Issuu

DAN BÁRTA

ČRo Vltava Nevinnosti světa

Illustrations © Martin Pecina, 2025

ISBN 978-80-275-2657-4

Nechali jsme pěchotu, aby pronásledovala jezdce na koních až k rovníku, a vrátili jsme se na farmu.

Rudyard Kipling

I když modely naznačují, že složitost a nestabilita spolu souvisejí, neznamená to, že bychom měli takovéto spojení očekávat i ve skutečných společenstvech.

Michael Begon, John L. Harper, Colin R. Townsend

Nejistota a neurčitost jsou objektivními vlastnostmi fyzického světa. Ale i když Západ radostně přijme proměnlivost a odmítne kauzální zákony, které ji znehybňují, nevzdá se možnosti znovu ji definovat pomocí provizorních zákonů pravděpodobnosti a statistiky, neboť řád a rozlišující rozum — byť v tomto novém organickém pojetí — jsou jeho posláním.

Umberto Eco

Jednou jsem se šel v noci projít po opuštěné pláži. Nebylo to veselé, ale také ne smutné. Bylo to… krásné.

Vincent van Gogh

INDONÉSIE, 1996

Jakarta

Jalan Jaksa, bar na baru, past na bambuly, jako jsem já. Být euforický, ó, to já umím. Ten smog a to doteď naprosto nepředstavitelný dusno, panejo! Potkal jsem hrozně moc hrozně zajímavých lidí. A ta jiná kultura! Jsem unavený. Opilý. Všechno, co vidím, slyším a cítím, je nové, jiné a neznámé. Bezocasé kočky. Čepičky a turbánky. Klubka kabelů a drátů na každém sloupu, na každé fasádě. A tohle musí být ten, no, ten tuk-tuk přece, panejo!

Skrz bzučení všech dvoutaktů světa a hysterické pokňourávání stovek klaksonů zpívá muezzin, že Bůh jest veliký a že jiného takového není. Voní tu hřebíčkové cigarety a smrdí přepálený olej. Položím se na betonový sokl. Usínám jen tak na ulici tváří k zemi a je mi bezvadně. Po poledni poletíme dál. Sulawesi, Biak, Jayapura, Jayawijaya, já, Čívr, Thomas, Zdeny, Střeska a ještě další lidi z našeho prvního dobrodružného zájezdu, ó.

Ujung Pandang

Vystoupím z letadla. Jako všichni, přímo na ranvej. Noční mezipřistání. Je po dešti. Nefouká. Nebe je modročernomodré. V dálce se blýská. Všechno, co vidím, slyším a cítím, je nové, jiné a neznámé. Stěny nízké a malé letištní budovy, brutálně ozářené halogenovými výbojkami, jsou pokryté naprosto nesmyslným množstvím zmateného hmyzu všemožných řádů, tvarů a velikostí. V příkopech a kalužích kolem skřehotají žáby, monotónně, zní to jako malé a ne úplně výkonné cestářské kompresory, rozhozené jen tak vůkol. Vzduch je plný štiplavého pachu ploštic. Stojím v místnosti označené panáčkem. Vím přesně, co chci, ale nevím, jak a kam to mám udělat. Přichází chlapík v hnědých tesilkách, postaví se k metr vysoké krychlové nádrži naplněné po okraj vodou, co stojí k bůhvíčemu v rohu, a sundá si propocenou košili. Hmátne po červené plastové fance, která pluje na hladině vedle stejné, stejně plastové, jen zelené fanky, rozhrne topící se můry, kudlanky a brouky, nabere si vodu, dvakrát si nad podlahou polije zátylek, odhodí fanku zpátky a očvachtá si podpaží, košili si zase obleče, mokrýma rukama pročísne řídké černé vlasy a zase vyjde do noci. Červená fanka pinká svým rantlem o kachlíky. Zelená se skoro nepohne. Díváme se na sebe.

Pantai Marisa

Sedím na palmovém kmeni padlém přes hřeben malé, strmé a dramaticky tmavé oblázkové pláže, po pravé ruce Bismarckovo moře, po levé rozliv malého potoka, kterému ta pláž nedovolí do toho moře odtéct, jen pomalu prosák-

nout. Otočím se k moři zády. Všechno, co vidím, slyším a cítím, je nové, jiné a neznámé. Z bleděmodré a bílé vody trčí stébla, pruty, větve, souše, pokroucené stromové kapradiny a semenáče palem. Kolem nich poletují vážky s krvavě rudými křídly. Na větev vysokého uschlého stromu přiletí kakadu. Zhoupne se, předkloní, třikrát křikne. Nikdo kromě mě mu nevěnuje pozornost. Vedle úzké, žlutě a modře pomalované loďky stojí muži. Domlouvají se hrubými hlasy, říkají rychle a nahlas krátká slova. Voní tu tabák a kouř a pravěk. Polonahý bosý kudrnatý výtečník leze na kokosovou palmu. Dívám se dobře, jak to dělá. Jak mačetou odsekává z koruny ořechy, ještě zelené, těžké, plné mléka. Padají po dvou po třech s řachnutím do černých oblázků a uvolňují drobné chřestivé laviny.

Wamena

Víte co, rozmyslete si dobře, než si v pralese useknete nějaký pěkný kmínek, že jako budete mít pěknou hůl. Může to být třeba mladý mangovník ze zahrádky vašeho nosiče. Když už to uděláte a on vám přes někoho vyjeví, co jste vyvedli, a zdálky se na vás dost mračí, nabídněte mu přes prostředníka tu mačetu, kterou jste ten stromek usekli, jako vzájemné vyrovnání, rozumíme si? Třeba to klapne. On s ní bude pár dní chodit kolem vás, jako byste neexistovali, mačetit a vůbec pracovat, a nakonec vám třeba přes někoho vzkáže, že jo, že prošla všemi testy a že to teda bere. A zase se s váma začne normálně bavit jakoby nic. Jo, a nepropichujte si špičkou kapesního nože zanícené bleší štípance, abyste si z nich mohli vymáčknout hnis, nedělejte to. Nikdy. Riskujete zánět žil.

Siberut

Stojím nehnutě, po kolena v proudu, uprostřed potoka. Uprostřed potoka v tropickém deštném pralese. Vdechuji horký vlhký vzduch. Jsem sám. Nikoho nezdržuji a nikdo nezdržuje mě. Všechno, co vidím, slyším a cítím, je nové, jiné a neznámé. Kolem mne proletí motýlice se smaragdově zelenými křídly. V korunách stromů, možná až nad nimi, dlouze volá nějaký dravý pták, voní tu zetlelé listí, houby a něco jako koření.

Naproti mně se v zákrutu potoka objeví člověk, jde vodou, mým směrem. Je drobný, snědý. Má čelenku z bílých, červených a modrých korálků, potetované paže, luk a šípy a na zádech něco jako batoh upletený z trávy. Zastaví se. Díváme se na sebe.

Padang

Jasněže záleží na tom, jestli na to máš čas a peníze, ale v principu je to tak, že pár lidí to chytne natolik, že začnou svobodně jezdit sami. Ten čas i ty peníze si prostě udělaj. Někdo se bude pořád nalepovat na lidi, jako jsem já, a bude to cestování vnímat jako, co já vim, exotiku, no, jako kino s autogramiádou nebo vejlet někam na hrad s prohlídkou a obědem nebo tak, jako službu, víš, jak to myslím. Je to svým způsobem jednodušší, protože já vím, kam jet a tak dál, letenky, ubytko, i když logicky je to dražší, no. Ale většina zůstane prostě doma, no, buď jim to stačilo nebo je to nenadchlo nebo je vždycky něco odradí nebo jim do toho vleze něco důležitějšího nebo zajímavějšího a tak. No a občas, ale to hodně vzácně, někoho

tropy odpálí natolik, že se sem přestěhuje nafurt, víš, jak to myslím, vysvětluje mi Jirka, vedoucí zážitkové cestovky, která mě a mé kamarády vyvezla ven. Sem. Jasněže vím, jak to myslí. V přístavu na břehu Sumatry, pod hřejivým sluncem v kraji stálého léta, v polosedě pololeže na vyšisovaných a prosolených prknech mola, z něhož šikmo nahoru stoupají dlouhé, lištami příčně pobité, o borty různotvarých barevných bárek opřené a lety služby prohnuté fošny, po kterých šlachovití chlápci v kšiltovkách a šortkách nosí tam a zpátky pytle a bedny a otýpky a barely a lana a krabice, to není těžké vědět, jak to myslí.

Za námi u stolu kouří, pijou kafe a hrajou domino čtyři námořníci, nosiči nebo rybáři. Ten, co prohraje, si musí za ucho pověsit smyčku z tenoučkýho vlasce, na který visí takovej ten velkej tlustej monočlánek, a vydržet s tím celou další hru. Ten, co sedí vedle toho, co je nesnesitelně podobnej Kamilovi Střihavkovi (a na kterýho se tím pádem nemůžeme se Střeskou ani podívat, jinak vybouchneme), prohrál dvě hry za sebou a už má hlavičku pěkně nakloněnou; musí to bolet jak prase.

Viděl jsem delfíny a létající ryby. Slyšel jsem křičet zoborožce a pištět moskyty. Čtrnáct dnů jsem snídal, obědval a večeřel jen vařený nebo pečený ságový škrob s vodou, pokrm bez chuti a zápachu. Jasněže vím, jak to myslí. My jsme se s Čívrem a Thomasem už domluvili.

V modrozelené a matně zlaté vodě, ve stínu staré, hrbaté, bíle a blankytně natřené lodi se těsně vedle sebe vznášejí tři mrňavé, černě tečkované sépie.

Río Grijalva

Jestli pojedeme tímhle tempem, jsme v půlce bez peněz, dozvídá se ode mě tiskař a příležitostný herec Čívr, zatímco se snaží nabrousit si kudlu o kámen. Vzali jsme si s sebou málo, dopočítám se nad kalendářem a na ručníku rozloženými pesos, dolary, librami a cestovatelskými šeky. Poflakujeme se, jen my dva (Thomas neměl čas) na pláži v Mexickém zálivu, na jednom z těch placatých rovnoramenných trojúhelníků země, co mají vrchol ve vnitrozemském rákosí a základnu zarovnanou prosoleným pískem. Na ostrově v deltě velké řeky. Na ostrově Buey v deltě Río Grijalva.

Vyšli jsme ráno z hotelu Osvoboditel na náměstí rybářského hnízda jménem Frontera, capkali odhodlaně ulicí Esteban Samberino, ulicí, kterou za čtyřiadvacet let v městském referendu kdovíproč přejmenují na ulici Madero, proklouzli jsme nezavřenou bránou kolem

vojenského plavidla skrz doky se zrezivělými vraky a po panelové cestě se dovlekli až k osamělé budově, před níž chlápek obalený gumou smýval pod dohledem skupiny kondorů havranovitých z hladkých, mořsky modře vykachlíkovaných stolů hadicí rybí krev. Počkáme, až zavře kohoutek. Vezmi mě a on k moři, por favor. Sundá si zástěru, sejde k můstku, nahodí motor a vezme nás k moři. Připlouváš pro mě a on ve středu po poledni, por favor, povídám mu, když vyvlečeme bágly do písku, a dám mu peníze. Půlku teď. Zamává a odpluje. Půlku pak. A je to. Nikde nikdo.

Smotli jsme jointa a dali si lehce do trumpety z pytlíku trávy, kterou jsme koupili před dvěma týdny od jednoho Francouze před kostelem na náměstí v Oaxace. Čívr stavěl stan. Já si uvázal smyčku lana takhle nakrátko přes boty křížem a vylezl s její pomocí po kmeni až nahoru do palmové koruny pro kokosáky a pár listů. Naseknul jsem mačetou ty ořechy na špičce takhle zešikma a pak kolmo, aby se z nich dalo vypít mlíko. Přes řeku přetáhli skřehotající papoušci a zapadli někam do středu ostrova. Čívr pletl z proutí mangrovů vrš na kraby. Já si četl vleže v horkém písku napatlaný opalovacím olejíčkem úvahy Josefa Šmajse. V mělkém moři číhala na rybky volavka bílá. Čívr zkoušel zabodnout kudlu do pahýlu stromu hodem z deseti kroků. Já zkoušel fotit vážky a ještěrky. Na pravý říční břeh přilétlo hejnko nějakých jespáků a začalo v rojnici systematicky těžit z bláta bezobratlé. Čívr vyřezával z vyplaveného prkna malý rýček. Já nosil ke stanu šutry. Kde se vzali, tu se vzali, z loďky vyskákali bodří, zvědaví a veselí rybáři, a než do ní zase naskočili, vyplašili volavku i jespáky, podali nám ruce a nechali nám tu jen tak, z veselosti srdce, dvě čerstvé ryby, dlouhé jako předloktí. Čívr

si brousil kudlu. Já přepočítával peníze. Čívr si opřený o kládu četl o nějaké paní, co se ztratila v australském buši. Veliký šedý zemní leguán vyšel z křoví opatrně omrknout, jestli moře náhodou nevyvrhlo na pláž něco k snědku. Čívr rozdělával oheň. Já na něj sbíral dříví. Postavili jsme vratký, ale funkční větrolam z větví a těch palmových listů. Upekli jsme ty ryby a chroustali k nim jádra těch kokosáků. Nalili jsme si do hrnků tequilu a nakrájeli limetku. Zabořili jsme lokty do písku a natáhli si nohy. Jakže to zpívají pan Svěrák s panem Uhlířem, když si spolu dají na tajňačku brčko a někdo důvěryhodný je ujistí, že v doslechu nejsou žádné děti? Zažít nudu? Nevadí! Čívr měl prázdniny. Já měl prázdniny. Bylo mi ani ne osmadvacet. Nebylo proč spěchat. Nebylo kam. Slunce zapadalo. Moře šumělo. Palmy šuměly.

Santa María del Río

Cerro del Original. Hora Původu. Panejo. Je hluboké páteční odpoledne. Dám si dva krátké ostré prásky oaxackého modelu a počkám, až to najede. Už. Sednu si tam co včera večer, to bylo dobrý místo. Odpoledne jsme se sem vyhrabali ze Santa María del Río, kde jsme chvilku smutně poseděli pod stromy na lavičce na náměstí pokrytém nesmyslným množstvím ptačího trusu. V bance nám tam neproplatili módní výdobytek bezhotovostního styku žhavého současu, cestovatelské šeky, ergo musíme celý víkend vystačit s pár drobáky, dvěma malinkými klobáskami, dvěma cibulemi, šesti tortillami, dvěma tabulkami čokolády a kanystrem vody. Někde bokem. Tedy tady. V takovém na severozápad otevřeném sedýlku mezi dvěma

kopci. Ze dna toho sedýlka a na hraně dlouhého příkrého svahu, co se táhne na jihovýchod dolů až k městečku, tu trčí plochá skalka. Tak tam si sedám. Za hlubokého večerního šera tudy protahují malá hejnka zanate grande, vlhovců velkoocasých — cestou ze světa a z práce přímo do ložnice. Nízko nad svahem rychle spadnou až do korun stromů na náměstí. Zní to jako krátký tichý potlesk, když se tím sedlem prosmyknou těsně vedle vás. Jako kdyby někdo několikrát rychle za sebou třepnul mokrou utěrkou. Ze všech sedel a sedýlek, v malých nenápadných skupinkách, zamíří pod lampy do bezpečí stovky, tisíce těch černých modrolesklých ptáků, tvarem a velikostí přibližně podobných strakám. Křičí tam jako pominutí, než padne tma, je to slyšet až sem, poslouchejte. Žádnému z nich se nelíbí na konci větve.

Cerro del Original. Hora Původu. Je hluboké sobotní odpoledne. Usadím se na své místo, tváří k severozápadu. Dám si dva krátké ostré prásky oaxackého modelu a počkám, až to najede. Už. Bohorovně přehlédnu celé to své pomalu oranžovějící okaktusované divadlo a počkám si, co dnes budou hrát. A hle! Na skoro každém kaktu jsou nějaké nezelené plody, elipsoidy, kulky, takové jako hruštičky… Zjevně tady v okolí Santa María del Río nastal čas bobulí. Hola, pojďme to trochu prozkoumat, než přiletí vlhovci.

Pomalu slézám ze své indošské pozorovatelny a hypnotizuji nejbližší obsypaný kaktusový sloupek. Začínám aplikovat ekologii: barva plodů je atraktivní, plod je dobře vidět. Kulatá bobule, velká zhruba jako hliněnka to je. Zralá má jinou barvu než nezralá. A ta zralá barva je taková purpurově modrá až švestkově ojíněná, hm, mírumilovná. A běžně používaná. Nijak zvlášť nevoní. Přístup

k plodu není komplikovaný. Žádné trny bezprostředně kolem a nic. Odcvrnknu několik těch kuliček, přičemž se snažím nevkládat do cvrnku moc síly. A jde snadno od rostliny. A je jich opravdicky hodně. A evidentně zrají dostatečně najednou, aby mohly být vydatným zdrojem, ale i dostatečně postupně, aby se jimi neplýtvalo. Jejich slupka je pevná, ale tenká. Vnitřek bledě zelený. Dužnina plná vody. Opatrně ochutnáme, jenom trochu na malíček, tááák, a honem vypláchnout a vyplivnout. Dužnina plná nasládlé vody. Mno. Rozemnu zbytek pitvaného plodu v prstech. A taky je plná drobných, tvrdých, volně ložených semen, semínek, podobně jako třeba hroznové víno. Nebo třeba ostružina. Nebo malina. Jahoda. Nebo borůvka. Brusinka. Nebo ten, no, angrešt. Rajče taky. Jenže rajče je lilek. Americký lilek. Evropský lilek je potměchuť. S verbální výstrahou. Potměchuť. Nic jedlého, spíš jedovatého. Moment. Kaktus není lilek. Nopál je kaktus. A nopály se jedí. Ale dobře. Ještě jedno kolo. Znova si omočím jazýček. Počkám si na tu sladkou chuť a pak číhám, jestli se nezmění v pálivou, hořkou nebo svíravou nebo nějak jinak hnusně výstražnou potměchuť. Nezmění. Odvážně a uvážlivě postupuji dále. Slupka plodu, ten kousíček rozdrcený a vyextrahovaný slinami mezi řezáky a přepečlivě ohmataný špičkou jazyka, je mírně nakyslá, drobátko navinulá. Vykloktám si.

Všechno nasvědčuje tomu, že jsou to bobule snadno stravitelné. Kdybych byl ptáček, třeba vlhovec, uzobnu si tři čtyři, ať nežeru, deset kuliček, spolknu je, odletím někam do závětří na větvičku, složím křidýlka, přitisknu se ke kmeni a za chvilku zvednu ocásek, přivřu očička a upustím hovínko. Plné těch semínek, samosebou. S lehce natrávenou slupkou se jim, navíc obaleným vlhkým hnojivem,

bude klíčit jedna radost. Kdybych byl myška nebo veverka, bude to podobné, až na ta křidýlka. Kdybych byl plodožravý netopýr, bude to i s křidýlky, navíc dosáhnu až nahoru, vida. Možná, spekuluji moudře, že i kdybych byl něco většího, bude to podobné. Krajina je tu de facto homogenní, klima v principu stabilní — to všechno musí ta kytka po těch letech tady zpětně „dobře vědět“, sama její existence je přece důkazem, že se ve svém prostředí dobře orientuje. Koneckonců její tmavozelené palisády jsou rozesety po úbočích všude, kam mé zhulené oko dohlédne. Ten kaktus chce být zkrátka roznesen do kraje. Ostatně jako každá rostlina. Nabízí potenciálním distributorům zárodků svých potomků v odměnu rychlé cukry, něco vody a stopy vlákniny. V polopoušti dobrý obchod. Mírové soužití. Strategická spolupráce. Pozitivní zpětná vazba. Fakultativně-oportunistický mutualismus. Koevoluce a tak dále. Skoro by se dalo říci příběh přeneseně přímo související se zemědělstvím jako takovým.

Jsme tu spolu s těmi kytkami už dlouho a s myškami, veverkami i plodožravými netopýry toho mám mnoho společného, vlastně jsem tak trochu myška, veverka i plodožravý netopýr, jestli to chcete vědět. Ty plody zkrátka mají být teď snědeny, takové jest jejich skutečné a pravé určení. Jistěže ne právě teď a ne přímo mnou, nejsem přece blázen, tak také nebuďte, klídek. Tak jako obecně přece.

Natrhám si těch bobulí svou speciálně na trhání a precizní úchop vyvinutou přední končetinou plnou hrst a šup s nimi mezi čelisti a zuby. Pečlivě je rozmělním, spolknu a uznám, že chutnají obstojně, jen jsou, pravda, trochu mdlé. Tak, to bychom měli. Zapiju je douškem vody, vyšplhám zpět na svou indošskou pozorovatelnu a začnu se soustředěně pozorovat. Anafylaktický šok nemám. Ani

jinou alergickou reakci. Otoky a duření a tak, nic. Žádné srdce bušení nebo žaludeční potíže. Ani jednu křeč. Dušný nejsem. Nic mě nebrní. Žádné poruchy vidění nebo slyšení. Ani ještě rozšířenější vědomí nemám, hmm, nevadí. Je mi vlastně úplně stejně báječně jako vám, když se k večeru trochu zhulíte, drobátko podumáte, zlehýnka si zateoretizujete a pak si dáte čerstvé šťavnaté ovoce a chvilku si počučíte v poušti za vsí na měsíc a hvězdy, zatímco váš kámoš si ve stanu čte Ciceronovy dialogy. Jako když je vám úplně jedno, co všechno zítra uděláte, protože nic dělat nemusíte. Vlastně je mi možná ještě o něco báječněji než vám, protože to čerstvé šťavnaté ovoce mi bylo neznámé. A už není. Ameriku jsem jistě neobjevil, ale kousek Mexika ano. A prošlo mi to. Celým zažívacím traktem až do cíle. Natrhám si ještě do čepice, a než půjdu spát, pyšně sním, co snesu.

Vzbudí mě hlasy, šustot botek a křupání štěrku. Vyhlédnu ze stanu, vylezu a pozdravím tři zaražené mexické kluky. Jsou oblečení jako na svatbu, mají čisté černé kalhoty, černé křusky a bílé, co nejvyžehlenější košile. No ano, vždyť je neděle. Cerro del Original. Hora Původu. Mají po mši, přežili kázání dole v kostele a vyběhli si po něm na svůj svatý kopeček. Jenže místo házení svatých šutráků na svaté pouštní zajíce se srazili s vetřelcem. S blbým gringem. Hola, mládenci, nic si z toho nedělejte, pojďte přece blíž, dáme vám kus čokolády! Tak, a teď mi pěkně řekněte, jestli je tohle jedlé, ukážu na kaktus, který jsem včera obíral. Jasněže jo, strejdo, to jsou garambullos, jenže my to takhle obyčejné nejíme, udělají pohrdlivě, sleduj. A odtáhnou mě k jiné rostlině stejného druhu, na které kromě těch zralých plodů visí ještě scvrklé a zhnědlé sušinky. Takhle je to lepší, mucho más

dulce, como pasas, pruébalo. Tak vida je, praktiky! Mnohem sladší, jako hrozinky, prubněte to!

Kdybych tu byl o čtvrt století později, vyšel bych až sem nahoru po dlážděné cestě lemované odpočívadýlky, brankou z kamenů. Támhle, jen kousek vlevo od mé indošské pozorovatelny, by stála kaple s prostranstvíčkem, rozhledničkou i lavičkami. S výhledem na dálnici do San Luis Potosí. Vytáhl bych telefon, chvilku si pofotil, aktivoval apku, dozvěděl se hnedky, že je to Myrtillocactus geometrizans, posurfoval bych a pogůgloval… …jehož plody jsou tradiční sezonní potravou, ou. A pak bych ochutnal, jestli to vůbec stojí za to. Ale dnes? Musel jsem se doplahočit busem serpentinami dolů do města a sem nahoru vystoupat prachem a trním mezi kravinci, šutry a sukulenty, pomodlit se nemám kde a kvůli informacím riskuju své zdraví, ne-li život. A vás tři, mládenci, bych možná vůbec nepotřeboval, mohli byste pro mě za mě klidně zůstat doma nebo si pohrát po libosti někde v závětří. Krutý jest ovšem ten dnešní svět, hoši. Stojí tu před vámi všetečný poutník, hladový po vědění, mobilní data v síti ještě nikdo nevynalezl… Tak co, muchachos, máte tu v té vaší poušti ještě nějaké lahůdky?! Sem s nimi!

Vracíme se asi po hodině z terénní exkurze s ulepenýma rukama a pecičkami mezi zuby. A teď si pojďme, strejdo, zahrát kuličky, vyzývají mě moji noví kamarádi. Rychle si potáhnu ze včerejšího špačka pro ještě lepší náladu. A dumám, jak tedy v tom kamení, trní a kaktusí vyčistit plac a vykroužit důlek. Jenže oni prostě hodí každý svoje kuličky od nějakého kamene nebo klacku dopředu na zem a pak se snaží trefit kuličku kuličkou, přičemž se to smí i „shora“, když jako zjistíte, že po zemi se k soupeřově kuličce nedostanete. To se můžete zvednout i se

svou kuličkou, vytvořit ze sebe něco jako metač kuliček, zamířit a trefit tu soupeřovu cvrnkem ze vzduchu. Příroda hraje, buzar, i několikanásobný, se počítá. Kdo trefí, bere. Když se netrefíte, střílíte znova, až na vás přijde řada. Z toho místa, kde se vaše neúspěšná kulička zastavila, samosebou. Takový jako žravý pétanque. Je to jasný? Poslední kulička je ovšem zapadlá v mělké prohlubni, v zákrytu za mocným kaktusovým sloupkem, který tvoří základnu asi třímetrové a poměrně rozložité rostliny. Svátečně oblečení školáci si třou brady, drbou uši, hladí zátylky, popotahují se za nosy, naklánějí se kolem té situace s rukama v bok jak chlápci kolem náklaďáku zabořeného po nápravu v polním bahně, zvažují možnosti, odhadují šance. Hledají řešení. Člověk by jim dal korunu, kdyby ji měl.

Strejdo, nemáte pego? Nerozumím. No, pego — peso nebo dvě pesa. Sakra, a už je chtějí, peníze, všechno zkazili. Že si všichni myslí, že našinec má pořád peněz dost. Ale co už. Neochotně jim podávám tři pesa, naše předposlední. Peso mi podají zpátky. Dvojpesovou minci opře jeden z těch kluků o kamínek a má v úmyslu ji použít jako odraznou plošku, už to vidím, pravidla to evidentně umožňují, nikdo se nezpěčuje. Chvíle napětí, bubny víří, kluk přimhouří oko, zkroutí se jak stolní tenista při podání na mečbol, napne se, vystřelí, trefí minci, od ní se kulička odrazí za kaktus, škobrtne o větvičku, zpomalí se v prachu, ale pak přece jen ťukne o tu zapadlou, tak jako mdle a nedůrazně, ale neoddiskutovatelně. Hóóó, voláme všichni, plácáme hoška přes ramena, on se pýří, pohazuje ofinou, důležitě strká vyhrané kuličky do kapsy a hrdě mi vrací minci. Máváme si, jak jdou přes kopeček domů k obědu. Takové hezké nedělní dopoledne to bylo,

ubalím si nového jointa, vylezu si na svou indošskou pozorovatelnu a trochu podumám a porozjímám nad svou nespravedlivostí a dětskou poctivostí a tak. Cerro del Original. Hora Původu.

K večeru dostanu další záchvat podezřívavosti.

Když nemůžu najít mačetu, dovodím logicky, že nám ji čórli ti malí hajzlíci. Že to nebylo jen tak, že se sem vesrali, museli o nás vědět a šli najisto, zmetci podělaný mexický. Čívr zvedne oči od Cicerona a doporučí mi, abych se podíval pořádně. Tvrdím, že je to k hovnu, že jsem prolez už úplně všechno horem dolem dvakrát nejmíň, sakra doprdele. Nicméně, hele, mačeta je zakopnutá pod podlážkou stanu. Navíc z mé strany. No jo, no. To se stane, pardon. Vylezu si na svou indošskou pozorovatelnu. Natrhám si nějaké garambullos, z těch jsem tu paranoiu určitě neměl. Počkám si na uklidňující pleskot vlhovčích křídel. A zítra raději vynechám hulení. Ono bude na dlouhou cestu nočním autobusem stejně spíš k ničemu. Zbývá nám posledních pětasedmdesát dolarů v šecích a tři pesos.

Bahías de Huatulco

Pláž, vlastně docela velká, sevřená na okrajích dvěma útesy porostlými nízkou a trnitou vegetací, to bude na den dva fajn. Na kládě přinesené mořem a zpola zapadlé v písku si čistí peří skupinka pelikánů hnědých. Další loví nad volným mořem. Pár lidí sem evidentně přijde, ale resort pro všechny tu podle všeho teprve bude. Šeky jsme tady, mimochodem, udali. Blíž tomu vzdálenějšímu útesu, mezi nízkými plazivými rostlinami a drny slanomilných trav, roste alej lamp pouličního osvětlení, co nesmyslně

neosvětlují nic než písek. Na naší straně končí v prázdnotě uprostřed ploché duny cesta, víceméně rovnoběžná s okrajem pláže a vydlážděná bílými kameny. A z poloviny zavátá. Támhle je složená hranice nějakých betonových profilů, traverz a armatur. Zeleně natřené kovové sloupky s přivařenou obručí — držáky budoucích odpadkových košů — jsou tady rozeseté, kam oko dohlédne. A nikde nikdo. Jen na hranici přílivu, u paty útesu, se vedle oranžového kýble a velké modré tašky povaluje nějaký osamělec ve fotbalovém dresu a hledí přes moře. Sejdeme k němu. Ukáže se, že jeho kýbl je plný ledu a čerstvých ústřic. Nalovil je támhle mezi těmi nad pěnu na hladině vystupujícími šutry. V tašce má — kromě plastového nádobí a ubrousků — ještě několik limetek, nůž a pár lahviček s pálivou, ještě pálivější a nejpálivější salsou. Deset ústřic s tou pálivější salsou a půlkou limetky, tááák, hezky pěkně sem na talířek, vyjde levněji než jedna unavená vaječnice v resortu U Devíti křížů. O naprosto omračující dobrotě ani nemluvě. Můžeme si to dovolit. Měli bychom. Evidentně jsme předběhli dobu, my i on. Až tu totiž bude ten resort, už tu možná nebudou ty ústřice. Něco za něco. Čívr si dá ústřičí nášup a pak prý postaví tábor.

Vyšlápnu si ten bližší útes, uvelebím se na výstupku, udělám z něj indošskou pozorovatelnu, odpálím zbyteček z předvčerejška. Mám všechno jako na dlani. Támhle mezi těmi velkými kameny bude naše ležení, fajn. Zaznamenám pár koupáčů na druhé straně v dáli a jedno, asi jejich, osamělé auto pod stromy. Na jihozápad odtud se až k Antarktidě pohupuje ničím nerušený Pacifik.

Vítr se rozběhne po hřebenech vln a cestou posbírá mokré pelikány. Opře se o skálu a vytáhne je podél ní až skoro sem ke mně nahoru a přilípne je do vzduchu jak

papírové draky, čechrá jim peří na hřbetě a lopatkách, trpělivě jim nadzvedává a pokládá střídavě ruční, loketní a malé krovky křídelní, proudí jim mezi letkami. A oni se téměř na místě vznášejí s roztaženými prsty pod bezmračnou jasnou oblohou a dívají se pod sebe. Odpočívají. Až trochu oschnou, stočí krk mezi ramena, zvednou hlavy a namíří zobáky před sebe a trochu dolů. Nahrbí se, lehce přitáhnou lokty k tělu a prsty k sobě, ohnou zápěstí dozadu a vsunou palce pod vítr. Ten na ně shora přitlačí a oni se pod ním sklouznou šikmo dolů, daleko, až nad volné moře, složí se ještě trochu, zatnou se a pak se v letu jak bumerangy udělané ze skládacích metrů prudce otočí náběžnou hranou proti vodě a zrychleni tím manévrem v poslední chvíli těsně nad vodou zalomí křídla v ramenou za sebe a jeden za druhým se zaseknou mezi vlny, zabodnou zobáky do rybího hejna a na chvíli zmizí pod hladinou. Loví. Vyplavou. Chvíli se vzpamatovávají na hladině a moře je kolíbá. A pak se těžkopádně zvednou a vítr je nabere a znova vynese až skoro sem ke mně nahoru, aby zase nabrali síly.

Oaxaca

Už nemáme ani vindru. Ani jednu. Když nemáte ani vindru ve městě, najednou toho spoustu musíte. Musíte prodat jeden z objektivů. Musíte se s tím smířit. Musíte se zeptat, kde najdete frc. A v něm musíte pošaškovat s kapesním slovníkem, tužkou a papírem. A lidi z toho frcu musí na zítřek na desátou zajistit chlápka, co se vyzná v objektivech. S ním pak musíte dozadu na dvůr, aby nikdo nečuměl. Už chybí jenom vystrčit hlavu ze dveří, rozhlídnout

se konspirativně prázdnou ulicí na obě strany a obrátit cedulku Přijdu hned nápisem z krámu ven. Čtyřapůlkový trafo Sigma 18—24 D není žádný supersklo, musí podle výrazu ve tváři vědět ten chlápek. Odšroubuje UV filtr a podá mi ho. Zatváří se zklamaně, ukáže na škrábaneček, potěžkává celý ten hrozně nevýhodný, vlastně charitativní kšeft. Rozumí, že nemám peníze, chápe, že je potřebuju. Já se tvářím pevně jako skála, že jako vím, že žádný obchod s fototechnikou tady v Oaxace není, tak pozor jako. A že je mi jasný, že kdejaký místní úspěšný gynekolog rád fotí krajinky. A že zítra má být dobré světlo. A taky že můžu jít ještě dnes odpoledne klidně někam do práce, když na to přijde — mně je to jedno. Malý Pepé, co s chlápkem přišel, kouká z chlápka na mě, ze mě na chlápka, z chlápka na mě, co já, co on, nic neříká, jen točí hlavou ze strany na stranu, je tu, možná se strejdou, na praxi. Chlápek práskne knírem. Já si zvednu ukazovákem kšilt, palcem podrbu nos. Dostanu v malých bankovkách a v mexických pesos zhruba o pětikilo míň, než kolik mě to trafo stálo ve frcu v Praze. Prostě normálka. Jakže to zpívají pan Svěrák s panem Uhlířem, když si spolu dají drobátko do trumpety a někdo důvěryhodný je ujistí, že v doslechu nejsou žádné děti? Nemít prachy? Vadí! Podáme si s chlápkem ruku, projedu Pepému čupřinu, zazvoní zvoneček a někdo obrátí cedulku Přijdu hned nápisem do krámu. Netrvalo to ani dvacet minut.

Mexico City

Kdy mu řekneme, že jsme úplně dutý, ptám se Čívra do zpětného zrcátka v taxíku na letiště. Jen ať ještě jede,

aspoň čtvrt hodiny. Až bude kus za půlkou, ať už se mu nevyplatí vrátit se s prázdnou a my ať jsme co nejblíž, kdyby se nasral a vyhodil nás. Vida, co všechno vás může naučit Cicero. Připravuju si drobné předměty, kterými jsme se rozhodli uplatit maníka tak našeho věku, co kroutí volantem růženci, křížky a barevnými lebkami vyzdobeného zrezivělého forda. Kovovou kapesní placatku na kořalku. Originál zapalovač Zippo. A pěkné, solidní sluneční brýle s lahvově zelenými obroučkami. Amigo, začnu po čtvrt hodině smířlivě. Praští oběma dlaněmi do volantu, až se všechny růžence, lebky a křížky zatřesou, a začne nadávat. Ale jede. Počkám, až se vyběsní. Podám mu placatku. Prohlídne ji a mrskne s ní do přihrádky. Vrtí hlavičkou, nenene, zuří, tiskne sanice. Ale jede. Vytáhnu ten zapík. Zkušeně škrtne, zapík blafne, zahoří, amigo ho palcem hlučně zaklapne, zafuní a strčí ho do kapsy kožené bundičky. Rychle mu ukážu ty brýle. Nasadí si je, natočí si zpětné zrcátko, sešpulí do něj na sebe rty, vydechne nosem, povystrčí bradu, svraští obočí, natočí se zleva, zprava, olízne se, mlaskne, polkne. A nechá si je na očích. A jede. Sluší mu to. Vypadá výborně. Sám sobě se líbí. Ženský upadnou. Musím mu to říct. Taky si to myslí. Uf. Na letišti to ty tři hoďky o cigaretách, vodě a dialozích nějak s Ciceronem vydržíme. V letadle nás nakrmí a doma budem, jen to svistne.