Jedna
Sklizeň 194 1 dříve než se dějiny vydaly pochodem přes kopce a rozdupaly přítomnost i budoucnost, dříve než vítr uchopil zemi za cíp, aby z ní vyprášil vše, co jí bylo vlastní, dříve než se narodila ámál, žila si vesnička na východě haify spokojeně díky fíkům, olivám, otevřeným hranicím a slunci. Byla ještě tma, spaly jen malé děti, když se vesničané z ajn hódu připravovali na ranní salát, první z pěti modliteb dne. Měsíc visel nízko na nebi jako přezka spínající nebe a zemi, jen střípek příslibu, příliš plachý, aby se zakulatil. Probouzené údy se protahovaly, voda smývala spánek, oči plné naděje se otevíraly dokořán. Wudú, rituální očistu před salátem, doprovázelo mumlání šahád do ranní mlhy, stovky šepotajících hlasů vyznaly jedinečnost alláha a věrnost jeho proroku Mohamedovi. dnes se modlili venku a s obzvláštní úctou, neboť začínala sklizeň oliv. Tak výjimečná příležitost byla jako stvořená k tomu, aby člověk na skalnaté pahorky vystoupal s čistým svědomím. Proto tedy, za doprovodu časného orchestru drobných živočichů, cvrčků a ptáků vrtících se v hnízdě – k nimž se brzy měli přidat i kohouti –, rozkládali vesničané své modlitební koberečky vrhající stíny v měsíčním světle. Většina z nich prosila za odpuštění hříchů, někteří se modlili zvláštní raka. Tím či oním způsobem však každý z nich řekl:
V
dáVných čaSech,
9