Issuu

Nostalgie si bere vás

Adam Tomáš

Paseka

Vydáno s laskavou podporou Ministerstva kultury České republiky

Obsah

115

Proč jen jsem tak nedůvěřivý k cizím lidem? Ten pouličník se štěstím mi říkal pravdu a já mu nevěřil. Prej: „Jasně že si dáme pozor, samozřejmě že si dáme jen čtvrtku, ano, jsme si vědomi rizika.“ Teď, když se kolem sebe rozhlédnu, musím uznat, že jsem úplně na hadr. Ne každý pochybný farmaceut si chce udělat reklamu. Někteří jsou prostě dobráci, kterým hákování v továrně nic neříká, a tak naplnili kapsy, pořídili dva telefony a hurá do víru, do malstrómu společnosti, která tak dychtí po volných pádech skrze vlastní mysl... Dobrák jeden, dobrák jeden... Měl bych se vzpamatovat, támhle stojí šílenství a střílí. Na mě si ale nepřijde, já jsem tu šéf a mohu si dělat, co chci. Pálí znova a lépe a vyvádí mě tím z omylu. Cítím, že se ve mně cosi zlomilo, a volám mámu, kterou se stal ten večer Martin. „Pojď sem, nebo přísahám, že skočím z okna!“ Čas se ohýbá jako plastová skluzavka při termonukleárním výbuchu. Doslova ho vidím... Dělá si, co chce, ale hlavně se nekonečně táhne. Vtom se ozval Filip skrčený v rohu pokoje: „Martin utekl, kámo.“ „Děláš si srandu?“ vyjekl jsem. „Kéž by,“ vymňaukl Filip. Tak Martin vzal roha, prej toho na něj bylo moc, prej jsme na něj přenesli stav, prej ty hady viděl taky... Odebral jsem se k oknu. Barvy byly pestré, venku sněžilo jako v pohádce a u mě se schylovalo k poslednímu soudu. Co bylo sakra na Martina moc? Byl střízlivej, máma, pevnost racionality, a je fuč... Sakra, co je to za mamku, která opustí své nemocné děti. Jak je možný, že ty výjevy pekla viděl taky? Chvíli mi

to jezdilo hlavou, ale nakonec to nikam nevedlo, protože jsem najednou stál na parapetu a počítal, kolik je to metrů dolů plus kolik čerstvého sněhu stojí mezi mnou a dlažbou. Ostatní mě vyděšeně sledovali a s hrůzou v očích vycouvali z bytu. Neoblečení mi pak běhali pod oknem a splňovali definici každého vytripeného klišé, které existovalo. Nakonec jsem se vzpamatoval, nahmatal krabičku cigaret a nechal vše odplout do klidu zasněženého města. Za mými zády se nedělo nic zajímavého – až na ty vodopády krve, obří ústa na stropě a veverkohadí orgie. Strop si odkašlal a chystal se k proslovu. Hlas měl hřmotný jako ilegální španělská rachejtle: „Říkal jsem ti, ať mi tady ten prevít netaháš,“ ozvalo se od stropu a šílenství mezitím pobíhalo kolem a nespustilo mě z očí. Můj hněv mě obklopil jako štít a já sebral odvahu zakřičet: „Běž do hajzlu, ty stará konzervo!“ Veverky a hadi se najednou přestali píchat a spojili se do jakési postavy z béčkového hororu. Z toho výjevu mi zešedivěly tři vlasy, rázem vypadly, cupitaly pokojem a pryč z bytu. Postava se na mě vrhla a já se snažil být drsný a plivl jí do náznaku tváře. Poté mě celého pohltila a nastala tma. Tichem se rozléhal můj hlas s jednoduchým poselstvím: „Už bych tady neměl pořádat ty mejdany.“ Učit starého psa novým kouskům… Vědomí mě mezitím začalo opouštět a já se rozhodl napsat mu dopis. Nezabralo to, vědomí nasedlo do vlaku a teď na mě vystrkuje holý zadek. Tma se jeví hustší... Zavírám oči a opouštím se.

Zvonění tramvaje se protáhlo skulinou ve zdi a rozlepilo mi víčka. Mé tělo zevluje na koberci, zatímco mysl leží roztroušená po celém pokoji. Šílenství je pryč, ale pro jistotu jsem zkontroloval skříň a s pocitem lehkosti ji zase zavřel. Duševní panoptikum tedy definitivně opustilo prostor a mně nezbývalo nic jiného než přemýšlet, proč to starého tak pohoršilo. Ten oprýskaný pařez a jeho hláška „za nás to tak nebylo“. Člověk by přitom čekal, že bude ten smířlivější. Hotová časosběrná sonda moudrosti, bdělý průvodce generacemi plný pochopení. Ale ne, já chytl přezrálého cápka, který každé ráno přetváří můj odraz v zrcadle na postaršího muže v redingotu s cylindrem a monoklem. Reflexe časů, které zlatověkým snílkům vhání do očí slzy. Trochu jsem starého chápal, ale snažil jsem se mlčet a zachovat status quo. Kázání už se peklo a bylo cítit celým bytem, ale člověk na dojezdu potřebuje klid. Potit se a nechat chemikálie hezky vytéct z těla. V zrcadle jsem se opět nepoznal, ale bylo ticho, což mi na výsost vyhovovalo.

Některé části mysli se vytratily... Nevadí, nakonec se objeví, až se dám dohromady úplně. Bytové dveře se za mnou zabouchly a já klopýtal promrzlými ulicemi do práce. Linie mé chůze se jemně vlnila, ale to jsem mohl svést na neposolené chodníky či lehké fyzické postižení. Mohl bych být instagramovým horalem, kterému nevyšlo selfie? Nakonec mi ale došlo, že co je komu do toho.

V ulicích bylo podezřelé ticho, až mi z toho běhal mráz po zádech. V těch místech mi tuhl kabát. Že by už začal ten médii slibovaný konflikt, a mně nikdo nic neřekl? No jo, proč by mi to říkali. Každý ví, že mám podzim a podobám se kukle čekající na finální stádium. Podle biologů se to předposlední vyznačuje velmi protivným chováním, takže se mi radši všichni vyhýbají. Možná je to jen generální stávka společnosti! Představil jsem si ten manifest: „Jsme již unaveni z koexistence ve skupině, požadujeme více samoty, jen ať není příliš hlučná!“ Tento závěr mě celkem uspokojil a kostelní zvony se rozezněly – opět jdu pozdě. Přidal jsem do kroku a rozplýval se nad malými ledovými unikáty padajícími z nebe. Před recepcí mi došlo, proč jsou ulice prázdné – byla sobota, a to většina lidi nepracuje. Trochu jsem si zanadával a představil si sám sebe, jak se převaluju na koberci se slinou u pusy. Nakonec jsem se uklidnil, vytáhl telefon a zamířil k Martinovi – měl přece co vysvětlovat. Můj prst stiskl tlačítko, které nakoplo signál, ten se rozběhl po drátě a zakmital zvonkem. Martin vykoukl z okna a hodil mi klíče. Poté jsme si uvařili čaj, sedli na gauč v jeho pokoji a pustili hudbu. Provázen cigaretovým obláčkem se mi snažil vysvětlit, co se vlastně stalo... Bohužel tomu sám nerozuměl. Vše, co jsme mu popisovali, viděl taky... Pro Martina to ale bylo stokrát horší, protože si uvědomoval svou střízlivost. Nakonec mě varoval a řekl: „Jestli máš zbytek, tak to spláchni nebo prodej někomu, kdo tě sere.“ Pokýval jsem hlavou, zapálil si cigaretu a věděl, která bije – určitě to provedl starý. Mohlo se to stát komukoliv, takže jsme se k tomu nevraceli a já Martinovi povyprávěl

o své cestě do práce, načež mi doporučil, ať se nechám prohlédnout. Venku mezitím řádila metelice, která vyřadila z provozu pár úseků veřejné dopravy. Údajně nebyl nikdo fyzicky zraněn. Jak na tom byly duše, si netroufám tvrdit.

Vracel jsem se domů a viděl, jak nájemníci protějšího baráku vyklízejí ulici. Chudáci, museli ven zrovna v tomhle počasí. Na mém činžáku chyběla trocha omítky a některá okna byla popraskaná nebo úplně pryč. Při stoupání chodbou mě zastavila sousedka: „Máte štěstí, že jste tady nebyl, to vám byla zase hádka.“ Trochu jsem si povzdechl a poděkoval. Doma mě čekal rudý nápis na zrcadle. Vypadal jako ty vzkazy – vítej v klubu AIDS – ale stálo v něm: „Neudělal jsi revizi kotle, chceš mě zabít?“ „Kdo ví,“ prolétlo mi hlavou, přičemž jsem zvedl palec ke svému odrazu a nápis zmizel. Okna v bytě byla jako zázrakem celá a za nimi slunce skřípalo po ledové obloze někam za obzor. Měsíc tiše našlapoval, boty v rukou, aby se slunce ještě neotočilo a nezatlačilo jej zpět. Bylo zábavné sledovat dva věčné souputníky, ale únava si na mně začínala stlát. Natáhl jsem se na postel a bezvýznamně brouzdal po zdech sociálních sítí. Dům se malinko otřásl a já řekl: „Běž do hajzlu.“ Bytem se rozlezl silný hlas, jenže já byl připraven. Sáhl jsem do šuplíku a vytáhl špunty do uší. Domem však projel silný otřes, špunty mi vypadly a zakutálely se někam pod koberec. „Kurva,“ řekl jsem si pro sebe a ihned mi bylo vyčteno, že se toto slovo ve slušné mluvě nepoužívá. Tentokrát mi to bylo všechno u prdele a začal jsem hulákat. Nešlo mi to do palice. Měl v sobě X šlapek, koksařů, estébáků, mániček, a stejně remcá ohledně party lidí, kteří si chtějí malinko zameditovat. „Co to mělo včera být? Chceš, abychom vyskákali z oken, nebo co?“

„Nesporným faktem zůstává, že vše dobře dopadlo a nikdo nepřišel k úhoně.“ „Seš starý idiot, kterému nevadily stěny pokryté pohlavárským semenem, ale nedej bože, aby si člověk vzal trochu LSD.“ „Přesně tak, chemický prevít je to. Takové látky zde tolerovat nehodlám.“ „Možná bys to měl zkusit, třeba by ti to rozšířilo obzor.“ „Já nic rozšiřovat nepotřebuji, nemáš tušení, čeho jsem byl svědkem.“ Ach ano... Je to tady, teď mi bude vyprávět o Babylonské věži... Bylo to marný, tyhle hádky jsou vždycky stejný a končí tím, že se seberu a jdu s Martinem na pivo. Kmet pořád hulákal, ale já už si toho nevšímal. Starej pes umí jen kytici z rukávu, ale nedej bože, abyste u něj našli v klobouku králíka. Přehodil jsem přes sebe kabát a obul se. Starý mi ještě před nosem zabouchl dveře, ale já se koukl ke stropu, mrkl levým víčkem a rychlým švihem jsem se dostal na chodbu. Bylo to za mnou, mravokárce se vyřádil a já se vyřádit jdu. Všichni jsou spokojení.

Noc a ticho, to člověka nikdy neomrzí, zvlášť když mu kolem hlavy pomalu klesají obrovské vločky. Dosedají pěkně jedna na druhou a vržou pod botami, ozývají se tichem a lámou se o domy. Světlo se k nim lísá, vrní jako kočka a pak skáče k nebi a barví ho na oranžovo. Příležitostně ulicemi prolétne vítr a učeše všechny potulné duše, které přes sebe přehodí šál a předstírají, že už se netoulají. Mrazík ukájel své vandalské choutky a maloval po oknech a všechno působilo tak nějak harmonicky. Na chvíli jsem opustil svou kuklu a na obličeji mi vyrašila přátelská nálada. Nikdo to bohužel nevidí, protože jsou všichni zapadlí v hospodách a chlastají nebo jsou na nějaké kultuře či romantické večeři – je přece sobota večer. Jen já brouzdám a naslouchám tichým ulicím a kloužu po žulové dlažbě, která jednou skončí na štítu nebohého policisty. Rozhodně bude mít do penze cca dva večery a ta kostka se blbě odrazí – bude na místě mrtev. Chmury, za které může má kukla. Těším se na jaro, až ze mě opadne, a na léto, až ji ze sebe vypotím... Během té pohádkové nádhery mi úplně vypadlo, kde jsme se měli s Martinem sejít. Rozum mi napovídal, abych zkusil hospodu, kterou máme nejblíž. Přece jen šlo o pivo, nektar undergroundu. Vyplatilo se to, Martin už tam na mě čekal. Byl obdobně líný jako já a tou pohádkou by stejně dál nedošel. Kýč mu údajně nedělal dobře, a jak bojuje s šedí, mně říct nechtěl. Vždycky jen zavrčel: „Neřeknu, chtěl bys pak taky!“ Tím naše debata na toto téma skončila – pravda, vědět jsem to ani nepotřeboval, protože mám své krajinky, pohádku a protivnou kuklu. Začali jsme tedy pít a já mu řekl o své dnešní hádce se starým. Martin mi cynickým

tónem zopakoval, ať už se nechám konečně vyšetřit. Nevěřil mi, i když onu pověstnou duši skotačící v mém domě několikrát zažil. Nikdy jsem neměl sílu ani náladu ho přesvědčovat, a tak jsme se na to vykašlali a jednoduše pili. Cestou domů jsem někomu volal, ale už nevím komu. Zbylo mi z toho pár zmatených vzpomínek na prodavačku z fastfoodu, kterou jsem hrozivě ničil za to, že mi posledně nedala tatarku, i když jsem si ji zaplatil. V telefonu se pořád dokola ozývalo: „Cože?“ a já vlastně nechápal, co vůbec dělám. Pod botami mně ale hezky chroupal sníh a po krátkém souboji s vchodovými dveřmi jsem se nakonec dostal domů.

V neděli zakmital zvonek a poletoval bytem. Rozlepil jsem víčka a zjistil, že mám po celé posteli hranolky s kousky smaženého sýra a čínského zelí. Tatarka byla přítomná taky – alespoň něčeho jsem večer dosáhl. Trochu rozmrzele mířím ke dveřím a přemýšlím, kdo by to mohl být. A vida, pan Technik. Našim starším spoluobčanům se musí jedna věc nechat, neděle je pro ně biblická výmluva a pracující lid potřebuje pracovat – tak je to prý kdysi učili. „Dobrej den, pane T, vy si nedáte pokoj ani při neděli, co?“ začal jsem uctivě. Pan T zamračeně mlčel, pak vytáhl telefon a ukázal mi zprávu. Byla ode mě a nevypadala vůbec dobře, ale vyřešila se tím záhada mého nočního telefonátu. Chudák pan T, musel uprostřed noci poslouchat mé opilé žvatlání. Naštěstí je hluchý jak poleno, takže se zase tolik nestalo. Zamířil rovnou ke kotli. S obratností atleta v juniorce sundal kryt, narazil si na nos brýle o síle tisíců dioptrií a začal hvízdat do útrob přístroje. Ten mu skoro neslyšně odpovídal a pan T kýval hlavou a mračil se na mě. Vypadalo to, že mě nemá rád ani vlastní kotel. Vrtalo mi hlavou, jak je možné, že kotel slyší dokonale, ale na mou otázku, zda si dá vodu, odpovídá rok co rok stejně: „Co jsi mi to právě řekl, ty úchyle jeden?“ Fascinující, každý rok to samé, stejný slovosled, stejná situace. Mé zorné pole se obrátilo ke stropu: „Proč chceš každoročně toho dědka... Koukni na něj, vždyť přes ty popelníky nemůže nic vidět.“ „A přesně v tom je ono kouzlo,“ ozvalo se bytem, „tento starý mistr to dělá srdcem, zlatou láskou k řemeslu.“

„Nejsem si tak úplně jistý, zdali je to u plynového kotle výhoda.“ „To ani nemusíš, stačí, abych si tím byl jist já.“ Ano, ano, pomyslel jsem si, tvé rozhodnutí je svaté. Zapálil jsem si cigaretu a koukal, jak pan T píská a naslouchá. Náhle párkrát začichal, otočil se na mě, vytřeštil oči a vyjekl: „Vypadni s tím cigárem, než z tebe udělám dva malý.“ „Jak si přejete, pane T,“ vypadlo ze mě. Odebral jsem se do pokoje a dojedl zbytky včerejší večeře z postele. Když bylo po všem, vytáhl Technik formulář, který byl podepsán jeho krví. Čestně prohlašoval, že je kotel v pořádku. Dal mi papír, já mu dal 1500, které s náznakem uctivosti přijal, pak se sbalil a beze slova odešel.

Byl by to pokojný den, kdyby odpoledne nezačala další hádka. Slyšel jsem, jak na sebe nájemníci protějšího činžáku štěkají: „Mamo, seber děcka a jdeme pryč.“ Můj starý byl o dva roky mladší než dům přes ulici a nějak se nemohli vystát. Když se dostanou dva baráky do pře, to se bortí zdivo a praskají okna. Jednou jsem zkusil setrvat během hádky doma, ale nakonec jsem vyběhl na ulici a utrácel slova se sousedy. O čem se ty domy hádaly, nám zůstávalo skryto. Měly vlastní jazyk, který zněl jako němčina pod vodou. My nájemníci jsme si však zvykli a ulice se pokaždé proměnila v malý večírek. Někdo vzal várnice se svařákem, někdo grill, někdo maso. Utužily se tím sousedské vztahy a celá situace pak působila snesitelněji. Člověk si ale musel dávat pozor, aby nestál příliš blízko stěn – taková skleněná tabule či cihla tříštící se o hlavu není nic příjemného. Hádky trvaly průměrně hodinu, někdy se ale protáhly až na šest. To jsme se stihli tak zřídit, že nám dělalo problém vůbec odemknout vchodové dveře. Většina z nás pak usnula na různých mezipatrech a schodech. Tentokrát jsem se ale bujarého veselí nezúčastnil. Byla krásná zimní neděle a představa dvou starých bytovek, co po sobě řvou wasserněmčinou, mně nebyla příjemná. Ty hádky mi ale připadaly prospěšné – můžou být totiž podobné těm, co vedu se starým já, akorát že v tomto případě je on na mém místě. V takové situaci by si z nich mohl vzít nějaké ponaučení a snad by mě přestal dusit. Stejně je to zvláštní věc, to stáří... Jako bychom svého ducha a mysl zakopali v určitém bodě časové přímky a nechali tělo pokračovat samotné. Možná v tom je nějaké zvláštní těleso s datem expirace, které si při vypršení řekne: „Seru na to,“ a zastaví tím přísun potřeby nových

věcí a my pak umíráme v pomalu zasychajícím blátě minulosti... Ale při takové krásné neděli jsem si nechtěl kazit náladu. Myšlenkový potůček jsem překročil a nechal ho zamrznout – vypadal jako rozteklé hodiny. Řeku pokrýval čerstvě napadlý sníh a sluneční svit po ní lehce bruslil. Děti v parku stavěly sněhuláka, válely se ve sněhu a občas hodily sněhovou kouli na lehce podnapilé mamky u hospůdky. Mráz mi hladil vousy a měnil je na maličké rampouchy. Ledový vzduch v mých plicích se je snažil zapálit. Za všeobecným tichem a klidem stálo šumění města a já si občas kopl do prašanu a nechal jej, ať láme světlo. V dáli se ozvalo pár výbuchů – to už si lidi dělají silvestra předčasně. Poté se ozvalo houkání hasičských vozů – to jim ten silvestr nevyšel. Na nebi se však začaly honit mraky a najednou hustě sněžilo. Doufal jsem, že už se kmeti dohádali, a zamířil jsem domů. Sněhovou clonou se dralo červené a modré světlo. Ze začátku jen lehce, jakoby na horizontu, ale čím blíže jste u něj byli, tím větší tlak bylo cítit – skoro jako pobídka k šílenému tanci od neznámého člověka. Před mým domem lomozily policejní i hasičské vozy. Sousedi pořád postávali venku a společně upírali zrak k mým oknům, ze kterých se lehce dýmilo. Vysvětil jsem jednomu z požárníků, že tam bydlím, a společně jsme pak stoupali k bytu. Na chodbě nás zastavila sousedka: „Máte štěstí, že jste tam nebyl, to vám byla rána.“ Koupelna byla na hadry, vybuchl kotel.

„Nechával jste si dělat revizi?“ ptal se hasič. „Ale jo, zrovna dneska,“ řekl jsem a podal mu formulář od pana T. Pak jsem zamířil do pokoje, sedl si na postel a byl ticho. Zrak mi utekl ke stropu. „Tak to vidíš, chudák pan T, teď ho pojišťovna stáhne z kůže… I když, on je nejspíše pojištěný taky... No každopádně budou muset ti chudáci z pojišťovny někoho obrat a navíc není jasné koho a je to jen tvoje chyba!“ Starý mlčel... Asi mu moc nevonělo, že se spletl, ovšem něco bylo jinak... Vždycky měl plno keců, a najednou nic. Vrátil jsem se do koupelny a všiml si, že je něco napsáno do černého povlaku na rozbitém zrcadle. „Omlouvám se, možná jsem byl někdy až příliš mrzutý, ale přál jsem si, abys alespoň ty zůstal normální.“ Byt mi opravili relativně rychle, ale starý se už nikdy neozval. Jednou za čas se činžák naproti rozezněl, jenže marně, Kmet byl fuč... Zbylo po něm jen zdivo bez duše a kázání, které mi občas rezonovalo hlavou.

„Nějak bylo, nějak bude,“ trousilo se tramvají a já pozoroval ta stará ústa, ze kterých se při mluvení prášilo. Seděli tam dva, páchli k nevydržení, měli sypké ruce a byli přehnaně hluční. Ostatní dělali, že je nevidí. Náhle jednoho z nich natáhlo a vyzvracel zvlhlou hromádku písku. Oči mu kmitaly ze strany na stranu. Ten zvlhlý písek hrozně smrděl a se syčením vyžíral špínu z podlahy. Tramvaje ale tomuhle byly přizpůsobeny. Zpod sedadla se vynořila tryska a spodek tramvaje proťal malý kanálek. Voda z trysky spláchla písek do kanálku a vše skončilo pod soupravou na ulici. Chlápek si oprášil ústa, prohrábl mastné šedivé vlasy a pokračoval v debatě s tím druhým, podobně vyhlížejícím chlápkem. Vlastně se vůbec nic nedělo. Lidé se sypou denně a na každém rohu. Vystoupil jsem ze soupravy a zmizel ve vchodu.

Všichni chtějí velký starý byt, ale za tu zimu se nikomu platit nechce. Zapnul jsem kotel, jenže teplo mělo zpoždění, a tak jsem se odebral do nálevny Zrcadlo. Pilo se tam hodně, což se dalo poznat podle vydlážděné země. Pořád se blýskala. Když to někdo přetáhl, většinou nedoběhl na záchod a hodil to přímo pod sebe. Hromady štiplavého písku pak rozežraly každý nepořádek. Prostorem se linul zápach, ale všichni jsme si zvykli a jen sledovali, jak atmosféra dává zápachu přes hubu. Nu, přisedl jsem si ke kamarádům a začalo se. Česká nažloutlá, alpská čirá, ruská čirá, francouzská brčálová. To pak lidem na čele vyrostly doktoráty a některým se prášilo od pusy. My byli ještě moc mladí na to, aby náš životní styl nabyl drolivé tendence. Večer to byl zábavný. Přisedali si k nám mudrcové všech odvětví. Biolog-popelář nám tvrdil, že jediní funkční komunisti jsou mravenci. „Pochopte, pánové, kdesi v amazonském pralese existuje druh, který má v mraveništi obrovskou houbu. Mravenčí práce pak spočívá v tom, že nosí zvenčí vše, co ta houba potřebuje ke svému růstu. V nižších patrech ji pak požírají.“ Dále tu byla komická postavička multireligionisty. Podivně zářil a konvertoval od buddhismu k židovství přes islám a křesťanství za přibližně deset minut. Vyjadřoval se batikovanými slovy a neměl boty. Éterično z něj sálalo jako z pokaženého přímotopu v posledním zkratu před smrtí.

Adam Tomáš: Nostalgie si bere vás / ukázka