Îít ze dne na den - zlom
9.9.2010
20.53
Stránka 9
1 B
yl krásný červnový den. Slunce zvolna stoupalo nad město a Coco Barringtonová je pozorovala ze své terasy, pohodlně natažená na oprýskaném a pochroumaném lehátku, které koupila na jednom z garážových výprodejů. Seděla, dívala se na růžové a oranžové šmouhy na nebi a popíjela přitom teplý čínský čaj. Celý výjev sledovala s bohorovným klidem dřevěná, povětřím omšelá socha buddhistické bohyně soucitu Kuan-jin. Povzneseně si prohlížela tu hezkou mladou ženu s kaštanovými vlasy, jak si vychutnává úsvit a sluneční paprsky počínajícího léta propůjčují okouzlující měděný nádech jejím dlouhým vlnitým kadeřím. Coco měla na sobě starou flanelovou noční košili se stěží patrným srdíčkovým vzorem a byla naboso. Sochu dostala před časem jako dárek a moc si jí považovala. Její dům se nacházel na jedné z náhorních rovin v Bolinasu s výhledem na oceán a na úzkou pláž, která se prostírala pod ní. Přesně tohle Coco chtěla. Život v malé zapadlé osadě, vzdálené necelou hodinu od San Franciska, i tamní sousedské vztahy jí v osmadvaceti letech dokonale vyhovovaly. Bylo velkorysé nazývat místo, kde bydlela již čtvrtý rok, domem. Šlo spíš o venkovské stavení. Její matka a sestra se o něm vyjadřovaly jako o kůlně, případně – to když byly zrovna dobře naladěné – jako o chatě. Nedokázaly pochopit, co tam Coco drží ani jak něco takového může snášet. Život v Bolinasu totiž považovaly za naplnění nejhorší noční můry. Její matka už vyzkoušela 9