Léta sametová by Nakladatelství MOBA

Štěpán Javůrek

Léta sametová

Odpovědný redaktor Martin Krátoška

Grafická úprava GRANER GROUP, s. r. o.

Obálka Jitka Tomanová

Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín

Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2025 www.mobaknihy.cz moba@mobaknihy.cz

Obálka © Jitka Tomanová, 2025

Vydání první

ISBN 978-80-279-2090-7

PŘÍBĚH JEDNÉ (NE)OBYČEJNÉ RODINY

Z ČASŮ, KDY SE LÁMALY DĚJINY

Rád bych tuto knihu věnoval svým dědečkům, Jiřímu Hodkovi a Petru Javůrkovi. Byli skvělí a měli mě rádi. Často jsem na ně při psaní tohoto příběhu myslel a s láskou vzpomínal.

PŘEDMLUVA A PODĚKOVÁNÍ

Milí čtenáři, kniha, kterou právě otevíráte, je zcela jiná než všechny předchozí, které jsem napsal. Mám dojem, že my spisovatelé se ve svých knihách často snažíme zachycovat velké okamžiky dějin, převratné události, silná gesta, srdcervoucí příběhy, dějové zvraty. Drtivá většina z nás však žije v takových rodinách, jako jsou Šimkovi a Kučerovi v mé knize. Úplně obyčejní lidé, kteří prožívají starosti či radosti každodenního života a často zažívají veselé, hořké, vtipné i smutné příběhy, samy o sobě nesmírně zajímavé. Příběh, který popisuje kniha Léta sametová, je snad také právě takový.

Když jsem tuto knihu začínal psát, myslel jsem si, že bude de facto o mé rodině. Nakonec jsou ale autentické jen některé konkrétní situace, výroky, scénky či drobné charakterové rysy. Samotný příběh je z velké části smyšlený. Naše rodina sice byla vždy výstřední, natolik bláznivá jako knižní Šimkové a Kučerové ale snad ne. Alespoň já si to tak namlouvám.

Rád bych na tomto místě poděkoval své rodině, přátelům, známým, kamarádům a všem lidem, kteří mě provázejí životem, za nekonečnou inspiraci, laskavost, trpělivost a za to, jak zajímaví, krásní, báječní a zábavní

jste! Vy všichni, kdo mě obklopujete, jste vlastně spoluautory mých knih. Vyprávíte své zajímavé příběhy a já, i když tak občas nevypadám, vás bedlivě a se zájmem poslouchám a v duchu se směji, ukládám si vše do paměti a posléze publikuji jako svou tvorbu. A tak je to i v případě této knihy.

Zvláštní poděkování pak patří Jitce Kulhánkové, která opět tento text četla jako první a poskytla mi množství cenných a upřímných rad, a také Jitce Tomanové za báječnou obálku, kterou pro tuto knihu vytvořila.

Štěpán Javůrek

ČÁST I SPOJENÍ RODŮ

KAPITOLA 1

DĚDA MILOŠ

Děda Miloš rozvážně kráčel s rukama založenýma za zády po tmavé chodbě třetího patra největší strojírny ve zdejším městě. Procházel se, protože bylo přesně šest hodin. Obchůzka v šest hodin ráno patřila k jeho pravidelným rituálům. A dědův život se vždy odehrával podle pravidel a rituálů. Tam, kde neplatila pravidla, byl totiž bordel. A ten děda Miloš z duše nesnášel. Jeho život měl řád. A řád děda Miloš vyžadoval také od svého okolí.

Členové rodiny, ti blízcí i ti vzdálení, spolupracovníci i řadoví zaměstnanci ve fabrice, kantýnská, co vydávala párky, žena za přepážkou na poště nebo číšník v dědově oblíbené hospodě. Ti všichni se museli chtě nechtě přizpůsobit vrtochům Miloše Šimka.

No jo, táto, vzdychala pokaždé dědova dcera Líba, když ji peskoval.

Jistě, soudruhu náměstku, trousili zaměstnanci fabriky, když se nad nimi děda Miloš tyčil s rukama jako vždy založenýma za zády a přísným výrazem ve tváři.

Aby ses, Šimku, nezbláznil, říkala v takových chvílích babička Andula přesně tak nahlas, aby ji děda slyšel a zároveň se necítil uražen před ostatními. Babička Andula byla totiž jedinou osobou na světě, pro kterou dědova pravidla neplatila. Ta jediná si například mohla

Po sedmé hodině spí jenom lumpové a vandráci, křičel vždy děda, když se jeho dcera Líba, tedy má maminka, ne a ne vyhrabat z postele.

A naše máma, odpovídala Líba do polštáře.

Babička Andula také klidně chodila pozdě, i když na nikoho jiného by děda nikdy v životě nečekal, bez rozpaků se se svým mužem hádala a křičela na něj vlastní názory, přestože měl jinak vždycky poslední slovo a pravdu. Babička Andula si zkrátka vždycky dělala, co právě chtěla. Ona mohla, protože ji děda Miloš miloval snad ještě víc než své pošahané rituály.

Do rozlehlého areálu ostrovské Škodovky, kde se vyráběly proslulé trolejbusy, chodíval děda Miloš od šedesátého roku. Bylo mu tehdy sotva šestadvacet let, měl těsně po škole a začínal zde jako obyčejný technik, kterých byl v té době nedostatek. Nakonec se ale vrátil ke své profesi ekonoma a vypracoval se až do kanceláře náměstka. Jak sám nejlépe věděl, bylo to hlavně proto, že měl dostatek kázně a disciplíny. A taky stranickou knížku.

ŠKODA se v průběhu času stala jeho druhým domovem. Nedal na tuhle fabriku dopustit, hrdě ji bránil a k smrti ho rozčilovalo familiární oslovení Škodovka, které pro ni používali dělníci i zaměstnanci v kancelářích.

Tak zítra zase do Škodovky, co? volali na sebe chlapi na nedělním fotbale. Ten můj dělá nahoře ve Škodovce, vyprávěly si ženské v samoobsluze. Stejně jednou všichni skončíme ve Škodovce, hulákali na sebe studenti místního učňáku během obědové pauzy. A děda Miloš byl k smrti rozčilený.

12 dovolit o víkendech spát déle než do dědou stanovených sedmi hodin.

Od té doby, co se stal náměstkem, procházel bránou továrny každé ráno přesně v půl šesté. Zase první, soudruhu náměstku, zase první, lichotila mu vrátná. To víte, Helenko, já to jinak ani neumím, odpovídal jí s úsměvem a zdravil přiložením dvou prstů k boku čepice. I tahle jejich ranní výměna pozdravů byla vlastně rituálem. Člověk hned věděl, kde je a že je tam správně.

Patnáct minut poté, co prošel vrátnicí, se pak mohl den co den spolehnout na hrnek kouřící kávy, kterou mu na stůl nosila brýlatá sekretářka Vlastička. Když se stal před lety náměstkem, vytáhl si ji k sobě z oddělení zásobování. Jako sekretářku si vezmeš Vlastu, rozhodla babička Andula, která pracovala v malém zahradnictví, jež bylo součástí areálu továrny, chodila na obědy do závodní jídelny a všechny tu znala jménem. Takovou tu tichou, nenápadnou, ošklivou, z kanceláře za skladem, vysvětlila dědovi a všechno tím bylo dané.

To je ale kávička, Vlastičko, nasadil děda úsměv od ucha k uchu, sotva si srkl z ošuntělého hrnku. Vlastička mu oplatila úsměv, vypochodovala z kanceláře, a jakmile za sebou zavřela masivní dveře, ihned obracela oči v sloup. Proč zrovna já? rozčilovala se. Nikdo jinej takhle brzy vstávat nemusí! láteřila sama pro sebe. Jenom já! Kvůli tomuhle bláznovi pošahanýmu! A z očí jí sršely blesky. Vlastička byla totiž tichá voda, ale taky pěkná mrcha. Takových věcí si však děda Miloš na ženských všimnout nedokázal. Na to, aby se vyznal v lidech, měl odjakživa babičku Andulu.

V šest hodin se do fabriky začali trousit také ostatní. Ředitel továrny Jung, kterého vozil jeho vlastní řidič, referent zásobování Houžvička, který žádného řidiče neměl, ale byl přesvědčený, že ho jednou mít bude, lidé z kanceláří i dělníci z výroby. Každý přicházel se sklope-

S referentem Houžvičkou, kterého dal ředitel Jung nedopatřením na starost právě jemu, zacházel děda Miloš bez servítků. Jak jen ho tenhle snaživý slizoun rozčiloval!

Je to trotl, říkával děda o Houžvičkovi babičce Andule, kterou jeho zážitky z práce pranic nezajímaly. Disciplínu má, to se musí nechat, kýval děda uznale hlavou. Ale blbej je jak tři dny starej pes!

Jednou se dostanu na jeho místo, tomu dědkovi už úplně ujel vlak, vyprávěl Houžvička o Šimkovi své ženě v jejich malém dvoupokojovém bytě na sídlišti, když spolu zavařovali okurky. To víš, že ho vystřídáš, objala svého muže pokaždé paní Houžvičková, koukala z okna na vilu na protější straně silnice a představovala si, jak jim asi jednou bude v podobném baráku, až se její Milan stane náměstkem.

Děda Miloš dopil svou ranní kávu a přesně v 6:31, minutu po začátku pracovní doby, se zvedl, aby vykonal svou ranní pochůzku. Nejprve zamířil do kanceláře ředitele Junga, přede dveřmi se pečlivě upravil, za nimi podbízivě pozdravil a trochu se u toho uklonil, vyslechl od ředitele několik odměřených vět pronesených pěkně spatra a poté zašel k Houžvičkovi, aby aplikoval zákon padajícího hovna, který platí odedávna na všech pracovištích. Když řádně a zbytečně vynadal tomu podržtaškovi, vydal se dolů na dílnu zkontrolovat dělnickou třídu.

Trochu se nám to s tím socialismem zvrtává, musel občas, ač nerad, přiznat děda Miloš. Samozřejmě jen

14 nou hlavou, rychle pozdravil a šel se shánět po něčem, co ho probudí a postaví na nohy. Někomu stačila káva nebo cigareta, většina si ale na start dalšího pracovního dne připila něčím ostřejším.

Jedním z důvodů, proč šlo všechno kolem do kytek, jak říkal dědův jediný, a tudíž nejlepší kamarád doktor Michálek, byla podle dědy právě tahle slavná dělnická třída. Dělníci měli být pěstí lidu a strany, která rozdrtí kapitalistické živly. Namísto toho dělnická třída chodila pozdě do práce, flákala se, chlastala a neplnila plán, který kvůli ní museli děda a jemu podobní neustále upravovat.

Celý to tady půjde brzy do prdele, ulevil si dokonce jednoho dne děda doma v obývacím pokoji, nikdo ho ale neposlouchal. Jeho dcera Líba zasněně koukala do zdi a myslela na jakéhosi kluka z volejbalu a babičce

Andule politika nic neříkala.

Měla dost starostí s dědou Milošem, péčí o domácnost, o své květiny a všechno okolo. Dokonce nebyla ani členkou strany, což jí děda sice dávno odpustil, pochopit to ale za nic na světě nedokázal. Přitom by stačilo, aby si vzpomněl, jak se stal komunistou on sám. Tenhle příběh se v rodině raději nevyprávěl.

Celé se to stalo v době, kdy děda Miloš končil studium ekonomie na vysoké škole v Praze. Pobyt v metropoli ho pořádně rozdivočil a ukázal mu některé stránky života, o kterých neměl jako kluk z malého města ani potuchy. Děda Miloš hodlal v Praze zůstat i poté, co studium s nejrůznějšími obtížemi dokončí. Snil o teplém místečku kdesi v bance či průmyslovém podniku.

A hlavně snil o nocích prohýřených v pražských barech a vinárnách.

Ovíněn po jedné takové návštěvě nasedl nad ránem na Václavském náměstí do tramvaje, téměř plné lidí jedoucích do práce, a okamžitě si všiml sličné dívky, které koukaly z kárované minisukně ty nejhezčí a nejdelší

15 mezi lidmi, kterým mohl věřit, a pro jistotu potichu.

Chlap v baloňáku, o poznání starší než děda Miloš, civěl na dívku, aniž by tušil, že je to laborantka, už od Karlína, a tak měl automatický pocit, že ji má právo oslovit jedině on. Váhal však příliš dlouho, na rozdíl od dědy Miloše, který, maje kuráž z vypitého vína, vystřelil na nohy, sotva se tramvaj rozjela. Usmál se na laborantku a nejsrozumitelněji, jak jen dokázal, na ni promluvil.

Kam jedete, slečno? použil tu nejpitomější větu, která se v takové situaci použít dá.

Usmála se na něj také, avšak jen letmo, zdvořilostně, aby se neřeklo, a pak se otočila bokem, čímž mu dala najevo, že je jejich rozhovor u konce ještě dříve, než vlastně začal. Děda Miloš se ale nehodlal vzdát tak lehce, k čemuž opět přispěla i hladina červeného vína v jeho krvi.

Mohl bych vás třeba pozvat na kávu? zkusil to s větou, která byla z těch, jimiž se muži snaží oslovovat ženy, hned druhá nejpitomější.

Skvostná a úchvatná zubní laborantka otevřela ústa, aby tenhle neohrabaný pokus o seznámení sama ukončila, ke smůle všech a dědy Miloše nejvíc však nestačila vyslovit jedinou hlásku, protože se za dědovými zády ozval hlas páprdy v baloňáku.

Neslyšel jsi slečnu, soudruhu? vztyčil se ten chlap a zajiskřil očima. Nech dámu na pokoji!

Nemám pocit, že bych se tě na něco ptal, ty domovníku! změřil si ho děda pohledem a alkohol v jeho žilách začal proudit rychleji než dosud. Tak si sedni zpátky na

16 nohy, jaké kdy děda Miloš viděl. V tu chvíli samozřejmě nemohl tušit, že se kouká na nohy zubní laborantky, což bylo dívčino povolání, tohle se dozvěděl až mnohem později, stejně jako nemohl tušit, že není sám, kdo si na ono blonďaté zjevení dělá zálusk.

Toho pitomce v baloňáku ale dědův výpad pouze ještě více rozdráždil. Vytřeštil na dědu Miloše úzké černé oči a s nevěřícím pohledem ze sebe vykoktal víš, kdo já jsem? Jako by to snad děda Miloš mohl doopravdy vědět.

Ty? rozparádil se děda. Ty jsi hňup, co strká nos do cizích věcí! A já ti teď dám asi jednu přes hubu, pohrozil mu, přičemž slovo ASI myslel doslovně, neboť si stále nebyl jist, zda je dobrý nápad prát se v tramvaji.

Chlap udělal nejistý krok, aniž by tušil, co má vlastně sám v úmyslu, vtom souprava cukla a hňup padl na dědu Miloše jak široký, tak dlouhý a povalil ho na zem.

Z toho už nemohlo vzniknout nic jiného než rvačka, která byla víc komická než nebezpečná, neboť jeden rváč byl pod obraz a druhý zamotaný do baloňáku.

Víš, kdo já jsem? opakoval hňup stále dokola, když se zmítali na podlaze, a děda Miloš to pořád nevěděl.

A nevěděl to ani v momentu, kdy oba, stále ještě v pevném objetí, vypadli na Karláku z tramvaje a pokračovali ve své disputaci v parku mezi kolemjdoucími lidmi.

S kým má tu čest a kdo je doopravdy ten nafoukaný blb v baloňáku, zjistil děda Miloš až později, když mu to oznámili příslušníci Sboru národní bezpečnosti.

Moc se vám omlouváme, soudruhu tajemníku, můžeme vás někam odvézt, soudruhu tajemníku? panáčkovali před chlapem, který se najedou zdál být o dost vyšší než předtím, i když kvůli zmuchlanému a potrhanému baloňáku vypadal trochu jako zmoklý cirkusový stan.

A teď si popovídáme s tebou, ty elemente! obrátili nakonec pozornost k dědovi Milošovi, který se dovtípil, že z tohohle bude přinejmenším pěkný průser.

17 zadek, ať ti nemusím umazat ten tvůj hódobóžo mantl! zakřičel a snažil se, aby působil jako někdo, kdo je připraven to doopravdy udělat.

Tak snad se toho zase tolik nestalo, pokusil se děda uvolnit atmosféru a rozšafně poplácal tajemníka alias hňupa po zádech.

Můžeš se spolehnout na jednu věc, podíval se na něj onen papaláš s výrazem, jako by děda právě vylezl přímo z močůvky. Budeš sedět tak dlouho, až zčernáš! pohrozil mu soudruh tajemník, škubl zmuchlaným baloňákem a byl ten tam.

Nakonec se do celé té zpropadené věci musel vložit dědův strýc Cyril, který měl takzvaně pod čepicí.

A hlavně byl celkem vlivným členem strany. Strýc vysvětlil Milošovi, že jeho jediná záchrana spočívá v tom, že se přidá ke komunistům. Rozuměj, vysvětloval svému synovci, který v té chvíli nerozuměl ničemu, před nasraným komunistou tě může ochránit jedině jeho vlastní partaj! mrkl spiklenecky.

Miloš dvě vteřiny zvažoval, zda je větší zlo chodit na stranické schůze, nebo hnít kdesi na Ruzyni, a pak si podal přihlášku do strany.

Ta malá lest a také přímluva strýce Cyrila nakonec dědovi Milošovi zachránily krk. Chlap v baloňáku se s takovým řešením nechtěl jen tak lehce smířit, a tak mu alespoň zařídil umístěnku kamsi do řiti, o jejíž existenci neměl Miloš do té doby ani ponětí.

Za pár měsíců už Miloš Šimek se stranickou knížkou v náprsní kapse saka, vysokoškolským diplomem a dvěma kufry uháněl vlakem směrem k městu s fabrikou na výrobu trolejbusů, kde měl nastoupit jako technik, i když byl vzděláním ekonom, a začít budovat svou pracovní a stranickou kariéru. Daleko od břehů

Vltavy, daleko od velkých náměstí a podniků, co mají otevřeno až do rána, a také daleko od sličných zubních laborantek.

Továrna ŠKODA, kde se děda Miloš zničehonic ocitl, to byl na první pohled jeden velký chaos a bordel. Mladý novopečený komunista Miloš Šimek se však rozhodl, že dá tenhle barák i svůj život do pořádku. Zatímco druhou věc za něj vyřešila babička Andula, která mu o pár měsíců později vstoupila do života, s tím prvním se děda potýkal jen s obtížemi. Snad by se mu to nakonec i povedlo, kdyby se mu do práce v jednom kuse nepletla nespolehlivá a zhýralá dělnická třída.

Tihle lumpové měli v jednou kuse samé výhody. Den dělníků, Den horníků, oslavné pochody městy, Svátek práce, dětské dny, rodinné dny, rekreace a pobyty, pořád něco! A jak se za to všechno všemu lidu odvděčovali?

Chodili pozdě na směnu, ožírali se v práci a byli drzí na své nadřízené, Miloše Šimka nevyjímaje! Zvlášť někteří tady ve fabrice byli pěkní vejlupci. Člověk jim nemohl věřit nos mezi očima. A úplně nejhorší ze všech byla ta parta volejbalistů z montážní dílny!

Nezhasínali ve sprchách ani na pracovišti, nestarali se o pracovní pomůcky, scházeli se s dělnicemi v nástrojárně, jednoho z nich tady dokonce kdysi honil rozzuřený manžel po továrně, chodili kouřit do lakovny, i když to bylo přísně zakázané, a bůhví co dalšího ještě prováděli.

Z téhle party měl děda Miloš spadeno obzvláště na dva. Tomáše Kučeru, který byl na dílně mistrem a který byl z těch lumpů nejmazanější. Děda Miloš mu říkal Tlučmíč, protože ho nic jiného než volejbalový balón vlastně nezajímalo. A také na věčně uremcaného Františka Osiku, který se snad raději měl jmenovat Topol, protože byl tak obrovský, že v jednom kuse vrhal stín svými širokými rameny.

Děda Miloš právě procházel dílnou, když zahlédl Tlučmíče, jak rozčileně gestikuluje a rozhazuje ruka-

ma místo toho, aby dělal něco užitečného. Okamžitě se vydal jeho směrem, aby zjednal pořádek, když toho nebyl schopen vedoucí výroby, který se toulal kdoví kde. Jakmile si Tlučmíč, který se o pár let později měl stát mým druhým dědou Tomášem, o čemž samozřejmě ani on, ani Miloš nemohli mít v této chvíli nejmenší tušení, všiml, kdo se k němu blíží, zbledl a na vteřinu vytřeštil oči, což dědovi Milošovi neomylně prozradilo průšvih na spadnutí. A pak se Tlučmíč vydal náměstkovi Šimkovi v ústrety s marnou představou, že zachrání celou tuhle nezachranitelnou situaci.

KAPITOLA 2

DĚDA TOMÁŠ

Děda Tomáš Kučera pocházel ze zcela jiných poměrů než jeho budoucí žena a má babička Hana. Narodil se v malé vsi Jíkev, kousek od Nymburka, prožil tam prvních deset let života a pak už se tam nikdy nepodíval, neboť předsevzetí tam už mě nikdy nikdo nedostane zarputile dodržoval nejprve jeho otec a poté děda Tomáš sám.

Rodina Kučerů měla v Jíkvi statek, který se po celá pokolení dědil z jednoho mužského člena rodiny na druhého. Pravidlo, které nad nimi viselo jako Damoklův meč, bylo jednoduché. Nejstarší syn byl vychováván, aby zdědil hospodářství, dcery měly za úkol se dobře vdát, nejlépe do selského, a mladší synové by se bývali topili jako koťata, kdyby ovšem něco takového bylo možné. Protože to ale možné nebylo, sloužili mladší synové k tomu, aby nenáviděli své starší bratry, vyvolávali nejrůznější problémy a přeli se o majetek po předcích.

Ona si totiž příroda nevybírá, a tak se občas stalo, že mladší z Kučerových synů dostal do vínku mnohem více rozumu a schopností než jeho starší, někdy trochu debilnější bratr. O to víc pak mladší toužil po majetku a starší se jej snažil přinejmenším zabít.

Jednou, to bylo před mnoha a mnoha generacemi, se to dokonce povedlo, a tak zatímco nejstarší syn byl zavřen do kriminálu a prostřední ležel mrtev na hřbitově, rodinný statek zdědil ten nejmladší a nevedl si vůbec špatně. To však byla pouhá výjimka potvrzující pravidlo.

Otec dědy Tomáše, pradědeček Bohumil Kučera, kterého jsem nikdy neviděl, byl prý tak chytrý, že se do své rodiny skoro ani nehodil. Všechno měl vždy pečlivě naplánované, a tak když mu babička porodila první dítě, které bylo navíc vytouženým synem, prohlásil, že tím taky s dětmi skončili, neboť jeden mord v jejich rodě bohatě stačil.

Od té doby si praděda Bohumil dával pozor, bohužel si ale dával pozor jen doma, zatímco po okolních vesnicích řádil jako černá ruka. Na tom však nezáleželo, protože k dětem v okolí, které měly velký orlí nos, typický pro rod Kučerů, a černé kudrnaté vlasy, přesně takové, jaké zdobily hlavu pradědy Bohouše, se praděda Bohouš nikdy nehlásil.

Jeho prvorozený a jediný přiznaný syn, můj děda Tomáš, se narodil v osmatřicátém roce, ve kterém do Jíkve a okolních vesnic ve velkém přicházeli utrmácení, hubení a odraní lidé ze Sudet, odkud je Němci hnali stejně rychle, jako vyháněl praděda Bohouš dobytek na pastvu.

Bohumil Kučera byl sice prvotřídní hospodář, ale o poznání horší prognostik, a tak se jeho zvolání ani se tady nevybalujte, než se nadějete, dostane ten německej švajneraj přes držku a vy půjdete zase domů ukázala jako lichá a mylná. Než se totiž nadál praděda Bohouš sám, měl německý švajneraj na zápraží, stejně jako všichni jeho sousedé a s nimi celá země.

A tak stál celou válku ve světnici za oknem, pozoroval cestu před statkem, mezi zuby drtil vztek na německé okupanty a čekal, až konečně zmizí tam, odkud přišli. Když vzaly na konci války německé přilby konečně nohy na ramena a objevili se sovětští mužici, pocházející odkudsi z asijských stepí, vyvěsil praděda Bohouš vlajku do štítu, rozlil kořalku, běhal po vesnici a radoval se, že tihle jsou úplně jiní, určitě mnohem lepší než ti němečtí psi.

Zase se ale ukázal jako špatný prognostik, a tak když mužici vypili a vyjedli veškeré zásoby, zabili krávy na mezi za hospodářstvím a po vesnici znásilnili pár vyděšených vesničanek, zamkl praděda Bohouš vrata statku, postavil se k oknu, kde stál už za Němců, a pronesl tihle negramoti jsou ještě mnohem horší švajneraj než Němci, protože ti se aspoň věčně neožírali.

Od mužiků si správu nad vesnicí záhy převzal národní výbor, do jehož čela se postavil komunista Komínek, o kterém se říkalo, že neumí číst a psát. Byla to ale určitě pomluva, uměl se totiž minimálně podepsat, což měl praděda Bohouš časem poznat na vlastní kůži.

V té době se ve statku Kučerových začaly jako na běžícím pásu střídat delegace nejrůznějších partají, jednou lidovci, podruhé sociální demokrati, pak zase národní socialisté. Všichni vysvětlovali pradědovi Bohoušovi, že by se jako vážený občan měl dát právě k nim, protože jedině tak udělá správnou věc a ochrání sebe i rodinný majetek.

Na politiku se vám můžu vysrat, hřímal praděda Bohouš a vyhazoval je ze dveří a z oken jednoho po druhém. Aniž by to byl tušil, zachránil si tímhle prozřetelným odmítáním nejrůznějších straníků kůži před straníky z té největší strany, komunistické, která se záhy

Bylo by správné, abyste všichni vstoupili do družstva, zkoušel to na zdejší sedláky o pár let později předseda národního výboru Komínek nejprve po dobrém. Div že nedostal od hospodářů přes hubu, a tak si příště přivedl posily a spustil úplně jinak. Kdo nebude součástí celku, je vyvrhel! křičel a očima nejčastěji sjížděl pradědu Bohouše, který na to lakonicky prohlásil jedině přes moji mrtvolu a pak pokojně odkráčel domů.

Brzy nato zabušila na vrata statku Kučerových parta chlapů, která měla dohromady více končetin než zubů, odvlekla pradědu Bohouše na národní výbor, zavřela ho spolu s ostatními rebelanty na půdu a nechybělo moc, aby mu to jeho jedině přes moji mrtvolu splnili do puntíku.

Když se praděda Bohouš vrátil po třech dnech konečně domů, byl bledý jako stěna, na nikoho slovo nepromluvil, obešel celé hospodářství, rukama se dotýkal kmenů ovocných stromů, v maštali poplácal kravky po tlustých zadcích, vyhřebelcoval koně a nakonec natřel lavičku na zápraží, u čehož utrousil ještě aby nás tak pomluvili, že jsme se o to nestarali, což byla jeho první věta po návratu z krátkého arestu na národním výboru.

Sbalte si věci, zítra odcházíme! To byla druhá věta, pronesená tak tíživě, prázdně a přesvědčivě zároveň, že si na ni nikdo netroufl nic říct, a druhý den už tři Kučerovi pochodovali z Jíkve pryč, s ruksaky na zádech jako ti nešťastníci v osmatřicátém roce. Nikdo z nich se přes rameno neohlédl, jen praděda Bohouš si do rukávu utřel pár slz a jeho žena dělala, že nic nevidí. Děda

24 stala také stranou jedinou. Kůži tím možná zachránil, ale na zachování rodinného majetku byla i tahle prozřetelnost krátká.

Tomáš byl z toho všeho celý zmatený, nerozuměl tomu ani za mák.

Praděda Bohouš od té chvíle komunisty k smrti nenáviděl a tuhle nenávist se snažil přenést i na svého syna, ale marně, protože Tomášovi komunisti dosud nic neudělali, to všechno mělo teprve nevyhnutelně přijít, a přesun do Kolína, kde rodina získala byt ve velkém pavlačovém domě, Tomášovu životní situaci ve všech ohledech jen a jen zlepšil.

Místo kydání hnoje zábava s městskými kluky, místo suchého záchodu ten splachovací, namísto nekonečné nudy antukové hřiště na břehu Labe. Jestli za tohle všechno štěstí, které ho tak náhle potkalo, mohli komunisti, tak je měl Tomáš vlastně docela rád, nahlas se to ale vyslovit neodvažoval, protože by ho praděda Bohouš pravděpodobně zabil. A dalšímu mordu v rodě, jak už bylo řečeno, praděda Bohouš celý život důsledně předcházel. Na antukovém kurtu na břehu Labe viděl můj děda Tomáš Kučera poprvé v životě sport, při kterém parta chlapů mlátila do míče přes nataženou síť. Volejbal, tak se to jmenovalo, se od té chvíle stal největší láskou jeho života. Jeho otec, praděda Bohouš, proti tomu, aby kluk navštěvoval oddílové tréninky, nic neměl a vlastně ho to ani nezajímalo. Od jisté chvíle ho totiž v životě nezajímalo už vůbec nic.

A tak děda Tomáš mlátil do míče a byl v tom natolik dobrý, že ho mezi sebe brzy vzali starší kluci, a pak dokonce i družstvo mužů, které v té době hrálo v Kolíně ligu. Jeho život se pak omezoval na čas trávený v učilišti, na jinou školu ho jako syna bývalého statkáře a současného nepřítele lidu nevzali, a na antukových kurtech u Labe, kde se z nenápadného Tomáše Kučery stávala sportovní hvězda, kterou starší chlapi plácali po rame-

Děda Tomáš odpustil komunistům nejen krádež rodinného statku, ale i zákaz studia, protože jediné, co ho doopravdy zajímalo, byl volejbal. Byl nadějným dorostencem, sbíral první ligové starty mezi dospělými a pak se to jednoho dne stalo. Maminka našla v jejich poštovní schránce dopis se zvláštním logem na obálce a v ní bylo pozvání do juniorského národního týmu. Děda Tomáš byl v tom okamžiku nejšťastnějším člověkem na světě, tedy přesným opakem svého stárnoucího otce, pradědy Bohouše.

Počáteční ostych, který mladý kolínský smečař mezi ostatními vybranými chlapci pociťoval, rychle opadl. Ten menší kluk z Kolína je totiž jeden z nejšikovnějších, opakovali neustále svazoví trenéři. Po několikaměsíční přípravě měl národní tým konečně vyjet k první mezinárodní konfrontaci a nikomu vlastně ani nevadilo, že to bude do Sovětského svazu.

Děda Tomáš se tak těšil, že nemohl v noci spát, a pradědek Bohouš mu jeho radost kazil neustálým brbláním ten švajneraj, co tam v Rusku uvidíš, jsi ještě jaktěživ nespatřil. Nakonec ho děda Tomáš opravdu nespatřil, neboť letadlo se sportovci odletělo do Sovětského svazu bez něj.

Dva funkcionáři, od pohledu divní a podezřelí, mu vysvětlili, že do spřátelené země k bratrům osvoboditelům mohou pouze děti z prověřených rodin, na které se může lid, který tam jedou reprezentovat, spolehnout. A může se snad lid spolehnout na syna velkostatkáře? položil funkcionář řečnickou otázku, na kterou mu děda Tomáš odsekl a já hlupák si celou dobu myslel, že jde o to, jak kdo hraje a smečuje.

26 nou a mladší dívky bezmezně obdivovaly za plotem hřiště.

O smečování ale bohužel šlo až v druhé řadě, a tak děda Tomáš zůstal doma, zatímco do letadla nastoupil náhradník, což byl mimochodem trouba, který ani pořádně nevyskočil.

Měl jsi pravdu, táto! řekl děda Tomáš, když přišel domů. Tihle komunisti, to jsou pěkný svině! odfrkl. A s tímhle názorem pak vydržel po zbytek života.

Že se ovšem se svým nově nabytým přesvědčením a pohledem na stranu a její představitele nepochlubil pouze svému otci, ale po pár vypitých pivech také v hospodě všem svým spoluhráčům, přišli za ním další funkcionáři, tentokrát ti místní, a vysvětlili dědovi Tomášovi, že odteď už nebude hrát ani ligu za Kolín.

A co budu jako dělat? Kde budu hrát? valil na ně oči děda Tomáš, který si myslel, že hraním za Kolín bude trávit svůj čas až do konce života.

To už není naše starost, soudruhu! odsekli funkcionáři a pak napsali pár varovných dopisů do okolních oddílů, takže se děda Tomáš musel po novém angažmá rozhlížet tak daleko od Kolína, že si nebyl úplně jistý, zda ještě vůbec hledá v Čechách.

Nakonec ho mezi sebe s nadšením přijala parta volejbalistů ve městě, které se jmenovalo Ostrov. To v Čechách nepochybně bylo, přestože se na starých fasádách občas dal nalézt německy psaný nápis a žilo tam tolik lidí různých barev a řečí, že to tam vypadalo jako v Babylonu. Dědovi Tomášovi však ke štěstí stačilo, že tam měli volejbalový tým, a navíc mu sehnali práci ve fabrice, které chlapi říkali Škodovka, i když se oficiálně jmenovala Škoda, stejně jako proslulá továrna v Plzni.

V Ostrově se děda Tomáš zpočátku cítil dost osaměle. Chodil do práce, odpoledne na volejbal a pak koukal z balkónu do kopců a hor, které se zvedaly hned za

František Osika, zvaný prostě jen Franta, byl vysoký, šlachovitý, vzteklý, hlučný a taky trochu agresivní. Hlavně když se napil, což bylo prakticky každý večer. Že přetáhl strunu a vypil víc piv, než by měl, se poznalo tak, že vstal, rozhlédl se po hospodě, našel někoho, kdo se mu zrovna nelíbil, a pak začal systematicky vyvolávat konflikt, což se mu ostatně ve většině případů dříve či později podařilo. Naštěstí takové rvačky netrvaly dlouho, protože Franta Osika, kromě toho, že chlastal jako Dán, měl taky ukrutnou sílu. Dědu Tomáše si ale pro tuhle kratochvíli nikdy nevybral, a tak ho měl děda Tomáš vlastně rád a trávil s ním veškerý svůj volný čas.

Přes den spolu s Frantou Osikou pracovali na dílně, odpoledne mlátili do míče jako dva blázni a po večerech sedávali v hospodě a házeli do sebe tolik piv, kolik se do nich vešlo. Dohromady byli nejlepšími hráči, které kdy Ostrov měl, a to jim také mnohokrát zachránilo kůži, když se vinou Frantových eskapád dostávali do průšvihů. A že jich bylo! Co si jen člověk dokáže představit – od ženských přes pití až po vedení nevhodných řečí.

Kde by byla Škodovka bez dělníků? zahřímal nakonec po každém průšvihu ředitel fabriky Jung, který měl dělníky svým způsobem rád, mnohem více měl však rád volejbalový oddíl, který spadal přímo pod podnik, ostatně sám také býval v mládí sportovcem, a tak nad svými nejlepšími hráči držel ochrannou ruku. Držel ji na rozdíl od kariérně rychle postupujícího ekonoma

28 městem. Ten počátek naštěstí trval jen pět dní. Pak na zvonek jeho nového bytu, který měl připravený od podniku, zazvonil spoluhráč František Osika. Tím začalo dědovo nejpevnější a nejtrvalejší životní přátelství.

Miloše Šimka, který sice právě tyhle volejbalisty k smrti nesnášel, protože se ale toužil stát ředitelovým oblíbencem, musel si názor na dělnickou třídu nechat většinu času pro sebe.

Jo! Kde by byla Škodovka bez dělníků? opakoval pak po řediteli Franta Osika na dílně, místo aby držel hubu a zbytečně neprovokoval.

Nakonec jejich spanilou jízdu životem přibrzdila moje babička Hana, kterou děda Tomáš potkal jednoho dne ve vinárně. Ona měla slušivý kostýmek a brýle jako přísná učitelka – v té době děda Tomáš nemohl tušit, že se k němu po většinu života bude skutečně chovat jako přísná učitelka –, zatímco on měl vypracované tělo sportovce. Slovo dalo slovo, padlo pár skleniček vína a Franta Osika musel brzy většinu svých lumpáren provádět sám, což často komentoval slovy tuhle upjatou nánu, která všechno zkazí, nám byl čert dlužen.

Děda Tomáš si nakonec babičku Hanu vzal za ženu, z čehož nebyli nadšení ani její rodiče, ani praděda Bohouš, který chtěl za snachu selku, která se bude hodit, až nám jednou ti komunističtí lumpové vrátí statek a polnosti.

To, že jednou dostanete statek nazpátek, bych si snad představit uměl, vyprávěl během svatební hostiny Franta Osika pradědovi Bohoušovi, ale že by tam tahle pracovala rukama, to je teda, pane Kučero, pěkně naivní představa, prohlásil a pak oběma nalil slivovici.

Franta Osika se svatbou mého dědy ani v nejmenším nesouhlasil a na protest proti tomuto skutku se o pár měsíců později také oženil. Nutno podotknout, že ještě mnohem pitoměji a s menším rozmyslem než děda Tomáš. Zkusil to pak v životě ještě dvakrát, pokaždé s podobně marným výsledkem, načež se na ženění

Měl svého kamaráda Frantu Osiku tak trochu na starost, snažil se ho otcovsky hlídat, a když se svou snahou často tahal za kratší konec, alespoň ze všech sil mírnil dopad jeho průšvihů na okolní svět. Občas se to ale nedařilo, ani hlídání, ani hašení průšvihů. Protože mít Františka Osiku pod kontrolou, když chytil slinu, byl úkol takřka nemožný. V takových chvílích to dopadalo přesně tak jako jednoho letního večera.

Po tréninku starých pánů se většina družstva odebrala do oblíbené hospůdky Chaloupka, aby společně zapili výhru nebo prohru, podle toho, kdo na jaké straně hrál, popovídali si o životě a strávili společný čas, než se rozejdou domů vysvětlovat manželkám, proč zase přišli takhle pozdě, i když takhle pozdě přišli pokaždé. Nechápu, proč musíte ve vašem věku ještě chodit trénovat, rozčilovala se pokaždé babička Hana a vedla s dědou Tomášem debatu tak vášnivou, jako kdyby spolu tohle téma neřešili dvakrát týdně po celé roky.

Dáme si jednu zelenou! bouchl po dvou pivech Franta Osika do stolu. Dělal to tak pokaždé, i když se v šatně po tréninku pokaždé domluvili, že tentokrát to bude bez panáků.

30 konečně vykašlal, neboť pochopil, že noční návštěvy může mít ve svém bytě i bez prstýnku, který si beztak musel každou chvíli sundávat na volejbal. Tak prožili oba kamarádi většinu svého dosavadního života, postupně stárli, stále chodili pracovat do fabriky a v době, kdy se začal odehrávat můj vlastní příběh, i když zatím beze mě samotného, jim pomalu táhlo na padesát. Pořád hráli náruživě volejbal, jen už to bylo za staré pány, Franta se na hřišti každou chvíli serval a děda Tomáš se staral o celý místní klub jako funkcionář, protože byl z nich dvou rozumnější.

Děda Tomáš věděl, že je zle. Ještě že zelená byla natolik geniálním pitím, že nebyla cítit z dechu, a tak se dalo předpokládat, že pokud si dá jen jednu, babička Hana nic nepozná. Nakonec si ale nedal jednu, protože jednu si nedal nikdy, dal si tři, což bylo tak akorát, aby šel domů rovně, zato Franta jich měl v sobě pět už ve chvíli, kdy se děda Tomáš zvedal k placení.

Nezapomeň, že jdeš zítra do práce, ať není průser! pohrozil Frantovi a sám běžel domů, neboť jeho vlastní průser už byl na spadnutí.

Jasně, táto! vykřikl Franta Osika ironicky, a když se za dědou Tomášem zavřely dveře hospody, objednal rumy, neboť, jak říkal, zelená je pití pro děti, co se potřebujou po něčem poprvé poblejt…

Když se pak Franta nad ránem, když mířil z hospody rovnou do práce, pozvracel opřený o rohový dům na hlavní ulici ve městě, sám netušil, jestli je to z piva, rumu, zelené, kontušovky nebo nějaké jiné flašky, kterou během noci postupně dopíjeli. Nejraději by si šel lehnout do postele, ale to by mu děda Tomáš, jeho kamarád a mistr na dílně v jedné osobě, neodpustil.

Přijít do fabriky se ovšem také neukázalo být zrovna tím nejlepším nápadem, neboť zmožený Franta usnul v šatně, jakmile se posadil na lavici před svou pracovní skříňkou. Převléknout ho do pracovního mundůru a dovléct na dílnu pak byla práce pro tři jeho kolegy, kteří se kromě Frantových opileckých řečí museli soustředit hlavně na to, aby je cestou na pracoviště nikdo nepotkal.

Mlč, krucinál, napomínali ho, zatímco on se jim snažil vytrhnout a hulákal svou oblíbenou Měl jsem prachy, všichni mě milovali, už je nemám, na mě se vykašlali… a další prostonárodní písničky, které je všechny mohly dostat tak akorát k řediteli na kobereček.

Tady ho máš, strčili Františka dědovi Tomášovi pod nos, když ho konečně dosoukali na dílnu.

Někam ho schovejte, sykl děda Tomáš, čímž myslel, aby ho zavřeli do velké plechové skříně u elektrikářů, kam

Frantu Osiku schovávali pokaždé, když bylo evidentní, že by se měl pár hodin prospat. A udělejte to rychle, za chvíli je tady Gottwald! poručil jim děda Tomáš.

Gottwald nebyl samozřejmě duch prvního proletářského prezidenta, nýbrž přezdívka, kterou děda Tomáš vymyslel pro náměstka Šimka, mého druhého dědu

Miloše. V době, kdy přezdívka vznikla, nemohl Tlučmíč ani v nejmenším tušit, že ho jednou budou s Gottwaldem pojit rodinná pouta.

Už jde, hlesl kdosi těsně poté, co se za Frantou Osikou zavřely dveře plechové skříně.

Děda Tomáš se otočil na patě a na čele mu vyskočila krůpěj potu. Gottwald stál asi deset metrů od něj, ruce měl typicky založené za zády a prohlížel si mistra dílny Tomáše Kučeru podezíravým pohledem.

Děda Tomáš, vida náměstkův přísný pohled, nezaváhal ani vteřinu a vydal se jeho směrem s křečovitým úsměvem ve tváři, aby se jej zeptal, co pro něj může udělat, což byla ta největší pitomost, kterou provedl, protože tím v mžiku prozradil, že se na dílně děje něco nekalého.

Děda Miloš odstrčil dědu Tomáše stranou a vydal se rázným krokem k plechové skříni u elektrikářské dílny, o které se občas v legraci vyprávělo, že se do ní schovávají ožralí dělníci.

Děda Miloš samozřejmě takovým hloupostem nevěřil, protože, jak říkal řediteli Jungovi, takovou drzost by si nedovolili ani ti největší lumpové z nich, na to vemte, soudruhu řediteli, jed!

Když děda Miloš s trhnutím otevřel dveře oné skříně, konečně prakticky pochopil přísloví na každém šprochu pravdy trochu a také mu došlo, že je i přes svůj věk občas pěkně naivní.

KAPITOLA 3

ŠIMKOVI

A když jsem tu skříň otevřel, vypadl mi ten chlap k nohám, vožralej, zmuchlanej, smradlavej… mával děda Miloš rukama a dál s pusou plnou bramborových knedlíků vykládal ten příběh, který ho i po několika dnech rozpaloval doběla. Plácal se tam jako ryba ve vodě, Tlučmíč se ho snažil nacpat zpátky do skříně, pak přes něj dokonce upadl, chlapi okolo se smáli a vedoucí výroby, další lump, se flákal kdoví kde… pokračoval děda Miloš a koulel u toho očima.

Nechceš přidat? zeptala se babička Andula, kterou dědovo vyprávění příliš nezajímalo.

Hm, vyjádřila se k příběhu stručně moje maminka Líba, která o otcovy historky z práce nestála už vůbec. Ale já jsem jim dal co proto! nenechal se děda vyhodit z konceptu a pokračoval ve vyprávění, až mu z úst létaly kousky bramborových knedlíků po ubruse. Kučera, Tlučmíč, tam poskakoval jako panák, div že nesalutoval, blekotal a třásl se strachy. A ten blbec Osika se mi z obavy, co s ním provedu, dokonce omluvil! vykládal děda Miloš s pýchou v hlase.

Ve skutečnosti se celá situace odehrála tak trochu jinak. Mistr dílny, děda Tomáš, skutečně pobíhal kolem zmatený jako lesní včela. Nebylo to ale ze strachu, nýbrž

Franta Osika se vlastně opravdu omluvil. Udělal to však svým svébytným způsobem. Protože jeho věta promiňte mi, soudruhu Gottwalde, já jsem se jen potřeboval trochu prospat, protože jsem se včera maličko ožral nebyla žádnou upřímnou omluvou, nýbrž jen další ironickou a výsměšnou provokací. A nikdo, kdo jeho vystoupení viděl na vlastní oči, o tom nemohl pochybovat.

Podívej se, jaký seš čuně, zpražila babička Andula dědu Miloše namísto toho, aby obdivovala jeho chrabrost v boji s dělnickou třídou, se kterou z podstaty věci a své funkce vůbec bojovat neměl, a pak hadrem utřela celý poprskaný stůl.

Nejradši bych je oba vyhodil, mlel si děda dál svou, Osiku i Kučeru! Ale dopadlo to jako vždycky, utřel si pusu do rukávu a významným pohledem k ledničce naznačil své dceři Líbě, aby mu podala pivo. Ředitel se jich zastal! zakroutil hlavou. Ten člověk už by vážně měl jít do důchodu…

A jak se jich váš ředitel zastal? zeptala se Líba s opravdovým zájmem. Každý, kdo se dokázal postavit jejímu despotickému otci, neposlouchal ho na slovo, vstával si, v kolik chtěl, nosil na sobě, co se mu líbilo, a uměl před otcem vyjádřit vlastní názor, měl její sympatie. Věděla na světě jen o dvou takových lidech. O své matce a řediteli Jungovi.

Nakonec to celé vymyslel ten blbec Houžvička, přiznal se děda Miloš. Že prý je nejvíc potrestáme tím, když je pošleme v sobotu a v neděli na víkendovou směnu… Prý tím přijdou o nějaký turnaj, pronesl děda pochybovačně. V mojí budoucí mamince v té chvíli hrklo a raději rychle

35 proto, aby vyhnal ostatní chlapy zpátky do práce a ukončil tak co nejdříve celou tu šarádu.

Jez! řekla znovu babička Andula, která už za ta společná léta dobře poznala, kdy je třeba dědu zastavit, aby se jeho urputnost nestala otravnější, než je nezbytně nutné. Miloš Šimek se ale občas zastavit prostě nedal.

Co to může být za lidi, tihle volejbalisti, podíval se děda významně okolo sebe, když se takhle chovají v zaměstnání? Nechci si ani představit, jak to vypadá, když je nikdo nevidí…

Moje maminka raději stále hleděla do stolu, dobře totiž věděla, kdy je lepší mlčet, což bylo téměř pokaždé, a kdy se lze dědovi postavit a zahájit hádku, což nebylo moudré vlastně nikdy.

A ty mezi nimi trávíš tolik času! nenechal ji děda na pokoji. Flákáte se, pijete tam a kdoví co všechno ještě děláte…

Ty piješ taky, Šimku! zpražila ho babička Andula, kterou to právě přestalo bavit. A kdybys to tvoje „kdoví co tam děláte“ dělal občas taky, alespoň by s tebou byla nějaká zábava! pronesla jakoby nic a šla si do vedlejšího pokoje po svém.

Děda Miloš překvapeně zamžoural, pootevřel ústa, aby se bránil, pak si to ale rozmyslel, protože dohadovat se s babičkou Andulou bylo zhola nesmyslné. Namísto toho si s bručením otevřel noviny a natáhl se na kanape, aby si udělal chvíli pro sebe.

Líba se právě v tom okamžiku rozhodla, že ho dorazí, protože když táta otevřel noviny a položil se na kanape, bývalo s ním nejsnazší pořízení. V takové chvíli vždy všechno rychle odsouhlasil, aby si mohl dál v klidu číst Rudé právo. Líba se navíc ve svých sedmadvaceti letech

36 sklopila zrak. Já bych byl tedy mnohem tvrdší, ale Jungovi se ten nápad bohužel zalíbil…

Mimochodem, začala opatrně, neboť jedna věc je mít odvahu v hlavě a něco jiného ji poté přenést do praxe, já se zrovna na ten turnaj, který jste jim zakázali, o víkendu chystám…

Děda Miloš s trhnutím složil noviny, zavrtěl se na kanapi a změřil si svoji dceru přísným pohledem. Už se chystal něco namítat, když se z vedlejší místnosti ozval hlas babičky Anduly: No samozřejmě, jen klidně jeď, prohlásila, postavila se do futer a nenuceně dodala: Jsi přeci dospělá, můžeš si dělat, co chceš. A nemusíš nám to ani hlásit… podívala se významně na dědu Miloše.

Ten s trhnutím znovu otevřel denní tisk, schoval se za černobílé stránky, aby nebylo vidět, jak nesouhlasně kroutí hlavou, a zhluboka si povzdechl. Maminka má pravdu, jsi dospělá. Snad na to tam v té džungli nezapomeneš…

Děda Miloš se sice naoko tvářil děsně nad věcí, červíček pochybností však hlodal dál, a tak se večer po detektivce, pohodlně usazen ve svém ušáku, obrátil na dceru: Bude tam na tom vašem turnaji taky ten Kučerovo kluk? Hraje přeci volejbal?

Asi jo, jak to mám vědět? zalhala Líba. Že tam Přemek Kučera bude, bylo nad slunce jasné. Zrovna tenhle trouba ji ale ani v nejmenším nezajímal. Byl sice vysoký a celkem pohledný, jenže v konkurenci Milana, Honzy, Venci a Jirky, nejhezčích kluků z místního družstva mužů, nemohl Přemek Kučera obstát, ani kdyby Líba

37 rozhodla konečně emancipovat, co naplat, že s tím začala o dost později než její kamarádky, byla už přeci dospělá, chodila do práce, vydělávala peníze, a přestože bydlela v otcově bytě, chtěla si už konečně svůj život organizovat po svém.

Tak kdyby ses přeci jen rozhodla pro žhavou letní noc, tohohle člověka prosím tě pěkně vynech, řekl děda Miloš a v očích se mu zablýsklo stejně jako pokaždé, když si myslel, že říká něco mimořádně vtipného. Protože kdybys nám do rodiny přivedla někoho od Kučerů, tak bychom tě museli vydědit, viď, maminko, obrátil se na babičku Andulu a pak se na celé kolo rozchechtal vlastnímu vtipu.

Babička Andula obrátila oči v sloup a řekla jen ach jo, Miloši, zatímco Líba taktéž obrátila oči v sloup a hlesla jen ach jo, tati. Kdybych si měla na turnaji někoho vybrat, tenhle Kučera by byl až na konci seznamu, můžeš být klidný, dodala ironicky.

To jsem jen rád, zatvářil se děda Miloš spokojeně. Jenom rád!

Ty máš nějaký seznam? obrátila se na svou dceru babička Andula a vypadalo to, že ji tenhle turnaj poprvé za celý večer začal zajímat.

Jo! odpověděla Líba nakvašeně. Je na něm Milan, Honza, Vašek a Jirka z týmu a pak taky správce kurtů, řidič autobusu, plavčík z koupaliště a vrátný od táty z továrny! štěkla nabroušeně.

U nás ve vrátnici žádný chlap nepracuje, zamyslel se děda Miloš.

Já jsem vždycky věděla, Libuško, že v tobě něco je, usmála se babička Andula.

Proč zrovna já musím mít takový rodiče! utrousila moje maminka Líba a šla se raději schovat do svého pokoje.

Pánbůh ti to vrátí na dětech, tyhle řeči! zavolal za ní děda Miloš, aniž by mohl tušit, že se mu tohle proroctví brzy splní.

38 vypila veškeré zásoby alkoholu, které se v okolí Dřevěnice pokaždé nacházely.

Já jsem myslela, že vy komunisti v Boha nevěříte? pokrčila babička Andula rameny a raději dědovi rychle zmizela z dohledu.

Den před odjezdem na turnaj do Dřevěnice seděla Líba v obývacím pokoji jejich bytu, který vypadal zčásti jako muzeum dle vkusu dědy Miloše, zčásti jako klubovna hnutí hippies díky životnímu stylu babičky Anduly a zčásti také jako příbytek, kde se snaží přežít dospělá žena, která se stále ještě nedokázala odstěhovat od vlastních rodičů.

Seděla na gauči a snila o tom, že už bude konečně zítra, ona nastoupí do autobusu a odjede daleko odsud, na místo, kde nejprve zazáří jako hráčka volejbalu a poté jako báječná a zábavná společnice, a když se hodně zadaří, možná i milenka některého z vysportovaných atletů.

Líba Šimková byla doopravdy talentovanou hráčkou, přestože neměla po kom zdědit sportovní geny a doma ji vedli ke všemu možnému, ale sport to rozhodně nebyl. Děda Miloš chtěl, aby byla maminka ekonomkou a uměla pracovat s čísly ještě lépe než on, to ji ale k smrti nebavilo, zatímco babička Andula jí ukazovala nesnesitelnou lehkost bytí, která se v jejích očích skládala hlavně z pití kávy, pěstování květin, opalování u vody a koukání na všechny zahraniční filmy, s výjimkou těch ruských, protože ty se mohly líbit tak akorát dědovi Milošovi.

Moji maminku Líbu volejbal bavil, bavilo ji dokonce i vyhrávat, ale úplně nejvíc ji postupem let na světě volejbalu bavili volejbalisti samotní. Zásadním problémem jejího mládí byl fakt, že ostrovský oddíl měl tak hezké družstvo mužů, že si snad ani nešlo vybrat jednoho jediného z nich.

Když se před pár lety do veteránů odebrali blázni, jako byli Osika, Kučera a další, nahradili je noví hráči mladšího věku, kteří byli tak překrásní, až se s Líbou zatočil svět. To, že Škodovka díky této generační obměně sestoupila o soutěž níž, možná trápilo velkou část města, ale Líbě Šimkové to bylo úplně šumák.

Protože Milan, Honza, Venca i Jirka byli pořád stejně krásní, ať už hráli ligu druhou nebo třetí. Jedinou drobnou chybičku měla tahle platonická láska. Nebyla opětovaná. Zatímco Líba Šimková mohla na těchhle chlapcích oči nechat, oni pořád pálili jinam, tu za gymnastkami, tu za krasobruslařkami, tu za servírkou z Družby, nebo je prostě zajímaly úplně obyčejné holky z koupaliště, které byly sice pitomé, měly ale dlouhé nohy, hubená stehna a velká prsa narvaná do malých košíčků plavek, což byla kombinace takřka proti přírodě, přesto se však na ostrovském koupališti vyskytovala podezřele často. Čert aby to spral!

Po pravdě řečeno, vyskytly se i okamžiky, kdy Milan, Honza, Venca nebo Jirka zatoužili po Líbě Šimkové, té urputné kapitánce dívčího týmu. Většinou to bylo ve chvílích, kdy byli zmoženi touhou a alkoholem na některém z klubových večírků. To ale zase pro změnu nechtěla ona, protože s láskou takové dobývání nemělo nic společného, navíc se bála, že by jí podobná lehkovážná avantýra zničila pověst. Veškeré klubové akce měly totiž tu nevýhodu, že se jich účastnila taky stará garda, tedy opilci okolo Franty Osiky, kteří vždycky všechno viděli a následně vykecali.

Tentokrát ale stará garda zůstane doma, na čemž měl svůj podíl i její vlastní otec, ačkoli finální nápad, jak děda Miloš sám přiznal, vymyslel ten blbec Houžvička. Chvíli dokonce uvažovala, že Houžvičkovi poděkuje,

až ho potká, pak si ale vzpomněla na jeho slizký úsměv i na to, jak jí vždy při vzájemném setkání civěl na prsa, dokud se odněkud nevynořila paní Houžvičková, nestrčila do svého chlípného manžela a skrze zuby neprocedila okamžitě pojď!

Líba se zkrátka rozhodla, že si výlet do Dřevěnice užije navzdory všemu a všem a možná taky s někým, kdo za to bude stát. Bude to zkrátka báječné, vedla vnitřní monolog. Dobře si zahrajeme, večer bude kytara, oheň, zpívání, víno, Milan… Honza… Venca… Jirka… nebo někdo úplně cizí… Seděla zasněně na gauči a chvíli jí trvalo, než zjistila, že do jejího vnitřního světa proniká z toho reálného hlas. Byl to bohužel hlas jejího otce.

Kde-je-ten-ovladač?! křičel na ni teď z několika centimetrů, až ji definitivně vytrhl z jejího snění. Za minutu začínají zprávy! ječel, dalo by se říct téměř hystericky.

Zprávy totiž děda Miloš musel vidět vždycky a celé. Celé znamenalo včetně úvodní znělky, a to od jejího prvního tónu. Stačilo přijít o jedinou vteřinu později a jako by se ten den večerní zprávy ani nevysílaly. V takových chvílích, naštěstí pro rodinný život přicházely naprosto výjimečně, seděl děda u televize duchem nepřítomný, mračil se, z očí mu šlehaly blesky a mumlal si pod vousy jediný, na co se těším, jsou zprávy, a nic z nich nemám a po chvíli zase zítra budu v práci jako pitomej, když jsem neviděl zprávy, aby nakonec dodal nic víc po nich nechci, než aby mi dopřály pár minut, ale ony ne, ony mi to zapnou pozdě… Jeho rebelie většinou skončila až v okamžiku, kdy přestala bavit babičku Andulu, která bouchla do konferenčního stolku a významně pronesla aby ses, Šimku, náhodou neposral… A za trest šla na druhý den uvařit něco zdravého.

Dnes to ale naštěstí stihly, a tak se děda Miloš díval obývacím pokoji na zprávy a maminka Líba si dál snila o rozkvetlé louce a zapadajícím slunci v Dřevěnici, zatímco babička Andula odkráčela přečíst si horoskop, protože ji nezajímaly ani dědovy zprávy, ani dceřino snění.

KAPITOLA 4

KUČEROVI

To, co právě teď prováděl děda Tomáš na zahradě jejich udržovaného domu, bylo sice sekání trávy, z dálky to ale mohlo působit jako zuřivý rituální tanec. Jezdil po trávníku tam a sem natolik rychle, že stroj nestačil plnit svůj účel, a madlo sekačky svíral tak pevně, až se mu odkrvily prsty. Děda Tomáš měl totiž hrozný vztek. Takový ten opravdový, sžírající, tak silný, že by snad i někoho zabil, a zařadil se tím do rodinného seznamu vrahů, stejně jako jeden z jeho dávných předků ze statku v Jíkvi. Doopravdy měl chuť to udělat. Vraždit. Chtěl zničit veškerou okolní trávu za to, že mu neustále zarůstala jeho volejbalový kurt v rohu zahrady, chtěl ublížit blbovi Houžvičkovi za ten šílený nápad potrestat je víkendovou směnou a zkazit jim turnaj a na každý pád chtěl zabít náměstka Šimka pro jeho škodolibý úsměv, když jim tu novinu o nedělní víkendové pracovní směně oznamoval. Koneckonců by teď nejraději zabil i Frantu Osiku, který celou tu věc spískal, přestože ho děda Tomáš hlídal, jak jen mohl.

Tomáši! vytrhla ho z jeho vztekání babička Hana, která se zničehonic ozvala z balkonu v županu a s hlavou plnou natáček. Dej pozor tam v tom rohu, ať mi ZASE nepřejedeš angrešt!

A taky chtěl zabít tuhle protivnou ženskou s natáčkami. Nemohla sice, zcela výjimečně, za zkažený turnaj v Dřevěnici, jinak mu ale pekelně otravovala život už skoro pětadvacet let. Pitomej angrešt! Jako kdyby na tom záleželo, když přišel o vrchol veteránské sezóny. Tohle se prostě nemělo stát.

Když onoho dne, kdy schovali opilého Frantu Osiku do skříně k elektrikářům, přišel na dílnu náměstek Šimek, byl si děda Tomáš jistý, že situaci zvládne, jako už tolikrát předtím. Šel za tím tlustým náfukou, aby jej odvlekl někam stranou a nahustil mu do hlavy pár nesmyslů o výrobě, kterým Šimek sice nerozuměl, ale mohl je poté opakovat před dalšími lidmi z kanceláří a tvářit se u toho nesmírně důležitě. Ale on ne, on musel jít a strkat nos, kam neměl. Musel tu zatracenou skříň otevřít a najít v ní opilého Frantu v poloze naležato.

Kdyby si děda Miloš dokázal představit jen zlomek toho, jak moc ho děda Tomáš nesnášel, asi by se divil. Opačně se tahle věta dala použít také, momentálně byl však na válečné stezce právě děda Tomáš, protože Milošovi turnaj v Dřevěnici nikdo nezkazil. I když představa, že by děda Miloš chtěl provozovat sport, byla sama o sobě dost absurdní.

V očích dědy Tomáše Kučery byl Miloš Šimek vždycky jen kariérním komunistou, kancelářskou krysou a otravným elementem. Podnikový referent Milan Houžvička byl blb, kterého nebral nikdo vážně. Ředitel Jung byl pro změnu komunista, který sice věřil všem těm nesmyslům, ale přece jen byl původem technik, člověk od fochu. Zato tenhle Miloš Šimek, to byl jen kouzelník s čísly, který měl k práci asi tak blízko jako Helena Fibingerová k modelingu. Ale strkat nos, kam neměl, v tom byl rozhodně kadet!

Děda Tomáš si znovu vzpomněl na onu scénu, kdy Šimek otevřel plechovou skříň, a dostal takový vztek, že začal jezdit sekačkou po trávníku ještě rychleji než dosud. Kdyby býval cokoliv udělal, nemuselo to takhle dopadnout. Ale nic ho v té chvíli, kdy se daly věci do pohybu, nenapadlo. Což ostatně nebylo nikterak zvláštní. Tomáš Kučera byl koneckonců jen obyčejný dělník, ne jaderný inženýr.

A tak jen přihlížel, jak Šimek otevřel dveře skříně, Franta Osika mu vypadl k nohám a řekl rukulíbám, slečno, snad aby to celé podělal ještě víc. V tu chvíli začal náměstek Šimek řvát jako na lesy, zatímco Franta Osika kontroval zpěvem Internacionály, což už byl jen hřebíček do rakve. Když se pak Šimkovi omluvil slovy promiňte mi, soudruhu Gottwalde, já jsem se jen potřeboval trochu prospat, protože jsem se včera maličko ožral, sedl si děda Tomáš na přepravku, odevzdaně vzdychl a pak už jen čekal na zaslouženou popravu.

Ta nastala záhy v kanceláři ředitele Junga, kde se chvíli předtím, než pozvali dědu Tomáše, hádali, zda ho spolu s Frantou za to, co se právě událo na dílně, vyhodí z práce, nebo pro jistotu rovnou zavřou. Byli zrovna v nejlepším, když se blbovi Houžvičkovi rozzářily oči a přišel s tou kardinální pitomostí, víkendovou směnou.

Děda Tomáš by raději dostal pár dní v base natvrdo nebo si snad hledal jiné zaměstnání, nakonec se ale musel smířit s trestem nejhorším, jaký mu mohl být uložen. Přišel o jedinečnou zábavu, na kterou se těšil celý rok.

Víš, cos provedl? spílal Frantovi, když se vrátil z kanceláře ředitele. Místo do Dřevěnice pojedeme letos tak akorát do prdele!

To nebude tak horký, snažil se František udržet optimismus a pak se zamyslel, jak celou šlamastiku vyřešit. Když se však Franta Osika zamyslel, byl z toho většinou jen další průšvih. Ostatně, ani on nebyl žádný velký myslitel.

Pojedeme tam načerno! Na celou směnu se jim vysereme! vykřikl po chvíli a oči mu zasvítily.

Nenechám se kvůli tobě zavřít ani vyhodit! poklepal si děda Tomáš na čelo. Aspoň ne za takovouhle pitomost!

Nastoupíme za jiný tým, budeme hrát pod cizími jmény a nikdo si ničeho nevšimne! nevzdával se František.

Sakra, Franto, vždyť nás tam zná úplně každej! zatřásl s ním děda Tomáš. Za ty roky ses tam v hospodě porval alespoň dvacetkrát, zmlátil jsi minimálně tři rozhodčí a ženský, kterým jsi slíbil manželství těsně předtím, než jsi zdrhnul, ani nepočítám! rozčiloval se. Jak bys to, ježkovy voči, chtěl zařídit, aby tam zrovna tebe nikdo nepoznal?

Franta se podrbal na bradě a zatvářil se smutně. To je fakt, musel, ač nerad, přiznat. Teprve v tom okamžiku si začal naplno uvědomovat, jakou šlamastyku pro tentokrát spískal. Franta Osika měl však jednu dobrou vlastnost. Nikdy se ničím netrápil déle, než bylo nezbytně nutné. A tak se nakonec smířil i s tím, že se letos na svůj oblíbený turnaj zkrátka nepodívá.

Zato děda Tomáš se s něčím takovým nesmířil ani v nejmenším. A čím víc se turnaj blížil, tím větší vztek jím lomcoval. Frantovi se to řekne, ten má zábavu pořád, přemítal si děda Tomáš sám pro sebe, ale pro mě byl ten turnaj jediná příležitost, jak utéct na víkend z domova! Teď tady budu muset celé dny sedět s naší mámou, koukat na televizi a okopávat zahradu!

Z celého toho rozčilení sevřel madlo sekačky ještě usilovněji a rozjel se po trávníku tak zuřivě, až si pod

Vyběhla na balkón, půlku hlavy natočenou a kudrnatou, druhou rozčepýřenou a neupravenou, takže dědovi ze všeho nejvíc připomínala polovičního kokršpaněla. Když uviděla, co se stalo, začala ječet tak, že musela být slyšet až venku na ulici.

Tooo-mááá-šiii! pištěla. Co jsi to zase provedl?!

Mohl jsem se zabít! křikl na ni děda a myslel to vážně.

Podívej se, jak vypadám! nevěnovala babička jeho případné smrti žádnou pozornost.

Jako kokršpaněl, chtěl říct děda jen pro sebe, bohužel to z něj ale nějak vyjelo, a ještě k tomu příliš nahlas, čímž si minimálně na několik dalších hodin zajistil tichou domácnost.

Když za uraženou babičkou práskly skleněné výplně balkónových dveří, zašel děda Tomáš raději do garáže a rychle nahodil jističe, což byla práce celkem na půl minuty, takže si babička Hana záhy mohla dodělat kokršpaněla i na druhou polovinu hlavy. Pak si k sobě do svého kutlochu na trucování, kterému říkal krycím názvem dílna, zavolal svého syna Přemka.

Poslouchej mě, oslovil ho vlídně, a dokonce se pokusil o úsměv. Jak asi víš, tak letos nejedu do Dřevěnice, zadrhl se mu trochu hlas.

Něco jsem zaslechl, zalhal Přemek. Ve skutečnosti se totiž u nich v klubu tahle věc propírala shora zdola a všichni z ní měli dost velkou radost.

47 nohama přejel elektrický kabel. Okamžitě se ozvala rána jako hrom a pod nohama se dědovi rozlétly jiskry. Vzápětí vypadl proud nejen v garáži, kde měl kabel od sekačky zapojený do zásuvky, ale i v celém domě, což děda poznal podle toho, že zmlkl zvuk babiččina fénu, zato babička samotná se rozeřvala na celé kolo.

Potřebuju, pokračoval děda, abys tam obešel všechny mé známé a pozdravoval je. Řekni jim, že jsi můj kluk! poplácal děda mého budoucího tatínka po předloktí a zase se povzbudivě usmál.

Neboj, oni to všichni vědí, odpověděl Přemek. I když jsi se snažil mě celá ta léta zapírat!

To není pravda! bránil se děda Tomáš přesně takovým způsobem, jakým se brání ti, kteří jsou přistiženi při lži. Ona to totiž pravda byla.

Můj tatínek Přemysl Kučera, kterému nikdo neřekl jinak než Přemek, byl vysoký, štíhlý, atletický typ, který měl navíc geny na to, aby se z něj stal špičkový volejbalista. Já jsem to kvůli těm podělanejm komunistům do reprezentace nedotáhl, ale kluk, ten tam jednou jistojistě bude, vykládal děda Tomáš přesvědčivě, když se tatínek narodil.

Příroda se ale rozhodla jinak, a tak zatímco Přemkovi nechyběla výška, síla, dobré geny ani píle, postrádal jednu dost zásadní ingredienci – talent. Zpočátku sváděl děda Tomáš synovu neohrabanost na tělo ve vývinu a věřil, že si to jednou všechno sedne. Jenže nesedlo.

Občas to bylo úplně k vzteku. Přemek Kučera nehrál volejbal špatně, ale místní legendou se nestal a bylo evidentní, že ani nikdy nestane, což mu děda Tomáš nemohl odpustit. Zlobil se na něj, jako kdyby za to, že není žádnou hvězdou, tatínek mohl.

Dospívající Přemek přitom ke svému otci vzhlížel a za každou cenu se mu snažil zavděčit. Jak ale říkával praděda Bohouš, když ještě žil, z jalový krávy tele nevymámíš, dej toho kluka raději na flétnu, tam snad nebude tolik k ničemu…

Přemek se přesto nevzdával a dál se snažil ke stínu vlastního otce alespoň přiblížit. Neodradily ho ani

ty neustále se opakující věty To táta, ten v jeho věku… Špatnej není, ale jeho táta, to byla jiná liga… Ten kluk má ze starýho Kučery akorát tak příjmení…

Pokaždé, když hráli důležitý zápas, těšil se Přemek, že se na něj přijde táta podívat. Děda Tomáš byl ale buď na svém vlastním utkání, nebo stál někde v rohu za hřištěm tak, aby ho nikdo neviděl, a tam si o samotě nadával pod fousy.

Po kom je ten kluk takovej levák? lomil rukama a záviděl jiným rodičům, jejichž děti hrály mnohem lépe, přestože pro sport neměly tak geniální genovou výbavu jako jeho Přemek. Podívej na tohohle Lučinu, říkal děda Frantovi Osikovi, což byl jediný člověk, který se s ním mohl občas na Přemkovy zápasy dívat. Jeho fotr dělá na poště, a mladej smečuje jako reprezentant, kroutil nechápavě hlavou.

Proč můžou být ostatní kluci tak šikovní, a jeho vlastní syn se nikdy nevymaní z průměru? To byla otázka, nad kterou děda Tomáš často přemýšlel. Dalo by se říct, že to byla jediná stránka synova života, nad kterou doopravdy přemýšlel. Je to proto, že je po své matce! omlouval si v duchu děda tohle selhání nejméně potisící. Která navíc vypadá jako kokršpaněl! odfrkl si právě nyní. Ale to jí nedaruju! poručil si bojovně. Jakmile opravím tu podělanou sekačku, přejedu jí ten její pitomej angrešt jako družstevní kombajn! Věděl, že to nebude dostatečná pomsta za to, že mu zkazila syna, někde se ale začít musí.

Když sekačku opravil a zplundroval angrešt, bylo mu nad slunce jasné, že tahle momentální radost z pomsty bude draze vykoupena peklem, které mu babička Hana připraví, jakmile si svůj koutek zahrady zkontroluje.

Ale co, však ona se nezblázní, mávl nad tím děda Tomáš rukou, otevřel si pivo a zavolal k sobě do kutlochu s krycím názvem dílna mého tatínka Přemka.

Ještě jsem ti chtěl říct, začal opatrně, aby sis tam, když budeš tentokrát bez dozoru, dával pozor… No prostě… buď opatrný, jasný?

Ty děláš, jako bys mě tam někdy hlídal, odsekl můj tatínek.

Taky že jo! horlivě přikývl děda Tomáš.

Prosím tě, táto, vždyť jste byli s Frantou pokaždý na plech ještě za světla, zakroutil Přemek hlavou. Nebo si nepamatuješ, jak jsi mě tam jednou zapomněl?

Zase tahle příhoda, rozčílil se děda Tomáš. Vždyť si to nemůžeš pamatovat! bránil se. A vůbec, nebylo to tak, jak to tvoje matka všude vypráví! Ve skutečnosti to bylo ještě mnohem horší, neboť k babičce Haně se dostala jen část z tohoto legendárního příběhu.

Tehdy, to můj tatínek Přemek ještě nechodil ani do školy, si děda Tomáš doslova vynutil, aby se na něj přijela do Dřevěnice podívat rodina. Babička Hana byla v té době stále tak trochu zamilovaná do dědova vysportovaného těla, a tak souhlasila, i když ji volejbal pranic nezajímal. A po tom, co na vlastní oči uviděla v Dřevěnici, ji volejbal začal zajímat ještě o něco méně.

Podívala se na několik zápasů, vyslechla si pár sprostých vtipů od opilého Franty Osiky, zmerčila pár polonahých volejbalistek, které mohly být přesně těmi typy, jaké se líbí dědovi Tomášovi, a pak se raději rozhodla odjet odpoledním autobusem domů.

Tak mi tady kluka nech, navrhl děda Tomáš, který měl vlastně radost, že babička odjíždí, protože před ní nemohl dělat věci, které se v Dřevěnici jinak normálně dělají.

Nejsem si úplně jistá, jestli je tohle zrovna dobrý nápad, kroutila se babička Hana, i když věděla celkem jasně, že je to ten nejpitomější nápad, který za poslední dobu slyšela.

Nebojte, já vám na ty vaše kluky dohlédnu, přesvědčil ji nakonec pan inženýr Řezník, vedoucí ostrovského volejbalového družstva a jediný seriózní člověk mezi nimi.

No tak dobrá, souhlasila babička Hana a s malou dušičkou odpoledne nasedla do autobusu, který ji odvezl do Jičína.

Inženýr Řezník byl opravdu seriózní člověk, bohužel to ale neplatilo o ostatních členech výpravy, kteří se chovali jako zvěř. Ten večer, kdy babička Hana nechala mého tatínka na pospas dědovi Tomášovi, se v Dřevěnici zpívalo až do svítání. Druhý den ráno měl inženýr Řezník dost starostí, aby dostal alespoň šest členů družstva na hřiště k utkání, a to se tak vůbec mohlo odehrát.

Ještě o poznání složitější pak bylo nahnat všechny po skončení turnaje do autobusu a zajistit, aby nikoho z hráčů nenechali kdesi na louce za antukovými kurty.

Protože dovézt domů všechny, to byl pro inženýra Řezníka ten nejhlavnější a vlastně také jediný úkol.

Spadl mu kámen ze srdce, když se napočtvrté konečně dopočítal, dveře autobusu se zavřely a on si mohl konečně oddechnout.

Zastavte, zastavte! začal řvát Tomáš Kučera asi po půlhodině jízdy a hnal se uličkou vpřed.

Jestli mi to tady pobleje, obrátil se řidič na inženýra Řezníka, tak to budete uklízet vy!

Na, pytlík! udělal inženýr Řezník pohyb směrem k dědovi Tomášovi, připraven jako vždy na každou situaci, kterou takový zájezd může přinést.

Já ti seru na pytlík! rozkřičel se Kučera. Já jsem tam nechal kluka!

Při téhle vzpomínce se děda ještě po letech lehce otřásl. Pak ale hodil minulost za hlavu a vrátil se k rozhovoru se svým synem.

Zkrátka jsem ti chtěl říct, mrkl na mého tatínka, že mně nemusíš vysvětlovat, jak to v Dřevěnici chodí. Taky jsem se tam něco nařádil, usmál se děda na tatínka a ten mu to křečovitě oplatil. Takovej letní turnaj, to jsou příležitosti, to já znám, pokračoval děda Tomáš znaleckým tónem.

Jaký příležitosti? Můj tatínek se za každou cenu snažil prokázat, že je doopravdy natvrdlý.

Desítky krásnejch holek, chtěl děda rozvíjet svou myšlenku, ale nedostal prostor.

Proboha, tati, já tam jedu na volejbal, ne se s někým vyspat! bránil se tatínek upřímně a doufal, že mu děda Tomáš věří, zatímco děda Tomáš doufal, že jeho syn právě teď kecá. Nemohl přeci být natolik nemožný, že by tam doopravdy jel jenom kvůli volejbalu.

Stejně buď opatrný, radil. Chlast je prevít a člověk pak udělá lecjakou blbost, doplnil z vlastních zkušeností.

Kdybys dal tuhle dobrou radu Frantovi Osikovi, mohli jste jet taky, odpověděl Přemek lakonicky a zabouchl za sebou dveře zašívárny dřív, než do nich narazil dědou hozený svazek klíčů.

Děda Tomáš se totiž šeredně pletl. Mého tatínka nechávaly zdejší volejbalistky naprosto chladným. Daleko více se mu líbily gymnastky a krasobruslařky. Právě za těmi neúspěšně pálil. Všechny měly dlouhé, štíhlé nohy a dělaly ladné pohyby, zatímco většina volejbalistek měla vypracovaná stehna a svaly na rukou. To nebylo nic pro Přemka Kučeru.

Kdepak. Byl rozhodnutý, že jeho jedinou životní možností je křehká, něžná a tichá Zuzana z gymnastiky. Pravý protiklad těch uřvaných holek z volejbalu, mezi kterými ho snad nejvíc rozčilovala urputná a drzá Líba Šimková, co se v jednom kuse motala okolo jeho spoluhráčů Milana, Honzy, Venci a Jirky, zatímco o Přemka nikdy nezavadila ani pohledem.

KAPITOLA 5

LÍBA A PŘEMEK

Když v sobotu autobus naplněný sportovci vyjížděl od ostrovské sportovní haly, byla venku ještě tma. Na turnaj do Dřevěnice se vyjíždělo vždycky už v pátek, protože páteční večírek byl tradičně nejdivočejší, a tudíž i nejlepší.

I letos jela prakticky všechna družstva již v pátek. Až na to ostrovské. Za zdejší oddíl domlouval autobus tak jako pokaždé Tomáš Kučera. Ten však letos, jak známo, jet nemohl, a tak usoudil, že není třeba vyrážet již v pátek a platit řidiči nocleh navíc.

Ještě se na nás ten debil přišel podívat, utrousil kdosi při nástupu do vozu a hlavou pohodil směrem k chodníku, kde stáli jako dvě hromádky neštěstí Tomáš Kučera a Franta Osika, kteří se přišli těsně před nástupem na ranní směnu podívat na odjíždějící výpravu a zavrtat tak pomyslný nůž do vlastních ran. Přemek prošel tiše uličkou a tvářil se, že jedovaté poznámky na adresu svého otce neslyší.

Venku se pomalu začalo rozednívat, autobus se konečně rozjel, kluci vytáhli kytary, holky se nacpaly za nimi do zadní části vozu, což řidič komentoval slovy kdybychom byli parník, tak se na místě potopíme přes záď, ale nikdo mu nevěnoval pozornost, všichni byli

Líba Šimková si přisedla ke kamarádce Jolaně, ne snad proto, že by Jolanu měla ze svých spoluhráček nejraději, ale kvůli tomu, že odtud měla ideální výhled na Milana, Honzu, Jirku i Vencu, kteří byli ve sportovních teplákových soupravách a s kytarami v rukou snad ještě přitažlivější než normálně.

Ten Kučera by nebyl špatnej, pošeptala Líba Šimková kamarádce, když zavadila pohledem o vážně se tvářícího kluka s knížkou. Ale copak by si někdo mohl něco začít s blbcem, který si namísto zpívání Niagary čte Tři mušketýry? zakroutila hlavou a pak už se zase plně věnovala Milanovi, Honzovi, Jirkovi a Vencovi, kteří si jí ale na oplátku vůbec nevšímali.

Až ztichnou bí-lé skááály… znělo autobusem, klukům se napínaly svaly na rukou, Líba byla šťastná, Přemek si četl a byl rád, že už se nenadávalo na jeho otce. V Dřevěnici vyskákali z karosy, rozběhli se na všechny strany, nasávali do plic ranní vlhkost i neopakovatelnou atmosféru turnaje, stavěli stany, v bufetu objednávali první piva a zelené, pak hráli volejbal, křičeli, hádali se, slavili nebo smutnili podle toho, jaký byl zrovna výsledek, a všichni se těšili na večer. Přemek se taky těšil, i když mu trochu kazilo náladu, že musel kvůli hraní opustit Athose, Porthose, d‘Artagnana a Aramise uprostřed jejich bitky s kardinálovými gardisty.

Ještě více mu během dne kazily náladu výkony jejich družstva. Úplně viděl tátu, jak ho po návratu donutí sejít do zašívárny vedle garáže, kde mu bude posté ukazovat plaketu za slavné vítězství na turnaji v Dřevěnici

55 rozjaření a lační po životě, jen Přemek Kučera se toho bujarého veselí stranil, vzal si do ruky knížku a začetl se do Tří mušketýrů.

Asi fakt nepovede, honilo se Přemkovi hlavou, když zasmečoval podesáté do autu a dál musel snášet řeči těch pitomců Milana, Honzy, Jirky a Venci, kteří nejenže hráli lépe než on, ale ještě si mohli dovolit chodit kolem kurtů svlečení do půl těla a naparovat se před dívčím publikem.

Idioti, myslel si o nich Přemek a v duchu odvolával

Athose, Porthose, d‘Artagnana a Aramise ze zbytečné bitky s královskou gardou a představoval si, jak stateční mušketýři nakopou zadek těmhle protivným plejbojům.

Sakra, snaž se už trochu! vyplísnil Přemka spoluhráč Honza po jeho další chybě.

Já ale hraju, co to dá! odpověděl Přemek po pravdě a bezelstně.

Tak v tom případě jsme doopravdy v hajzlu! procedil Honza skrze zuby a Přemek hrál od té chvíle ještě o poznání hůř než dosud.

Aby přežil svou herní marnost, naléval se mezi jednotlivými zápasy v bufetu pivem a rumem, což sice nikterak nezlepšilo jeho výkonnost, ale usilovná konzumace lihu měla jiné pozitivní efekty. Přemek si přestal uvědomovat vlastní chyby, byl stále veselejší a bezstarostnější, už mu pranic nezáleželo na tom, že domů nepřiveze vítěznou plaketu, jako má táta, a dokonce pozoroval, že se mu dívky v areálu zdají být čím dál přitažlivější, a to včetně těch doopravdy ošklivých.

Odpoledne, po další potupné porážce do sbírky, se mužské družstvo vydalo fandit svým dívčím kolegyním, které ještě na rozdíl od nich samotných o něco hrály.

Měli bychom si je rozebrat na večer, řekl znalecky Milan při pohledu na hrající kamarádky. Abychom se pak kvůli nim ještě neporvali. Jedno fiasko dneska bohatě

56 a komentovat to slovy tohle se tobě nikdy v životě nepovede.

Ten nechápal, jak by takové rozebírání mělo v praxi fungovat, a také mu to nepřišlo správné. Byl přesvědčený, že jeho mušketýři by se o ženách takhle v životě nebavili. Na druhou stranu, kdyby třeba takový Aramis vychlemtal tolik piva co dnes Přemek, mohl by s kardinálovou gardou bojovat leda tak vlastní šavlí.

Já ty naše nechci, odfrkl si Venca. Najdeme nějaký cizí! rozhodl. Na tyhle se můžu doma koukat celej rok, na tom není nic zajímavýho. Daleko víc mě berou támhlety holky z Hradce, oznámil a odešel se dívat na zápas na vedlejším kurtu.

Bez ohledu na to, koho si kdo přál rozebrat, se všichni večer beztak sešli v jedné hospodě, protože v Dřevěnici to jinak ani nešlo. A zatímco hradecké favoritky byly obklopeny zájmem poloviny osazenstva, kolem Honzy, Milana, Venci a Jirky se motaly nějaké slepice z Prahy, kterým by Líba nejraději vyškrábala oči, kdyby jí to hrdost dovolila. Jediný, kdo si těch pražských nán nevšímal, byl Přemek Kučera, který seděl, usrkával čaj a zasněně o něčem přemýšlel, snad o těch svých mušketýrech, jak se domnívala Líba.

Ve skutečnosti se ale Přemkovi honila hlavou marnost jeho vlastního života. Volejbal mu nešel, práce v místní lidové knihovně jej tak úplně nenaplňovala, vlastní otec ho neuznával a u děvčat taky nedosahoval žádných valných úspěchů. Zkrátka život pod psa.

Přemýšlel, proč se zrovna jemu tohle všechno děje. Přemýšlel o tom často a usilovně. A to byl možná celý jeho problém. Moc přemýšlel. Ostatní kluci prostě konali, využívali každou příležitost ve sportu i v životě, zatímco on pořád nad něčím hloubal.

57 stačilo, vzpomněl si na výkony na hřišti a mimoděk se podíval na Přemka.

Co tady sedíš tak sám? oslovil ho dívčí hlas, a když zvedl oči, spatřil nad sebou Líbu Šimkovou. Můžu? zeptala se, a než odpověděl, odsunula židli a sedla si vedle něj.

Také Líba už měla upito a za sebou náročný den. Na rozdíl od Přemka se alespoň netrápila tím, jaké výkony předváděla na hřišti. Ostrovské dívčí družstvo přijelo do Dřevěnice se zcela odlišnými ambicemi než to chlapecké.

Jedna hráčka si tady na turnaji hodlala najít chlapa na celý život, další dvě kluka na prázdniny a Jolaně s Líbou by bývalo stačilo, kdyby tu mohly strávit alespoň hezký sobotní večer. Zatímco do Jolany hučel vysoký kluk z Moravy, Líba vzala štěstí do vlastních rukou a vyrazila za Přemkem Kučerou, když už byli Milan, Jirka, Venca a Honza ve spárech pražských slepic.

Přemek usilovně přemýšlel, už zase, jak by se teď měl chovat a co by měl říkat. Má jí nabídnout něco k pití? Nebo ji vyzvat k tanci? A čím by měl začít?

Mohli bychom si objednat něco k pití a pak si jít zatancovat… navrhla mu Líba Šimková a jemu se ulevilo. Bylo celkem fajn, že tahle holka dokázala přemýšlet za něj.

Tak jo, usmál se na ni, ale dál seděl jako pecka, takže nebylo úplně zřejmé, s čím vlastně souhlasí, jestli s objednáním pití, tancováním nebo obojím.

Líba pochopila, že tady není nač čekat, co sama neudělá, to se nestane, a tak objednala u číšníka láhev vína, dvě skleničky a pro jistotu dva panáky becherovky, aby Kučera trochu roztál. Pak ho popadla za ruku a odvlekla doprostřed tanečního parketu, kde nebylo téměř k hnutí, protože se tu po sobě plazili Jolana s klukem z Moravy, vedle nich Jirka, Honza, Venca a Milan, kolem jejichž krků se vinuly paže pražských slepic,

Líba s Přemkem se motali mezi ostatními, on jí občas šlápl na nohu a ona mu sundala ruce z ramen na svůj zadek, když to nebyl schopen udělat sám. Přemek si dal další becherovku na kuráž a pak si Líbu přitáhl ještě pevněji k sobě, čímž zjistil, že přitisknout se na její prsa mu v kombinaci s množstvím vypitého alkoholu dodává jindy nepředstavitelnou odvahu.

Najednou se cítil hrozně statečný a měl pocit, že konečně není připosraný jako na volejbalovém hřišti, v lidové knihovně nebo v otcově garáži. Pochopil, že musí jednat rychle, než se jeho víra v sebe sama nenávratně ztratí, a tak se nadechl a vyjelo z něj chci si to s tebou rozdat, což ho šokovalo o poznání víc než Líbu.

Ta s úlevou vydechla a odpověděla no tak jdeme, přičemž ho rychle vyvlekla za ruku z hospody do černočerné tmy, aby si to náhodou zase nerozmyslel.

Co teď? rozhlédl se Přemek bezradně kolem a Líba pochopila, že už je to zase na ní.

Tady to asi nezvládneme, zakroutila hlavou.

A kolem stanů bude teď spousta lidí, poznamenal Přemek a pak ho napadlo něco geniálního.

Sprchy! vykřikl a Líba se usmála s pocitem, že tenhle kluk nebude tak nemožnej, jak se na první, druhý i třetí pohled mohlo zdát.

Chytili se za ruce a rozběhli se kýženým směrem s jasnou představou, že už jim nestojí nic v cestě, a s téměř zvířecí touhou, která začala lomcovat jejich opilými těly.

Uvnitř sprch byla tma jako v pytli, do nosu štípala směsice pachů, z nichž vedla plíseň, ale to hlavní zdejší prostor splňoval. Nikdo tu nebyl.

59 a taky tu tančila spousta dalších mladých lidí dychtících po životě.

Přemek zabouchl dveře jedné z kabinek a začal se na Líbu sápat jako na skálu. Sám byl překvapený, co se to s ním najednou děje. Při sundávání trička přes hlavu ji málem uškrtil, a když šev oděvu konečně rupnul, zahodil Přemek oděv do louže pod sebou.

Je tady mokro! vyjela na něj a on jí ve snaze otočit se v malé místnosti šlápl na nohu. Au! vykřikla a praštila ho pěstí do ramene.

Jestli pro něj bylo sundání trika tvrdým oříškem, rozepnutí podprsenky v těchhle podmínkách šlo přirovnat snad jen ke skládání Rubikovy kostky nebo vytahování ježka z klece. Přemek s tím úkonem nemotorně zápasil a nadával, až to Líba nevydržela a rozhodla se, že tohle raději provede sama, protože nechat si zničit další část oděvu, to už by byla trochu vysoká cena za to, co tady prováděli.

Ale při snaze dosáhnout si na záda udeřila Přemka loktem do zubů, ten překvapením uklouzl a téměř ji strhl, nebohou, na studenou dlažbu sprchového koutu. Při pádu se snažil zachytit čehosi na stěně. Naděje se však změnila v pohromu v okamžiku, kdy se jakýsi kohout, který svíral, pootočil Přemkovi v rukou a na hlavu jim začal dopadat silný proud úplně ledové vody.

Ty debile jeden! vykřikla Líba v šoku a ze všech sil se snažila vyškrábat na nohy.

Kachličky však byly kluzké, prostor malý, tma černá a Přemek mimořádně nešikovný. Dvakrát jí při vlastním pokusu o vysvobození z té ledové kobky podrazil nohy, jednou ji dloubl do oka, a pak ji dokonce nemotorně zalehl.

Dveře! hlesla Líba. Kopni do dveří! poručila už velitelským hlasem a on se o to pokusil. První dvě rány se

Vteřinovou úlevu vystřídalo další zděšení, neboť v chodbičce před sprchou se tísnily dva páry, pravděpodobně měly stejný nápad jako Líba s Přemkem. Vetřelci se smáli tomu, co viděli, až se za břicha popadali.

Přemek se v té chvíli hrozně styděl, Líba měla nesmírně silné nutkání ho praštit, nakonec ale obrátila svou zlobu proti rozesmátým čumilům, poslala je tam, kde se dala očekávat ještě větší tma než tady ve sprchách, a Přemkovi řekla velitelsky dělej, pojď odsud, načež si oba posbírali mokré oblečení a zmizeli pryč, jak nejrychleji to jen šlo.

Kde máš ten podělaný stan? vyjela mokrá a zmrzlá Líba na mokrého a vyděšeného Přemka, který už z ní měl zase strach.

Někde tam, ukázal rozpačitě do tmy.

Tak dělej! poručila mu a rázným krokem se vydala k louce kdesi za antukovými kurty.

Chtěla se schovat, chtěla se zahřát, toužila si sundat všechny ty mokré věci. A po tom moulovi vedle sebe vyžadovala, aby splnil svou dnešní povinnost a zachránil tenhle beznadějný večer.

Když se na něj teď dívala, jak bezradně prolézá řadou stanů, marně hledá ten svůj, zakopává o jednotlivé šňůry a zamyšleně se drbe na temeni hlavy, připadal jí vlastně docela roztomilý. Ten kluk potřeboval někoho, kdo se o něj postará. A Líba se v tom okamžiku rozhodla, že se toho nesnadného úkolu ujme. Odjakživa toužila po náročných výzvách.

Tady je! ukázal Přemek nadšeně na stan, který byl malý, postavený snad na tom nejhorším místě, a ještě

61 mu nepovedly, napotřetí se ale konečně trefil, papundeklové dveře se rozletěly, dovnitř proniklo matné světlo. Byli zachráněni.

Vlezl dovnitř jako první, shodil přitom křivě stojící tyčky podpírající vchod, pak pomohl Líbě, aby se na ni hned, jakmile se ocitla uvnitř stanu, zase začal sápat jako na skálu. Položil ji na zem tak nešikovně, že si do zad zabodla baterku, kterou předtím Přemek nemohl najít.

Jau! vykřikla a on to pochopil jako pobídku, aby zvýšil svou urputnou snahu.

Líba usoudila, že bude nejlepší se rychle svléknout, byla beztak úplně promočená, a navíc to celé chtěla mít co nejdřív za sebou. S tím, že se žádný nezapomenutelný večer konat nebude, už se dávno smířila.

Počkej, zastavila Přemka těsně před akcí a vyndala ze zadní kapsy kalhot kondom. Na, nasaď si to, podala mu ten drobný kluzký předmět, aby ho její nešikovný milenec okamžitě upustil kamsi do tmy.

Ježíši Kriste! zaklela Líba, našla ochranu a opatrně ji Přemkovi nasadila, neboť byla přesvědčená, že by to sám rozhodně nedokázal.

Pak už to konečně bylo, Přemek se na ni převalil, dloubl ji loktem, kopl kolenem, zahekal já už budu, já už budu, zase zasténal, chvíli přerývaně dýchal, pak se prohnul v bocích a zvrátil hlavu dozadu, třikrát vzdychl, převalil se na záda a spokojeně pronesl hotovo, jako kdyby ho za ten předčasný finiš Líba snad měla pochválit.

Chvíli mlčky leželi na zádech na tvrdé podlaze Přemkova stanu, on tiše oddechujíc a ona třesouc se chladem. Jejich klid záhy vystřídala panika.

Do prdele! vykřikl Přemek a posadil se. Do prdele, opakoval a rukama šmátral okolo sebe.

Co je? Líba se opřela o lokty. Musíš se pořád tak vrtět?

62 k tomu špatně vypnutý. Nepochybovala o tom, že ho Přemek Kučera stavěl sám.

Kondom! zařval téměř zděšeně. Musel mi při tom spadnout!

Ježíši Kriste! použila Líba poněkolikáté během večera klení, které bylo v jejich ateistické rodině přísně zakázáno. Ty jsi takovej blbec! obořila se na Přemka, který pořád nenašel, co hledal.

Tady! vykřikl konečně, aby hned poté zděšeně zjistil, že onen důležitý předmět evidentně ztratil dřív, než mohl splnit svůj účel. Co budeme dělat? obrátil se na Líbu a vypadal v té chvíli jako dítě bez domova.

Ty nedělej nic! řekla mu učitelským tónem. Máš štěstí, že nemám plodné dny! Víš, jaký z toho jinak mohl být průšvih?

Přemek sice netušil, co jsou to plodné dny, pochopil ale, že Líba má celou situaci pod kontrolou. A tak se převalil na bok, rozsvítil si v ruce baterku a otevřel své

Tři mušketýry.

Líba se v tu chvíli uklidnila ještě víc, protože představa, že by byl tenhle kretén schopný zplodit dítě, byla doopravdy absurdní.

KAPITOLA 6

RANNÍ NEVOLNOSTI

Když přišla na Líbu pár týdnů po návratu z turnaje v Dřevěnici první nevolnost, připisovala ji bez jakýchkoliv obav sklenici kaviáru, kterou přinesl její otec domů z práce. Tu vzácnou rybí pochoutku, jak se táta chlubil, sehnal blbec Houžvička, který dokázal šmelit prakticky se vším a kdykoliv.

To je sovětský kaviár, to musíte ochutnat! nutil Miloš Šimek tu smradlavou černou hmotu Líbě i babičce

Andule, ty se však opakovaně vzpouzely. Jsou to jikry pocházející z ryb, které plují jen v našich mořích! vysvětloval dál znalecky a mazal si přitom kaviár na rohlík, z čehož se Líbě dělalo samo o sobě šoufl.

Nevěděla jsem, že máme moře! odsekla babička Andula a odsunula nádobu s kaviárem stranou. A koukej s tím jít někam pryč, nebo vás vyhodím oba. Tebe i tu sklenici hnusu!

Nakonec se ale obě ženy nechaly umluvit, přeci jen kaviár byl velká vzácnost, dokonce i ten, který pocházel od Houžvičky. Babička Andula si po pozření černé kaše zanadávala, vypláchla si ústa studenou vodou, řekla dědovi na tohle ti, Šimku, já stará husa už nikdy neskočím a tím pro ni kaviárová eskapáda skončila.

Zato Líba dopadla jako sedláci u Chlumce a možná ještě o trochu hůř. Snědla sice jen několik lžiček, přesto strávila celou noc rychlými přesuny mezi svým pokojem a malou toaletou jejich panelákového bytu, nitro se jí bouřilo jako loďka na vlnách a usnula až nad ránem, když šel obsah žaludku konečně ven. Tehdy ještě svůj stav přisuzovala onomu dědovu kaviáru. Když se jí ale o pár dní později udělalo špatně podruhé, přeběhl jí po zádech mráz a polil ji studený pot děsivého podezření. Zpanikařila.

Nikdo asi nikdy nezjistí, jak to vlastně příroda zařídila, faktem ale je, že žena na sobě většinou změnu stavu pozná jako první a pak je buď ráda, nerada, nebo prostě neví, stejně jako nevěděla Líba, když jí došlo, k čemu pravděpodobně povede jedna letní noc pod stanem, která k tomu všemu nebyla ani moc povedená.

Třeba se pletu, možná to tak vůbec není, utěšovala Líba sebe samu a odkládala jedinou možnost, jak zjistit skutečný stav věcí, totiž dojít si ke svému gynekologovi. Ten starý žoviální narcis by beztak okamžitě zvedl telefon a naprášil tu novinku jejímu otci, což byla věc, které musela Líba stůj co stůj zabránit. Protože kdyby se Miloš Šimek dozvěděl, co, a hlavně s kým to jeho dcera spáchala, možná by tekla krev. Minimálně by létaly hromy blesky.

V první řadě si musím promluvit s Přemkem, rozhodla se, že do věci zatáhne toho roztomilého pitomce, který vlastně všechno zavinil.

Počkala si na něj u brány zdejších antukových kurtů, rozhodnuta odtáhnout ho někam stranou a pak na něj, dokud bude mít odvahu, všechno vychrlit. Když se však po tréninku objevil, šel se svým otcem, který rozčileně šermoval rukama a cosi Přemkovi vyprávěl, určitě

Ahoj, špitl Přemek, když ji míjel, ale do očí se jí raději nepodíval. Pořád se ještě styděl kvůli tomu, co se přihodilo v Dřevěnici, a nevěděl, jak se teď k Líbě Šimkové vlastně má chovat.

Ahoj, odpověděla a smutně si povzdechla, neboť její odvaha povědět mu o svém podezření byla v téhle situaci ta tam. Kdyby se totiž o celé věci dozvěděl jeho otec, dopadlo by to nejspíš velmi podobně jako v případě toho jejího.

Ty ji znáš nějak líp? zaslechla, jak se Tomáš Kučera ptá svého syna, když ji minuli.

Trochu, utrousil Přemek odpověď, kterou už Líba neslyšela. Hraje přeci volejbal! doplnil ještě.

Je to celkem dobrá hráčka, přitakal Tomáš Kučera uznale. Zato její otec, to je blb k pohledání, odfrkl si při pomyšlení na náměstka Šimka z fabriky. Přemek si raději ani nepředstavoval, co by jeho táta říkal, kdyby se dozvěděl, jak dobře stačil Líbu Šimkovou poznat na turnaji v Dřevěnici, přestože předtím dostal v garáži jasné varování.

Líba se pak myšlenky na to, že by si s Přemkem promluvila, vzdala. Měla plnou hlavu jiných starostí, další nevolnosti se navíc nedostavovaly, a tak se uklidnila s přesvědčením, že šlo o planý poplach a vše je v nejlepším pořádku. Definitivní zjištění, že je její život nenávratně zkažený, protože počala dítě s největším troubou v okolí, přišlo o pár dní později, na přelomu srpna a září.

Celé to ale začalo již během posledních prázdninových dní, kdy se všechny učitelky plné dojmů a energie sešly ve sborovně školy, aby absolvovaly něco, čemu se říkalo přípravný týden.

66 o volejbale, protože o ničem jiném vlastně Tomáš Kučera mluvit neuměl, alespoň co si Líba dokázala vybavit.

Líba seděla na svém místě úplně vzadu v rohu, pročítala si jakési papíry a jedním uchem poslouchala povídání starších kolegyň, chvíli o tom, jak ten můj chlap proležel celý prázdniny na kanapi a na chalupě jsme nic neudělali, pak zase o tom, jak na Rujáně celý týden pršelo a děti byly k smrti otrávené, aby potom hovor plynule přešel k tomu, že ty nové učebnice občanské výchovy jsou z tak pitomého papíru, že se po pár dnech rozpadnou žákům v ruce. A ještě to navíc ti lumpové budou určitě škubat na kusy schválně!

Už se pomalu chtěla zapojit do hovoru, aby ji soudružky někde za rohem nepomluvily, že se straní kolektivu, když se jí náhle vzbouřil žaludek. Žaludeční šťávy začaly stoupat trávicím traktem a Líba jen tak tak zastavila nutkání pozvracet se na rozvrhy, které jim na stoly připravila zástupkyně ředitele.

Jsi nějaká bledá, soudružko! prohlédla si ji pozorně kolegyně fyzikářka. Na, napij se vody!

To bude dobrý! zalhala Líba, vykouzlila křečovitý úsměv a odsunula nabízenou sklenici s pocitem, že neexistuje nic, co by momentálně dokázala pozřít. Asi je toho na mě nějak hodně, omluvila se větou, kterou učitelky běžně používají po celý školní rok, včetně svátků a prázdnin.

Vybrala sis těžké a náročné povolání, mateřsky k ní promluvila soudružka zástupkyně Čermáková, jinak také hlavní agitátorka a ideoložka celé školy. Ale odměnou ti budou generace uvědomělých dětí, vyrůstajících v…

Pardon… zahuhlala Líba, přerušila soudružčin monolog a odběhla poprvé během dne ze sborovny k toaletám. V té chvíli netušila, že si tuhle trasu vyzkouší ještě mnohokrát, ani to, že se těmi opakovanými odchody ze sborovny dostane pod drobnohled soudružky

Soudružka zástupkyně Čermáková ji pak sledovala po zbytek přípravného týdne a sledovala ji i během prvního školního dne, kdy byla celá budova nazdobena vlajkami a květinami a působila tak nějak vzhůru nohama, takže se jedna bledá učitelka ztratila ze zřetele téměř všem, ale rozhodně ne někomu, kdo měl špiclování lidí celoživotně v popisu práce.

Jsi si jistá, že to zvládneš? zeptala se zástupkyně Čermáková své mladé kolegyně předtím, než ji doprovodila do její nové třídy, aby tu Líba zahájila nový školní rok.

Poprvé v životě jí bylo svěřeno třídnictví a byla z toho pekelně nervózní. Cítila takovou zodpovědnost, aby se jí první den s jejími novými žáky vydařil! Žaludek z toho měla už zase na vodě. Rozechvělá po celém těle předstoupila před dychtivé dětské obličeje, hezky se na žáky usmála a pak si všichni společně poslechli hlášení školního rozhlasu, při kterém jim pan ředitel popřál mnoho úspěchů. Když jeho projev skončil, v krabičce nade dveřmi zapraskalo, všichni se postavili do pozoru a z rozhlasu se začaly linout tóny státní hymny.

Také Líba stála v pozoru, aby šla všem příkladem. Dokonce měla zavřené oči, což nebyl projev mimořádného vlastenectví, jak by se mohlo zdát, ale soustředění se na to, aby myslí zvládla zkrotit procesy, které se odehrávaly v jejím nitru.

A TO JE TA KRÁSNÁ ZEMĚ… linulo se z rozhlasu a Líba si v duchu opakovala ať už to skončí, ať už to skončí, rozhodnutá, že se hned po hymně na cosi vymluví a odskočí si na dobře známou toaletu pro učitele zbavit se obsahu svého protestujícího žaludku. To, že měla

68 zástupkyně, které vždy všechno připadalo z podstaty podezřelé.

Na ten vyděšený, nechápající a šokovaný pohled dvou holčiček s mašlemi ve vlasech v první lavici, které byly pozvracené od hlavy až k patě, nemohla Líba dlouho zapomenout. HROMY DIVO BILY, BRATIA

SE ZASTAVOVALI, holčičky usedavě plakaly, třída se hurónsky chechtala a Líba se svíjela bolestí a studem opřena zády o katedru. Když se dostatečně zmátořila, pořád ještě uprostřed vřavy a hysterie, utekla na toaletu, pryč od poblitých holčiček, jejich zlomyslných spolužaček, pryč odtamtud, od toho trapasu a ponížení.

A právě tam, klečící na toaletě, ji nalezla soudružka zástupkyně Čermáková, která jako první dorazila do třídy, jejíž řádění slyšela celá škola a otevřenými okny možná i leckdo v sousedství.

Co je ti, soudružko? přisedla si ke své mladé kolegyni a spráskla ruce. Jako bych viděla sebe, když jsem byla mladá! Máš takový zápal pro věc, že vůbec nemyslíš na sebe! pokárala Líbu.

To bude dobré, zalhala Líba ten týden už poněkolikáté a hned nato hekla, čímž okamžitě popřela předchozí větu. Soudružka zástupkyně se smysly neustále ve střehu poznala lež stejně rychle, jako by ji poznal každý zkušený komunistický kádrovák. Jdu zavolat sanitku! prohlásila rezolutně.

Líba se ji snažila ze všech zbývajících sil zastavit, stejně jako se snažila zastavit další nutkání ke zvracení, které se šířilo jejím tělem. Nepovedlo se jí ani jedno z toho, neboť honit dva zajíce najednou se téměř nikdy nevyplácí. A tak se mladá učitelka položila na studenou

69 plán, ji značně uklidnilo, pak ale po vteřinové pauze začalo NAD TATROU SA BLÝSKÁ a Líba věděla, že nad Tatrou se možná blýská, ale tady je všechno nenávratně ztraceno.

Po několika dlouhých minutách se na dvoře školy ozvalo houkání sanity, dva chlapi v bílých pláštích běželi chodbou, jako by někdo umíral, což nebylo daleko od toho, co dispečerce záchranné služby vylíčila po telefonu uvědomělá soudružka zástupkyně.

Ta na zřízence naléhavě křičela přidejte, tady umírá

člověk, což pro změnu nebylo daleko od toho, jak se Líba cítila, děti a učitelé se srocovali na chodbách a ředitel školy se někde schoval, stejně jako pokaždé, když měl v baráku jakýkoli problém.

Líbu to srocení davu úplně probralo, najednou se cítila fit a svěží, postavila se na nohy a odmítla se nechat naložit na nosítka, což jeden ze saniťáků komentoval slovy hlavně že jste nás nutili běžet, pak Líbu uchopil za paži, podepřel a odvedl do sanity.

Po příjezdu do nemocnice už byla úplně zdravá, doktor však přesto trval na vyšetření. Líba se s ním hádala, že chce jít domů, a sestra lékaři šeptala tak ji nechte jít, ať není problém, copak nevíte, čí je to dcera?

Mně je úplně jedno, kdo je čí dítě, já jsem tady od toho, abych léčil lidi! zlobil se doktor, který byl v téhle díře zakopaný celý svůj profesní život právě proto, že nikdy nehleděl na to, kdo je čí dítě, příbuzný nebo známý. Dejte ji na pokoj číslo tři a pak ji odvezte na všechna vyšetření! nakázal a hned raději odešel, protože tihle protekční spratci mu vadili ze všech pacientů nejvíc.

Líbu potom tahali po celé nemocnici jako kotě, z jednoho oddělení na druhé, přednostně ji brali na vyšetření a předbíhali čekající pacienty, což jí bylo vrcholně nepříjemné, snad ještě víc než brblající lidé v čekárnách, kteří

70 kachličkovou podlahu školní toalety, zavřela unavené oči a smířeně se poddala osudu.

Když se konečně vrátila na pokoj, čekala ji další pohroma. Do nemocnice se totiž přiřítila babička

Andula a děda Miloš, kterým zprávu o tom, co se stalo, nezavolal nikdo jiný než agilní zástupkyně Čermáková.

Babička měla o Líbu opravdový strach, který se projevoval tím, že do nemocnice v kabelce propašovala čtyřlístek zalitý do skla, kouzelný kámen od jedné šarlatánky, kterou občas navštěvovala, a směs bylinného čaje, kterou sama připravila. Děda Miloš měl o Líbu také opravdový strach, což se projevovalo tím, že v nemocnici seřval vrátného, zdravotní sestru i lékaře na oddělení.

Nech toho, Šimku, a uklidni se! vynadala mu babička Andula a z kabelky jí vypadla směs čaje, která se rozsypala po chodbě.

Babičce s dědečkem se definitivně ulevilo, když spatřili svou dceru, která rozhodně nevypadala nemocně, spíše otráveně, že zde musí zůstat, dokud nebudou k dispozici výsledky všech vyšetření.

Což může trvat klidně i několik dní v tomhle bordelu! připomněla babička Andula a děda Miloš se ošil, jako se ošíval vždycky, když někdo nadával na výdobytky, které společnost měla díky uvědomělým komunistům, jako byl on sám.

Už to skoro vypadalo, že všechno dobře dopadne, babička zapomněla na kámen, čtyřlístek i čaj, děda si z okna prohlížel areál nemocnice a v duchu si říkal nadávejte si, jak chcete, ale takhle hezkou nemocnici nemají určitě ani v cizině, když vtom se otevřely dveře a do pokoje vstoupil lékař s úsměvem na tváři.

Pozdravil se s babičkou Andulou, stiskl ruku dědovi Milošovi, jehož znal z partajních schůzí, a pak se obrátil

71 si šeptali a ukazovali na Líbu prstem to se tak někdo má, když má tatínka náměstka ve Škodovce.

Ta věta dopadla do místnosti a zaplnila celý prostor. Neúčinkovala hned, ale postupně nabírala na síle, jako když se udělá malá dírka v igelitovém pytlíku a voda uniká nejprve pomalu, aby postupně dírku svou silou zvětšovala víc a víc a v jednom okamžiku pytlík roztrhla na dva kusy a způsobila pohromu.

Babička Andula vytřeštila oči, zalapala po dechu a roztřásla se jí brada, zatímco děda Miloš si rozepnul nejhornější knoflíček košile, tupě civěl z okna a nechtěl pochopit to, co právě slyšel. Líba onomu sdělení porozuměla okamžitě a v mžiku jí bylo všechno jasné. Nahnula se z nemocniční postele, popadla připravený kýbl a zase se pozvracela.

72 na Líbu. Zase se usmál tím svým povýšeneckým úsměvem, který se někteří doktoři učí pravděpodobně na fakultě, zatímco jiní se s ním asi již narodí, a pak blahosklonně pronesl Nemáte se čeho bát, všechna vyšetření dopadla dobře, jste úplně v pořádku, MAMINKO!

KAPITOLA 7

S PRAVDOU VEN

Takže se tě zeptám ještě jednou! hromoval děda

Miloš, chvílemi vztyčen nad svou dcerou Líbou jako přízrak, chvílemi opřen o desku kuchyňského stolu.

S kým máš to dítě? Snažil se vést vyšetřování stejně jako jeho seriálový vzor, major Honza Zeman.

Prosím tě, tati, zhasni tu lampičku! utrhla se na něj Líba znechuceně. Tady nejsme u výslechu estébé!

Babička Andula si to s tou lampičkou a výslechem myslela také, tentokrát ale raději mlčela, protože když se děda Miloš doopravdy naštval, nebylo radno se s ním pouštět do křížku. Děda byl horká hlava, že by se ale rozčílil tak jako dnes, to se stávalo jen zcela výjimečně. Působil pak jako opravdový chlap a babičku v takových chvílích přitahoval stejně silně jako před léty, když si ho vybrala v jedné vinárně.

Nebuď drzá! pokračoval děda ve výslechu vlastní dcery. Úplně stačí, že jsi nezodpovědná, lehkovážná a… a… a… hledal další přídavná jména, kterými by ji počastoval.

Ještě tam máš něco? zvedla Líba drze bradu. Ráda bych se šla projít na vzduch!

Kde? Kdy? A s kým se to stalo? rozčílil se znovu děda Miloš.

Tohle doopravdy není legrace, Líbo! opatrně se do hovoru, či spíše výslechu, vmísila babička Andula.

To teda není! přitakala její dcera. Vyslýcháte mě tady jako vězně! rozčílila se a bouchla dlaní do desky stolu.

Evidentně toho po dědovi Milošovi nezdědila mnoho, ale umění naštvat se k zbláznění, to tedy rozhodně ano.

Kdo – je – otec – toho – dítěte? dávkoval děda Miloš a na spáncích mu v tu chvíli naběhly žíly.

Já nevím! zakřičela na něj Líba. Prostě to nevím! rozhodila rukama a ironicky dodala nejsem v té vaší partaji, abych věděla všechno!

Jak jako nevíš? snažil se děda Miloš nevšímat si urážky, kterou právě vypustila z úst. Dozvědět se pravdu o tom, kdo oplodnil jeho dceru, bylo v té chvíli důležitější než stranická čest. Seš snad panenka Maria, abys přišla do jiného stavu bez cizí pomoci? Dítě se, pokud vím, rodí z pohlavního styku!

Jsem překvapená, že si něco takového ještě pamatuješ! zaútočila na něj znovu Líba, a když se děda Miloš zvedl, aby se na ni vrhl krom slovních výpadů i fyzicky, rozhodla se celou situaci zachránit babička Andula, která byla také překvapená, že si děda Miloš pamatuje cokoli ve spojitosti s plozením potomků.

Šimku, nech toho už, napomenula babička dědu. Musíme se teď chovat rozumně, řekla a děda Miloš se podíval na svou dceru s nevyslovenou větou to patřilo tobě!

A ty se, Líbo, zamysli, pokračovala babička Andula. Přeci není možný, abys nevěděla, kdo ti to udělal. Nejde o žádnou tragédii, naopak, my máme radost! Tak se o tom pojďme pobavit bez zbytečných emocí! navrhla, načež se Líba zadívala na svého otce s jasným sdělením tohle zas patřilo tobě!

Já prostě nevím, s kým to mám, zalhala jim Líba znovu, neboť se právem domnívala, že neznat pravdu bude pro jejího tátu mnohem snazší než se dozvědět, že otec jeho vnuka není z žádné prominentní komunistické rodiny. Spíš přesně naopak.

Chceš tedy říct, že chodíš po městě a spíš s tím, kdo si o to řekne? vybuchl znovu děda Miloš. Chceš mě společensky úplně znemožnit?! křičel a babička Andula tak moc toužila říct společensky znemožnit se zvládáš, Šimku, sám, ale naštěstí to neudělala, čímž si v danou chvíli pravděpodobně zachránila život.

To sis to dítě upíchla někde v hospodě? pokračoval děda v naléhání a Líba po té větě definitivně ztratila kontrolu sama nad sebou.

Ne, upíchla jsem si to na turnaji v Dřevěnici! zařvala a ve vteřině jí bylo líto toho, co právě vyslovila.

Babička Andula se na ni podívala překvapeně, děda Miloš zděšeně, pak se oběma vydralo z úst jakési uhh, což znamenalo, že jsou doopravdy v šoku.

A je to! vzpamatoval se jako první děda Miloš. Tady to máš! Volejbalisti! Prý sportovci! Dobytek to je! Já jsem to vždycky věděl! obrátil se na babičku Andulu, jako by za to snad mohla. Ale tohle já jim nedaruju, tohle teda ne! Podnik se o ně stará, zaplatí jim autobus, trika, koupí míče a sítě… a výsledek? Nějaký prasák mi zprzní dceru někde v tělocvičně! rudnul čím dál víc. Ale tohle já jim nedaruju, opakoval se jako kafemlýnek.

V jaké tělocvičně? povzdechla si Líba. Mohl by ses do toho laskavě přestat plést? Vstala prudce od stolu. Tohle je moje věc a já si to vyřídím sama! Pronesla to tak rozhodně, až to vlastně bylo vzhledem k její momentální situaci směšné.

Sama! odfrkl si děda Miloš. Kde budeš bydlet? Čím se budeš živit? Kde vezmeš peníze? vypočítával.

Ten tvůj báječnej stát se o mě přece postará, nebo ne? Neříkáte náhodou v televizi pořád dokola, že je to tady ráj na zemi? Tak se o tom aspoň přesvědčím na vlastní kůži! pověděla Líba, hrdě zvedla bradu a odkráčela středem místnosti. Děda Miloš se stačil vzpamatovat teprve v okamžiku, kdy domovní dveře práskly tak silně, až se zatřásly skleničky ve vitrínách.

Děda posléze taktéž vystřelil na nohy, babičku Andulu, která se ho snažila zadržet, ignoroval, oblékl si první triko, které našel, a odešel do hospody, protože jediná možnost, jak na tohle celé na chvíli zapomenout, byla utopit zbytek odpoledne ve sklenici s pivem.

Tak my budeme mít vnouče, usmála se babička, když konečně zůstala sama. Měla z té zprávy vlastně ohromnou radost. Aspoň tady bude trochu veselo, řekla si pro sebe. A Šimek? On se uklidní. A když ne, tak ať se z toho klidně posere…

Ve fabrice na malém městě se nikdy nic neutajilo. To platilo tehdy stejně jako dnes. A když se navíc některý z drbů šířících se po městě týkal přímo náměstka Šimka, letěla pak taková zpráva dílnou i kancelářemi jako blesk. A tak se stalo, že když se druhý den děda Miloš s kocovinou a bolestí hlavy dokodrcal do práce, šuškali si už o té novině, která se týkala jeho dcery, téměř všichni.

Zase první, soudruhu náměstku, jako vždycky! vyslovila vrátná tradiční ranní formulku a usmála se na dědu

Miloše. Zdálo se mu, že si ho dnes nějak divně prohlíží. Možná jí kdosi prozradil, jak náměstek večer vysedával v hospodě U Švejka.

Dobré ráno, Helenko, pozdravil ji rychle a zaplul do baráku. Nutně potřeboval prášek a někoho sprdnout. Věřil, že mu buď jedno, druhé nebo obojí rychle uleví. Kráčel dosud ztichlou a potemnělou chodbou a měl pocit, jako by se mu za zády smála uklízečka, která se tu jako každé ráno oháněla koštětem.

Co se to tady děje? přemýšlel děda Miloš, když bral za kliku od dveří své kanceláře.

Dobré ráno! pozdravil a pozorně si prohlížel svoji letitou sekretářku.

Dobré! kuňkla si Vlastička pro sebe, ani se mu nepodívala do očí, sbalila štos papírů a kamsi zmizela. Teď, v půl šesté ráno!

Tohle není normální, podrbal se děda Miloš na bradě. Ale já tomu přijdu na kloub!

Co se kolem něj doopravdy odehrává, zjistil teprve v momentě, kdy tak jako každé ráno navštívil kancelář ředitele Junga, aby probrali, co je během pracovního dne čeká.

Soudruhu Šimku, jen pojď dál! rozpřáhl Jung ruce, když děda vešel, a dokonce vstal od svého stolu, aby mu stiskl pravici, což udělal naposledy, když dědu Miloše jmenoval svým náměstkem. Tak ti tedy srdečně blahopřeji, tiskl mu ředitel ruku a dál se usmíval jako měsíček nad hnojem. Mohli bychom si pro tentokrát dát něco ostřejšího! Ředitel se protáhl kolem dědy, zamířil k sekretáři z masivního dubu, kde ukrýval své největší poklady, a vytáhl kubánský rum, který tu před lety nechala soudružská návštěva z daleké ciziny.

Je to radost, že? zeptal se ředitel a děda Miloš řekl je a velká, i když vůbec netušil, o čem se vlastně mluví. Ale souhlasit se svým ředitelem, navíc i stranickým nadřízeným, bylo zakódováno v DNA každého správného

Protože správní soudruzi mohli, na rozdíl od těch nesprávných, kterým se nikdo neposmíval, jezdit do Jugoslávie, žádat o nové auto, dostávat zdarma lístky do divadel a posílat své děti na vysoké školy. Tak to bylo a tak to také mělo navěky zůstat.

Uvidíš, že ti první vnouče obrátí život vzhůru nohama! pozvedl ředitel Jung číši k přípitku. Já vím, o čem mluvím! usmál se šibalsky a dědovi Milošovi v té chvíli konečně všechno došlo. Krve by se v něm nedořezal. Křečovitě se usmál, obrátil do sebe skleničku vzácného rumu, jako by to byla obyčejná kontušovka, a hlavou se mu honilo, kdo asi tuhle novinu zjistil a začerstva donesl až sem, do fabriky.

Ale až já se to dozvím, až toho lumpa najdu! vřelo to v dědovi Milošovi, zatímco se usmíval na ředitele Junga a dopíjel druhou dávku rumu. To ti, ty syčáku, nedaruju! brumlal si směrem k neznámému bonzákovi ještě během vrávoravé cesty do vlastní kanceláře.

Mám tady na dopoledne nějaké schůzky, Vlastičko? oslovil svou sekretářku s nadějí, že dnešní pracovní den stráví jen sezením ve svém pohodlném křesle a za zavřenými dveřmi.

Za hodinu přijde soudruh Houžvička se zprávou o stavu zásob, podívala se Vlastička do kalendáře.

Tohohle blba mně byl čert dlužen, pomyslel si děda Miloš a obrátil nešťastně oči v sloup.

V době, kdy se děda Miloš s ředitelem Jungem nalévali nahoře v kanceláři vzácným rumem, pobíhal refe-

78 soudruha. A děda Miloš se snažil být správným soudruhem za každých okolností, i když se mu kvůli tomu občas dělníci posmívali za zády a babička Andula se mu posmívala přímo do očí.

rent Houžvička po dílně od jedné party dělníků k druhé jako dítě bez domova, aby agitoval za účast na jakési pitomé dobrovolně-nedobrovolné brigádě, při které měli dělníci z fabrik ve městě čistit řeku Ohři, opravovat boudu v loděnici a pak společně opékat buřty pro děti. A samozřejmě se u toho soudružsky ožrat. To poslední by se jim celkem zamlouvalo, brigáda po práci byla však pro většinu zdejšího osazenstva jen zbytečnost k rozčilování.

Ještě že tady není Franta, šeptal děda Tomáš kamarádovi stojícímu vedle. Ten by tohle kancelářský pometlo zabil, pohodil pohrdavě hlavou směrem k Houžvičkovi, který se usmíval jako obecní blázen, ignoroval jedno odmítnutí za druhým a nebezpečně se na své křížové výpravě blížil právě k pracovišti, kterému děda Tomáš šéfoval.

Ke smůle všech a nejvíce Houžvičkově se právě v tom okamžiku objevil Franta Osika a štrádoval si to středem dílny, montérky zmuchlané a oči podlité krví.

V hospůdce Chaloupka bylo asi včera veselo.

Uhni mi z cesty, trpaslíku! odstrčil Franta Osika blba Houžvičku, který nedokázal rozeznat, že tenhle dělník není pro čištění řeky ideálním adeptem. Aniž by si dál referenta všímal, hnal se Franta rovnou k dědovi Tomášovi.

Houžvička se za ním podíval a uložil si tohle příkoří do paměti, tak jako si ukládal všechna ostatní, kterých se mu tady ve fabrice pravidelně dostávalo, přesvědčen, že až přijde čas, na všechno si vzpomene a se všemi po svém zúčtuje.

Víš, co je novýho? chytil Franta dědu Tomáše za rukáv.

Kromě toho, že jsi zase přišel pozdě do práce?

Gottwald bude mít vnouče! zamrkal Franta spiklenecky.

Nekecej! Jak to víš? Děda Tomáš přistoupil blíž. A blíž přistoupil taky Houžvička, který měl, když šlo o cizí záležitosti, uši vždycky nastražené jako netopýr.

Říkal to jeden chlap v hospodě, vysvětloval Franta. Prý to přinesla jeho stará z nemocnice! Všiml si Houžvičky a jeho obrovského nataženého sluchovodu, a tak se naklonil blíž a poslední větu dědovi pošeptal: Gottwald prý v nemocnici řádil jako černá ruka, protože mladá neví, s kým to má…

Škoda, že tuhle informaci referent Houžvička neměl, když o pár minut později vstupoval do kanceláře dědy

Miloše, rozhodnutý si u náměstka konečně šplhnout. Mistr světa v pochlebování zaklepal a otevřel dveře, aniž by počkal na slovíčko dále, hned se hnal s napřaženou pravicí k dědovi a ještě si neodpustil větu hodnou opravdového trouby: Tak vám moc gratuluji, dědečku!

Děda Miloš, rozvalený v pohodlném křesle, si toho lumpa prohlédl od hlavy až k patě a v mžiku se mu rozjasnilo. Samozřejmě, Houžvička. To on určitě přinesl tuhle kompromitující informaci do fabriky. Děda náměstek vystřelil z křesla, jako by se včerejší návštěva hospody nekonala.

Tak tys to vykecal! ukázal na toho nic netušícího nebožáka prstem. Že mě to nenapadlo hned! metal z očí blesky. Největší slepičí zadek v celé továrně! Ale já už tě, Houžvičko, naučím nestrkat nos do cizích věcí! prskl děda Miloš, a aniž by umožnil referentovi zásobování pronést cokoli na svou chabou obhajobu, nechal si předložit perfektně připravený plán a evidenci stavu zásob, se kterými Houžvička přišel, aby mu pak bez jediného racionálního důvodu celý ten dokument ztrhal.

Až to přepracuješ, přines to znova! ukázal nakonec děda Houžvičkovi dveře. Ale tentokrát to udělej pořádně, jinak si od příště budeš skladové zásoby prohlížet z druhé strany! Jako skladník! zařval hurónsky a Houžvička se pakoval, jak nejrychleji uměl.

Když pak procházel chodbou do své kanceláře, uložil si i tohle ponížení do paměti, tentokrát na jedno z nejpřednějších míst. Tohle ti, náměstku, jednou vrátím!

Přemek se šoural ulicemi města k domovu. Trénink volejbalového družstva ten den nestihl, protože se musel celé odpoledne trápit v porotě literární soutěže, kterou organizovala místní knihovna, kde ke své smůle pracoval.

Pionýři recitovali přihlouplé budovatelské básně, obtloustlé soudružky v porotě se tvářily důležitě a vážně a jedinou mladou a hezkou učitelku z prvního stupně zdejší školy, kterou by Přemek rád oslovil, přišel zkontrolovat během recitačního odpoledne žárlivý manžel, aby dal všem potenciálním Přemkům jasně najevo, že tady jim pšenka nepokvete.

Kdyby to, čeho se tady účastním, viděl děda Bohouš, vypráskal by mě tím dlouhým bičem s koženou rukojetí, který celý život pečlivě schovával, napadlo Přemka.

Když konečně dorazil domů, našel oba rodiče sedět společně v obývacím pokoji, což bylo samo o sobě zvláštní, protože babička Hana se v této části roku důsledně držela až do pozdních večerních hodin na zahradě, zatímco děda Tomáš se důsledně vyhýbal setkání s ní, a to nejen v této části roku, ale pro jistotu pořád. Dneska si ale dokonce povídali.

Ahoj, stoupl si Přemek do dveří a nevěřícně je pozoroval, zatímco oni si ho ani trochu nevšímali.

Tomu se mi nějak nechce věřit, proč by to drželi v tajnosti? Jindy by se s tím stará Šimková chlubila na cvičení a vyprávěla by to všem na počkání, kroutila hlavou babička Hana.

Taky mně to nějak neštimuje, kýval děda Tomáš hlavou. Gottwald se nahoře v kancelářích ani neožral, flašku nepřinesl, pohoštění neudělal, jako by nechtěl, aby se to vědělo…

O co jde? vmísil se do hovoru Přemek.

Ale, mávl děda Tomáš rukou, dcera našeho náměstka, víš, ta dobrá smečařka, Líba Šimková, je v tom!

Cože? vytřeštil na něj Přemek oči. Víš to jistě?

No jo, přikývl děda Tomáš. To bude ženské družstvo příští rok o dost slabší, až půjde na mateřskou, podrbal se děda Tomáš na bradě. Ale tak mizerný jako vy muži stejně nebudou! A sjel svého syna vyčítavým pohledem.

No, co koukáš? podívala se na syna babička Hana. Už i Šimkovi budou mít vnouče! A my pořád nic…

Taky bych se rád dočkal vnuka, přidal se děda, kterému byly jinak rodinné záležitosti cizí, na její stranu. Dokud jsem ještě v plné síle! Abych ho mohl trénovat a být u toho, až jednou nastoupí se lvíčkem na prsou… zasnil se. Přinejhorším bych bral i holku, ale musela by být pořádně štíhlá a vysoká!

Beztak to určitě tají, protože si holka upíchla parchanta s kdovíkým a ten váš náměstek se teď bojí, že bude ostuda… dodala babička Hana opovržlivě.

Jakýho parchanta? Musíte být tak zlí? obořil se na ni Přemek tak ostře, že ji v mžiku urazil a dědu Tomáše pro změnu potěšil, že je v něm snad alespoň kousek chlapské cti a dokáže se, na rozdíl od něho samého, postavit své matce.

Tomu se tak přece říká, když se narodí dítě a neví se, kdo je jeho otec! protáhla babička Hana obličej. Tak se na mě laskavě neutrhuj! A vůbec, odkdy se tady budeme zastávat téhle bolševické rodiny? podivila se a děda

Tomáš s ní musel výjimečně souhlasit.

Já ale vím, kdo je otec toho dítěte, řekl Přemek klidně. A kdo? vyjelo z obou jeho rodičů unisono a oči jim plály čirou zvědavostí. Babička Hana věděla, že kdyby tuhle informaci přinesla na cvičení, byla by alespoň na chvíli středem pozornosti. A děda Tomáš tušil, že kdyby s tímhle přišel ráno do fabriky, vysloužil by si od chlapů pár obdivných pohledů.

Ten parchant, jak vy mu říkáte, to bude vaše vnouče, na které jste tak nedočkaví, oznámil jim suše Přemek. Protože Líba Šimková má to dítě se mnou, doplnil, kdyby jim to snad stále ještě nebylo jasné.

Babička Hana na něj tupě civěla s otevřenou pusou a dlaní si jezdila po čele, které měla čerstvě namazané krémem. Propánajána, co budeme dělat? vykoktala nakonec.

Franta mě zabije… hlesl děda Tomáš a šel do své trucovny otevřít flašku.

KAPITOLA 8

SPOJENÍ RODŮ

Přemek čekal na Líbu v zámeckém parku. Rozhodla, že se potkají tady, za což byl vlastně rád, alespoň se o pár chvil oddálí seznámení s jejími rodiči. Celá ta dnešní akce byla šíleně divná a Líba si ze všeho nejvíc přála, ať už to mají celé za sebou. Bylo to sotva pár dní, co ji Přemek vyhledal, aby jí oznámil, že se o ni a o miminko postará.

Chci, aby naše dítě vyrůstalo v úplné rodině, řekl jí a tím si ji nadobro získal. Měla pocit, že je sice trouba, ale také hodný člověk.

Přicházející Líba Přemkovi zamávala, došla k němu a letmo ho políbila, což bylo pořád trochu zvláštní. Pak ho bez dalšího zdržování jemně chytla za ruku a vyrazili k restauraci Družba. Právě dnes totiž nastal den, kdy se měly obě rodiny poprvé setkat, aby probraly, co dál se situací, do které je dostaly jejich děti.

Líba zprvu odmítala takové setkání podstoupit, byla přesvědčená, že si se vším poradí sama, ale jak její rodiče, tak Kučerovi trvali na svém. No, jak tedy chcete, souhlasila nakonec a malou lstí spunktovala ono vzájemné seznámení ve své vlastní režii. Přemek byl do jejího plánu zapojen, pro jistotu se ale raději k ničemu nevyjadřoval.

Oba dědové, Miloš a Tomáš, spolu sice pracovali v jedné fabrice, od onoho dne, kdy jim vlastní děti zbouraly jejich představy o budoucnosti, se však jeden druhému důsledně vyhýbali. Náměstek Šimek nechodil na dílnu a mistr zámečnické dílny Kučera si výplatní lístky vyzvedl během obědové pauzy, kdy se na horním patře nikdo z vedení nenacházel.

Já za ním přeci nepůjdu, vysvětloval děda Miloš babičce Andule. Pořád platí, že já jsem náměstek a on jen nějaký obyčejný Tlučmíč z dílny!

Co já bych s ním měl řešit? rozčiloval se děda Tomáš u večeře, když na něj babička Hana naléhala. Ještě by si myslel, že za ním dolejzám, Gottwald jeden!

Korunu všemu v této rozjitřené atmosféře nasadil, jak jinak, referent Houžvička, který na poradě vedení oznámil, že by si příští dobrovolně-nedobrovolnou brigádu, tentokrát na místním hřbitově, měl vzít na starost náměstek Šimek, neboť je větší šance, že se mu podaří přesvědčit dostatek lidí z výroby, když je teď tak nějak rodinně spjat s dělnickou třídou.

Ředitel Jung mu doporučil, aby občas dříve myslel, než něco vysloví nahlas, a děda Miloš na něj později na chodbě zasyčel tebe já jednou roztrhnu jako hada, Houžvičko, čemuž v tom okamžiku Houžvička celkem věřil.

Ani děda Tomáš to na dílně neměl zrovna jednoduché. Narážky jako to by nám mohli snížit plán, když máš teď v rodině náměstka nebo tak nějak tuším, kdo se tady brzy stane vedoucím výroby nechávaly dědu chladnými. Když za ním ale přišel Franta Osika a sdělil mu jestli se s tím tlustým komoušem začneš paktovat víc, než je nezbytně nutné, tak si budeš muset hledat nového nejlepšího kamaráda, rozčílil se děda doběla a poslal Frantu tam, kam slunce nesvítí.

Jenom jednou se náměstek Šimek a mistr dílny

Kučera potkali tváří v tvář. Náhodou na sebe narazili s tácy v rukách ve frontě závodní jídelny. Vedení podniku chodilo obědvat až poté, co skončila polední pauza dělníkům. Dnes ale děda Miloš očekával partajní delegaci z města, a tak vyrazil na oběd dříve než obvykle. Postavil se spořádaně do fronty modrých montérek, a když se chlap před ním otočil, zůstali na sebe Šimek s Kučerou překvapeně zírat.

Dobrej den, prolomil nakonec děda Tomáš mlčení.

Čest, zamumlal děda Miloš a sjel svého soka pohledem od hlavy až k patě.

Já z toho taky nemám žádnou velkou radost, řekl děda

Tomáš, jako by uměl číst myšlenky.

Kdybyste si uměl ohlídat kluka, tak se to nemuselo stát, odsekl náměstek Šimek přísně.

Kdybych na tom turnaji v Dřevěnici byl, tak jsem si ho ohlídal, odvětil děda Tomáš lakonicky. Pokud si dobře vzpomínám, tu cestu jste mi zatrhl vy…

To byla tak bolestná pravda, že dědovi Milošovi nezbývalo nic jiného než skončit tuhle debatu, chytit pevně tác a počkat, až na něj přijde řada s řízkem a kaší. A kdo tu nedělní směnu vlastně vymyslel? Kdo přišel s plánem, že zakázat jim turnaj bude pro Osiku s Kučerou ten nejpřísnější trest? Samozřejmě! Houžvička, šrotovalo Milošovi hlavou a už měl zase na toho referentského blba děsivý vztek. Od té krátké chvíle ve frontě na oběd už spolu Šimek s Kučerou nepromluvili slova. Jejich setkání mělo přijít na řadu až dnes.

Celý scénář dnešního odpoledne vymyslela a naplánovala Líba. Zašla za Přemkem a vysvětlila mu dopodrobna svůj plán. Zdálo se mu málo pravděpodobné, že

Naši vzkazují, že by se rádi potkali s tvými rodiči, řekla větu, která nebyla ani trochu pravdivá, a poprosila Přemka, aby její obsah doma vyřídil. Kučerovi by vás rádi pozvali na večeři, abyste se konečně seznámili, řekla pak doma další lež, stejně velkou, jako byla ta první.

Poté zašla do restaurace Družba, zamluvila stůl pro šest osob a hned nato všechny postavila doslova před hotovou věc. K jejímu údivu nikdo neprotestoval, díky jejím milosrdným lžím neměl ani jeden z dědečků pocit, že se zrovna on doprošuje.

Děda Tomáš sice zkoušel navrhnout, že by bylo lepší uskutečnit setkání v pátek, a ne ve všední den, babička Hana ho ale měla prokouknutého. Jasně mu sdělila, že se svět nezblázní, když kvůli téhle důležité věci vynechá jeden trénink. Děda měl sice pocit, že se svět zblázní, ale souhlasil s babičkou, aby měl doma klid, a tak nastal den D a za pár okamžiků se měli všichni Kučerové a Šimkové poprvé potkat u jednoho stolu.

Líba konečně dorazila do parku a vysvobodila Přemka, který tam už půl hodiny čekal. Bál se totiž, aby nepřišel pozdě, když na dnešku tolik záleželo. Měl pro Líbu kytku a jí to přišlo děsně milé. Na sobě měl podivnou košili s jakýmsi zvláštním vzorem a kravatu, která se nehodila k žádné jiné části jeho oblečení, což jí pro změnu přišlo roztomilé. Ruce se mu potily a nervozita z něj doslova sálala, z čehož se podle jejího mínění nemohlo vyklubat nic dobrého.

Cítím, že to bude průšvih, vzdychl a podíval se na Líbu utrápenýma očima.

87 by se podařilo ty dva staré válečníky, totiž jejich otce, tak snadno ošálit, byl ale rád, že nemusí nad ničím dumat, takže s tím, co navrhla jeho nastávající, ochotně souhlasil.

Neboj, to zvládneme, musela zase lhát, protože pochybnosti se rojily i v její hlavě. No nic, řekla rozhodně. Teď už nám stejně nezbývá než to celé absolvovat! Chytila Přemka za ruku a zavelela k odchodu, protože kdyby to nechala na něm, stáli by v parku ještě po setmění.

Děda Miloš přecházel nervózně po bytě jako lev v kleci a významně se každou chvíli díval na náramkové hodinky. Máme tam být ve čtyři hodiny, říkal si jakoby sám pro sebe, ale dostatečně nahlas na to, aby to babička slyšela.

Ta se procházela po bytě téměř nahá, pila kávu ze svého oblíbeného hrnku a nevypadala, že by se nechala vyhecovat k rychlejším pohybům. Klid, Šimku, ještě nejsou ani tři, oznámila mu a zapnula si v kuchyni rádio.

To snad není možný, brblal děda, šel se do předsíně obout a pak seděl na botníku připravený k odchodu.

Celý společný život s babičkou Andulou měl pocit, že ji tímhle způsobem donutí pohnout kostrou, když se mělo někam jít. A po celou dobu jejich společného soužití mu tahle taktika hrubě nevycházela.

Pěkně jim to vytmavím, obrátil raději svoji pozornost k jinému nepříteli, ke Kučerovým. Určitě budou chtít, aby mladí bydleli u nich, v tom jejich baráku! uvažoval a babička ho vůbec neposlouchala. To ale ani náhodou! Nebudu chodit navštěvovat svého vnuka k Tlučmíčovi domů! rozčiloval se děda a alespoň na chvíli zapomněl na to, že jestli si babička nepospíší, přijdou do Družby pozdě. Seženu jim pěkně byt! Zajdu za Jungem, podnik určitě něco najde, pokyvoval děda hlavou, podíval se na hodinky a zařval do útrob bytu jdeš už?! Už jsem dávno obutej!

Babička Andula vyplula ze dveří s obrovskými kulatými náušnicemi, které tak ráda nosila, v dlouhých džínových kalhotách do zvonu, jaké by si dovolila vzít na sebe málokterá jiná žena v jejím věku, a v haleně tak barevné, že vypadala trochu jako kostým klauna.

Děda se na ni podíval a jeho pohled prozradil, že se mu takové oblečení zdá být příliš volnomyšlenkářské a neformální. Nahlas ale neřekl nic. Babička však tenhle jeho pohled dobře znala a dokázala se urazit i bez toho, aby děda Miloš promluvil.

Vypadáš jako pupkáč z krámu s konfekcí, zhodnotila na oplátku jeho hnědé kalhoty, naškrobenou košili a podivně padnoucí sako, na rozdíl od něj však nahlas.

Děda Miloš přešel její atak mlčením, nic jiného ostatně nemělo cenu.

Hlavně si s nimi prosím tebe nezačni tykat, upozorňoval babičku. Musíme si od nich držet odstup, přeci jen jsem ve fabrice Tlučmíčův šéf!

Já měla za to, že na soudružské tykání všem a za každých okolností jste experti vy komunisti, opáčila babička mrzutě. A speciálně ty, Šimku!

Děda jen pokrčil rameny a přemýšlel, čím ji tak naštval. Vždyť přeci k tomu jejímu barevnému cirkusu, co si zase vzala na sebe, i když věděla, že to nemá rád, neřekl ani slovo.

Ten jejich kluk, to je taky záhada, pokusil se znovu obrátit list, a hlavně odvrátit babiččin hněv. Zajímalo by mě, co na něm ta naše Líba vidí… Babička Andula mlčela, a tak pokračoval. Knihovník! To je snad to nejpitomější povolání pro chlapa na celém světě!

Možná by bylo dobré, kdybys je nechal žít, Šimku!

A ty si, prosím tě, pospěš! Děda se znovu podíval na hodinky. Nerad bych tam přišel později než oni!

A úplně nejlepší by bylo, kdybys konečně nechal žít mě! vztekala se babička Andula a odkráčela zpět do bytu zalít kytky, čímž dědu Miloše přivedla na pokraj šílenství.

Přemek s Líbou dorazili do Družby se značným předstihem. U číšníka nahlásili, že mají rezervovaný stůl pro rodinnou sešlost, při té větě je oba bodlo u srdce, načež jim hostinský nabídl místo přímo uprostřed lokálu.

Vyhovuje? zeptal se znuděně a Přemek vykřikl ano ještě dříve, než otázka dozněla.

Dejte nám támhleten v rohu! požádala číšníka rezolutně Líba, která si na rozdíl od Přemka dokázala živě představit, co všechno by se tady za pár chvil mohlo odehrávat.

Číšník je neochotně zavedl ke stolu úplně vzadu pod oknem a zeptal se jich co si dáte, přičemž tu otázku položil tónem, který prozrazoval, jak moc svou práci nenávidí.

Já bych poprosila tureckou kávu a sklenici vody.

A mně panáka vodky, vzdychl Přemek, který se zdál být s přibližujícím se časem setkání čím dál zelenější v obličeji. Na to, co je čekalo, se potřeboval trochu uvolnit.

Ty si se mnou nedáš? obrátil se na Líbu.

Pokud jsi zapomněl, proč jsme tady, tak jsem těhotná! zakroutila hlavou a Přemek si pro jistotu objednal panáky hned dva, protože si uvědomil, že bude brzy otcem. Doufám, že si pamatuješ, jak to dopadlo naposledy, když jsi pil panáky? podívala se na něho Líba přísně a Přemek si pro jistotu objednal třetího a pivo navrch. Tohle rozhodně nedopadne dobře, pomyslela si jeho nastávající

Babička Kučerová načínala další hodinu v koupelně, neboť z jejího pohledu bylo nejdůležitější vypadat dobře a udělat dojem. Koupelnu měla už mnoho let jen pro sebe, druhou totiž děda Tomáš dostavěl jen pár let poté, co tenhle dům koupili, neboť ho příliš nebavilo každodenní ranní handrkování kvůli obavě, že přijde do práce pozdě či s nevyčištěnými zuby. Nejprve tenhle ranní spor o koupelnu řešil tím, že si nosil kartáček a pastu v pracovní brašně a zuby si chodil čistit do sprch ve fabrice, později prostě postavil ve sklepě koupelnu druhou, která sice byla tmavá, vlhká a malá, ale jeho.

Zatímco babička Hana si nahoře kulmovala vlasy, malovala řasy a patlala na obličej kdovíjaké sajrajty, děda Tomáš seděl s Frantou Osikou v trucovně v garáži, na sobě měl džíny a sportovní triko a byl si jist, že po stránce své vizáže je na dnešní setkání připraven. Po všech ostatních stránkách nebyl připraven ani trochu.

Půjdu s tebou a pomůžu ti! vyslovil Franta jeden ze svých pitomých nápadů dříve, než nad ním přemýšlel.

To ať tě ani nenapadne! vytřeštil na něj děda Tomáš oči. Dosud si neuměl představit, že by to mohlo být ještě těžší, než očekával, teď ale takový pocit měl.

Aspoň se posadím někam k vedlejšímu stolu a budu pozorovat situaci, nevzdával se Franta Osika, který se, když šlo o pitomosti, zásadně nevzdával.

Nevím, jestli je to dobrý nápad, kroutil se děda Tomáš.

Na mě se můžeš spolehnout! zvedl Franta hrdě bradu a vypjal svou mohutnou hruď.

Toho se právě dost bojím, pokýval děda Tomáš ustaraně hlavou.

91 žena a modlila se, ať ostatní přijdou dost včas na to, aby je ještě Přemek stačil poznat.

Jejich hovor přerušila babička Hana, která strčila do dveří trucovny hlavu s natupírovanými vlasy, lesknoucími se šperky, rudou rtěnkou a vrstvou nejrůznějších krémů a přípravků, podezíravě si prohlédla Frantu Osiku s nevyslovenou otázkou co ten tu dělá a pak obrátila pozornost na dědu Tomáše.

Tak já už jsem hotová, řekla svým protáhlým, trochu znuděným hlasem. Můžeme jít, sdělila a očekávala, že se děda, který tu na ni čekal přes dvě hodiny, v mžiku a bez řečí zvedne.

Strašidlo, pomyslel si Franta Osika, když se kolem ní protahoval ven z trucovny. Tak domluveno, obrátil se k dědovi, spiklenecky na něj mrkl a zmizel.

Co máte domluveno? zeptala se babička se značným podezřením v hlase.

Ale nic, mávl děda rukou. A pojď už!

Můžeš mi říct, co to máš na sobě? Teprve teď si všimla dědova oblečení, neboť do té chvíle se soustředila jen na sebe. Nechceš si vzít rovnou tepláky?

Myslíš, že by to nebylo blbý? zeptal se jí děda zcela vážně, načež babička protočila oči třikrát kolem hlavy, ukázala prstem na schody do horního patra a poručila mazej se převlíknout! Vezmi si alespoň košili a tmavé kalhoty, takhle s tebou rozhodně nikam nejdu!

Líba s Přemkem stále seděli a čekali, nervózně si mačkali klouby, Líba cucala vodu a Přemek do sebe házel panáky na uvolnění, které se ale už dostavilo v té míře, že mohlo každou chvíli přejít v bezvědomí. Moc si spolu neměli co říct, navíc Přemek už nebyl schopen mluvit obecně, natož pak se svou nastávající ženou o jejich nastávajícím dítěti a nastávajícím životě. Tak si raději objednal ještě jednoho panáka a modlil se, ať

Myslím, že to nakonec dobře dopadne, mžoural na Líbu skelnýma očima a klátil se na židli jako starý Brůna z oblíbeného seriálu jejího otce.

Možná bude lepší, když necháš mluvení na mně, navrhla mu Líba taktně a odskočila si na toaletu, ne snad proto, že by potřebovala, ale kvůli možnosti promluvit si o samotě s číšníkem a přísně mu zakázat obsluhovat její doprovod, dokud nepřijdou další hosté.

Ty jsi stejně ideální žena, drmolil upřímně Přemek, když se vrátila ke stolu, neboť neměl páru o tom, co právě provedla. Hergot, kde je ten pingl? rozvášnil se vzápětí. Tady je to jako u Suchánků!

Děda Miloš chvátal k Družbě, neustále dva metry před babičkou Andulou, která si vykračovala jako na nedělní procházku do parku. Střídavě se útrpně díval na hodinky a na babičku, zatímco ta si ležérně prohlížela město, jako by jím procházela poprvé.

Z druhé strany se k hospodě blížili Kučerovi, šli mlčky vedle sebe, nikam nepospíchali a každý si přemýšlel o svém. Dědovi se honilo hlavou, jak by se dala tahle rodinná situace využít k tomu, aby podnik skrze náměstka Šimka přidal zdejšímu volejbalovému oddílu víc peněz. A babička Hana si prohlížela své šaty a představovala si, jaký asi udělají dojem na tu věčně ošuntělou Šimkovou.

Na rohu před Družbou do sebe pak oba páry téměř narazily, chlapi nadskočili leknutím a ženské div že se nevyděsily, chvíli rozpačitě mlčeli, načež řekl děda Miloš čest práci, což bral děda Tomáš jako nemístnou provokaci.

93 přijdou dřív, než ho stačí vypít. Zdálo se mu, že nervozita ustupuje.

Babička Andula se usmála na babičku Hanu, to je ale fiflena, pomyslela si a pak jí podala ruku. Babička Hana jí úsměv opětovala, v duchu se zhrozila, co to má ta šílená ženská na sobě, aby jí napřaženou ruku stiskla, a dokonce babičku Andulu krátce líbla na obě tváře.

Taky oba dědové si podali ruce. Moc na mě nekoukej, ty tlustej Gottwalde, myslel si jeden. Co si tam s tímhle

Tlučmíčem budu povídat? honilo se hlavou druhému.

Nakonec ale byli všichni rádi, že mají tohle zvláštní přivítání za sebou, a společně napochodovali do restaurace, kde už na ně čekaly jejich děti.

Líba se při pohledu na Kučerovy, přicházející ruku v ruce s jejími rodiči, nejprve zhrozila, pak si ale prohlédla jejich celkem přátelské obličeje a ulevilo se jí.

Přemek dal posunkem najevo číšníkovi, že by chtěl dalšího panáka, a to, jak se tváří otec, matka, budoucí tchán a nastávající tchýně, mu bylo naprosto jedno.

Všichni si sesedli kolem stolu, Kučerovi poplácali syna po zádech a řekli mu dobromyslně Přemečku, ty jsi nějaký červený, což bylo jen divadlo na oko, Miloš Šimek se nenechal zahanbit a políbil dceru na tvář, což bylo divadlo ještě větší, Líba chytla Přemka za ruku, ženské koukaly okolo a chlapi rozpačitě mlčeli.

První to tíživé ticho nevydržela babička Hana a kopla dědu Tomáše pod stolem, aby něco řekl. Jeho přitom nenapadlo nic chytřejšího než se přiblble usmát na náměstka Šimka a pronést to byste nám teď mohli koupit nové dresy, když budeme jedna rodina.

Děda Miloš se také přiblble usmál, neboť nevěděl, co na takovou kravinu odpovědět, a babička Hana znovu kopla dědu Tomáše, tentokrát proto, aby mlčel.

Líba se orosila a Přemek řekl prosím tě, tati, nemůžeš toho nechat alespoň dneska?

Miloš Šimek nechtěl být za lakomce, a tak nakonec

slíbil, že nové dresy určitě koupí, protože podnik na to díky prozřetelnému vedení má.

Babička Andula rychle navrhla, že by si všichni mohli tykat, načež ji děda Miloš sjel přísným pohledem a objednal pro všechny přípitek.

Aby byla katastrofa dokonána, objevil se ve dveřích

Družby Franta Osika. Když se pohledem setkal s babičkou Hanou, která byla vzteky bez sebe a znovu kopla do dědy Tomáše, tentokrát natolik silně, až nadskočil, snažil se Franta tvářit děsně překvapeně, co že tady všichni dělají, mávl jim na pozdrav, zaplul do druhého rohu hospody a posadil se tak, aby je měl všechny na očích.

Číšník přinesl přípitek, děda Miloš zvolal tak na ty naše mladý, ať jsou spolu šťastný, načež do sebe kopl skleničku, aniž by počkal na ostatní. Děda Tomáš měl pocit, že by měl mít jako otec nastávajícího ženicha také proslov, a tak se pokusil objednat láhev šampaňského.

Děda Miloš, který byl z práce zvyklý mít poslední slovo, však zvolal nebudeme pít tyhle sladký sračky donekonečna, přineste nám sem flašku vína, tři piva, vlastně ne, čtyři, i pro tamhle toho, ukázal na druhou stranu hospody na Frantu Osiku, a rovnou sem hoďte i skleničky a láhev vodky!

Babičky se snažily protestovat. Jedna kopla dědu Tomáše pod stolem, aby zasáhl, zatímco druhá řekla Šimku, nech toho. Děda Tomáš by zareagoval rád, ale nevěděl jak, Líba se styděla za otce, Franta Osika si rychle přidal židli k jejich stolu, než si tu velkorysost náměstek rozmyslí a Přemek se s nadšením chopil donesené láhve s vodkou.

A tak se během chvíle chlapi nalili, děda Miloš objímal svého zetě Přemka, šeptal mu budeš na ni hodnej,

Děda Miloš měl oproti dědovi Tomášovi lepší trénink, alespoň co se pití alkoholu týkalo. Občas se o něm říkalo, že dokázal v mládí vypít i ředěný petrolej, což ale nemohl dokázat, a když někdy chtěl, babička Andula ho seřvala a přísně mu takové pokusy zakázala.

Ať už to bylo s pitím petroleje jakkoli, když přišla řeč na to, kde budou mladí bydlet, byl už děda Tomáš natolik opilý, že nedokázal Milošovi vzdorovat, a ten si tak prosadil svou.

U vás bydlet nemůžou, vždyť byste neměli žádné soukromí! vysvětloval děda Miloš a babička Hana s ním v tomto ohledu souzněla. Ještě by museli nechat postavit třetí koupelnu… Seženu jim hezký byt od našeho podniku! dmul se děda Miloš pýchou nad tím, jak dokáže všechno zařídit.

A nebude kvůli tomu muset Přemek vstoupit k vám do partaje, že ne? ptal se rychle děda Tomáš.

On není ve straně? vytřeštil děda Miloš oči a podíval se na Líbu s nevyslovenou otázkou ty sis to neprověřila?

Co by dělal ve straně? Vždyť je to slušnej kluk! zaburácel Franta Osika a šlehl po Gottwaldovi šelmovským pohledem.

Víte co? dala si babička Andula ruce v bok. Objednejte si ještě jednu láhev vodky a přestaňte mluvit o politi-

96 nebo uvidíš, Přemek se ptal, co uvidí, protože už nebyl schopen chápat význam tchánových vět, děda Tomáš pro změnu chytil kolem ramen nastávající snachu Líbu a vyslovil přání snad bude mít dítě geny po tobě, protože ty hraješ volejbal celkem obstojně, na rozdíl od mého syna, babičky se zatím domluvily na společném cvičení a Franta Osika nasával a vyprávěl sprosté vtipy a smyšlené historky, přestože ani jedno z toho nikdo neposlouchal.

Tady Miloš bude tak hodný, že sežene mladým byt, přidala se do hovoru babička Hana, a do té doby mohou bydlet u nás, nabídla. Pustím jim i svou koupelnu, pronesla obřadně, jako by se snad jednalo o předání zlatého pokladu.

A já ti za to, že seš na mladý tak hodnej, přestanu říkat Gottwalde! zařval Franta Osika, vstal ze židle a dal dědovi Milošovi pusu, čímž nasadil celému večeru korunu.

Líba pochopila, že je nejvyšší čas utéct, pohledem se rozloučila s maminkou, bafla Přemka za ruku a co nejrychleji, dřív, než si toho chlapi všimnou, ho odtáhla z hospody pryč.

A my už taky půjdeme! zvedly se obě babičky, a byť to zvolání myslely i na své muže, odešly nakonec po pár minutách marného přemlouvání samy. Ať jste brzy doma! poručily svým rozdováděným manželům, přestože tušily, že se jejich dobře míněná rada mine účinkem.

Když se pak za soumraku plížily ulicemi Ostrova tři do sebe zaklesnuté mužské postavy zpívající chaloupky pod horama, co se to stalo s váma a jiné teskné písně, šeptali si lidé na chodnících a ukazovali si na ně prsty.

Ti teda vypadají, kroutil hlavou muž opřený o bicykl.

To je náměstek Šimek ze Škodovky, poznala jedna drbna venčící psa dědu Miloše.

A tamti dva pobudové, ti jsou z volejbalu, Kučera a Osika, známé firmy, dodal kdosi další.

Milošovi, Tomášovi i Frantovi však byly veškeré pohledy a komentáře ukradené. Loučili se na rohu ulice jako staří kamarádi, objímali se, plácali si otevřenými dlaněmi a na celé kolo se smáli Frantovým hláškám.

97 ce! nařídila jim. Ještě tím zkazíte ten jinak docela pěkný večer!

Tak zítra ve fabrice! zavelel nakonec děda Miloš k odchodu. A koukejte přijít včas! To, že jsme teď rodina, neznamená, že si budete dělat z továrny holubník! vrátil se na chvíli do role náměstka.

Víš co, Miloši? plácl ho děda Tomáš po zádech. Jdi s těma kecama do řiti! A rozchechtal se na celé kolo.

Stejně je to neuvěřitelný, co ten život dokáže! zamyslel se Franta Osika, který se kupodivu občas zamyslet skutečně dokázal. Ty, Kučera ze slavného rodu hospodářů, seš teď v jedné rodině s proletářem… Zakroutil hlavou a vydal se, následován oběma mými dědečky, domů.

Na druhý den nedorazil do práce ani jeden z těch tří výtečníků. O pár týdnů později si má maminka Líba vzala mého tatínka Přemka a přestěhovali se do družstevního bytu v ulici Krušnohorská, který jim zařídil děda Miloš. A já jsem se pomalu chystal přijít na tenhle svět.

ČÁST II

JAK JSEM

PŘIŠEL NA SVĚT

KAPITOLA 1

OPERACE NÁBYTEK

Že nebudou mateřství ani manželství zrovna jednoduché disciplíny, tušila maminka Líba tak nějak automaticky. Něco prozradily kolegyně a kamarádky, něco vyčetla v knížkách nebo spatřila v televizi, leccos napověděla také obyčejná ženská intuice. Že ale starosti přijdou ještě dřív, než se vyklubu na svět já, to si maminka nechtěla připustit ani v těch nejhorších představách.

Ještě před pár měsíci byla bezstarostnou mladou dámou milující volejbal, Milana, Jirku, Honzu a Vencu, svoji partu, děti ve škole a život obecně. Teď byla vdanou paní, každým dnem pozorovala, jak jí v břiše roste nový život, do práce už nechodila a o volejbale si mohla nechat na dlouhou dobu leda tak zdát. Aspoň že s jejich bytem se to díky otci konečně hnulo správným směrem.

Netrvalo to ani čtvrt roku a mladým novomanželům byl skutečně přidělen podnikový byt, byť v podniku ani jeden z nich nepracoval. Děda Miloš, když šlo o rodinu, však dokázal zařídit i nemožné, a Líba tak mohla být na svého tátu pro jednou doopravdy pyšná. Ostatně s tím bytem bylo už načase, chtěli mít s Přemkem konečně také trochu soukromí.

U Kučerů v domě, kde měli mladí zůstat, dokud nedostanou svůj byt, vydržela Líba přesně čtyři dny. Snad by

102 zvládla věčné mlácení do míče na hřišti v zahradě, kam si děda Tomáš vodil své kumpány. Přežila by i Frantu Osiku, bez ustání navezeného v její nové domácnosti, a jeho stále se opakující historky a fóry. Zvykla by si i na nerozhodného a věčně nad něčím dumajícího Přemka, na něj si ostatně zvyknout musela, ať už chtěla či ne. Ale s babičkou Hanou pod jednou střechou vydržet nedokázala. Musela z toho baráku utéct dřív, než by se vzájemně zošklivily navždy. Když se vykoupeš, musíš setřít kachličky nad vanou, Libunko, napomínala babička Hana svou snachu a usmívala se při tom. Proč nejíš ta jablka, vždyť jsou tak dobrá? divila se, přestože jí Líba několikrát zopakovala, že jablka doopravdy nesnáší. Talířek dáváme sem, nahoru do téhle skříňky, táhla ji babička přes celý obývací pokoj, aby ji seznámila s dalším zbytečným pravidlem téhle domácnosti. Neměla bys sedět na tom sluníčku, to není pro miminko dobré, říkala jí jen proto, aby mohla mít balkón celé odpoledne pro sebe. Večer mi poběží seriál, tak kdybyste byli s Přemečkem potichu… Kamkoliv se Líba po domě hnula, hned měla babičku Hanu doslova za zadkem. Byla z toho kulantně řečeno na větvi, na rozdíl od Přemka a dědy Tomáše, kteří byli šťastní, že se jim chvíli nedostává hlavní pozornosti.

Bude lepší pro všechny, když se zítra vrátím k našim, oznámila čtvrtého dne večer Přemkovi, se kterým byla zavřená v jeho pokojíčku (ano, přestože byl Přemek dospělý chlap a nastávající otec, říkali jeho rodiče místnosti, kde žil, pokojíček), zatímco se babička v obýváku dívala na svoji oblíbenou harlekýnku. Byt bude co nevidět a já s tebou raději začnu dobře a v našem, než špatně a tady, vysvětlila mu a on s ní jako vždycky souhlasil.

Líba byla totiž dobrá holka, která rozhodovala o věcech, a zbavovala ho tak starostí a zbytečného přemýšlení.

Druhý den si tedy Líba sbalila věci, babička Hana se pekelně urazila, dědu Tomáše mrzelo, že on se tak snadno z domu spakovat nemůže, a Přemkovi bylo líto, že od něj jeho žena odchází, sotva se nastěhovala. Neboj se, ještě si nás užiješ víc než dost, usmála se na něj Líba, pohladila si břicho, tedy mě, a pak potichu zmizela z domu.

Když vstoupila do svého pokoje v bytě rodičů, padla na ni tíseň. Ve svých osmadvaceti letech byla přesvědčená, že už se sem nikdy nevrátí, aby nakonec přiletěla zpátky do rodinného hnízda po pár dnech. Naštěstí však návrat domů netrval dlouho, brzy přišel děda Miloš z fabriky s úsměvem na rtech a oznámil své nadšené dceři tyhle klíče, které držím v ruce, jsou od tvého nového domova. A hned zítra se tam můžeme zajít podívat.

Zítra bylo pozdě, alespoň pro Líbu, a tak se stalo, že už vpodvečer stála s dědou Milošem, babičkou Andulou a svým tchánem Tomášem Kučerou, který tu byl jako zástupce druhé větve rodiny, před panelovým domem na ostrovském sídlišti, kde měli mladí novomanželé najít domov.

Což o to, dům to byl hezký, čistý, byt velký a prostorný, s výhledem na Krušné hory. Jen jednu vadu to tady mělo. Kromě kuchyňské linky, vany a záchodové mísy se uvnitř nenacházelo zhola nic. A to měla Líba představu, že se sem nejpozději zítra s Přemkem nastěhují.

Hezký byt jsi sehnal, Šimku, to se musí nechat, pochválila dědu babička Andula, jen by mě zajímalo, na čem budou spát, sedět, vařit, zamyslela se.

Děda Miloš se podrbal na hlavě a pak se významně podíval na Přemkova tatínka. Tomášovi Kučerovi jeho

103

Já jsem sehnal byt, nábytek byste tedy měli obstarat vy, navrhl a děda Tomáš bez váhání souhlasil.

To nebude problém, mávl rukou. Mám kamaráda ve Svazarmu, tam se dá něco nakrást. Teda opatřit, opravil se rychle. My se o to už postaráme, slíbil a babičku Andulu při vyslovení množného čísla polilo horko. Tím my totiž Kučera zcela jistě kromě sebe myslel také Frantu Osiku.

Vy sežeňte nábytek, já zajistím auto a lidi, rozdělil děda Miloš úkoly.

Hlavně si s tím pospěšte, vzdychla Líba při představě, že ji čeká ještě pár dní u rodičů.

A tak se akce nábytek rozjela na plné obrátky. Děda Tomáš vyrazil s Frantou Osikou a láhví staré myslivecké do Svazarmu, mezitím zašel děda Miloš v podniku na dopravu, kde vyjednal nákladní vůz, zatímco blba Houžvičku pověřil sehnáním několika ochotných dělníků, kterým, jak řekl, za pomoc zaplatím pár stovek na ruku.

Houžvička zašel na dílnu, zamával imaginárními penězi, které navíc nebyly jeho, a když se do náměstkovy akce nikdo nehrnul, pohrozil jim Šimek s vámi zatočí, jestli okamžitě neuvidím alespoň čtyři dobrovolníky… Nedobrovolní dobrovolníci se nakonec po krátkém naléhání našli.

Všichni se pak druhý den sešli před skladem Svazarmu, netrpělivý děda Miloš, žoviální děda Tomáš, zvědavý Houžvička, naštvaní dobrovolníci i Franta Osika, který byl po včerejším flámu prakticky nepoužitelný.

Byl jsem si to tady s Toníkem projít, poplácal děda Tomáš po zádech odulého chlapa s obrovským svazkem klíčů v ruce, na první pohled pěkného vykuka.

104 pohled nic neříkal, a tak to na něj musel děda Miloš vybalit napřímo.

Jsou tam výstavní kousky od všeho, co vás jen napadne! Tlusťoch se choval jako nějaký podomní prodejce. Mladí budou určitě spokojení…

Dědové vlezli do skladu a začali prohlížet jednotlivé kusy různě rozházeného nábytku. Tomáš si užíval svou chvíli slávy, ukazoval na jednotlivé skříňky, stoly a poličky a neustále navrhoval tohle by se hodilo, tohle vypadá dobře, tohle ještě skvěle poslouží… Miloš mlčel, kráčel rozvážně s rukama založenýma za zády a sám pro sebe si opakoval nové to sice není, ale zatím to mladým bude stačit. Mezi dveřmi do skladu stál opřený o futra referent Houžvička, potměšile se usmíval a byl přesvědčený, že až tohle uvidí mladá nevěsta, tak náměstka zabije, jestli ji ovšem na místě netrefí šlak…

Nakonec vybrali všechno, co bylo dle jejich úsudků potřeba, děda Miloš zvolal naložte to a rozšafně mávl rukou, jednotlivé kusy putovaly do rukou chlapů a pak na korbu auta, a když se nakonec liazka rozjela, vypadalo to, jako když se ve městě natáčí historický film o záboru Sudet.

Uděláme mladým radost a rovnou jim nábytek rozestavíme, pravil děda Miloš v kabině auta.

Tomášovi se ten nápad příliš nelíbil, přeci jen on sám by si raději vlastní byt zařídil po svém, než aby mu někdo po místnostech šíboval se skříněmi. Frantovi Osikovi se něco takového také nelíbilo, neboť z toho koukala nějaká práce i pro něj. Děda Miloš byl však neoblomný, jeli přece v pracovní době a služebním autem, což mohlo znamenat jediné. On je tu šéf.

Nenecháme to přeci jen na nich? Vždyť nevíš, co kde chtějí mít, zkusil to ještě jednou děda Tomáš.

Bez obav, já vím všechno! prohlásil děda Miloš přesvědčivě.

105

A to je zase pravda, přitakal Franta ironicky, to už ale děda Miloš rozdával chlapům pokyny, co mají nosit nahoru jako první a jak s tím krásným nábytkem opatrně zacházet.

Chlapi z fabriky se pak plahočili do schodů se všemi těmi krámy a spílali náměstkovi, který pobíhal po schodišti, všude se pletl a neustále je napomínal opatrně, chlapi, ať to neodřete! Zacházejte s tím jemně, soudruzi, musí to něco vydržet! Tak kde jste s tím křeslem? A tak pořád dokola.

Co by se asi na tomhle všivým krámu dalo ještě zničit? supěl jeden z dělníků cestou do schodů, a když míjel dědu Tomáše, ulevil si na půl pusy a ty už jdi taky do hajzlu, Kučero, zdáš se mi najednou nějakej moc velkopanskej!

Když nakonec veškerý nábytek dostali do bytu, prošel děda Miloš znalecky všechny pokoje a nakonec rozhodl. Tady uděláme ložnici, vybral místnost s balkónem a děda Tomáš prohlásil s tím souhlasím, tady se bude skvěle spát, jako by snad v tom bytě měl bydlet on s Milošem Šimkem.

Stavíte to tady jako dva starý teplouši, vysmál se jim Franta Osika, který je pozoroval rozvalený na chatrném gauči vprostřed obýváku.

Houžvička se zasmál a děda Miloš na něj štěkl ty tady rozhodně nejsi od toho, abys něco komentoval, a jestli nechceš, abych se doopravdy naštval, bafni to křeslo, na kterém má Osika natažené nohy, a přesuň ho tamhle do rohu.

Když měli nábytek rozestavěný, vypadalo to celé jako zvláštní směsice barev, tvarů a stylů. Ložnici dominovala stará těžká dřevěná postel s květinovým vzorem, vypadala stejně jako ta z obrázku, který měl děda Tomáš pověšený v garáži. Byla na něm ložnice jeho rodičů na

106

Dále tu byla šatní skříň okrové barvy, která se k ničemu nehodila, a lampa jako vystřižená z černobílého filmu Sever proti Jihu, který jednou s babičkou Hanou viděli na jakémsi bytovém promítání, samozřejmě zakázaném, stejně jako ten film.

Kuchyňská linka tady už chválabohu byla, doplnili ji tak jen jídelním stolem, který se do skladu dostal pravděpodobně z jakéhosi dětského tábora.

Obýváku pak vévodil gauč, na němž teď už dokonce chrápal Franta Osika, dvě křesílka, poškrábaný konferenční stolek, jehož vzhled děda Miloš zhodnotil slovy ubrus to spraví, a taky mimořádně nevkusné skleněné vitrínky, u kterých dědu Tomáše nejvíce mrzelo, že si je nemůže vzít k sobě do garáže.

Na závěr, když byli se vším hotovi, vytáhl děda Miloš poklad, který ve skladu ukořistil, a pověsil jej doprostřed zdi, na nejčestnější místo v obývacím pokoji. Z velkého obrazu shlížely dolů postavy čtyř vojáků napůl ležících, napůl opřených o kameny. Chlapci měli opálené tváře a přes ramena zbraně. V pravém dolním rohu byl vedle jména autora, které nikomu nic neříkalo, vyveden také nápis Hrdinové na Dukle.

Chce se mi blejt, konstatoval Franta Osika při pohledu na špatně ztvárněné vojáky a raději se na gauči otočil na druhý bok.

No, myslím, že se nám to celkem povedlo, konstatoval děda Tomáš spokojeně, když si prohlédl byt plný starého haraburdí. Úplná klícka lásky, mlaskl blaženě.

A taky se tady bude dobře chlastat, usoudil Franta Osika. Tenhle gauč je sice děsnej, ale dobře se na něm leží.

107 rodinném statku v Jíkvi a ten obrázek byl také jedinou památkou na původní domov, který jim před mnoha lety sebrali Milošovi spolustraníci.

Houžvička měl sice nařízeno mlčet a po celou dobu tenhle náměstkův příkaz dodržoval, ovšem teď, když byl celý byt hotový a nastěhovaný, mu to nedalo. Nemělo se to předtím, než se sem nastrkal ten nábytek, taky vymalovat? rozhlížel se po špinavých stěnách.

Oba dědové se po sobě zmateně a nevěřícně podívali, zatímco Franta Osika se konečně zvedl z gauče. Proč to ten idiot neřekl dřív? vypustil do éteru otázku, kterou měli na jazyku všichni.

Proč jsi to sakra, ty Houžvičko jeden, neřekl dřív? změřil si toho lumpa pohledem děda Miloš.

Vždyť jste mi zakázal mluvit, soudruhu náměstku, rozhodil Houžvička omluvně rukama.

Co s tím teď? poškrábal se děda Tomáš na hlavě. Je pravda, že vymalovat by to chtělo…

Klid, chlapci! usmál se děda Miloš. Tuhle komplikaci vyřešíme. Zítra to zařídím, do večera to bude hotové a pozítří se mladí můžou nastěhovat.

Já vám s tím pomůžu, řekl Houžvička ochotně.

Všichni tři se na něj podívali pohledem, který sděloval jediné – už máš zase zakázáno mluvit, Houžvičko!

108

KAPITOLA 2

JAK

MAMINKU PŘEŠEL ZRAK

Děda Tomáš se právě lopotil s rozebíráním jakési převodovky, skloněný nad ní supěl, nadával a otíral si pot z čela, když mu dal Franta Osika, který pracoval s ním, gestem najevo, ať zvedne oči a podívá se, co se na ně doslova a do písmene řítí.

Prostředkem dílny se k nim hnal náměstek Šimek, oči mu svítily a na rtech hrál ten jeho typický lišácký úsměv, který ho zdobil vždycky, když se mu podařilo třeba někoho seřvat či zesměšnit. Tentokrát byl ale důvod jeho spokojenosti jiný.

Nazdar, chlapci, pozdravil Frantu s Tomášem. Jak to jde? prohlížel si něco, co bylo pravděpodobně součástí jakéhosi stroje.

Děda Tomáš s Frantou Osikou na něho kývli hlavami, dál se ale věnovali vlastní práci. Na vykecávání s náměstkem neměli ani čas, ani chuť. Od té doby, co se Přemek přiženil do Šimkovic rodiny, jako by se ostatní dělníci dědovi Tomášovi vyhýbali. A to, že za nimi Miloš věčně dolézal na dílnu, věci rozhodně nepomáhalo.

Byt je vymalovaný, klíče mám nahoře na stole, všechno klaplo! oznámil jim děda Miloš.

Takže se to stihlo? Děda Tomáš odložil pracovní rukavice a narovnal se v zádech.

Snad jsem řekl, že to zařídím, ne? opáčil Miloš téměř uraženě.

A nebude to nějaký průser?

Když se tady Franta neožere a neprovede nějakou vylomeninu, tak žádný průšvih nebude, prohlásil děda Miloš rezolutně.

O toho už se postarám já! kývl děda Tomáš směrem ke kamarádovi.

Ve čtyři před domem, všichni a na čas! nakázal náměstek velitelsky. Tak čest, já musím jít dělat taky něco užitečného!

Děda Miloš si odjakživa potrpěl na velká gesta, a tak když se za pár hodin všichni sešli ve smluvený čas před vchodem panelového domu, ztišil přítomnou rodinu, aby k ní mohl pateticky promluvit. Nemohl přeci jen tak předat mladým klíče a nechat je, aby sami nasáli vůni nového domova. Trval na tom, že je uvede osobně! A vymínil si, že u toho budou také všichni ostatní. Jsme teď jedna rodina! A rodina má důležité okamžiky prožívat společně! pronesl slavnostně a Franta Osika konstatoval, že se z toho, že je s Milošem v rodině, snad doopravdy posere, což raději všichni přešli mlčením.

Děda Miloš složil ruce za záda, nadechl se a pateticky řečnil, zatímco před ním v pozoru stál Přemek s kytkou, kterou chtěl v bytě předat své ženě, vedle něho Líba s bubnem, babička Andula s kýblem a hadrem, druhá babička v lodičkách a krátké sukni, děda Tomáš ve vytahaném tričku a s rukama v kapsách a nakonec Franta Osika ukrývající v náprsní kapse placatku s rumem, aby si nahoře bylo čím připít, až se ženské nebudou dívat.

To prapodivné srocení, kterému vévodil náměstek Šimek ze Škodovky, sledovali z oken i chodníků zvědaví sousedé, ženské jako zalévaly kytky nebo věšely prádlo

110

Tak! A teď směle dál! zavelel děda Miloš, když dokončil svůj projev, a babička Andula si ulevila konečně, už jsem myslela, že se odsud nehneme!

Děda se také osobně ujal prohlídky. Tady jsou vchodové dveře, skleněné, hlásil jako kastelán na zámku a babička Andula mu řekla my nejsme slepí, Šimku, načež děda odvětil můžeš vzít prohlídku klidně za mě, když nejsi spokojená, že jsem se toho sám ujal. Babička jen mávla rukou a raději se zařadila na konec fronty, aby na ni nebylo příliš vidět.

Tu máte, vytáhl Osika placatku z kapsy a babička Andula si pořádně přihnula.

Tady jsou schránky, pokračoval děda Miloš a všichni si mysleli, že je tak trochu blázen, jen babička Andula s dcerou Líbou věděly, že tohle je prostě děda a jiné už to nebude. Jak jistě vidíte, vchod je to čistý, upravený, pokračoval děda do útrob domu, dokonce tady vzorně udržují nástěnku, takže tu budou žít uvědomělí lidé.

Nebo práskači! řekl Franta Osika.

Anebo obojí! doplnil děda Tomáš.

A teď do pátého patra! zavelel Miloš, který se pro dnešek rozhodl ty dva rozvraceče ignorovat.

Tady není výtah? protáhla babička Hana hlas a zděšeně se podívala do prázdné díry, kde měla být zdviž. Děda Miloš po ní šlehl nepřátelským pohledem.

Tady není výtah? zopakovala po ní vyděšeně Líba.

Ale prosím tebe, chlácholil ji děda Miloš, jste mladí, zdraví, plní sil, na co by vám byl výtah? Vždyť těch pár schodů vyběhnete raz dva!

111 na šňůry, chlapi předstírali kouření na balkónech nebo spěchali venčit psy, všichni dohromady ale natahovali krky i uši, aby jim z toho, co se děje před domem, nic neuniklo.

A jednou, až budete starý, tak vám tady OV KSČ ten výtah postaví! rozchechtal se Franta Osika, který už měl placatku prázdnou a rum mu začal stoupat do hlavy. Děda Miloš sešpulil rty a chystal se vybuchnout, babička Andula ale včas rozpoznala situaci, zavelela tak pojďte už a jako první se pustila nahoru do schodů.

Líba supěla namáhavě za ní, ve třetím patře už sotva lezla, a to byla teprve těhotná. Už teď se nemohla dočkat, až bude tyhle schody zdolávat několikrát denně s kočárkem a dítětem k tomu. Poprvé se jí ten den chtělo brečet.

Ještě že děda Miloš dělal v každém mezipatře zastávku, aby jim mohl ukázat krásnou květinovou výzdobu, špajzy patřící k jednotlivým bytům, balkónky, kam se dá pověsit prádlo, a od třetího patra výš také unikátní výhled na protější panelový dům.

Kdybyste bydleli dole v přízemí, vůbec nic z toho byste neviděli! chlácholil mladé novomanžele a Líbě se chtělo plakat podruhé.

Miloši, tys neměl být náměstek, ale agitátor! pochválil dědu Franta Osika a pro jednou to myslel opravdu upřímně, což ale nikdo z ostatních nepochopil, a tak ho děda Tomáš napomenul nech už konečně toho švejkování!

Celá skupina nakonec dorazila do pátého patra, děda Miloš vzal klíče, které dosud nikomu nepůjčil, aby téměř obřadně odemkl dveře bytu a pak s patosem prohlásil tak pojďte dál! A kochejte se, až vás bude přecházet zrak!

Což mimochodem myslel docela vážně.

Sám poté jako první vstoupil do malé chodbičky, za ním se nahrnul zbytek výpravy, až tam nebylo k hnutí, všichni se rozhlédli kolem sebe a kromě tří vyvedených chlapů, kteří už v bytě byli, ostatní skutečně oněměli úžasem.

112

Babička Hana si v první chvíli myslela, že je Miloš vzal na prohlídku muzea starého nábytku, a babička Andula ke svému zděšení pochopila, že její manžel myslí tohle všechno vážně. Líbě se chtělo potřetí plakat a Přemek řekl mně se to docela líbí, načež mu babička Hana vztekle odpověděla protože jsi stejnej blbec jako tvůj táta!

Atmosféra zhoustla, chlapi byli překvapení, co se těm

ženským zase nezdá, zatímco babičky s Líbou procházely byt a prohlížely si jednotlivé místnosti. V malinkaté koupelně s umakartovým jádrem, bílou vanou a umyvadlem, pod které se nevejde ani pračka, se babičce Haně přitížilo při představě, že by něco takového musela používat pro svoje zkrášlování.

V ložnici, které vévodila prastará postel s květovaným vzorem, utrousila pro změnu babička Andula je štěstí, že je miminko na cestě, protože v takové staré truhle, jako je tahle postel, se snad ani dítě počít nedá.

Líba mezitím seděla v obýváku jako vystřiženém z padesátých let, držela se za břicho a zděšeně se rozhlížela po kýčovitých prosklených vitrínkách všude kolem. Pomalu se smiřovala s realitou a nabírala zpět svou vrozenou vnitřní sílu, díky níž zvládala všechny katastrofy. Musíme to tady nějakou dobu vydržet, je to naše, a až se trochu zmůžeme, postupně si byt předěláme, přesvědčovala sama sebe vnitřním monologem. Zase tak strašný to není! dodávala si optimismu.

Je to úplně strašný, Šimku! řekla v tu chvíli babička Andula naplno to, co si myslela, a Líba začala natahovat. Tak strašný říkáš! založil si děda Miloš ruce v bok a bouřka byla na spadnutí. Já se tady snažím, běhám, domlouvám, stěhuju, tahám se s nábytkem, vyjmenovával i věci, které rozhodně nedělal, abyste mi pak řekli, že

113

Já už nic nemám, pípl Osika a přemýšlel, jak o tom rumu může Miloš vědět.

My to tady nějak zvládneme, usmála se Líba na otce, aby ho povzbudila. Přeci jen to byl on, kdo jim skutečně byt zařídil. Byt je to hezký a nábytek se dá časem vyměnit, poplácala tátu po ruce a rozhlédla se kolem. No a zatím bude stačit, když to tady trochu přestavíme, aby nám to víc vyhovovalo.

Děda Miloš namísto toho, aby byl rád, zbledl hrůzou. Na čele mu vyskočila krůpěj potu, rozhlédl se po místnosti a pak se pokusil klidně promluvit. Já bych to nechal tak, jak to je, Libunko, křečovitě se na dceru usmál. Já bych s tím nábytkem rozhodně nehýbal…

Já vím, že to myslíš dobře, usmála se na něj Líba, ale třeba tahle skříň zabírá tady vedle dveří úplně zbytečně místo. Posuneme ji doprostřed místnosti, to bude mnohem praktičtější…

Ale tam bude hrozně stínit, nevzdával se děda a postavil se demonstrativně před skříň, aby nikoho nenapadlo s ní hýbat.

Co to povídáš, Šimku? O jakém stínění to mluvíš? změřila si ho babička Andula pohledem. Nechceš to radši nechat na mladých?

Jestli to chce mít Líba uprostřed, tak dáme skříň doprostřed, vmísil se děda Tomáš do hovoru, chytil skříň na jedné straně a houkl na ostatní pojďte mi pomoct!

Nic se posouvat nebude! vykřikl děda Miloš velitelsky, to už ale almaru držel taky Franta Osika s Přemkem, a než stačil Miloš zasáhnout, popadli kus nábytku do rukou a vyrazili s ním k místu, kde jej Líba chtěla mít.

114 je to strašný? Posadil se na křesílko a obrátil se na Frantu Osiku. Vyndej tu placatku, co schováváš! vybídl ho.

Chlapi posunuli skříň sotva o metr, když se babička

Andula, která stála vedle nich, začala hurónsky smát. Tak takhle to je, Šimku, já věděla, že ti těžko jde o to, jak sem bude svítit sluníčko!

Jak se totiž ukázalo, skříň byla čerstvě obmalovaná.

A tak zatímco kolem svítila běloba nedávno vymalovaných zdí, v místě, kde až dosud stála skříň, zůstal jen zašedlý a umouněný čtverec.

Museli jste se do toho hrabat? vyjel na všechny děda Miloš. Copak to šlo vymalovat celé za jeden jediný den? rozhodil rukama a vztek se v něm mísil se zklamáním.

Ježíši Kriste! spráskla Líba ruce a pak se opravdu rozbrečela.

KAPITOLA 3

ZAHRADNÍ SLAVNOST

A tak spolu mladí novomanželé začali žít ve společné domácnosti. Ani pro jednoho z nich to nebylo zrovna snadné. Mamince utěšeně rostlo břicho, tedy já, což znamenalo jediné. Těhotenství postupovalo do své finální fáze.

Všechno to, co prožívala, pro ni bylo tak nové!

Tolik věcí se za těch pár měsíců změnilo! Třeba chutě. Večer u televize, když spolu s tatínkem seděli a koukali na přihlouplé seriály, dávala si maminka tu chleba se sádlem a tabulku čokolády, jindy jedla párky a zapíjela je mlékem nebo povečeřela rýžový nákyp a kysané zelí. Tatínkovi se z takových kombinaci chtělo zvracet, stačilo u toho jen sedět a přihlížet. Maminka nemohla pochopit, co mu pořád vadí, a raději si šla dát okurku a salám.

Zvrat nastal onoho dne, kdy to tatínek Přemek přes veškerou snahu nevydržel a s rukama přes ústa doběhl na záchod, kde dal průchod veškeré frustraci z toho, co musel poslední dobou při večerních seriálech snášet. Maminka Líba zaslechla ty nezaměnitelné zvuky, které si pamatovala z dob, kdy děda Miloš přicházel z podnikových vánočních večírků, a Přemkovo zvracení v ní vyvolalo nutkání udělat to samé.

Protože byl ale jejich malinkatý záchod obsazen zvracejícím Přemkem, nemohla maminka udělat nic jiného než vyběhnout na balkón, což stihla tak tak, a vyhodit obsah svého žaludku kamsi pod sebe, do černé tmy, která už naštěstí venku panovala. Byla to její druhá nevolnost v těhotenství, rozhodně však ne poslední.

Ráno, tatínek už byl naštěstí v práci, u jejich dveří zazvonila sousedka Švarcová z prvního patra a spustila na maminku jak si to představujete, zvracet z okna přímo dolů na chodník! Maminka zapírala stejně vehementně jako Julius Fučík, nebylo jí to ale nic platné, Švarcová měla v ruce trumf. Soused, který zrovna večer venčil psa, mi totiž řekl, že si je jistý, že ta šavle, co se válí dole na chodníku, letěla z balkónu, kde žijí ti noví mladí, teda vy, zdůraznila.

Tak já se vám tedy přiznám, paní Švarcová, rozhodla se maminka, že svůj poklesek svede na někoho, kdo se nemůže bránit. Včera u nás byl můj otec, dal si k večeři dvě piva, co vám budu povídat, taky jednu kořalku, a když šel ven na balkon kouřit, tak se mu udělalo nevolno, no znáte to, chlapi…

Švarcová sice chlapy znala, jednoho ostatně měla už čtvrt století doma, to ale neznamenalo, že mohla poblitý chodník nechat plavat, přeci nebyla domovní důvěrnicí pro nic za nic. Nebudeme z toho dělat aféru, soudružko, řekla mamince, ale ten svinčík dole, to budete muset uklidit, vždyť si tam odpoledne budou hrát děti, to se nemůže nechat jen tak!

Maminka se sice přes břicho nemohla pořádně ohnout, tady ale nebylo zbytí, a tak vzala kýbl s horkou vodou a vyrazila před dům s pomyšlením ať to mám co nejrychleji za sebou. Jen co se však naklonila nad

117

Děkuji, hlesla maminka zelená v obličeji a sousedka Švarcová vztekle zamávala ve vzduchu hadrem, až lítala voda na všechny strany.

A s vaším soudruhem otcem si to ještě vyřídím! zakřičela za maminkou tak přesvědčivě, že tomu nešlo než věřit.

Kromě nepokojných žaludečních procesů jsem mamince její těhotenství připomínal taktéž já. Vrtěl jsem se a kopal, až z toho co chvíli vykřikovala teď mě kopnul, tady, Přemku, pojď sem, dej sem ruku, ale tatínek pokaždé přiložil ruku pozdě, a ještě úplně jinam, a tak to téměř nikdy nestihl.

Bude to kluk, když takhle hezky kope, konstatoval spokojeně děda Miloš a babička Andula mu oponovala, že přeci kopou všechna miminka, tedy i holky.

Ale tenhle kluk kope tak krásně, že to bude jistě fotbalista, rozplýval se dál děda Miloš.

Kdepak, tohle není kopání, tohle je rukou – to je smečování! kroutil hlavou děda Tomáš. Ten kluk bude určitě volejbalista!

Anebo taky boxer, doplňoval je znalecky Franta Osika a moje maminka s ním výjimečně souhlasila, protože takové rány, to skutečně svede snad jedině boxer. Své naděje se ale nechtěla vzdát, a tak ukončila debatu s tím, že to prostě a jednoduše bude holka, protože to ona cítí.

Ti tři dědkové, jak jim maminka v poslední době říkala, otrávená z toho, že jsou neustále navezení v její domácnosti, se tam dál hádali a překřikovali, zda bude jejich vnuk, až jednou vyroste, hrát fotbal za Spartu,

118 zbytky své včerejší večeře, přidala na chodník další porci, načež sousedka Švarcová zakroutila hlavou a řekla jděte od toho, já se na vás nemůžu dívat a vyhnala těhotnou nešťastnici zpátky domů.

Maminka se i dál pečlivě připravovala na mateřství, četla chytré knihy a poslouchala rady zasloužilých matek, občas ale měla pocit, jako by už jedno dítě doma měla. S tatínkem Přemkem to totiž nebylo zrovna jednoduché. Měl o maminku starost, navíc na něj všech těch změn bylo až příliš, a tak byl občas ještě víc roztržitý než obvykle.

Snažil se o svou těhotnou ženu postarat, jak to jen šlo, problém byl ovšem v tom, že při své snaze napáchal často víc škod než užitku, a tak se nakonec musela starat víc maminka o něj. Zvládala to bravurně, občas ji to ale stálo dost sil, fyzických i psychických.

Každé ráno se s tatínkem snažila vstávat, aby ho vyprovodila do práce, i když možnost vyspávat, do kolika by se jí chtělo, byla pro ni tím nejlepším, co ji zatím na mateřské dovolené potkalo.

Nezapomeň si v lednici svačinu do práce, volala na něj z postele, když šramotil v chodbě těsně před odchodem. Máš tam v té velké krabičce chleba a jablko!

Je, já ji tam nechal, slyšela svého manžela, který se vrátil do kuchyně, otevřel lednici, chvíli do ní zíral a pak se přes zastávku v koupelně vrátil do chodby k obouvání.

119 volejbal za Duklu nebo hokej za Litvínov, aniž by věděli, zda budu, až se narodím, opravdu kluk. Mamince pak došla trpělivost a použila jedinou fintu, která na ně platila. Vylila obsah láhve vodky do výlevky a nechala na dně jen na poslední tři panáky, které jim rozlila se slovy ajajaj, koukám, že už jste dopili flašku, tak teď už vám můžu nabídnout leda tak minerálku, po čemž do sebe chlapi kopli poslední rundu, rozloučili se a v mžiku byli ti tam, neboť sedět u minerálky pro ně bylo něčím nepředstavitelným.

Máš to jídlo? zeptala se ho maminka už jen tak pro jistotu.

Ach jo, já jsem pitomej, hlesl tatínek, zul si boty a podruhé se vrátil do kuchyně.

Důvěřuj, ale prověřuj. To bylo heslo, kterým se celý

život řídila babička Andula a maminka pomalu začala chápat proč. Vstala z postele, aby se sama přesvědčila, že si tatínek skutečně připravený chleba vzal, otevřela dveře na chodbu a zůstala nevěřícně stát mezi futry.

Přemku, co to máš v ruce? zeptala se tatínka, jako by byla malé dítě.

No svačinu, odvětil bohorovně.

Panebože, Přemku, vždyť tohle je margarín, vytrhla mu maminka krabičku z ruky. Copak by se do tohohle vešla svačina? obracela oči v sloup a tatínek musel uznat, že do tohohle by se svačina vešla opravdu jen stěží.

Maminka beze slov vrátila margarín zpátky do lednice, vybavila tatínka svačinou, políbila ho na tvář a rázně jej vystrčila ze dveří, přičemž se sama sebe ptala po kom to naše dítě asi jednou bude, aby si hned sama odpověděla doufám, že po mně!

Čas od času přišla mamince pomoct s domácností babička Andula, a snažila se dokonce i babička Hana. Ta ale na uklízení ani na vysedávání v obývacím pokoji své snachy neměla buňky. Byla, jak o sobě sama říkala, spíše venkovní typ, a tak řešila kontakt s mladými tím, že je čas od času pozvala k sobě na zahradu. Ke Kučerům ale pro změnu nerad chodil děda Miloš, měl zkrátka pocit, že vysedávání pod stromem na pozemku svého podřízeného z fabriky není úplně nejvhodnější, rodina nerodina.

Proto když se řešilo, kde oslavit nadcházející narozeniny babičky Anduly, které připadaly na konec dubna,

120

což Franta Osika glosoval slovy ona má narozeniny stejně jako Adolf Hitler, to nemůže být náhoda, trval děda Miloš nekompromisně na tom, že se oslava uskuteční u mladých.

Názor pak zničehonic změnil a jen on sám věděl proč. Tedy spíše on a ta protivná domovní důvěrnice, kterou potkal na schodech paneláku, když šel z návštěvy u dcery. Ta babizna dědu Miloše chvíli očumovala, a když kolem ní procházel a utrousil čest, dala si ruce v bok a křikla za ním to je ale hanba, že se, soudruhu náměstku, nestydíte!

O čem to mluvíte, ženská? obořil se na ni děda Miloš.

Byt jste si vyžebral díky stranické funkci, pustila se do něj důvěrnice Švarcová, já vím moc dobře, kolik lidí jste tak najednou přeskočil v pořadníku! Její vztek nabíral na obrátkách. Dceru máte těhotnou, a ještě jí děláte ostudu! Zvracet z balkónu! řvala teď ta baba jako Juantorena. Já, kdybych v cizím baráku nablila na chodník, lezu kanálama!

Mám, soudružko, pocit, že si mě s někým pleteš! zakřičel děda Miloš na svou obranu, což se ukázalo být chybou. S rozzuřenou důvěrnicí totiž nic nezmůže ani pár volů, natož jeden osamocený.

Jen nezapírej, soudruhu náměstku, já takové, jako jsi ty, dobře znám! vmetla mu do tváře. Počkej, až potkám tvoji ženu, všechno jí to povím! pohrozila.

Děda Miloš se kolem ní prosmýkl a se slovy tebe bych tak chtěl mít v baráku, ty bábo bláznivá utekl co nejrychleji pryč. Doma pak okamžitě přistoupil na nápad uspořádat oslavu u Kučerových na zahradě, protože představa, že babička Andula potká v den svých narozenin důvěrnici Švarcovou, se mu úplně nezamlouvala.

121

V den oslavy se tedy celá rodina a také Franta Osika jako nezbytný inventář sešla na zahradě domu Kučerových. Babičky se domluvily, že se společně potkají dřív, aby vše v klidu připravily, a maminka tak měla jistotu, že na ni výjimečně nespadnou žádné úkoly. Prostě si jen sedne, vezme svého muže za ruku a užije si klidný a pohodový večer. Vzhledem k tomu, že měla každým dnem rodit, možná taky jeden z posledních na dlouhou dobu.

Když Líba společně s Přemkem dorazili na zahradu jeho rodičů, našli dědu Tomáše a Frantu Osiku, jak mydlí na antukovém kurtu volejbal. Hráli jeden proti jednomu, řvali u toho jako paviáni, hádali se, vztekali a nově příchozí sotva pozdravili. Onen antukový kurt si děda Tomáš před lety prosadil se slovy když ty máš všude kytky, angrešt a kdoví co ještě za plevel, já si postavím hřiště, abych si občas mohl s kamarády pinknout. Byl to jeden z mála příkladů v jejich dlouholetém manželství, kdy se děda babičce úspěšně vzepřel a prosadil si svou.

Byl na to také náležitě hrdý.

Zatímco dědové se potýkali s mičudou, babičky byly zavřené v domě v kuchyni a přes veškerou počáteční snahu o smír se teď hádaly jako dvě lvice, co dát na tác, co patří na talíř, jak se nejlépe krájí maso, zdali se buřty připravují tak či onak a jestli má být salát se zálivkou, nebo bez.

Jediný, kdo raději na nic nesáhl, byl děda Miloš, který nepomáhal proto, že na návštěvě má člověk jíst a pít, rozhodně ale ne pracovat. Seděl sám, stranou, protože ženské v domě ho nezajímaly a ti dva blázniví pinkálisti na kurtu ještě méně. Kučera byl sice k ničemu, jedno se mu ale muselo připsat k dobru: mít pípu a sud přímo v garáži, to byl učiněný majstrštyk. Děda

122

Miloš si průběžně doplňoval hladinku ležáku a byl rád, že po něm nikdo nic nechce. Ani krájet salám, ani hrát volejbal.

Líba políbila tátu na tvář, pozdravila oba hráče na antukovém kurtu, ti jí však nevěnovali žádnou pozornost, načež vešla do domu a roztrhla od sebe babičky těsně předtím, než do sebe zabodly kuchyňské nože kvůli rozdílným názorům na výzdobu venkovního stolu, což nakonec maminka komentovala slovy běžte si dát v klidu víno a já už se o všechno postarám.

I díky jejímu zásahu všechno dobře dopadlo, chlapi na chvíli přerušili hraní volejbalu, babičky našly společné téma, které je usmířilo, dědovi Milošovi chutnalo pivo a Přemek zamilovaně hleděl na svoji ženu, která všem doplňovala jídlo a dolévala pití, takže se z toho vyklubal vlastně docela hezký večer. Skoro to už vypadalo, že se tentokrát rodinná sešlost obejde bez zvláštních extempore, nakonec ale všechno zkazila jedna nevinná věta.

Domluvili jsme se tady s Frantou, že začneme v oddílu trénovat děti, oznámil děda Tomáš překvapenému auditoriu, načež se babička Hana okamžitě urazila, že jí neřekl nic předem.

Vy dva? podivil se Přemek. A proč?

Protože až tvůj syn vyroste, tak si ho s Frantou chceme vzít do rukou, aby z něj vyrostl hráč pro národní tým! odpověděl mu děda Tomáš, jako by to snad bylo nad slunce jasné.

Na to je snad ještě spousta času, nemyslíte? zakroutila maminka hlavou.

To se může zdát! zvedl Franta varovně ukazováček do vzduchu. Ale s průpravou se musí začít včas, aby se nic nezanedbalo. To není jen tak!

123

Nechcete doufám toho kluka vláčet po antuce ještě v plínkách! odložil děda Miloš půllitr s pivem. A když už jsme u toho, jak se kluk vlastně bude jmenovat? obrátil se na nastávající rodiče.

Ten kluk se bude jmenovat Tereza, protože to bude holka! odvětila lakonicky maminka.

Znal jsem jednu Terezu, občas jsem ji… no však víte, mávl Franta Osika rukou. Byla hrozně tupá a protivná!

Já bych dceři jméno Tereza za žádných okolností nedával, kroutil hlavou.

Navíc Terezy bývají často zrzavý, přidal se děda Miloš s jednou ze svých mnoha životních teorií, kterým nikdo nerozuměl a evidentně se nezakládaly na žádných faktech.

Já myslím, že debata o Terezách je úplně zbytečná, vložil se do toho děda Tomáš. Uznejte sami, že je nesmysl, aby vnuk dostal holčičí jméno! Navíc, jak už jsem řekl, kluk to být musí, abychom z něj udělali volejbalistu!

Jako že holky nesmějí hrát volejbal? zeptala se ho maminka Líba a děda Tomáš se ošil, protože tuhle debatu spolu v poslední době vedli několikrát a pokaždé to skončilo hádkou.

Nemůžete toho nechat? zeptala se babička Andula.

Už ani slovo o tom pitomém volejbale, Tomáši! podpořila ji babička Hana. Všechno ale bylo marné, neboť semínko sváru bylo zaseto.

Znám dost holek, co by nad chlapama vyhrály, abys věděl, vmetla dědovi do tváře maminka a on se jen nahlas a ironicky rozesmál, k čemuž se přidal i Franta Osika, zatímco děda Miloš řekl vždyť je to jedno, hlavně aby nedošlo pivo.

V těch vašich pitomých deblech, což byla speciální hra dvou proti dvěma, bych vás s Přemkem porazila

124

Oni dva po sobě šlehli pohledem, zatímco tatínek Přemek se doopravdy vyděsil, děda Miloš řekl, že se asi všichni, včetně jeho dcery, zbláznili a babička Hana pohrozila dědovi Tomášovi jestli na to hřiště jen vkročíš, tak se s tebou rozvedu. Na tom dědu Tomáše nejvíce štvalo, že by to stejně neudělala, protože kdyby jo, byl by na kurtu na to tata. Nakonec jen mávl rukou, svěsil ramena a zadíval se raději do plápolajícího ohně.

Myslela jsem si, že budeš mít strach, řekla si maminka jakoby pro sebe, ale dost nahlas na to, aby děda Tomáš vstal ze špalku, vyhrnul si rukávy a pronesl hrajeme do deseti bodů, beze ztrát, ať se to jednou provždy rozsoudí!

Děda Miloš se přestal starat o pivo, Přemek schoval hlavu do dlaní, obě babičky křičely, Franta Osika konstatoval mladý si můžou vzít první podání a děda

Tomáš pokrčil rameny a prohlásil, že ho Líba vyprovokovala.

Já hrát nejdu! oznámil rezolutně tatínek, na což maminka odpověděla ty dva dědky porazím klidně sama, takže se tatínek rychle zvedl, protože tady už šlo vážně o život.

Nechceš dělat rozhodčího? zeptal se Franta dědy Miloše, ten mu řekl vy jste se vážně úplně posrali a odešel si do garáže pro další pivo, aby se na to nemusel dívat.

Maminka vlezla na kurt, sotva se vlekla, patou udělala čáru do antuky a řekla potud se hraje, rozcvičovat se raději nebudu, na vás dva to ostatně ani není třeba, tatínek si prosadil pravidlo, že se nesmí smečovat, protože si nenechá zabít ženu, a děda Tomáš odvětil, že je porazí i bez smečování!

125 i v tomhle stavu, vysmála se maminka dědovi Tomášovi s Frantou přímo do obličeje.

A tak tatínek zahájil zápas. Franta Osika ale neuměl hrát volejbal bez smečování, takže se stalo, že mladí záhy vedli jedna nula. Děda Tomáš si posměšně odfrkl, ale hned nato zvýšil jeho syn na dva nula.

Pak sice dali bod staří, protože maminka se na hřišti téměř nemohla pohybovat, vzápětí však Franta zkazil podání a bylo to tři ku jedné. A než se stačili staří vzpamatovat, už měli tatínek s maminkou další bod na kontě.

V tu chvíli se děda Tomáš s Frantou Osikou začali na hřišti hádat jako psi, což ostatně dělali celý společný volejbalový život, tatínek zvýšil na pět jedna a děda Tomáš se doopravdy naštval.

To, co se stalo pak, neuměl zpětně nikdo pořádně popsat, míč zkrátka letěl na stranu starých, děda Tomáš dostal od Franty krásnou nahrávku, a tak vyskočil, jak nejvýše dokázal, a rozhodl se vší silou zasmečovat.

Už byl ve vzduchu, když si uvědomil, že je to vlastně proti pravidlům a proti přírodě, na poslední chvíli chtěl ruku zatáhnout, ale to není jen tak, když něco děláte celý život a máte to pod kůží, zkrátka a dobře děda Tomáš dal do míče největší ránu, jaké byl schopen, chtěl se trefit do poloviny hřiště, kde byl Přemek, to se mu však nepodařilo a ránou jako za dob své největší slávy sestřelil maminku Líbu přímo do hlavy.

Ta spadla na záda, rozplácla se jako žába, tatínek řval tys mi zabil ženu, Franta Osika konstatoval teď je to už jen pět ku dvěma, děda Tomáš začal periferně sledovat, odkud se přiřítí babička Hana s rozvodovými papíry, děda Miloš se vztekal, že si kvůli těm pitomcům rozlil pivo, a jediná babička Andula běžela zachraňovat nenarozené dítě a jeho matku.

126

Sanitku! Volejte sanitku! řvala, zatímco se maminka opřela o lokty a pozorovala louži, která se kolem jejího klína začala rozlévat po antuce.

Co to propánajána je? vytřeštil tatínek oči.

Praskla mi voda! Asi budu rodit!

KAPITOLA 4

NA SVĚTĚ

Maminka se krátce po ráně do hlavy, kterou inkasovala od dědy Tomáše, zcela vzpamatovala. Zase tak velká pecka to nebyla, řekla zčásti proto, aby všechny uklidnila, a zčásti proto, aby se dědy pokud možno dotkla. Sanitku nevolejte, napila se vody, kterou jí podali. Do porodnice mě může odvézt táta, podívala se na dědu Miloše.

Vždyť tady od rána nasává jako duha, zakroutil hlavou děda Tomáš. Odvezu tě já!

Ty? Ty se k mé dceři radši ani nepřibližuj, není to tak dlouho, cos ji málem zabil míčem! I s tím nenarozeným dítětem! pustil se do něj děda Miloš.

Já svoji ženu, když dovolíte, odvezu sám, přihlásil se tatínek o svou manželskou povinnost, přičemž mu děda

Tomáš řekl, že mu v žádném případě nesvěří auto, a děda Miloš doplnil, že ani on dceru.

Klid, sanitka už je na cestě, uklidnila je babička Andula a dál se věnovala dceři.

Myslím, že jsme ten zápas vyhráli kontumačně, zadíval se Franta Osika na osiřelý kurt a nastavil dědovi Tomášovi dlaň k plácnutí. Ten jen nevěřícně zakroutil hlavou, protože tohle už bylo moc i na něj.

O pár minut později uslyšeli houkání sanitky. Před bránou na zahradu z ní vyskočili titíž saniťáci, kteří už

Líbu jednou zachraňovali, což si evidentně pamatovali, protože první z nich řekl to je ta poblitá učitelka ze školy, zatímco druhý dodal doufám, že tentokrát nesimuluje…

Že jsem se neodvezla sama, povzdechla si maminka, odmítla nosítka a pomalu odkráčela k vozu.

Babička Hana přiběhla s narychlo sbalenou taškou, původně chtěla pro věci poslat dědu Tomáše, ale bála se, že by do porodnice sbalil tak maximálně volejbalový míč a namísto pyžama svůj dres. Vrazila tašku Přemkovi a ten nastoupil za svou ženou do sanity, aby ji doprovodil do porodnice.

Tatínek byl z toho všeho, co se právě teď odehrávalo, snad víc nervózní než maminka, vůbec netušil, co má dělat a jak může být v téhle situaci užitečný, nebo aspoň jak to udělat, aby nepřekážel víc, než je nezbytně nutné.

Doktor v nemocnici, který je přijímal, se představil jako Baran a mluvil slovensky, což nevzbuzovalo zrovna nejlepší dojem. Ne že by snad měli tatínek s maminkou něco proti Slovákům, přesto by ale byli raději, kdyby mě rodil český doktor, protože před vším, co přicházelo z východu, se oba měli z podstaty na pozoru.

Tatínek si nemohl pomoct, ale od jisté doby mu každý Slovák připomínal prezidenta Husáka. Dajtě mamičku na hekáreň, poručil tenhle Husák sestře a tatínkovi se z výrazu hekáreň chtělo poprvé trochu omdlít.

Podruhé se mu chtělo omdlít kvůli zvukům, které se z té místnosti s divným názvem linuly. Speciálně jedna nastávající maminka předváděla něco, co mělo stejně blízko k maďarskému lidovému tanci jako k cikánské opeře, zkrátka kombinaci řevu v celé tónině a škubání těla jako při záchvatu padoucnice.

Prestaňtě tu kričať, alebo vám jednu flákněm! obořil se doktor Baran na pacientku a šla z něj taková hrůza,

129

že konečně přestal tatínkovi připomínat neškodného staříka Husáka.

Maminka byla stále ještě na hekárně, když se do špitálu přiřítili dědové a babičky. Franta Osika výjimečně chyběl, neboť se jim nevešel do taxíku a v kufru jej řidič odmítal převézt, přestože mu Franta vysvětloval, že v kufru už jel vožralej z tolika večírků, že by se toho ani nedopočítal!

Celá rodina pak čekala na chodbě, dědové chodili nervózně kouřit před nemocnici, babičky koukaly z okna a tvářily se ustaraně a tatínek si přesedl na druhý konec chodby, aby neslyšel zvuky z hekárny a měl to blízko na sesternu, kdyby se mu zase chtělo omdlít.

Uplynuly dvě dlouhé hodiny a pořád se nedělo nic.

Miminku se ještě nechce na svět, hlásila sestřička s úsměvem a mně se doopravdy nechtělo, protože to všechno, co se tam venku odehrávalo, mi přišlo tak bláznivé a nebezpečné, že jsem se rozhodl si na příchod do života ještě chvíli počkat.

A tak zatímco se doktoři snažili vyvolat porod pomocí injekcí a kdoví čím vším ještě, já jsem vzdoroval a sváděl svůj první lítý souboj s pozemským světem, na který jsem se pomalu, ale jistě chystal.

Maminka řvala jako raněná, tatínek měl strach, že mu doktor Husák, nebo jak se ten chlap jmenoval, vraždí ženu a děda Miloš se rozčiloval. Vy tomu dítěti neumíte nařídit, aby se prostě narodilo? obořil se na doktora.

Tohle není fabrika, Šimku! zakroutila babička Andula hlavou a děda Tomáš konstatoval už to trvá déle než pětisetový zápas.

Choďte domů, tuna nejste nič platní, vyzýval je doktor Husák, Baran, nebo jak se vlastně jmenoval, zvláštní čechoslovenskou hatmatilkou.

130

Nakonec ho částečně poslechli a rozdělili se, babičky ještě chvíli zůstaly, stejně by nevydržely sedět doma, zatímco chlapi se šli uklidnit do hospody Chaloupka, neboť, jak prohlásil děda Tomáš, Franta Osika určitě netrpělivě čeká na informace.

Ani pivo jim ale ten večer nechutnalo, protože když je člověk nervózní, nemá náladu na nic, ani na pití. Brzy se tedy vydali domů, kde už na ně čekaly babičky, a společně pak seděli u televizí a žhavili telefony, až je spojovatelka v nemocnici napomenula neblokujte nám pořád linku, jakmile se dítě narodí, tak vám zavoláme, načež dědové usnuli a babičky nad nimi skoro celou noc lamentovaly jak můžeš spát, když se dějí takové věci.

Tatínek zatím zůstával v porodnici, schoulený se snažil usnout na tvrdé lavici na chodbě a babička Hana byla na svého syna pyšná, že je mnohem citlivější než děda Tomáš, který se, když sama rodila, nestačil včas vrátit ze Zlína, kam odjel s družstvem na utkání.

Ráno dědové odešli do práce a babička Andula napochodovala zpátky do nemocnice, zatímco babička Hana slíbila, že ji tam po obědě vystřídá. Tatínka Přemka chtěly poslat domů, ten se však nedal odbýt, v nemocniční lékárně si koupil kartáček na zuby a dál čekal na chodbě jako věrný pes.

Pořád nic, soudruhu náměstku? hnal se k dědovi referent Houžvička, jako by šlo o život, což vlastně v přeneseném slova smyslu doopravdy šlo.

Myslíš si, Houžvičko, že kdyby se mi narodilo vnouče, byl bych teď tady? seřval ho děda Miloš, aby se mu alespoň trochu ulevilo.

No, to nevím, zakoktal Houžvička.

Nebyl, sjel ho děda. A teď si jdi po své práci!

131

A tak Houžvička šel, lomcoval jím vztek a taky přesvědčení, že si to jednou s tímhle nadutým, protivným náměstkem vyřídí, jak se sluší a patří.

Ani na dílně se toho dne, kdy se očekával můj příchod na svět, zrovna nepřetrhli. Děda Tomáš nadskočil rozčilením pokaždé, když se ozvaly čísi kroky, s nadějí, že dotyčný konečně přináší dobrou zprávu. Když se pak ukázalo, že jde jen o dělníka pochodujícího kamsi s výkresem či technika hledajícího vedoucího výroby, sklonil se děda znovu zklamaně nad svou prací.

Ostatní chlapi na dědově pracovišti se mého narození také nemohli dočkat, neboť to nabízelo krásnou příležitost otevřít si flašku v pracovní době. Nakonec ji jako první otevřel Franta Osika, který konstatoval kluk stejně nepozná, že jsme ho zapíjeli dřív, než se narodil, tak o co jde. Děda Tomáš mu však láhev sebral z ruky, neboť, jak řekl, zapíjet dítě dřív, než se narodí, to přináší smůlu, a ještě by se nám kvůli tomu doopravdy mohla narodit holka.

Krátce po polední pauze, když se děda Tomáš zrovna konečně ponořil do pořádné práce, se rozletěly dveře dílny, do nich se navalil náměstek Šimek, oči mu zářily a tváře plály, usmíval se a na všechny strany a křičel já mám vnuka, hurá! Já mám vnuka! Tři kila třicet, padesát čtyři centimetrů, je to macek po mně! Hurá!

Děda Tomáš odhodil kladivo, div že někoho nezabil, skočil na Frantu Osiku, jako by byl doopravdy osika, a ne jeho kamarád Franta, dal mu pusu na tvář, dojetím se mu zaleskly oči a hrdě prohlásil dokázali jsme to, Franto, budeme mít kluka – reprezentanta!

Radost neměli jen dědové, ale celá dílna, neboť teď už se mohlo začít legálně chlastat, což odšpuntoval sám náměstek Šimek, který si s každým potřásal rukou a při-

132

A tak se stroje zastavily, pilo se a zpívalo, náměstek si dokonce sundal sako a kravatu, což na dílně ještě nikdy v životě neudělal, a po mnoha letech se na chvíli cítil mezi dělníky dobře, nikdo ho za zády nepomlouval, s nikým se nehádal, skoro by se mu chtělo říct, že je to vlastně docela dobrá banda chlapíků. Objevil se i Houžvička, gratuloval dědovi v předklonu tak hlubokém, že už to byla téměř gymnastika, ale děda se na něho pro tentokrát nezlobil, protože dnešní den mu nemohl zkazit ani tenhle úřední blb.

Ředitelovi Jungovi se podobné trachtace na pracovišti nelíbily, byl přeci jen ze staré školy. Zároveň ale věděl, že lid potřebuje chléb a hry, proto byl ochoten čas od času přimhouřit oči, zvlášť když šlo o narození náměstkova vnuka. Těsně před odchodem z fabriky se zastavil na dílně a vyhledal dědu Miloše, aby mu ještě jednou poblahopřál a také připomněl něco důležitého.

Hlavně ať se tady nikomu nic nestane, rozhlédl se ředitel kolem. A ty mi za to, soudruhu Šimku, ručíš! Stiskl dědovi ruku pevněji než normálně, aby dal najevo, že svá slova myslí vážně.

Děda Miloš to svatosvatě slíbil, jazyk se mu však u toho pletl tak moc, že to byl slib od počátku nedůvěryhodný a ředitel, který dobře věděl, kolik uhodilo, si jen přál, aby se skutečně nic nestalo, v zájmu svém i v zájmu náměstka Šimka.

133 píjel na vnukovo zdraví. Nakonec se náměstek probil až k dědovi Tomášovi, oba se objali a děda Tomáš prohlásil kdo by to byl řekl, že my dva, vždyť víš… A děda Miloš se usmál co jsme si, to jsme si, rodina musí držet při sobě, čímž dal najevo, že Tomášovi odpouští, že mu téměř zabil dceru.

Štěstí však často sedá na ty, kteří si ho příliš nezaslouží, a tak skutečně všichni přežili pijatiku bez úhony, přestože někteří měli namále. Frézař Ferenc spadl ze schodů, naštěstí tak šikovně, že se jen potloukl, nic si nezlomil, elektrikář Koška se píchl drátem těsně vedle oka, takže měl sice krvavý šrám, ale viděl, zatímco lakýrník Pražák usnul zmožen láhví myslivce na záchodě, nikoli na svém pracovišti, a tak se naštěstí neotrávil zplodinami z barev, které zapomněl zavřít.

Když ale soustružníka Krutinu, doyena celé dílny, který byl tak ožralý, že začal mluvit německy, neboť jeho maminka byla původem Němka, téměř namotal jeho vlastní soustruh, který měl kdoví proč spuštěný, musel děda Miloš chtě nechtě zasáhnout.

Tak, pánové, pomalu to tady rozpustíme a půjdeme domů, zavelel a v tom okamžiku se pro všechny stal zase tím protivným náměstkem Gottwaldem, který zkazí každou zábavu.

Dělníci se pomalu motali z fabriky, zatímco děda Miloš zavolal z kanceláře domů, pak objednal taxi, naložil dědu Tomáše a Frantu Osiku, který se zase cpal do kufru, a cestou vyzvedl babičku Andulu. Potom však zjistil, že babička Hana se už do vozu nevejde.

Myslím, že to nevadí, mávl rukou děda Tomáš, ale Miloš řekl neblbni, budeš mít průser, objednal druhý vůz a minikolona se rozjela k nemocnici.

Na chodbě na porodním oddělení se setkali s Přemkem, který už dva dny nespal a vypadal ještě podstatně hůř než obvykle. Děda Tomáš ho objal, což téměř nikdy nedělal, a pak upozornil babičku Hanu buď od té dobroty a nešišlej na mého vnuka, až ho poprvé uvidíš.

Nato se vyjádřil děda Miloš s připomínkou k babičce

Andule bylo dobré, aby ses okamžitě po vstupu do pokoje

134

Nemůžete toho nechat alespoň jednou, napomenul je tatínek, něžně zaklepal na dveře a všichni společně vstoupili dovnitř.

Franta Osika, který se nikdy ničeho nebál, už u toho nebyl, dostal nečekaně strach, protože toho na něj bylo moc, všechny ty emoce, dítě, matka, nemocnice, bílé pláště, prostě čurbes. A tak se rozloučil, prohlásil budu raději čekat na základně, tedy v hospodě, a pak z nemocnice utekl jako malý kluk.

Ostatní už mu v té chvíli nevěnovali pozornost, neboť byli fascinováni tím malým uzlíčkem, který tam ležel vedle své maminky a tiše oddechoval, tedy mnou. Babičky a dědečkové netušili, jak vyčerpaný právě jsem, neboť můj první zážitek na tomhle světě spočíval v tom, že mi slovenský doktor cosi odstřihl z těla a pak mě pleskl vší silou před zadek, načež jsem začal řvát jak na lesy a on se konečně zatvářil spokojeně.

Já jsem to pochopil tak, že mám řvát co nejvíc a raději pořád, když se to ostatním tolik líbí, a tak jsem ječel, dokud mě to úplně nevyčerpalo, a moc jsem nechápal, proč se najednou všichni diví co mi je, že pořád pláču. Tak jsem přišel na to, že tihle dospělí vlastně nevědí, co doopravdy chtějí, a že to s nimi na světě nebude vůbec jednoduché.

Teď jsem tedy ležel u své maminky, která měla unavené oči, ale pro mě byla nevýslovně krásná a usmívala se tak hezky, že jsem si byl jist, že to nikdy nikdo nedokáže stejně jako ona. Otočil jsem zmuchlanou hlavičku směrem k těm novým lidem, co se nahrnuli do místnosti, a pozorně jsem si je prohlédl.

135 nerozbrečela jako želva. Babičky jim odsekly starejte se laskavě o sebe a moc se nad miminko nenaklánějte, táhne to z vás jako ze sudu.

Tatínka už jsem znal, byl to roztomilý člověk, který omdlel, když mě poprvé uviděl, a já jsem pochopil, že v naší rodině bude mít více mužských vlastností maminka. Tatínek byl ale jistě hodný člověk, neboť když mě zelenobílý v obličeji choval, ustavičně u toho plakal, kroutil hlavou a opakoval to není možný, tohle snad doopravdy není možný…

Za tatínkem se vecpal do místnosti tlustý děda s moudrým obličejem, naducanými tvářemi a takovou zvláštní jiskrou v oku. Koukala z ní trochu radost ze života a trochu lumpárna, kterou by od něj člověk mohl očekávat. Z toho, jak ostatní odstrčil, aby mě viděl první, jsem rychle pochopil, že tenhle děda je zvyklý být v životě velitel.

Ty kluku jeden! spráskl ruce a po tvářích se mu koulely slzy jako hrachy, což komentovala babička, která k němu patřila, slovy nebreč, Šimku, načež se sama rozplakala. No jo, náš děda, koukala se střídavě na mě a na něj, to jsou samé hromy a blesky, ale přitom citlivá duše, uvědomila si v tu chvíli, proč ho má vlastně ráda, a pak už se konečně naklonila nade mě.

První, co mě zaujalo, byly velké kulaté náušnice, které se jí houpaly na uších. Okamžitě jsem byl těmi cetkami fascinován a bylo mi jasné, že tahle babička bude jistě zábavná, extravagantní a za všech okolností svá.

Za babičkou číslo jedna a dědou číslo jedna byli však ještě babička a děda číslo dvě, kteří se teď drali kupředu, aby si mě také zblízka prohlédli. Druhý děda byl vysoký, šlachovitý, měl orlí nos a kudrnaté vlasy stejně černé jako pronikavé malé oči. Těma na mě přátelsky koukal, prohlížel si kdoví proč mé ruce a šišlal na mě jši hežký chlapeček, budeš určitě šikovný a užijeme ši špolu hodně šrandy!

136

Proč na něj šišláš? zeptala se ho babička, aby hned nato začala šišlat taky. Tvářila se na mě, jako by se můj příchod na svět stal středobodem jejího vesmíru a nic dalšího na světě od téhle chvíle neexistovalo, což byla vlastně tak trochu pravda, jak jsem měl zjistit později.

Babička na sobě měla pestré šaty a vypadala, že by se víc než sem hodila do opery. Prsty na rukou jí zdobilo několik zlatých prstýnků a na krku se houpal stříbrný řetízek, který mě zaujal stejně jako ty velké kulaté náušnice druhé babičky.

Takový krásný kluk, rozplýval se teď nade mnou děda Miloš. To bude jednou ekonom! Co ekonom, to bude vědec, hlava, kapacita!

Podívej se na ty ruce, odstrčil ho děda Tomáš, vzal mě za mou miniaturní ručičku a doplnil podle těchhle rukou se dá jasně poznat, že to bude volejbalista, i když bylo jasné, že podle těchhle rukou se zatím nedá poznat vůbec nic.

To je úplně jedno, čím bude, zasnila se babička Hana, která si ze všeho nejvíc přála, abych byl jejím mazlíčkem. Hlavně aby byl šťastný! Čímž myslela především na své vlastní štěstí.

A jaké jsi mu tedy nakonec vybrala jméno? podívala se babička Andula na maminku.

V té chvíli se v místnosti rozhostilo hrobové ticho, neboť na tuhle informaci všichni netrpělivě čekali. Od okamžiku, kdy jsem se narodil, přemýšleli oba dědové, jaké jméno by pro jejich vysněného vnuka bylo ideální.

Děda Miloš chtěl Vladimíra, Alexandra, Rudolfa nebo nějaké podobné jméno, které by se hodilo k budoucímu stranickému kádrovi.

Děda Tomáš si přál Josefa, Pavla, Bohumila, zkrátka jméno hodné budoucího volejbalového reprezentanta země.

137

Bude to Petr. Péťa, prohlásila maminka a hezky se na mě usmála. A já jsem se poprvé také lehce usmál. Na maminku a na to divné procesí lidí, kteří se odteď měli stát nedílnou součástí mého života, stejně tak jako já toho jejich.

Snad to společně nějak zvládneme, mrkla na mě maminka a já ji chytil za palec.

KAPITOLA 5

SEZNAMOVÁNÍ SE ŽIVOTEM

A tak jsem se začal seznamovat se světem, aniž bych tušil, že přežít všechny jeho nástrahy je disciplína vskutku náročná a poznávaní tajemství života proces vlastně nikdy nekončící. Prvních pár dní jsme s maminkou pobyli v porodnici na oddělení, kde vládl pevnou rukou ten protivný slovenský Husák, co mi hned při vstupu do života ufikl kus těla. Byla to tam pro mě učiněná hrůza.

Na chodbách i na pokojích v jednom kuse řvaly ostatní děti, a když řvaly děti, tak jsem řval v jednom kuse taky, přeci nezůstanu pozadu, říkal jsem si, když brečí všichni, asi to tak má být.

Nejvíc jsem ale řval ve chvílích, když na náš pokoj přišel slovenský doktor, marná sláva, upicnutý kus těla a ránu obrovskou lékařskou tlapou do mého novorozeneckého zadku jsem zkrátka z paměti vytěsnit nedokázal.

Tatínek za námi do porodnice chodil každý den, maminka mu říkala, jak je pohublý, a on se na nás díval jako na obrázek, střídavě na ni a na mě. Také babičky docházely, jak jen to šlo. Zato dědové se objevili jen jednou, co by taky chlapi dělali v porodnici, a jako bonus s sebou přivedli kamaráda. Ten vysoký a statný chlap, kterému říkali Franta, se naklonil do postýlky, pozorně

Maminka se urazila, děda Tomáš pravil je to vůl, zatímco já jsem jednou provždy zjistil, že tenhle strejda je divnej patron a není s ním lehké pořízení.

A pak jednoho dne konečně přišel slovenský doktor, co řeže a bije děti, řekl mamince možete ísť domou a maminka byla ráda, že bude konečně v pohodlí vlastního bytu, taky tatínek byl rád, že nás bude mít u sebe, a úplně nejraději jsem byl já, že budu pryč od slovenského řezníka i věčně ubrečených dětí.

Tatínek si nás přišel vyzvednout, popadl velkou koženou tašku, láhev minerální vody a pytlík s ovocem, zatímco maminka popadla mě, načež jsme konečně vyrazili.

Ať ti to neupadne, varovala maminka tatínka na schodech a on jí řekl neboj, načež se mu vzácné mandarinky rozkutálely po nemocnici a tatínek za nimi běžel, až mu popadal zbytek věcí, a já jsem pochopil, že s mými rodiči bude na světě zábava.

Tatínek si nás opatrně naložil do auta a ještě o něco opatrněji odvážel domů, takže si maminka potichu posteskla, že tam snad ani do večera nedojedeme. Já jsem její povzdechnutí slyšel, ale tempo jízdy mi vyhovovalo, neboť se při něm krásně klimbalo.

Před domem jsme vystoupili z vozu a v tom okamžiku se k nám seběhlo hejno podivných osob, kterým maminka s tatínkem říkali sousedé. Všichni tihle lidé se na mě okamžitě vrhli, ne však zákeřně a záludně jako slovenský doktor, ale přesně naopak.

Ten je ale krásnej! Teda ten se vám povedl! Ňuňuňu, miláčku! překřikovali se jeden přes druhého a civěli mi do zavinovačky. Ňo ti si ale rožtomilej chlapešek, prodra-

140 si mě prohlédl a pak konstatoval je šíleně ošklivej, takhle snad ani dítě zmačkaný být nemůže.

Na konci fronty zvědavých a veskrze milých sousedů stála jedna zachmuřená, zgruntu protivná tvář, která patřila domovní důvěrnici. Maminka jí řekla dobrý den, milá paní Švarcová, i když ta osoba milá ani trochu nebyla.

Kolikrát vám mám opakovat, že jsem SOUDRUŽKA Švarcová a žádná paní! napomenula maminku a pak si prohlédla mě. Doufám, že to mimino nebude příliš rušit ostatní majitele bytů, řekla dost opovržlivě. A to mě vážně naštvala! Maminka jí sice slíbila bude hodný, kdyby se ale zeptala na názor mě, což samozřejmě nebylo možné, pověděl bych jí, že téhle babě pěkně zatopím.

Nahoře v našem bytě, který se mi zdál oproti nemocnici trochu staromódní, jsem měl svou malou postýlku, kam mě večer uložili. Jak jsem tak osamocen ležel, přemýšlel jsem, čím si zkrátím dlouhou chvíli, a tu jsem si vzpomněl na jedovatou důvěrnici Švarcovou a pustil jsem se do pomsty.

Celou noc jsem křičel tak, jak mi jen mé miminkovské hlasivky dovolily, řval jsem, ječel, pištěl a doufal, že můj hysterický tyátr slyší celý barák, hlavně jsem však doufal, že jej slyší důvěrnice Švarcová. Protože jsem si tím ale nebyl úplně jistý, řval jsem pro jistotu celou noc a zmožen tím heroickým výkonem jsem usnul až nad ránem.

Problém byl v tom, že jsem díky tomu prospal celý následující den, a když jsem se večer vzbudil strašli-

141 la se úplně dopředu babka s vousama, asi taky sousedka, a já v tu chvíli poznal, že být středem pozornosti je ta nejúžasnější a nejpříjemnější věc na světě. Možná by se mi to tak moc nezamlouvalo, kdybych si v té chvíli dokázal představit, kolik nesnází mi tahle touha vyčnívat jednou v životě přichystá.

Tak se to opakovalo celé čtyři dny, což mělo za následek, že jsem si hned na začátku svého života zcela přehodil biorytmus, ve dne jsem spal a v noci řval, z čehož jsem byl dost vyčerpaný, ale s tím, jak zničení a zoufalí byli moji rodiče, se to nedalo srovnat ani v nejmenším.

A tak jsem dál celé noci řval, maminka měla tmavé kruhy pod očima, tatínek jednou ráno, když se chystal do práce, usnul na schodech při obouvání a důvěrnice Švarcová běhala po baráku a křičela to snad není možný, s touhle rodinou jsou pořád jenom samý problémy!

Děda Miloš jednou při návštěvě zaslechl její litanie a řekl aby se ta baba plesnivá neposrala, načež ho maminka ostře napomenula nemluv takhle před ním, čímž myslela mě, nebo si to zapamatuje a děda ji uklidňoval tohle dítě si nic nezapamatuje, vždyť umí jen řvát a dělat bordel.

Každý den se mnou někdo z rodiny chodil také ven, na procházku s kočárem. O takové výlety se všichni doslova prali, až na maminku, která nás vždycky rychle vyhodila ze dveří se slovy konečně budu mít alespoň malinkou chvíli pro sebe.

Tatínek mě vozil po parku s hlavou hrdě vztyčenou, což u něj byla věc takřka nevídaná, neboť jindy většinou chodil s pohledem zabořeným do země. Tlačil před sebou kočár, usmíval se na všechny strany a přijímal gratulace k potomkovi, tedy ke mně.

142 vým hladem, zachvátila mě panika, že jsem se Švarcové a celému domu příliš nepomstil, neboť jsem jim svým spánkem dopřál celodenní klid. A tak jsem se od maminky nechal nakojit a pak zase spustil. Celou následující noc jsem vřískal jako siréna a vydrželo mi to znovu až do rozednění.

Také dědové se naparovali a kráčeli se mnou v kočárku jako faraoni, otáčeli se za mladými ženskými a chlubili se chlapům z práce či volejbalu. Babičky jim ježdění s kočárem rády přenechávaly, byl to ostatně svátek, když dědové vyrazili z domu jinam než do práce, na hřiště nebo do hospody.

Což o to, oni by mě dědové rádi vzali i do té putyky, pochlubit se a chvíli posedět, měli to však od všech žen v rodině přísně zakázané a k porušení tohoto zákazu je nezlomil ani Franta Osika, který často říkal když si dáme dvě rychlá v Chaloupce, budou ženské vědět hovno.

To já nebudu riskovat, kroutil děda Tomáš hlavou a odvážel mě rychle pryč. Moje Hanka má uši jako netopýr a sluch jako rys, té nic neuteče! mával rukou a bral do zaječích.

Jedinou vadou každodenních procházek byl kočár samotný. Byl totiž skládací. Nikomu se nechtělo vláčet se s tím krámem po schodech paneláku den co den tam a zase zpátky. Zkusili to jen párkrát, důvěrnice Švarcová na ně ale křičela, že si snad dělají legraci, a jestli chtějí omlátit všechny rohy na schodišti, tak ať s tím pokračují. Tatínek se jí nešikovně zeptal co máme tedy podle vás dělat, ona na to celá zbrunátněla a zařvala od čeho máme dole kočárkárnu, ty chytrej, což byla v konečném důsledku pravda.

Od té chvíle se kočárek po každé procházce rozložil a uložil do police, protože právě tam na něj dle Švarcové bylo vhodné místo, aby se pak další den dával zase složitě dohromady.

Hrom aby do toho praštil, láteřil jinak klidný tatínek, který se s kočárem pral ze všech nejvíc.

Hrom seš ty, ale do police, kroutil nad ním jednou děda Miloš hlavou a prohlásil kdyby měl ten barák pito-

143

mej výtah, nemuseli byste se s tím takhle babrat, načež se na něj tatínek podíval tak, že z něho měl děda Miloš poprvé v životě opravdový strach.

Hlavně to skládej pořádně, abys Péťu někde nevyklopil, strachovala se maminka a tatínek řekl bylo by skvělé, kdybyste mi už konečně všichni vlezli na záda, neboť ho nebavilo být pořád rodinným otloukánkem.

Také během našich procházek s tatínkem se lidé zastavovali, aby mě chválili, obdivovali, různě se pitvořili a šišlali na mě, což mi ani trochu nevadilo, hlavně že jsem byl opět středem pozornosti. Slušelo mi to tak moc, že dokonce i Franta Osika prohlásil už je konečně docela hezkej, což byla pochvala zvláštní, ale vlastně jedna z největších.

Když se někdy během procházky tatínek nebo dědečkové náhodou zapovídali s někým jiným, a můj kočárek přestal být středobodem vesmíru, zjednal jsem si jejich pozornost jednoduše. Stačilo začít plakat. Občas ale ani to nepomohlo. Pak jsem přešel na rafinovanější postup a začal jsem z kočárku vyhazovat na ulici hračky, chrastítko, čepičku, zkrátka co bylo po ruce.

Především děda Miloš neměl s něčím takovým žádné slitování, vyhozené věci si se slovy já ti dám, ty syčáku strkal do kapes, a když jsem na to konto začal hystericky řvát, tlačil kočár zpátky domů, říkal, že se na to může vysrat a pak mě co nejrychleji předal zpátky rodičům.

Rád jsem v kočárku jezdil také na zahradu k babičce a dědovi Kučerovým. Babička Hana mě zaparkovala pod listnatý strom, posadila se na lavičku a houpala se mnou v příjemném rytmu, děda o kus dál mlátil na hřišti do míče nebo cosi opravoval a děsně u toho nadával a kolem se většinou motal Franta Osika a v jednom kuse svým hlubokým hlasem vyprávěl historky.

144

Vždycky jsem v tom příjemném prostředí rychle usnul, což si babička Hana mylně vykládala jako signál, že může přestat houpat. Já jsem ale spal jen tak napůl, aby mi nic neuniklo, a jakmile se kočár přestal pohybovat v pravidelném rytmu tam a sem, otevřel jsem oči, rozhlédl se kolem a začal se hlasitě dožadovat pokračování.

Ten kluk to snad dělá naschvál, kroutila babička hlavou. Přestanu houpat, čekám, nic… Poodejdu kousek, čekám, pořád klid… A jen co dojdu přes celou zahradu až k domu, začne křičet…

To si piš, že to dělám naschvál, říkal jsem si pro sebe. Jakým právem mě tady necháváte samotného a bez povšimnutí?

Občas, když si ode mě moje rodina potřebovala odpočinout a ignorovala veškeré mé žádosti o pozornost, jsem vytáhl ten největší kalibr, jaký jsem měl v záloze. Nebylo to zase tak těžké ani namáhavé a výsledek byl doslova ohromující. Stačilo se zkrátka jen pořádně posrat. Ne jenom tak do plínky, obyčejně, jako to dělají miminka pravidelně. Muselo se to provést šikovně, abych to měl zkrátka všude, v každém případě na nohou, ještě lépe na zádech a ideálně až někde za krkem. Protože uklidit něco takového stálo dospělé nejen sílu, energii a mnoho přemáhání, ale především spoustu času.

V takovém okamžiku jsem se nejméně na dvacet minut stal objektem veškerého zájmu a nevadilo mi ani to, že mi moji nejmilejší s nakrčeným nosem říkali čuně, prase, smraďoch, a děda Miloš dokonce dobytek.

Když mě po takové sabotážní akci celého umyli, převlékli a maminka pro jistotu znovu nakrmila, neboť byla přesvědčená, že ve mně nemohlo zůstat vůbec nic

145

Tatínek se totiž nepouštěl do žádných samostatných akcí a nápadů, jezdil spořádaně po asfaltu v parku, trpělivě sbíral mnou vyházené hračky a ani u toho nenadával. Ten člověk musel mít snad svatou trpělivost. Jediná vada těchhle našich vyjížděk spočívala v tom, že když si tatínek náhodou na chvíli sedl na lavičku, většinou rychle usnul, neboť doma už se pár měsíců pořádně nevyspal.

V létě jsme se často z našich vyjížděk vracívali pozdě, zvlášť když si tatínek na lavičce v parku zdříml déle, než by měl, maminka pak hubovala kde jste byli a tatínek nikdy neprozradil pravý důvod našeho zdržení.

A potom náhle léto vystřídal podzim, což se poznalo tak, že se ochladilo a zkrátily se dny, foukal vítr a všechno kolem bylo krásně barevné. Dospělí sice nadávali, že se v takovém počasí nedá nic kloudného dělat, že léto bylo mnohem lepší, já jsem si však tohle roční období zamiloval, protože stačilo jen koukat na to všechno kolem a nestačit se divit, kolik různých barev je na světě. Jednou jsme si takhle na podzim zase vyrazili, když jsem se předtím doma podělal tak šikovně, že se muselo i vytřít. Tatínek se na procházku nabalil jako pumpa, dokonce i rukavice si vzal, ty mu však překážely při skládání mého kočárku, proto si je zase sundal, lomcoval železnou konstrukcí, funěl a bručel tenhle krám už ani nejde dát dohromady, aby to nakonec zvládl a zpocený po té námaze se mnou konečně vyrazil na naši trasu.

Byli jsme už dost daleko od domova, když si tatínek uvědomil, že rukavice zapomněl v kočárkárně. Chvíli

146 kromě vnitřností, brával mě tatínek na dlouhou projížďku do parku, protože maminka mě pár hodin raději nechtěla ani vidět. Tyhle kakací projížďky, jak jsem si je pojmenoval, jsem měl ze všeho nejraději.

Jel jsem v kočárku sice trochu nakřivo, tatínek ho evidentně špatně složil, což se mu občas stávalo, ale dalo se to vydržet. V parku jsme jako vždy kroužili kolečka, jedno za druhým, tatínkovi začalo být doopravdy chladno, a tak se pokaždé, když jsme míjeli výjezd ven, rozhodoval, zda přidá další okruh, nebo se vrátíme domů.

Ještě musíme dát jedno, drkotal tatínek zuby, to by nám Líba dala, kdybychom se vrátili tak brzy, povídal si sám pro sebe a pokračoval v kroužení. Tak poslední, hlesl zmrzlý jako rampouch při dalším průjezdu, trochu zrychlil, ale potom se mu střetly myšlenky. Myslím, že už to bude stačit, zavelela hlava a rozhodla se jet ven z parku, zatímco ruce pokračovaly ve směru jízdy. Ta chvilková nerozhodnost způsobila, že se kočárek naklonil na dvě kola, což pro změnu plně obnažilo skutečnost, jak nedokonale tatínek kočár toho dne poskládal dohromady.

Otec prudce trhl madlem, aby zachránil situaci, koš, ve kterém jsem ležel, se pohnul a povážlivě naklonil, tatínek řekl do prdele, což bylo zlé znamení, protože běžně sprostá slova vůbec nepoužíval, a pak jsem pod sebou najednou ucítil zvláštní prázdno. Koš letěl k zemi, na kterou záhy tvrdě dopadl, překlopil se na bok a já jsem se z něho vykutálel ven, přímo do spadaného listí.

Tatínek se k smrti vylekal, že je po mně, já jsem se lekl ještě víc, protože s volným pádem střemhlav dolů jsem neměl žádné zkušenosti, a tak jsme oba řvali z plných plic, až se po nás všichni okolo ohlíželi.

Paní, která byla nejblíže, se evidentně lekla podobně jako my, asi tatínkova volání o pomoc, vyděšená upusti-

147 váhal, zda se pro ně vrátit, ale pak si řekl tak strašná zima zase není a rozhodl se pokračovat dál do parku.

Když se psí hlava přiblížila k té mé na pár centimetrů, zavřel jsem oči a trochu zalitoval, že jsem na světě pobyl tak krátkou dobu, neboť to přes všechny útrapy byla vlastně docela zábava. Pes mě však jen oblízl svým dlouhým hrubým jazykem a šel si zase nenuceně po svých. I to ovšem stačilo na to, aby ve mně ta nestvůra vypěstovala děs z veškerých zvířat, který se mě pak měl držet po celý zbytek života. Co se v mládí naučíš…

Psa si ale v téhle chvíli nikdo kromě mě nevšímal.

Tatínek, když se trochu vzpamatoval, mě zdvihl ze země, zvedl do vzduchu a prohlížel si mě, řvoucího stále jako na lesy, jako kdybych byl králík těsně předtím, než mu někdo zatne ránu do vazu.

Uhněte, já jsem doktorka, odstrčila jedna sympatická paní čumily a prodrala se k nám.

Žije? vykřikl hystericky tatínek.

Myslíte si, že by dokázal takhle ječet, kdyby byl mrtvý? prohlédla si ho přísně paní doktorka a zakroutila nechápavě hlavou. Položte ho tady na lavičku, podívám se na něj! poručila.

Tatínek mě opatrně položil a už mu nebyla zima, já jsem pořád křičel a už mi zima byla, neboť mě paní doktorka vybalila ze zavinovačky, ba dokonce mi sáhla ledovou rukou na tělíčko, díky čemuž jsem nabyl definitivní jistotu, že všichni lékaři jsou vlastně tak trochu sadističtí tvorové, a vypěstoval si další fóbii, tentokrát z bílých plášťů. Co jedna taková podzimní procházka všechno nezpůsobí!

148 la psí vodítko a černá uslintaná bestie, samozřejmě ten pes, nikoliv ona dáma, se rozběhla přímo ke mně. Vrtěla sice ocasem, to jsem si ale klidně mohl vykládat jako chuť k jídlu, takže jsem začal vřískat ještě víc. Nebylo mi to však nic platné.

Vypadá v pořádku, konstatovala doktorka z ulice a tatínkovi se ulevilo. Může mít ale vnitřní zranění, doplnila a tatínkovi se přitížilo. Musíte s ním do nemocnice! rozhodla a přitížilo se mně.

Já vás odvezu, nabídl se nějaký iniciativní blbec, znovu mě oblékli a zabalili do zavinovačky a pak jsme s úplně cizím člověkem vyrazili do nemocnice.

V autě bylo krásné teplo, mně už bylo dobře, dokonce jsem přestal plakat, takže pokračovat do špitálu by byla bohapustá zbytečnost. Říct jsem to ale neuměl, a tak jsem se znovu rozeřval tou bezmocí, že když člověk neumí mluvit, s ničím si na světě neporadí.

Bude to dobrý, neboj se, bude to dobrý, uklidňoval mě tatínek.

Bude to dobrý, určitě to bude dobrý, přesvědčoval jsem se v duchu sám.

Když jsme procházeli skleněnými dveřmi nemocnice, už to skoro vypadalo, že tahle malá eskapáda opravdu dobře dopadne. Tatínek mě nesl na ruce a já jsem se zvědavě rozhlížel kolem, už ani stopy po pláči, když se přímo přede mnou zjevil muž v bílém plášti, naše pohledy se střetly a já jsem zase začal hystericky plakat, neboť tím bílým pláštěm nebyl nikdo jiný než doktor vrahoun! Slovák, co mi ušmikl kus těla a pak mi uštědřil největší ránu mého dosavadního života, dokonce větší, než když jsem se v parku vykutálel z kočárku.

Dobrý děň, čo sa stalo? přikročil bílý satan přímo k nám, neboť byl nejen krutý, ale také mimořádně vlezlý.

Tatínek mu překotně povídal něco o pádu, vnitřních zraněních a další nesmysly, bylo mu ale rozumět stejně špatně jako tomu slovenskému felčarovi.

Poďte, odprevadím vás na dětské oddělenie! nabídl se můj kat namísto toho, aby si šel po svých. Já jsem

149

To vám nedaruju! vztekal jsem se a myslel v duchu na všechny, kteří tuhle situaci zavinili. Na tatínka, velkého černého psa, doktorku z parku, chlapa, co nás odvezl, i slovenského řezníka.

První čtyři viníky už jsem naštěstí nepotkal a tatínka jsem nakonec trestat nemusel, to za mě udělala maminka, která s ním několik dní vůbec nemluvila, což bylo nakonec lepší než způsob, jakým s ním komunikoval děda Miloš.

Jste rodina vrahů! říkal tatínkovi posměšně. Nejdřív tvůj otec skoro zabije Líbu při volejbale, a co se mu nepovede na matce, snažíš se ty vykonat na klukovi! Vyklopit ho v parku, to už musíš být doopravdy trouba k pohledání! Ale běda ti, jestli bude kluk blbej! bál se děda, že pád na hlavu bude mít následky a ze mě se nakonec nestane inženýr ekonomie.

Druhý děda, Tomáš, byl v tomto ohledu o poznání klidnější, neboť s rukama, které mě jako volejbalistu jednou měly živit, jsem si při pádu nic neudělal. A jak konstatoval Franta Osika, mrskat se po zemi bude celej život, taková průprava mu nemůže uškodit. Přesto však děda Tomáš směrem k tatínkovi pronesl to snad ani nemůže být můj syn, takový kopyto, načež ho babička Hana zpražila kdyby ses klukovi v mládí víc věnoval, tak to takhle nemuselo dopadnout.

Jediná rozumná mezi nimi se mi zdála babička Andula, která je okřikla nechte toho, mohlo to dopadnout celé mnohem hůř, kluk je v pořádku, a jestli bude blbej, tak se vhledem k tomu, jaké geny dostal do vínku, nebude čemu divit. A na tom, jak museli všichni uznat, něco bylo.

150 pak kvůli němu, přestože mi nic nebylo a cítil jsem se dobře, strávil v nemocnici další tři nekonečné dny mezi záludnými bílými plášti a dětským jekotem.

Nakonec se ale i tahle rodinná bouřka přehnala, nebyla ostatně první ani poslední, na mé kotrmelce v parku se zapomnělo a maminka s tatínkem zase začala mluvit. Jen ven jsme od té doby chodili méně a vždycky s námi maminka pro jistotu někoho poslala.

Zase tolik mi to nevadilo. Jestli jsem totiž měl pocit, že podzim je nejstudenější část roku, bylo to jen proto, že jsem ještě nezažil žádnou zimu. Dočkat jsem se však měl záhy. Krušné hory, na které jsme z oken koukali, pokryla bílá peřina. Má první zima právě přicházela.

KAPITOLA 6

ČERT A MIKULÁŠ

Zima s sebou přinášela pro oba mé dědečky jednu velkou nevýhodu. Bylo méně volejbalu. Na tréninky se chodilo do tělocvičny základní školy, ale na družstvo veteránů zbývalo místo jen ve středu a v pátek pozdě večer, což bylo naprosto nedostačující oproti letním měsícům, kdy se to dalo na kurtech u řeky i na zahradě u dědy Tomáše mydlit od rána do večera, když člověk zrovna nemusel do práce nebo se nedej bože věnovat třeba rodině.

S menším sportovním vytížením u dědů úměrně rostlo něco, čemu babička Andula říkala roupy, zatímco babička Hana to nazývala hovězími nápady. Dědové zkrátka neustále vymýšleli, jak se zabavit, neboť vysedávat v hospodě je kupodivu nebavilo pořád.

Jedno z osvědčených zimních rozptýlení, které provozoval děda Tomáš s Frantou Osikou už dlouhá léta, se jmenovalo čert a Mikuláš. Do těch kostýmů se oblékali, kam jen sahala jejich paměť, a byli tím v celém Ostrově doslova vyhlášení. Zvali si je do mnoha rodin a nejedna generace zdejších dětí vyrostla právě s tímhle pánem v bílém a jeho čertovským pomocníkem. Letošek byl ale pro dědu Tomáše výjimečný. Poprvé totiž měl jít postrašit vlastního vnuka, tedy mě.

Měli bychom vzít taky Miloše, navrhl děda Tomáš a Franta souhlasil. Mohl by jít třeba za anděla, kostým bude ještě někde schovaný.

Zbláznili jste se? zhrozil se děda Miloš, když mu ten nápad přednesli. Já, komunista, přeci nemůžu jít za anděla, rozhazoval rukama, vždyť by to mohl někdo brát jako provokaci, vysvětloval cosi, s čím se dalo celkem souhlasit.

Franta Osika si neodpustil poznámku na komunistech je nejzajímavější, jak se pořád snaží nahánět hrůzu, a přitom jsou nejvíc posraní jeden z druhého, s čímž se dalo souhlasit také.

Děda Miloš je tedy nakonec ze strachu odmítl, ale záviděl jim tuze, přeci jen chtěl být také u toho, až se jeho vnouček pořádně vyděsí z té nenadálé návštěvy. Marná sláva, tatínkové i dědečkové na celém světě bývají v tomto ohledu často kapánek zlomyslní.

Nakonec to ale vypadalo, že se akce čert neuskuteční, neboť maminka ten nápad rázně odmítla se slovy vy jste se asi zbláznili, chcete, aby kluk jednou koktal? Děda Tomáš ji sice uklidňoval a sliboval, že budou s Frantou mírní, babička Hana ho ale podrazila, když řekla nevěřím vám ani slovo, protože se vždycky nalejete a pak jste jako utržení ze řetězu. A tím také diskuse skončila.

Já jsem z těch hovorů zaslechl vždycky jen kus, nevěděl jsem, kdo je čert a kdo Mikuláš ani jak takoví lidé vypadají, pochopil jsem však, že by mě měli přijít vyděsit, čemuž jsem tak úplně nevěřil, protože horší než slovenský řezník v porodnici čert s Mikulášem být nemohli. Nejvíc mě ale na celé té věci mrzelo, že jsou dědové smutní a Franta Osika na maminku vrhá nepřátelské pohledy. Asi jim na tom kdoví z jakého důvodu záleželo.

153

Děda Tomáš se ale jen tak lehce vzdát nechtěl, trpělivě dál čistil a připravoval kostýmy a nakonec vzal během polední pauzy ve fabrice Frantu za límec a společně vyrazili za dědou Milošem.

Je tady soudruh náměstek? narazili v předsálí jeho kanceláře na referenta Houžvičku.

Teď nemá čas, kroutil se ten slizák. Tady navíc nemáte co dělat, dodal si odvahu, aby se jim postavil na odpor, což dělal opravdu málokdy. Snad ho k tomu vyburcovala slova jeho nadřízeného Šimka, který mu na poradě sdělil, že jestli chce být někdy taky náměstek, bude muset být na lidi tvrdší a nekompromisní, neboť to se od náměstků přirozeně očekává.

Máte být dole na dílně, tady v kancelářích vás nechci vidět! snažil se Houžvička působit přísně, ale znělo to spíše směšně.

Uhni, smrade, nebo z tebe udělám dva skladníky i s ještěrkou! odstrčil ho Franta Osika jako kužel a bez zaklepání vzal za kliku kanceláře. Nazdar, Miloši, ten blb ti teď dělá sekretářku? pohodil hlavou směrem k Houžvičkovi, kterému z očí už zase čišelo sdělení jednou si to s vámi všemi vyřídím!

Co sem sakra takhle lezete? sykl na ně děda Miloš, který dbal na to, aby si v podniku udržel autoritu, a měl oprávněný pocit, že s těmi dvěma za zády je to setsakramentsky těžké.

Máme pro tebe nabídku, mrkl na něho děda Tomáš a zabouchl dveře, za kterými stál Houžvička s nastraženýma ušima.

Jakou nabídku? přebila v tu chvíli Milošova silná zvědavost jeho mírné naštvání.

Ty zařídíš, abychom mohli k našemu Péťovi na Mikuláše, začal děda Tomáš.

154

A my tě za to vezmeme s sebou, doplnil Franta Osika, což měli předem domluvené.

Děda Miloš se zamyšleně podrbal na hlavě a pak začal přecházet po kanceláři s rukama složenýma za zády. Bylo vidět, že tahle dobře zvolená návnada má šanci na úspěch. Už jsem vám jednou řekl, že za anděla jít nemůžu, podíval se na ně ostražitě.

Anděla ti taky nikdo nenabízí, to už jsme probírali, odpověděl děda Tomáš.

Tak co teda?

Vezmeme tě s sebou jako nosiče výslužky a dveřníka, oznámil mu Franta, načež děda Miloš odpověděl vy jste se asi zbláznili, není přeci vůbec vhodné, abych jako náměstek dělal podržtašku svým dělníkům!

My přeci nebudeme dělníci, ale čert s Mikulášem! odvětil děda Tomáš vážně a Franta doplnil, že venku bude tma a každý bude beztak vědět hovno.

Tak já budu dělat slouhu čertovi, povzdechl si děda Miloš, načež Franta Osika konstatoval peklu sloužíš celej život, tak se teď nežinýruj!

Děda věděl, že přemluvit Líbu bude těžké a jít s těmi dvěma nebezpečné, ale jeho přirozená touha účastnit se všech možných chlapských lumpáren zvítězila, a tak hned po práci vyrazil k dceři domů a jako by nic zazvonil u jejích dveří, prý měl cestu kolem.

Maminka byla překvapená a že jde děda kolem bez postranních úmyslů, mu nevěřila ani náhodou, ale trpělivě si počkala, až se s pravým důvodem téhle návštěvy vytasí sám. To trvalo příliš dlouho, a tak maminka dědovi trochu pomohla.

Tak proč jsi tady, tati? zeptala se přímo, když položila kávu na stůl. Kdyby totiž děda Miloš neměl nic za lubem, nechal by si ke kávě nalít také něco ostřejšího.

155

Dnes se ale z dosud neznámého důvodu snažil hrát zodpovědného.

Stalo se něco s mámou? lekla se najednou Líba.

Ale prosím tebe, máma je úplně v pořádku, vyjel děda popudlivě. Říkal jsem si prostě, že jsem tu dlouho nebyl, že vás pozdravím, mlžil a zuřivě míchal lžičkou.

Maminka jen povytáhla obočí a odfrkla si. Vždyť víš, že k vám pozítří jdeme na oběd, tak se mi nesnaž namluvit, že jsi šel náhodou kolem, nota bene když to máš z fabriky domů úplně na druhý konec města.

Dědovi bylo konečně zřejmé, že bude muset s pravdou ven.

Zkrátka jsem se přišel přimluvit, no…

Přimluvit za co?

Abys ty dva, dědu s Frantou, nechala udělat klukovi Mikuláše! Vždyť na to čekají půl života, až budou moct konečně vyrazit za vlastním vnukem, a ne pořád po cizích dětech!

Maminka bojovně zkřížila ruce na prsou a řekla dědovi Milošovi nic takového nikdy v životě nepřipustím, ať si Tomáš s Frantou chodí děsit jiné děti, náš kluk se podezřele často pokakává, a ještě aby se tak po tomhle zážitku celý život pomočoval!

A kdybych na ně dohlédl? nadhodil děda Miloš a maminka netušila, jak by takové dohlížení mělo vypadat, kdyby ho prováděl stejný vejlupek, jako jsou ti dva, kočovný čert a praštěný Mikuláš. Takhle to ale vlastnímu otci říct nemohla, a tak volila mírnější tón.

Jak by sis to představoval? zeptala se a děda Miloš se rozzářil, neboť tušil, že už má téměř vyhráno. Slíbil mamince, že půjde s nimi, to víš, řekl jí, hrozně dlouho mě přemlouvali, já se bránil, ale nakonec jsem si řekl, že to takhle vlastně bude nejlepší…

156

Maminka mu sice nevěřila ani slovo, bojovat dál ale nemělo cenu, takže souhlasila, prohlásila však, že má několik podmínek. Franta nebude opilej, řekla a děda Miloš si pomyslel, že to bude těžké, mluvit na kluka bude

jen Mikuláš, žádné strašení od čerta, pokračovala a děda tušil, že se řítí do průšvihu. Celá vaše návštěva potrvá jen pět minut a na dveře se zaklepe, ne že vrazíte do bytu jako komando, dokončila maminka své podmínky a děda usoudil, že tohle by snad při troše štěstí šlo.

Tak tohle všechno ti můžu slíbit, vyprsil se děda slavnostně a dodal, že si to bere osobně na starost a maminka se na něj může ve všem spolehnout. Teprve v tom okamžiku se moje maminka Líba doopravdy vyděsila.

V den D, pátého prosince, zašel děda Tomáš za dědou Milošem, téměř spiklenecky na něho mrkl a oznámil mu sraz je v půl čtvrtý u mě v garáži, protože příprava taky něco zabere. Děda Miloš se k němu naklonil a zadal mu úkol udržet Frantu po celý den co nejdále od láhve. Slíbil jsem to Líbě, tak ať není průšvih hned na začátku.

Ke Kučerovým dorazil Miloš Šimek s drobným zpožděním, což čertovi s Mikulášem nevadilo, měli na ponku v garáži pivo a rum, rozkládali své kostýmy a tvářili se u toho děsně obřadně.

Měli byste se krotit, napomenul je děda Miloš a Franta mu řekl jestli jsi přišel prudit, můžeš jít zase rovnou do hajzlu, protože tady nejsi náměstek, ale obyčejný nosič košíku.

Dej si pivo, Miloši, to ti udělá dobře, poplácal ho děda Tomáš po zádech, načež ho Miloš poslechl, vzal láhev s rumem, obrátil do sebe kravský hlt a přál si, ať už je po všem.

157

Po čtvrté hodině se umělci začali soukat do kostýmů, děda Tomáš do bílého mikulášského a Franta Osika do černého čertovského kožichu, tak to měli ostatně po léta rozdělené, neboť Mikuláš musel vždy zůstat alespoň trochu seriózní.

Miloš mezi nimi pobíhal, poslouchal jejich pokyny podej mi tohle, přidrž to támhle, ohrň to tady a měl pocit, že se jejich životní role zcela obrátily. Zatímco ve fabrice skákali ti dva tajtrlíci, jak on pískal, tady se na chvíli stal jejich slouhou.

Teď mi tady přidrž ty rohy, komandoval ho Franta jako nějakou švadlenu, já si to tady přichytím… au, osle, taháš mě za vlasy, peskoval dědu Miloše, zatímco je Tomáš otočený zády poslouchal. Ten kožich až nakonec, vysvětloval Franta Milošovi, a dávej pozor, ať mi nestoupneš na ocas, což dědu Tomáše hlasitě rozesmálo.

Nakonec ale všechno dobře dopadlo, čert a Mikuláš byli oblečení a přichystaní, Franta mezitím dopil rum a přes protesty dědy Miloše otevřel láhev myslivce, načež děda Tomáš konstatoval po tomhle humusu se vždycky hrozně zmaže. Radši mu to vezmi, radil, ale vzít Frantovi láhev, když se dostal do ráže, nešlo, a tak se děda Miloš rozhodl, že nejlepší bude část obsahu upít, a tím zachránit kamaráda před kocovinou a sebe před průšvihem.

Když vycházeli na svou pravidelnou trasu, byl už Franta navátý, jak zákon káže, a tak děda Tomáš usoudil, že bude lepší jít nejdřív k Vonáškům a pak navštívit Kadlecovy, aby to z Franty na studeném vzduchu trochu vyválo.

Děda Miloš sice namítal, že podle původního slibu měli jít k vnukovi na úplném začátku výpravy, všechny ženské budou netrpělivě čekat, že se tam každou chvíli

158

Jít nejdříve k Vonáškům a Kadlecům se však ukázalo jako vyloženě špatný nápad, Franta se totiž v každé z domácností přikrmil a rozdováděl, takže už se nedal vůbec zvládnout a děda Miloš konstatoval jdeme k nám, ať to máme za sebou, protože tohle už lepší nebude.

Táhli pak veselého čerta přes celé město, cestou se zastavili ještě ve třech dalších domácnostech, protože Franta jinak nedal a Mikuláš na něj byl krátký, až se konečně zastavili před panelovým domem, kde žili mladí.

Nahoře v našem bytě už byla nálada na bodu mrazu, kromě mě a rodičů tam byly také obě babičky, které se tvářily naštvaně, pořád se ptaly kde jsou, kde sakra vězí a vyhrožovaly, že tohle si tedy za rámeček nedají, maminka prohlásila měla jsem to tušit a tatínek neříkal raději nic.

Všichni zkrátka celý večer čekali na něco speciálního, mluvili o čertovi s Mikulášem, jen já jsem vůbec netušil, co se na mě chystá. Že se to ale chystá právě na mě, to jsem poznal z toho, jak se ostatní chovali a stále si mě soustrastně prohlíželi.

Čtvrt na sedm, takhle všem zkazit večer, no počkej! hrozila babička Hana pravděpodobně dědovi Tomášovi, který ale v místnosti nebyl. Začínal jsem z toho být celý zmatený. Možná by babička Hana byla klidnější, kdyby tušila, že v době, kdy dědovi hrozí, stojí on se svými kumpány dole u vchodu a chystá se dostat do domu.

Jak se dostaneme dovnitř, abychom nemuseli zvonit? zamýšlel se děda Miloš venku před barákem.

Nejlepší to bude dveřma, chytráku! vysmál se mu Franta.

159 objevíme, ale na Tomášovu otázku, zda tam chce Frantu odvést v tomhle stavu si musel odpovědět rozhodně ne.

Jsou zavřený, chytráku! nedal se děda Miloš.

Mám je vykopnout? Franta udělal dva kroky dozadu, děda Miloš ho prudce chytil za pytel s uhlím a v tom okamžiku se v chodbě rozsvítilo.

Jde nějaká dobrá osoba, ta nás pustí dovnitř, ulevilo se dědovi Tomášovi.

Nebyla to však dobrá osoba, byla to domovní důvěrnice Švarcová, která si je změřila nepřátelským pohledem a zeptala se jich co tady chcete?

Děda Miloš se rozhodl, že s ní dnes bude jednat raději slušně, ale sotva se nadechl, předběhl ho čert, tedy

Franta Osika, který jí klidným hlasem oznámil, že jsou instalatéři a přišli do domu, aby vyměnili trubky. Děda Tomáš se tomu zasmál, čímž dodal Frantovi odvahu a ten směrem ke Švarcové pronesl ba ne, trochu si vymýšlím! My tady ve skutečnosti sháníme strašidlo do party, a než mu dal Mikuláš, tedy děda Tomáš, ruku přes pusu, dokončil svou promluvu vás bereme i bez konkurzu!

Baba začala rudnout v obličeji a mohutně se nadechovat. Děda Miloš vida, že je vše dovoleno, zapomněl na své předsevzetí jednat s ní slušně, lehce ji odstrčil stranou a varoval ji buďte zticha, nebo vás čert strčí do pytle a vezme s sebou.

Důvěrnice Švarcová dědovi na oplátku pohrozila, že tohle všechno vylíčí na stranické schůzi, ten jí na to odpověděl vlezte mi na záda a pak už se vydal, následován opilým čertem a rozesmátým Mikulášem, po schodech nahoru.

A teď, pánové, pěkně potichu, upozornil je děda Miloš, načež čert Franta Osika zakopl a narazil do zábradlí a jeho řetěz při tom vydal hluk jako hroutící se kolotoč. Pane, to je vůl! zaúpěl děda Miloš a Tomáš s ním musel pro jednou souhlasit.

160

Vystoupali ke dveřím správného bytu, děda Miloš zpacifikoval jak čerta, tak Mikuláše, řekl jim čekejte, já to půjdu předjednat a opatrně zazvonil u dveří.

V bytě všichni nadskočili leknutím, až na mě, který jsem netušil, co se chystá, změnili výrazy v obličejích z naštvání na nedočkavost a maminka vyzvala tatínka, aby šel otevřít.

Čekal jsem leccos, že se ale v obýváku objeví děda Miloš s košíkem v ruce a bude z něho táhnout rum, to ani v nejmenším. Ten rum jsem necítil jen já, takže babička Andula řekla že si nedáš pokoj alespoň dneska a babička Hana se ptala, kde je děda Tomáš.

To netuším, odpověděl jí děda Miloš a dělal u toho posunky, za dveřmi ale čeká čert s Mikulášem.

Tak je přiveď, ať už to máme za sebou, řekla mu maminka, došla ke mně, vzala si mě na ruku a úzkostlivě zašeptala broučku, teď přijdou čert s Mikulášem.

Asi nějací další příbuzní, napadlo mě a nemohl jsem se dočkat, co to bude za lidi.

Netrvalo dlouho a do místnosti se mezi futry pokoušela dostat vysoká osoba v bílém hábitu, který mě na té zvláštní postavě vyděsil, protože ze všeho nejvíc se podobal lékařskému plášti, a jak známo, s těmi jsem neměl zrovna dobré zkušenosti.

Tenhle panák ale doktor nebyl, jak se ukázalo vzápětí, měl totiž v ruce jakousi hůl, taky dlouhé bílé vousy na tváři a na hlavě legrační vysokou čepici. Právě tou zavadil o futra nad sebou, a to tak, že si ji srazil do obličeje. Okamžitě jsem pochopil, že je to součást vystoupení, a výskl jsem radostí.

Za postavou s vousy a čepicí šla druhá, umouněná a celá v černém. Když se ten bílý, jemuž říkali Mikuláš, ohnul pro čepec, který mu mezitím spadl na zem, vrazil

161

mu do zadku ten druhý, černý, jemuž říkali čert, zvolal co děláš, vole, Mikuláš odpověděl nic, vole a čert zase pleteš se mi do cesty, sakra, načež děda Miloš pohrozil nechte toho, z čehož bylo poznat, že je oba zná, a tak jsou to asi doopravdy nějací příbuzní.

V tom okamžiku už mi cukaly koutky, protože bylo zřejmé, že tohle bude vážně řachanda, tihle vzdálení příbuzní byli tak zábavní, že by to lépe nezvládli snad ani dědečkové s Frantou, kdyby se do něčeho podobného pustili.

Čert viděl, že se jim s Mikulášem prozatím úplně nedaří, a učinil pokus zachránit situaci. Rozhodl se mě postrašit a nejlépe k smrti vyděsit, udělal vrávoravý krok kupředu, zachrastil řetězem a z jeho černé tlamy vyjel podivný rozvláčný zvuk, něco jako be-le-le-le-le… Po posledním le si navíc říhl jako já po krmení a to už jsem se rozesmál tak, až se mi bříško třáslo. Tohle byla opravdu skvělá zábava a báječné překvapení!

Maminka se snažila tvářit vážně, ale já jsem na ní poznal, že se chce taky smát, babička Andula se chechtala, aniž by se snažila ovládat nebo cokoli maskovat, zato druhá babička Hana poznamenala směrem k Mikuláši vy jste se zase vyznamenali, takže i ona ho musela osobně znát.

Děda Miloš přede mě položil košík plný dárků a pak začal oba komedianty, černého i bílého, vystrkovat ze dveří se slovy je nejvyšší čas, abychom vypadli. Mikuláš se uklonil, jako by byl opravdu konec vystoupení, znovu mu u toho sklouzl vysoký čepec, čert udělal ještě jednou be-le-le-le-le a pak se rychle klidili pryč z bytu.

Dospělí po sobě nevěřícně zírali, zatímco já jsem výskal a pištěl, neboť tohle byla ta nejlepší zábava mého dosavadního života. Doufal jsem, že tyhle dvě vtipné

162

postavičky k nám budou chodit častěji než jen jednou za rok.

Už aby byly ty svátky za námi, povzdechla si babička Hana utrápeně a tatínek konstatoval, že se moc těší na kapra a na salát.

Nemohl jsem tušit, co jsou to svátky ani co je kapr se salátem, těšil jsem se ale taky na oboje, neboť to vypadalo, že kdyby nic jiného, bude alespoň celá naše rodina pohromadě. A já se tak zase ocitnu ve středu dění, což mi stejně dělalo ze všeho nejlépe. A snad si s námi svátky užije taky děda Tomáš a strýc Franta, když už tady nemohli být na čerta s Mikulášem.

KAPITOLA 7

SVÁTKY KLIDU A MÍRU

Jak se ukázalo, předpoklad, že bude naše rodina přes svátky pohromadě, byl správný. Co už jsem odhadnout nedokázal, byl fakt, že taková dlouhotrvající rodinná pospolitost může nakonec celou rodinu téměř rozklížit.

Krátce po večeru s čertem a Mikulášem, který mi stále zůstával živě v paměti, začaly zimní prázdniny a všichni dospělí členové rodiny přestali chodit do práce. Scházeli jsme se všichni každý den, jednou u nás, jindy v domě babičky a dědy Kučerových, a dvakrát dokonce u Šimků, přestože děda Tomáš protestoval, že u Gottwalda není pro takovou rodinnou sešlost dost místa.

Že dědu Miloše nazval po dlouhé době touhle ošklivou přezdívkou, způsobila jejich hádka o to, kde bude celá rodina trávit Štědrý večer. Dohodnout něco takového se ukázalo být podobně složité jako uzavřít mír po světové válce.

Děda Miloš nechtěl být u dědy Tomáše, protože to nebylo vhodné, když byl ve fabrice jeho šéfem, Tomáš zase nechtěl k Milošovi, neboť by si někdo z jeho spolupracovníků mohl myslet, že mu leze do zadnice, babička Andula chtěla být doma, kde má svůj klid a svoje kytky, zatímco babička Hana toužila strávit Štědrý den jedině v domě s vlastní koupelnou.

Pozadu nezůstala ani maminka, která se rozčilovala, že kluk, tedy já, má trávit první Vánoce ve vlastním pokojíčku, zatímco tatínek namítal, že on má svůj pokojíček v domě rodičů taky rád, čímž maminku děsně rozčílil.

Ta nakonec musela rodinnou při o to, kde se bude zdobit stromeček, rozseknout, jinak by se ti dva staří blázni, jak říkala dědečkům, nikdy na ničem nedohodli.

Zkrátka v pět k nám přijdete vy, sdělila tchánovi, a v osm budeme čekat vás, obrátila se na vlastního otce. Ten na to řekl v tom případě můžeme přeci přijít všichni najednou, když to bude u vás a děda Tomáš s ním poprvé za posledních několik dní jednomyslně souhlasil.

Maminka zkusila protestovat, že se k nám domů všichni najednou nevejdou, děda Miloš ji však odbyl slovy určitě si nějak poradíš a ona na to lakonicky konstatovala samozřejmě, jako vždycky. Na jednu stranu byla ráda, že se celá věc vyřešila, jen tatínkovi si posteskla nechápu, proč každou rodinnou hádku odnesu vždycky nejvíc já sama.

Aby se pro ni svátky nestaly očistcem, vyzvala rodinu, ať si mezi sebe rozdělí alespoň základní úkoly. Maminka to jistě myslela dobře, výsledek ale úplně povedený nebyl. Děda Tomáš se totiž nabídl, že zajistí vánoční stromeček, zatímco děda Miloš slíbil, že donese kapra. Proč to neuděláte obráceně? podivila se maminka, nechala je však být, byla ráda, že na ni nezbude úplně všechno. Do hlavy jí to ale nešlo, vždyť její táta měl spoustu známých na polesí, zatímco Tomáš Kučera hrál léta volejbal s předsedou rybářů.

Zase se ukázalo, že měli dát na ni, obě akce totiž skončily fiaskem. Děda Tomáš se rozhodl, že ušetří a stromek prostě ukradne v lese, neměl však takový nápad sám, a tak jej domů přivezla bezpečnost, která

165

Děda Tomáš se na příslušníky rozčiloval nemusíte z jednoho stromku dělat vědu, babička Hana se za něho strašlivě styděla a Franta Osika, který stačil před bezpečností z lesa utéct, rozkecal celou tu historku po všech hospodách ve městě a náramně se tím bavil.

Že to máte zapotřebí, mávli nad tím na přímluvu

dědy Miloše nakonec esenbáci rukou. Že to máš zapotřebí, zakroutil nad hříšníkem hlavou děda Miloš. Sám ale nedopadl s kaprem o moc lépe.

Rozhodl se, že rybu koupí v kádi na náměstí jako normální člověk, a tak mě vzal pár dní před Štědrým večerem do kočárku a vyrazil se mnou do města. Maminka mu to sice rozmlouvala, děda ale trval na tom, že jít koupit kapra je pro každého kluka velký zážitek a maminka mu marně vysvětlovala, že tenhle kluk, tedy já, z toho beztak ještě nemá rozum.

Děda si nejprve nechal vytáhnout několik výstavních kousků, s žádným z nich však nebyl spokojený, poté se pohádal s prodavačem, že má jistě cinknuté váhy, aby nakonec vzal jednoho šupináče, vložil ho do síťovky a pro mé potěšení rybu uložil přímo ke mně do kočárku.

Živočich naprázdno otevíral a zavíral pusu, koulel divnýma očima, a hlavně příšerně smrděl. Navíc byl ten kapr, kterému děda Miloš začal kdoví proč říkat Ferda, prý abych si k němu vytvořil hezký vztah, úplně celý mokrý. Tudíž byl záhy mokrý taky kočár a posléze já. Což nebylo, vzhledem k tomu, že venku krutě mrzlo, příliš povzbudivé zjištění.

Nechtěl jsem být venku na mrazu, nechtěl jsem být v kočárku se smradlavou rybou, která se jmenovala Fer-

166 na podobné elementy, co měli stejný plán, v lesích už číhala.

Mazaný děda vyndal rybu z kočárku před domem a do bytu ji donesl v síťovce v ruce, přesvědčený, že maminka na nic nepřijde. Ta byla ale nejmazanější z celé rodiny, i když v tomto případě stačilo jen mít v pořádku čichové smysly. Vzala mě do ruky a zeptala se dědy proč ten Péťa tak smrdí?

To nevím, odpověděl jí děda, ale tu rybu bude muset někdo vykuchat, načež maminka vzala síťovku a ke svému zděšení zjistila, že kapr žije. Vypoulila z toho oči tak, že byla kaprovi chvíli podobná, a pak se zeptala dědy proč jsi ho nenechal zabít?

Děda jí řekl, že jsem neřval zase tak moc, maminka ho upozornila, že mluví o kaprovi, načež jí děda vysvětlil jmenuje se Ferda a zabít se nedal, protože pak by kluk řval ještě víc, o čemž jsem já pochyboval, neboť mít soucit s něčím tak smradlavým nedávalo žádný smysl.

Děda rozhodně prohlásil, že jeho úkolem bylo přinést rybu, což splnil, a teď už si musí maminka poradit, jak umí. Od čeho máš muže? zeptal se jí nakonec, na což mu po pravdě odpověděla pokud si přeješ, aby kluk vyrůstal bez otce, můžeš ten úkol Přemkovi klidně svěřit. Dohadovat se dál nemělo žádnou cenu, a tak si šla maminka raději nabrousit nože.

Zbývající čas svého života trávil kapr tím, že plaval v naší vaně, což by mi bylo celkem fuk, kdyby mě oba dědečkové soustavně nenutili, abych se na něj v koupelně díval. Vůbec jsem netušil, co na tom pozorování ryby vidí, já už jsem si ji ostatně užil až dost, když se mnou jela v kočárku z města.

167 da, nechtěl jsem koukat, jak na mě poulí oči a otevírá pusu, jediné, co jsem chtěl, bylo dostat se co nejrychleji domů. A tak jsem začal řvát, protože to byla nejjistější metoda, jak toho dosáhnout.

Děda Tomáš mě navíc soustavně bral do ruky, nakláněl nad vanu, říkal hele, podívej na rybičku a divně se mnou manipuloval. Dělal to tak do té doby, než sebou jednou kapr mrskl a vyšplouchl z vany vodu, čímž nás oba vylekal, dědu i mě, a zatímco já jsem vydal jen slabý výkřik, děda mě pustil trochu níž. Moje hlavička zajela na vteřinu pod ledovou vodu a už jsme zase byli s kaprem spolu. Po vytažení jsem začal řvát jako na lesy a děda měl parádní průšvih.

Ta ryba musí z domu, prohlásila maminka, beztak ji nikdo z vás, vrhla významný pohled na tatínka, neumí zabít.

Nakonec se kapr z domácnosti opravdu ztratil, babička Hana ho prý pustila do rybníka, aby namísto živé ryby přinesla mrtvou ku spokojenosti všech. Na Štědrý den se tak mohlo od rána smažit, na čemž se kromě maminky podílely také obě babičky, neboť jak Kučerovi, tak Šimkovi se k nám oproti původní dohodě nakvartýrovali už časně zrána.

Dědové zatím netrpělivě přecházeli po bytě, hádali se, aby řeč nestála, a chodili ujídat cukroví tak tajně, že o tom každý věděl. Ženské to chvíli vydržely, pak ale babička Andula zavelela vezměte kočár a vypadněte ven, a tak dědové vzali kočár, mě, tatínka a všichni jsme, jak nám bylo poručeno, vypadli do města.

Šlo se za Frantou, protože na Vánoce, jak říkal děda Tomáš, by nikdo neměl být sám. A Franta Osika sám byl, neboť jeho jedinou opravdovou rodinou jsme byli my. Chlapi si s Frantou dali panáka, zapovídali se a zapomněli na čas, takže jsme domů přišli pozdě, stromeček už byl ozdobený, mně se moc líbil, protože ozdoby na něm mi připomínaly babiččiny velké kulaté náušnice, děda Miloš se rozčiloval, že zdobení stromku je jeho práce, nato mu

168

Maminka sice radila, aby se na to vykašlal, nebo to skončí nějakou katastrofou, děda ale na její rady nedal a pověsil na strom tolik prskavek, kolik jen dokázal.

Pak už jsme konečně zasedli ke štědrovečerní tabuli, já měl svoji speciálně upravenou židličku, kam mě zvláštně naležato umístili, všichni si popřáli dobrou chuť, pak se pohádali o to, zda se pomodlí či nikoli, jestli se u jídla smí mluvit nebo ne, kdo může vstávat během večeře od stolu a jestli je správné jíst na Vánoce řízek, nebo by se měl podávat jen kapr.

Na kapra se těším celý rok, usmál se spokojeně tatínek a maminka mu řekla dej si raději řízek, víš, že kapra neumíš jíst. Neposlechl a doplatil na to. Kostička mu zaskočila v krku, tatínek začal chrčet a poulit oči, maminka vyděšeně volala zachraňte ho někdo, děda Miloš konstatoval, že tatínek vypadá, jako by měl každou chvíli umřít a děda Tomáš vyskočil ze židle, udeřil tatínka do zad, tomu vylétla kostička, aby nakonec padl na stůl a převrhl mísu s bramborovým salátem. Už bych šla ke stromečku, hlesla babička Hana.

Všichni se těšili na rozbalování dárků, předtím se ale musely zazpívat alespoň tři koledy, protože na tom trvala maminka, a taky zapálit prskavky na stromku, protože na tom trval děda Miloš, i když mu to všichni rozmlouvali.

Věděli proč. Od jedné prskavky chytla záclona, tatínek ji musel strhnout a zalehnout, maminka si o něm zase jednou myslela, že je hrdina, a babička Andula řekla už konečně všichni seďte na zadku a rozdávejte dárky!

To se ukázalo jako skvělý nápad. Tahle část večera mě náramně bavila. Dospělí trhali papíry, pokládali

169 babička Andula řekla to bychom se tak dočkali a děda odpověděl něco tomu chybí, á, už vím, prskavky!

Pak vstal děda Tomáš, obřadně uchopil velkou krabici, pomalu ji rozbalil a hrdě z ní vyndal krásný bílý volejbalový míč. Babička Hana mu řekla to snad nemyslíš vážně, on to ale vážně myslel.

Děda Miloš se napil a vzpomínal na Vánoce svého mládí, načež ho děda Tomáš přerušil se slovy měl jsem

jako dítě také krásné Vánoce, na statku v Jíkvi, než nám komunističtí zloději statek sebrali.

Babička Hana řekla nechte toho, jenže pozdě, děda

Miloš vyprskl na Tomáše, že si žádné Vánoce na statku nemůže pamatovat, děda Tomáš se rozčiloval dál, kromě statku jste nám vzali taky Ježíška, prohlásil, a nahradili ho tím vaším odporným dědou Mrázem. To už Miloš stál na nohou a snad by se byli i poprali, kdyby jim babička Andula nepřikázala dřepněte si na zadek a vykašlete se na tu pitomou politiku alespoň pro dnešek.

Bylo už pozdě, a tak jsem začínající rodinnou rozepři raději zaspal, večer se dál vlekl pomalým vánočním tempem, v osm se pustil film a kolem desáté se všichni rozešli. Kučerovi se vydali do kostela na půlnoční, jsem zvědavá, kolik se nás letos sejde, prohlásila babička Hana, zato Šimkovi zvědaví nebyli a šli rovnou domů. Když všichni zmizeli, šla mě maminka zkontrolovat do postýlky a tatínek se zatím vytratil tajně dojíst kapra. Štědrým večerem ale tahle rodinná selanka nekončila, následoval první vánoční svátek, druhý vánoční svátek a pak den, kterému říkali silvestr. Měl jsem pocit, že tihle dospělí pořád něco oslavují, a netušil jsem, co je na tom tak baví.

170 přede mě dary a tvářili se u toho dojatě a šťastně. Prohlížel jsem si se zájmem červené autíčko, uháčkovaného medvídka a taky knížku, která se jmenovala Broučci a později se měla stát na dlouho mou nejoblíbenější.

Silvestr, to byla vlastně taková malá válka. Od rána se všude pilo jako na frontě, a večer se dokonce začalo střílet. Nebe se postupně zbarvovalo všemi barvami, už kolem sedmé se odevšad ozývaly rány a maminka hudrovala že si ty lidi nedají pokoj a nepočkají s tím virválem na půlnoc.

Lidi si na půlnoc nepočkali, já ale ano, spal jsem totiž celé dopoledne, a tak jsem byl u toho, když rodina zasedla k témuž stolu, kde tatínek na Štědrý večer málem přišel o život. Děda Miloš se zeptal, jestli se chladí šampaňské, a babička Hana řekla pojďte si něco přát.

Já bych si přál, abychom jeli příští zimu na hory, prohlásil tatínek a děda Miloš přitakal jasně že pojedeme!

Vy komouši vždycky všechno slíbíte, a pak skutek utek, řekl děda Tomáš a babička Hana ho napomenula, ať s tím zase nezačíná, jako by nestačilo, že se pohádali na Vánoce. Já bych si přála zimní zahradu, řekla, aby otočila list, a děda Tomáš prohlásil jedině přes mou mrtvolu, což byla věta, která se v rodině statkářů Kučerů občas používala.

Já bych si zase přála, abych se konečně vyspala celou noc, měla jasno maminka a kdoví proč se u toho koukala na mě, zatímco děda Miloš ze všeho nejvíce toužil po tom, aby fabrika v příštím roce konečně splnila plán.

Babička Andula zakroutila hlavou a řekla jim neblázněte, hlavně ať jsme v tom roce devatenáct set osmdesát devět celá rodina šťastní a zdraví! Na to všichni souhlasně přikývli a děda Tomáš konstatoval bude to určitě úplně obyčejný rok, co by se v tomhle komunistickým skanzenu taky mohlo stát… Že se ale v následujícím roce budou dít věci, zjistili všichni již v lednu, krátce poté, co se vrátili z vánočních prázdnin zpátky do zaměstnání.

171

Děda Tomáš s Frantou a dalšími kumpány na dílně v jednom kuse nadávali nic není, nářadí ani materiál, a jestli to takhle půjde dál, nesplní Miloš z toho svého plánu ani polovinu. Ředitel Jung falšoval čísla a výsledky, což však nešlo dělat donekonečna, a čím dál víc přemýšlel o tom, že se na všechno vykašle a půjde do zaslouženého důchodu.

Do důchodu ale nemohl ze dne na den, takže zatím běhal po fabrice a řval na dědu Miloše, ať s tím vším svinčíkem kouká něco dělat. Ten si podle zákona padajícího lejna chladil žáhu pro změnu na Houžvičkovi, kterého peskoval ještě víc než obvykle.

Jednou ho dokonce nachytal, jak namísto toho, aby řešil problémy se zásobováním, sedí zašitý ve své kanceláři a čte nějakou divnou knihu.

Co to má znamenat, Houžvičko? Vytrhl mu knížku z ruky a zjistil, že je to jakási podivná učebnice cizího jazyka. Učím se anglicky, hlesl ten trouba a děda Miloš se mu vysmál, že marní čas takovými blbostmi. Angličtina ti přeci k ničemu nebude, ty pitomče, urazil studujícího referenta, jak měl ve zvyku, a když za sebou zavřel dveře kanceláře, Houžvička pro sebe ucedil abyste se nedivil a od té chvíle se začal učit anglicky ještě usilovněji.

A pak se stalo v Praze něco, čemu tady na periferii někteří nerozuměli vůbec, zatímco jiní měli jasno hned, zkrátka a dobře se tam uprostřed zimy scházeli lidé na náměstí, aby si připomněli, že se kdysi někdo upálil, protože komunisti jsou lumpové, tak to alespoň vysvětloval děda Tomáš, zatímco děda Miloš se rozčiloval, že je to nějaká provokace a brzy bude zase klid.

Houžvička se snažil rozpoznat, jestli je lepší fandit těm či oněm, nakonec to udělal tak, že mlčel jako hrob a do ničeho se nepletl, pro jistotu ale nahlásil Frantu

172

Osiku na stranickém výboru, že tu rebelii v Praze na dílně schvaloval, a hned potom si zaplatil osobního učitele angličtiny, protože do roka a do dne by tuhle řeč mohl začít opravdu potřebovat.

Mně bylo úplně jedno, co se děje někde v Praze, měl jsem starosti s tím, co se odehrává u nás, neboť podle nějakých hloupých tabulek byli dospělí přesvědčení, že bych měl ve svých osmi měsících lézt po zemi, plazit se jako voják a dělat podobné nesmysly, zatímco já jsem nejraději ležel na zádech, koukal do stropu a odpočíval, protože jsem dosud nezjistil, co může být zajímavého na tom vyčerpávat se pohybem.

Nejvíce byl z mé letargie zděšený děda Tomáš, který v jednom kuse opakoval takhle líné dítě jsem ještě jaktěživ neviděl, to není normální, s tím klukem by se mělo něco dělat, načež těmi průpovídkami vyděsil maminku natolik, že mě několikrát denně zkoušela pokládat na podlahu jako želvu a s obavami přihlížela tomu, jak se položený na břicho odmítám byť jen pohnout.

Franta Osika konstatoval, že takhle ze mě reprezentanta neudělají, načež děda Miloš spokojeně kontroval bude to jednou ředitel fabriky, já jsem vám to říkal.

Kdyby se bývali zeptali mě, což nebylo možné, protože jsem pořád ještě nemluvil, zjistili by, že nechci být ani jedno, ani druhé. Toužil jsem jen po tom, abych mohl po celý zbytek života ležet v teple našeho domova a být obskakován. Neuměl jsem si představit, že by to snad někdy v budoucnosti mělo být jinak. Ten den se ale bohužel neúprosně blížil.

173

ČÁST III

V REVOLUČNÍCH ČASECH

KAPITOLA 1

KDOPAK TO MLUVÍ

Že jsou slova důležitá, někdy pohladí a jindy mohou způsobit katastrofu, to už jsem za svůj krátký život stačil poznat. Nikdy bych ale nevěřil, že úplně nejdůležitější slovo je to první, které dítě v životě pronese. Alespoň pro moji rodinu tomu tak bylo. Z odhalení toho, co ze mě vypadne, až na vyslovení mého prvního slova konečně jednou dojde, se stalo doslova rodinné náboženství.

Od jara nemluvili o ničem jiném. Nejdříve mě opatrně pozorovali, jestli nejsem génius a nezačnu mluvit dřív než jiné děti. Pak netrpělivě čekali a opakovali to už musí být každým dnem, aby se nakonec začali strachovat, jestli náhodou nebudu trochu debilní, když ze mě stále ještě nevypadla ani hláska.

S přibývajícím časem čím dál častěji stával nad mojí postýlkou někdo z mých nejbližších a prostoduše si myslel, že když mi bude předříkávat, budu po něm slova opakovat. Dospělí byli v některých věcech chytří, jindy mi ale přišli děsně naivní.

A tak máma říkala má-ma, tatínek se na mě pitvořil a šeptal tá-ta, babička Andula mi napovídala bá-ba, zatímco babička Hana ji opravovala a opakovala mi ba-bič-ka, protože představa, že jí říkám bába, se jí ani trochu nelíbila. Děda Miloš chtěl, aby mé první slovo

Já na ně na všechny nevěřícně koukal, myslel jsem si, že se zbláznili, a všechny jejich pokusy o mé rozmluvení jsem ignoroval. Jestli mě ale něco doopravdy děsilo, byla to blížící se oslava mých prvních narozenin, ne snad proto, že bych neměl rád dárky a pochlebování, nýbrž kvůli té hloupé sázce, kterou moji dědečkové uzavřeli s Frantou Osikou.

Do prvních narozenin bude mluvit i chodit, to ti povídám! rozčiloval se na Frantu děda Tomáš po jeho slovech, že jsem evidentně zaostalý fyzicky a můžeme se modlit, aby to nebylo také mentálně.

Tomáš má pravdu, přidal se děda Miloš na stranu člověka, se kterým jindy ve všem z principu nesouhlasil, což bylo nejlepším důkazem toho, že Franta svou průpovídkou ťal do živého.

A já se s vámi klidně vsadím o metr piv, že ten kluk do prvních narozenin ani necekne, prohlásil Franta sebevědomě, dědečkové na to stiskli nabízenou pravici, aby sázku stvrdili, a tím mě do téhle své pitomé hry proti mé vůli zatáhli.

Jak se pak narozeniny blížily, nakláněli se dědečkové do mé postýlky ještě častěji než předtím, zatímco Franta chodil kolem a spokojeně vykládal já to říkal, kluk mlčí jako Fučík. Nakonec ale stálo štěstí při mně, zasáhla vyšší moc, nebo spíše klukovská touha mužských členů rodiny dělat neustále potíže, a ta hloupá sázka se během mé oslavy ocitla na vedlejší koleji.

Celá atmosféra zahradní slavnosti byla totiž napjatá kvůli Svátku práce, který se slavil jen o dva dny dříve. Děda Tomáš se svým kumpánem Frantou se v prvomájovém průvodu ožrali jako carští důstojníci, což nebylo

178 bylo dě-da, zatímco děda Tomáš toužil po tom, abych řekl míč.

Ředitel Jung se netajil tím, že se chystá jít v dohledné době do zaslouženého důchodu. Ohlášení jeho odchodu bylo na spadnutí, ve fabrice už se o tom šuškalo jako o hotové věci, stejně jako se tušilo, který z náměstků by měl být dosazen na jeho místo. Ano, byl to ten služebně nejstarší, tedy ekonom Miloš Šimek.

Děda Miloš, ze zásady opatrný, nebral na rozdíl od ostatních svůj kariérní postup jako hotovou věc, ale obezřetně vyčkával a snažil se eliminovat všechny vlivy, které by jej mohly o polstrovanou kancelář na konci chodby připravit. A jedno z největších nebezpečí podle jeho názoru číhalo na pracovišti montáže dole na dílně. To nebezpečí se jmenovalo Kučera & Osika. Dvě neřízené střely. A tohle nebezpečí se násobilo zvláště v době, kdy se blížila oslava 1. máje a s ní spojený průvod. Bylo nasnadě, že speciálně na ty dva je třeba dohlédnout.

Opět se téhle povinné akci, tak jako každý rok, zkoušeli vyhnout. Děda Miloš se ale nenechal oblbnout a neuvěřil jim nic z toho, na co se pokoušeli vymluvit. Žádné spalničky, žádný průjem, který shodou okolností chytili jeden od druhého, žádná vážná nemoc v rodině. Do toho průvodu zkrátka půjdete a běda vám, jak něco provedete! zapřísahal je děda Miloš, v té chvíli z pozice náměstka ředitele a korunního prince celé fabriky.

Ještě si dal tu práci, aby je vyhledal ráno v den průvodu, když si všichni na place před fabrikou chystali transparenty a řadili se do čtyřstupů. Osobně je zkontroloval a upozornil, co upozornil, on je dokonce slušně požádal, aby se zdrželi všech lotrovin. Ať je to, jak chce, jsme jedna rodina. A mít v rodině ředitele fabriky je o dost

179 zase tak neobvyklé. Potíž byla v tom, že je děda Miloš několikrát předem upozornil, ať si dají pro tentokrát setsakramentský pozor.

Ožrali se jako koně ještě dřív, než vyrazili, po cestě vykřikovali sprosťárny, zesměšňovali dělnickou třídu i přihlížející občany, a na náměstí dokonce vyplazovali jazyky na pionýry, čímž doslova rozběsnili soudružku učitelku Gabrielovou, která jejich nemístné počínání pečlivě zaznamenala. Vrcholem té hrůzy bylo, když Osika při řazení na náměstí upadl na zem a cestou se přichytil sukně jakési uvědomělé soudružky z pošty, která ho pak obvinila z nactiutrhání.

Hned druhý den z toho bylo ve fabrice pozdvižení, na dílně se těm dvěma výtečníkům všichni od srdce zasmáli, zatímco na poradě vedení si vzal ředitel Jung na paškál dědu Miloše.

To je moc pěkné, soudruhu náměstku, koukal na dědu, jako by to snad byl on osobně, kdo na pionýry vyplazoval jazyk a strhl sukni té škaredé pošťačce. Dělnická třída nám tady sabotuje nejvýznamnější svátek, jaký máme, a aby toho nebylo málo, ještě se jedná o tvoje příbuzenstvo!

Osika není z rodiny, hlesl děda Miloš jako prvňáček, zatímco mu ředitel Jung vysvětloval, že tahle situace je v každém případě nevhodná, zvlášť u někoho, o kom strana uvažuje, že by mu v budoucnu svěřila tak důležitý úkol, jako je vedení celé továrny!

Už by se to bývalo zamluvilo něčím jiným, ale ten lump Houžvička se ředitele zeptal, zda má celou věc dát do zápisu, ředitel Jung kývl do zápisu a děda Miloš si v duchu slíbil, že tohohle Houžvičku jednou, až tady bude ředitel, nechá na dvoře zalít do betonu.

Soudruhu referente, chytil děda Houžvičku po poradě na chodbě za rukáv, příště se laskavě starej o své, nebo

180 lepší než mít v rodině náměstka, to musíte uznat, řekl jim a oni to uznali. Věřil jim. A oni ho takhle zklamali.

To všechno se odehrálo během uplynulých dvou dní, a pro dědu Miloše tak bylo ono ponížení stále příliš čerstvé, než aby se nad něj dokázal povznést. Mou oslavu sice zkazit nechtěl, ale ke Kučerům na ni dorazil jen s největším sebezapřením. Když pak prošel vrátky a spatřil na zahradě naprosto bezstarostného Frantu Osiku, který se navíc ještě usmíval, toužil se děda Miloš na místě otočit a odejít domů.

Ahoj, Miloši! pozdravil Franta dědu jako nejlepšího kamaráda, ten na něho jen sykl nazdar, načež Franta konstatoval, že děda Miloš je prvním ředitelem, kterému ředitelování stouplo do hlavy ještě dřív, než se ujal funkce.

Děda Miloš se nafoukl a chystal se tomu kverulantovi povědět něco od plic, babička Andula ho však pohotově chytila za loket, pošeptala mu to vydržíš a odtáhla jej od Franty pryč, přímo ke mně. Když mě děda Miloš spatřil, konečně se rozzářil a na chvíli zapomněl na všechny problémy a zlomyslnosti světa.

Jestli totiž někdo uměl obměkčit dědečky, byl jsem to já. Ti dva ze mě nespustili oči a v jednom kuse opakovali jsi náš velkej kluk, což byl samozřejmě další nesmysl, protože větší než já byl dokonce i sousedův pes. Chválili mě, jaké jsem bystré a šikovné dítě, a také se o tom navzájem přesvědčovali, neboť fakt, že zatím nejsem ani bystrý, ani šikovný, nemohli ignorovat ani ti největší optimisti.

Dneska ho rozmluvíme, rozhodl se děda Tomáš během mé oslavy, pravděpodobně pod tlakem neúpro-

181 tě příští rok při průvodu napíchnu na žerď místo práporu, řekl tak přesvědčivě, že tomu Houžvička snadno uvěřil, řekl dědovi ou-kej, což měl vyčtené ze své nové učebnice angličtiny, načež děda Miloš zasyčel jdi mi z očí a zavřel se ve vlastní kanceláři.

komik Horníček.

Míč, taková blbost, copak tohle říkají malé děti? rozčiloval se děda Miloš a konstatoval, že s takovou výukovou metodou ze mě vypadne leda tak hovno.

Nepoužívej to před tím klukem, nebo jednou opravdu řekne hovno, rozčilovala se moje maminka, načež ji děda Miloš napomenul, ať to po něm neopakuje, neboť na to, co říkají matky, jsou děti kdoví proč mnohem citlivější než na slova od dědečků.

Máma, usmála se na mě maminka, která to povzbuzena dědovým konstatováním o zásadní roli matek také zkusila. Petříčku, řekni máma! snažila se marně.

Zase hovno, shrnul lakonicky kolem procházející Franta Osika a všichni na něj zasyčeli jako hadi a zatvářili se výhružně.

Ať se zkrátka dospělí snažili sebevíc, všechno bylo marné a ze mě stále nevypadla ani jediná hláska. Ani v květnu, ani v červnu, dokonce ani na sklonku léta.

Právě v té době mě vzal děda Tomáš v kočárku s sebou na fotbalový zápas místního týmu, což nebyla žádná výjimka, dělal to takhle každou neděli, když hrál zrovna ostrovský tým na svém hřišti. On byl rád, že se může chlubit vnukem, a maminka byla ráda, že mají s tatínkem alespoň jednou v týdnu chvíli jen pro sebe.

Děda stál u hřiště s Frantou Osikou a doktorem Kousalem, který byl sice doktorem přírodních věd, ale jako každý jiný doktor měl pocit, že může kecat do všeho, a tak se rozhodl hodnotit můj zdravotní stav, i když ve skutečnosti rozuměl jen kytkám.

182 sného faktu, že jinak za pár hodin prohraje s Frantou metr piv, načež na mě začal šišlat slovo míč, přesvědčený, že když to udělá tisíckrát, praskne mi z toho naléhání hlava, raději povolím a začnu mluvit tak bravurně jako

Jestli tam náhodou nebude lehká mentální retardace, prohlížel si mě v kočáru zaparkovaném za stojany s reklamou tak, aby na mě nelétaly míče. Měli byste s ním zajít na vyšetření, řekl ten protivný kytičkář a děda s Frantou ho brali vážně, protože byl doktor a doktoři jsou vzdělanci. Nechodí, nemluví, jen tak blbě čumí, prohlížel si mě ten odborník na kopretiny s červeným nosem, který jasně prozrazoval, že by ho ve skutečnosti nikdo vážně brát neměl. Měl by se na něj podívat odborník, konstatoval, zatímco děda Tomáš řekl ty jsi odborník. Doktor Kousal souhlasil, že sice odborník je, ale přes jiné biologické druhy, a tak bude lepší, když to dítě vezmou raději k doktorovi, který se specializuje na lidská těla, v tomhle případě na hlavu.

Řeknu to Přemkovi a hned v pondělí zajdeme s klukem do nemocnice, slíbil děda Tomáš a pak navrhl, že by bylo lepší jít si dát dovnitř do hospody panáka, aby tu rodinnou tragédii spláchli. Slíbili sice mamince, že nebudou na fotbale popíjet, když mě mají na starosti, ale co naplat, když vám doktor oznámí, že je váš vnuk asi trochu blbec, zapít se to musí. A je vcelku jedno, že ten doktor rozumí tak leda bylinám.

Na fotbal se beztak dívat nedalo, já jsem naprosto klidně spal schovaný za stojanem, a tak se chlapi odebrali do zdejší hospůdky s příhodným názvem Na Hřišti. Seděli tam po celý zbytek utkání a seděli tam ještě i dlouho po něm. Doktor Kousal jim vyprávěl o všech příznacích demence, děda Tomáš konstatoval směrem k Frantovi tohle pasuje spíš na nás dva a Miloše než na kluka, načež ho Franta napomenul nezlehčuj to, když jde o vnukovo zdraví.

Doktor přes kytky jim řekl kašlete na to a pojďte se radši bavit o fotbale, což byl docela dobrý nápad, a tak

183

Šli pomalu městem, každý si přemýšlel o svém, Franta o tom, proč už fotbal není jako dřív, děda Tomáš zase o tom, zda je jeho vnuk skutečně dementní. Netušili, že moje maminka s tatínkem jim jdou naproti nervózní z toho, že jsme se ještě nevrátili domů, i když je dávno po utkání.

Obě dvojice, jedna zamyšlená, druhá nervózní, se setkaly přímo na velkém náměstí před domem kultury. Střetly se pohledy a všem bylo ve vteřině všechno jasné.

Nechali jsme tam kluka, hlesl děda Tomáš a vyděšeně se podíval na Frantu.

Ty blbci nechali na fotbale kluka, vydechl tatínek a vyděšeně se podíval na maminku.

Do prdele! vykřikli současně maminka, Franta Osika, tatínek i děda a všichni se rozběhli, každý tak rychle, jak jen dokázal, k fotbalovému hřišti.

Za to může ten kytičkář, rozčiloval se děda Tomáš. Kdyby nám nezblbnul hlavu, tak se to nestalo!

A taky za to může správce hřiště, vzpomněl si Franta na toho budižkničemu, který po zápase zalezl do kutlochu namísto toho, aby obešel hřiště, za reklamním panelem našel kočárek a zburcoval chlapy sedící v hospodě.

Běda jak mu něco bude! křičela zoufale maminka, když mě konečně našli. Franta Osika si pomyslel, že horší, než je to teď, už to bude těžko, nahlas ale neřekl nic, protože moje maminka v daný okamžik vypadala, že by byla schopná i zabít.

Já jsem byl zcela v pořádku, i když jsem procítěně brečel, to jsem však dělal úmyslně a naschvál, aby měli

184 si objednali pivo, řešili, jestli by v útoku měl příště hrát Mašek, nebo Zahálka, nakonec se shodli, že ani ten fotbal už není, co býval, pak se s doktorem rozloučili a vydali se domů.

Maminka se rozplakala také, hladila mě po čele a ustaraně opakovala ty můj malej broučku, jsi v pořádku, nestalo se ti nic, zatímco Franta Osika konstatoval, že jsem se asi posral, neboť cítí hovno na sto honů. Děda Tomáš ho napomínal, ať toho nechá, protože dobře poznal, že je doopravdy zle. A taky že bylo.

Tatínek s maminkou mě pečlivě přikryli, popadli kočárek, a aniž by se na provinilce podívali, řekli jim jděte si raději po svých a pak se mnou rychle zamířili domů. Maminka zavolala oběma babičkám, aby jim žalovala, protože, jak řekla do sluchátka, čeho je moc, toho je příliš.

Taková nezodpovědnost, láteřila babička Andula a byla ráda, že v tom tentokrát výjimečně není namočený děda Miloš. Babička Hana neláteřila vůbec, jen mlčky chodila po obývacím pokoji a dupala jako slon.

Nakonec to stejně nevydržela, opovržlivě si odfrkla a prohlásila to už ses, Tomáši, ale doopravdy posral, přestože jindy zásadně nemluvila sprostě.

Taky děda Miloš těm dvěma v práci řádně vypral kožichy, ačkoli ani sám nevěděl, jestli ho rozčílili tím, že ohrozili zdraví jeho vnuka, nebo jim to chtěl spočítat za tu ostudu při prvomájovém průvodu. Ať už to bylo jakkoli, byl na ně i on doopravdy naštvaný.

Děda Tomáš z toho byl parádně otrávený a nejraději by roztrhl vejpůl toho blbce Kousala, který sice rozuměl kytkám, i když kdoví jestli, zato o dětech nevěděl zhola nic. Násoska jeden!

A já? Já jsem to rodinné ticho pobaveně pozoroval, užíval jsem si grimasy, které na sebe dělali dědečkové, babičky, jedni na druhé a hned zas mezi sebou, a když

185 alespoň výčitky svědomí, že mě tam nechali napospas osudu.

už mi přišlo, že je toho moc a v rodině náhle chybí legrace, rozhodl jsem se, že provedu něco, co dá na průšvih s kočárkem zapomenout a stmelí rodinu zase dohromady. Že konečně něco vyslovím a tím prvním slovem udělám svým nejmilejším nekonečnou radost.

Počkal jsem si, až bude rodina pohromadě, protože první slovo, na které tolik čekali, jsem hodlal přednést před kompletním publikem. Ta chvíle nastala při nedělním obědě. Nálada nebyla valná, já se ale usmíval, vydržel jsem, dokud všichni nedojedli a na stůl se nepostavila káva, pak jsem se posadil v postýlce, která byla umístěna tak, aby na mě všichni dobře viděli, a srozumitelně jsem vyslovil své první slovo. Vybral jsem si zrovna to, které se u nás v poslední době používalo celkem často. Do tíživého ticha rozhádané rodiny tak znenadání zaznělo jasné a srozumitelné HOVNO!

KAPITOLA 2

SKOROŘEDITEL

Od okamžiku, kdy jsem ze sebe konečně vypravil první slovo, se ze mě stal hbitý a šikovný kluk. Pravý opak toho malého budulínka, kterým jsem byl předtím. Ne že by se snad změnila má životní filosofie a zmizela vrozená lenost, jen jsem se zkrátka nemohl nabažit toho pocitu, když vás druzí lidé obdivují. A oni mě obdivovali.

Za to, že mluvím, i když to byla jen jednotlivá slova. Za to, že se plazím po koberci, i když jsem u toho neustále dřel bradou o zem. Za to, že sedím, že si hraju, že mlátím autíčkem o zem, že ukazuju na věci a vydávám u toho skřeky. Obdivovali mě zkrátka za cokoliv.

První šok způsobený slovem, které jsem vyslovil a pak často opakoval, pominul. My jsme vám říkali, že je to geniální dítě, vyprávěli všem okolo dědečkové, tedy ti, kdo předtím nejvíc pochybovali o mém duševním zdraví.

Zvláště děda Miloš měl nutkání vykládat o mých pokrocích každému na potkání, dokonce i domovnici Švarcové, která se usmívala, ale v duchu si myslela beztak z něho vyroste blbec jako vy všichni, řediteli Jungovi, který blahosklonně pokyvoval hlavou, i mizerovi Houžvičkovi, který neprojevoval dostatek nadšení, za což ho děda Miloš pořádně sprdnul.

Rodinná atmosféra se změnila jako mávnutím kouzelného proutku díky jednomu jedinému hovnu, a tak jsem se rozhodl řídit heslem kdo umí, ten přidá, které často opakoval Franta Osika, když hráli s dědou na zahradě volejbal.

Přidával jsem tedy, jak jsem jen mohl. Lezl jsem po bytě urputně jako motorová myš a nechával se zahrnovat pochvalami. Snažil jsem se dělat své první krůčky, zprvu nejisté, opatrné, přerušované neustálými pády, později lepší a jistější, doprovázené potleskem příbuzných. Na konci září už jsem rutinérsky přecházel od gauče k prosklené skříni u zdi pod oknem a zase zpět.

Úplný Fred Astaire, rozplývala se babička Andula, nakonec z něj ještě bude tanečník.

Děda Tomáš jí vysvětloval, že se mýlí, protože přesně takhle se rozebíhá volejbalista na smeč, kluk to má v krvi, to vidí každý, kdo tomu rozumí, dmul se pýchou. Všichni byli zkrátka nadšení a plní přesvědčení, že mě čeká oslnivá životní dráha. Jen Franta Osika brzdil jejich euforii, chodil kolem a na půl pusy brblal abyste se z toho náhodou všichni nepodělali, že konečně dohonil to, co ostatní děti dělají už dávno.

Mně ale bylo jedno, co si myslí Franta Osika, já jsem přidával další a další slova, šel jsem na to rafinovaně, a tak jsem se každému snažil říkat zrovna to, co ho nejvíc potěší. Byl jsem za to odměněn pozicí miláčka rodiny a středobodu okolního světa. A pak to náhle, ze dne na den, skončilo.

Stalo se to v době, kdy se podzim pomalu lámal v zimu, venku lidé šlapali se skloněnými hlavami po spadaném listí a počasí bylo tak škaredé, že jsme vycházeli na procházku jen na krátkou chvíli a pouze jednou denně.

188

Zrovna jsme se s maminkou na jednu takovou odpolední procházku strojili, ona mě chtěla navléknout do hnusného zimního overalu, který babička Andula přitáhla odkudsi z neznáma, raději snad ani nepomyslet, já jsem před ní a overalem utíkal po bytě, abych se tomu ponížení vyhnul, ona mě hubovala a já už se pomalu chystal ztropit parádní scénu, když v tom okamžiku se ozval náš zvonek.

Nebylo to ale obyčejné zazvonění, jako když někdo nese poštu nebo si jde vypůjčit kávu, která došla, tohle bylo dlouhé, intenzivní a naléhavé. Až jsem se z toho zastavil uprostřed svého úprku a maminka polekaně odložila overal.

Otevřela dveře bytu, za nimi však nikdo nebyl. Takže neznámý musel zvonit dole. Snad se tam doopravdy něco nestalo? Kdyby to byl někdo od nás, tak by si přeci otevřel, všichni mají odspoda klíče, zamyslela se maminka polohlasně. To bude někdo cizí…

On to ale nikdo cizí nebyl. Nahoru po schodech se jako uragán hnal děda Miloš, cestou málem srazil domovnici Švarcovou, řekl jí z cesty, jděte z cesty a v duchu si pomyslel s tebou si to taky brzy vyřídím, doběhl až ke dveřím našeho bytu, což bylo obdivuhodné, protože neběžel minimálně od té doby, co se moje maminka narodila, opřel se o futra a dýchal jako astmatický slon.

Maminka chvíli nevěděla, zda nebude potřeba zavolat sanitku, děda jí však gestem ruky naznačil, ať nikam neodchází, vydýchal se, a když byl konečně schopen mluvit, řekl jen je to hotové a vítězoslavně se usmál.

Maminka se ho zeptala co je hotové, on jí odpověděl ředitel Jung odchází do důchodu, ona jej objala a řekla gratuluju, tak ses přece dočkal a já jsem vůbec ničemu

189

To bylo tak. Ředitel Jung jednoho rána nakráčel do fabriky a svolal si vedení podniku, aby jim jakoby nic oznámil na konci roku končím a odcházím do důchodu. Pak se významně podíval na dědu Miloše, kterého z toho návalu emocí málem trefil šlak, a sdělil mu, že na základě rozhodnutí stranických orgánů začne fabriku předávat právě jemu. Děda Miloš na něj třeštil oči, usmíval se jako pitomeček, ředitel Jung vstal, stiskl mu pravici a řekl od prvního ledna už si to tu povedeš sám. A bylo to!

Ostatní náměstkové vstali a hnali se dědovi gratulovat, i když si v duchu mysleli proč zrovna tenhle hulvát, a ne já, srdečně tiskli budoucímu řediteli ruku, přáli mu jen to nejlepší a tajně doufali, že bude do roka a do dne z polstrované kanceláře pryč.

Také zaměstnanci, mezi které se ta zpráva roznesla rychlostí blesku, dědovi všemožně nadbíhali a gratulovali, z dálky se na něj usmívali a za zády ho pomlouvali.

To už je holt úděl ředitelů, říkal děda znalecky, jako by v polstrované kanceláři seděl už hezkou řádku let.

Také Houžvička si pospíšil s gratulací. Celý bledý a vynervovaný zašel za náměstkem, kterého nesnášel ze všech lidí ve fabrice úplně nejvíc, usmál se na něj tak falešně, že víc by to nesvedla ani vosková figurína, a podbízivým tónem kňučel já věděl, že to budeš ty, soudruhu náměstku, vždyť jsi tady ve fabrice ze všech lidí nejerudovanější, nejschopnější…

Dej si pohov, Houžvičko, zpražil toho slizáka děda Miloš a vnitřně se radoval tak, že z toho skoro skákal

190 nerozuměl. Od toho okamžiku se však k mé smůle stal středobodem rodinného zájmu právě děda Miloš a jeho chystané povýšení.

Od onoho šťastného dne, kdy mu ředitel Jung potřásl pravicí jako svému nástupci, chodil děda Miloš po fabrice hrdě a vzpřímeně, jeden by řekl, že snad až pyšně, tvářil se nesmírně důležitě a také se tak cítil.

Každé ráno pak absolvoval pravidelnou obchůzku fabriky s ředitelem Jungem, který se najednou úplně proměnil, z problémů si nic nedělal, věčně se usmíval a říkal svému náměstkovi tohle už bude tvoje starost, soudruhu, s tím si musíš poradit sám nebo to ať si rozhodne po Novém roce tady soudruh náměstek Šimek, do toho já už se pouštět nebudu.

V takových chvílích dědovi za krkem vyskakovalo nepříjemné tušení, že tahle práce bude taky dost náročná a nevděčná, vidina koženého křesla v polstrované kanceláři však nakonec veškeré obavy hravě přebila.

Problém nastal v okamžiku, kdy ředitelská pochůzka, kterou teď absolvovali vlastně ředitelé dva, dorazila na pracoviště montáže. Děda Tomáš slušně pozdravil ředitele Junga, poté se otočil na náměstka Šimka a ledabyle utrousil nazdar, Miloši, zatímco Franta Osika teatrálně srazil paty a švejkovsky zasalutoval.

Ředitel Jung jen překvapeně zvedl obočí, a když se celá ředitelská delegace vzdálila, upozornil dědu Miloše s tímhle bys měl něco dělat, jestli si chceš ve fabrice udržet autoritu.

Děda Miloš s tím rozhodně chtěl něco dělat, a tak hned o polední pauze běžel zpátky na montáž, odtáhl ty dva výtečníky stranou a ptal se jich co to mělo znamenat, vy blbci?

191 do nebe. Však já si na tebe teď posvítím, jen se neboj, koulel oči na toho nešťastníka, který jako by před ním náhle zarůstal do země. A s tou tvou hloupou anglickou knížkou už tě nechci nikdy vidět!

Co se ti nelíbilo? zeptal se Franta, jako by to snad nebylo jasné, a děda Miloš se mu pokusil trpělivě vysvětlit co je doma, to je mezi námi, tady ve fabrice mi ale odteď budete muset říkat soudruhu náměstku, potažmo soudruhu řediteli!

Vyliž nám prdel, soudruhu náměstku, potažmo soudruhu řediteli, odpověděl mu děda Tomáš a Franta Osika dodal jako vedoucí zaměstnanec bys neměl obírat dělnickou třídu o polední přestávku, načež odešel za dveře expedice kouřit.

Děda Miloš jen otráveně mávl rukou a šel zpátky nahoru zchladit si žáhu na Houžvičkovi. O pět minut později vyhodil tomu lumpovi anglickou učebnici do odpadkového koše se slovy já jsem tě, soudruhu, už dvakrát varoval.

Taky doma se teď děda Miloš tvářil nadmíru důležitě, peskoval babičku Andulu, jednou přejel prstem po skříni a řekl prach, jako by to sama nevěděla, jindy se provokativně koukal na hodinky, když nebyla večeře včas na stole, košile se mu zdály špatně vyžehlené, kapesníky nesouměrně přehnuté a tak to šlo dál až do okamžiku, kdy s těmi jeho novými vrtochy ztratila babička Andula trpělivost, což netrvalo zase tak dlouho. Víš co, Miloši? oslovila ho naprosto klidným, ledovým hlasem, což bylo to nejjasnější znamení přicházející bouřky. Tady nejsi ředitel, tady rozhodně ne! Takže si ten prach, ty večeře i ty pitomé kapesníky můžeš začít dělat sám. Já nejsem tvoje služka ani lakýrník v tvojí fabrice, probodla dědu pohledem a pak pronesla něco, co se ho zcela jistě muselo dotknout na citlivém místě. A když už jsme u toho, nejen že nejsi ředitel tady. Ty ještě nejsi ředitel ani v továrně. Tak si dávej pozor a trochu se kroť, ať to ještě nezakřikneš!

192

To sice nejsem, přiznal děda, ale vlastně už tak trochu ano, rozhodl se, že si tohle životní vítězství nenechá zkazit od nikoho, ani od babičky Anduly, kterou nade všechno miloval. Složil noviny, práskl dveřmi a hrál pak půl dne uraženého.

Ve fabrice dál přebíral veškerou agendu a samostatně rozhodoval čím dál více záležitostí, neboť ředitel Jung utíkal, jak jen mohl, na ryby nebo na chatu. Ta jeho celoživotní přísnost a posedlost prací jako by se najednou ztratila, což mu děda Miloš docela záviděl.

Jedna věc ale nastávajícího ředitele trápila čím dál víc. Přestože se první leden, tedy den, kdy se stane oficiálně šéfem celé továrny, neúprosně blížil, někteří náměstka Šimka stále nebrali vážně. V kancelářích nahoře si pořádek zjednat dokázal, ale ti lumpové dole na dílně, slavná dělnická třída, ti byli stále stejně drzí a nepoddajní.

Byl zrovna pátek, fabrika už zpola zela prázdnotou, když se šel děda projít dolů na dílnu. S rukama založenýma za zády procházel jednotlivé lodě, jak se říkalo továrním uličkám, pozoroval sluneční paprsky pronikající dovnitř střechou, rozhlížel se okolo sebe a nadechoval se pachů typických pro strojírenskou fabriku.

Olej z namazaných strojů, zvláštní odér spáleniny unikající ze svařovny, vůně čerstvého nátěru na dokončeném stroji, cigaretový dým. Ale ten sem rozhodně nepatří, zbystřil náměstek. A pak to uviděl. Vzadu za starými soustruhy kdosi seděl a nad hlavou se mu vznášely obláčky kouře. No počkej, přidal děda do kroku a vyrazil za tím výtečníkem. Kouření bylo na dílně přísně zakázáno.

Mazaně obešel soustruhy z druhé strany a vpadl těm lotrům přímo do zad. Trochu si v té chvíli připadal

193

Náměstek Šimek na ně hurónsky spustil co si to dovolujete, kouřit na dílně, a ještě k tomu v pracovní době, s nimi to však ani nehnulo. Nejen že netípli své cigarety, ten nejstarší z nich se na něj dokonce úkosem podíval a oznámil mu ty tady nejsi žádný náš šéf, soudruhu, abys nám poroučel.

Děda Miloš tomu mrzákovi rázně oznámil už brzy tu budu šéf úplně všeho a pak si to hned vyřídím s každým, kdo místo práce vykuřuje za soustruhem, na to můžete vzít všichni jed! Křičel tak vztekle, až dělníci típli cigarety a neochotně se vrátili k práci, zatímco děda Miloš se rozběhl zpátky do kanceláře sbalit si své věci a odebrat se, tak jako každý pátek, upustit páru do své oblíbené hospody, kam tahle rozjívená dělnická třída nechodí.

Nahoře houkl na Houžvičku odcházím! Viděl ho pootevřenými dveřmi, jak sedí nad svou učebnicí angličtiny vylovenou nedávno z koše, pomyslel si, že je tady dneska všechno proti němu, a rychle prchal pryč.

Seděl pak dlouho v hospodě, sám, ani pivo mu nechutnalo, a přemýšlel o tom, jak bude muset dát celou tu zatracenou fabriku rychle dohromady. Jung už byl starý a jednou nohou pryč, lidi neměli kázeň, výroba vázla, v zásobování mizely věci, zkrátka úkolů až nad hlavu. Ale já se do toho od ledna pustím, slíbil si děda Miloš. Co od ledna, pustím se do toho hned od pondělí!

Není čas ztrácet čas! Položil na stůl peníze, dopil pivo a vyrazil do mrazivého černého večera, aby byl co nejdříve doma, v teple, u babičky Anduly.

194 jako bájný náčelník Apačů Vinnetou, který se dostal na kobylku Komančům. Problém byl v tom, že skutečný komanč tady byl děda Miloš a parta soustružníků, na kterou uhodil, rozhodně neměla v úmyslu dát ruce vzhůru.

V okamžicích, kdy děda Miloš procházel ztichlými ostrovskými ulicemi, se v Praze na Národní třídě daly do pohybu těžkooděnci a vyrazili proti průvodu bezbranných studentů. O tom však nemohl mít děda Miloš ani nikdo jiný tady v Ostrově ani potuchy. Byl pátek 17. listopadu 1989 a v televizi večer dávali kriminálku, na kterou se děda celý týden těšil.

KAPITOLA 3

KDYŽ SE ZAČALY

VALIT DĚJINY

Děda Miloš si onoho pátečního večera užil svou detektivku, dal si dvě vychlazená piva, babička Andula ho napomenula jako bys neměl dost z hospody, zase budeš chrápat a on skutečně v noci chrápal, ale bylo mu to jedno, protože spal klidně a spokojeně, na rozdíl od babičky Anduly.

Při sladkém usínání se mu hlavou honily myšlenky na fabriku a na to, jak si ji celou předělá k obrazu svému, myšlenky postupně přešly ve sny a ráno se děda Miloš probudil s dobrou náladou a vyspaný do růžova. Babička Andula si naopak připadala, jako by uplynulou noc strávila těsně vedle pracující cirkulárky.

Přesně v sedm hodin, tak jako každou sobotu, zasedl děda Miloši k snídani a babička Andula se ho, tak jako každou sobotu, ptala proč nemůžeš o víkendu spát alespoň do osmi, vždyť tohle není normální. Děda Miloš se na ni usmál, namazal si rohlík tučnou vrstvou másla a odvětil člověk má mít v životě řád a je jedno, jestli je zrovna víkend. Poté si vypil svou ranní kávu, vyluštil křížovku a natáhl se na kanape v obývacím pokoji se slovy tohle bude ale krásný den.

V deset třicet si pustil svůj oblíbený seriál Hříšní lidé města pražského, pohodlně se uvelebil a sledoval

radu Vacátka, jenže po chvíli ho vyrušil telefon, který začal zvonit v kuchyni. To je určitě Líba, mrmlal si děda pro sebe, místo aby v sobotu dopoledne vařila oběd, chce se zase vykecávat. No jo, ženský, zakroutil hlavou a dál sledoval vyšetřování mordu kdesi na Vinohradech.

Babička Andula měla sluchátko dlouhou dobu přiložené u ucha, starostlivě se dívala na dědu a krabatila čelo, což dělala vždycky, když jí někdo sděloval špatné zprávy. Pak hovor ukončila, sedla si do křesla naproti televizi a opatrně dědovi sdělila v Praze se asi stalo něco vážného.

No jasně, vražda na Vinohradech, neodlepil děda oči od obrazovky, ale už ho skoro mají, Bouše s Brůžkem jsou mu na stopě.

Ale ne v tom pitomém seriálu, hlesla babička Andula hlasem tak přiškrceným, že na ni děda Miloš musel chtě nechtě otočit hlavu. Nějaká demonstrace nebo co. Volala Hanka, Tomáš to prý od rána poslouchá na Svobodné Evropě, vysvětlila.

Děda v mžiku vyskočil, vytřeštil na babičku oči hrůzou a položil jí řečnickou otázku copak mě chce ten mameluk volejbalovej doopravdy úplně zničit? Poslouchat Svobodnou Evropu může přeci jenom kriminálník nebo blázen!

Babička se mu snažila vysvětlit, že o to přeci vůbec nejde, kde to slyšel, důležité je, že se asi doopravdy něco stalo.

O to nejde? Tak on poslouchá zakázané rádio, teď, v době, kdy už jsem jednou nohou v ředitelské kanceláři, a ono o to nejde? Já toho chlapa roztrhnu jako hada, to ti povídám, rozčiloval se děda Miloš a prohlásil, že rozhodně neměl dovolit, aby se Líba spustila s tímhle Kučerou a přitáhla nám do rodiny takové rozvraceče pořád-

197

Večer se však situace změnila, k dědově smůle k horšímu. Začaly přicházet kusé informace, že se včera skutečně cosi stalo, letmo o tom mluvili už i v rozhlase a televizi, večer zavolala Líba s otázkou co to má všechno znamenat, děda ji uklidnil, že určitě nic, pro jistotu ale vytočil domácí telefon ředitele Junga. Jeho paní mu však oznámila, že ředitel byl krátce po návratu z chalupy kamsi povolán.

Zvláštní, pomyslel si děda Miloš a za krkem se mu usadil podivný pocit. Snad se něco dozvím zítra při obědě od Tomáše, poškrábal se na hlavě a babička Andula se ho zeptala a ty si myslíš, že by Tomáš mohl něco vědět?

Vždyť ten blbec přece poslouchá Svobodnou Evropu! zaúpěl děda jako raněné zvíře a šel si raději rychle lehnout.

Druhý den se skutečně něco dozvěděl, nutno však podotknout, že kdyby byl býval věděl, co na něj u Kučerů čeká, možná by si tu návštěvu rozmyslel.

Sotva před nimi totiž babička Hana otevřela domovní dveře, začal na něj bláznivý Franta Osika, který už byl u dědečka Tomáše opět navezený, řvát jako smyslů zbavený. Zmlátili jste studenty, lumpové, taková levárna, šermoval rukama před dědou Milošem, který ještě neměl ani zuté boty.

198 ku, načež znechuceně přepnul program a řekl raději si počkám na to, co řeknou ve zprávách, protože tahle Svobodná Evropa, to je propaganda Západu! Rozčilený si pak s napětím vyslechl zprávy, ve kterých neřekli o žádné demonstraci ani o ničem podobném jediné slovo, takže se děda Miloš uklidnil, pohodlně se natáhl zpátky na gauč a konstatoval ten brepta Kučera zase někomu skočil na špek, jen aby to celé nebyla nějaká provokace.

Já jsem nikoho nezmlátil, mžoural na něj děda Miloš a složitě se soukal ze zimního kabátu. Franta se ale nedal a křičel tohle si někdo odskáče, načež ho podpořil děda Tomáš, který prskal tohle jste teda definitivně podělali a nic bych za to nedal, že brzy skončíte!

Já jsem lezl po zemi, pozoroval ten mumraj a vůbec jsem netušil, kdo si co odskáče, kdo brzy skončí ani kdo koho zmlátil. Věděl jsem jen, že děda Miloš je ve všem určitě nevinně a že se mi vůbec nelíbí, jak se na sebe dědečkové dívají. Poprvé toho dne jsem začal natahovat.

Nekřičte tady, vyděsíte to dítě, napomínala je babička Andula, ale babička Hana ji přerušila právě kvůli tomu dítěti nesmíme mlčet, nedopustím, aby ho jednou taky mlátili nějací fízlové, šlehla pohledem po Šimkových a děda Tomáš ji hrdě objal kolem ramen. Já jsem se v tom okamžiku definitivně rozplakal.

Proboha, co to tady povídáte, snažil se je děda Miloš přimět k rozumu. Tohle se nějak vysvětlí, kdyby se opravdu něco dělo, tak by mi snad dali vědět, vždyť jsem ředitel největší fabriky ve městě!

Leda hovno, Miloši, leda hovno! ukázal na něj Franta Osika výhružně prstem. MOHL jsi být ředitel největší fabriky ve městě! Ale nebudeš! Teď už ne, řekl tak přesvědčivě, že dědovi doopravdy zatrnulo.

Ani kachnu k obědu si nevychutnal, pivo si dal jen jedno a poprosil dědu Tomáše pusť tu zpropadenou Svobodnou Evropu, babička Hana to však zakázala se slovy při nedělním obědě tady nebude vyřvávat žádné rádio, a vůbec, pusťte si to, až dojíte!

To taky přesně udělali, a tak se stalo nemožné, děda Miloš, člen strany a příkladný kádr, seděl u přijímače vedle dědy Tomáše a Franty Osiky, dvou elementů se sklony k západnímu způsobu života, kteří na sobě měli

199

Mě si nikdo nevšímal, ani toho, jak lezu, ani toho, co říkám, chovali se, jako bych vůbec neexistoval. Zkoušel jsem to nejprve po dobrém, odstrkovali mě však jako týden starou hračku, a tak jsem se posadil a začal zděšeně řvát.

Tatínek, který by mě nikdy nedal a vždycky by mi přiběhl na pomoc, se podíval úkosem na maminku, řekl jí ať ten kluk neřve a pak houkl na dědu Tomáše koukej to zesílit. Tohle bylo doopravdy vážné.

V rádiu povídali o událostech v Praze tak neuvěřitelné věci, že po chvíli děda Miloš sebejistě prohlásil to je nějaká nesmyslná americká provokace, nevěřím z toho ani jediné větě, načež si děda Tomáš povzdechl jak seš chytrej, tak seš někdy vůl, čemuž jsem nerozuměl. K tomu Franta Osika přidal sám jsi provokace, tohle rádio jako jediný říká pravdu. Děda Miloš se tomu začal teatrálně smát a babička Andula řekla půjdeme radši domů a z tónu jejího hlasu jsem i já poznal, že to není návrh ani prosba, ale rozkaz. Vám dvěma radím, abyste vypnuli ten aparát a mlčeli, ať se zase nedostanete do průseru, až se to celé přežene a vysvětlí, změřil si děda Miloš přísným pohledem Frantu s dědou Tomášem, než za sebou zavřel dveře a zmizel. Že se ale nic jen tak nevysvětlí, si děda naplno uvědomil v pondělí ráno, když přišel do fabriky. Vrátná, jindy vstřícná a usměvavá, měla oči navrch hlavy a zděšeně se namísto pozdravu ptala co se to, soudruhu náměstku, děje, co jen s námi bude?

200 džíny, a Franta dokonce tričko s jakýmsi divným zpěvákem. Napjatě poslouchali Svobodnou Evropu, což by samo o sobě stačilo k tomu, aby strana dědu Miloše přestala připravovat na převzetí funkce ředitele, a ani nedutali.

Musíme chvíli počkat, však ono se to přežene, usmál se na ni děda Miloš povzbudivě a přidal do kroku.

Kousek za vrátnicí narazil na soudružku Sochorovou, která byla původně pracovnicí odbytu, ale po jakési emigraci v rodině skončila v závodní jídelně, ta se v tom okamžiku sklonila a dělala, že jí cosi spadlo na zem, aby dědu nemusela pozdravit. To bylo divné.

Soudruhu náměstku, soudruhu náměstku, hnal se k dědovi blb Houžvička a podivně mu zářily oči, za patnáct minut se máme všichni neprodleně sejít v kanceláři ředitele, hlásil a nebyl si jistý, zda neměl raději říct soudruha ředitele. Houžvička k smrti nesnášel, když se v nějaké situaci nemohl zorientovat a nebylo zcela zřejmé, na jaké straně má stát.

Jung je tady? zeptal se děda překvapeně a zaplul do dveří, aby se s tím tajtrlíkem nemusel dál vybavovat.

Ředitel Jung tam skutečně byl, seděl zhroucený do svého křesla v polstrované kanceláři, která už bude brzy říkat pane někomu jinému, nepřítomně civěl do stolu a vypadal o deset let starší, než ve skutečnosti byl.

Kolem stolu seděli náměstci a pár dalších lidí z fabriky, také zástupci stranického výboru, dohromady tucet nervózních obličejů, a každý čekal, co bude následovat. Kdosi souhrnně referoval o tom, co se od pátku do neděle stalo, a ten popis byl tak syrový, nepřikrášlený a jasný, až se každému sevřelo hrdlo. Tohle je opravdový průšvih, myslel si děda Miloš a pak se zeptal co s tím budeme dělat?

Radili se dlouho jeden přes druhého, vymýšleli čím dál větší pitomosti, až ředitel Jung bouchl do stolu, vypadal u toho zase o deset let mladší, a řekl hlavní je nepanikařit, strana to zvládne, my musíme zatím zajistit, aby byl dole na dílně klid, načež děda Miloš konstatoval

201

Houžvička ho popíchl bodejť by to soudruh náměstek neznal, když má ty největší rabiáty v rodině, děda Miloš ho probodl pohledem a řekl co si to dovoluješ, ty, ty, ty jeden Houžvičko a ředitel Jung je oba umravnil přeci se nebudeme hádat ještě mezi sebou v takové těžké chvíli.

Někdo by těm dole měl říct, prohlásil Houžvička rozhodně, protože ten, kdo v těžkých dobách projeví rozhodnost, je buď popraven, nebo povýšen, že je to celé provokace, že se to přežene, a jestli si někdo na něco troufne, tak s ním dělnická třída tvrdě a nekompromisně zatočí!

Děda Miloš namítl takový přístup může dělnickou třídu taky pěkně nasrat, nic jiného ale nezbývá, a tak, ač nerad, pro tentokrát souhlasím s Houžvičkou.

Houžvička, oslněn dědovým kladným stanoviskem, prohlásil s dělnickou třídou by měl promluvit právě soudruh náměstek Šimek, čímž znovu ztratil dědovy sympatie, děda se zeptal proč já a jeden z přítomných mu ironicky sdělil protože jsi budoucí ředitel.

Ten stávající, Jung, k dědově smůle souhlasil a požehnal tomu šílenému nápadu, takže se děda Miloš sebral a odkráčel na dílnu, tedy přímo do jámy lvové.

Tam se postavil na bednu a začal předčítat narychlo sepsané prohlášení, trochu kostrbaté a neučesané, přičemž jeho řeč způsobila, že se vážné a zamračené tváře dělníků změnily na ještě vážnější a zamračenější.

Někteří, ti uvědomělejší nebo ti, kteří se báli, souhlasně přikyvovali hlavami, jiní se tvářili neutrálně jako vždycky, když nevěděli, kam se kolo dějin přetočí, našlo se ale i pár takových, kteří na dědu Miloše zírali nepokrytě nepřátelsky.

202 to se snadno řekne, ale já je znám, jaké jsou to horké palice.

Byla jich však výrazná menšina, a tak se děda Miloš uklidnil, přidal na hlase i gestech a za chvíli už na celou dílnu hromoval kdo si to chce rozdat s dělnickou třídou a slouží kapitalistické cizině a jejím agentům, ten se se zlou potáže!

Ředitel Jung si zrovna říkal Šimek to zase zbytečně přehání, už je teatrální jako ten blbec Houžvička, když vtom se to stalo. Někdo v davu dělníků nesouhlasně

zapískal a vzápětí se ozvalo pronikavé zvolání hanba!

Děda Miloš zvedl k lidem zmatený obličej a ke svému zděšení zjistil, že se nemýlil, když mu proběhlo hlavou, kdo si asi tak mohl něco takového dovolit. Franta Osika namísto toho, aby koukal provinile do země, civěl dědovi Milošovi přímo do očí a pak to zakřičel znovu. Hanba!

V tom okamžiku se na dílně strhla mela, k drzému

Osikovi se přidalo pár dalších, vykřikovali nenecháme bít naše děti, Jakeše do koše! A aby toho nebylo málo, zařval Osika ještě připitomělé heslo se Sovětským svazem přišla bída na zem, protože musel švejkovat za každé situace, i když byla tak vážná jako tato.

Po těch slovech se na něj vrhli členové partajní organizace, Osika se s jedním z nich chytil za límec pracovní košile, ředitel Jung křičel uklidněte se, soudruzi, děda Miloš jen stál a smutně koukal, načež na něj jeden chlap zařval koukej zmizet, parchante! Děda ho poznal, byl to právě ten soustružník, kterého načapal v pátek s cigaretou, ten pátek, kdy se všechno pokazilo kvůli jakési pražské demonstraci.

Děda Miloš měl jistě své mouchy, byl to ale tuze chytrý člověk, který dokázal, na rozdíl od většiny ostatních, myslet v souvislostech, a tak byl teď úplně první, kdo pochopil, že tohle je jeho konec, a nejen jeho, že se

203

věci daly do pohybu a už je nikdo nezastaví, pochopil dokonce i to, že nikdy nebude sedět v polstrované ředitelské kanceláři. Smutně svěsil ramena a odkráčel pryč. Pryč od řvoucí dělnické třídy, pryč od Franty Osiky, který musel vždycky všechno zkazit, pryč z téhle továrny, kterou už si nikdy nepředělá k obrazu svému.

Téhož dne večer přišel referent zásobování největší ostrovské továrny Milan Houžvička na schůzi právě vzniklého Občanského fóra, aby nabídl své služby, se slovy umím obstojně anglicky a Občanské fórum by mělo mít ve svém středu zástupce z továren. Byl přijat s nadšením a okamžitě zaujal místo u stolu hlavních protagonistů zdejší buňky Občanského fóra, nejdůležitější síly revoluce, která již odstartovala a nic ji nemohlo zastavit.

KAPITOLA 4

PÁN S KNÍRKEM

V televizi, která neustále běžela ve všech domácnostech naší rodiny, u nás, u Šimků i u Kučerů, se v té době začal objevovat jakýsi roztomilý pán s knírkem a rozčepýřenými vlasy. Zvláštně mluvil, očima často koukal do země a byl mi sympatický, protože ze všech dospělých, které jsem kdy viděl, tenhle nejvíc připomínal dítě.

Nebyl velký vzrůstem, ale autoritu měl ohromnou, rukou často dělal jakési podivné véčko a lidi ho milovali, moje maminka tak moc, až jsem na toho Havla, jak se ten člověk jmenoval, trochu žárlil. Jediný, kdo mu nemohl přijít na chuť, byl náš děda Miloš.

Děda se snažil předstírat, že televizi nesleduje, dával si však dobrý pozor, aby mu nic neuteklo, vždycky stál nenápadně mezi dveřmi, vše pozoroval, nesouhlasně kroutil hlavou a posměšně si odfrkával, a když kamera zabrala nového miláčka národa, říkal děda polohlasně, ale tak, aby ho ostatní slyšeli ještě se budete divit, co je tenhle protekční kašpárek zač, jaktěživ nesáhl na pořádnou práci, našim lidem nerozumí, a jak by taky mohl, když se narodil se stříbrnou lžičkou v puse.

To se pak vždycky strhla velká hádka, neboť se do dědy pustili všichni ostatní, děda Tomáš povídal vy jste to tady mrvili čtyřicet let, ale teď budete chytří až na

Ale děda Miloš nic neuznával a dál toho chlapa nemohl ani cítit a babička Andula šeptala ostatním mějte s ním trpělivost, vždyť se mu právě hroutí celý svět před očima a tenhle Havel, ukázala na obrazovku, je pro něj symbolem toho všeho.

Děda Miloš přitom dobře věděl, že už dávno prohrál. Nálada mezi lidmi se měnila každým dnem, na stranu revoluce se přidávalo čím dál více obyvatel. Ty přesvědčené, kteří cinkali klíči od prvního okamžiku, doplnila většina zprvu opatrných, což bylo logické, neboť dav se vždycky přidává na stranu vítězů, tak se to odedávna děje všude ve světě a u nás v Čechách snad ještě víc.

Ředitel Jung už se v práci neobjevil, údajně měl jakousi slabost, a tak zůstával doma na lůžku, čehož si stejně v téhle turbulentní době nikdo nevšímal. Ve fabrice zavládl zmatek a bezvládí, pročež se blb Houžvička, teď už představitel Občanského fóra, rozhodl, že továrnu zachrání, což mělo potenciál způsobit ještě větší katastrofu než samotná revoluce.

A tak se stalo, že jednoho dne Houžvička prostě a jednoduše vrazil bez zaklepání do kanceláře dědy Miloše, toho času ještě náměstka Šimka, který překvapeně zvedl oči od stolu a řekl co sem lezeš jako do kravína, tebe nenaučili klepat?

Na to se ten pazdrát narovnal v zádech, pyšně zvedl bradu a řekl takhle se mnou nemluvte, pane inženýre, takhle rozhodně ne, já jsem tady za Občanské fórum a za dělníky!

206 půdu, že si nedáš, Miloši, pokoj, zatímco maminka šla na dědu po dobrém a říkala mu ten Havel nebude špatný člověk, vždyť je mu to vidět na očích, a taky seděl v kriminále za pravdu, to přeci musíš uznat.

Děda Miloš vstal od stolu a přemýšlel, jestli mu má rovnou jednu fláknout, pak se však ovládl a zakřičel na něj dej si odchod, troubo, nebo tě srovnám, že na to do smrti nezapomeneš!

Za Houžvičkou ale nakukovali dovnitř další lidé a vysvětlovali dědovi Milošovi tady pan Houžvička je opravdu zástupcem Občanského fóra a do téhle kanceláře se teď posadí právě on, protože komunisti nemohou v této revoluční době zastupovat dělníky, kteří jim vyslovili nedůvěru.

Mluvíš jak Zápotocký, zpražil děda Miloš toho chlapa a pak si odfrkl. Vždyť tady ten je taky komunista, ukázal na Houžvičku, který vyletěl jako čert z krabičky, že to není pravda a že on ve straně nikdy nebyl, byl jen kandidát členství a v tom je tedy rozdíl!

Nevzali jsme tě hned jen proto, že jsi blbec, to není ctnost, ale ostuda, vyslovil děda Miloš víceméně známou pravdu. Houžvička však odpověděl to tvrdíte vy, pane inženýre, slovo soudruh jako by se přes noc vytratilo z jeho slovníku, a dával si dobrý pozor, aby se tvářil klidně a sebejistě.

A tak dědu Miloše odstěhovali do malé špeluňky, kde byla mzdová účtárna, tam na sebe přes stůl nevěřícně koukali s pravověrnou komunistkou Pourovou a oba měli pocit, že jsou tam jaksi na hanbě, což vlastně byli, zatímco Houžvička obsadil dědovu kancelář a pak se odebral dolů na dílnu promluvit s lidmi.

Řekli mu, aby si vylezl na bednu, z té bedny ale před pár dny mluvil náměstek Šimek, a tak si Houžvička nechal provizorní pódium zvýšit, aby se tím odstřihl od minulosti a aby bylo všem jasné, kdo koho převyšuje.

Přeci tady nenecháme žvanit toho trotla, řekl Franta Osika v davu shromážděných dělníků, ale děda Tomáš

207

Houžvička se konečně vydrápal nahoru, vypadal trochu jako faraon na pyramidě, rozhlédl se kolem a pochopil, že nastalo to, po čem celý život tajně toužil. Jung pryč, Šimek pryč, náměstci zalezlí, a on tady jako král.

Burcoval pak dělníky do generální stávky, pochlubil se, že on byl striktně proti, když chtěli Jungové, Šimkové a jim podobní s dělnickou třídou zatočit silou, ale teď už jsou pryč, teď jsme tady my, ať žije demokracie, ať žije Havel! vyřvával a přál si, aby dělníci křičeli taky ať žije Houžvička, to ale nešlo, protože ať byla revoluce nebo ne, každý si tady pamatoval, že tenhle Houžvička je vlastně blb, co nic moc neumí a jen mele pantem.

Jeden z nejstarších dělníků na dílně, který se jmenoval Werner, konstatoval, že takhle fanatického žvanila slyšel naposledy z rádia, když se to tady ještě jmenovalo Schlackenwerth a na místě téhle fabriky bylo jen pole s obilím.

V pondělí sedmadvacátého listopadu proběhla generální stávka. Děda Miloš byl v těch dnech zalezlý buď doma u televizoru, nebo v malé špeluňce účtárny ve fabrice, s nikým se moc nebavil, smutně koukal, a jak prozradila babička Andula mamince, jednou dokonce plakal.

Zato děda Tomáš se nacházel v centru dění, tiskl letáky, kopíroval prohlášení, která přicházela z Pra-

208 mu vysvětlil marná sláva, je teď v Občanském fóru, tak se s tím nedá nic dělat. Franta navrhl, že by ho z té bedny vlastnoručně sundal a ještě mu přidal pár facek, děda Tomáš mu však trpělivě vyložil, že teď jde o víc než o nějakého Houžvičku a všichni musíme držet při sobě, načež Franta konstatoval jestli tahle revoluce způsobí jen to, že vymění Miloše za toho kreténa, co se právě snaží vyšplhat na bednu, tak teda potěš koště.

Taky nám teď určitě vrátí náš statek, říkával děda Tomáš často babičce Haně, budeme bohatí, já budu mít koně, protože koně byli v Jíkvi vždycky, já si to pamatuju, vyprávěl, i když si z mládí v Jíkvi nepamatoval vůbec nic. Se všemi zúčtujeme, až se to definitivně obrátí, o čtyřicet let života mě připravili, ligu jsem hrát nemohl, vyjmenovával děda Tomáš ublíženě a babička se ho zničehonic zeptala a co Miloš?

Miloš? zeptal se děda, jako by nevěděl, kdo to je. Co s ním? Zamračil se na babičku, že jej odvádí od myšlenek na statek, na koně a na to všechno, co ho čeká.

Má to teď složité, měl bys za ním zajít.

Blázníš? vykulil na ni děda oči. Teď se to vůbec nehodí, kdyby mě s ním někdo viděl, mohlo by to ohrozit…

Nedokončil větu, babička však dobře věděla, co by to mohlo ohrozit, a tak řekla mohlo by to ohrozit tebe, chápu to správně?

Děda se ošíval, ale babička si byla jistá, že uhodla, co mu běží hlavou.

Jen si vzpomeň, kolikrát Miloš tahal vás, tebe a Frantu, z průšvihů, když byl ještě náměstek, vyčetla babička Hana dědovi krátkou paměť.

On jí na to řekl nerozčiluj mě a nepleť se do toho, když tomu nerozumíš, ona odvětila myslela jsem, že máte heslo nejsme jako oni, načež za sebou děda práskl dveřmi a odešel do garáže rozčílený tím, že má babička pravdu.

Ta zatím nahoře v kuchyni umývala nádobí a říkala si pro sebe jsou to paličáci, ti chlapi, nejdřív se styděl

209 hy, organizoval protesty na ostrovském náměstí, kde dokonce promluvil za dělnickou třídu a za místní sportovce, aby nakonec taky plakal, když si vzpomněl, co by na tohle všechno asi řekl táta, čímž myslel pradědu Bohouše, který měl v okolí Jíkve spoustu dětí.

V prosinci nepřišel čert s Mikulášem, protože museli na nějakou pitomou schůzi, jak říkala babička Hana, maminka konstatovala mohli si to alespoň jeden den odpustit, s čímž jsem souhlasil, a děda Miloš si povzdechl letos to budou smutné Vánoce.

Ale nebyly, sešli jsme se všichni u nás, pod stromečkem byla spousta dárků, dokonce i děda Miloš se ten večer usmíval, neusmíval se však o pár dní později, když ten legrační chlapík s knírkem výjimečně vyměnil svetr za slušivý oblek a byl zvolen prezidentem.

Maminka plakala dojetím, tatínek ji objímal a schovával hlavu, aby nebylo vidět, že taky pláče, děda Tomáš bouchal zátky šampaňského, i když ještě nebyl silvestr, babička Hana měla starost, aby si nevystřelil oko, a babička Andula se bála o dědu Miloše, aby ho z toho všeho netrefil šlak.

Zrádci, pochodoval děda po pokoji a metal očima blesky na ty, kteří právě zvolili pana Havla panem prezidentem Havlem. To si říkají komunisti? rozčiloval se tak dlouho, až to děda Tomáš nevydržel, vstal, chytil dědu Miloše kolem ramen a přátelsky pronesl nechceš se na to, Miloši, konečně vysrat? Vždyť stejně nic nezměníš, tak hlavně že jsme zdraví.

Děda Miloš se na to vysrat nechtěl, ale také chápal, že zničit rodinnou atmosféru kvůli tomu úlisnému trpajzlíkovi, který mu obrátil život vzhůru nohama, nemá cenu, a tak se uklidnil, nalil si pivo, usmál se na mě, protože já jsem teď pro něj byl jeho jediná útěcha, šťouchl do dědy Tomáše a řekl pusť tu Svobodnou Evro-

210 jeden za druhého a teď to snad bude obráceně. Pak vzala telefon a zavolala babičce Andule, protože prý když se nebyli schopní domluvit mužští, musely to vzít do ruky ženské.

Ta krátká rozmluva mé dědečky konečně usmířila, což bylo pro celou rodinu velkou úlevou a také jsme díky tomu mohli strávit silvestra pohromadě. Všichni slavili, jen děda Miloš seděl před televizí a koukal na jakousi estrádu. Před půlnocí se nalilo šampaňské, které se teď u nás pilo stejně často jako na nějaké zámořské lodi, babička Hana řekla tak na ten nový rok, teď bude všechno jiný a děda Miloš kontroval slovy to těžko, režim se možná změnil, ale lidi jsou v tomhle státě pořád jedni a titíž, což byla velká pravda, na kterou nemohl nikdo nic říct.

Děda Tomáš si jen povzdechl a konstatoval, že se těší na zítra, až si pustí novoroční projev pana prezidenta a děda Miloš se zvláštně uchechtl, pozvedl sklenici, rozhlédl se kolem a s patosem sobě vlastním pronesl přípitek. Život někdy běží tak rychle, až jde o něj. A pořád míchá kartami. Z ředitele je účetní, z kulisáka prezident, kdo by to byl před rokem, když jsme se tady sešli, řekl. Vlastně nevím, jestli to byl dobrý, nebo špatný rok, to se teprve ukáže. Nejdůležitější je, že jsme všichni zdraví, hlavně tady ten náš kluk. Vždyť na ničem jiném vlastně nezáleží!

Skleničky zacinkaly jedna o druhou a babička Andula vlepila dědovi velkou pusu, aby věděl, že ho má pořád ráda.

211 pu, čímž chtěl dokázat, že je nad věcí, děda Tomáš se ale jen usmál a řekl tu už teď nikdo neposlouchá, Miloši, vždyť pravdu už říkají všude.

KAPITOLA 5

CO VŠECHNO ČEKÁ NA ČLOVĚKA

V lednu, když se všichni vrátili do práce, kterou teď vykonávali ve svobodné zemi, byl trouba Houžvička jmenován pověřeným ředitelem fabriky, a usedl tak do polstrované kanceláře na židli, která měla patřit dědovi Milošovi.

Po fabrice, po náměstí, po parku i do krámu chodil vztyčen, jako kdyby dědovi ve mzdové účtárně sežral dlouhé rovné pravítko, jímž se podtrhávalo v účetních knihách. Je důležitej až na půdu, říkal o něm Franta Osika a s nostalgií vzpomínal na starého Junga, který sice dělníky rozčiloval, ale aspoň rozuměl jejich řemeslu.

Ještě větší móresy než Houžvička chytila paní Houžvičková. Koukala se z okna jejich panelákového bytu na krásnou vilu naproti přes silnici, po které odjakživa toužila, a cítila v kostech, že je jim ten barák blíž než kdy dřív. Ty bys měl být starosta, hladila Houžvičku po zádech a byla na něho pyšná, neboť to byl právě její skvělý manžel, kdo ji jednou do toho velkého baráku naproti dostane.

Všeho do času, usmíval se Houžvička, který si v duchu myslel měl bych být spíš prezident, když to svede ten kulisák, proč bych to nedokázal já. Hrad byl ale daleko, zatím si Houžvička musel vystačit s polstrova-

Ve fabrice se scházela zvláštní skupinka lidí, která kádrovala, kdo smí zůstat v jaké funkci a kdo si s právě odstraněným režimem zadal víc a kdo méně. Kádrovali tak usilovně, až připomínali ty, proti kterým jejich kádrování bylo namířeno. Nešlo přitom ani tak o to, kdo se v minulé době jak choval, ale o vyřizování účtů, v čemž vynikal právě blb Houžvička. Celé roky si do hlavy pečlivě ukládal všechny urážky, výsměch a opovrhování, jimž byl vystaven, aby teď se všemi, a hlavně s dědou Milošem, srovnal skóre.

A tak se řešilo, kdo může být vedoucí a kdo ne, my na vás víme tohle a tamto, vytahovala se větší či menší špína, až se Franta Osika na dílně rozčílil jestli to takhle půjde dál, tak se tady na to vykašlu a půjdu pryč, copak se všichni úplně zbláznili?

Jinak byla ale revoluční nálada cítit na každém rohu, všichni mluvili o svobodě, i když vlastně netušili, co to svoboda je a jak s ní zacházet, a jako kostlivci ze skříní vypadávaly na každého nástrahy nové doby. A vypadly také na nového ředitele fabriky Houžvičku.

Mnohé telefonní linky, po dlouhá léta objednávající trolejbusy ze zdejší továrny, byly najednou hluché, hlavně ty, které vedly do spřátelených socialistických zemí, které už buď nebyly socialistické, nebo spřátelené, a tak se chvíli vyrábělo na sklad, ale peníze docházely a ředitel Houžvička si s tím marně lámal hlavu.

Ti, kteří by si s takovou situací poradili o něco málo lépe, už nebyli ve svých funkcích, z náměstka Šimka byl mzdový účetní, technický náměstek se vrátil k rýsovacímu prknu a vedoucí výroby stál u mašiny, kde před léty začínal. Bývalí vedoucí se škodolibě posmívali těm sou-

213 nou kanceláří ředitele fabriky, kde začal řádit jako černá ruka.

časným, ti současní běhali po chodbách zcela bezradní a ředitel Houžvička řekl tohle bude průser, soudruzi a pak se za ty soudruhy rychle omluvil, marná snaha, zvyk je železná košile.

Zajdi za Šimkem, on ti určitě poradí, přemlouvala Houžvičku žena, když viděla, jak se jí vzdaluje vila na druhé straně silnice, protože ředitel, kterému zkrachuje továrna, si žádnou vilu nezaslouží.

O tom však nechtěl Houžvička ani slyšet, za tímhle darebákem, co mě ponižoval, nikdy, rozčiloval se a oči mu u toho žhnuly nenávistí. A tak s dědou Milošem nepromluvil ani slovo, až jej jednou potkal na chodbě fabriky, zrovna když šel se svými náměstky a rozčileně jim vyčítal tímhle tempem nám veškeré úspory dojdou asi za půl roku. Děda Miloš, aniž by se zastavil, k tomu podotkl stane se tak přesně za šest týdnů, mám to spočítané, načež jej Houžvička seřval, ať si hledí své mzdové účtárny, nebo s ním jaksepatří zatočí.

Dlouho mu pak ale vrtalo hlavou, jak to může mít Šimek tak přesně spočítané a co dalšího se ještě mohl dozvědět, snad ne to, že si Houžvička pro všechny případy nechal zkopírovat veškeré výkresy strojů a zařízení, které fabrika vyrábí, pronesl je přes vrátnici a doma pečlivě uschoval.

Také děda Tomáš měl s Houžvičkou zlé pořízení, jako by si ten lempl zasedl na celou naši rodinu. Děda se ředitele přišel slušně zeptat jak to bude s penězi pro volejbalový oddíl, leden je pomalu za námi a od fabriky stále nic nepřišlo, načež na něj ten náfuka začal řvát nemám, nedám! Hlavně ať si kdejaký ubohý dělník nezvyká lézt do mé ředitelské kanceláře!

Když to pak děda Tomáš vyprávěl na rodinné sešlosti, zakroutil děda Miloš hlavou a řekl nechápu, proč jste

214

se tak hnali do té revoluce, když si s tím teď nevíte rady, nato děda Tomáš jen smutně pokrčil rameny a nechápal to také. Místo toho Houžvičky bys měl být ředitelem ty, řekl pak upřímně a děda Miloš prohlásil ani za nic, i když by si to vlastně moc přál.

Aby se z toho, jak s ním dějiny zametly, nezbláznil, začal vymýšlet, čím by zaměstnal hlavu a zabil to množství času, které teď jako řadový zaměstnanec měl. Budu rybář, oznámil jednoho dne babičce Andule, která se podívala z okna a řekla teď v lednu, Šimku? Teď se přeci na ryby nechodí.

To musel děda uznat, a tak vymyslel náhradní plán. V mládí jsem býval celkem nadějným šachistou, asi s tím zase začnu, prohlásil a hned druhý den vyrazil za předsedou místního klubu, aby ho vzali mezi sebe na partii. Zašel mezi ně párkrát, ale rozčilovali ho, nechodím do hospody, abych mlčel, vztekal se, že se při hře nesmí mluvit, a raději šachů nechal.

Namísto nich pak přišel s tím, že doma opraví koupelnu, která to už potřebuje jako sůl, toho se ale babička zhrozila ještě víc než zimního rybaření, děda totiž nic opravovat neuměl, jen kolem sebe dělal bordel, který musela ona uklízet, a tak se mu to snažila ze všech sil rozmluvit.

Najděte mu něco, čím se zabaví, vždyť se při opravě koupelny zabije, prosila babička Andula maminku a ta, protože byla ze všech nejlepší, dostala nápad. Zašla za dědou Milošem a požádala ho, zda by nemohl úterky a čtvrtky chodit k nám na hlídání, ona že by si tak alespoň dvakrát týdně mohla chodit zahrát volejbal, aby se dostala zpátky do sportovní formy.

Že tě to plácání do meruny pořád baví, kroutil děda nesouhlasně hlavou, vlastně měl ale radost, že mě bude mít dvakrát v týdnu jen pro sebe.

215

Hlídání nám však příliš nešlo, neboť jsme s dědou měli nešikovnost tak nějak v krvi. Jednou jsem si rozsekl obočí, podruhé se děda opařil čajem, jindy mně zase nakrájel syrový buřt a mě pak dva dny bolelo bříško, aby nakonec celý tenhle pokus skončil v okamžiku, kdy se děda vydal kouřit na balkón, protože mu maminka přísně zakázala vytahovat cigarety uvnitř bytu, a zatímco vydechoval kouř do mrazivého dne, já jsem se postavil ke dveřím, otočil malou černou kličkou, a děda byl v tu chvíli na balkóně uvězněný a zanechaný napospas přírodě.

Klepal na mě a něco povídal, já jsem to považoval za hru na schovávanou, a tak jsem se odešel schovat do vedlejšího pokoje a tam jsem trpělivě čekal. Děda však nepřicházel, a když jsem se vrátil, měl trochu modré rty, což bylo divné, protože borůvkový koláč od babičky ležel netknutý na stole.

Nakonec dědu vysvobodila maminka, která se vrátila z volejbalu, spráskla ruce a vykřikla co to tady vyvádíte, načež jí děda s drkotajícími zuby řekl, že jsem se ho pokusil zabít, a maminka konstatovala vás dva nemůžu nechávat pohromadě samotné. A bylo definitivně po pokusu s hlídáním.

Děda Miloš měl ale roupy dál, pořád nevěděl, kam by se vrtnul, až se jednoho dne vrátil z hospody a oznámil babičce Andule koupím chatu u Ohře.

Málem jí po tom oznámení zaskočil kousek chleba, který právě jedla, vytřeštila na dědu oči a zeptala se proboha proč, vždyť jsi barák nikdy nechtěl? Kdo by se o to staral, když ty rukama nic neumíš?

Umím, neumím, prostě jsem se rozhodl, oznámil děda a dodal chata přece není barák, bude se tam jezdit jen přes léto a do Okounova, kde ta chatička stojí, to není daleko.

216

Za dva dny pak děda naložil babičku, mě a maminku s tatínkem do auta, abychom se zajeli podívat na místo činu, což jsme taky udělali. Děda si prohlédl chatičku, v té době zavátou sněhem, prohlásil je krásná, ale majitele bude třeba srazit s cenou alespoň o třetinu, a aniž by se kohokoli zeptal na názor, oznámil tohle je místo, kde se nám bude líbit.

Nakonec chatu doopravdy koupil, majitel mu řekl, že má dalšího zájemce, a tak děda zaplatil plnou cenu a ještě pro jistotu přihodil pár tisícovek navíc, oči mu ale najednou zase svítily lumpárnou a babička Andula vyprávěla mamince, že mu ta zpropadená chata vrátila chuť do života.

Fabrice nakonec nedošly peníze tak rychle, jak děda předpokládal, kolem se totiž začali motat podivní chlapíci v černém autě, fialových sakách a bílých naleštěných botách, po okolí se o nich povídalo, že půjčují peníze, a děda Miloš říkal jestli je to pravda, tak je Houžvička ještě větší blb, než jsem si představoval. Jeho starost už to ale nebyla, on měl svou kancelář, své mzdy, a hlavně svou chatu, na kterou se přes zimu jezdil pravidelně dívat a snil o tom, jak u ní budeme v létě odpočívat.

Houžvičkovi nakonec nepomohli ani noví kamarádi ve fialových sakách, pořád si nevěděl rady, jak podnik řídit, zdál se být čím dál menší a ustaranější, až jednoho dne zničehonic zaklepal na dveře mzdové účtárny, řekl dědovi Milošovi potřeboval bych s vámi mluvit, pane inženýre a pak jej v polstrované kanceláři poprosil, aby nastoupil zpátky na místo náměstka.

Děda se na něj hezky usmál, poklepal ho po rameni a řekl vrátím se, ale teprve tehdy, až se i ty vrátíš tam, kam patříš, nejlépe rovnou do skladu. Pidižvík Houžvička vykřikl já na tebe po dobrém, a ty takhle, načež mu

217

Také dědovi Tomášovi se v oné porevoluční době změnil život. Stal se předsedou volejbalového oddílu, protože, jak mu sdělili na schůzi, to nikdo nechce dělat a ty se beztak o všechno staráš, načež jim děda Tomáš poděkoval a prohlásil odteď to budeme praktikovat úplně jinak. Dal výpověď ve fabrice, z čehož dostala babička Hana málem infarkt, a stal se manažerem na plný úvazek. Taky si koupil fialové sako, sluneční brýle a lakované boty a děda Miloš poznamenal nechápu, proč si musí v téhle nové době každý říkat manažér a vypadat u toho jako majitel kolotoče.

Z továrny s sebou děda odvedl také Frantu Osiku, kterému zařídil místo správce sportovní haly, jednak proto, že ho ve Škodovce nemohl nechat samotného, a taky proto, že ho opravdu potřeboval. Babička na to řekla to je teda poslední kapka, od rána do večera budete popíjet někde v hale namísto toho, abyste se drželi pořádné práce, Franta Osika se na ni zašklebil a děda Tomáš mu vysvětlil, že tomuhle ženský prostě nerozumí.

Já jsem to vzít musel, říkal pak doma babičce, která tomu opravdu nerozuměla, teď nastal čas, abychom do Ostrova dostali první ligu, a připravili tak půdu pro našeho kluka, čímž nemyslel tatínka, ale mě, a vychovali z něj hráče pro národní tým, zvlášť teď, když už bude moct se sportem cestovat po celém světě. U toho si děda vzpomněl, jak jemu samotnému v mládí zakázali cestu do Sovětského svazu, protože byl praděda Bohouš sedlák, a při té vzpomínce na svého otce se celý dojal, škoda že se toho táta nedožil.

218 děda vmetl jen si to vyžer až do dna, ty kapitalisto, chtěli jste to, tak to máte, tu vaši demokracii a pak odešel zpátky k výplatám přemýšlet o tom, z které strany chaty přistaví záchod a koupelnu.

Bylo jaro roku devatenáct set devadesát a před námi všemi se otevíraly nové možnosti a příležitosti. Každý se měl na co těšit a pro co žít. Děda Miloš snil o své chatě, babička Andula o tom, jak jí v létě vykvetou hortenzie, děda Tomáš se opájel představou, jak jednou naplní ostrovskou halu lidmi až po střechu a přivede do města ligovou soutěž, babička Hana se těšila k moři do Španělska, kam se poprvé v životě podívá, maminka s tatínkem se každý den těšili jeden na druhého a děda povídal určitě zadělávají na další mrně, čemuž jsem nerozuměl. Všichni dohromady se pak těšili ze mě, jak rostu, učím se nové věci, chodím a mluvím a dělám jim radost. Byl to zkrátka krásný a nadějeplný čas, který si celá naše výstřední rodina užívala plnými doušky.

Jen babička Andula, která byla z podstaty opatrná, se občas zadívala z okna a pro sebe si řekla co nás asi v budoucnosti čeká. A to byla jediná otázka, na kterou neměl jistou odpověď nikdo, ani děda Miloš, který jinak věděl vždycky všechno…

219

DOPORUČUJEME

František a Florián, dva chlapci z českého vnitrozemí, se shodou okolností dostávají krátce po vzniku Československé republiky do pohraniční oblasti Krušných hor. Jeden touží po dobrodružném životě, druhý i s rodinou přichází z donucení. Usadí se v malé obci Chaloupky a snaží se zvyknout si na nový život v horách a mezi místními obyvateli. V celé obci však žijí pouze dvě české rodiny, ostatní obyvatelstvo je německé. A přestože v meziválečné době spolu lidé vycházejí dobře a jsou zvyklí si pomáhat, se zdvihající se vlnou agresivního nacionalismu berou zavedené pořádky v pohraničí rychle za své. Z dosud rozumných lidí se stávají nepřátelé a v nově vzniklých Sudetech už nikdo z Čechů není v bezpečí…

Nesmírně poutavá trilogie o osudech české rodiny

Smolíkových, kteří se po skončení druhé světové války rozhodnou splnit si svůj sen o návratu ke kořenům –opustí malý byt v Praze a odstěhují se na usedlost v horské vesnici Skláře. Tam se musí vypořádat s drsnou přírodou, probíhajícím odsunem Němců a čím dál více také s novými pořádky, nastolenými bezohledným poválečným režimem. Idea spravedlivé společnosti se rychle vytrácí, rodina přichází o pozemky, a dokonce i o svobodu. Přesto věří, že pospolitost dobrých lidí všechny zlořády nakonec přečká…

Petr je nadaný mladý muž, který díky svému talentu lehce proplouvá studiem medicíny a záhy se stává úspěšným lékařem na prestižní pražské klinice. Jeho úspěch je ale vykoupen permanentním bojem s alkoholem, kterému čím dál více podléhá. Postupně ztrácí práci, rodinu i přátele. Když se propadne téměř na dno, nezbude mu než svůj život razantně změnit. Po dlouhém hledání se stane obvodním lékařem v Perninku, malém městečku v Krušných horách. Zde, uprostřed přírody, kde lidé musí žít ve vzájemné pospolitosti, dostane Petr svou druhou

životní šanci…

Krušnohorské osudy přinášejí mnoho příběhů z historie

Krušných hor, které přibližují nelehký život v tomto jedinečném pohraničním pohoří. Snoubí se zde obrazy nádherné krajiny, cenné přírodní lokality evropského významu, s popisy technických památek odkazujících na bohatou hornickou historii regionu, i vylíčením rušného života někdejších obcí, po nichž dnes zbyla jen tichá údolí. Dozvíte se také o rozhlednách, které zde stavěli první propagátoři turistiky, o výletních hostincích, jimž nebylo souzeno stát na vrcholech do dnešních dnů, nebo o věhlasu starých řemesel či dávno neexistujících krušnohorských podniků. Kniha, jež přináší příběhy významných osobností, událostí a míst Krušných hor, je doplněna množstvím unikátních fotografií a její součástí jsou také odkazy na mapu oblasti s řadou tipů na výlety po okolí.

Máte-li o knihy zájem, objednejte si je na tel. 541 126 059, mobil 604 262 112, e-mail: moba@mobaknihy.cz, www.mobaknihy.cz