Issuu

Prolog

Starý taxík, letitý rover, ve kterém to čpělo po zvětralém cigaretovém dýmu, kodrcal zvolna po prázdné silnici. Byl konec února, nádherné, ale velice studené odpoledne, s bledou a bezoblačnou oblohou. Slunce vrhalo dlouhé stíny, ale nevyzařovalo žádné teplo a zoraná pole byla promrzlá na kost. Z komínů osamocených farem a malých kamenných domků stoupaly vzhůru nehybným vzduchem rovné sloupce kouře a kolem jeslí, naplněných čerstvým senem, se tlačily ovce, obtěžkané chundelatou vlnou, pod kterou hladově tepal život. Vzadu ve voze seděla Penelopa Keelingová. Dlouho se dívala zaprášeným okénkem ven a dospěla k závěru, že důvěrně známá krajina nevypadala nikdy dřív tak hezky. Silnice se zalomila do ostré zatáčky a v dohledu se objevil dřevěný ukazatel, který vyznačoval odbočku do Temple Pudley. Řidič přibrzdil, s rachotem zařadil dvojku a odbočil na svažující se silnici, lemovanou vysokými keři, které na chvíli zakryly výhled. Za několik okamžiků byli ve vsi. Viděli zlatavě zářící kamenné domky, novinový stánek, řeznictví a kostel, oddělený od silnice starým hřbitovem a několika tmavými tisy. Venku nebylo živáčka. Děti byly ve škole a ostatní lidé, pokud nemuseli, nevystrčili v těch mrazech ani nos. Jenom nějaký starý muž s palčáky, omotaný tlustou šálou, venčil ještě staršího psa. „Kde to je?“ zeptal se taxikář přes rameno. Předklonila se a uvědomila si, že je z potlačované radosti z návratu nervózní. „Ještě malý kousek. Je to na

konci vsi. Napravo, ta bílá brána. Je otevřená. Tady, tady je to.“ Řidič projel branou a zastavil u zadní strany domku. Penelopa otevřela dvířka vozu, vystoupila a hned se zachumlala do tmavomodrého pláště s kožešinovým límcem. Zima se na ni vrhla ze všech stran. Z kabelky vylovila klíč, utíkala ke dveřím a odemkla. Taxikář vyndal ze zavazadlového prostoru její kufřík. Otočila se, aby ho od něho převzala, ale starostlivě s ním ucukl. „Copak vás tu nikdo nečeká?“ „Ne. Žiju sama, a pak, oni si všichni myslí, že ještě ležím v nemocnici.“ „Dokážete se o sebe postarat sama?“ Usmála se na něj. Byl ještě poměrně mladý, měl kudrnaté světlé vlasy a přívětivou tvář. „Samozřejmě.“ Otálel, nechtěl se jí vnucovat. „Kdybyste chtěla, odnesl bych vám kufr dovnitř. Nebo vám ho vynesu až nahoru.“ „Zvládla bych to, ale neodmítnu. Bylo by to od vás moc milé. Děkuju.“ „Rádo se stalo,“ odpověděl a šel za ní do kuchyně. Otevřela jedny z mnoha dveří a vedla ho vzhůru po úzkém dřevěném schodišti. Všechno čpělo klinickou čistotou. Báječná paní Plackettová se během těch několika dnů, kdy byla Penelopa pryč, pořádně činila. Docela jí vyhovovalo, když Penelopa sem tam zmizela. Mohla se věnovat věcem, ke kterým by se jinak nedostala. Například vydrhnout bíle natřené zábradlí podél schodiště, vyvařit čisticí hadry a vyleštit stříbrné a mosazné věci. Dveře ložnice byly dokořán. Vešla dovnitř a mladý muž ji následoval. Postavil kufr na podlahu. „Můžu pro vás ještě něco udělat?“ zeptal se. „Ne, mnohokrát děkuji. Kolik jsem dlužna?“ Řekl jí to tiše a trochu rozpačitě, jako by mu to bylo trapné. Zaplatila a nenechala si vrátit drobné. Poděkoval a oba zase sestoupili po schodech dolů. Tam taxikář zaváhal, jako by se mu nechtělo odejít. Pravděpodobně má doma starou babičku, ke které cítí stejnou zodpovědnost, pomyslela si.

„Opravdu si poradíte se vším sama?“ „Ale ovšem. A zítra přijde moje přítelkyně paní Plackettová, takže dlouho sama nebudu.“ Z jakéhosi důvodu ho to uklidnilo. „Tak já tedy jdu.“ „Na shledanou. A mnohokrát děkuji.“ „Není zač.“ Když odešel, vrátila se do domu a zavřela dveře. Byla sama. Jaká úleva. Je zase doma. Ve vlastním domě a se svými věcmi. Umělý krb si klidně pobroukával, všechno bylo nádherně teplé. Rozepnula plášť, vyklouzla z něj a přehodila ho přes opěradlo židle. Na nablýskaném stole ležel štůsek dopisů: prolistovala ho, ale protože se zdálo, že nic důležitého ani zajímavého neobsahuje, položila ho stranou a prošla kuchyní, aby otevřela skleněné dveře do zimní zahrady. Pomyšlení, že její milované rostliny by mohly zajít zimou a žízní, ji v posledních dnech trochu znepokojovalo, ale paní Plackettová na to pamatovala stejně jako na všechno ostatní. Zem v květináčích byla vlhká a kyprá, listy šťavnaté a zelené. Raná pelargonie se ozdobila korunou z malinkých pupenů a hyacinty poporostly nejméně o sedm centimetrů. Za skleněnými tabulemi ležela její zimomřivá zahrada, holé stromy se proti obloze rýsovaly jako tmavé kostry, ale mezi polštáři mechu pod kaštanem spatřila sněženky a první nažloutlá kvítka talovínu. Opustila zimní zahradu a šla nahoru. Chtěla si vybalit, ale místo toho se oddala blaženému pocitu, že je zase doma. Chodila kolem dokola, otevírala dveře, vešla do každé ložnice, vyhlédla z každého okna, dotkla se každého kusu nábytku, urovnala a vyhladila závěs. Všechno bylo tak, jak mělo být, nic se nezměnilo. Když se vrátila do kuchyně, vzala štůsek dopisů a prošla jídelnou do obývacího pokoje. Tady bylo její nejvzácnější vlastnictví. Sekretář, květiny, obrazy. V ohništi bylo všechno připraveno na zátop. Škrtla zápalkou a poklekla, aby podpálila zmuchlaný novinový papír. Nejdřív vyšlehl plamenný jazyk, pak zuhelnatěly první třísky a dřevo se s tichým praskotem rozhořelo. Přiložila polena a oheň brzy stoupal

komínovým otvorem vzhůru. Dům zase ožil, a když měla tuhle příjemnou práci za sebou, neexistovala už žádná záminka, aby nezavolala děti a neřekla jim, co právě udělala. Ale které z dětí? Usedla na židli a přemýšlela. Nejspíš asi Nancy. Byla nejstarší a žila v přesvědčení, že je za matku odpovědná. Ale Nancy by se zděsila, příšerně by se rozčílila a začala by jí číst levity. Ne, Penelopa neměla ještě dostatek sil k tomu, aby zdolala Nancy. Tedy Noel? Možná že by měla promluvit s Noelem, byl přece mužem rodiny. Ale při pouhé představě, že ji bude obšťastňovat radami, se musela mimoděk usmát. „Noeli, odešla jsem z vlastní vůle a na vlastní zodpovědnost z nemocnice a jsem zase doma.“ Informace, kterou by nejpravděpodobněji kvitoval jen nicneříkajícím zabrumláním. A tak Penelopa udělala to, nač celou dobu pomýšlela. Zvedla sluchátko a vyťukala číslo Oliviiny kanceláře v Londýně. „Ve-nu-še.“ Dívka v telefonní ústředně název časopisu přímo vyzpívala. „Ráda bych mluvila s Olivií Keelingovou.“ „Okamžik, prosím.“ Penelopa čekala. „Sekretariát slečny Keelingové.“ Dostat Olivii k aparátu se trochu podobalo pokusu probojovat se na kus řeči k prezidentovi Spojených států. „Chtěla bych, prosím, mluvit se slečnou Keelingovou.“ „Lituji, slečna Keelingová je právě na poradě.“ „Znamená to, že sedí v nějaké konferenční místnosti, nebo je ve své kanceláři?“ „Je ve své kanceláři...“ Sekretářka odpověděla podle očekávání dost nevrle. „Ale má návštěvu.“ „Tak ji, prosím, vyrušte. Jsem její matka a je to velmi důležité.“ „To... nemůže to počkat?“ „Ne, ani vteřinu,“ řekla Penelopa naléhavě. „Ale nebudu ji dlouho zdržovat.“

„Dobře.“ Zase čekání. Konečně se Olivie ozvala. „Mami?!“ „Promiň, že tě vyrušuji...“ „Mami, stalo se něco?“ „Ale ne, naopak.“ „Zaplať pánbůh. Voláš z nemocnice?“ „Ne, z domova.“ „Z domova? Kdy ses dostala domů?“ „Právě teď. Kolem půl třetí.“ „Ale já myslela, že si tě tam nechají nejméně ještě týden.“ „Ano, tak si to představovali, ale já se tam tolik nudila, že mě to až vyčerpávalo. V noci jsem nezamhouřila oko a vedle mě ležela stará paní, která bez přestání řečnila. Vlastně neřečnila, ale blábolila, chudinka. Takže jsem lékaři jednoduše sdělila, že už tam nevydržím ani hodinu, a pak jsem si sbalila kufr a šla.“ „Čili ses sama propustila z léčení,“ řekla Olivie suše. Znělo to odevzdaně, ale ani trochu překvapeně. „Přesně tak. Mně vůbec nic není. Takže jsem si prostě zavolala sympatického taxikáře a ten mě dopravil domů.“ „Copak lékař neprotestoval?“ „Ale ano, dokonce velmi hlasitě. Ale nemohl přece proti tomu nic moc udělat.“ „Ach, mamko!“ v Oliviině hlasu se zachvěl smích. „To je ale nezbednost. Chtěla jsem koncem týdne zajet tam k vám a navštívit tě v nemocnici. Však víš, přinést ti kilo hroznů, které bych pak spořádala sama.“ „Mohla bys přijet sem,“ řekla Penelopa, ale vzápětí si přála, aby to nevyslovila. Možná to znělo osaměle a toužebně a mohlo se zdát, že potřebuje Olivii k tomu, aby jí dělala společnost. „Hm... jestli se ti opravdu daří dobře, ráda bych to ještě trochu posunula. Mám o tomhle víkendu strašně moc práce. Už jsi mluvila s Nancy, mami?“ „Ne. Myslela jsem na to, ale pak se mi to nějak rozleželo v hlavě. Vždyť víš, jaká je vždycky rozvláčná. Zavolám

jí zítra ráno, až tady bude paní Plackettová a všechno zase zapadne do starých kolejí. V každém případě bych chtěla zabránit tomu, aby mě zase odvezli.“ „Jak se cítíš? Chci říct, jak se OPRAVDU cítíš?“ „Velmi dobře. Jenom jsem trochu unavená, ale to už jsem říkala.“ „Doufám, že se nebudeš namáhat. Nepoběžíš okamžitě do zahrady a nezačneš překopávat záhony a přesazovat stromy?“ „Ne, slibuji ti, že ne. Mimoto je beztak všechno na kámen. Žádný rýč by zemi ani nepoškrábal.“ „Zaplať bůh. Alespoň to. Mami, budu muset končit. Mám u sebe zrovna kolegyni...“ „Já vím, tvá sekretářka mi to řekla. Promiň, že jsem tě vyrušila, chtěla jsem jen, abys věděla co a jak.“ „Jsem ráda, že ses ozvala. Nezlob se na mě a dopřej si trochu klidu.“ „Budu se snažit. Na shledanou, drahoušku.“ „Nashle, mamko.“

Zavěsila, postavila aparát zase na stůl a opřela se v křesle. Pro začátek to stačilo, alespoň něco vyřídila. Cítila, že je opravdu unavená, ale byla to příjemná únava, zmírněná a sladce okořeněná okolím, jako by dům byl přátelská osoba, která ji láskyplně sevřela v objetí. V teplém pokoji osvětleném září ohně ji překvapil takový zvláštní pocit štěstí, jaký už dávno nepoznala. Bude to tím, že žiju. Je mi čtyřiašedesát, a pokud člověk může těm debilním doktorům věřit, měla jsem srdeční záchvat. Něco v tomhle smyslu. Přežila jsem ho a zastrčím ho někam do šuplíku, nikdy víc se o něm nezmíním a nebudu na něj myslet. Prostě proto, že žiju. Mám cit, mohu se dotýkat, vidět, slyšet, čichat: dokážu se sama rozhodnout, opustit nemocnici z vlastní vůle, objednat si taxík a nechat se odvézt domů. Není to báječné? V zahradě rostou první sněženky, brzy bude jaro. Ještě ho zažiju. Budu pozorovat každoroční zázrak a přitom cítit, jak týden za týdnem

slunce víc a víc hřeje. A protože žiju, tohle všechno uvidím a stanu se součástí toho zázraku. Vzpomněla si na příběh o Maurici Chevalierovi. Jaké to je, když je vám sedmdesát, zeptal se ho reportér. Nijak špatné, odpověděl Chevalier. Když pomyslím na tu druhou alternativu... Ale Penelopa Keelingová nejenže se necítila špatně, cítila se tisíckrát lépe. Život najednou nebyl pouhou existencí, kterou považujeme za samozřejmost, nýbrž cosi navíc. Dar, který je třeba v každém dnu, jenž nám byl dán, plně vychutnat. Nepromarním ani jediný okamžik, slibovala si. Ještě nikdy se necítila tak silná a optimistická. Jako by se jí vrátilo mládí a všechno začínalo znova, jako by se každým okamžikem měl stát zázrak.

Nancy

Někdy měla dojem, že ona, Nancy Chamberlainová, je předurčena k tomu, aby i při nejjednodušší a nejnevinnější činnosti dřív nebo později neodvratně narazila na téměř nepřekonatelné překážky. Například dnes ráno. Obyčejný den v polovině března. Chtěla... předsevzala si jediné, chytit ve čtvrt na deset vlak z Cheltenhamu do Londýna, aby tam poobědvala se svou sestrou, možná krátce nahlédla do obchodního domu Harrod’s a pak zase odjela domů. Koneckonců to přece vůbec nebylo pochybené rozhodnutí; nehodlala se oddat extravagantním výstřednostem nebo si dát rande s milencem. V zásadě to byla obligátní návštěva, při které se mělo hovořit o odpovědnosti a dospět k rozhodnutí. Jakmile však rodině oznámila svůj úmysl, jako by se všechny okolnosti proti ní hrozivě spikly, a tak musela přemoci námitky, nebo, což bylo ještě horší, lhostejnost, a nakonec měla pocit, jako by bojovala o holý život. Včera večer, po telefonické domluvě s Olivií, se začala shánět po dětech. Našla je v malém obývacím pokoji, který nadneseně nazývala knihovnou. Seděly na pohovce před hořícím krbem u televize. Měly sice vlastní hernu a vlastní televizní pokojík, ale v herně nebyl komín, a tak se v té době podobala spíše ledové jeskyni, a televizor byl starý černobílý krám. Nebylo proto divu, že většinu času trávily tady. „Děti, musím zítra do Londýna, mám sraz s tetou Olivií, chceme se poradit o babičce Pen...“ „Ale kdo dovede Lightninga ke kováři, aby ho znovu okoval?“

To se ozvala Melanie. Zatímco mluvila, přežvykovala pramen vlasů svého koňského ohonu a potemnělý pohled bez přestání upírala na zmítajícího se rockového zpěváka, který vyplňoval obrazovku. Bylo jí čtrnáct a právě prožívala, jak si její matka soustavně připomínala, nelehké období. Nancy s takovou otázkou počítala a nachystala si na ni včas odpověď. „Poprosím Croftwaye, aby to udělal za nás. Neměl by to být pro něj problém.“ Croftway byl zahradník nebo spíš muž pro všechno, takový nevrlý chlap, který bydlel se svou ženou nad koňskou maštalí. Koně ovšem nenáviděl a často ho hlučným hlasem a neomalenými způsoby vyplašil, ale k jeho práci taky patřilo, aby se o něj postaral. Dělal to s nevolí, zejména když zpěněného koně zaháněl do boxu nebo když kočíroval kodrcavý vozík na různé podniky jezdeckého klubu. Přesto o něm Nancy v takových souvislostech mluvila jako o našem koňákovi. Jedenáctiletý Rupert, kterému neušla poslední slova, se okamžitě ozval s námitkami: „A co já? Domluvil jsem se s Tomem Robsonem, že k němu zítra zajdu na kolu. Má několik fotbalových kartiček a půjčí mi je. Jak se asi dostanu domů, bez koně a bez bryčky?“ O něčem takovém se předtím nezmínil, Nancy o jeho plánech slyšela poprvé. Pevně rozhodnutá nenechat se vyprovokovat a s vědomím, že by návrh, aby si zvolil některý jiný den, vyvolal křiklavé protesty a ufňukané „To není fér!“ – spolkla stupňující se nevoli a řekla co nejlíbezněji, že by snad jednou mohl taky jet autobusem. „Ale pak budu muset celou cestu z vesnice k Tomovi jít pěšky.“ „No a? Vždyť je to sotva pár set metrů.“ Usmála se, aby situaci trochu uklidnila. „Pro jednou tě to snad nezničí.“ Doufala, že jí úsměv oplatí, ale udělal ze rtů uzounkou škvírku a upřel veškerou pozornost zase na televizor. Čekala. Nač vůbec? Možná na trochu zájmu o své starosti, protože tentokrát šlo o problém, který měl pro celou

rodinu dost podstatný význam. Dokonce i zvídavá otázka, jaké dárky jim z Londýna přiveze, by ji naladila podstatně líp než očividný nezájem. Oni však už na její přítomnost zapomněli a soustředili se pouze na obrazovku. Najednou se jí zdál být ječivý hluk, vycházející z televize, naprosto nesnesitelný; uprchla z pokoje a zabouchla za sebou dveře. V předsíni ji obklopila vlezlá vlhká zima, vycházející z kamenné podlahy a plazící se vzhůru schodištěm, aby pěkně soustředěná mohla číhat na kolemjdoucí. Byla to tuhá zima. Obvykle však Nancy sama sobě, ale i každému, koho dokázala přimět, aby ji poslouchal, statečně tvrdila, že si ze zimy nic nedělá. Že je horkokrevný člověk a že ji trocha mrazu nemůže vyvést z míry. Mimoto ještě tvrdila, že člověk nemůže ve vlastním domě nikdy pořádně promrznout, protože ho nepřetržitě zahřívá práce. Ten večer, kdy děti byly tak nesnesitelné, ji však mrazilo už při pomyšlení, že by měla jít ještě jednou – na slovíčko – do kuchyně a promluvit si s mrzoutskou Croftwayovou. Pozorovala, jak průvan pod špatně přiléhajícími dveřmi nadzvedává a rozechvívá prošlapaný běhoun, a zimomřivě se schoulila do vlněného svetru. Dům, ve kterém bydleli, byl velmi starý. Bývala to georgiánská fara v malé malebné vesnici v Cotswold Hills, které se říkalo Stará fara Bamworth. Takže měla dobrou adresu. Nancy to pocítila vždycky, když ji uváděla v obchodech: Dejte to jednoduše na můj účet – George Chamberlain, Stará fara Bamworth, Gloucestershire. Nechala si ji v Harrods vytisknout hlubotiskem na své přepychové modré dopisní papíry. Takové drobné věci jako dopisní papíry byly pro Nancy důležité. Vyvolávaly přece dobrý dojem. Usídlili se tady s Georgem brzy po svatbě. Bezprostředně před touto událostí měl dřívější farář nenadálý překvapivý záchvat odvahy, vzbouřil se a sdělil církevním představeným, že od nikoho nelze žádat, dokonce ani od člověka, který se jakožto služebník Páně zřekl

všech světských radostí, aby bydlel v takovém obrovském, nepraktickém a hlavně studeném domě. Po obšírných úvahách a půldruhadenní návštěvě arcidiákona, který si při té příležitosti uhnal takové nachlazení, že jen o vlásek unikl smrti po zápalu plic, se diecéze prostonala k postavení nové farní budovy. A tak na opačném konci vsi vyrostl cihlový bungalov a staré farní stavení bylo nabídnuto k prodeji. Koupili ho George s Nancy. „Okamžitě jsme po něm sáhli,“ řekla svým přítelkyním, jako by oba byli mimořádně mazaní a prozíraví. Ve skutečnosti dům dostali za cenu skývy chleba, protože ho nikdo jiný nechtěl. „Vyžádá si samozřejmě spoustu oprav, ale je to hezký, pozdně georgiánský dům, s nádherným velkým pozemkem..., jsou při něm kolny a stáj... a je vzdálený jen půl hodiny od Cheltenhamu a od Georgeovy kanceláře. Přesně tohle jsme si přáli.“ Tak to tedy bylo. Pro Nancy, která vyrůstala v Londýně, znamenal dům splnění jejích snů, jejích představ, rozkvétajících při četbě románů, které tehdy hltala, všech těch knížek od Barbary Cartlandové a Georgetty Heyerové. Žít na venkově a být ženou venkovského šlechtice, přirozeně teprve po tradiční londýnské „sezoně“, svatbě v bílém s družičkami a jejím snímku v Tatleru – to byl po dlouhou dobu vrchol její představivosti a skromné ctižádosti. Až na tu londýnskou sezonu se jí dostalo všeho a čerstvě provdaná se jako paní domu v Cotswoldu, s koněm ve stáji a se zahradou pro církevní slavnosti, usadila. Se správnými přáteli a správnými psy, s mužem, který byl obecním předsedajícím konzervativní strany a při nedělních pobožnostech předčítal moudrost dne. Zpočátku šlo všechno velmi dobře. Tenkrát měli dost peněz, prastarý dům renovovali, nechali ho nahodit a zabudovat nové topení. Nancy rozestavěla viktoriánský nábytek, který George zdědil po své rodině, a pak si přešťastná jako nikdy proměnila ložnici v sen tisíce a jedné noci. Plynula však léta, inflace zuřila pořád víc, náklady na topnou naftu a cizí výpomoc enormně stoupaly a bylo

stále obtížnější najít někoho, kdo by za přiměřený plat pomáhal v domě a na zahradě. Finanční břemeno, zatěžující prosté udržování domu, bylo rok od roku drtivější, a Nancy měla občas pocit, že sousto, po kterém tak nadšeně chňapla, se nedá skousnout. Jako by tohle všechno nestačilo, přidaly se k tomu také nekřesťanské školní poplatky za děti. Melanie i Rupert navštěvovali jako externisté soukromou školu v obci. Melanie by to tam pravděpodobně mohla dopracovat až k maturitě, ale Rupert byl předurčen k tomu, aby absolvoval stejnou internátní školu v Charlesworthu jako jeho otec. George ho tam přihlásil už první den po narození a současně uzavřel na jeho vzdělání malou pojistku. Ovšem dnes, v roce 1984, se sjednaná částka stala natolik směšnou, že by stěží uhradila první cestu vlakem do místa určení. Když Nancy jednou přenocovala v Londýně u Olivie, svěřila se jí se svými starostmi v naději, že by jí tato cílevědomá úspěšná žena mohla dát užitečnou radu. Ale Olivie neprojevila žádné pochopení. Považovala ji za pošetilou. „Internáty jsou tak jako tak naprostý přežitek,“ vyložila Nancy. „Pošlete ho do veřejné školy v obci, aby se mohl poměřit s ostatními. Bude mu to užitečnější než tahle elitní atmosféra a překonané tradice.“ To ovšem bylo nemyslitelné. Ani George, ani Nancy nikdy nepomysleli na to, že by jejich syn navštěvoval státní školu. Nancy dokonce občas snila o tom, že je Rupert v Etonu a že ona se může čtvrtého července ve velkém slaměném klobouku zúčastnit proslulé zahradní slavnosti. Na druhé straně jakkoliv mohl být Charlesworth solidní a vážný, přece jí připadal jako cosi druhořadého. Olivii to ovšem nepřiznala. „To nepřichází v úvahu,“ řekla krátce. „Pak se bude muset ucházet o stipendium. Postarejte se, aby taky udělal něco sám pro sebe. Jaký by to mělo smysl, abyste se v zájmu malého kluka úplně zruinovali?“ Jenže Rupert nebyl mimořádně nadaný. Stipendium by nikdy nedostal, George a Nancy to dobře věděli.