PROLOG Llanfaes, Anglesey, 1218
V
ysoko na nebi plul mezi cáry mraků chladný úplněk a mlčky shlížel do bouřlivých vod oceánu, jehož vlny se s hukotem valily k pobřeží a rozstřikovaly se v bílou tříšť. Ve dveřích do hradní síně stála mladá žena a přes ztemnělou zátoku hleděla k zasněženým vrcholům Yr Wydfa, třpytícím se v jasném měsíčním světle. Ve stínu nedaleko ní čekal v skrytu muž, klidný a nehybný, ruce složené na prsou. Einion Gweledydd, vysoký bělovlasý kmet, byl ve svém tichém spočinutí doslova ztělesněním přísnosti. Brzy se narodí dítě, jehož osud předpověděl. Dítě, jehož potomci dosednou na trůny tří království. Dítě, jež zasvětí dávným bohům Albionu. Přes jeho rty přelétl letmý úsměv. Angličanka rodí už třetí den a brzy vydechne naposledy. V hradní síni hořel oheň a zaháněl všeprostupující chlad. Ženy nervózně pobíhaly okolo vznosného lože vystlaného hromadami kožešin, na němž spočívala jejich křehká kněžna, příliš vysílená, než aby křičela, když jí ostrá bolest znovu a znovu rozdírala útroby. Muži ráno odjeli; ženy je poslaly pryč, aby se mohly v klidu věnovat své paní. Rhonwen se pomalým krokem vrátila do místnosti a stanula u ohniště. Mlčky pozorovala, jak plameny uprostřed síně syčí a praskají, jak kouř stoupá ve spirálách k otvoru mezi začouzenými trámy a dál až k temné obloze, po které se honily mraky. Úsvit byl nedaleko. Kněžna Joan hlasitě vykřikla. Rhonwen se sklonila, vzala do ruky hrst dubových klacíků a vhodila je do ohně. Vzplály zelenavě modrým plamenem jako dřevo všech stromů bičovaných slanými vichry, jež trýzní a ohýbají každou rostlinku, která se uchytí na pobřeží ostrova. Chvíli hleděla do mihotavého žáru, pak se otočila a zamířila k loži. Za jejími zády vylétla z plamenů jiskřička a tiše se snesla mezi snítky vonných bylin, pokrývajících podlahu. Na okamžik zaskomírala, jako by se nemohla rozhodnout, zda zhasne či vzplane, pak zeleně zasvítila a rozběhla se po suché větévce vřesu. Ženy se skláněly nad ložem a ošetřovaly vyčerpanou paní, z jejíhož lůna vyklouzlo do prostřených prostěradel drobounké dívčí tělíčko. Žádná z nich neucítila v zakouřené síni pach čerstvého dýmu. Oheň se rozlétl po podlaze a zamířil k dřevěným stěnám pokrytým vyšívanými tapiseriemi. Tiché praskání se změnilo v sykot a poté v hučení. Ženy se s leknutím otočily, avšak to již plameny stravovaly zeď a vzpínaly se k mohutným trámům krovu. Jedna z žen vyběhla, aby zvoněním přivolala muže, avšak ti byli příliš daleko, aby stačili přispěchat na pomoc. Všichni, kteří zůstali, v rychlosti 5