Issuu

Vítězné město

Salman Rushdie

Vítězné město

Paseka

Přeložila Martina Neradová

Vydáno s laskavou podporou Ministerstva kultury České republiky.

Věnováno Hanan

Část první

Zrod

V poslední den svého života, ve věku dvou set čtyřiceti sedmi let, dopsala slepá básnířka, strůjkyně zázraků a věštkyně Pampa Kampana rozsáhlou epickou báseň o Bisnaze, schovala ji do hliněného hrnce zapečetěného voskem a hrnec zakopala v samém středu zpustošeného palácového komplexu jakožto poselství budoucím generacím. O čtyři a půl století později jsme hrnec nalezli a poprvé si přečetli nesmrtelný skvost s názvem Džajaparádžaja neboli „Vítězství a porážka“, dílo stejně dlouhé jako Rámájana, složené ze čtyřiadvaceti tisíc veršů sepsaných sanskrtem, a dozvěděli se tajemství říše, jež Pampa Kampana skrývala před dějinami přes sto šedesát tisíc dní. Znali jsme pouze rozvaliny, které z říše zbyly, a v rozvalu, nahlodaném plynutím času, nedokonalou pamětí a nepravdami těch, kteří přišli po jejím pádu, byly i naše vzpomínky na její dějiny. Při čtení té básně začala minulost ožívat, Bisnažská říše se znovuzrodila, taková, jaká vskutku bývala, s ženskými bojovnicemi, horami zlata, velkorysostí ducha i obdobími duševní podlosti, se slabinami i přednostmi. Poprvé jsme si vyslechli celou historii království, které začalo i skončilo ohněm a uťatou hlavou. Zde je onen příběh, převyprávěný všednějším jazykem současného autora, jenž není ani učencem, ani básníkem, nýbrž pouhým vypravěčem, jenž svou verzi nabízí pro ukrácení dlouhé chvíle a možné poučení dnešním čtenářům, starým i mladým, vzdělaným i méně

vzdělaným, těm, kteří hledají moudrost, i těm, kteří se baví nerozumnými pošetilostmi, seveřanům i jižanům, stoupencům nejrůznějších bohů i neznabohům, lidem s otevřenou i uzavřenou myslí, mužům a ženám i těm, jejichž gender leží mimo tyto kategorie nebo mezi nimi, šlechtickým potomkům i řadovým plebejcům, dobrým lidem i darebákům, šarlatánům i cizincům, pokorným mudrcům i sobeckým hlupákům. ✳ Příběh Bisnagy se začal odvíjet ve čtrnáctém století našeho letopočtu na jihu země, které dnes říkáme Indie, Bhárat, Hindustán. Starý král, jehož kutálející se hlava to všechno spustila, nestál jako panovník za mnoho, byl to ten typ náhražkového vládce, který se vynoří v mezidobí po pádu jednoho a před vzestupem jiného mocného království. Jmenoval se Kampila a pocházel z malého knížectví Kampilí, „Kampilarája“, neboť rája byla místní varianta rádži, krále. Tenhle druhořadý rája pobyl na svém třetiřadém trůnu dostatečně dlouho na to, aby na březích řeky Pampy postavil čtvrtořadou pevnost, dovnitř vsadil pětiřadý chrám a do svahu skalnatého kopce vytesal několik okázalých nápisů, avšak poté na jih přitáhla armáda ze severu, aby s ním zúčtovala. Následná bitva byla jednostrannou a natolik bezvýznamnou událostí, že se jí nikdo ani neobtěžoval dát jméno. Když seveřané převálcovali oddíly Kampilaráji a pozabíjeli většinu jeho vojska, chopili se nanicovatého krále a sťali jeho nekorunovanou hlavu. Potom ji vycpali slámou a poslali na sever pro potěchu dillískému sultánovi. Na bezejmenné bitvě ani na oné hlavě nebylo nic výjimečného. V těch časech byly bitvy natolik běžnou

záležitostí, že se mnozí nezdržovali s jejich pojmenováváním; a uťaté hlavy cestovaly napříč naší rozlehlou zemí co chvíli, aby udělaly radost tomu či onomu knížeti. Sultán si z nich na severu v hlavním městě vybudoval poměrně slušnou sbírku. Po nedůležité bitvě došlo překvapivě k události takového kalibru, jež mění chod dějin. Pověst praví, že ženy z malého, poraženého království, v důsledku bezejmenné bitvy většinou čerstvě ovdovělé, položily poslední obětiny v pětiřadém chrámu, vyšly ze čtvrtořadé pevnosti, přepluly řeku na loďkách, přičemž s nepravděpodobnou přízní osudu překonávaly vzedmuté vlny, ušly kus cesty na západ podél jižního břehu a potom rozdělaly mohutný oheň, vrhly se do plamenů a spáchaly hromadnou sebevraždu. S vážností a bez nářků si řekly poslední sbohem a bez váhání vykročily kupředu. Výkřiky se neozvaly, ani když jejich maso zachvátil oheň a vzduch prostoupil pach smrti. Hořely tiše; nebylo slyšet nic než praskot vatry. Pampa Kampana to všechno viděla. Jako by jí sám vesmír posílal vzkaz: Nastraž uši, nadechni se a pouč se. Bylo jí devět let, pozorovala tu scénu se slzami v očích a držela se co možná nejpevněji ruky své neslzící matky, zatímco všechny ženy, které znala, vstupovaly do ohně, sedaly si, stoupaly nebo lehaly do samého středu hranice a z uší a úst jim šlehaly plameny: stařena, která už všechno viděla, mladá žena na prahu dospělosti, dívka, která nenáviděla svého otce, mrtvého vojáka, žena, která se styděla za svého muže, neboť nepoložil život na bitevním poli, žena s krásným melodickým hlasem, žena s děsivým smíchem, žena hubená jako lunt, žena tlustá jako meloun. Kráčely do plamenů a z puchu jejich smrti se Pampě zvedal žaludek a potom se z jejího sevření jemně vymanila její

matka Rádha Kampana a k jejímu zděšení velice pomalu, avšak s nezlomným přesvědčením zamířila vpřed, aby se, beze slova rozloučení, přidala k ohňostroji mrtvých. Pampě Kampaně, která sdílela jméno s řekou, na jejíchž březích se to všechno událo, se pach matčina spalovaného masa usadil v nosních dírkách a nezbaví se ho po zbytek života. Hranici postavily z voňavého santalového dřeva obohaceného množstvím hřebíčku, česneku, římského kmínu a skořicové kůry, jako by se z těch škvařících se dam měl připravit kořeněný pokrm, jenž posléze naservírují sultánovým vítězným generálům coby gastronomický zážitek, ale tyto vůně – kurkuma, černý i zelený kardamom – nedokázaly zamaskovat jedinečný, kanibalský, pronikavý odér žen pečených zaživa, ba dokonce jej učinily snad ještě nesnesitelnějším. Pampa Kampana přestala jednou provždy jíst maso a chtě nechtě odcházela z každé kuchyně, kde se připravovalo. Ze všech masových jídel se linuly vzpomínky na její matku, a když ostatní jedli mrtvá zvířata, musela odvracet zrak. Pampin otec zemřel zamlada, dávno před bezejmennou bitvou, a její matka tudíž nepatřila k čerstvě ovdovělým. Ardžuna Kampana zemřel tak dávno, že si Pampa ani nepamatovala, jak vypadal. Věděla o něm jen to, co jí řekla Rádha Kampana, že to byl laskavý muž, oblíbený hrnčíř z města Kampilí, který svou ženu pobízel, aby si rovněž osvojila hrnčířské řemeslo, a když pak zemřel a ona převzala jeho živnost, ukázalo se, že je přinejmenším stejně zručná jako on. Rádha posléze vedla k hrnčířskému kruhu i ručky malé Pampy, a tak se holčička naučila vytáčet hrnce a mísy, tudíž se jí dostalo důležitého ponaučení, že nic takového jako mužská práce neexistuje. Pampa Kampana věřila, že právě takový život má

před sebou: bude vyrábět krásné věci na hrnčířském kruhu, bok po boku s matkou. Nyní se její sen rozplynul. Matka pustila její ruku a zanechala svou dceru osudu. Pampa se dlouho pokoušela přesvědčit sebe samu, že se její matka pouze nechala strhnout davem, protože byla společenská a ženské přátelství pro ni odjakživa mělo nedozírný význam. Namlouvala si, že stěna z rozvlněných plamenů je závěsem, za nímž se dámy sešly na kus řeči, a brzy vyjdou z ohně bez jakékoli újmy, leda snad lehce sežehlé a načichlé kuchyňskými vůněmi, jež však brzy vyvanou. Potom půjde s matkou domů. Teprve když viděla, jak z kostí Rádhy Kampany odpadly poslední kusy pečeného masa a odhalily holou lebku, pochopila, že dětství je totam, odteď se musí chovat jako dospělá a nikdy se nesmí dopustit matčina posledního omylu. Smrti se bude vysmívat a obrátí se čelem k životu. Neobětuje vlastní tělo jen proto, aby následovala mrtvé muže do zásvětí. Odmítne zemřít mladá a místo toho bude žít neskutečně, vzdorovitě dlouho. V tu chvíli obdržela nebeské požehnání, které všechno změní, neboť právě v tom okamžiku začal z jejích devítiletých úst vycházet hlas bohyně Pampy, starý jako sám Čas. Hlas zněl mohutně, duněl jako vysoký vodopád v údolí líbezných ozvěn. Měl melodičnost, jakou ještě nikdy neslyšela, harmonii, kterou později pojmenovala laskavost. Samozřejmě ji to vyděsilo, ale současně se uklidnila. Neuchvátil ji démon. Z hlasu čišela dobrota a vznešenost. Rádha Kampana jí jednou vyprávěla, že dvě z nejvyšších božstev panteonu strávila počáteční dny svých námluv nedaleko odsud, u hrozivých vod pádící řeky. Možná že nyní hovořila samotná královna všech bohů, jež se v čase smrti vrátila na místo, kde se zrodila její láska. Po tomto božstvu pojmenovali nejen řeku,

ale také Pampu Kampanu – „Pampa“ bylo jedno ze zdejších jmen pro bohyni Párvatí, jíž se tu ve svém místním tříokém převtělení zjevil její milenec Šiva, mocný Pán tance –, takže to všechno začínalo dávat smysl. Pampa-lidská bytost začala s nevzrušeným odstupem naslouchat slovům Pampy-bohyně, jež se jí valila z úst. Neměla nad nimi o nic větší kontrolu než divák nad monologem herecké hvězdy a právě tehdy nastoupila svou kariéru věštkyně a strůjkyně zázraků. Fyzicky se necítila jinak než dřív. Nedostavily se žádné nepříjemné vedlejší účinky. Nechvěla se, nebylo jí mdlo, nepolilo ji horko ani studený pot. Neměla pěnu u úst ani se neskácela k zemi v epileptickém záchvatu, třebaže v ní vypěstovali přesvědčení, že se to v takových případech může stát a jiným se to také stalo. Naopak ji jako hebký plášť zahalil naprostý klid, jenž jí poskytl jistotu, že svět i nadále zůstává dobrým místem k životu a všechno dobře dopadne. „Z krve a ohně,“ pravila bohyně, „život a moc se zrodí. Na tomto místě povstane velkolepé město, div světa, a jeho říše přetrvá přes dvě století. A ty,“ oslovila bohyně osobně Pampu Kampanu, čímž dívce zprostředkovala mimořádný zážitek, kdy přímo k ní jejími vlastními ústy promlouvala cizí nadpřirozená žena, „ty budeš bojovat, abys zaručila, že žádná další žena neshoří na hranici a že muži začnou nahlížet na ženy jinak, a budeš žít přesně tak dlouho, abys byla svědkem svého úspěchu i svého selhání, abys to všechno viděla a odvyprávěla, ačkoli s koncem vyprávění okamžitě zemřeš a čtyři sta padesát let si na tebe nikdo nevzpomene.“ Tak se Pampa Kampana dozvěděla, že božská štědrost je vždy dvousečná zbraň. Vykročila, aniž věděla, kam jde. Kdyby žila v naší době, možná by řekla, že okolní krajina vypadá jako povrch Měsíce,

pláně zjizvené krátery, prašná údolí, hromady kamení, prázdnota, pocit melancholického vakua tam, kde měl vzkvétat život. Jenže Pampa Kampana nechápala Měsíc jako fyzické místo. Pro ni byl jen zářivým bohem na obloze. Šla a šla, dokud se jí nezačaly zjevovat zázraky. Spatřila kobru, která svou kápí stínila obtěžkanou žábu před pražícím sluncem. Spatřila, jak se zajíc otočil čelem k psovi, který ho pronásledoval, kousl psa do čumáku a zahnal ho na útěk. Tyto divy v ní vzbudily pocit, že se schyluje k něčemu úžasnému. Krátce po viděních, snad seslaných bohy jako znamení, došla k malému mathu v Mandaně. Math lze také nazvat píth, ale abychom se vystříhali zmatečnosti, řekněme to prostě: jednalo se o mnišské obydlí. Později, jak se říše rozrůstala, se mandanský math proměnil v majestátní sídlo, které sahalo až k břehům pádící řeky, v obrovský areál zaměstnávající tisíce kněžích, sloužících, obchodníků, řemeslníků, správců, chovatelů slonů, cvičitelů opic, čeledínů a rolníků obdělávajících rozlehlá rýžová pole náležející k mathu, a byl uctíván jakožto posvátný prostor, kam si chodili pro radu císařové, avšak v onom raném období před počátkem počátku to nebylo víc než skromná jeskyně asketika se zeleninovým záhonem a asketik, jenž ji obýval, tehdy ještě mladík, pětadvacetiletý učenec s dlouhými vlnitými loknami, které mu splývaly po zádech až do pasu, si říkal Vidjáságar, což znamenalo, že jeho velká hlava obsahuje oceán vědění, vidjá-ságara. Když viděl, jak se k němu blíží dívka s hladem na jazyku a šílenstvím v očích, ihned pochopil, že byla svědkem strašných věcí, a nabídl jí vodu a tu trochu jídla, které měl k dispozici. Poté, alespoň podle Vidjáságarovy verze událostí, se docela snadno sžili, spali na zemi v protilehlých koutech jeskyně

a vycházeli spolu dobře, i proto, že mnich složil slavnostní slib tělesné zdrženlivosti, a tudíž se Pampy Kampany nikdy prstem nedotkl, ani když dozrála do vznešené krásy, třebaže jeskyně nebyla nijak velká a ocitli se v ní sami a potmě. Po zbytek svého života o tom ujišťoval každého, kdo se zeptal – a lidé se ptali, neboť svět je cynický a podezřívavý, a jelikož je plný lhářů, ve všem vidí lež. Dlužno dodat, že v případě Vidjáságarovy historky to svět viděl správně. Když se ptali Kampany, neodpovídala. Už jako malá si osvojila schopnost vytěsnit ze svého vědomí mnohé ohavnosti, jež jí život nadělil. Zatím nechápala božskou moc, jíž byla nadána, ani ji neuměla využít, tudíž se nedokázala ubránit, když údajně zdrženlivý učenec překročil neviditelnou hranici, která je rozdělovala, a udělal, co udělal. Nestávalo se to často, protože studium ho obvykle natolik unavilo, že nebyl s to zabývat se chtíčem, ale i tak to bylo víc než dost, a kdykoli k onomu skutku došlo, Pampa Kampana jej silou vůle vymazala z paměti. Stejně vymazala i svou matku, která svým sebeobětováním obětovala na oltář asketových tužeb vlastní dceru, a dlouho se pokoušela přesvědčit sebe samu, že co se dělo v jeskyni, byla iluze, a že nikdy žádnou matku neměla. Díky tomu dokázala snášet svůj osud mlčky; v jejím nitru však mezitím narůstala rozhněvaná moc. Moc, z níž se zrodí budoucnost. Časem. Vše v pravý čas. Příštích devět let neutrousila jediné slovo, což znamenalo, že Vidjáságar, jenž znal mnohé, neznal ani její jméno. Rozhodl se, že jí bude říkat Gangádeví, a ona to přijala bez reptání, pomáhala mu sbírat bobule a kořínky, jimiž se živili, zametala jejich nuzný příbytek a nosila vodu ze studny. Její mlčení mu naprosto vyhovovalo, neboť většinu dní byl pohroužen

v rozjímání, přemítal nad významem svatých textů, které se naučil nazpaměť, a hledal odpovědi na dvě zásadní otázky: zda existuje moudrost, nebo je vše jen bláznovstvím, a na příbuznou otázku, zda existuje něco jako vidjá, skutečné vědění, nebo jen mnoho různých druhů nevědomosti a skutečné vědění, po němž byl pojmenován, je vyhrazeno pouze bohům. Mimoto přemýšlel o míru a tázal se sám sebe, jak ve věku násilí zajistit vítězství nenásilí. To jsou muži, myslela si Pampa Kampana. Muž filozofuje o míru, ale vůči bezbranné dívce spící v jeho jeskyni se dopouští činů, které jsou s jeho filozofií v rozporu. Ačkoli dívka mlčela, zatímco dospívala v mladou ženu, rozepsala se pevným, plynulým rukopisem a mudrce, jenž předpokládal, že je negramotná, tak uvedla v čirý úžas. Když se rozmluvila, přiznala, že o této své schopnosti sama nevěděla, a zázračně nabytou gramotnost připisovala laskavému zásahu bohyně. Psala téměř každý den a Vidjáságarovi dovolovala, aby její dílo četl, a tak byl ohromený mudrc prvním, kdo měl během oněch devíti let příležitost sledovat rozkvět jejího mimořádného básnického talentu. V této době složila verše, z nichž se stane Prolog k Vítězství a porážce. Námětem hlavní části básnické skladby budou dějiny Bisnagy od vzniku po zánik, ale tyto události se objeví teprve v budoucnu. Prolog se věnoval dávnověku a vyprávěl příběh opičího království Kiškindha, které v tamní oblasti vzkvétalo v dávném Čase mýtů, a obsahoval barvitý popis života a činů Pána Hanumána, opičího krále, jenž uměl vyrůst do velikosti hory a přeskočit moře. Učenci i obyčejní čtenáři se obvykle shodují na tom, že verše Pampy Kampany se svou kvalitou vyrovnají jazyku samotné Rámájany, ba dokonce jej možná předčí.

Po devíti letech přišli na návštěvu dva bratři Sangamovci: jeden vysoký, šedovlasý a pohledný, jenž stál bez hnutí a díval se člověku hluboko do očí, jako by dokázal číst jeho myšlenky, a druhý, mnohem mladší, malý a kulatý, jenž kolem svého sourozence i ostatních poletoval jako včela. Byli to honáci krav z horského města Guttí, kteří odešli do války, neboť válka v těch časech patřila k odvětvím s růstovým potenciálem; přidali se k vojsku místního knížátka, ale protože v zabijáckém umění byli amatéři, zajala je armáda dillíského sultána a poslala je na sever, kde se obrátili na víru svých věznitelů, aby si zachránili kůži, a když brzy nato uprchli, dřív než je stihli obřezat v souladu s požadavky náboženského vyznání, v něž doopravdy nevěřili, shodili ze sebe přijatou víru jako nechtěný šál. Mládenci vysvětlovali, že jsou zdejší, že se doslechli o moudrosti mudrce Vidjáságara, a upřímně řečeno, také o kráse němé mladé ženy, která s ním bydlela, a tak se tu zastavili, hledajíce dobrou radu. A nepřišli s prázdnou. Přinesli košíky s čerstvým ovocem, pytel ořechů, bandasku s mlékem od jejich nejmilejší krávy a také pytel osiva, který jim, jak se ukázalo, změní život. Řekli, že se jmenují Hukka a Bukka Sangamovci – Hukka, starší krasavec, a Bukka, mladá včelka – a po útěku ze severu se rozhlížejí po novém životním směřování. Péče o krávy jim prý po armádní eskapádě začala být málo, rozšířili si obzory a jejich ambice vzrostly, tudíž budou vděční za každé ponaučení, za každou vlnku zrozenou z rozkmitu Oceánu vědění, za každé zašeptání z hlubin moudrosti, jež jim snad mudrc bude ochoten nabídnout, za cokoli, co jim ukáže cestu. „Víme, že jste velkým apoštolem míru,“ pravil Hukka Sangamovec. „Vzhledem k nedávným zkušenostem

se ani nám další vojančení příliš nezamlouvá. Ukažte nám, jaké ovoce plodí nenásilí.“ K všeobecnému překvapení neodpověděl mnich, ale jeho osmnáctiletá společnice, učinila tak běžným, konverzačním tónem a silným, hlubokým hlasem, jenž ani v nejmenším neprozrazoval, že ho devět let nepoužívala. Hlasem, jemuž oba bratři okamžitě podlehli. „Dejme tomu, že máte pytel semínek,“ řekla Pampa Kampana. „A dejme tomu, že je můžete zasít a vypěstovat z nich město i jeho obyvatele, jako by lidé byli rostliny pučící a rozkvétající na jaře a uvadající na podzim. Dejme tomu, že z těch semínek mohou vyrůst celé generace a stvořit dějiny, novou realitu, říši. Dejme tomu, že z vás mohou udělat krále a po vás vaše děti a děti jejich dětí.“ „To zní dobře,“ řekl mladý Bukka, smělejší a upřímnější z bratrů, „ale kde takové osivo najdeme? Jsme sice prostí honáci krav, ale na pohádky nevěříme.“ „Jméno vaší dynastie, Sangamovci, je znamením,“ odpověděla Pampa Kampana. „Sangam znamená soutok – jako když vznikla řeka Pampa spojením Tungy a Bhadry, které byly stvořeny z potu, jenž se řinul po obou skráních Pána Višnua – a tudíž tudíž také splynutí různých částí v nový celek. Takový je váš osud. Běžte na místo, kde se obětovaly ženy, na posvátné místo, kde zemřela má matka, které je zároveň místem, kde v dávných časech spojili Pán Ráma a jeho bratr Lakšman síly s mocným Pánem Hanumánem z Kiškindhy a vyrazili do bitvy proti mnohohlavému Rávanovi z Lanky, který unesl Rámovu manželku Sítu. Jste bratři stejně jako Ráma a Lakšman. Vybudujte tam své město.“ Nyní promluvil mudrc. „Být honákem krav není až tak špatný začátek,“ prohlásil.„Představte si, že sultanát Gólkondu

založili pastýři – jeho název ve skutečnosti znamená „pastýřský kopec“ –, ale tihle pastýři měli štěstí, protože zjistili, že jejich místo oplývá diamanty, a teď jsou z nich diamantová knížata, vlastníci třiadvaceti dolů, nálezci většiny růžových diamantů na světě a majitelé diamantu pojmenovaného Velká tabule, který uložili do nejhlubší kobky v pevnosti na hoře, v nejnedobytnějším ze všech hradů v zemi, včetně Méhrángarhu v Džódhpuru na severu země a v Udajagiri kousek odsud.“ „A vaše semínka jsou lepší než diamanty,“ řekla mladá žena a vrátila bratrům pytel, s nímž přišli. „Cože, tahle semena?“ zeptal se Bukka užasle. „Vždyť je to jen obyčejná směs, kterou jsme vám chtěli darovat pro váš zeleninový záhon – okra, fazole a tykev, všechno dohromady.“ Věštkyně zavrtěla hlavou. „Už ne,“ odvětila. „Nyní jsou to semínka budoucnosti. Vyroste z nich vaše město.“ V ten okamžik si bratři uvědomili, že se do té zvláštní krasavice, která očividně byla mocnou čarodějkou, nebo přinejmenším osobou, jíž se dotkl bůh a obdaroval ji mimořádnými schopnostmi, oba dva upřímně, hluboce a jednou provždy zamilovali. „Říká se, že Vidjáságar ti dal jméno Gangádeví,“ ozval se Hukka. „Ale jak se jmenuješ doopravdy? Moc rád bych to věděl, abych si tě zapamatoval v takové podobě, jakou zamýšleli tví rodiče.“ „Běž a postav město,“ opáčila Pampa Kampana. „Až vyraší z kamení a prachu, vrať se a zeptej se mě znovu. Pak ti možná odpovím.“

Poté, co dva bratři Sangamovci dorazili na určené místo a se srdcem naplněným údivem a kapkou naděje rozeseli semínka, vylezli na vrchol kopce pokrytého mohutnými balvany a trnitými keři, jejichž ostny jim trhaly prostý šat, a v pozdním odpoledni se posadili na zem, aby čekali a pozorovali. Neuběhla ani hodina, když tu spatřili, že se vzduch začíná rozechvívat jako za nejparnějších úseků těch nejparnějších dnů, a potom před jejich užaslými zraky postupně narůstalo zázračné město, z kamenité půdy rašily kamenné budovy královského centra, majestátní královský palác, jakož i první velkolepý chrám. (Ten byl posléze jednou provždy znám jako Podzemní chrám, neboť se vynořil z místa pod povrchem země, a také jako Opičí chrám, protože se od chvíle, kdy povstal, hemžil dlouhoocasými šedivými chrámovými opičkami druhu hulman posvátný, které skřehotaly jedna přes druhou a zvonily na bezpočet chrámových zvonků, a jelikož spolu s ním povstala obrovská socha samotného Pána Hanumána, která posléze stála u chrámové brány.) Všechny tyto a mnohé další stavby se vztyčily ve starobylé nádheře a hleděly k paláci a královskému komplexu, který se rozkládal na vzdáleném konci dlouhé tržištní ulice. A na okraji města si cestu nad povrch prorazily také chatrče prostého lidu z bláta, dřeva a kravinců. ✳

(Poznámka k opicím. Zde je patrně namístě podotknout, že opice sehrají v příběhu Pampy Kampany zásadní roli. V těchto raných verších dopadá na její stránky laskavý stín mocného Pána Hanumána, jehož síla a odvaha se stanou typickými rysy Bisnagy, nástupkyně jeho bájné Kiškindhy ze skutečného života. Avšak později se objeví jiné, zlomyslné opice, s nimiž se bude nutné popasovat. Tyto události netřeba dále předjímat. Pouze upozorňujeme na duální, binární povahu motivu opice v jejím díle.) ✳ V oněch prvních okamžicích město ještě nežilo úplně. Šířilo se ze stínů holých, kamenitých kopců a vypadalo jako zářící kosmopole, kterou opustili všichni obyvatelé. Vily boháčů, vily s kamennými základy, na nichž stály sloupy podpírající ladné konstrukce z cihel a dřeva, byly neobydlené; stánky na zastřešeném trhu zely prázdnotou a čekaly na příchod květinářek, řezníků, krejčích, obchodníků s vínem a zubařů; čtvrť červených luceren měla své bordely, ale prozatím žádné děvky. Řeka pádila korytem a břehy nachystané pro pradleny a pradláky jako by čekaly na nějakou akci, na nějaký pohyb, který by dal tomu místu smysl. V královském komplexu vyhlížely grandiózní Sloní stáje s jedenácti oblouky v průčelí, kdy se dostaví chobotnatci a jejich trus. Potom začal život a z hnědé země se zrodily stovky – ne, tisíce – dospělých mužů a žen, oprášily si hlínu z oděvu a ve večerním vánku se nahrnuly do ulic. Městem kráčeli toulaví psi a kostnaté krávy, stromy se zazelenaly a rozkvetly a nebe křižovala hejna papoušků, ano, a vran. Na říčním břehu

vznikla prádelna, v honosných stájích troubili královští sloni a u bran královského komplexu ozbrojené – ženské! – stráže. Za hranicemi města bylo vidět armádní ležení, rozlehlý barákový tábor, v němž se soustředila ohromná vojenská síla tisíců novorozených lidských bytostí vybavených rachotící zbrojí a zbraněmi spolu s formacemi slonů, velbloudů a koní a obléhací výzbrojí – beranidly, trebuchety a podobně. „Tak si musí připadat bůh,“ pošeptal Bukka Sangamovec bratrovi roztřeseným hlasem. „Bůh, který je jako jediný schopen aktu stvoření.“ „Teď se musíme bohy stát,“ opáčil Hukka, „abychom si pojistili, že nás lidé budou uctívat.“ Zvedl oči k obloze. „Tam, vidíš?“ ukázal vzhůru. „To je náš otec, Měsíc.“ „Ne,“ Bukka zavrtěl hlavou. „Něco takového nám v životě neprojde.“ „Mocný bůh Měsíce, náš předek,“ spustil Hukka a za pochodu si vymýšlel, jak bude historka pokračovat, „měl syna jménem Buddha. Po několika generacích dospěla rodová linie k měsíčnímu králi z mytických časů. K Purúravasovi. Tak se jmenoval. Ten měl dva syny, Jadua a Turvasua. Někteří tvrdí, že synů bylo pět, ale já říkám, že dva jsou víc než dost. A my jsme syny Jaduových synů. Tudíž spadáme do slavné lunární linie, stejně jako slavný válečník Ardžuna z Mahábháraty, či dokonce sám Pán Krišna.“ „I nás je pět,“ podotkl Bukka. „Pět bratří Sangamovců, jako pět synů krále Měsíce. Hukka, Bukka, Pakka, Čakka a Dév.“ „Možná,“ připustil Hukka. „Ale já říkám, že dva jsou víc než dost. Naši bratři nejsou ušlechtilé povahy. Mají pochybnou pověst. Nejsou toho hodni. Ovšem ano, musíme vymyslet, co s nimi.“

„Pojďme dolů, ať si ten palác prohlédneme,“ navrhl Bukka. „Doufám, že tam bude dostatek sloužících a kuchařů, nejen řada prázdných státních komnat. Doufám, že tam jsou postele měkké jako obláčky a snad i ženské křídlo s hotovými manželkami nepředstavitelné krásy. Měli bychom slavit, co ty na to? Už nejsme honáci krav.“ „Ale krávy pro nás zůstanou důležité,“ nadhodil Hukka. „Myslíš metaforicky?“ zeptal se Bukka. „Protože dojit už rozhodně nehodlám.“ „Ano,“ přitakal Hukka Sangamovec. „Metaforicky, samozřejmě.“ Chvíli oba mlčeli, ohromení tím, co stvořili. „Jestli je možné, aby se z ničeho zrodilo něco, jako se to stalo tady,“ promluvil konečně Bukka, „možná že je na tomhle světě možné cokoli a možná že z nás opravdu mohou být významní muži, ačkoli k tomu budeme potřebovat významné myšlenky, a na ty žádné osivo nemáme.“ Hukkovy úvahy se ubíraly jiným směrem. „Jestli můžeme vypěstovat lidi jako maniok,“ přemítal, „potom je jedno, kolik vojáků ztratíme v boji, protože si vždycky můžeme vypěstovat další, tudíž budeme neporazitelní a schopní dobýt celý svět. Tyhle tisíce jsou jen začátek. Vypěstujeme si stovky tisíc obyvatel, možná milion a k tomu milion vojáků. Semínek nám zbylo dost. Nevypotřebovali jsme ani půlku pytle.“ Bukka myslel na Pampu Kampanu. „Pořád mluvila o míru, ale jestli ho chce, proč dopustila, aby nám vyrostla taková armáda?“ uvažoval nahlas. „Chce skutečně mír, nebo se chce pomstít? Myslím za smrt svojí matky.“ „Teď už je to na nás,“ odpověděl Hukka. „Armáda může sloužit stejně dobře míru jako válce.“

„A ještě něco mi nejde z hlavy,“ pokračoval Bukka. „Ti lidé tam dole, naši noví občané – a teď myslím muže –, myslíš, že jsou obřezaní?“ Hukka se nad tou otázkou zamyslel. „Co chceš dělat?“ zeptal se nakonec. „Chceš sejít dolů a požádat je, aby rozhalili lungí, stáhli kalhoty, rozvázali si sarongy? Myslíš, že to by byl dobrý začátek?“ „Upřímně řečeno,“ odvětil Bukka, „je mi to vlastně jedno. Nejspíš to bude půl na půl, no tak co.“ „Přesně,“ přikývl Hukka. „No tak co.“ „Čili jestli je to jedno tobě, tak mně taky,“ pokračoval Bukka. „Je mi to jedno,“ řekl Hukka. „Takže no tak co,“ ujistil ho Bukka. Znovu zmlkli, upřeně se dívali na ten zázrak dole pod kopcem a pokoušeli se přijmout jeho nesrozumitelnost, krásu a důsledky. „Měli bychom se jít představit,“ prohlásil Bukka po chvíli. „Musí vědět, kdo to tu má na povel.“ „Není kam spěchat,“ odpověděl Hukka. „Myslím, že teď oba trochu vyšilujeme, protože jsme se ocitli uprostřed velké šílenosti, a oba potřebujeme chvilku, abychom to zpracovali, aby se nám vrátil zdravý rozum. A zadruhé…“ A zde se odmlčel. „Ano?“ pobídl ho Bukka. „Zadruhé co?“ „Zadruhé,“ pronesl Hukka pomalu, „se musíme rozhodnout, který z nás dvou bude král jako první a který jako druhý.“ „Inu,“ ozval se Bukka s nadějí v hlase, „já jsem nejchytřejší.“ „To je otázka,“ opáčil Hukka. „Nicméně já jsem nejstarší.“ „Kromě toho jsem nejsympatičtější.“ „I to je otázka. Avšak opakuji: nejstarší jsem já.“ „Ano, jsi starý. Ale já mám nejvíc energie.“

„Energie není totéž co urozenost,“ namítl Hukka. „A pak, pořád jsem nejstarší.“ „Říkáš to, jako by to bylo nějaké přikázání,“ ohradil se Bukka. „Nejstarší má přednost. Kde to stojí? Kde se to píše?“ Hukka položil ruku na jílec meče. „Tady,“ odpověděl. Přes slunce přeletěl pták. Země se zhluboka nadechla. Bozi, pokud nějací byli, všeho nechali a zpozorněli. Bukka ustoupil. „Dobře, dobře,“ pravil a zvedl ruce na znamení, že se vzdává. „Jsi můj starší bratr, mám tě rád, máš přednost.“ „Děkuju,“ řekl Hukka. „I já tě mám rád.“ „Ale,“ dodal Bukka, „v příští záležitosti rozhodnu já.“ „Platí,“ souhlasil Hukka Sangamovec, nyní král Hukka – Hukkarája I. „V paláci si vybereš ložnici jako první.“ „A konkubíny,“ žádal Bukka. „Ano, ano,“ řekl Hukkarája I. a podrážděně mávl rukou. „I konkubíny.“ Na okamžik se opět rozhostilo ticho a potom se Bukka pokusil o významnou myšlenku. „Co je to lidská bytost?“ ptal se. „Chci říct, co z nás činí ty, kým jsme? Vzešli jsme všichni ze semínek, a vrátíme-li se v minulosti dostatečně daleko, máme všichni za předky zeleninu? Nebo jsme se vyvinuli z ryb, jsme ryby, co se naučily dýchat vzduch? Nebo jsme možná krávy, co přišly o vemeno a dvě ze svých nohou. Z nějakého důvodu mě nejvíc zneklidňuje ta varianta se zeleninou. Nechci se dozvědět, že jsem měl za pradědu baklažán nebo hrášek.“ „A přece se naši poddaní zrodili ze semínek,“ pravil Huk ka a zavrtěl hlavou. „Varianta se zeleninou je tudíž nejpravděpodobnější.“

„Zelenina to má jednodušší,“ hloubal Bukka. „Má kořeny, takže ví, kde je její místo. Roste, množením slouží svému účelu a potom ji snědí. Jenže my kořeny nemáme a nechceme, aby nás snědli. Jak potom máme žít? Co je to lidský život? Co je dobrý život a co ne? Kdo a co jsou ty tisíce lidí, které jsme právě stvořili?“ „Otázku původu,“ řekl Hukka vážně, „musíme přenechat bohům. Ta, kterou musíme zodpovědět my, zní následovně: když jsme se nyní ocitli zde – a oni, naši lidé ze semínek, jsou tam dole –, jak máme žít?“ „Kdybychom byli filozofové,“ řekl Bukka, „mohli bychom na takové otázky odpovědět filozoficky. Ale protože jsme pouze chudí pasáci krav, kteří se stali neúspěšnými vojáky a potom se zničehonic vyšvihli nad svoje poměry, uděláme nejlíp, jestliže sejdeme dolů a dáme se do toho, a odpovědi nalezneme, až tam budeme a uvidíme, jak se věci setřesou. Jednou otázkou je armáda a odpovědí na otázku armády je bojovat. Další otázkou jsou krávy a odpovědí na otázku krav je podojit je. Tam dole je město, které se vynořilo odnikud, a to je těžší otázka, než na jakou se nás kdy ptali. Je tudíž možné, že odpovědí na otázku města je začít v něm žít.“ „Kromě toho,“ ozval se Hukka, „bychom se do toho měli pustit dřív, než přijedou bratři a pokusí se nám vzít vítr z plachet.“ Oba bratři však přesto zůstávali na kopci jako omráčení, nehybně pozorovali pohyb nových lidí v ulicích nového města pod sebou a často nevěřícně vrtěli hlavou. Jako by se báli do těch ulic sejít, jako by se obávali, že je to celé nějaká halucinace, a pokud do ní vstoupí, klam bude odhalen, vidění se rozplyne a oni se vrátí k předešlé prázdnotě svých životů. Jejich ohromení možná vysvětlovalo, proč si nevšimli, že lidé

v nových ulicích i ve vojenském táboře za nimi se chovají podivně, jako by i oni tak trochu zešíleli z nepochopení své vlastní nenadálé existence a nedokázali se vyrovnat se skutečností, že byli přivedeni na tento svět odnikud. Neobešlo se to bez pořádné porce křiku a pláče, někteří se váleli po zemi a kopali nohama do vzduchu, oháněli se pěstmi, jako by říkali: Kde to jsem, pusťte mě odsud. Na trhu s ovocem a zeleninou po sobě lidé házeli vystaveným zbožím, přičemž nebylo jasné, jestli to dělají z legrace, nebo dávají průchod nevyslovenému hněvu. Ve skutečnosti to vypadalo, že nejsou schopní vyjádřit, co doopravdy chtějí, jídlo, nebo střechu nad hlavou, nebo někoho, kdo by jim vysvětlil svět a dal jim pocit bezpečí, někoho, jehož mírná slova by jim poskytla šťastnou iluzi, že rozumí něčemu, čemu rozumět nemohou. Nebezpečnější byly potyčky v armádním táboře, kde noví lidé chodili ozbrojení, tam docházelo k zraněním. Když Hukka a Bukka konečně slézali z kamenitého kopce, slunce už prudce klesalo k obzoru. Po mnoha tajemných balvanech, které jim překážely v cestě, se plazily večerní stíny a oběma bratrům se zdálo, že kameny dostávají lidské tváře a pozorně si je prohlížejí prázdnýma očima, jako by se ptaly: Cože, tahle tuctová individua že vdechla život celému městu? Huk ka, který už se velkopansky nafukoval jako chlapec zkoušící si nové narozeninové šaty, které mu rodiče nechali v nohou postele, zatímco spal, se rozhodl předstírat, že zírající kameny nevidí, ale Bukku přepadla bázeň, jelikož kameny se netvářily přátelsky a snadno mohly oba bratry zasypat a pohřbít je jednou provždy dřív, než dostanou šanci vstoupit do zářné budoucnosti. Nové město bylo těmihle kamenitými úbočími téměř obklíčeno, nebyla pouze podél řeky, a v tu chvíli se zdálo,

že se všechny balvany na všech kopcích proměnily v obří hlavy s nevraživým, zamračeným výrazem ve tváři a ústy, co se chystají otevřít. Nikdy nepromluvily, ale Bukka si jejich připravenosti všiml. „Jsme obklopeni nepřáteli,“ říkal si pro sebe, „a jestli se nezmůžeme na rychlou obranu, zřítí se na nás a rozmáčknou nás na padrť.“ Nahlas svému královskému bratru řekl: „Víš, co tohle město nemá a co nutně potřebuje? Hradby. Vysoké, tlusté hradby, tak bytelné, že odolají jakémukoli útoku.“ Hukka přikývl na souhlas. „Postav je,“ pravil. Potom vešli do města a za soumraku se ocitli na úsvitu času a uprostřed zmatku, který je počátečním stavem všech nových světů. Tou dobou už mnozí jejich noví potomci spali, na ulici, na prahu paláce, ve stínu chrámu, všude. Mimoto se vzduchem šířil příšerný zápach, neboť si stovky občanů pokálely šatstvo. Ti, co nespali, vypadali jako náměsíčníci, prázdní lidé s prázdnýma očima, kteří kráčeli ulicemi jako roboti, kupovali ovoce u stánků, aniž si uvědomovali, co ukládají do košíků, nebo ovoce prodávali, aniž věděli, jak se mu říká, nebo u stánků s náboženskými potřebami kupovali a prodávali smaltované oči, růžové a bílé s černými duhovkami, prodávali a kupovali tyhle a mnohé další cetky, aby je použili při každodenním uctívání v chrámu, aniž věděli, jaké božstvo má rádo jakou obětinu a proč. Už byla noc, avšak náměsíčníci nepřestávali nakupovat a prodávat ani potmě, bloumali ulicemi plnými chaosu a jejich nepřítomné chování budilo ještě větší znepokojení než páchnoucí spáči. Stav nových poddaných nového krále Hukku děsil. „Vypadá to, že nám ta čarodějnice darovala království podlidí,“ naříkal. „Tihle lidé jsou stejně hloupí jako krávy, ale nemají ani vemena, aby dávali mléko.“

Salman Rushdie: Vítězné město / ukázka