zakulacená na všech správných místech.“
To zřejmě upoutalo jeho pozornost. Zvedl hlavu a pohledem rychle přejel můj obličej, než se zastavil na mém dekoltu. Díky tomu jsem si ho poprvé mohla pořádně prohlédnout.
Tvář, která se k tomu postoji pojila, nebyla vůbec taková, jakou bych očekávala. Podle jeho prudké odezvy na můj komentář o týpkovi, s nímž jsem si vyšla na rande, jsem usoudila, že má se zklamanými ženskými asi nějaké zkušenosti.
Tenhle chlapík by ale rozhodně žádnou ženu nezklamal. Byl mladší, než naznačoval jeho nevrlý hlas, s tmavě hnědými vlasy, které by potřebovaly trochu ostříhat. Přesto, kdyby se mnou na rande přes tinder šel on, s chutí bych mu je prohrábla. Měl výraznou, mužnou čelist zdobenou strništěm, rovný nos, opálenou pleť a akvamarínové oči lemované těmi nejhustšími černými řasami, jaké jsem kdy viděla.
Škoda že to byl takový blbec.
Když se naše oči konečně střetly, povytáhla jsem obočí. „Který z nás dvou že je ten povrchní?“
V koutcích úst mu zacukalo. „Nikdy jsem neřekl, že neocením krásu. Jenom že bys měla dát klukovi šanci.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Ne že by ti do toho něco bylo, ale ten chlap nebyl takový, jak jsem čekala, protože měl na prstě otisk od snubáku. Nejspíš mu sklouzl dvě vteřiny předtím, než vešel dovnitř. S jeho vzhledem to nemělo nic společného.“
„Tak to se omlouvám.“ Pokynul barmanovi. „Příští runda je na mě.“
Ukázala jsem na zpola vypitou drahou skotskou, kterou si objednal chlápek z tinderu – aniž zanechal floka. „Co kdyby sis místo toho vzal tuhle na sebe?“
Zasmál se. „Proč ne?“
Usrkávala jsem víno a stále se rozčilovala nad tím blbcem, se kterým jsem diskuzemi promarnila tři dny. Nakonec jsem na pana Kritického znovu houkla: „Co teda používáš?“
„Prosím?“
„Jakou seznamovací aplikaci? Říkals, že bych měla používat nějakou přijatelnější seznamku.“
„Aha.“ Pokrčil rameny. „Já žádnou nepoužívám.“
„Ženatý?“ „Ne.“
„Zadaný?“
„Ne.“
„Takže jenom… co? Chodíš po supermarketu a předstíráš, že nakupuješ?“
„Zhruba tak něco,“ odvětil s úsměvem. „Tinder máš ráda?“
„Záleží na tom, co zrovna potřebuju.“
„Cos potřebovala dneska?“
Nad tou otázkou jsem se zamyslela. Přiznejme si – toho kluka jsem potkala před třemi dny na tinderu a domluvila si s ním rande v baru hotelu, kde jsem ubytovaná. Myslím, že bylo evidentní, co jsme oba očekávali, že se stane. Ale ve skutečnosti nešlo o tu fyzickou stránku – alespoň pro mě ne.
„Zapomenout,“ odpověděla jsem.
Jako by mu ta maska nadřazenosti na chvíli zmizela z tváře. Pak mu ale zazvonil telefon a on hovor přijal.
„Vyřiď jim, že se za pět minut připojím,“ řekl. „Prospekt a poznámky mám v pokoji, ještě tam zaběhnu.“ Aniž dodal cokoli dalšího, přejetím po displeji hovor ukončil a zvedl bradu k barmanovi. „Musím běžet. Můžu podepsat účet?“
Barman přikývl. „Jistě.“
„Pokoj dvě stě dvanáct.“ Arogantní chlapík sáhl do kapsy a vytáhl svazek bankovek. Několik jich hodil na bar a pokynul mi. „Připište mi prosím na pokoj i její účet.“
„Jak je libo.“
Pozvedla jsem sklenku vína. „Škoda že musíš jít. Možná nakonec nejsi až takový blbec.“
V koutcích rtů mu opět zacukalo. „Já tu schůzku svolal, takže ji zmeškat nemůžu. Ale rozhodně je to pro mě smůla.“
Ušklíbla jsem se. „To určitě…“
Když jsem tak pozorovala, jak vstává, uvědomila jsem si, že měří přes metr osmdesát a košile ho moc pěkně obepíná. Napadlo mě, jestli to přece jenom není moje škoda. Nicméně on jen kývl hlavou na pozdrav a zmizel.
O pětačtyřicet minut později jsem barmana požádala, aby mi držel místo, i když v baru kromě nás nikdo nebyl, a zašla
jsem si na toaletu. Při mytí rukou jsem zívla a usoudila, že je načase to zabalit. Ale když jsem se vrátila, na židli vedle mě seděl nějaký muž. A ne jen tak ledajaký – byl to ten arogantní, neuvěřitelně pohledný chlapík.
Posadila jsem se na své místo, před kterým teď stála nová sklenka vína. „Jaká byla schůzka?“ zeptala jsem se.
„Fakt tě to zajímá?“
„Ne, ale chtěla jsem být zdvořilá. Občas bys to mohl taky zkusit.“ Otočila jsem se k němu čelem a snažila se nevnímat, že takhle zblízka vypadá ještě líp. Nikdy předtím bych pro popis něčích očí nepoužila slovo ohnivé, ale přesně takové byly ty jeho. Ohnivé, sexuchtivé oči. Taky zatraceně hezky voněl. „Víš co, to, že jsi sexy, neznamená, že se můžeš chovat hrubě. Možná to zabírá na ženské v sámošce, ale na mě to fungovat nebude.“
Pozvedl obočí. „Podle tebe jsem sexy?“
Obrátila jsem oči v sloup. „Měl ses soustředit na tu část o hrubosti. Slyšel jsi evidentně jenom to, že vypadáš k světu.“
„Proto sis vybrala kluka z tinderu? Protože to byl slušňák?“
„Působil mile, to jo. Taky byl vtipný a uměl mě rozesmát.“
Zvedl skleničku. „Z milého a vtipného týpka se vyklubal ženáč, který za sebe ani nezaplatil pití. Možná by bylo lepší zkusit někoho sexy a drzého?“
To mě pobavilo. Vlastně měl pravdu. „Máš nějaké jméno? Nebo dáváš přednost tomu, aby se o tobě mluvilo jako o panu Arogantním? Protože přesně tak jsem ti v duchu říkala.“
Pan Arogantní natáhl ruku. „Beck.“
Když jsem mu do ní vložila tu svou, pozvedl ji ke rtům a políbil ji. Celé tělo se mi rozechvělo vzrušením. To bych mu ale pochopitelně za žádnou cenu nepřiznala.
„Takhle to chodí v obchoďáku? Políbíš cizí ženě ruku a pozveš ji k sobě?“
„Do mého bytu je to odsud skoro pět tisíc kiláků.“
„Aha, takže tu nejsi proto, abys nahradil toho týpka, kterého jsem předtím poslala do háje?“
Zakřenil se. „Jestli aktivně hledáš náhradu, tak jsem tady.
Ale nejdřív bych chtěl znát aspoň tvoje jméno.“
Zasmála jsem se. „Nora.“
Přikývl. „Těší mě, Noro.“
„Co tě přivádí do téhle díry, Becku?“
„Přijel jsem za rodinou. A tebe?“
„Dámský výlet. Jsme tu jenom na pár dní.“
Vtom Beckovi zazvonil telefon, položený na barovém pultu.
Naklonil se dopředu, aby mrknul na displej, a zavrtěl hlavou.
„Na půl dne si zmizím a v kanceláři se rozpoutá hotové peklo.“
„Nezvedneš to?“
„To počká do zítřka.“
„Čím to, že se těšíš takové oblibě?“
„Pracuju v oblasti fúzí a akvizic.“
„To sice zní nóbl, ale nemám ponětí, co to vlastně znamená.“
„Je to různorodá práce. Můj podnik občas pomáhá společnostem stejné velikosti s konsolidací, aby se z nich stala jedna velká firma. Jindy zase umožníme silné společnosti převzít nějakou slabší.“
„Stojí ta menší o to, aby ji převzali?“
„Pokaždé ne. Existují transakce přátelské, ale i méně přátelské. Ta, kvůli které se dnes večer strhnul tenhle povyk, z těch přátelských zrovna není.“ Napil se. „Čím se živíš ty?“
„Dělám dekorační knihy, takové ty, co se dávají na konferenční stolky.“
„Myslíš ty bichle s fotkami z cest nebo z historie módy, které se na těch stolcích nechávají?“
„Jo, právě takové.“
„A jsi jejich autorka nebo fotografka?“
Pokrčila jsem rameny. „Tak trochu obojí. I když mi pořád připadá surreální, že se můžu živit něčím tak zábavným. Toužila jsem se stát spisovatelkou, a tak jsem šla studovat žurnalistiku. No a fotografování mě vždycky bavilo. A teď pro své knihy píšu texty a pořizuju fotky.“
„Jak ses k tomu dostala?“
„Po vysoké jsem se obrátila na jednu agentku s nadějí, že prodám thriller, který jsem tehdy psala. Zároveň jsem si jen tak pro zábavu vedla blog. Fotila jsem lidi žijící na ulicích New Yorku a pod každou z nich jsem o dané osobě napsala kratičký příběh. Odkaz na něj jsem měla v podpisu svého e-mailu. Agentku, které jsem poslala svůj rukopis, příběh moc neoslovil, ale všimla si odkazu na můj blog a nakoukla do něj. Zeptala se mě, jestli bych místo toho nechtěla vytvářet dekorační knihy. Samozřejmě jsem souhlasila, no a během následujících osmi let jsem vytvořila pětadvacet takových knih o lidech, kteří žijí na ulici. V loňském roce jsem začala vytvářet novou sbírku. Tentokrát se týká graffiti a umělců, kteří ho v různých městech tvoří.“
„To zní o dost zábavněji než fúze a akvizice.“
Usmála jsem se. „To určitě ano. Řekla bych, že mám, co se kariéry týče, vážně kliku. Dobře si vydělávám tím, co mě baví, a můžu si cestovat všude možně. Navíc jsem při svém putování potkala už pár úžasných lidí a procento z prodeje všech knih věnuju na podporu lidí v nouzi.“
Beck si mě zkoumavě prohlížel. „Na co se snažíš zapomenout, Noro?“
Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, kam tím míří. Pak mi došlo, že jenom reaguje na mou odpověď ohledně chlápka z tinderu. „Copak nechce každý z nás jednou začas zapomenout na život?“ odpověděla jsem otázkou.
„Možná.“ Zamyšleně si palcem promnul spodní ret. „Ale většinou za tím stojí něco konkrétního, třeba složitý vztah, stres v práci, finanční problémy nebo rodinné trable.“
Přejela jsem prstem po své orosené sklenici, zatímco Beck tiše čekal na mou odpověď. Pohlédla jsem mu do očí. „Chceš vědět, proč se mi líbí tinder místo toho, abych se seznamovala v supermarketu nebo v baru?“
„Proč?“
„Protože je snadné najít muže, kteří mě rádi nechají zapomenout, ale nezajímají se o to, proč mi jde jenom o sex.“
Beck ke mně naklonil sklenici, než ji pozvedl ke rtům. „Chápu.“
Zatímco pil, všimla jsem si jeho mohutných hodinek na zápěstí – značky Audemars Piguet, nikoli Rolex. Vždycky jsem měla za to, že typ hodinek, které muž nosí, o něm hodně vypovídá. Většina mužů používá rolexky jako symbol postavení, aby ukázali, že si můžou dovolit dát za ozdobu zápěstí tolik, kolik by stálo auto. A vědí, že si to uvědomují i ostatní, protože jde o jednu z nejoblíbenějších luxusních značek na světě. Na druhou stranu pro ty, co se v tom nevyznají, nepůsobí hodinky Audemars Piguet nijak zvláštním dojmem, přestože jsou obecně dražší. Většina mužů nosí rolexky kvůli ostatním, ty od Audemars Piguet naopak nosí kvůli sobě. Pan Kritický se v mém měřítku posunul o stupeň výš.
Druhou věcí, podle které jsem často posuzovala muže, byl drink, který si objednal. Když jsem se vrátila z toalet, Beck měl sklenici plnou, takže jsem si nebyla jistá, jakou jantarovou tekutinu popíjí. Předpokládala jsem, že se jedná o nějaký druh whisky.
„To je skotská?“ Ukázala jsem na sklenici před ním.
Podal mi ji. „Whisky. Chceš ji ochutnat?“
„Ne, ale zajímalo mě, co je to za druh.“
Naklonil hlavu. „Proč?“
„Nevím. Jenom jsem zjistila, že určitý typ mužů si objednává určitý typ pití.“ Významným pohledem jsem sjela k jeho zápěstí. „Hodinky toho o člověku taky docela dost prozradí.“
„Takže moje hodinky a to, že ti řeknu, jakou značku whisky piju, ti pomůže zjistit, co jsem zač?“
Pokrčila jsem rameny. „Možná.“
Dopil, co mu zbylo ve sklenici, a pokynul barmanovi, který k němu hned přistoupil.
„Jaká značka jste říkal, že to je?“ zeptal se ho Beck.
„Jmenuje se Hillcrest Reserve. Vyrábí ji asi patnáct kilometrů odsud lihovarník třetí generace.“
Beck posunul svou sklenici na baru dopředu. „Děkuji. Dám si ještě jednu, až budete mít chvilku.“
Jakmile barman odešel, Beck se podíval na mě. „Zřejmě se to jmenuje Hillcrest Reserve.“
Svraštila jsem obočí. „To jsi nevěděl, když sis to objednával?“
Zavrtěl hlavou. „Ne. Zeptal jsem se, jestli mají nějakou lokální whisky z malé produkce. Když cestuju, rád ochutnávám místní potraviny a whisky. Bydlím na Manhattanu. Za dvě stě babek si můžu dát Macallana v jakémkoli baru. Hillcrest Reserve tam ale neseženu.“
Usmála jsem se. „To se mi líbí.“
„Vypadáš ale překvapeně. Chápu to tak, že můj výběr neodpovídá typu muže, za kterého jsi mě považovala.“
„Ani ne.“
„Co sis myslela, že piju?“
Můj úsměv se rozšířil. „Toho Macallana za dvě stě babek, kterého seženeš kdekoli.“
Beck se zasmál. „A jaký typ muže si ho objedná?“
Napila jsem se vína a odložila sklenici. „Takový, který žije na Manhattanu, pracuje v oblasti fúzí a akvizic a nosí luxusní oblek a rolexky. V podstatě každý blbec z Wall Street, který stojí v pátek odpoledne před Cipriani na happy hour.“
Beck se smíchem zaklonil hlavu. Právě jsem ho urazila, a on se tomu zasmál. „Myslím, že jsem udělal dost mizerný první dojem.“
S kamennou tváří jsem odvětila: „Říkal jsi, že bych si rande měla hledat na nějakém přijatelnějším místě.“
„Myslel jsem, že si zasloužíš něco lepšího.“
„Já si zase myslím, že pěkně kecáš. Chováš se teď mile jenom proto, že víš, že jsem hledala povyražení bez závazků, a myslíš si, že máš šanci stát se náhradníkem tamtoho týpka.“
„Takže už jsem bez šance?“
Chvíli jsem si ho znovu prohlížela. Sakra, je to fešák. „Držíš se jen tak tak, protože jsi fakt kus.“
Na tváři se mu pomalu rozlil sexy úsměv. „Líbí se mi tvoje upřímnost.“
„Mně se líbí tvoje čelist.“
V očích se mu zalesklo. „Moje velký péro se ti bude líbit ještě víc.“
Kousla jsem se do spodního rtu. Konverzace právě nabrala směr, jakým mířila většina mých rozhovorů na tinderu – určitě jsem se cítila příjemněji než při řečičkách o tom, proč chci na chvíli zapomenout na svůj život. „Jak mám vědět, že nejsi sériový vrah?“ zeptala jsem se.
„Jak jsi to věděla o tom lúzrovi z tinderu?“
Dobrý postřeh. Napila jsem se vína. „Kolik ti je?“
„Dost na to, abych věděl, co s tebou dělat, ale ještě ne tolik, abych si kvůli tomu musel lupnout pilulku.“
Usmála jsem se. „Vážně? Víš, co se mnou máš dělat?“
Sebevědomě se usmál. „Jo, to vím.“
Atmosféra mezi námi byla přímo elektrizující. Z nějakého důvodu jsem věděla, že tenhle kluk dokáže svému slibu dostát. Možná to bylo jeho tichým sebevědomím, nebo možná tím, že muž, který vypadá takhle, má spoustu praxe. To druhé by mě odradilo, kdybych hledala víc než povyražení na jednu noc, ale jelikož se jednalo o jednorázovku, moc na tom nesešlo.
Podívala jsem se do jeho až příliš modrých očí. „Tak mi to řekni.“
„Co ti mám říct?“
„Co bys se mnou udělal?“
Ten šibalský úsměv, který se mu rozlil po tváři, mě málem přiměl vzít tu otázku zpět. Málem. Beck zvedl sklenici a napil se, než se naklonil k mému uchu.
„Začal bych tím, že bych ti zabořil obličej mezi nohy, dokud by ses mi neudělala na jazyk. Pak bych tě ošukal jako divej.“
Bože. Skutečně se mi zkroutily prsty na nohou. Tak tohle beru!
Odtáhl se, aby se na mě podíval, a povytáhl obočí.
Sváděla jsem sama se sebou vnitřní boj. Nezbláznila jsem se náhodou, když uvažuju, že bych toho chlápka vzala k sobě na pokoj? Zatímco jsem si tak přemýšlela, omylem jsem pohledem zabloudila k jeho nohám.
A do hajzlu. Kalhoty se mu napínaly a kolem horní části jednoho stehna se mu rýsovala zřetelná boule. Hodně, hodně velká boule.
Jakožto typ ženy, která věří na znamení, jsem tohle nemohla přehlédnout. Dopila jsem tedy zbytek vína, vyndala z kabelky jednu ze svých dvou hotelových karet a posunula ji před muže vedle sebe.
„Pokoj dvě stě devatenáct. Dej mi deset minut, abych se mohla upravit.“