První kapitola
I. Když mě konečně zbavili sádry a doktoři se mě nasekýrovali ke své plné spokojenosti, sestřičky mě přiměly k opatrnému používání mých končetin a mně už se dělalo nanic z toho, jak se mnou neustále mluví jako s malým dítětem, řekl mi Marcus Kent, že bych měl odjet na venkov a nějaký čas tam pobýt. „Čerstvý vzduch, poklidný život, nic na práci – to je pro vás ten správný recept. Ať na vás vaše sestra dohlédne. Jezte, spěte a hleďte se co nejvíce přiblížit vegetativnímu způsobu existence.“ Nezeptal jsem se ho, jestli budu zase schopný létat. Jsou otázky, které člověk neklade, neboť se obává odpovědi. Stejně tak jsem se za posledních pět měsíců neptal, zda budu odsouzený ležet po zbytek života na zádech. Bál jsem se bodrého pokryteckého ujišťování sestřičky: „Ale no tak, CO je to za otázku! Nenecháváme naše pacienty takhle mluvit!“ Neptal jsem se tedy – a nakonec se vše v dobré obrátilo. Nestal se ze mne bezmocný mrzák. Mohl jsem hýbat nohama, stát na nich a dokonce udělat pár kroků, byť jsem se na nejistých kolenou a s vlněnými podešvemi na nohou cítil tak trochu jako odvážné dítě, jež se učí capkat. To je však jen slabost a nezvyk a jistě to přejde. 7