Naomi Noviková
Pohřbeno v hlubinách
a jiné povídky
Naomi Noviková
POHŘBENO V HLUBINÁCH
A JINÉ POVÍDKY
Přeložila Veronika Volhejnová
Brno 2025
Automatizovaná analýza textů nebo dat ve smyslu čl. 4 směrnice 2019/790/EU je bez souhlasu nositele práv zakázána.
Buried Deep and Other Stories
Copyright © 2024 by Temeraire LLC
All rights reserved including the right of reproduction in whole or in part in any form. This edition published by arrangement with Del Rey, an imprint of Random House, a division of Penguin Random House LLC
Cover design © Cassie Gonzales
Cover illustration © Sam Dunn
Translation © Veronika Volhejnová, 2025
Czech edition © Host ― vydavatelství, s. r. o., 2025
ISBN 978-80-275-2249-1
Poznámka autorky
Musím vás varovat: tahle kniha je plná lží. Nemám na mysli povídky, ty jsou tak pravdivé, jak jen jsem to dokázala, když jsem je psala, ale úvody. Když něco dopíšu, opustí mě to; pokud vám budu o příbězích něco vyprávět, je velká šance, že jsem si to vymyslela, protože to po mně celé měsíce nebo i roky poté, co jsem původní povídku napsala, chtěl redaktor nebo novinář při rozhovoru a já si buď už špatně pamatuju, co jsem si tenkrát myslela, nebo říkám to, co si o nich myslím teď, když je někdy i po desetiletích znovu čtu.
Ve skutečnosti jen samy příběhy vám můžou popravdě říct, co jsem si myslela. Kdybych něco z toho dokázala vyjádřit pár úhlednými odstavci, vůbec bych se psaním povídky nenamáhala. V labyrintu zkratky neexistují.
Úvody k těm příběhům jsem tedy napsala, ale doporučuju vám, abyste je ignorovali nebo abyste je brali jako to, co ve skutečnosti jsou — jako svého druhu představení. Je to něco, jako kdybychom se potkali na večírku a já jsem musela odejít, ale napřed bych vás ještě chtěla seznámit se svým dobrým kamarádem, protože si myslím, že byste si rozuměli. Řekla bych vám tedy o něm něco neurčitě zajímavého a pak bych zmizela a po mém odchodu by se k vám ten kamarád naklonil a řekl: „Mimochodem, tak to vůbec nebylo, já ti to povím popravdě.“ Věřte jemu, a ne mně.
A až je přečtete, bude váš názor aspoň stejně cenný jako ten můj. Ke kouzlu knih patří, že nepředstírají vlastní život. Když
knihu odložíte a odejdete do jiné místnosti dát si něco k jídlu, ona bez vás pokračovat nebude. Já jsem ta slova napsala a někdo jiný je redigoval a formátoval a vytiskl na papír, ale víc už s nimi dělat nemůžeme; zbytek cesty je na vás, pokud se rozhodnete propůjčit jim své oči a svůj mozek a nechat je chvíli žít.
Naomi
Araminta aneb Vrak
Amphidraku
Dům, kde jsem vyrůstala, byl plný knih; matka hodně četla. Pokud šlo o romantické příběhy, měla specifický vkus: tenké a plynoucí, které se daly vypít za večer jako sklenice vína, ty vyprázdněné odnést ve velkých taškách zpátky do antikvariátu a vyměnit je za krabici nových nebo přečtených už před dost dlouhou dobou na to, aby chutnaly jako nové.
Nejradši jsem měla příběhy z doby regentství; samozřejmě Heyerovou, ale vlastně skoro všechny, jen jsem prudce nesnášela ty nesprávné. Myslím ty, jejichž postavami byli moderní lidé, kteří se převlékali do lehounkých mušelínů a jezdili kočárem, ale na to všechno si jenom hráli. Zajímala mě totiž pravidla, tak neporušitelná a tak zjevná samotným postavám, lidem, obzvlášť ženám, žijícím v uzounkých krabičkách — v malém rozsahu těch knih nemohl být jejich svět reálnější a složitější, a tak museli v tato pravidla věřit a řídit se jimi, jinak se příběh nezdál být správný. Nevadilo mi, když podváděli, ale museli to dělat chytře. Tohle je tedy příběh z doby regentství, o světě s jinými pravidly a o jedné velmi dobré podvodnici.
Shromážděná rodina vyprovodila lady Aramintu z přístavu v Chenstowe-on-Sea velmi obřadně, ačkoli s pramalou láskou. Doprovázela ji nikoli jedna, ale hned dvě služebné, najatý šermíř-eunuch a zkušená profesionální gardedáma, která měla na čele vypáleno oko Hórovo, aby hlídalo během noci, když ostatní dvě oči jsou zavřené.
Bohužel je třeba říci, že všechna tato opatření nebyla úplně zbytečná. Lady Araminta — která měla kromě tohoto jména ještě řadu dalších, dost významných, jež zde v zájmu diskrétnosti vynecháme — byla dvakrát přistižena při pokusu vylézt oknem a jednou v otcově knihovně, jak čte knihu kouzel. Při této poslední příležitosti ji naštěstí objevil spolehlivý komorník, který už rodině sloužil patnáct let, a tak se věc ututlala; rozhodla ale o jejím osudu.
Nejstarší manželka jejího otce informovala manžela, že odmítá platit formální představení u dvora, které bylo nezbytné k tomu, aby mohla Araminta debutovat ve společnosti. „Mám ještě pět dalších děvčat a ty musím uvést do společnosti dřív,“ prohlásila lady D—, „a nemohu si dovolit nechat je zničit těmi bláznivými kousky, které by jistě následovaly.“
(Aby se nezdálo, že lady D— byla ve svých preferencích nespravedlivá, je asi dobře zde zmínit, že Araminta byla její nemanželská dcera, kdežto ostatní dívky byly manželské, ne naopak.)
„Tolerovali jsme to příliš dlouho,“ pokračovala přísně lady D—, „a teď je už tak rozmazlená, že se to nedá napravit.“
Lord D— svěsil hlavu; cítil se celou situací vinen, a právem. Jako mladík se zapřisáhl, že se nikdy nebude modlit k cizím božstvům, například k Juno; a čistě z tvrdohlavosti odmítl tento slib vzít zpátky, takže potřeboval tři manželky a čtrnáct let, aby
Araminta aneb Vrak Amphidraku
získal nezbytného syna. Ale i ten chlapec byl pro něj zklamáním: byl hubený a věčně nemocný, a jak vyrůstal, dával přednost literatuře před mužným uměním šermu a střelby, dokonce i před čarodějnictvím, jež by aspoň bylo důstojné.
„Když ono je to nechutné,“ prohlásil mladý Avery omluvně, avšak rozhodně už ve věku sedmi let; rodinný sklon k tvrdohlavosti zdědil v plné míře. Nikdy není moudré urazit cizí božstva, bez ohledu na to, kolik starých dobrých britských víl člověk pozval na svatbu. Naopak nejstarší z dětí, Araminta, už dávno projevovala větší předpoklady k jízdě na koni a střelbě než k vhodnějším dovednostem a měla také znepokojivý sklon riskovat. Její matka by tyto nevhodné tendence udusila v zárodku, ale lord D—, který byl sám význačným sportovcem, dívku sobecky podporoval: líbilo se mu mít společnost při lovu, když se po něm žádalo, aby byl doma a plnil manželské povinnosti — a protože měl tři ženy, byly tyto situace dost časté.
„Nežádám snad tolik, když si přeji, aby mi aspoň jeden z mých potomků na sportovním poli nedělal ostudu?“ byla jedna z jeho oblíbených poznámek, pokud byl za to kárán. Zatímco tedy Aramintiny vrstevnice vstupovaly do společnosti jako uhlazené mladé dámy a pouštěly se do studia bankovnictví nebo medicíny, ona byla známá jenom jako vynikající sportovkyně se všemi výše popsanými nepříjemnými důsledky.
Samozřejmě se s tím něco muselo udělat, a tak bylo rychle domluveno manželství s příslušníkem podobně vznešeného rodu v koloniích. Zvěsti, které už se o ní stačily rozšířit doma, úspěšně zabránily podobně vhodnému svazku na domácí půdě, ovšem mladí mužové z dobrých rodin, kteří odjeli za moře hledat něco lepšího, než je úděl mladšího syna, měli často se získáním vhodné manželky potíže.
Tou dobou cesta trvala skoro šest měsíců a hrozila při ní značná nebezpečí: námořní trasy ohrožovaly bouře a piráti; leviatani pravidelně stahovali lodi pod hladinu, protože si je pletli s velrybami; a v podmořských lesích Mělkého moře, kde za bezvětří
mohly lodi uvíznout celé měsíce nad zarostlými ruinami Utopených území, řádily podivné horečky a šílenství.
Přirozeně že lady Aramintu odeslali se všemi ohledy na její bezpečnost. Bluegill byla štíhlá moderní loď, pojmenovaná podle dlouhých a jasně nalakovaných železných trnů, zatlučených v řadě podél kýlu, aby zahnaly leviatana, a ozbrojená celou desítkou děl. Kajuta měla na dveřích tři zámky, venku na prahu ležel eunuch, ve velké posteli po každém boku lady Araminty spala jedna komorná a gardedáma měla lůžko v nohách postele. Jako poslední útočiště ctnosti věnovali Aramintě na cestu příšerně drahý Teiresiův amulet.
Pokud jde o amulet, nedostala žádné instrukce ani k tomu, jak ho užít, ani jak by měl zmíněnou ctnost ochránit. Velmi důrazně jí sdělili jen to, aby ho pořád nechávala v krabičce a navlékla si ho na krk pouze v případě, že by bezprostředně hrozilo to nejhorší — což jí Lady D— popsala poměrně neurčitě, neboť měla podezření, že Araminta už o podobných věcech ví mnohem víc, než by bylo zdrávo.
Při loučení se příliš slz neprolilo, až na lady Ginevru, druhou nejstarší, která to považovala za svou sesterskou povinnost, ačkoli v hloubi duše ji těšilo, že se tím její vlastní společenský debut o rok urychlí. Araminta sama neplakala, řekla jen: „No tak sbohem,“ a bez výčitek svědomí nastoupila na loď, kde si do truhlice s výbavou během těch zmatků kolem balení tajně uschovala meč, vynikající soubojové pistole a velmi nevhodný grimoár. Že odjíždí z domova, ji příliš nemrzelo. Už ji nebavilo neustále poslouchat kázání a kolonie jí připadaly nadějné: mladík, který tam odjel hledat štěstí, nemůže být určitě tak hrozný suchar, myslela si.
Po všech přípravách a varováních jí cesta připadala tak klidná, až byla únavná; jeden den se od druhého lišil jen silou větru, dokud nedopluli k Utopeným územím, kde se vítr utišil. Prvních
Araminta aneb Vrak Amphidraku
pár dní ji těšilo dívat se přes zábradlí do vody na světlé záblesky bílého zdiva a mramoru, které ještě tu a tam bylo možné zahlédnout, když jí námořníci půjčili kouzelné světélko, aby si dolů posvítila.
„Ale nic zajímavého tam neuvidíte, slečinko,“ podotkl loďmistr otcovsky, když viděl, s jakou nadějí dolů hledí. Jen občas proplul okolo nějaký žralok nebo po troskách věží lezl obrovský velekrab s dlouhýma červenýma pavoučíma nohama, ale to bylo všechno — žádný záblesk ztraceného pokladu, žádná jiskra dávné magie. „Poklad tady nehledejte, to leda kdybyste s sebou měla prvotřídního čaroděje, co by vám ho vyvolal nahoru.“
Povzdechla si a místo toho se ke značnému znechucení námořníků začala dožadovat, aby ji naučili, jak se leze po lanoví. „Takhle se přece pořádná ženská nechová,“ mumlal si tiše pro sebe nejeden člen posádky.
Aramintě to žádné starosti nedělalo, až na to, že bylo stále obtížnější přimět někoho z nich, aby ji něco zajímavého naučil. Po nějaké době se tedy uchýlila do soukromí kajuty, kde v ukradených okamžicích nastudovala dost magie na to, aby grimoár uschovala pod iluzivní slupkou knihy Bohatství národů. Pak ho mohla číst veřejně a nikdo nic nevěděl. Teiresiův amulet si schovala až nakonec a zkoušela ho uprostřed noci, když její gardedáma, paní Penulkiová, začala pochrupovat. Před jejím třetím okem se ukryla pod přikrývkou. Účinky Araminta pocítila okamžitě. Nejdřív se lekla a honem si amulet sundala, ale když zjistila, že účinky stejně rychle opět pominou, její dobrodružný duch po chvíli překonal první váhání a rozhodla se vyzkoušet to důkladněji. Komorné, které jí spaly po obou bocích, se nejdřív lekly, ale Aramintě nedalo příliš práce je přesvědčit, aby se zúčastnily také. (Musíme připomenout, že to byla mladá a rozmarná stvoření a vůči své vznešené paní už tak chovala uctivý obdiv.)
Mrtvé mělčiny překonávali dva pomalé měsíce, všechny plachty s nadějí rozvinuté. Občas muži nasedli do člunů po bocích lodi a pomocí vesel ji odtáhli k nějakému slabounkému
náznaku proudu. Celá posádka propukla v jásot, když se strhla první bouře, obří řvoucí vřava, která okna Aramintiny kajuty vysoko na zádi zalévala pěnou a obě komorné se při ní musely se sténáním uchýlit na záchod. Paní Penulkiová rozhodně odmítla byť jen uvažovat o možnosti, že by Araminta mohla vyjít ven nadýchat se čerstvého vzduchu, dokonce i když bouře konečně ustala, a tak strávila neklidnou, dusnou noc a vzbudila se, když se střídaly hlídky.
Ležela na zádech, poslouchala kroky dusající po prknech, skřípání lan a plachet. A pak vnímala jen nezvyklé ticho, svým způsobem právě tak hlasité jako hromobití; žádné veselé láteření, žádný útržek ranní písně nebo řinčení snídaně.
Šťouchala do svých komorných tak dlouho, až se vzbudily, nechaly ji vylézt z postele a pomohly jí spěšně se obléknout.
Námořníci na palubě stáli mlčky a bez hnutí u svých lan a vrátků jako voskové figuríny a nespouštěli oči z kapitána Relowa. Ten stál na přídi s dalekohledem u oka, namířeným k levoboku.
Převalující se temné bouřkové mraky už se přehnaly a polovinu obzoru zakrývala tenká šedá záclona. Na obě strany se bez přerušení stáčela hladká křivka oceánu.
Kapitán odložil dalekohled. „Pane Willisi, všichni muži k plachtám, směr severoseverozápad. A bojová pohotovost!“ dodal, už když loďmistr přiložil ruce k ústům a začal vykřikovat rozkazy.
Námořníci se pustili do divoké činnosti. Pobíhali kolem Araminty po palubě a zdola slyšela divoké klení, s nímž vystrkovali lodní děla do bojové pohotovosti za skřípavých protestů jejich kol.
„Mylady, vy jděte dovnitř,“ přikázal kapitán Relowe, když Aramintu míjel cestou na hlavní palubu. Tytam byly jeho obvyklé rozpačitě servilní úsměvy; dokonce ani nenadzvedl klobouk.
„Co se děje?“ zeptala se zajíkavě Liesl, jedna ze služebných, když se Araminta vrátila.
Araminta aneb Vrak Amphidraku
„Předpokládám, že piráti,“ odpověděla Araminta a vytáhla zpod postele svou příšerně těžkou truhlu s výbavou. „Ale přestaň kvílet, k čemu je to dobré? Pomoz mi.“
Krátce nato se z dešťového závoje vynořila ta druhá loď a byla teď jasně viditelná i z okna Aramintiny kajuty na zádi.
Byla mnohem těžší, s ostrou agresivní přídí, která krájela vlny v úhledné brázdě a kolem kýlu neměla žádné trny; místo toho měla trup natřený ošklivou nazelenalou barvou a na ní bílý ornament jako zuby.
Liesl a Helia kvílely a padaly jedna druhé do náruče. „Dřív raději umřu, než vás nechám unést,“ oznámil Aramintě eunuch Molloy.
„No to mi pomůže, když hned potom mě unesou,“ prohlásila prakticky Araminta a ani nezvedla hlavu, jen se dál přehrabovala v truhle. „Běž si promluvit s některým námořníkem venku, všechny potřebujeme kalhoty a košile.“
Gardedáma začala vydávat jakési zdušené protestní zvuky, které Araminta ignorovala a které definitivně utišilo objevení meče a pistolí.
Klenoty a jiné cennosti byly zahrabané mezi ložním prádlem a hedvábnými šaty, dobře obalené látkou, aby v případných zvědavých očích nevyvolávaly pokušení, takže bylo skoro nemožné je zase vytáhnout. Obzvlášť amulet, který vypadal jen jako maličká neurčitá stříbrná drachma na tenkém řetízku, by se prakticky nedal najít, kdyby si ho Araminta už předtím pečlivě neuložila do nejzazšího rohu. Ještě dobře, že mě nuda přiměla experimentovat, pomyslela si Araminta, když zvedla hlavu a spatřila, jak se pirátská loď blíží.
Také kapitán Relowe sledoval z hlavní paluby loď, která je doháněla; měl tak dobrý dalekohled, že už viděl obličeje pirátů, hubené, hladové a šklebící se. Byl to dobrý obchodní kapitán; vykroutil se už z nejedné sítě, ale tato se napínala jako rovná
čára od zádě jeho lodi k její přídi. Vytrvalý vítr, po kterém předtím tolik toužili, se teď opíral do plachet a nejevil známky toho, že by chtěl zeslábnout, a tak pronásledování jen zrychloval.
Pirátská loď se jmenovala Amphidrake, jak hlásal velký žlutý nápis, a byla to rychlá loď, i když trochu nepořádně a špinavě oplachtěná. Přinejmenším trup má ale čistý, povšiml si kapitán a v duchu počítal, kolik uzlů ztrácí na rychlosti jeho loď se svými hroty. S leviatanem se v sezoně nesetká ani jedna loď z tisíce a i tak na záchranu obvykle stačí dělo, jenže majitelé na hrotech trvali a po přeplutí Mělkého moře je v nich určitě zapletená spousta dlouhých chaluh, nemluvě už o přílipkách a řasách.
(Bouře samozřejmě veškeré chaluhy odplavila, jenže trny byly vhodný obětní beránek, rozhodně lepší než úvahy o tom, že možná nebylo moudré držet se tak těsně u běžných plavebních tras, i když se už blížil konec sezony.)
V každém případě piráti dohoní Bluegill dobrou hodinu před soumrakem, který by jim jinak mohl poskytnout šanci uniknout, a všichni muži na palubě to věděli. Rellowovi se nelíbilo smrtelné ticho, které se rozhostilo na jeho lodi, ani pohledy, které se mu zarývaly do zad. Rád by jim řekl přímo, že od něj nemohou čekat zázraky, ale nic tak skličujícího pochopitelně vyslovit nemohl.
Amphidrake je rychle doháněla. Loďmistrovi pomocníci začali roznášet grog a loďmistr sám vytáhl důtky, aby muže povzbudil. Podél zábradlí čekaly rozložené ruční sekery, šavle a pistole.
„Pane Gilpine,“ kývl kapitál Rellowe na svého prvního důstojníka a polohlasem ho vyzval: „Byl byste tak laskav a požádal dámy, zda by pro svou vlastní ochranu byly ochotné obléknout mužské šaty?“
„Už si o ně řekly samy, pane,“ odpověděl Gilpin zvláštním zdušeným hlasem a vrhl významný pohled ke straně. Když se Rellowe otočil, zjistil, že před ním stojí mladý muž s dlouhými černými loknami lady Araminty, staženými v ohonu.
Araminta aneb Vrak Amphidraku
Rellowe na ni vytřeštil oči, pak je odvrátil, nato se podíval na její hlavu — jeho hlavu — a znovu dolů a pak neochotně ještě níž — a zase pryč. Nevěděl, kam s očima. To nebyl žádný trik s oblečením, na to byla košile příliš hluboko rozepnutá, a samotná linie čelisti byla jiná, i ten pas.
Samozřejmě člověk o takových věcech slyší, ale obvykle pouze v intimních souvislostech nebo v nějakém hrubém žertu. Relowe (pokud vůbec kdy o něčem takovém uvažoval) si určitě představoval něco mnohem podobnějšího karikatuře; sám se ve studiu magie příliš daleko nedostal. Ve skutečnosti byla hranice mezi lady a lordem nepříjemně tenká. Proměněná Araminta třímala meč a dvě pistole a hlasem jen o trochu vyšším, než aby to byl tenor, mu oznámila: „Ráda bych byla užitečná, pane, když dovolíte.“
Samozřejmě že chtěl odmítnout, a to důrazně, a nechat ji odvést na ošetřovnu, v případě nutnosti třeba násilím; a také by to udělal, kdyby Amphidrake právě v té chvíli nevypálila z příďových děl první varovný výstřel a přitom neměla to nepříjemné štěstí, že koule urvala děsivě velký kus zábradlí na jejich hlavní palubě.
Nastal zmatek a kapitán nesměl myslet na nic jiného než na to, aby zabránil panice mezi svými lidmi. Pouze tři muži byli zasaženi — a to ničím horším než třískami —, ale první prolitá kapka krve stačila podpálit nashromážděnou zásobu hrůzy. Pomocníci to s grogem brali trochu štědřeji, což teď mělo opačný efekt: mnoho mužů bylo potřeba fyzicky odstrkat zpátky na jejich místa nebo šťouchnout špičkou meče, a pokud se Araminta do tohoto úsilí zapojila, kapitánovi se podařilo to nevidět.
Araminta sama byla dokonale šťastná; ještě ji nenapadlo, že by mohli prohrát. Loď byla velmi drahá a děla jí připadala ve výborném stavu: naleštěná mosaz a eben, čerstvá barva. Na palubě jí samozřejmě hrozilo přímé nebezpečí, ale cítila se výborně,
takže to nebrala vážně, a koneckonců ještě nikdy se žádné překážky nelekla.
„Nehodláš se snad chovat jako zbabělec před všemi těmi ostatními statečnými mládenci,“ pokárala přísně jednoho námořníka, takového hubeného, podvyživeného lotříka, který se pokoušel odplížit po předním žebříku do podpalubí, a kopnutím botou do zadku mu pomohla zpátky k zábradlí.
Kanonáda byla ohromující, jedna rána za druhou, a pak jí jedna koule prosvištěla nad hlavou a zasáhla bezanový stěžeň.
Třísky létaly na všechny strany, prudký tepenný výtrysk krve byl horký a šokující. Araminta si překvapeně sáhla na tvář a podívala se dolů na loďmistra, který jí ležel mrtvý u nohou a zíral na ni skelným pohledem. Na její košili se od límce k pasu táhla dlouhá šerpa krve.
Příliš si to nebrala; hodně lovila a otcovo přísné kázání ji už dávno vyléčilo z jakéhokoli sklonu chovat se slečinkovsky, dokonce i když došlo na přímé dobití kořisti. Elfové byli samozřejmě mnohem menší a se svými drápy a špičatými zuby se lidem moc nepodobali, ale ani teď se o ni nepokoušely mdloby nebo nevolnost, na rozdíl od jednoho malého praporčíka, který kousek od ní hlučně zvracel na palubu.
Nad její hlavou zaskřípal roztříštěný křížový stěžeň, zasténal a zřítil se: padající plachty se zapletly do hlavního stěžně a vydávaly zvuky podobné úderům na buben. Aramintu pohřbila dusivá tíže plátna páchnoucího škvařeným tukem. Loď se zastavila tak prudce, že to cítila v palubních prknech, ještě když se pokoušela vyhrabat z těch tísnivých záhybů. Pod plachtu všechno doléhalo tlumeně — křik i rány z pistole zněly vzdáleně — a pak se nad tím rámusem hřímavě rozlehl kapitánův hlas: „Pal!“
Jejich vlastní děla promluvila, ale pouze koktavě a zdušeně. Jejich hlas ještě ani nedozněl a z boku jim odpověděla druhá obrovská salva. Jedna koule za druhou bušily do Bluegill tak, že se loď otřásala jako uschlý starý kokrhel. Třísky pršely s šustivým
Araminta aneb Vrak Amphidraku
zvukem na plátno a Aramintě se konečně povedlo s nesmírným úsilím plachtu zvednout dost na to, aby ji mohla protnout mečem a uniknout.
Piráti právě přeskakovali na palubu: hákovací kotvy se zatínaly do zbytků zábradlí, vysunovala se široká prkna, z nichž se stávaly úzké lávky. Paluba byla samá krev a všude se válely trosky lodi a urvané končetiny.
„Chceme vyjednávat,“ volal kapitán Relowe, v hlase se mu ozval ostrý, nepříjemný tón bez valné naděje; a kapitán pirátské lodi se na protější palubě jen zasmál.
„Na to už je pozdě, kapitáne,“ křikl zpátky. „Kdepak, vy všichni skončíte v Utopených územích,“ neslo se přes vodu vesele a jasně jako zvon. Kapitán byl báječně vyhlížející chlapík, vysoký šest stop, v širokém kabátci barvy kněžského šarlatu, s krajkovými manžetami a zlatými prýmky. Byl to neblaze proslulý Weedle, který jednou zajal čtrnáct lodí za jedinou sezonu a jako rukojmí vzal nejstaršího syna lorda Tana Cadera.
Araminta byla sice nezkušená, ale ne hloupá; na palubě byla teď příliš jasně cítit porážka, než aby si ji mohla splést. Dopotácel se k ní Molloy a popadl ji za paži; čelo měl rozseknuté a meč mokrý krví. Setřásla ho a střelila jednoho piráta, který se k nim hnal. „Pojď se mnou, honem,“ přikázala, otočila se a řítila se zpátky ke kabině. Vyděšené služebné se choulily k sobě u okna a bledá paní Penulkiová před nimi stála s dýkou v ruce.
„Slečno, už nesmíte ven,“ prohlásila gardedáma třesoucím se hlasem.
„Všechny se schovejte na záchodě, a kdyby někdo přišel, ani muk,“ přikázala Araminta a znovu prohrábla truhlici s věnem. Vytáhla dlouhou šňůru perel, dar na rozloučenou od matky, omotala si ji kolem pasu a zakryla šerpou. Vzala také zlaté hodinky, které měly být zásnubním darem, pak truhlu zavřela a zamkla. „Vezmi to, Molloyi,“ přikázala a vyběhla ven. Ukázala na Weedla, zhluboka se nadechla a zašeptala: „Vyjednávej, nebo to hodím přes palubu. Dacet.“
Jen jí kouzlo sjelo ze rtů, všimla si, že Weedle sebou škubl a podezíravě se rozhlédl, kde se berou slova, která se mu skutálela do uší. Mávala kapesníkem tak dlouho, až na ni upřel oči, a ukázala na truhlu, kterou Molloy držel u zábradlí lodi.
Pirátští kapitáni jako celek se obvykle řídí hlavně vlastním prospěchem. Hodnota lodi mířící do kolonií a naložené zbožím na prodej může dosáhnout deseti tisíc sovereignů, z toho se ovšem dá zpeněžit sotva čtvrtina. Svatební truhla může mít takovou hodnotu sama o sobě, a možná i dvojnásobnou, a to v klenotech a hedvábí, které se dají snadno prodat. Weedle nebyl neochotný podstoupit tu drobnou komplikaci s vyjednáváním, aby si ji zajistil; přeživší mohou dorazit klidně potom.
„Měl bych ti říci rovnou, že je chráněná kletbou,“ pokračovala Araminta, „takže když ji otevře někdo jiný než já, změní se její obsah v prach.“ Nebyla to samozřejmě pravda. Takové kletby byly extrémně drahé a kromě toho nebezpečné, protože nic netušící služka by mohla klidně obsah zničit. Naštěstí bylo příliš riskantní zkoušet prokázat, že jde o bluf. „Uvnitř je kouzlo věrnosti určené pro mou nevěstu,“ dodala, aby vysvětlila takové opatření.
Weedle se trochu zamračil hned a ještě mnohem víc později, když Araminta rezolutně odmítla truhlu otevřít dokonce i s dýkou na krku. „Ne,“ prohlásila. „Pojedu s tebou a můžeš mě odvézt do Kingsportu, a až budu v přístavu na pevné zemi, otevřu ti ji. A troufám si říci, že také moje rodina pošle výkupné, když necháš kapitána Rellowa odplout a předat jim zprávu,“ dodala zvýšeným hlasem, aby slyšeli i naslouchající piráti, „takže na tom všichni vyděláte víc, než kdybyste loď zajali.“
Aby svá slova zdůraznila, nechala kolovat zlaté hodinky. Všichni piráti si nad nimi mumlali a představovali si, že truhla je až po okraj plná takových cenností. Weedle by byl dal přednost trošku krvavějšímu střetnutí — musel by se potom o kořist dělit s méně muži —, ale utěšoval se nejen obsahem truhly, ale i výší odhadovaného výkupného.
Araminta aneb Vrak Amphidraku