První kapitola
I. Když mě konečně zbavili sádry a doktoři se mě nasekýrovali ke své plné spokojenosti, sestřičky mě přiměly k opatrnému používání mých končetin a mně už se dělalo nanic z toho, jak se mnou neustále mluví jako s malým dítětem, řekl mi Marcus Kent, že bych měl odjet na venkov a nějaký čas tam pobýt. „Čerstvý vzduch, poklidný život, nic na práci – to je pro vás ten správný recept. Ať na vás vaše sestra dohlédne. Jezte, spěte a hleďte se co nejvíce přiblížit vegetativnímu způsobu existence.“ Nezeptal jsem se ho, jestli budu zase schopný létat. Jsou otázky, které člověk neklade, neboť se obává odpovědi. Stejně tak jsem se za posledních pět měsíců neptal, zda budu odsouzený ležet po zbytek života na zádech. Bál jsem se bodrého pokryteckého ujišťování sestřičky: „Ale no tak, CO je to za otázku! Nenecháváme naše pacienty takhle mluvit!“ Neptal jsem se tedy – a nakonec se vše v dobré obrátilo. Nestal se ze mne bezmocný mrzák. Mohl jsem hýbat nohama, stát na nich a dokonce udělat pár kroků, byť jsem se na nejistých kolenou a s vlněnými podešvemi na nohou cítil tak trochu jako odvážné dítě, jež se učí capkat. To je však jen slabost a nezvyk a jistě to přejde. 7
Marcus Kent, jenž je ten správný druh doktora, mi odpověděl na otázku, kterou jsem nevyslovil. „Zcela se uzdravíte,“ prohlásil. „Až do minulého úterý, kdy jste prošel důkladným kontrolním vyšetřením, jsme neměli jistotu, ale nyní vás o tom mohu zodpovědně ubezpečit. Bude to ovšem chtít hodně času. Jakmile se jedná o zotavení nervů a svalů, musí mozek tělu pomáhat. Veškerá netrpělivost a rozčilování by mohly vaše zotavování zvrátit. V žádném případě se nesnažte ‚rychle uzdravit‘. Podobný přístup by vás brzy poslal zpátky do sanatoria. Musíte brát život pomalu a zlehka, správné tempo je legato. Zotavit se musí nejenom vaše tělo, ale i vaše nervy, které zeslábly vzhledem k nutnosti udržovat vás poměrně dlouho pod vlivem sedativ. Proto vám radím, abyste jel na venkov, pronajal si tam dům, zajímal se o místní politiku, místní skandály a vesnické klepy. Soustřeďte zvídavou pozornost na své sousedy. Jestli dovolíte, doporučoval bych, abyste si vybral takové místo, kde nebudete mít nablízku plno přátel.“ Přikývl jsem. „Už mě něco takového napadlo,“ ujistil jsem ho. Nedokážu si totiž představit nic nesnesitelnějšího, než když člověka navštěvují členové jeho společenského kroužku a jsou plni sympatií a svých vlastních záležitostí. „Ale Jerry, vypadáš báječně – no řekněte! Opravdu skvěle. Drahoušku, jen si představ… Co myslíš, že Buster zase provedl?“ Ne, o nic takového nestojím. Psi jsou moudří. Zalezou si do nějakého odlehlého koutku, lížou si tam rány a vrátí se, teprve když jsou zase celí. Tak se stalo, že jsme se s Joannou usilovně probírali květnatým vychvalováním, jehož se nám o nemovitostech napříč Britskými ostrovy dostalo od realitních agentů, až jsme usoudili, že by za prohlídku mohla stát vilka Little Furze v Lymstocku, a to zejména proto, že v Lymstocku jsme nikdy nebyli a nikoho v okolí neznáme. 8
Když Joanna Little Furze uviděla, okamžitě se rozhodla, že to je přesně ten dům, jaký chceme. Ležel necelý kilometr od Lymstocku u cesty vedoucí na blata. Byl to úhledný nízký bílý dům se sešikmenou viktoriánskou, vybledle zelenou verandou, z níž se otevíral přívětivý výhled na vřesem pokrytý svah a na špici kostelní věže na levé straně dole v městečku. Dům patřil rodině starých panen, slečen Bartonových, z nichž zůstala již pouze ta nejmladší, slečna Emily. Slečna Emily Bartonová byla okouzlující drobná stará dáma, která přímo neuvěřitelně ladila se svým obydlím. Tlumeným omluvným hlasem Joanně vysvětlila, že dům dosud nikdy nepronajala, a opravdu by na nic takového ani nepomyslela, „ale víte, má drahá, dnes je všechno tak jiné – daně samozřejmě, a pak mé akcie, o nichž jsem se vždycky domnívala, jak jsou bezpečné, a navíc některé doporučil osobně ředitel banky, jenže se zdá, že dnes nemají téměř žádnou cenu – jsou zahraniční samozřejmě! Tudíž je všechno tak těžké. Člověk nerad pomýšlí na to (a jistě mi rozumíte, má drahá, a nedotkne se vás to, působíte tak mile), že by pronajal dům cizím lidem, jenže něco se udělat musí, a tak když jsem vás uviděla, jsem opravdu ráda, že tady budete – dům potřebuje mládí, víte. A musím se přiznat, že jsem se třásla při představě, že bych tu měla mít mužské!“ V tu chvíli byla Joanna nucena přiznat moji existenci. Slečna Emily to přijala srdnatě. „Ach drahoušku, chápu. Jak smutné! Letecké neštěstí? Ti mladí muži jsou tak chrabří. Ovšem když je váš bratr prakticky invalidní…“ Ta myšlenka zřejmě jemnou drobnou dámu ukonejšila. Lze se nadít, že se nebudu oddávat obhroublým mužským aktivitám, z nichž měla Emily Bartonová hrůzu. Ostýchavě se optala, zda kouřím. „Jako komín,“ odvětila Joanna. „Ovšem já taky,“ přiznala. „Jistě, jistě. Je to ode mne hloupé. Víte, obávám se, že 9
jsem příliš nešla s dobou. Všechny moje sestry byly starší než já a moje drahá matka žila do sedmadevadesáti – jen si to představte! – a byla velice zásadová. Ano, ano, dnes všichni kouří. Jenomže v domě nejsou žádné popelníky.“ Joanna pravila, že si přivezeme spoustu popelníků, a s úsměvem dodala: „Nebudeme zhasínat cigarety o váš krásný nábytek, to vám slibuji. Nic mě tak nedopálí, jako když někoho vidím, jak tohle dělá.“ Tak bylo vše domluveno a my si pronajali Little Furze na půl roku s možností prodloužit smlouvu o další tři měsíce. Emily Bartonová vysvětlila Joanně, že o ni samotnou bude dobře postaráno, neboť ji vezme do podnájmu jejich bývalá panská, „moje věrná Florence“, která se provdala poté, „co u nás sloužila patnáct let. Takové milé děvče a její manžel dělá ve stavebnictví. Mají hezký dům na hlavní ulici a dva pěkné pokoje v horním patře, kde to budu mít velice pohodlné, a Florence je moc ráda, že mě tam bude mít.“ Vše se tedy zdálo víc než uspokojivé, dohoda byla podepsána a v příslušnou dobu jsme se s Joannou nastěhovali. Partridge, služebná slečny Emily Bartonové, souhlasila, že zůstane, a tak i o nás bylo postaráno za výpomoci „děvčete“, které docházelo každé ráno a zdálo se značně přihlouplé, nicméně velmi milé. Partridge, vychrtlá zarputilá ženská středního věku, úžasně vařila, a byť neschvalovala pozdní večeře (jelikož slečna Emily měla ve zvyku povečeřet lehce jedno vajíčko), přizpůsobila se našim zvyklostem, a zašla dokonce ještě dál a připustila, že vidí, že potřebuji nabrat síly. Když jsme se usadili a byli v Little Furze týden, slavnostně nás navštívila slečna Emily Bartonová a zanechala nám svou vizitku. Jejího příkladu následovali advokátova manželka, paní Symmingtonová, doktorova sestra, slečna Griffithová, vikářova žena, paní Dane Calthropová a pan Pye z Prior’s End. Na Joannu to udělalo velký dojem. 10
„Nevěděla jsem,“ pronesla ohromeně, „že lidé opravdu ještě chodí po návštěvách s vizitkami.“ „To proto, mé dítě,“ upozornil jsem ji, „že o životě na venkově nemáš ponětí.“ „Nesmysl. Strávila jsem návštěvami na venkově hromadu víkendů.“ „To vůbec není totéž,“ namítl jsem. Jsem o pět let starší než Joanna. Vybavuji si, že když jsem byl dítě, žili jsme ve velkém bílém ošumělém domě s pozemkem, jenž sahal až dolů k řece. Vzpomínám si, jak jsem se plížil pod maliním, aby mě zahradník neviděl, i na vůni bílého prašného dvora u stáje a oranžovou kočku, která si přes něj vykračovala, a také na zvuk koňských kopyt, jenž zazníval ze stání. Ale když mi bylo sedm a Joanně dva roky, odjeli jsme do Londýna a bydleli u tety, takže jsme vánoční a velikonoční prázdniny trávili návštěvami pantomimy, divadel a biografů a výlety na lodičky v Kensingtonských zahradách a později na kluziště. V srpnu nás brávali do hotelu někde u moře. Po těchto úvahách jsem zamyšleně a s jistými výčitkami svědomí, když jsem si uvědomil, jak sobeckým a sebestředným invalidou jsem se stal, Joanně řekl: „Obávám se, že to tu pro tebe bude strašné. Tolik toho budeš postrádat.“ Joanna je totiž moc hezká a hodně veselá, má ráda tanec a koktejly a milostné aférky a projížďky v silných vozech. Joanna se zasmála a prohlásila, že jí to vůbec nevadí. „Vlastně jsem ráda, že se toho zbavím. Už jsem vážně měla všech těch lidí dost, a navíc ta záležitost s Paulem mě opravdu ranila, i když ty pro mě mít pochopení nebudeš. Bude trvat dlouho, než to překonám.“ O tom jsem si skepticky myslel své. Joanniny milostné vztahy mají vždycky stejný průběh. Bláznivě se zamiluje do nějakého zcela bezpáteřního mladíka, jenž je zneuznaný génius. Naslouchá jeho nekonečným stížnostem a neúnavně pracuje na tom, aby mu uznání získala. Když se pak mladý muž zachová nevděčně, Joanna je hluboce zraněná a tvrdí, 11
že má zlomené srdce – vždy až do chvíle, kdy se objeví další trudnomyslný mladý muž, což bývá zpravidla tak o tři týdny později. Nebral jsem tedy Joannino zlomené srdce příliš vážně. Pochopil jsem však, že život na venkově je pro moji atraktivní sestru novou přitažlivou hrou. „Každopádně vypadám správně, ne?“ otázala se. Kriticky jsem si ji prohlédl, ale nemohl jsem souhlasit. Joanna byla oblečena (krejčovským salonem Mirotin) ve stylu le Sport. Znamenalo to, že na sobě měla sukni s urážlivě nápadnými kostkami, která ji těsně obepínala. Horní část těla jí halil směšně malý svetřík s krátkým rukávem v tyrolském duchu. Na nohou měla hedvábné punčochy a dokonalé, leč zcela nové střevíce. „Naopak, vypadáš úplně špatně,“ upozornil jsem ji. „Měla bys mít hodně starou tvídovou sukni, nejlépe špinavě zelenou nebo v zašle hnědé barvě. K tomu patřičný kašmírový svetr a možná ještě zapínací vestu, a taky plstěný klobouk a silné punčochy a staré boty. Jedině pak bys zapadla mezi okolí na pozadí lymstocké hlavní ulice a nevyčnívala bys tak nápadně jako teď.“ Ještě jsem dodal: „I obličej máš upravený úplně špatně.“ „Co je na něm špatného? Použila jsem make-up odstín Venkovské opálení číslo 2.“ „Právě,“ pokývl jsem. „Kdybys žila v Lymstocku, jen by ses trochu přepudrovala, aby se ti neleskl nos, a možná bys použila náznak rtěnky, jen takový soupçon, jak by řekli Francouzi, a ještě ne moc pečlivě nanesený. A rozhodně bys nosila celé obočí, a ne jenom jeho čtvrtinu.“ Joanna vrněla bublavým smíchem a zdálo se, že se báječně baví. „Myslíš, že jim budu připadat příšerná?“ zajímala se. „Ne,“ odtušil jsem. „Jen divná.“ Má sestra se vrátila k prohlížení vizitek, zanechaných našimi návštěvníky. Pouze vikářova žena měla to štěstí, či možná neštěstí, že zastihla Joannu doma. 12
Joanna zamumlala: „Je to jako ta karetní hra Šťastné rodinky, že? Paní Advokátová, právníkova žena, slečna Léková, doktorova dcera a tak dál.“ Nadšeně dodala: „Myslím, že tohle je moc pěkné místo, Jerry! Takový roztomilý starosvětský kout. Ani by tě nenapadlo, že by se tady mohlo přihodit něco ošklivého, viď?“ Byť jsem si uvědomoval, že to, co řekla, je ve skutečnosti nesmysl, souhlasil jsem s ní. V místě, jako je Lymstock, se nic ošklivého přihodit nemůže. Je to zvláštní, když si pomyslím, že jen o týden později jsme dostali první dopis.
II. Vidím, že jsem začal špatně. Neuvedl jsem popis Lymstocku, a když člověk nepochopí, jaký Lymstock je, nemůže porozumět mému příběhu. Tak tedy Lymstock má kořeny hluboko v minulosti. Někdy v době normanského dobývání se stal důležitým místem. Šlo převážně o církevní význam. Lymstock se pyšnil převorstvím a působila zde dlouhá řada ambiciózních a mocných převorů. Lordi a baroni v okolním kraji se s nebem smířili tak, že část svých pozemků přenechali převorství, jež bohatlo a mohutnělo a na mnoho století si vydobylo postavení významné síly v kraji. Pak je ovšem Jindřich VIII. přinutil sdílet osud ostatních současníků. Od té doby dominoval městu hrad, stále si však zachovalo důležitost, mělo svá práva, privilegia a bohatství. Někdy na počátku osmnáctého století však narůstající pokrok odsunul Lymstock do stojatých vod. Hrad se rozpadal. Ani železnice ani hlavní silnice se Lymstocku nepřiblížily. Stalo se z něj provinční městečko, v němž se pořádají trhy, bezvýznamné a zapomenuté, s rozlehlými blaty v zádech a poklidnými farmami a poli kolem dokola. Trh se tu konal jednou týdně a v ten den jste mohli v ulicích a na okolních silničkách potkat dobytek. Dvakrát do 13
roka zde pořádali malý dostihový mítink, jehož se zúčastňovali jen ti nejnanicovatější koně. Hlavní ulice městečka se vyznačuje jistým půvabem se svými důstojnými, strohými domy, jejichž přízemí s výklady nabízejícími žemle nebo zeleninu či ovoce působí poněkud nesourodě. Najdete tu rozlehlý obchod s textilem, okázalé železářství, honosný poštovní úřad a řadu všelijakých neurčitých obchodů, dvě soupeřící řeznictví a jakýsi obchodní dům International Stores. Působí zde doktor, advokátní kancelář Galbraith, Galbraith a Symmington a mají tu krásný a nečekaně velký kostel z roku 1420 se saskými pozůstatky, novou a ohavnou školu a dva hostince. Tak tedy vypadá Lymstock a každý, kdo tu něco znamená, nás na naléhání Emily Bartonové navštívil, načež si Joanna pořídila rukavice, jak se patří, narazila si sametový baret, jenž se mi zrovna moc vhodný nezdál, a vydala se návštěvy oplatit. Bylo to pro nás nové a zábavné. Do konce života tady nezůstaneme, pro nás jde o jakousi mezihru. Hodlal jsem uposlechnout doktorových rad a zajímat se o své sousedy. Všechno jsme to s Joannou považovali za velkou legraci. Jestli si dobře vzpomínám, tak mi Marcus Kent radil, abych si vychutnal místní skandály. Ani ve snu by mě ovšem nenapadlo, jakým způsobem se ke mně ony skandály donesou. Zvláštní bylo, že když dopis přišel, pobavil nás víc než všechno ostatní. Jak si vybavuji, dostali jsme jej u snídaně. Převracel jsem dopis líně v rukou jako člověk, kterému čas plyne pomalu a každou událost si chce naplno užít. Viděl jsem, že jde o místní poštu s adresou napsanou na stroji. Otevřel jsem jej dřív než další dvě obálky s londýnským razítkem, neboť jedna z nich zjevně obsahovala jakýsi účet a druhá dopis od dost otravného bratrance. Uvnitř jsem našel list papíru s vystříhanými a nale14
penými slovy a písmeny. Minutu či dvě jsem na ten list beze slova zíral, než jsem pochopil, oč jde. Lapl jsem po dechu. Joanna se právě mračila nad nějakými účty a udiveně vzhlédla. „Hej, copak to je?“ zeptala se. „Vypadáš polekaně.“ Dopis za použití nejhrubšího výraziva vyjadřoval pisatelův názor, že Joanna a já nejsme sourozenci. „Je to obzvlášť hnusný anonymní dopis,“ objasnil jsem jí. Pořád ještě jsem byl v šoku. V poklidných stojatých vodách Lymstocku prostě člověk něco takového neočekává. Joanna okamžitě projevila živý zájem. „Ne! Co se tam říká?“ Jak jsem si všiml, tak v románech se anonymní dopisy hanebné a nechutné povahy pokud možno nikdy ženám neukazují. Předpokládá se, že ženy je třeba za každou cenu ochránit před šokem, jejž by mohl jejich citlivý nervový systém utrpět. S politováním musím přiznat, že mě ani nenapadlo dopis Joanně neukazovat. Ihned jsem jí ho podal. Ospravedlnila mou víru ve svou odolnost, když se jedinou emocí, již dala najevo, ukázalo být pobavení. „To je ale příšerná špína! Už jsem mockrát slyšela o anonymních dopisech, ale ještě jsem žádný neviděla. Jsou vždycky takovéhle?“ „To ti nepovím. I já se s anonymním dopisem setkávám poprvé,“ upozornil jsem ji. Joanna se začala hihňat. „Zřejmě jsi měl s mým make-upem pravdu, Jerry. Patrně si tu myslí, že jsem nemravná ženština!“ „Vypadá to tak,“ pokývl jsem. „A navíc si přidej skutečnost, že náš otec byl vysoký, tmavovlasý, s protáhlým hubeným obličejem, a matka světlovlasé modrooké drobné stvoření a že já jsem po něm a ty po ní.“ Joanna zamyšleně přikývla. 15
„Ano, nejsme si ani trochu podobní. Nikdo by nás neměl za sourozence.“ „Jak vidno, někdo nás za ně rozhodně nepovažuje,“ pronesl jsem procítěně. Joanna se vyjádřila v tom smyslu, že jí to přijde velice legrační. Zadumaně přidržovala dopis za růžek a kývala s ním ve vzduchu. Optala se mě, co s ním uděláme. „Tuším, že správný postup vyžaduje s ostrým znechuceným výkřikem vhodit dopis do ohně.“ Okamžitě jsem svá slova převedl v čin a Joanna mi zatleskala. „To jsi udělal moc hezky,“ dodala. „Mohl bys vystupovat na divadle. Máme ale štěstí, že ještě existují krby, že?“ „Odpadkový koš by ani zdaleka nepůsobil tak dramaticky,“ souhlasil jsem. „Taky bych samozřejmě mohl dopis podpálit sirkou a pomalu sledovat, jak hoří – nebo sledovat, jak pomalu hoří.“ „Věci nikdy nehoří, když chceš,“ poznamenala Joanna. „Zhasnou. Pravděpodobně bys musel škrtat jednu zápalku za druhou.“ Vstala a přešla k oknu. Stála tam a najednou prudce otočila hlavu. „Zajímalo by mě,“ vyhrkla, „kdo to napsal?“ „To se nejspíš nikdy nedovíme,“ odpověděl jsem. „Ne – zřejmě ne.“ Chvíli mlčela a pak prohlásila: „Když o tom tak přemýšlím, nakonec mi to nepřipadá nijak zvlášť legrační. Víš, myslela jsem si, že – že nás tu mají rádi.“ „Však taky mají,“ ujišťoval jsem ji. „Tohle je jen dílo nějakého pološíleného obscénního mozku.“ „Asi ano. Fuj – taková zloba!“ Když vyšla ven do slunce a já si zapálil svoji obvyklou cigaretu po snídani, pomyslel jsem si, že má pravdu. Je za tím skutečně zloba. Někomu vadí, že jsme se sem přistěhovali, někomu vadí Joannina zářivá mladá krása, někdo touží ublížit. Vzít to se smíchem je možná nejlepší způsob, ale kdesi v hloubi opravdu o žádnou legraci nejde… 16