© Ewald Murrer, 2025
Image © Ewald Murrer, 2025
© Větrné mlýny, 2025
ISBN 978-80-7443-588-1
Usedl
PHILIP WHALEN
Pavilon kůstek
I. ZAVONĚL PRACH Z MODRÝCH STATIC
Tam dole ve sklepě, děl cvrček, tam dole ve sklepě, děl cvrček, tam dole ve sklepě, děl cvrček…
VACHEL LINDSAY
PAVILON KŮSTEK
Natáhni ruku studený plameni
tvá touha podobá se mojí
postav pevné slzné hráze
pravdu krutou
milosrdně
lži mi do ucha
kladívko kovadlinka třmínek
Natáhni ruku
postav hráze
lži mi
Má touha podobá se tvojí
zastav zjevné hrozné fráze
lží svatou
bičuj mě
jako škvor do ucha mi vlez
malleus incus stapes
Šedý kouř teď vzpomíná
jak vyletěl z komína
jablko už těší se
jak bude ležet na míse
Oči létají od květu ke květu, od květu k ohništi, ruce běží k záslužnému kříži, k bílému lvu, ke zlatému rounu.
Spadla roura od kamen, vysypal se mour, večeří Kordula, do úst vkládá jeřabiny, večeří Duludka, mlhu má ve dlaních.
Květy létají od ohniště k ruce, od kříže ke lvu, rouna běží k záslužné rouře, k bílým kamnům, ke zlatému mouru.
Vypadla Kordula z úst, vysypaly se jeřabiny, večeří Duludka, do mlhy vkládá dlaně, večeří Zimnice, rampouchy v hrnku míchá.
Kříže létají od lva k rounu, od roury ke kamnům, mour běží k záslužné Kordule, k bílým ústům, ke zlaté jeřabině.
Vypadla Duludka z mlhy, vysypaly se dlaně, večeří Zimnice, do rampouchu vkládá hrnek, večeří Květ, ohniště v ruce míchá, večeří záhubenčata, z hrobů kvil na ohni hřejí si.
Zlato z javorů
plení podzim.
Zamilované Slunce
noří se do měkkého oblaku. Spěchá do ticha světlem duhy.
Padá k zemskému jádru studnou rozkoše.
Zamilované Slunce
padá k zemskému jádru světlem duhy.
Zlato z javorů spěchá do ticha, noří se do měkkého oblaku, studnou rozkoše.
Zamilované Slunce
plení podzim.
Co se stane?
Zavoní led z modrých řek, ze žlutých jezer, z červeného moře.
Zdusí mne prach z otevřených static, ze zlomených kraspédií, z umrlčího smilu.
Pukne strach v divokých ranách, v černých srdcích, v hlubokém zvonu.
Co děje se to?
Voní strach z modrých ran, ze žlutých srdcí, z červeného zvonu.
Dusí mne led z otevřených řek, ze zlomených jezer, z umrlčího moře.
Puká prach v divokých staticích, v černých kraspédiích, v hlubokém smilu.
Co se to stalo?
Zavoněl prach z modrých static, ze žlutých kraspédií, z červeného smilu.
Zdusil mne strach z otevřených ran, ze zlomených srdcí, z umrlčího zvonu.
Pukl led v divokých řekách, v černých jezerech, v hlubokém moři.
VEČERNÍ MELANCHOLIE
Zlatá lampa klesá za les, oblaka jak z krajek jsou udělána.
Právě teď začíná příběh smutku.
Zmámená zvířata v šeru usínají, sny v parách mírně se chvějí.
Plný jsem zklamaného prázdna.
Do korun vítr se opřel.
Paměť zradila mne, se solí na špičce prstu.
Tiše zní z dutin ptačí pláč.
Včerejší den mne opustil, s kořením stesku na očích.
Zlatá lampa klesá za les, zmámená zvířata v šeru usínají.
Do korun vítr se opřel, tiše zní z dutin ptačí pláč.
Oblaka jak z krajek jsou udělána, sny v parách mírně se chvějí.
Paměť zradila mne, včerejší den mne opustil.
Právě teď začíná příběh smutku.
Plný jsem zklamaného prázdna, se solí na špičce prstu, s kořením stesku na očích.
RŮŽENEC
La grande tristezza, v zármutku, v úzkosti.
Kosti praskly, zahřmělo, Serafín vyletěl, pět ran Krista pána!
Nalezne, kdo nalézti je hoden.
Chrastí pecky v růženci, blaží tvůj zpěv, slavíče.
La grande risata, v slavíku, ve zpěvu.
Růženec se vysypal, blýskalo se, korále se koulely, pro pět kostí serafína.
Nalezne, kdo nalézti je hoden.
Chrastí kosti v kostnici, tvé tajemství hlídám, Kriste.
Ráno z domu vyhnal jsem
poutníka v dlouhém plášti.
V poledne rozezněl jsem
hosta ze země upřímných veršů.
Večer na ramena položil jsem těžký znělý zvon.
Ve snu spatřil jsem malamuta od bláta špinavého.
Ve snu spatřil jsem
poutníka v dlouhém plášti, básník do krajiny se ponořoval, a zase se vynořoval.
Ráno z domu vyhnal jsem malamuta od bláta špinavého, pes za dveřmi kňučel a klikou rád by pohnul.
V poledne rozezněl jsem
těžký znělý zvon, jeho hlas daleko se nesl a cosi sděloval.
Večer na ramena ruku položil jsem hostu ze země upřímných veršů, pěvec do zpěvů se vkládal, tak čistě, jako by z nebe byl.
Básník za dveřmi kňučel a klikou rád by pohnul.
Zvon do krajiny se ponořoval, a zase se vynořoval.
Poutník do zpěvů se vkládal, tak čistě, jako by z nebe byl.
Pěvcův hlas daleko se nesl a cosi sděloval.
o krocích o ptácích v zadním pokoji v nočním sadu kde nikdo není kde není nikdo nikdo kdo by loupil kdo chtěl by krást mou duši, mé knihy mé zelené ořechy
o stínech o hlasech v zadním pokoji v nočním sadu kde šero sílí kde smráká se kde anděl slupky převrací a noční host čte z mých zelených ořechů z mé duše, z mé knihy