PASEKA
SVĚTLA V MLZE
JÁN MARKOŠ
Světla v mlze
O NADĚJI VE SLOŽITÉ DOBĚ
Kniha vyšla s finanční podporou Komise SLOLIA Slovenského literárního centra.
SVETLÁ V HMLE
Copyright © Ján Markoš
All rights reserved
Translation © Miroslav Hlaučo, 2025
ISBN 978-80-7637-573-4
OBSAH
Nejasná zpráva z budoucnosti 11
/ Naše země potřebuje dobré příběhy 17 / Na jaderném reaktoru násilí 22 / Můžeme si gratulovat, stvořili jsme nesmrtelný odpad 27 / Joker nám zase ukradl to nejcennější, co máme
35 / Jak neztratit ztracená léta
39 / K čemu je nám umění?
43 / Co je svoboda? Jestli ji chceme mít, potřebujeme ji poznat
47 / LGBTI+ lidé ohrožují náš svět. Buďme jim za to vděční 54 / Jak si oblíbit svůj hněv. Manuál pro sluníčkáře
58 / Vaše odvaha je potřeba
64 / Pravěký muž Glück a skutečná síla člověka 69 / Nejsme národ zbabělců. Spíše narcisticky zraněná společnost
74 / My jsme ti hodní, oni jsou ti zlí 79 / Pojďme společně hledat novou podobu vlastenectví. Takovou, která vyhovuje nám 84 / Reprezentovat svou zemi je čest, ne právo.
Hokejisté z ruské KHL na šampionát nepatří 89 / Můžeme být šťastní ve stínu války? 94 / Plochá Země, kouření do květináče a holubice v Bruselu. Jaký je smysl podobných nesmyslů? 99 / Naše peníze se změní na granáty padající na hlavy ruských vojáků. Můžeme být na to hrdí?
105
/ Po atentátu na premiéra je nejvyšší čas začít používat umírněnější jazyk
/ Dát výpověď, nebo se snažit o změnu zevnitř?
/ Pojďme si popovídat o názorech a faktech. V diskusích o naší zemi se nám to bude hodit
/ Kdo je zodpovědný za atentát?
/ Jestli chceme zůstat svobodní, potřebujeme zůstat klidní
/ Proč někteří lidé necítí žádný soucit s oběťmi
války?
/ Text na počest tří zastřelených medvíďat
/ Robert Fico nám na Děvíně nabídl novou společenskou smlouvu
/ Všichni jsme lidé z masa a kostí. Proč tak málo vnímáme tělesný rozměr politiky?
/ Cestování má smysl, pouze pokud neskončíte v davu. Pro myšlení to platí dvojnásob
110
116
122
128
134
138
144
149
154
160
/ O kmenech a kmenovém životě v 21. století 164 / Mají školy vést naše děti k hodnotám?
/ Proč někteří muži tak nenávidí ženy?
169
175 / Čeho se bojí lidé, kteří odmítají evakuaci před povodní?
180 / Zvažujete, že se odstěhujete ze své země?
Tento text je určen právě vám 184 / Jak jsem se stal duchovním bezdomovcem a poznal jinou tvář Matice slovenské 189 / Všichni jsme hluboce zakořenění v magickém světě 194 / Jsme zemí dárcovských sbírek. Pro stát je to velice špatná vizitka 200 / Každá Ficova lež je útokem na podstatu naší společnosti
/ Jak jsem se na Ukrajině učil alchymii
205
209
/ Robert Fico si podal přihlášku do klubu
Autokracie, s. r. o.
214
/ Nejsme bezmocní. Návod na to, co dělat, když vláda překračuje vaše červené linie 221
Nejasná zpráva z budoucnosti
Autorův vzkaz českému čtenáři
18. září 2025
Po sametové revoluci byly naše pohledy obrácené k Západu. Tam leželo naše Šangri-La, bájná a vysněná budoucnost Čechů a Slováků. Tam jsme si chodili pro věštby. Vzhlíželi jsme k německé, britské či americké společnosti a věřili, že to, co se v nich právě odehrává, se stane o dekádu či dvě skutečností i u nás. A naplňovalo nás to optimismem.
Dnes se karta obrátila. Kdo chce odhadnout, jak se může česká společnost v nejbližších letech vyvíjet, udělá dobře, když zaměří svůj pohled na Východ. My, Slováci, jsme vás totiž předběhli. Mladší bratr, který se za Českou republikou držel dva tři kroky pozadu, dnes kráčí dva tři kroky před ní.
Pravdou je, že kráčíme směrem, na který nemůžeme být zrovna hrdí. Jsme napřed v erozi demokracie, v utiskování menšin, v oslabování státních institucí. Jinými slovy, jsme dále v cestě k autokratickému režimu.
Knihu, kterou držíte v rukou, je tedy možné číst i jako jakousi zprávu z (možné) budoucnosti. Moc bych české společnosti přál, aby se nemusela bát o vývoj demokracie. Ale pokud se tomuto zápasu nakonec nevyhnete, na stránkách této knihy, doufám, naleznete postřehy a inspirace, které vám v tomto boji mohou být nápomocné.
Eseje obsažené v této knize byly původně psány pro slovenské publikum. Proto vznikl, speciálně pro české vydání, tento text. Obsahuje v koncentrované formě některé lekce, které jsme v posledních dvou letech s Robertem Ficem absolvovali.
Vím, že mezi našimi zeměmi je mnoho odlišností. A každé přirovnání kulhá. Ale přes to všechno jsme pořád příbuznými národy. A můžete-li se poučit z našich bojů a z našich chyb, proč toho nevyužít?
Nevěřte tomu, že zůstane stejný
Před parlamentními volbami v září 2023 se ve slovenském veřejném diskursu ozývaly hlasy, že se ve skutečnosti není čeho bát. I kdyby Robert Fico znovu sestavoval vládu, demokracie prý nebude ohrožena. Vždyť toho politika důvěrně známe, říkali tito lidé. Už tolikrát byl přece premiérem.
A nikdy nezpochybňoval demokratické zřízení, nikdy neměl ambici vyvést Slovensko z Evropské unie, nikdy výrazněji neomezoval média či neziskové organizace.
Záhy se ale ukázalo, že Fico ve verzi 4.0 je jiný. Konspirativnější, paranoidnější, radikálnější. V roce 2017 hrdě prohlašoval, že Slovensko má patřit k jádru Evropské unie. Dnes létá na soukromé konzultace k Vladimiru Putinovi. A co hůř, nestydí se za to.
Není zdaleka jediným politikem, který prošel takovou proměnou. Americký prezident Donald Trump byl v průběhu svého prvního mandátu bezpochyby kontroverzním lídrem. Jeho první čtyři roky v úřadě se však vůbec nedají srovnávat s tím, co si dovoluje v současnosti. V době, kdy píšu tyto řádky, tedy v červnu 2025, probíhá v Los Angeles hon na obyvatele města, kteří nemají v USA legální pobyt. Donald Trump vyslal do města stovky vojáků. Mnozí Američané hispánského původu vůbec nevycházejí ze svých domů. Stačí totiž, abyste u sebe neměli doklad totožnosti, a mohou vás zadržet, nebo dokonce deportovat.
Pokud se Andrej Babiš opět stane českým premiérem, není moudré očekávat, že jeho mandát bude vypadat stejně jako ten předešlý. Počítejte raději s tím, že se svými novými spojenci bude prosazovat výrazně radikálnější politiku.
O bezednosti fašismu
Americký historik Timothy Snyder společně s kolegy z Yaleovy univerzity natočil v květnu 2025 krátké video pro deník New York Times, ve kterém vysvětluje, proč se stěhuje do Kanady. A taky jasně popisuje, jak se Spojené státy pod Trumpovým vedením mění na fašistický stát.
Ve videu se pojmenovávají některé znaky fašismu, jeden z nich je však pro Slováky a pro Čechy obzvláště významný.
Je jím jakási bezednost či bezbřehost. Absence jakékoli samoregulace, jakékoli hranice, kterou by si autoritářská vláda sama stanovila jako nepřekročitelnou. Historička Marci Shore, Snyderova kolegyně, to objasňuje za pomoci polského rčení: „Myslela jsem si, že jsem na dně. A pak jsem uslyšela klepání zespodu.“
Když autokratický vůdce dostane příležitost, překročí jakoukoli červenou linii. Klesne tak hluboko, že si to dnes ještě nedovedeme ani představit. Ve Spojených státech vidíme tento proces probíhat ve zrychlené verzi.
Dejme ještě slovo Marci Shore: „Mí kolegové a přátelé chodili kolem mě a říkali: ‚Máme systém brzd a protivah, tak se uklidni.‘ Nádech, brzdy a protiváhy, výdech, brzdy a protiváhy. A já jsem jim odpovídala: ,Panebože, jsme jako lidé na Titaniku, kteří si říkali Naše loď nemůže ztroskotat. Je nejlepší, nejsilnější, největší. Ale pokud jsme se my historici z dějin něco naučili, tak je to fakt, že neexistuje nic takového jako nepotopitelná loď.‘“
Podobné vystřízlivění jsme zažili i na Slovensku. Mnozí jsme si mysleli, že Robert Fico se klaní konspirátorům a fanouškům Putina jen proto, aby získal voliče z této části spektra. A že chválí masového vraha z Kremlu jen proto, že mu to přináší politické body. Domnívali jsme se, že ve skutečnosti je pořád stejným technokratem moci, který nakonec raději couvne, než by své hrůzné řeči měl proměnit ve skutečnost. Přece je i v jeho zájmu, aby Slovensko bylo součástí společenství civilizovaných zemí.
Bohužel, mýlili jsme se. Robert Fico myslel všechny ty nehoráznosti, které vypravoval v průběhu svého působení v opozici v letech 2020–2023, smrtelně vážně. A tak jsme dnes jedinou zemí EU, jejíž lídr se účastnil květnové vojenské přehlídky v Moskvě, a jednou z mála zemí na světě, které otevřeně podrývají protipandemické plány Světové zdravotnické organizace.
Proto jedna rada nad zlato. I v České republice berte vážně každé jednotlivé politické prohlášení. Čím nehoráznější řeči zazní, tím doslovněji je vnímejte. A očekávejte, že se politici pokusí svá slova proměnit v činy. Když ne kvůli svému autentickému přesvědčení, tak prostě proto, že to slíbili svým nejradikálnějším voličům. A nebudou je chtít zklamat.
Nebylo by moudré očekávat, že nová populistická vláda sama omezí svou vlastní moc a určí si „dno“, které nebude chtít překročit. Toto „dno“, tuto červenou linii jí budou muset určit samotní občané. Novinářky, soudcové, opozice, neziskové organizace, umělci, veřejnost na náměstích.
Snazší je zastavit vlak, když se teprve rozjíždí z nádraží, než když už se řítí plnou rychlostí. Proto je důležité neotálet s odporem vůči nedemokratickým krokům nové vlády a začít s ním ihned, ideálně už hodinu po volbách.
Vláda, která ohrožuje samotný demokratický režim, si nezaslouží žádných sto dnů hájení. Nezaslouží si ani den klidu.
Náročná doba tříbí charaktery
Možná se vám zdá samozřejmé, že život na Slovensku dnes musí být těžší a bezútěšnější než v dobách, kdy jsme měli prozápadní, demokratickou vládu. A v jistém smyslu máte pravdu. Ze státních institucí jsou propouštěni lidé, kteří protestují proti móresům současné vrchnosti. Vláda rozhoduje chaoticky a nekompetentně. Dálnice z Bratislavy do Košic pořád není dokončená. A dostat se k lékaři je zejména v regionech pořád těžší.
Na současnou slovenskou situaci se však můžeme podívat i z jiného úhlu. Neodolám a uvedu citát vycházející z úplně jiného kontextu. Britský landartový umělec Andy Goldsworthy dostal v roce 2010 nabídku, aby na americké Cornellově univerzitě vytvořil instalaci. O svých prvních dojmech z místa, na kterém mělo být jeho nové dílo vytvořeno, později řekl: „Na tom prostoru bylo nejvíc fascinující světlo. Nikdy tam nepronikly sluneční paprsky. Miloval jsem to světlo, bylo velice britské. Barvy jsou v šedém, britském světle velice intenzivní. Není to takové to kýčovité světlo, jaké vidíme, když slunce září přímo. V šedém světle vycházejí barvy přímo ze samotných předmětů. A pod šedivou oblohou jsou tmavé díry tak černé!“
Goldsworthyho citát, na první pohled patřící zcela do oblasti estetiky, nám může posloužit jako metafora současného dění na Slovensku. Ano, obloha je u nás šedá. A přímého slunečního světla máme minimum. Ale tam, kde není dobré společenské klima, vychází jas či temnota ze samotných lidí. Pokud někdo v sobě nosí černou díru, je to okamžitě vidět. Ale když někdo září pozitivnějšími barvami, když má v sobě odvahu, odhodlání, lásku ke své zemi, je to dnes také okamžitě zřejmé. Náročná doba je zajímavá doba. Tříbí charaktery. Vytváří zajímavé příběhy. A taky nová spojenectví, nová přátelství. Proto jsem vděčný, že mohu být součástí většího slovenského příběhu. A kdyby mi někdo nabídl, že bych se mohl přestěhovat někam do Švýcarska nebo do Austrálie a žít tam finančně zajištěný, pohodlný, i když trochu nudný život někde na předměstí, odmítl bych. A myslím, že podobně by se rozhodla většina lidí aktivních v občanské společnosti.
Když se „počasí“ pokazí i v České republice, věřím, že se najde mnoho lidí, kteří to nebudou vnímat jako důvod k zoufalství, ale jako příležitost prožít své životy angažovaněji, odvážněji a smysluplněji, než jak by je prožívali za hezkého počasí.
A vlastně ještě poslední věc. Nám na Slovensku v těchto časech nesmírně pomáhají dvě ingredience: umění a humor.
Když si ministerstvo kultury odvezlo ze Spišského muzea v Levoči nejvzácnější exponát, bustu Cecilie Gonzagy od italského sochaře Donatella, veřejnost na tuto událost reagovala záplavou vtipů, písní a koláží. V ulicích Levoče se objevily plakáty „Hledá se Cecilie Gonzaga“, jako kdyby šlo o ztracené dítě. Umělci nešetřili satirou.
Celý národ se s chutí zasmál na účet ministerstva. A hned se nám dýchalo o něco lehčeji.
Boj za záchranu demokracie totiž nemusí být pouze tíživým broděním se bahnem a proti větru. Může být někdy i zábavný. A tvořivý.
„Bratříček“ si vzal Krylovu radu k srdci. Nevzlykáme, smějeme se, bojujeme. Takže hlavu vzhůru. Budoucnost není pevně daná. Možná česká společnost obstojí ve zkouškách, ve kterých Slovensko selhalo. Pokud se tak stane, většina lidí na Slovensku z toho bude mít radost.
Ale pokud naopak společenský vývoj v České republice
začne nabírat podobný kurz jako na Slovensku, pokud se společenská atmosféra začne zhoršovat a nová vláda otočí kormidlo směrem k autokracii, pořád nebude nic ztraceno.
Poperete se s tím.
Nebo spíše: popereme se s tím. Spolu, tak jako mnohokrát v minulosti.
Ján Markoš
Naše země potřebuje dobré příběhy
O vytváření identity, na kterou budou naše vnoučata hrdá
19. června 2024 Římští císaři se řídili zásadou, že lid potřebuje panem et circenses, chléb a hry. Stejně – ne-li ještě více – potřebujeme příběhy. Robert Fico to dobře ví. „Přátelé, je čtvrtý den po vraždě, my musíme dát příběh té veřejnosti,“ naléhal na vedení Smeru na jaře roku 2018, krátce poté, co byli zavražděni Ján Kuciak a Martina Kušnírová. A okamžitě začal šířit různé fámy. O dlažebních kostkách ukrytých v křoví. O zlovolném starci Sorosovi, který chce zničit Slovensko.
Příběhy krmí Fico veřejnost celá léta. A je mu v podstatě jedno, zda jsou pravdivé, nebo ne. Hlavně že jsou dostatečně jednoduché, šťavnaté a alespoň trochu uvěřitelné. V době covidu mluvil o diktatuře, jejímž poznávacím znamením je rouška. Později o hrdinech, nespravedlivě souzených a vězněných za vlády Igora Matoviče. A dnes vypráví o atentátníkovi, který má záhadné „propojení“ na opozici.
A nehodlá skončit. Naopak. Můžeme očekávat, že s tím, jak se vládnoucí moci bude dařit krotit média, proud polopravdivých či přímo lživých příběhů bude v následujících měsících sílit. Co však s tím? Mají opoziční strany oplácet stejnou mincí? Mají zapojit marketingová oddělení a spindoktory a chrlit vlastní řeky „fejkových“ narativů? Jak se mají zachovat nezávislá média a celá občanská společnost?
Nejsem tak naivní, abych si myslel, že je možné vyhrát parlamentní volby a vyhnout se přitom jakémukoli populismu. Jak píše izraelský filozof Yuval Noah Harari ve své
knize Sapiens, nelze organizovat masy bez spoléhání se na určitou mytologii. Budete-li se držet pouze čiré reality, bude vás následovat pouze hrstka lidí, říká Harari.
Lidé potřebují příběhy. Holá fakta nám nestačí. Tak jednoduší jsme.
Ale přece myslím, že nemusíme kopírovat nechutnou strategii Roberta Fica. Nemusíme si vymýšlet nepravdivé příběhy, abychom jimi zakrývali realitu. Nemáme jeho máslo na svých hlavách. Zvolme si lepší cestu. Místo vyrábění dezinformací se můžeme snažit žít tak, aby se naše jednotlivé osudy – a s nimi i osud celé naší země – změnily na silné příběhy.
„Jak bych svému synovi za pár let vysvětlil, že v rozhodujících chvílích se jeho otec tvářil, že se nic neděje, jen proto, aby si udržel skvělý plat?“ vysvětluje moderátor Viktor Vincze v rozhovoru s Monikou Tódovou, proč se stal členem stávkového výboru v televizi Markíza. Myslím, že vystihl podstatu.
Zůstat se skřípěním zubů zaměstnancem televize, navzdory tomu, že s jejím vedením nesouhlasíte, pouze pro peníze? To není dobrý příběh. Není to nic, co byste chtěli vypravovat synovi nebo vnoučatům. Naopak, postavit se za dobrou věc, i když to nebylo právě jednoduché, to teda skvělý příběh je. Příběh, ze kterého i váš syn nebo vnučka mohou čerpat sílu i vlastní identitu. Naše identita je totiž tvořená příběhy právě tak, jako je tělo tvořené buňkami. Jsme příběhy, které jsme o sobě slyšeli. A uvěřili jim. Když mluvíme o tom, že naší zemi schází pevná identita, vlastně tím myslíme, že nám schází dobré, silné příběhy, které bychom si mohli vzájemně (a taky našim dětem) o sobě vyprávět.
Ten, kdo se chce mít za všech okolností dobře, se jen zřídka stane součástí velkého příběhu. Naopak, dobré příběhy se mnohdy rodí ve zlých časech. Tady je jeden z mých nejoblíbenějších. Druhá světová válka, někde v Bělorusku.
„Jednou jsme s maminkou stály hned za ostnatým drátem a kolem šla nějaká krásná žena. Zastavila se přímo proti nám,
samozřejmě za dráty, a říká mamince: ‚Ani nevíte, jak je mi vás líto!‘ A maminka na to: ‚Tak vemte mou dceru k sobě, když nás tolik litujete...‘ – ‚Dobře...,‘ přikývla po krátkém přemýšlení ona. (...)
Pak mě přivezli na selskou samotu. V rodině, která se mě ujala, měli čtyři další děti. Proto chci, aby všichni znali jméno paní, která mě zachránila – Olimpija Požarická z vesnice Gineviči ve Voložinském okrese. Dokud jsem tam byla, celá rodina se musela bát. Mohli je kdykoli postřílet, všechny, i s těmi čtyřmi dětmi. (...) Jakmile se objevili Němci, hned mě někam poslali. Les byl hned vedle, to byla moje spása. Ta žena mě opravdu moc litovala. Když něco rozdávala, tak všem, i mně, a když líbala, tak taky všechny. (...)
A pak si pro mě přijela moje maminka. Sotva vstoupila na dvůr, klesla před tou ženou a jejími dětmi na kolena...“
V tomto vyprávění Geni Zavojnerové, které zachytila Světlana Alexijevičová v knize Poslední svědci (a které jsem musel bohužel značně zkrátit), je všechno, co skvělý příběh vyžaduje. Odvaha, soucit, láska, spontánnost, šťastné náhody, dramatické momenty, silná gesta. A přitom se odehrál ve snad nejhorších časech, jaké Evropa 20. století zažila.
O tom, jestli vznikne dobrý příběh, nerozhodují jen okolnosti nebo duch doby. Klíčové je i to, jestli si příběh nalezne svého hrdinu. I storytelling, tedy tvorba a vyprávění příběhů, je řemeslem a má svá pravidla. Ne každá postava si získá srdce lidí. Remcalové, lenoši nebo věčně na kompromis připravení hrdinové si vyslouží nanejvýš tak vlažný potlesk.
Pojďme si udělat malý experiment. Prozkoumejme pravidla, která je dobré dodržet, chceme-li vytvořit atraktivní postavu, a podívejme se, zdali bychom se dovedli těmito zásadami řídit i my samotní. (Dodám ještě, že inspirací pro následující řádky jsou mi rady z knih amerického spisovatele Jamese N. Freye.)
První pravidlo zní: příběhu prospívá, je-li hlavní hrdina na začátku ve značné nouzi. Získá si tak sympatie a pozornost
čtenářů. Současně je nucen jednat. Díky tomu se děj rozběhne. Harry Potter je sirota a žije u despotických příbuzných.
I Anna Shirleyová je sirotou, které navíc hrozí, že ji ze Zeleného domu pošlou zpátky do dětského domova. A Frodo? Zdědí prsten a s ním i úkol zachránit dlouhým putováním celou Středozem.
Myslím, že první pravidlo jako země splňujeme. Vždyť jsme také v docela pěkné kaši. To ovšem znamená, že zároveň žijeme v době obtěžkané dobrými příběhy.
Pravidlo druhé: pro příběh je dobré, když hlavní hrdina v něčem vyniká. Old Shatterhand dokáže úderem pěsti uspat protivníka. Hermiona Grangerová je nejlepší žačkou celé školy. Robin Hood zas skvěle střílí z luku. A Bilbo se umí plížit tiše jako stín.
A my? V čem jsme dobří my? Je důležité objevit své nejsilnější stránky. Bez nich nový příběh naší země nenapíšeme.
Pravidlo třetí: hlavní postava musí mít v sobě vášeň. Musí být schopna obětovat mnohé pro cíl, se kterým se čtenáři dovedou ztotožnit. Malý princ se nutně potřeboval vrátit na svou planetu, aby ochránil svou růži. A byl se kvůli tomu ochoten nechat uštknout jedovatým hadem. Muž z evangelia, který na poli našel skrytý poklad, neváhal prodat všechno, co měl, aby mohl pole koupit. Odysseus se léta plavil k rodné Ithace, protože toužil po domově a po své ženě. Olimpija Požarická po minutě váhání zariskovala a vzala si k sobě úplně cizí dítě, ač ji to mohlo stát život. Toto je možná to nejdůležitější pravidlo. Člověk bez vášně, energie či odhodlání se nikdy součástí skvělého příběhu nestane. Vždyť často je právě vášeň či odhodlání hlavní postavy tím, co posouvá děj dopředu. Máme v sobě odhodlání a energii? Jsme schopní obětovat své pohodlí, když si to dobrá věc žádá? Pokud ano, můžeme být součástí nového příběhu naší země.
A nakonec poslední, čtvrté pravidlo: dobrá postava má v sobě i nějakou komickou či podivnou stránku. Ta ji činí
uvěřitelnější a lidštější. Harry Potter má neposlušné střapaté černé vlasy, které nezkrotí žádný hřeben. Anna Shirleyová je nepřiměřeně pyšná na svůj nos a je taky upovídaná a zapomnětlivá. Sherlock Holmes hraje v nočních hodinách na housle.
Ani my se nemusíme brát vždy a všude vážně. Nemusíme být neustále bojovníky na život a na smrt a tvářit se, jako bychom zrovna spolkli pravítko. Můžeme být i nepraktičtí, i uvolnění, i trochu zvláštní. Ostatně když si 96letá královna Alžběta mohla dovolit video s animovaným medvídkem Paddingtonem, můžeme si i my zažertovat na svůj vlastní účet. Příběhu naší země to jen pomůže.
Ač tento text je o příbězích, pro které je nejlepší, když hladce plynou, zdá se mi, že se mi ho nepovedlo tak docela zkrotit. Je poměrně složitý a docela meandruje. Dovolte mi proto malé shrnutí na závěr. Bez příběhů se neobejdeme, protože jsou základem naší identity. Osobní, rodinné i celospolečenské. Potřebujeme nové dobré příběhy o naší zemi a společnosti. Ale místo toho, abychom si je vymýšleli, jak to dělají populisté, měli bychom je zkusit sami žít. Doba je složitá, a proto zralá pro skvělé příběhy.
K tomu však potřebujeme být odhodlaní, plní energie, kompetentní a veselí. Pokud se takovými dovedeme stát, dovedeme začít psát nový příběh naší země. A naše vnoučata budou mít na co vzpomínat.
Na jaderném reaktoru násilí
O tom, jak se činy dají zastavit už v myšlenkách
17. října 2022
Po tragické události před bratislavským podnikem Tepláreň máme dluh. Smutek je na místě, pláč také.
Každý, kdo má srdce a veřejně vystupuje, má povinnost odsoudit tento odporný čin a s ním i všechny nenávistné projevy vůči LGBTI+ lidem. Rovněž máme povinnost přemýšlet. Co se vlastně stalo? Co můžeme udělat pro to, aby se nic podobného neopakovalo? Potřebujeme nejen empatii, ale i racionální porozumění. Jedno nevylučuje to druhé, naopak, doplňuje ho. Pojďme proto spolu přemýšlet, a to zejména o fenoménu násilí.
Tragická událost v Bratislavě by se před tisícem či dvěma tisíci lety nemohla stát. Určitě ne v podobě, v jaké se odehrála. Proč? Vrah – obyčejný gymnazista – by holýma rukama, nebo nožem, nikdy nemohl dokázat to, co dokázal střelnou zbraní.
Násilí si totiž, jak velice přesně píše Hannah Arendtová ve své eseji O násilí z roku 1970, zpravidla vyžaduje nástroj.
Je to právě nástroj – pistole, bomba, rozjetý náklaďák, dron – co umožňuje vrahům být opravdu nebezpečnými.
Ostatně ani druhá smutná událost v říjnu 2022, tragédie na Zochové, by před stovkami let nemohla mít podobně strašlivé následky. Žádný koňský povoz by nedosáhl takové rychlosti, jaké dosáhlo moderní SUV, jehož řidič narazil do autobusové zastávky a zabil pět mladých lidí.
Proč je důležité uvědomit si, že mezi nástroji a násilím je přímá souvislost? Jednoduše proto, že věda a technologie se rychle rozvíjejí. Budou vznikat pořád nenápadnější,
sofistikovanější a smrtonosnější zbraně. To znamená, že vstupujeme do světa, ve kterém bude pořád jednodušší a lehčí páchat násilné činy. A samozřejmě, džin se do lahve vrátit nechce. Navzdory všem zbraňovým amnestiím a mezistátním dohodám o odzbrojování neexistuje stoprocentně účinný způsob, jak se zbavit zbraní, které už vstoupily do našeho světa.
Nepomáhá ani kontrola. Stát nemůže sledovat své občany na každém kroku, aby se nedopouštěli násilí, i když technicky by to asi možné bylo. Stal by se diktaturou a v té nikdo z nás žít nechce. Navíc v diktaturách se páchá víc násilí než v demokraciích, jen se největším násilníkem stane stát.
Jednoduše není možné mít absolutní bezpečí, absolutní svobodu a absolutní soukromí současně. Jestli se nechceme vzdát ani jednoho (a je správné, že to nechceme), zbývá nám jen částečná svoboda, částečné soukromí a relativní bezpečí. Smiřme se tedy s tím, že nedokážeme stoprocentně zabránit tomu, aby se potenciální útočník dostal ke zbrani a vykonal svůj čin, rozhodne-li se útočit.
Zbývá nám jiná, zdánlivě nevýznamná, ale ve skutečnosti překvapivě účinná linie obrany: budovat společnost, v níž by člověka, který by se za jiných okolností mohl stát potenciálním vrahem, ani nenapadlo snít o tak odporném činu. A klíčovou roli v této linii obrany hraje jazyk.
Jazyk, v němž každý jeden z nás přemýšlí, je kolektivním dílem celé společnosti. Naše myšlenky – jakkoli originální a soukromé se nám zdají být – nepadají z nebe: obvykle uvažujeme v argumentech, které jsme slyšeli od někoho jiného, a ve slovech, která před námi už někdo použil. Pokud se nějaká myšlenka ve společnosti nevyskytuje, pokud v ní necirkuluje, téměř neexistuje způsob, jak by si ji mohl osvojit potenciální útočník.
Potenciální vrah směřuje postupně od myšlenek přes slova až k činu. Umíme ho tedy zastavit už na úrovni myšlenek nebo slov. K tomu je zapotřebí, abychom se všichni, zejména
ti z nás, kteří mají moc a vliv, nedopouštěli nenávistných projevů a dehonestace potenciálních obětí. A co víc, potřebujeme, aby samotná představa násilného činu byla tak neslušná, tak nepředstavitelná, že si ji žádný gymnazista nedovolí zformulovat ani v soukromí své hlavy.
Pokud však Boris Kollár z pozice předsedy parlamentu hlasitě vysloví, že příslušníci a příslušnice LGBTI+ komunity jsou „úchyláci, kteří patří do ústavu, a ne na ulici“, pokud je kněz Marián Kuffa přirovnává k masovým vrahům, pokud se Igor Matovič v parlamentu nestydí vyslovit slovní spojení „posraný buzerant“ (a mohli bychom pokračovat desítkami dalších podobných výroků), pak se občanům nezdá tak nepředstavitelným mluvit a myslet o LGBTI+ lidech podobně. A myšlenky přirozeně směřují k činům. Každý, kdo se nenávistně vyjadřuje o LGBTI+ komunitě, nese svůj díl zodpovědnosti za násilí, kterému svými výroky vydláždil cestu. A není až tak podstatné, jestli jde o zodpovědnost trestněprávní, nebo jestli bude někdy možné popsat přesný kauzální řetězec, jak konkrétní výrok ovlivnil konkrétní lidi.
Proč? Pomozme si přirovnáním k jadernému reaktoru. Jak jistě víte, v reaktoru slouží k moderování štěpné reakce regulační tyče. Čím více jsou tyto tyče z reaktoru vytažené, tím rychleji štěpná reakce probíhá. Čím více jsou naopak do něho zasunuté, tím je pomalejší.
Naše společnost je jako takový reaktor. Štěpná reakce latentního násilí v jeho nitru nikdy neustává, je ji však možné moderovat. A teď si představme, že na tomto reaktoru sedí politici a další veřejně činné osoby, každý z nich s regulační tyčí v ruce. Aby bylo jasné, že jde o jeho či její tyč, každý si vyvěsí na vršek tyče svou vlajku. A najednou jeden z nich neodolá pokušení zviditelnit se a povytáhne svou tyč z reaktoru, aby jeho vlajka vlála o něco výš než ty ostatní. „Vždyť jsem ji povytáhl jen o kousíček výš, nic se nemůže stát,“ řekne si. „Ostatně blíží se volby.“ Spatří to však jiný politik, který
taktéž chce, aby jeho vlajku viděl celý svět. A tak vytáhne svou tyč ještě o něco výš. A jejich příkladu následují mnozí další, doufajíce, že reaktor to vydrží.
Ale nevydrží. Vybouchne. Tak jako vybouchl na Slovensku v říjnu 2022.
Samozřejmě, nedá se vyloučit, že mnozí politici jsou tak hloupí nebo nevzdělaní, že netuší, jak svými postoji ovládají jaderný reaktor násilí. V takovém případě nemají co dělat ve veřejném prostoru a my je z něj máme co nejdříve vyprovodit.
Pro jistotu ještě jednou zopakuji: ve společnosti plné moderních zbraní a technologických vymožeností je relativně snadné páchat násilné činy. O to více je nutné mluvit opatrně a umírněně a vyhýbat se jakémukoli náznaku výzvy k násilí. Není to omezování svobody slova ani falešná politická korektnost. Je to zodpovědnost vůči těm nejzranitelnějším. I když si rád dám sklenku vína s přáteli, nepiji, mám-li za půl hodiny řídit třítunové SUV. I když mám rád expresivní výrazy nebo nekorektní vtipy, zdržím se jich, když mluvím na veřejnosti před statisíci lidmi. Upřímně nechápu, co je na tom tak nepochopitelného.
Existuje ještě jeden způsob obrany, o kterém jsme dosud nemluvili. Je jím pomoci potenciálnímu útočníkovi, dokud je ještě čas, naleznout jiné východisko, než je násilný čin. Jak si opět přesně ve své eseji povšimla Hannah Arendtová, pro mnohé lidi je násilí synonymem změny. Když si mají představit, jak změnit politickou situaci nebo zacyklené koloběhy svých životů, napadne je pouze násilí. Ten, kdo páchá násilí, se na kratičký okamžik cítí silným. Jako by roztrhal okovy své vlastní bezmocnosti. Musíme bez ustání opakovat, že nejen násilný čin, nýbrž každý čin má potenciál měnit svět. Není nutné hned připravovat revoluci. Stačí kandidovat do komunálních voleb. Není nutné vynucovat si respekt rvačkou, stačí si popovídat (a naslouchat). Dokonce nemusí jít ani o jeden „velký“ čin, stačí řetězec trpělivých malých činů.
Znám několik učitelů, kteří desítky let dobře učili svůj předmět a obrazně řečeno vlastníma rukama změnili atmosféru
nebo potenciál celého regionu.
Ale znovu: slova a činy se vzájemně zrcadlí. Jestliže politici získávají svou podporu ne tím, že nabídnou lepší a kvalitnější řešení nebo argumenty, ale tím, že násilně poruší normy slušnosti a jsou vulgární a nenávistní, nelze se divit, že i někteří občané začnou inklinovat k řešení problémů formou násilí.
Měli se to od koho naučit.
A ještě něco: na Slovensku je pouze 50 dětských psychiatrů – na milion dětí a mladistvých do 18 let. To je jeden psychiatr nebo psychiatrička na 20 tisíc potenciálních klientů. Mladý člověk, kterému víří v hlavě hrůzné myšlenky, si mnohdy nemá ani s kým popovídat.
Dovedu si představit, že různí lidé budou mluvit o tom, že máme policisty vyzbrojit lepšími zbraněmi, že máme nainstalovat více kamer a více zábran, abychom co nejúčinněji bojovali s násilím. Je to paradox: jak jsme řekli výše, násilí potřebuje pro svou existenci nástroje a zbraně. A my mu chceme bránit dalšími nástroji a zbraněmi? A přitom jedna jediná nová psychiatrická nebo psychologická ambulance by měla možná větší efekt. Jeden upřímný rozhovor dokáže to, co nedokáže ani tisíc samopalů.
Můžeme si gratulovat, stvořili jsme nesmrtelný odpad
O léku nejen na klimatickou krizi, ale i na naši osamělost
12. srpna 2023
Začíná nám být nějak horko. Antarktidě schází kus ledu o velikosti Argentiny. Padají rekordy: Sardinie 48,2 °C, moře u Floridy 38,4 °C. V severní Itálii spadla z nebe kroupa veliká jako lidská hlava. Golfský proud se zpomaluje. Lesy ve Středomoří hoří. A je pravděpodobné, že za deset nebo dvacet let budeme na léto 2023 vzpomínat jako na chladné a relativně klidné.
Proč je tak teplo? Vědeckou odpověď dokážeme všichni odrecitovat zpaměti: mohou za to skleníkové plyny, zejména oxid uhličitý, které vypouštíme do atmosféry – a ta posléze brání úniku tepla z povrchu Země. Je to, jako kdyby vás někdo nutil v létě nosit kabát: přehřívali byste se, protože teplo vašeho těla by nemohlo unikat do okolí. V tomto textu se však pokusíme podívat na věc jinak, z neobvyklého úhlu. Pokusíme se o klimatické změně mluvit jazykem filozofie, ne vědy.
Začněme naivní otázkou (takové jsou mnohdy nejlepší): „Proč skleníkové plyny produkujeme, když víme, že klimatu škodí? Vždyť lidstvu nejsou k ničemu.“ Odpověď je zjevná: My přece nechceme produkovat plyny. Chceme cestovat, stavět budovy, jíst maso a skleníkové plyny jsou jen nechtěným vedlejším produktem našich aktivit.
Jednoduše: skleníkové plyny jsou odpadem. Je to jako s jadernou elektrárnou: chtěli jsme efektivně vyrábět energii, tak jsme na západě země postavili atomovou elektrárnu
Mochovce, která je schopna pokrýt přibližně čtvrtinu spotřeby energie na Slovensku. Jejím nechtěným vedlejším produktem však je i radioaktivní odpad, který musíme tisíce let uchovávat hluboko pod zemským povrchem. A doufáme, že dovedeme odradit příští generace od toho, aby sudy s odpadem vyhrabaly a otevřely.
Odpad je něco, co už není (nebo dokonce nikdy nebylo) potřebné. Je po expirační lhůtě. Jeho životní cyklus se uzavřel. Nejraději bychom byli, kdyby odpadu nebylo, kdyby se rozplynul, ztratil se z očí někam daleko: pod zem, na dno moře, na druhý konec světa. Skleníkové plyny jsou odpadem, který zarputile odmítá zmizet. Nechtějí se jen tak beze stopy ztratit v ovzduší, umřít. Jsou jako zombie v béčkových filmech. Zůstávají s námi a ovlivňují děsivým způsobem náš svět. Každá molekula CO2, která je v atmosféře navíc, je malým zombíkem, připraveným pronásledovat nás i naše vnoučata. (Slovo „navíc“ je klíčové: samozřejmě, oxid uhličitý se v atmosféře vyskytuje i přirozeně a patří tam, ale musí být ve správném poměru k dalším složkám atmosféry. Poločas rozpadu molekuly CO2 se přitom počítá na staletí.) Můžeme si blahopřát, stvořili jsme prakticky nesmrtelný odpad. Zombie odpad.
Je čas na druhou naivní otázku: „Lidé produkují odpad už celá tisíciletí. Proč to v celých dějinách nebyl problém a teď najednou je?“ Odpověď je opět nasnadě: rozdíl je v míře moci, kterou nad přírodou máme. A v míře násilí, se kterou s ní zacházíme.
Dovolte mi trochu kruté přirovnání. Když člověka pohladíte po tváři, nezanecháte žádnou stopu, protože vaše jednání je něžné, bez násilí. Když ho uhodíte, bude mít monokl. Ten už zanechá stopu na několik dnů nebo týdnů. Pak se podlitina zas vstřebá a zmizí. Uhodíte-li ho kladivem a nebožákovi zlomíte nos nebo jinou kost, stopa po vašem činu zůstane na jeho tváři navždy, protože jste použili příliš velké násilí.
Obdobně, když středověký rolník zvedne kámen a použije ho o pár metrů dál k stavbě kamenné zdi, nevytvoří prakticky žádný odpad, žádnou trvalou stopu. Zeď se jednou rozpadne a kámen zůstane kamenem. Jenže pokud tu samou skálu bude dělník v 21. století tavit nebo louhovat v lázni z kyseliny, je pravděpodobné, že výsledkem jeho činnosti už nějaký (téměř) nezničitelný odpad vznikne, protože použil mnohem více fyzikální či chemické síly, mnohem více násilí. Možná kámen přetaví do jiné struktury nebo tvaru, možná vytvoří zcela novou sloučeninu, ale stopa po jeho konání už zůstane. Vládneme procesy, které se vymykají běžným přírodním dějům. Vyrábíme věci, které se nepodobají ničemu, co dokáže stvořit příroda. Vytváříme nové chemické sloučeniny. Vystavujeme materiály tlakům a teplotám, které nikdy předtím nebyly myslitelné. Syntetizujeme plasty. Zasahujeme do genomu živých tvorů. Výsledkem je mohutná, neustále plynoucí řeka odpadu, který se už zpátky do náručí přírody vrátit nedokáže. Ať už jde o mikroplasty, CO2, jaderný odpad, nebo disruptory (čili chemické sloučeniny, které uvádějí hormonální systém organismů ve zmatek), je to pořád ten samý příběh. Zombie odpad je jako jizva. Je připomínkou násilí konaného na těle přírody.
Existuje skupina lidí, která věří, že klimatickou krizi vyřeší nová technologie, která se za pár let nebo desetiletí zázračně objeví a umožní nám zvládnout proces oteplování atmosféry.
Není jasné, jak by tato technologie měla fungovat: buď bude zpětně vychytávat CO2 z atmosféry, nebo nám pomůže vyrábět čistou energii, anebo její součástí bude přimíchávání něčeho nového do atmosféry, tak, aby to klima naopak ochlazovalo. Nebo bude možná fungovat na jiném, dnes ještě neznámém principu. Každopádně, první pokusy nevypadají příliš slibně.
Navzdory tomu technooptimisté věří, že v pravý čas něco vynalezneme. Ale mýlí se. A to hned ze dvou důvodů. Za prvé, klimatická krize je pouze jedním z environmentálních
problémů současnosti. Dalšími jsou například odlesňování, ztráta biodiverzity, znečištění moří a ovzduší. Nikdo nejspíše nepředpokládá, že se objeví zázračná technologie, která bude řešením všech těchto problémů. Pokud budeme ke světu přírody násilní, někde to dříve nebo později praskne. Za druhé, technologie, která má za cíl „vyřešit“ klimatickou krizi, by musela masivním (a tedy opět násilným) způsobem zasáhnout do současných ekosystémů. Jinak by nemohla takový herkulovský úkol nikdy splnit. A násilný zásah by znovu plodil mnoho nechtěných a nepředvídatelných důsledků, další zombie odpad, další rozkolísání světa přírody.
Lidstvo už má koneckonců s podobnými technologiemi svou zkušenost. Jeden příklad za všechny. V roce 1939 zjistil švýcarský vědec Paul Herman Müller, že sloučenina známá jako DDT má insekticidní účinky. Šlo o významný objev. Vždyť za něj dostal v roce 1948 Nobelovu cenu. DDT hojně využívala americká armáda, aby své vojáky ochránila před škodlivým hmyzem. Světová zdravotnická organizace se na něj spoléhala při své kampani proti malárii. Po druhé světové válce jej masivně začali používat zemědělci. Po čase se však ukázalo, že DDT nezabíjí jen škodlivý hmyz: jeho účinky byly dalekosáhlé a různorodé. Nalezlo se například i v tělech antarktických tučňáků, tisíce kilometrů od jakéhokoli pole, na kterém mohlo být použito. V sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století většina vyspělých zemí DDT zakázala. DDT se začalo používat proto, aby vyřešilo palčivé problémy – například malárii. Časem se však samo stalo palčivým problémem. A já se obávám, že to je osud velké většiny technologií, které výrazně zasahují do světa přírody. Když se snažíme přírodu změnit násilně, pokaždé se to někde zvrtne. Pokud nějaké řešení existuje, pravděpodobně je úplně jiné, než jaké očekávají technooptimisté. Ve skutečnosti nemáme do chodu přírody zasahovat co nejvíc, ale naopak co nejmíň.
Myšlenka, že člověk nemá do chodu světa příliš zasahovat, nebo to s ním špatně dopadne, není výmyslem moderní doby. Je prastará. Následující verše pocházejí z knihy Tao Te ťing, a napsal je před víc než 2600 lety čínský mudrc Lao-c’: „Kdokoli se chce zmocnit světa a zacházet s ním, / ten – jak já jsem viděl – ztroskotá. / Neboť svět je posvátná nádoba, / s kterou nelze zacházet. / Kdokoli s ní chce zacházet, zničí ji. / Kdokoli si ji chce přisvojit, ztratí ji.“
Na jiném místě Lao-c’ píše: „To je, proč moudrý odmítá vše, / co je přehnané, / co je výstřední, / co je přes míru.“
A ještě jinde čteme: „Kdo vystupuje na špičky, nemůže pevně stát.“ A vůbec, celý tento starověký spis je plný podobných varování. Koneckonců jedním ze základních etických principů taoismu je wu-wej, obvykle překládaný jako „nekonání“ či „nenásilné konání“. Taoistické wu-wej nelze chápat jako pasivitu. Žít podle tohoto principu neznamená sedět doma s rukama v klíně a koukat do zdi. Koncept wu-wej nás vyzývá, abychom konali. Ale nenásilně, v souladu jak se sebou samým, tak se zákony světa přírody.
Když hladíte psa proti srsti, jednáte proti wu-wej, protože nerespektujete přirozenost jeho chlupatého těla. Naopak, když ho hladíte po srsti, jednáte v souladu s wu-wej a hlazení bude příjemnější pro vás oba. Když si koupíte hroznové víno v zimě, konáte proti wu-wej, protože v zimě u nás vinná réva neplodí a trs révy, který jste si koupili, pochází pravděpodobně z opačného konce světa. Koupit si však hrozny v září, kdy dozrává, je v pořádku a v souladu s wu-wej. A i ty hrozny budou, samozřejmě, lahodnější a sladší, když ještě včera visely na stoncích révy. Když měsíce spíte pouze čtyři hodiny denně, protože doháníte práci na projektu, jednáte proti wu-wej. Vaše tělo totiž potřebuje více spánku. Ale pokud spíte sedm nebo osm hodin, respektujete princip wu-wej a odměnou vám bude, že své dny prožijete v bdělém stavu, a ne jako malátný přízrak. A možná se ukáže, že toho