(1)
Den, který změní, případně ukončí život, nadchází jen zřídkakdy s varováním. Žádná znamení na obloze, žádný krkavec na sloupu, žádná melodie v moll… Felipe Tavares, příslušník ochranky budovy Organizace spojených národů v New Yorku, začínal toho 23. září jako každé pondělí. V 6.15 nastoupil na Long Island Expressway do vlaku, koupil si cappuccino a koblihu – kvůli své ženě dietní borůvkovou – mávl na chlapy u dveří průkazkou a zamířil do suterénu budovy Organizace spojených národů, kde sídlilo vedení instituce, pro niž pracoval už tři roky. Tam odemkl svoji skříňku, vytáhl modrou uniformu příslušníka bezpečnostních sil OSN i se služebním opaskem a mosaznou plackou, jež v něm dosud vyvolávala příval hrdosti, a převlékl se na směnu. Pak zamířil do zbrojnice pro služební zbraň. Předložil identifikační pamě=ovou kartu s fotografií a převzal Glock ráže 9 mm, standardní zbraň většiny příslušníků tohoto miniaturního policejního sboru pověřeného ochranou mezinárodního teritoria, jímž byl pozemek OSN a všechno na něm. Felipe z pouzdra na opasku vyjmul náboje a opatrně nabíjel. Mířil přitom do nabíjecího sudu tak, aby případný náhodný výstřel šel do bezpečného prostoru. Když zbraň zasunul do pouzdra na opasku, na němž visel obušek P38 s rukojetí, pepřový sprej a pouta, zamířil do suterénní pohotovostní míst9