SKÁLA
Naproti jejich domu, na prázdné parcele mezi dvěma činžáky, čněla skála. Bylo to překvapivé místo pro mohutnou masu kamení trčící ze země; a někdo, pravděpodobně teta Florence, jim jednou řekla, že ta skála už je tam odjakživa a nejde odstranit, protože kdyby tam nebyla, vozy metra by se rozletěly na kusy a všechny lidi pod ní by zabily. To bylo natolik fascinující vysvětlení, zahrnující povrch země i její střed, že se o něm dalo jen těžko polemizovat, a navíc skálu obdařilo záhadnou důležitostí, a tak Roy cítil, že má právo, o povinnosti ani nemluvě, si tam hrát. Další kluci byli na skále vidět odpoledne po škole a v sobotu a v neděli celý den. Prali se spolu. Vrhali se jeden na druhého a zápasili až úplně nahoře, nebezpeční a bezohlední, nebáli se, že uklouznou, a někdy v mumraji prachu a výkřiků letěli na druhé straně po hlavě dolů. „Je to div, že se nezabijou,“ říkala matka, která to občas sledovala z požárního schodiště. „Děti, ne abyste tam lezly, slyšíte?“ I když říkala „děti“, dívala se na Roye, sedícího vedle Johna na požárním schodišti. „Dobrý Pán ví,“ pokračovala, „že nechci, abyste každý den, kterým nás Pán obdaruje, přicházeli domů a tekla z vás krev jako z prasete.“ Roy si netrpělivě poposedl a dál zíral na ulici, jako by mu při tom pohledu mohla nějak narůst křídla. 7