Jiří Kratochvil, Monika Rychlíková: Vyprávět, abych mohl žít

Monika Rychlíková se ptá Jiřího Kratochvila, rozhovor nejen o mystifikacích

Jiří Kratochvil

Monika Rychlíková

Vyprávět,

abych

mohl žít

Kniha byla vytvořena za fi nanční podpory Nadace Český literární fond, Jihomoravského kraje a města Moravského Krumlova.

© Jiří Kratochvil, Monika Rychlíková, 2025

Photo © David Konecný a archiv autora (Část 3), 2025 © Větrné mlýny, 2025

ISBN 978-80-7443-590-4

Část 1

Vyprávět, abych mohl žít

Úplně na začátek si dovolím ocitovat tvoji větu: „… aby sis mohl udržet svou integritu, musel ses upnout k něčemu vnitřnímu.“ Je z tvého románu Slib a řekla ji jedna z hlavních postav. Já cítím, že velmi úzce souvisí i s Tvým osobním postojem. Čím je tedy pro spisovatele integrita?

Jinak řečeno, co je svorníkem spisovatelské tvorby?

Aby měla literární aktivita nějaký smysl, aby se nerozsypala, aby se nerozklížila, podržela si svou celistvost, musí se autor rozhodnout, o co mu vlastně jde. Chce být úspěšným literátem, dokonce i literární hvězdou, anebo třeba jen „oráčem na národa roli dědičné“? Ale, bohužel, je tady ještě jedna možnost. Když jsem se v roce 1971 dozvěděl z nakladatelství Blok, že shora přišel příkaz mou knížku nevydat, došlo mi, že jsem se stal zakázaným spisovatelem. A protože jsem tenkrát ještě nevěděl o existenci samizdatové literatury, tak jsem si pro své psaní musel sám najít nějaký smysl, nezávislý na nepříznivých vnějších okolnostech. Čili abych si mohl podržet jakousi svou integritu, musel jsem se upnout k něčemu vnitřnímu. A když to teď z odstupu a s patřičnou dávkou ironie pojmenuji, tak se mi literatura stala přímo náboženstvím a usedal jsem ke své literární aktivitě jako

k náboženskému aktu. A nejenže jsem byl literární mnich uzavřený ve své klauzuře, ale abych to dohnal k dokonalosti, tak jsem plody své mnišské tvořivosti nikomu nesvěřil, totiž svěřil jsem je jen ohni, napsané jsem vždy pálil, psal jsem jen pro své pekelné čtenáře, jak jsem tomu tenkrát říkal. A když už zůstanu u toho svého groteskního a kacířského přirovnání, tak kdo byl mým papežem, když jsem propadl literatuře co náboženské víře? Nepochybně Lucifer, Světlonoš. Jinak řečeno, služba Luciferovi byla pro mě tenkrát, za sovětské okupace, mnohem přijatelnější než se znormalizovat, než přijmout de facto sovětského „kremelského patriarchu“, abych zůstal u religiózní terminologie. A s tím vnitřním rozhodnutím (neznormalizovat se, nepřizpůsobit se) jsem se pak mnohem později, totiž v osmdesátých letech, stal účastníkem literárního disentu, toho „kláštera“ neznormalizovaných literátů. A poté, co Rusové sbalili svůj okupační krámek a autoři se mohli už naprosto svobodně rozhodnout, já se dál přidržel svého „Lucifera“, toho vzbouřence proti každé normalizaci a přizpůsobení. Dál jsem se nezajímal o literární úspěch, a když jsem se nějakého přece jen dobral — a v devadesátých letech jsem dostal několik literárních cen a romány mi začaly vycházet v překladech — bral jsem to jako „nutné zlo“, totiž jako nebezpečí podlehnout pak pokušení úspěchu. Každý autor, kterému se zalíbí být úspěšný, tomu potom přizpůsobí své literární prostředky, znormalizuje se v tom báječném společenství úspěšných. A tak se i z toho nejtalentovanějšího autora stane nakonec jen výrobce úspěšného literárního zboží.

Po otcově emigraci jsi jako dítě zažíval docela krajní situace, související s politickou šikanou tvojí rodiny. Co ti utkvělo v paměti?

Odehrálo se to někdy koncem roku 1951. Ten den po té noci (protože nejspíš se to odehrálo v noci), kdy můj otec se svým bratrem překročili státní hranici, se o jejich emigraci už kdesi vědělo, jen my nevěděli zhola nic. Vpadli k nám asi čtyři estébáci, a tak jsem se ve svých jedenácti letech stal svědkem toho, jak policajti „drancují rodinné hnízdo“. Estébáci, co ani neráčili vzít na vědomí, že máme před dveřmi rohožku, a přitáhli dovnitř bláto. Jedenáctiletý kluk, a z Božího dopuštění vypravěč, má však oči i pro detaily. Vzpomínám si, což je vzpomínka jak z ošklivého snu, že někdy odpoledne (zatímco šmejdili v našem bytě) se maminka rozhodla donést jim svačinku, ale když navršila na velký tác čtyři namazané krajíce a čtyři kofl íky náhražkové kávy, melty, její otec, můj dědeček Žyla, se jí postavil do cesty, přesvědčen, že nesmí přece vysluhovat těm hajzlíkům, ale maminka se asi domnívala, že po té svačince třeba prokoukne jejich lidská tvář. No, co si budeme povídat, neprokoukla. Po otcově emigraci padl na nás na celých devětatřicet roků kádrový stín. Měl podobu vytrvalé estébácké pozornosti a stali jsme se na celý ten čas občany druhé, jestli ne třetí kategorie. Máti se po setkání s nimi zhroutila a strávila pak půl roku v psychiatrické léčebně. Což bylo o to komplikovanější, že byla v jiném stavu.

A když se pak narodil můj bratr Jan a otec se o tom v exilu dozvěděl, odmítl ho přijmout za syna. A přitom se ještě před odchodem do emigrace vynasnažil, aby tady něco po něm zůstalo, a tak kromě bratrů mám otcovou zásluhou ještě nevlastní sestru. Čili opustil čtyři své děti.

Otec byl politicky velmi činný. I když k němu asi máš po tom všem ambivalentní vztah, jak na něj vzpomínáš?

Připomněl jsem rok 1951. Je to sice jen vyprávění o mém spisovatelství, avšak občas musím odbočit. Zapojit

to do souvislostí rodinných i jiných. Takže v roce 1951 emigroval můj otec. Což dost otřáslo naším rodinným životem. Jako syn známého křesťanského fi lozofa byl nejen jeho upřímným obdivovatelem, ale taky trpěl pocity nedostatečnosti či jak to nazvat. Vyprávěl mi, jak ho otec potrápil tím, že mu dal do ruky stránku třeba ze slovníku litevštiny, anebo nějakého jiného méně známého jazyka, a řekl, že má čtyři minuty na to, aby se těch pětadvacet slovíček naučil.

Dědeček měl fenomenální paměť na jazyky, znal jich celé hejno, a snadno si dokázal jakýkoli jazyk přivlastnit, ale marně se v tom pokoušel vycepovat mého otce.

Ale můj otec rychle vynikl jako spisovatel. Už v devatenácti letech mu vyšel pod skautským jménem J. K. Baby románek Stateční hoši, pravděpodobně blízký foglarovskému vyprávění. Ti dva se totiž dobře znali. Pamatuji, že hned v tom prvním roce po válce přijel Jaroslav Foglar do Žabovřesk, kde jsme tenkrát bydleli, a měli si s otcem o čem povídat. Tenkrát ještě všechno mohlo vypadat tak nadějně. Mně pak Foglar daroval s roztomilým věnováním knížku Boj

o první místo, která stála s  Hochy od bobří řeky na počátku jeho literární tvorby.

Otci v tom čase do jeho emigrace tady vyšla celá řada knížek, většinou povídek o ptácích, literární podoba jeho ornitologického zaujetí. Nejkrásnější z nich je Kožóšek, „příběhy sýkory moudivláčka z povodí řeky Moravy“.

A na  Kožóška mi otec ještě stačil 1. září 1951 napsat věnování, tedy nejspíš krátce předtím, než s bratrem překročili státní hranici.

Ale tu nejkrásnější vzpomínku mám z roku 1947, kdy jsem se na Šumavě a ve stejnokroji vlčat účastnil posledního skautského tábora. Otec jako skautský náčelník to organizoval a páter Surý (jeho křestní jméno mi už vyklouzlo

z paměti) tam sloužil polní mše. Byl to totiž tábor katolického Junáka. A z toho mám nostalgickou vzpomínku na ten nádherný táborák v dolíku pod lesem a na polní oltář na kraji lesa.

Jak jsem se dozvěděl od máti, páter Surý spáchal někdy v padesátých letech sebevraždu. A právě v tom čase — jak nám otec vyprávěl po návratu z emigrace — byl ještě v americké armádě, ale velice rychle pochopil, že vrátit se s tou nádhernou armádou a osvobodit milovanou vlast z komunistického područí byl jen emigrantský sen, Spojené státy totiž vůbec nepomýšlely na to, intervenovat ve střední Evropě, a tak se zas přeplavil přes Atlantik zpátky do Evropy a usadil se ve Stu gartu a přednášel na Svobodné ukrajinské univerzitě v Mnichově, kde se stal dokonce i děkanem. A to nepochybně zásluhou toho, že jeho manželka, moje máti, byla dcerou Ukrajince, takže otec vlastně „patřil do ukrajinské rodiny“. Ale to ještě není punkt. Otce totiž nemůžu ve své vzpomínce jen tak odbýt. Vždyť poznamenal můj život horázným i nehorázným způsobem, pokud horáznost pochopíme, a jen v tomto výjimečném případě a s laskavým svolením Ústavu pro jazyk český, co příznivý protějšek nehoráznosti. A protože se jako vypravěč chtě nechtě sytím skutečností, ledasco z těch otcových horázností i nehorázností transmutovalo do mých příběhů, i když, pravda, v těch nejroztodivnějších a nejvýstřednějších převlecích.

Takže: otec byl frajer, nehorázně sebevědomý a činorodý a společensky aktivní a myslím, že by nic neměl proti tomu, kdybych prohlásil, že byl taky rozeným dobrodruhem. Vystudoval v Brně zemědělskou fakultu, obor lesnictví, a zároveň studoval i na fi ldě a měl nakročeno na doktorát z filozofie, ale to už tady nestihl, k tomu pak zřejmě posloužila ta Svobodná ukrajinská univerzita. Ještě v roce 1950 měl na

semináři v Olomouci přednášku o spisovateli, orientalistovi, etnografovi, cestovateli a katolickém knězi Aloisi Musilovi, jehož nesmírně košatou korespondenci vlastnil. Jak k ní přišel, nevím, ale zato vím, že Alois Musil byl blízkým příbuzným, možná i bratrancem, slavného rakouského spisovatele

Roberta Musila, jehož význam pro moderní literaturu je srovnáván s Marcelem Proustem a Jamesem Joycem a Milan Kundera ho považoval za svého autora století. Robert Musil nějaký čas studoval v Brně na Technické univerzitě a bydlel na Jaselské, tenkrát ještě Augustinské ulici, a má tam pamětní desku. (Však dopřejme si tady závorku. Tak v tom domě s Musilovou pamětní deskou bydlel můj bratr fotograf, známý jako Jef Kratochvil. A teď ještě k té nepochybně vzácné literární korespondenci spisovatele Aloise Musila. Můj bratr fotograf ji za sovětské okupace daroval svému oblíbenému normalizačnímu novináři, který sice v roce 1990 vyletěl z už svobodné a demokratické redakce, ale odletěl i s tou korespondencí, takže bůhví, kde je jí teď konec.)

Když se otec v devadesátých letech setkal se svým třetím synem, tedy s Janem, kterého původně odmítl přijmout jako svého syna, seznal, že je mu nejen podobný, jako by mu z oka vypadl, ale že je přímo jeho genetickou replikou, doslova jako by mu i z duše vypadl. Mám za to, že když se člověk octne tváří v tvář tak ohromující podobnosti, měl by mu přeběhnout mráz po zádech. Ale, pokud vím, otec Jendu jen potlapkal po rameni a dodatečně ho přijal do své rodové posloupnosti. Však horší to bylo s přijetím naší demokratické skutečnosti, jíž se tady taky ocitl tváří v tvář. Vůbec neodpovídala otcovým představám.

Otcův příběh by si zasloužil vypravěče, který by představil jeho dlouhý exilový život, fakticky rozhodující část jeho curriculum vitae, vždyť když překročil hranici, bylo mu teprve

šestatřicet, a když se v devadesátém vrátil, už, pokud dobře počítám, pětasedmdesát. Hranici pravděpodobně překročil tam, kde jsme sousedili s Rakouskem, ostatní možnosti, vyjma té do východního Německa, byly už zadrátovány. Ale ani tam to překročení nebylo žádná sranda, zvláště když měl ještě na starost o devět roků mladšího bratra Antonína. Nemluvě o tom, že Rakousko v tom čase bylo ještě v sovětské zóně, tedy až do Stalinovy smrti. Jestli opravdu svůj exilový život načal, jak jsem tady už zmínil, ve Spojených státech vstupem do americké armády, anebo jen krátce působil ve Vídni jako zpravodajský důstojník U. S. Army, tedy co je skutečnost a co jsou pouze legendy, to je dnes už ve hvězdách. Totiž legendami je jeho život nasycen. Například taky jeho údajná převaděčská činnost co „agenta chodce“ čili jednoho z „králů Šumavy“. Já bych to kdysi dokázal převyprávět jako napínavou kovbojku, ale už dávno mám svůj kovbojský talent pokažený vyráběním tzv. velké literatury, takže se necítím povolán, tím méně, že nectím jako hrdinu exilového odboje toho, kdo tady v těch nejhorších časech nechal své tři syny a jednu dceru jako rukojmí v komunistických pazourech. (V roce 1968 jsem se setkal se spisovatelem Foglarem, a ani on neměl pochopení pro jeho odchod do exilu.) Kromě působení na Svobodné ukrajinské univerzitě se otec věnoval exilovému skautingu, zřejmě ve spolupráci s exilovým starostou Junáka Velenem Fanderlíkem a později co jeho pokračovatel. A podnikal také dobrodružné výpravy do Afriky, zaujat nějaký čas myšlenkou přemístit do Evropy jistý druh antilopy, jež by se zde mohla stát užitečným domácím zvířetem. Mé ženě vyprávěl pak z těch svých afrických potulek vzrušující příhodu, jak pronásledován lvem vylezl na palmu a tam několik dní setrval, než to lva přestalo bavit. Otcova exilová aktivita dosáhla symbolického vrcholu, když se svým bratrem založil a sestavil

exilovou stínovou vládu a rozdali tam stínová vládní křesla.

Však když se vrátili z exilu, žádné z těch křesel nenašlo své místo ve Strakově akademii. A tak je doma čekalo zklamání. Otec to pak v soukromí vyslovil v pochybnostech, jestli je Václav Havel ten pravý, kdo si zaslouží být hlavou svobodného a demokratického Československa. Vlastně otci ani strýci už ta navrácená vlast nebyla tak docela vlastí. Po tak nepředstavitelně dlouhém životě v exilu to ani nemohlo být jinak. Oba zůstali jednou nohou ve svém náhradním exilovém domově. A tam také — navrátilci ze světa, který nebyl jejich, do světa, který už nedokázal být jejich — oba zemřeli, otec ve Stu gartu, strýc v Mnichově.

A tady přece jenom stojí za zmínku, že mě otcova

údajná převaděčská aktivita inspirovala k vypravěčské epizodě, hle:

Když jsem už neslyšel jeho kroky, to šustění ve spadaném listí, otočil jsem se a čekal.

„Jestli se chcete vrátit, nic proti tomu.“

Posadili jsme se pod rozložitým dubem. Bylo na něm znát, že zároveň chce jít, ale zrovna tak se bojí jít. Nejspíš slyšel, že někteří převaděči jsou ve službách Státní bezpečnosti. Přivádějí běžence do pasti. Místo hranice do svobodného světa překročí tu červenou linku, za kterou převaděč dostane svých třicet stříbrných, a běžence si vezmou hned začerstva do presu a dřív, než se vzpamatuje z toho šoku, dostanou z něho v tvrdém výslechu všechno, co potřebují pro další politické procesy.

„Já vím, že je to těžké jen tak někomu důvěřovat. Ale pokud chcete jít, tak moc času nezbývá. Chystají se tady postavit drátěný zátarasy a do drátů zavedou vysoké napětí. Už kousek odtud je hranice a za ní Deutschlandüberalles. Jenže není to tak dávno, co jsme Němčoury odtud hnali sviňským krokem. Sotva vás uvítají s otevřenou náručí.“

„Ale já nemám jinou možnost než odtud zmizet. Vyhodili mě z fakulty a nevím, co bude dál, bojím se, že si pro mě přijdou v kožených kabátech.“

„Tento úsek je nejstřeženější. A najednou mám sám pocit, že tohle není dobrá cesta. To vaše zaváhání mě teď nakazilo.

Převedl jsem už dvanáct běženců, nejsem pověrčivý, ale přece jen — jste třináctý.“

„Takže mě nepřevedete?“

„Je tady ještě jedna možnost, ještě jedna cesta. Totiž přes Rakousko.“

„Ale Rakousko je přece v sovětský zóně.“

„Je a není. Rusáci si zatím Rakousko drží, ale už dlouho neudrží. Je snadnější se tam dostat, není to tak střežená hranice, když vede do sovětský zóny. A pokud vím, tak ze všech sověty okupovaných zemí jsou tam nejvolnější poměry, odtamtud se dostanete dál. Ale jakmile Rusáci Rakousko pustí, a budou muset pustit, to už je na spadnutí, tak ta hranice bude stejně střežená jak ta do Němec. Takže dál lze už jen tou bezpečnější cestou, k rakouským hranicím. Přes lužní lesy. Ale to chce víc času. Musím se uvolnit z práce, tady ve sklárně.“

„Nikdy vás nenapadlo, že mezi těmi, co převádíte…“ „Samozřejmě že napadlo. Pobavil jste mě, že mi to právě teď říkáte. Aby dopadli převaděče, mohli mezi běžence nasadit volavky. Jenže já volavky bezpečně poznám, jsem totiž ornitolog. Za dva tři dny vám dám vědět. Pojedete vlakem do Uherského Hradiště a tam přestoupíte na autobus. Za ty dva dny vám dám vědět, na jaký autobus, potřebuju si to promyslet.“

A tak jsme šli lužními lesy. Cesta, kterou jsem zvolil, byla rájem pro ornitology, a tak jsem ji dobře znal, rybníky, rybníčky, slepá ramena Lučnice, rákosí, vrbiny a bahnité úseky, vybíral jsem nejschůdnější a zároveň nejopatrnější cesty, aby se nad námi tak často nezvedala hejna vodního ptactva, a neupozornila tak

na naše pohyby, mohli mít mezi místními rybáři, myslivci, košikáři a sběrači volavčích vajec svoje lidi, a přestože jsme spěchali a rychle se prodírali těmi nejnečekanějšími cestičkami, někde jsem neodolal, zastavil se a ukázal za odlétajícím ptákem a tiše jsem za ním zavolal jeho ptačím jménem a ptačí řečí, a z toho jsem zas položil běženci ruku na rameno a nasměroval ho do vrbin, kde byla k vidění plstěná hnízda moudivláčků, podobná huňatému moudí, hnízda vzácného druhu sýkorek, drží se tady na jižní Moravě, ale do Čech zatím nepáchnou, a potom jsme se zas kousek posunuli mezi hnízdy bukáčů, roháčů, rákosníků, volavek, divokých kačen, vodních a brodivých ptáků, ta cesta byla nekonečná, anebo se tak aspoň jevila netrpělivému běženci, až jsem ho podezříval, že si třeba myslí, že tu cestu lužním lesem jsem vybral ani ne tak proto, že jsem ho chtěl provést tím nejbezpečnějším úsekem, ale protože jsem mu chtěl předvést ten ptačí ráj, a bohové vědí, že jsem toho nebyl dalek, vždyť neměl jsem tak často příležitost nabídnout někomu tu procházku jedním z nejkrásnějších míst v téhle maličké zemi, a potom nám nad hlavami přeletěl velký bílý čáp a zvedl se rozčílený křik bukáčů

a byli jsme tu, v tom kratičkém, nejkratším hraničním úseku, kde byl zatím přechod do Rakouska nehlídán.

„Takže tady máte cestu do svobodného světa. Když si dáte bacha, když si dáte majzla, tak Rakouskem se dá projít.“

„Snědl jsem svou půlku krajíce a položil otci několik otázek.

A konečně jsem se tak dozvěděl některé důležité věci, na něž jsem v životě neměl příležitost se zeptat. I když teď už, myslím, byly naprosto bezvýznamné.“ To jsou téměř poslední věty z tvého románu Avion, kde se vlastně loučíš s otcem, ale už jako dospělý. Myslím, že tímto románem sis v sobě mj. vyřešil svoje rodinné trauma způsobené emigrací otce.

Z otce ses vypsal. Jak vzpomínáš na maminku?

Moje maminka bývala nevídaná kráska, její svatební fotografi i měl Černého fotoateliér dlouho ve své propagační skřínce. Tu fotografi i mám tady někde ve svém lajdácky vedeném archivu. A navíc mám ještě fotografi i z jejích patnácti roků a jsem si jist, že by klidně mohla v těch časech konkurovat prvorepublikovým kráskám, Adině Mandlové a Lídě Baarové. Měla ovšem bizarní jméno, Anežka Žylová, protože její matka se jmenovala Emilie Žylová jako manželka Ukrajince Františka Žyly. Ale otec byl okouzlen, měl jsem možnost nahlédnout do jeho dopisů, které už, bohužel, nevlastním. A dodejme, že maminčini rodiče byli tenkrát bohatí. Babiččin bratr vlastnil veliký statek a rozlehlé pozemky někde snad v severozápadních Čechách nebo kde (ty jeho pozemky se prý nedaly obejít ani za několik dní) a babička měla z toho rodinného jmění svůj podíl v bance. Takže otec měl krásnou a bohatou nevěstu a na svatební cestu jeli v roce 1937 do Paříže. Válka pak tu pohádkovou idylu přervala. Po válce maminčini rodiče otcovou zásluhou sice přežili odsun, babička byla Němka, ale veškerý majetek sudetských Němců propadl státu, tedy i to, co měla babička v bance, a babiččin bratr byl odsunut a jeho další osudy neznám. Maminčini rodiče měli pak ten vůbec nejmenší důchod a maminka byla zaměstnána jako expedientka v Prádelnách a čistírnách. Jezdila tam denně na kole, což je v dnešním provozu nepředstavitelné, neboť Prádelny a čistírny sídlily na Cejlu. Měla na starost tři syny, nejmladší Jenda se narodil až po otcově emigraci, bratru Josefovi nebylo v tom čase ještě ani devět roků a já prožil otcův odchod v jedenácti. Ukrajinský dědeček byl i ve vysokém věku vybaven vlastně jakýmikoliv řemeslnými dovednostmi. Vzpomínám, že jsme nikdy nepotřebovali žádného opraváře. Maminka svého otce milovala, jeho smrt v roce 1961 byla pro ni stejně zlou ránou jako otcova emigrace,

vlastně mnohem větší. Když bylo nejhůře, tak jí totiž předával tu životní sílu a odvahu, která je, jak už dnes víme, právě Ukrajincům vlastní. Na to se živě pamatuju. Z krásné dívenky s kouzelným dětstvím se pak v těch zlých časech stala statečná žena, která dokázala svým dětem vymoct nejpřijatelnější životní podmínky, a to navzdory nepřízním osudu. Když jsem se nemohl z kádrových důvodů dostat na vysokou školu, rozjela se na ministerstvo školství s tím, že děti by přece neměly pykat za svého otce. Tam se jí nejspíš vysmáli. Ale máti to nevzdala. A tady zřejmě zabraly známosti mého druhého dědečka, novotomistického fi lozofa. Na fakultě totiž ještě přesluhoval profesor Ferdinand Stiebitz. Profesor Stiebitz byl mimořádná osobnost, klasický fi lolog, na fakultě učil latinu a klasickou řečtinu a ve své době byl největším znalcem antické kultury a překladatelem Sofokla, Euripida a Aristofana. Nepochybně se znal s mým dědečkem. Nejenže se nemohli v Brně nepotkat, ale jistě si byli blízcí dík dědečkovým studiím o antické fi lozofi i. A dědečkova odvaha, kterou se postavil gestapu a kterou zaplatil životem, mu určitě byla sympatická. Takže pan profesor oslovil tehdejšího univerzitního rektora, profesora Františka Trávníčka, svého vrstevníka. Nemám k tomu žádné písemné doklady, ale mnohokrát jsem o tom přemýšlel a neznám jiné vysvětlení. A tehdejší rektor František Trávníček si profesora Stiebitze velice vážil, a tak zřejmě dal na jeho názor. Šel jsem na krátkou brigádu do Nové huti v Ostravě a příští rok jsem byl na fakultu přijat. Maminka byla potom zklamána, když jsem se co vysokoškolák za sovětské okupace protloukal v podřadných zaměstnáních, a příjemně překvapena až mými literárními úspěchy v devadesátých letech. Život mojí maminky by si zasloužil samostatný román a chválabohu zásluhou naší dcery existuje alespoň okénko do jejího dětství.

Naše dcera ještě jako školačka navštěvovala svou babičku, stářím už uzavřenou do samoty, a povídala si s ní. A pak sepsala její vzpomínky. A k tomu jen několik poznámek. Maminčina sestra, která v těch vzpomínkách naší dcery hraje významnou roli, to je má teta, co se přestěhovala do Ostravy a provdala se tam shodou náhod taky za železničáře (ten můj ukrajinský dědeček byl totiž strojvůdce). Její syn Mirek studoval napřed v Ostravě a pak taky v Brně a byl pak mým daňovým poradcem. Maminčin bratr před válkou odjel do Argentiny a byl prý zaujat Hitlerovým nacismem (takže proč do Argentiny, a nikoli do Němec?). Po jeho dalších osudech pátral můj bratr Jenda, ale výsledek byl tristní. A strýce z kapucínského kláštera už pochopitelně nepamatuju. Tolik k těm osobnostem, které má dcera v převyprávění matčiných vzpomínek zmiňuje.

A tak tady hle matčiny vzpomínky na své dětství, převyprávěná naší dcerou, Ivou Hinkovou: Narodila jsem se jako nejmladší ze tří dětí. Kam moje paměť sahá, bydleli jsme u nádraží, protože tatínek byl železničář. Měli jsme domek se zahradou, nebo spíš dvěma, jednou vepředu a jednou vzadu. Pěkný domek, jenom záchod měl na dvoře, kadibudku, tak to tenkrát chodilo.

Na zadní zahradě byla spousta stromů, hlavně ovocných. Když na jaře kvetly, bylo to u nás nejhezčí. To jsme se sestrou dokázaly celé hodiny sedět u okna, vyprávět si a snít. Sestra byla o devět let starší a učila se modistkou. Měla spoustu klobouků. Většinu si udělala sama nebo je dostala od kamarádek. Takové klobouky jako moje sestra neměl nikdo široko daleko. Se stuhami, sponami a spoustou květin, některé byly skoro jak louka. Jednou na podzim, když z těch stromů v naší zahradě spadalo listí, navěšel bratr všechny sestřiny klobouky na větve. Bratr byl pěkné kvítko. Jeho lotroviny byly pro nás

samozřejmou součástí života. Moc jsme si z něho nedělaly. Ale tentokrát se se zlou potázal. Sestra ho honila po celém domě a běsnila jak Furie. Byla na své parádní klobouky háklivá. Ale lidi, kteří tehdy jeli vlakem kolem naší zahrady, se vykláněli z oken, otáčeli se, hleděli na stromy ověšené parádními klobouky a kloboučky a smáli se až k slzám. Bratr byl vůbec zlomyslník a obě nás trápil, kde mohl. Vzpomínám si, jak navázal spící sestře na copy provázky, ty vyhodil z okna, přehodil přes větve ořešáku a vytáhl do výšky. No, přiznám se, tehdy jsem mu trošku pomáhala.

Bratr byl nejstarší, já nejmladší, sestra uprostřed. Jako by si tím vysloužila roli prostředníka a soudce. Bez ní bychom si snad vyškrábali oči. Rvali jsme se s bratrem, až z nás peří lítalo. Byla jsem malá, ale nedala jsem se, kopala jsem kolem sebe a kousala a on mě taky nešetřil. Rodiče si s námi vůbec nevěděli rady. Tatínek byl takový hodný a starostlivý člověk, snad až příliš. Maminka nás vychovávala mnohem přísněji, ale ani to na nás moc neplatilo. Bratr měl svou hlavu, vydržel dlouho vzdorovat. Já byla benjamínek a tatínkův mazlíček, plavovlasý andílek, ale současně horší než kluk. Nesměla jsem u ničeho chybět. A hrozně jsem se zlobila, když mě bratr nechtěl někam s sebou vzít. Řádila jsem jak saň, a na oplátku mu něco provedla. A pak zas on mně. Nebralo to konce…

Vůbec jsem se spolu navyváděli. A jak mě potrápil, kde mohl, tak při lotrovinách mě bral na milost. Rád mě popichoval a naváděl k různým nepravostem. Například jsem prodávala vodu u zastávky vlaku. Chodila jsem se džbánem a skleničkou kolem stojících vagónů a křičela: „Stůůůdenáááá vodáááááá, stůůůdenáááá vodáááááá“, to se mi líbilo. Tatínek to nesměl vědět. Byl železničář, a tak jsem věděla, že tam můžu chodit, jenom když on není v práci. Bratr mi kryl záda. Ale stejně nás

tam všichni znali, a k tatínkovi se to doneslo. Byl to bratrův nápad, ale nějak se z toho vykroutil. Jako vždycky ze všeho. Myslela jsem, že mě tatínek pěkně prožene, ale jenom mi smutně vysvětlil, že to je pro chudší děti, než jsem já, že on má přece hezký plat a můžeme si všechno koupit. Víckrát už jsem tam nesměla, hlídal mě.

Ale našli jsme si něco jiného. Chodila jsem do čekárny a prodávala peří. Normální pírka od slepic, to mi bylo tak pět let. Peníze jsem nikdy nedostala, ale s prázdnou taky neodešla. Každý mi dal nějakou drobnost, bonbón nebo tak něco. Tehdy byla velká nezaměstnanost, mysleli si zřejmě, že patřím do některé z těch chudých rodin. Vždycky jsem se s bratrem rozdělila, vlastně mi ani nešlo o to, jestli mi něco dají. My jsme měli doma všeho dost, dostali jsme, na co jsme si vzpomněli. Ale nějak mi to nedalo. Možná právě proto. I tohle se nakonec prolátlo. A ještě pár podniků, do kterých jsme se s bratrem s vervou pustili. Rodičům z toho šla hlava kolem. Když bylo nejhůř, tatínek nás naložil do vlaku a vzal do Brna za svým bratrem. Chtěl, aby nám domluvil, protože strýčka jsme měli ve velké vážnosti. Byl to kapucín, dělal jim v Brně přednostu. Guardián se to řekne latinsky. Rodiče ho dali kdysi v Praze do Lorety na vychování, a protože byl chytrý, kapucíni ho poslali na studia. Stal se z něj profesor a přednášel teologii. Pak přešel do Brna a vedl tam kapucíny. Byl to takový hrozně hodný pán a já jsem se vždycky strašlivě styděla, když jsem něco provedla, a on se na mě podíval těma laskavýma očima a pohladil mě po hlavě. To jsem si pokaždé slibovala, že už doopravdy NIKDY nic takového neudělám. On strýček vlastně nebyl tak úplně tatínkův bratr. Každý měli jinou maminku. Ale to se mnohdy nevidí ani u vlastních, jak se ti dva k sobě chovali, jak se měli rádi. Maminka nám je často dávala za příklad, když jsme se s bratrem do krve hádali.