Vladimir Nabokov: Pozvání na popravu / ukázka

PASEKA

Vladimir Nabokov Pozvání

na popravu

PŘELOŽIL PAVEL DOMINIK

Vychází s podporou Ministerstva kultury České republiky

INVITATION TO A BEHEADING

Copyright © 1959, Vladimir Nabokov

All rights reserved

Translation © Pavel Dominik, 2025

Epilogue © Richard Müller, 2025

ISBN 978-80-7637-585-7

Comme un fou se croit Dieu, nous nous croyons mortels.

Delalande: Discours sur les ombres

Rozsudek smrti byl v souladu se zákonem oznámen

Cincinnatovi C. šeptem. Všichni povstali a vyměňovali si úsměvy. Šedovlasý soudce sklonil rty k jeho uchu, zalapal po dechu, sdělil zprávu a zvolna, jako by se odlepoval, se odtáhl. Poté Cincinnata odvezli zpátky do pevnosti. Cesta se vinula kolem jejího skalnatého úpatí a zmizela pod branou jako had ve skulině. Cincinnatus byl klidný, avšak cestou dlouhými chodbami ho podpírali, neboť našlapoval nejistě jako děcko, které se sotva naučilo chodit, nebo jako by se měl propadnout po způsobu člověka, jemuž se zdálo, že chodí po vodě, když vtom zapochyboval: copak je to vůbec možné? Žalářníkovi Rodionovi trvalo dlouho, než odemkl dveře Cincinnatovy cely – obvyklá patálie, zase měl špatný klíč. Dveře konečně povolily. Uvnitř už čekal obhájce, seděl na kavalci, po ramena pohroužený v myšlenkách, bez fraku (zapomenutého na ohýbané židli v soudní síni – byl horký, skrznaskrz azurový den), a když přivedli vězně, nedočkavě vyskočil. Cincinnatovi však nebylo do řeči. Nevadila mu ani samota v cele se špehýrkou připomínající díru v boku bárky – prohlásil, že chce být sám. Všichni se uklonili a odešli.

Blížíme se tedy ke konci. Pravá, dosud nenačatá část románu, kterou jsme během rozkošnického čtení lehounce ohmatávali a maně si ověřovali, kolik nám ještě zbývá (a našim prstům nepřestávala dělat radost pokojná, spolehlivá tloušťka), kdovíproč zničehonic zhubla: pár minut rychlého čtení, už dolů z kopce, a vzápětí – ta hrůza! Hromádka třešní červenavě a lepkavě se černajících před námi se znenadání proměnila v jednotlivé peckovice: támhleta s jizvou je nahnilá, tahle se scvrkla, seschla okolo pecky (a ta poslední je zaručeně tvrďoučká, ještě nedozrálá).

Ta hrůza! Cincinnatus si sundal hedvábnou kazajku, oblékl si župan, chvíli podupával, aby přemohl třas, a začal přecházet po cele. Na stole se bělel čistý list papíru a na pozadí té bělosti se zřetelně rýsovala krásně ořezaná tužka, dlouhá jako život kohokoli jiného kromě Cincinnata, s ebenovým leskem na všech šesti ploškách. Osvícený potomek ukazováčku. Cincinnatus napsal: „A přesto jsem poměrně. Vždyť to finále jsem tušil to finále.“ Rodion stál za dveřmi a díval se špehýrkou s přísnou pozorností lodního kapitána. Cincinnatus ucítil mrazení v zátylku. Přeškrtl, co napsal, a začal zvolna stínovat, dokud se nevyloupl zárodek ornamentu, který se postupně rozvinul a svinul v beraní roh. Ta hrůza! Rodion hleděl modrým kukátkem na stoupající a klesající horizont. Komu se zvedl žaludek? Cincinnatovi. Zbrotil se potem, všechno potemnělo, cítil kořínek každého vlásku. Odbily hodiny – čtyřikrát nebo pětkrát – s vibracemi, ozvěnami vibrací a odrazy ozvěn, jak se sluší na kasemata. Pavouk – úředně schválený společník vězňů – se na hbitých nožkách spustil po vlákně ze stropu. Na zeď však nikdo neklepal, neboť Cincinnatus byl zatím jediným vězněm (v tak obrovské pevnosti!).

Chvíli nato přišel žalářník Rodion a nabídl mu, že si s ním zatančí valčík. Cincinnatus souhlasil. Začali kroužit. Klíče na koženém opasku řinčely, Rodion byl cítit mužikem, tabákem a česnekem, pozpěvoval si a supěl do zrzavých vousů, rezavé klouby mu vrzaly (ach, kde jsou ty časy – ztloustl, zadýchává se). Vyneslo je to na chodbu. Cincinnatus byl mnohem menší než jeho taneční partner. Cincinnatus byl lehký jako list. Vítr valčíku mu rozechvíval světlé konečky dlouhých, ale řídkých knírů a velké průzračné oči se dívaly úkosem, jak tomu bývá u bojácných tanečníků. Na dospělého muže byl skutečně velmi drobného vzrůstu. Marfinka říkávala, že ji jeho boty tlačí.

V ohybu chodby stál další strážný, bezejmenný, s puškou, na obličeji psí masku s tlamou z gázy. Obkroužili ho a vpluli zpátky do cely, a Cincinnatovi okamžitě přišlo líto, že přátelské objetí mdloby netrvalo déle. S banální ponurostí opět odbily hodiny. Čas plynul aritmetickou řadou: bylo osm. Ukázalo se, že na ošklivé okénko dosáhne západ slunce; po boční stěně se táhl ohnivý kosodélník. Celu zaplnily až po strop oleje soumraku, obsahující nezvyklé pigmenty. Nabízí se tedy otázka: co je to tam napravo ode dveří – malba krutého koloristy, nebo nějaké jiné okno, ozdobně malované, jaké se dnes už nevidí? (Na stěně ve skutečnosti visel list pergamenu se dvěma sloupci podrobného „vězeňského řádu“; ohnutý roh, červené verzálky nadpisu, viněty, starodávný erb města – totiž vysoká pec s křídly – poskytovaly potřebný materiál večerním odleskům světla.) Nábytek v cele sestával ze stolu, židle a kavalce. Oběd (odsouzeným na smrt náležela stejná strava jako dozorcům) dávno stydl na zinkovém tácu. Už se úplně setmělo. Místnost náhle zaplnilo zlatavé, hutné elektrické světlo.

Cincinnatus spustil nohy z kavalce. V hlavě, od zátylku ke spánku, se mu po úhlopříčce převalila kuželková koule, strnula a rozjela se zpět. Mezitím se otevřely dveře a vstoupil ředitel věznice.

Na sobě měl jako obvykle redingot a držel se znamenitě zpříma, hruď vypjatou, jednu ruku zastrčenou za klopu, druhou založenou za zády. Lebku mu hladce obepínala dokonalá paruka, černá jako smola, s voskovitou pěšinkou. Jeho tvář, vybranou bez lásky, s tučnými zažloutlými lícemi a poněkud zastaralým systémem vrásek svým způsobem oživovaly dvě, a pouze dvě vypoulené oči. Plynulým pohybem nohou ve sloupkovitých kalhotách přešel od stěny ke stolu, skoro až ke kavalci, kde navzdory

své úctyhodné hmotnosti s klidem zmizel, rozplynul se ve vzduchu. Za minutu se však dveře se známým zavrzáním opět otevřely a – na sobě jako obvykle redingot, hruď vypjatou – vešel zase on.

„Když jsem se z důvěryhodného zdroje dozvěděl, že dneska se rozhodlo o vašem osudu,“ spustil medovým basem, „považoval jsem za svou povinnost, vážený pane…“

Cincinnatus řekl: „Laskav. Jste. Velmi.“ (Tohle se musí ještě uspořádat.)

„Jste velmi laskav,“ řekl, poté co si odkašlal, jakýsi dodatečný Cincinnatus.

„Milost,“ zvolal ředitel, nedbaje netaktnosti toho slova. „Milost! Odpusťte! Povinnost. Já vždycky. Ale proč, račte prominout, jste se nedotkl jídla?“

Ředitel sundal pokličku a zvedl k svému citlivému nosu misku s vystydlým ragú. Dvěma prsty vybral kousek bramboru a jal se ho s vervou žvýkat, ale současně už si obočím vybíral cosi v druhé misce.

„Nevím, jakou lepší stravu byste si představoval,“ řekl nelibě, prudce si povytáhl praskající manžety a usedl ke stolu, aby si ve větším pohodlí pochutnal na piškotovém nákypu.

Cincinnatus řekl: „Přece jen bych rád věděl, jestli to potrvá ještě dlouho.“

„Výborný sabayon! Takže vy byste přece jen rád věděl, jestli to potrvá ještě dlouho. Bohužel to nevím ani já.

Mě informují vždycky až na poslední chvíli; už jsem si mockrát stěžoval a mohu vám ukázat veškerou korespondenci na to téma, pokud vás to zajímá.“

„Takže to může být třeba i zítra ráno?“ zeptal se Cincinnatus.

„Pokud vás to zajímá,“ řekl ředitel. „… Ano, vyloženě lahodné a vydatné, to vám tedy povím. A nyní, pour la

digestion, mi dovolte, abych vám nabídl cigaretu. Nemějte strach, přinejhorším je to teprve předposlední,“ zavtipkoval.

„Neptám se ze zvědavosti,“ řekl Cincinnatus. „Je pravda, že zbabělci jsou vždycky zvědaví. Já vás ale ujišťuji, že… že i když nedokážu potlačit zimnici a tak podobně –nic to neznamená. Jezdec nemůže za třesavku koně. Chci vědět, kdy k tomu dojde, jelikož protivahou rozsudku smrti je vědomí, kdy přesně člověk zemře. Přepych je to velký, ale zasloužený. Mě však ponechávají v nevědomosti, kterou může snést jen ten, kdo je na svobodě. A ještě něco: v hlavě mám spoustu plánů, které byly v různých obdobích započaty a přerušeny… Nebudu se jim prostě věnovat, pokud mi do popravy nezbude dostatek času, abych je mohl náležitě dokončit. Tak proto…“ „Ale prosím vás, přestaňte brblat,“ ozval se nedůtklivě ředitel. „Zaprvé je to proti předpisům, zadruhé – nemluvím snad tatarsky, abyste mi nerozuměl, tak vám opakuju: já to nevím. Mohu vám jen říct, že příjezd vašeho osudového druha se očekává každým dnem; a ten až přijede, odpočine si a zabydlí se, bude ještě muset vyzkoušet nástroj, pokud si ovšem nepřiveze svůj vlastní, což je velmi, velmi pravděpodobné. Co tabáček? Není moc silný?“

„Ne,“ odpověděl Cincinnatus a duchem nepřítomně pohlédl na svou cigaretu. „Jen se mi zdá, že podle zákona… asi ne vy, ale městský správce je povinen…“

„Tak jsme si popovídali, a stačí,“ řekl ředitel. „Vlastně tady nejsem od toho, abych poslouchal nářky, ale proto…“ Mrkaje, prohledal postupně všechny kapsy a nakonec vytáhl ze záňadří list linkovaného papíru, očividně vytrženého ze školního sešitu.

„Není tu popelník,“ všiml si, šermuje cigaretou, „co se dá dělat, utopíme ji ve zbytku omáčky… Tak. Světlo je

možná trochu ostré. Snad kdybychom… No nevadí, bude to muset stačit…“

Rozložil list, a přes brýle s kostěnými obroučkami, které si nenasadil, ale pouze je držel před očima, začal zřetelně číst:

„‚Vězni! V tuto slavnostní chvíli, kdy se k tobě upírají…‘

Asi bychom měli raději povstat,“ znepokojeně přerušil sám sebe a zvedl se ze židle.

Cincinnatus také vstal.

„‚Vězni, v tuto slavnostní chvíli, kdy se k tobě upírají zraky všech a tví soudcové jásají a ty se připravuješ na mimovolné tělesné pohyby, které následují okamžitě po oddělení hlavy, se k tobě obracím s několika slovy na rozloučenou. Připadl mi úkol – a já na to nikdy nezapomenu – zajistit ti po dobu tvého pobytu ve vězení veškeré pohodlí, jaké umožňuje zákon. Proto velmi rád věnuji všemožnou pozornost jakémukoli projevu tvého vděku, nejlépe však písemně a po jedné straně papíru.‘“

„Tak,“ řekl ředitel, skládaje brýle. „To je vše. Nebudu vás déle zdržovat. Pokud budete něco potřebovat, ozvěte se.“

Usedl ke stolu a začal rychle psát, dávaje tím najevo, že audience skončila. Cincinnatus vyšel ven.

Na zdi chodby dřímal Rodionův stín, shrbený na stínu stoličky, a jen letmo, na okraji, se proti světlu rýsovalo pár ryšavých chloupků. O něco dál, u ohybu zdi, si druhý dozorce sundal předpisovou masku a rukávem si utíral obličej. Cincinnatus se vydal dolů po schodech. Kamenné stupně byly úzké a kluzké, s nehmatnou spirálou přízračného zábradlí. Když sešel dolů, znovu se vydal chodbami. Dveře se zrcadlově obráceným nápisem „Kancelář“ byly dokořán; na kalamáři se leskl odlesk luny a pod stolem zběsile šustil a šramotil koš na odpadky: musela do něj spadnout myš. Poté co minul ještě mnohé dveře, zakopl,

poskočil a octl se na nevelkém dvoře, plném různých kousků rozloženého měsíce. Té noci bylo heslem mlčení –a voják u brány odpověděl mlčením na mlčení Cincinnatovo a pustil ho; a u všech dalších bran to bylo stejné. Nechal za sebou mlhavou masu pevnosti a začal klouzat dolů po strmém, rosou pokrytém pažitu, došel k popelavé pěšině mezi útesy, dvakrát, třikrát přešel zákruty hlavní silnice – která se poté, co konečně setřásla poslední stín pevnosti, rozběhla rovněji a volněji – a po filigránovém mostě klenoucím se přes vyschlou říčku vkročil do města. Vystoupal do mírného svahu, zahnul doleva na Sadovou a přehnal se kolem šedě kvetoucích keřů. Kdesi se zablesklo osvětlené okno; za nějakým plotem zachřestil řetězem pes, ale nezaštěkal. Vánek se snažil, seč mohl, osvěžit holou šíji uprchlíka. Občasný závan libé vůně napovídal, že nedaleko jsou Tamařiny sady. Jak dobře znal ten veřejný park! Tam, kde se Marfinka, ještě před svatbou, děsila žab a chroustů… Tam, kde se dalo, když už se život zdál k nesnesení, s kaší rozžvýkaného šeříku v ústech a slzami v očích… Zelené travnaté Tam, tamní návrší, tesklivé rybníčky, tamtamy vzdáleného orchestru… Odbočil na Matuchinovu, kolem trosek staré továrny, pýchy města, kolem šeptajících lip, kolem slavnostně naladěných bílých domků zaměstnanců telegrafní společnosti, věčně oslavujících něčí jmeniny, a vyšel na Telegrafní. Odtud se táhla do kopce úzká ulička a znovu zdrženlivě zašeptaly lípy. Ve tmě parčíku, zřejmě na lavičce, spolu tiše rozmlouvali dva muži. „Dyť se mejlí,“ řekl jeden. Druhý odpověděl nesrozumitelně a z úst obou se vydralo cosi jako vzdech, zcela přirozeně se mísící s šumem listoví. Cincinnatus vyběhl na kruhové náměstíčko, kde měsíc strážil známou sochu básníka, která vypadala jako sněhulák – krychle hlavy, nohy slepené k sobě – a po několika

dalších kvapných krocích se octl na své ulici. Napravo vrhal měsíc na zdi stejných domů nestejné obrazce větví, takže Cincinnatus poznal svůj dům pouze podle výrazu stínů, podle nosní přepážky mezi okny. Marfinčino okno v horním patře bylo tmavé, ale otevřené. Děti určitě spaly na hrbonosém balkóně – cosi se tam bělalo. Cincinnatus vyběhl po schodech ke dveřím, strčil do nich a vešel do své osvětlené cely. Otočil se, ale už byl zamčený. Ta hrůza!

Na stole se leskla tužka. Na žluté stěně seděl pavouk.

„Zhasněte!“ křikl Cincinnatus. Ten, co ho sledoval špehýrkou, zhasl. Tma a ticho začaly splývat, zasáhly však hodiny, odbily jedenáctkrát, zamyslely se a odbily ještě jednou, a Cincinnatus ležel naznak a civěl do tmy, kde se tiše rozsypaly a postupně pohasínaly světlé tečky. Tma a ticho zcela splynuly. Právě tehdy a teprve tehdy (to jest vleže naznak na vězeňském kavalci, po půlnoci, po hrůzném, neuvěřitelně hrůzném, prostě ti ani nedokážu vyložit, jak hrůzném dni) Cincinnatus C. jasně vyhodnotil svou situaci. Nejprve se na černém sametu, jímž jsou v noci zespodu potažená víčka, objevil jako v medailónku Marfinčin obličej: panenkovský ruměnec, lesklé, dětsky vypouklé čelo, řídké, šikmo stoupající obočí vysoko nad kulatýma hnědýma očima. Zamrkala a otočila hlavu; měkkou, smetanově bílou šíji zdobila černá sametka a sametové ticho šatů, dole rozšířených, splývalo s tmou. Tak ji nyní viděl v publiku, když ho přivedli k čerstvě natřené lavici obžalovaných, na niž si netroufal usednout – stoupl si vedle ní, a přesto měl ruce upatlané od smaragdové barvy, a novináři lačně fotili otisky prstů, jež zanechal na opěradle lavice. Viděl jejich napjatá čela, viděl křiklavě barevné kalhoty manekýnů, zrcátka a šanžánové šály módedam; tváře však byly nezřetelné, ze všech diváků

mu uvízla v paměti pouze Marfinka s kulatýma očima. Obhájce a prokurátor, oba nalíčení a velmi si podobní (zákon vyžadoval, aby to byli nevlastní bratři se společnou matkou, takoví však nebyli pokaždé po ruce, proto se sahalo po líčidlech), ze sebe s virtuózní rychlostí vysypali těch pět tisíc slov přidělených každému z nich. Mluvili střídavě a soudce sledující ty svižné výměny otáčel hlavou doprava a doleva, a všechny ostatní hlavy dělaly totéž –jenom Marfinka, mírně pootočená, seděla nehnutě jako udivené dítě a upírala oči na Cincinnata, stojícího vedle zářivě zelené parkové lavičky. Obhájce, zastánce klasické dekapitace, hravě zvítězil nad nápaditým prokurátorem a soudce pak případ shrnul.

Úryvky těch řečí, v nichž jako bubliny stoupaly a praskaly výrazy „průzračnost“ a „neproniknutelnost“, nepřestávaly znít Cincinnatovi v uších a šumění krve se měnilo v potlesk, a Marfinčina medailónková tvář zůstávala v jeho zorném poli a vybledla teprve v okamžiku, kdy soudce – který se přiblížil tak těsně, až se na jeho velkém snědém nose daly rozeznat rozšířené póry, z nichž jeden, na samém konci, vypučel osamělým, ale dlouhým chlupem – pronesl vlhkým šepotem zákonem stanovenou obraznou větu, jejíž skutečný význam znal každý školák: „S laskavým svolením publika vám bude na hlavu naražen červený cylindr.“

„Vždyť jsem vytvořený tak pečlivě,“ přemýšlel ve tmě plačící Cincinnatus. „Zakřivení mé páteře je vypočteno tak dobře, tak tajuplně. V lýtkách cítím tolik pevně namotaných verst, které bych mohl v životě ještě naběhat.

Hlava mi sedí tak pohodlně…“

Hodiny odbily půl kdovíkolikáté.

Ranní noviny, které mu s šálkem vlažné čokolády přinesl Rodion, místní plátek Dobré ránko a serióznější Hlas veřejnosti, jako vždy hýřily barevnými fotografiemi. V prvních objevil průčelí svého domu: děti se dívají z balkónu, tchán z okna kuchyně, fotograf z Marfinčina okna; v druhých se nacházel známý pohled z tohoto okna na zahrádku s jabloní, otevřenou brankou a postavou fotografa pořizujícího snímek průčelí. Krom toho našel na dvou snímcích i sebe, zachyceného v dobách svého krotkého mládí.

Cincinnatus byl synem neznámého pasanta a dětství strávil ve velkém domově za řekou Strop (teprve v době, kdy mu táhlo na třicet, se náhodou seznámil se štěbetavou, drobounkou, napohled stále tak mladou Cecílií C., která ho počala jedné noci na Rybnících, když byla ještě mladičkou dívenkou). Od nejútlejšího věku, kdy nějakým zázrakem pochopil, že je v nebezpečí, se Cincinnatus důkladně zdokonaloval ve skrývání jisté své zvláštnosti. Nepropouštěl cizí paprsky, a proto – v klidovém stavu –působil v tom světě duší, v němž byly jedna pro druhou průzračné, podivným dojmem osamělé temné překážky; naučil se však průhlednost předstírat, a to pomocí složitého systému jakýchsi optických klamů, ale stačilo se na chvíli zapomenout, chvíli přestat pozorně sledovat sebe i otáčky důmyslně nasvícených plošek své duše, a hned se strhl poplach. Jeho vrstevníci ho v plném proudu společných her náhle opouštěli, jako by vycítili, že jeho jasný pohled a modravé skráně jsou jen zastírací manévr, že Cincinnatus je ve skutečnosti neprůhledný. Stávalo se, že učitel uprostřed náhle nastalého ticha, v rozmrzelých rozpacích, shrnul a svraštil všechny zásoby kůže okolo očí, dlouze se na něho zahleděl a nakonec se zeptal:

„Co se děje, Cincinnate?“

Tehdy se Cincinnatus pokaždé vzchopil, vzal se do hrsti, přitiskl k hrudi a odnesl na bezpečné místo.

Bezpečných míst časem ubývalo, všude pronikalo přívětivé slunce veřejné péče a špehýrka ve dveřích byla umístěna tak, že v cele nebylo jediného bodu, který by pozorovatel za dveřmi nemohl probodnout pohledem. Cincinnatus proto nezmuchlal pestré noviny, nemrskl jimi na zem, jak to udělal jeho stín (stín, který provází každého z nás – i tebe, i mě, i támhletoho – a dělá to, co bychom v dané chvíli chtěli udělat my, ale nejde to…).

Cincinnatus velmi pokojně odložil noviny a dopil čokoládu. Hnědý škraloup pokrývající čokoládovou hladinu se na rtech proměnil ve svraštělý šlem. Potom si Cincinnatus oblékl černý župan (který mu byl dlouhý), černé pantofle s bambulkami, černou jarmulku – a začal chodit po cele, jak to dělal každé ráno od prvního dne svého uvěznění.

Dětství na trávnících periferie. Hráli si s míčem, na čuníka, na komára, na kozu, na malinu, na špačka… Byl lehký a hbitý, ale oni si s ním hráli neradi. V zimě se městské svahy pokrývaly hladkou vrstvou sněhu, a jak úžasné bylo svištět si to dolů na „skleněných“ saburovovských sáňkách. Jak rychle padala noc, když se ze sáňkování vraceli domů… Jaké hvězdy – jaké myšlenky a stesk nahoře – a jaká nevědomost dole. V mrazivé kovové tmě plála žlutým a červeným světlem jedlá okna; ženy v liščích kožiších přehozených přes hedvábné šaty přebíhaly přes ulici z domu do domu; po sněhem poprášených kolejích se proháněly elektrické vagonetky a na okamžik vyvolávaly zářivou vánici.

Hlásek: „Arkadiji Iljiči, podívejte se na Cincinnata…“ Nezlobil se na donašeče, jenže ti se množili, a jak dospívali, začali nahánět strach. Cincinnatus, který jim

připadal v podstatě temný, jakoby vyřezaný z krychlového sáhu noci, neproniknutelný Cincinnatus se otáčel sem a tam, jak se pokoušel lapat paprsky, s panickým chvatem se snažil stoupat si tak, aby se zdálo, že propouští světlo. Ti okolo něho si rozuměli hned, v půli slova, jelikož stejně nevládli takovými slovy, která by končila nečekaně, třeba archaickou ižicí proměňující se v prak či ptáka, s podivuhodnými následky. V malém zaprášeném muzeu na Druhém bulváru, kam ho brávali jako dítě a kam on sám později vodil své svěřence, se nacházely sbírky vzácných a krásných věcí – jenže všem obyvatelům města kromě

Cincinnata připadala každá právě tak omezená a průhledná jak oni sami jeden druhému. Co nemá jméno, neexistuje. Bohužel, všechno bylo pojmenováno.

„Bytí bezejmenné, realita bezpředmětná,“ přečetl si Cincinnatus na zdi v místě, kde ji zakrývaly dveře, když se otevřely.

„Věční oslavenci, vy mně…“ bylo napsáno jinde.

Více vlevo, energickým a úhledným rukopisem, bez jediné nadbytečné čáry: „Všimněte si, že když s vámi mluví…“ Dál to bylo bohužel smazáno.

Vedle, kostrbatým dětským písmem: „Pisatele budu pokutovat,“ a podpis: ředitel věznice.

Ještě se dala rozeznat jedna prastará, záhadná věta: „Vemte mi míru dřív, než umřu – pak už bude pozdě.“

„Mně každopádně míru vzali,“ řekl Cincinnatus a znovu se vydal na cestu, lehce poklepávaje klouby prstů o stěny. „Jenže mně se ještě umřít nechce! Duše se mi zavrtala do polštáře. Ach, nechce se mi! Až opustím teplé tělo, bude mi zima. Já nechci, počkejte, nechte mě, ať si ještě zdřímnu.“

Dvanáct, třináct, čtrnáct. Cincinnatovi bylo patnáct, když začal pracovat v hračkářské dílně, kam byl přidělen

kvůli svému malému vzrůstu. Po večerech se opájel starými knihami za doprovodu ospalého, podmanivého pleskání vlnek v plovoucí knihovně nesoucí jméno doktora Sineokova, který právě na tomto místě utonul v městské říčce. Brblání řetězů, šplouch, malá galerie s oranžovými abažúrky, šplouch, hladká hladina vody s lepkavým leskem luny – a v dálce, v černé pavučině vznosného mostu, míhající se světýlka. Později však drahocenné svazky začaly vlhkem trpět, takže nakonec nezbylo než říčku odvodnit a všechnu tu vodu odvést speciálně vykopaným kanálem do Stropi.

Při práci v dílně se dlouho mořil s důmyslnými hloupostmi a zabýval se výrobou hadrových loutek pro školačky – byl tam maličký vlasatý Puškin v bekeše a kryse podobný Gogol v pestré vestě, stařeček Tolstoj s tlustým nosem, v hrubém selském kabátě, a mnoho jiných, jako například Dobroljubov, zapnutý až ke krku, v brýlích beze skel. Cincinnatus si uměle vypěstoval slabost pro toto mytické devatenácté století a chystal se zcela ponořit do těch starožitných mlh a najít si v nich falešné útočiště, avšak jeho pozornost odvedlo něco jiného.

Tam, v té továrničce, pracovala Marfinka – s pootevřenými vlhkými rty mířila nití do ouška jehly: „Nazdar, Cincinnatíku!“ – a tak začaly ty opojné toulky v neobyčejně rozlehlých (natolik, že i vzdálené vrchy bývaly zamlžené z rozkoše své odlehlosti) Tamařiných sadech, kde vrby bezdůvodně pláčou do tří potoků, které se třemi kaskádami s nevelkou duhou nad každou z nich vrhají do jezera, v němž labuť pluje zavěšená do svého odrazu. Rovinaté loučky, rododendrony, dubové háje, veselí zahradníci v zelených holínkách, hrající si celý boží den na schovávanou; nějaká grotta, nějaká idylická lavička, na níž tři vtipálci zanechali tři úhledné hromádky (jen trik – atrapy

z nahnědo natřeného plechu), nějaký koloušek, který vyskočil do aleje a přímo před vašima očima se proměnil ve chvějivé sluneční skvrny – takové to byly sady! Tam, tam je Marfinčino šišlavé štěbetání, její nohy v bílých punčoškách a sametových střevíčcích, studená ňadra a růžové polibky chutnající po lesních jahodách. Kéž by odsud dohlédl – aspoň na vrcholky stromů, aspoň na vzdálený horský hřeben.

Cincinnatus si utáhl župan o trochu víc. Cincinnatus nadzvedl stůl, který se rozkřičel zlostí, a začal ho pozpátku táhnout za sebou: jak nerad, s jakým třesem se sunul po kamenné podlaze! Ten třes se přenesl do Cincinnatových prstů a do Cincinnatova patra, když odcouval k oknu (to jest k té stěně, kde se vysoko převysoko za mříží nacházel mírně se svažující výklenek s oknem). Spadla hlasitá lžička, roztančil se hrnek, rozkutálela se tužka, kniha sklouzla po knize. Cincinnatus zvedl vzpírající se židli na stůl. Nakonec vylezl nahoru sám. Samozřejmě neuviděl nic – jen rozpálené nebe s několika jemně dozadu sčesanými šedinami, zbytky po oblacích, jež nestrpěly blankyt. Cincinnatus mohl jen stěží dosáhnout až na mříž, za níž šikmo stoupal tunel okénka s další mříží na konci a její světelnou kopií na oprýskané strmé kamenné stěně. Tam, na straně, stejně úhledným a pohrdavým písmem jako jedna z napůl setřených vět, které četl předtím, stálo: „Není vidět nic, taky jsem to zkusil.“

Cincinnatus stál na špičkách a maličkýma ručkama, zcela zbělelýma námahou, se držel černých železných prutů, půlku obličeje měl pokrytou sluneční mřížkou, levý knír mu zlatě zářil a v každé ze zrcadlových zorniček se nacházela zlatá klícka, zatímco dole, zezadu, mu z příliš velkých pantoflů lezly paty.

„Koukám, že si chcete natlouct,“ řekl Rodion, který už celou půlminutu postával opodál a teď pevně sevřel nohu roztřesené židle. „No nic, nic, držím. Můžete dolů.“

Rodion měl chrpově modré oči a jako vždy překrásný ryšavý plnovous. Ta přitažlivá ruská tvář byla obrácena vzhůru k Cincinnatovi, který na ni šlápl bosou nohou, to jest šlápl na ni jeho stín, zatímco sám Cincinnatus už sestoupil ze židle na stůl. Rodion ho vzal do náruče jako nemluvně a opatrně ho snesl, načež s vrzáním připomínajícím hlas houslí odtáhl stůl na původní místo a usedl na jeho okraj – nohou, která visela ve vzduchu, klátil, druhou měl opřenou o podlahu v rádoby nonšalantní póze operních flamendrů ve scéně odehrávající se v krčmě, zatímco Cincinnatus se sklopenýma očima poškubával za šňůru županu a snažil se zadržet pláč.

Rodion zpíval basbarytonem, koulel očima a oháněl se prázdným hrnkem. Tuhle bujarou písničku zpívávala kdysi i Marfinka. Z Cincinnatových očí se vyřinuly slzy.

Na kterési nejvyšší notě Rodion prásknul hrnkem o zem a seskočil ze stolu. Dál už zpíval sborem, ač byl sám. Náhle zvedl obě ruce a vyšel ven.

Cincinnatus seděl na zemi a skrze slzy pohlédl nahoru, kde se odraz mříže přesunul. Pokusil se – posté – hnout stolem, jenže, bohužel, nohy byly odedávna přišroubované. Snědl fík a znovu začal chodit po cele.

Devatenáct, dvacet, dvacet jedna. Ve dvaadvaceti byl přemístěn do mateřské školy jako učitel kategorie F a tehdy se oženil s Marfinkou. Téměř téhož dne, co se ujal svých nových povinností (spočívajících v obveselování chromých, hrbatých a šilhavých dítek), na něho jedna důležitá osoba poslala udání druhého stupně. Opatrně, formou domněnky, v něm byla vyslovena myšlenka o Cincinnatově bytostné nelegálnosti. Současně s tímto

memorandem prověřili otcové města i staré stížnosti, podávané čas od času nejprozíravějšími z jeho kolegů v dílně. Předseda výchovného výboru a několik dalších činovníků se s ním jeden po druhém zavírali o samotě a podrobovali jej zákonem předepsaným zkouškám. Několik dní po sobě mu odpírali spánek a nutili ho k překotnému, nesmyslnému blábolení hraničícímu s blouzněním, nutili ho psát dopisy rozličným předmětům a přírodním jevům, přehrávat scénky z každodenního života a napodobovat různá zvířata, řemesla a neduhy. To všechno vykonal, to všechno vydržel – protože byl mladý, obratný, svěží, toužil žít – žít chvíli s Marfinkou. Neradi ho propustili a dovolili mu dál pracovat s dětmi nejnižší kategorie, kterých nebylo škoda – aby viděli, co z toho pojde. Bral je na procházky po dvojicích, otáčeje kličkou malé přenosné hrací skříňky, připomínající mlýnek na kávu – a o svátcích se s nimi houpal na houpačkách: celý chumel trnul, když letěl vzhůru, a pištěl, když padal dolů. Některé učil číst.

Mezitím ho Marfinka už v prvním roce manželství začala podvádět: kdekoli a s kýmkoli. Obvykle, když Cincinnatus přišel domů, si s jakýmsi uspokojeným úsměškem přitiskla ke krku baňatou bradu, jako by si dělala výčitky, hleděla úkosem počestnýma hnědýma očima a tiše zavrkala: „Marfinka to dneska zase dělala.“ Několik vteřin se na ni díval, dlaň přiloženou k tváři, jak to dělají ženy, a potom, neslyšně naříkaje, odcházel přes všechny pokoje, plné jejích příbuzných, a zamykal se v koupelně, kde dupal, pouštěl vodu a kašlal, aby přehlušil pláč. Někdy, aby se ospravedlnila, mu vysvětlovala: „Vždyť víš, jaká jsem hodňoučká: je to taková hloupost, a pro mužský taková úleva.“

Brzy otěhotněla – ale ne s ním. Porodila chlapečka, okamžitě otěhotněla znovu – a znovu ne s ním – a přivedla na

svět holčičku. Chlapec byl chromý a zlý; dívenka tupá, tlustá a skoro slepá. Kvůli svým vadám skončily obě děti v jeho školce a bylo zvláštní sledovat obratnou, souměrnou, růžovoučkou Marfinku, jak si odvádí domů toho mrzáčka a tu malou měchuřinu. Cincinnatus postupně ztratil ostražitost a jednou, na jakémsi veřejném shromáždění v městském parku, se náhle zvedla vlna vzrušení a kdosi hlasitě pronesl: „Občané, mezi námi je…“ – následovalo strašné, téměř zapomenuté slovo – a vítr se prohnal akáty – a Cincinnata nenapadlo nic lepšího než vstát, poroučet se a duchem nepřítomně trhat lístky z keřů u cesty. A deset dní nato byl zatčen.

„Patrně zítra,“ řekl Cincinnatus, pomalu se procházeje po cele. „Patrně zítra,“ řekl Cincinnatus, posadil se na kavalec a mnul si dlaní čelo. Paprsek zapadajícího slunce opakoval už známé efekty. „Patrně zítra,“ povzdechl si Cincinnatus. „Dnes bylo moc velké ticho, ale už zítra, brzy ráno…“

Chvíli všichni mlčeli: hliněný džbán s vodou na dně, který napájel všechny vězně světa; stěny, které se vzaly za ramena jako čtveřice neslyšným šepotem probírající tajemství čtverce; sametový pavouk, čímsi podobný Marfince; velké černé knihy na stole…

„Takové nedorozumění!“ řekl Cincinnatus a náhle vyprskl smíchy. Vstal, sundal si župan, jarmulku, pantofle. Sundal si plátěné kalhoty a košili. Sundal si hlavu jako paruku, sundal si klíční kosti jako ramenní popruhy, sundal si hrudní koš jako kroužkové brnění. Sundal si bedra, sundal si nohy, sundal si ruce jako rukavice a odhodil je do kouta. To, co z něj zbylo, se postupně rozpustilo a jenom neznatelně zbarvilo vzduch. Zprvu si chlad prostě užíval; potom, plně ponořen do svého tajného milieu, začal v něm volně a radostně…

Zahřměl železný hrom petlice a Cincinnatus bleskově obrostl vším, co odhodil, včetně jarmulky. Žalářník Rodion přinesl tucet světle žlutých slív v kulatém, vinnými listy vystlaném košíku – dar ředitelovy ženy. Cincinnate, tvé zločinné prostocviky tě osvěžily.

3

Cincinnata probudil osudový hluk hlasů, které se ozývaly na chodbě.

Ačkoli se den předtím na takové probuzení připravil, se srdcem a dechem to přesto nebylo k vydržení. Cípem županu si přikryl srdce, aby nic nevidělo – tiše, to nic (jak se utěšuje malé děcko v okamžiku neuvěřitelného neštěstí) –, přikryl si srdce, mírně se nadzvedl a naslouchal. Na různých úrovních slyšitelnosti zaznívalo šoupání mnoha nohou; ozvaly se hlasy – také v mnoha vrstvách; jeden se náhle zvýšil s otázkou; jiný, blíž, odpověděl. Kdosi spěchal z hlubin, prohnal se kolem a sklouzl po kameni jako po ledu. Uprostřed toho hlaholu pronesl ředitelův bas několik slov, nesrozumitelných, ale nepochybně poroučivých. Nejstrašnější bylo, že celým tím ruchem pronikal dětský hlas – ředitel měl dcerku. Cincinnatus rozeznal kňouravý tenorek svého obhájce i Rodionovo hudrování… A opět se někdo v běhu na něco zvučně zeptal a někdo jiný zvučně odpověděl. Hekání, rachání, klapání, jako by někdo šmátral holí pod lavičkou. „Nenašli?“ zeptal se zřetelně ředitel. Kolem proběhly kroky. Kolem proběhly kroky. Proběhly a vrátily se. Cincinnatus už to nevydržel a spustil nohy na

zem: takže setkání s Marfinkou mu nepovolili… Mám se začít oblékat, nebo mě přijdou ustrojit? Ach, tak už dost, už pojďte…

Oni ho však napínali na skřipec ještě asi dvě minuty. Náhle se dveře otevřely a dovnitř klouzavě vpadl obhájce.

Byl rozcuchaný a zpocený. Žmoulal levou manžetu a těkal očima sem a tam.

„Ztratil jsem manžetový knoflíček,“ zvolal a dýchal rychle jako pes. „Musel jsem o něco… zachytit… když jsem byl s roztomilou Emičkou… nezbeda… na šosy se věší… pokaždé, když sem zajdu… a hlavně jsem slyšel, jak něco… ale nevěnoval jsem tomu… koukejte, řetízek, zřejmě… moc jsem si na něm zakládal… no co se dá dělat… možná bych ještě… slíbil jsem všem strážným… je to ale mrzutost…“

„Hloupý omyl, z ospalosti,“ hlesl Cincinnatus. „Špatně jsem si vyložil ten povyk. To není dobré na srdce.“

„Ale ne, děkuju, to nic, tím se netrapte,“ roztržitě zamumlal obhájce. A očima doslova pročesával kouty cely. Bylo zřejmé, že ztráta té vzácné věcičky ho mrzela. Bylo to zřejmé. Ztráta věcičky ho mrzela. Věcička je vzácná. Je ze ztráty té věcičky mrzutý.

Cincinnatus s tichým zasténáním opět ulehl. Ten druhý usedl v nohách kavalce.

„Šel jsem k vám,“ řekl obhájce, „a byl jsem tak veselý, plný života… Ale teď mě ta hloupost rozladila – je to koneckonců hloupost, viďte, jsou přece důležitější věci. Tak jak se cítíte?“

„Dostal jsem chuť na důvěrný rozhovor,“ odpověděl

Cincinnatus se zavřenýma očima. „Chci se s vámi podělit o některé závěry, k nimž jsem dospěl. Jsem tady obklopen jakýmisi ubohými přízraky, ne lidmi. Týrají mě tak, jak mě mohou týrat pouze nesmyslné přeludy, zlé sny, bahno

blouznění, havěť nočních můr – a všechno, co se tady vydává za skutečný život. Teoreticky by se člověk chtěl probudit. Jenže já se nemohu probudit bez cizí pomoci, a přitom se té pomoci hrozně bojím, vždyť i moje duše zlenivěla a zvykla si na těsnou zavinovačku. Ze všech přízraků, které mě obklopují, jste vy, Romane Vissarionoviči, asi nejubožejší, ale na druhou stranu – vzhledem k vašemu logickému postavení v našem vymyšleném každodenním životě – jste svým způsobem mým rádcem, ochráncem…“

„K vašim službám,“ řekl obhájce, potěšený, že Cincinnatus se konečně rozmluvil.

„Chtěl bych se vás tedy na něco zeptat: z jakého důvodu mi odmítají sdělit přesné datum popravy? Okamžik – ještě jsem neskončil. Takzvaný ředitel se vyhýbá přímé odpovědi a vymlouvá se na to, že… Okamžik! Zaprvé chci vědět, na kom závisí stanovení termínu. Zadruhé chci vědět, jak z té instituce nebo osoby nebo skupiny osob vymáčknout něco kloudného…“

Obhájce, který se ještě před chvílí nemohl dočkat, až se ujme slova, teď kdovíproč mlčel. Jeho nalíčená tvář s tmavomodrým obočím a dlouhým zaječím pyskem neprozrazovala žádnou zvláštní myšlenkovou činnost.

„Nechte tu manžetu,“ řekl Cincinnatus, „a zkuste se soustředit.“

Roman Vissarionovič trhavě změnil polohu těla a sepnul nervózní prsty. Trpce si posteskl:

„Tak přesně za ten tón…“

„Mě popraví,“ řekl Cincinnatus. „Já vím. Dál!“

„Mluvme o něčem jiném, snažně vás prosím,“ zvolal Roman Vissarionovič. „To ani teď nedokážete nepřekračovat meze toho, co se smí? Tohle je opravdu strašné, je to nad mé síly. Zastavil jsem se u vás jen proto, abych se zeptal, jestli nemáte nějaká přání, na která máte podle

zákona nárok… například“ (tu jeho tvář ožila) „nepřál byste si třeba vlastnit v tištěné podobě proslovy, které zazněly u soudu? V případě takového přání musíte v co nejkratší době podat patřičnou žádost, kterou bychom teď spolu sepsali, s podrobným zdůvodněním, kolik těch kopií vlastně požadujete a za jakým účelem. Mám zrovna volnou hodinku, tak to udělejme, moc vás prosím! Připravil jsem dokonce speciální obálku.“

„Možná, pro zajímavost…“ řekl Cincinnatus, „ale nejprve… Copak se opravdu nedomůžu odpovědi?“

„Speciální obálku,“ zopakoval obhájce, aby ho zlákal.

„Dobře, sem s ní,“ řekl Cincinnatus a roztrhal tlustou, nadívanou obálku na kudrnatící se kousky.

„Tak to jste neměl,“ vykřikl téměř s pláčem obhájce. „To jste neměl. Uvědomujete si, co jste udělal? Třeba tam byl příkaz k prominutí trestu. Další už nedostaneme!“

Cincinnatus sebral hrst útržků a pokusil se sestavit aspoň jednu souvislou větu, jenomže všechno bylo pomíchané, znetvořené, rozložené.

„Tohle děláte pořád,“ zakvílel obhájce, tiskl si dlaněmi spánky a přecházel po cele. „Možná jste teď měl v rukou svou záchranu, a vy jste ji… To je strašné! Tak co mám s vámi dělat? Všechno je ztraceno… A tak jsem si liboval…

Tak jsem vás připravoval…“

„Smím?“ zeptal se protáhlým hlasem ředitel, když pootevřel dveře. „Nebudu rušit?“

„Prosím, Rodrigu Ivanoviči, prosím,“ řekl obhájce, „jen račte dál, drahý Rodrigu Ivanoviči, prosím. Jen tady není zrovna moc veselo…“

„Tak co, jak se dneska daří našemu milému odsouzenci?“ zažertoval elegantní, impozantně působící ředitel, když mačkal ve svých masitých nachových tlapách

Cincinnatovu studenou ručičku. „Všechno v pořádku?