Václav Gruber
PŘÍPAD FALEŠNÉHO HRÁČE
Odpovědná redaktorka Ivana Fabišiková
Grafická úprava Petr Gabzdyl
Obálka Ivana Vaszily
Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín
Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2026 www.mobaknihy.cz moba@mobaknihy.cz
© Václav Gruber, 2026
Obálka © Ivana Vaszily, 2026
© Moravská Bastei MOBA, s. r. o., 2026
Vydání první
Vychází jako 432. svazek v edici PČD
ISBN 978-80-279-2445-5
Oko vidí jen povrch, pravda je schovaná v hloubce.
Jaroslav Lenk vyšel ze svého podkrovního bytu v Borské ulici č. 139 A a zahnul ke schodišti. Téměř současně se otevřely protější dveře a na chodbě se objevil Lenkův soused a řadu let už také kamarád Michal Kameník.
Lenk se zastavil na nejvyšším schodu. „Jdeš do práce?“
„Ne, před chvílí jsem přijel.“ Michal je chirurg, a tak to, že je doma z nemocnice teprve chvíli, vůbec nezaručuje, že se tam ještě teď večer nebude muset vrátit. „Jdu se najíst.“
„Kamila není doma?“
„Mají nějaké manévry,“ pokrčil rameny Michal a zabouchl za sebou dveře.
Michalova partnerka Kamila Vernerová je pracovnicí prvního oddělení Služby kriminální policie a vyšetřování Plzeňského kraje, a tak má podobně nepravidelnou pracovní dobu jako chirurgové.
„Honí nějakého zločince po Plzni?“ usmál se Lenk a na odpočívadle v mezipatře počkal, dokud Michal nezamkl dveře do bytu. V třípatrovém činžáku v Borské
ulici výtah není. Michal by chodil pěšky, i kdyby tu byl, jeho starší kamarád si sebou tak jistý nebyl.
„Možná. Anebo vyplňují lejstra pro ministerstvo.“ II.
„Kam jdeme?“ zeptal se Michal, když vyšli z domu na ulici.
„Bunkr?“ navrhl Lenk.
„Tak jo,“ přikývl Michal a zamířil doprava k mostu přes železniční trať.
Téhle čtvrti se říká Jižní předměstí, ale už dávno patří do širšího středu města. Postupně restaurované secesní fasády, nově vydlážděné chodníky a přibývající zeleň ve vnitroblocích rychle zvyšují atraktivitu ještě nedávno šedivé a nudné zástavby. Navíc je tu několik slušných restaurací.
Michal s Jaroslavem přešli přes most a pokračovali rovně mezi bloky opravených činžáků. Na nejbližší křižovatce zahnuli doleva a došli masivním dřevěným dveřím, nad kterými byl nepříliš nápadný vývěsní štít s nápisem Krtkova podzemní pevnost. Majitel hospody Bohumil Krtek už před časem nepříliš ochotně uznal, že jméno je pro dnešní rychlou dobu příliš dlouhé, a postupně akceptoval označení Bunkr. Přemalovat štít ale odmítl. Nešlo ani tak o tu tabuli, ale když si představil, kolik všelijakých papírů by se muselo přepisovat a znovu orazítkovat, rezolutně prohlásil, že oficiální jméno restaurace zůstane takové, jaké je.
Za hlavními dveřmi přímo naproti vchodu pokračovalo schodiště do vyšších pater, vpravo vedly schody do podzemí. Část původních sklepů byla přestavěna na útulnou hospůdku.
Jaroslav Lenk vstoupil do lokálu s nízkým klenutým stropem první. U masivních dřevěných stolů sedělo jen několik hostů. Rozhlédl se a všiml si, že z jednoho z neúplně oddělených boxů, které vznikly z původních sklípků, na něj mává hubený vlasatý muž neurčitého věku.
„Hele, je tady Honza Fišer,“ obrátil se Lenk k Michalovi.
„Všiml jsem si.“
„Sedneme si k němu, ne?“ prohodil Lenk přes rameno a vydal se přes lokál, aniž by čekal na odpověď.
Michal už malíře, který byl o pár let mladší než on, také znal. Dokonce od něj měl malý obrázek. Koupili ho s Kamilou přímo ve Fišerově ateliéru v idylickém místě kousek od soutoku Úslavy s Berounkou, když je tam Jaroslav Lenk před časem poprvé zavedl.
„Dobrý večer, pane doktore,“ usmál se Fišer na Michala poté, co se přivítal s Lenkem.
„Dobrý večer, můžeme si k vám přisednout?“ zeptal se Michal, zatímco Jaroslav už se usadil na jedné ze tří židlí.
„Jistě,“ odpověděl malíř.
„Ty už jsi jedl?“ přerušil ho Lenk.
„Jedl, ale klidně si s vámi ještě něco dám.“
„Správně,“ přikývl Lenk, „to, že umělec má být hladový, je pověra. Nízká hladina cukru v krvi ohrožuje mozkové buňky, že jo, doktore.“
Michal jen pokrčil rameny.
To už před ně servírka položila jídelní lístky. „Pivo?“ zeptala se stručně.
„Desítku,“ obrátil se na ni Michal.
„Mně ještě taky jedno,“ ozval se Fišer a dopil zbytek piva ze sklenice, která stála před ním.
„Cos měl?“ zeptal se Lenk mladšího malíře.
„Guláš.“
„Dobrej?“
„Jo, dobrej,“ přikývl Fišer.
Jan Fišer počkal, až se servírka, která před ně postavila tři sklenice a poznamenala si objednávky, vzdálila.
„Víte, že umřel Groll?“
„Armin Groll?“Jaroslav Lenk, který právě sahal po půllitru, nechal zase ruku klesnout na stůl.
„Jo, Armin.“
„Viděl jsem ho před týdnem v divadle,“ pokračoval Lenk. „Nevypadal na to, že by se chystal umřít.“
„Možná nevypadal, ale moc zdravý nebyl,“ pokrčil rameny Fišer.
„Já vím“, přikývl Lenk, „měl nemocné srdce. Jednou jsem ho slyšel vykládat, že infarktu se nebojí, protože už přežil tři.“
„Jo, tak čtvrtý nezvládl.“
„Z některých věcí by si člověk asi neměl dělat legraci,“ prohodil Lenk. „Kdy se to stalo?“
„Včera večer. U něj doma,“ dodal ještě Fišer. „Našla ho Lída. Záchranka přijela hned, ale doktor už akorát
konstatoval smrt. Když viděl všechny ty prášky, co Armin bral, řekl, že ho zabil další infarkt. To taky napsal do papírů.“
„To jsou věci,“ zavrtěl Lenk hlavou, „ty jsi u toho byl, že to tak všechno víš?“
„Málem. Byl jsem za ním včera odpoledne. Bavili jsme se tak půl hodiny, pak mi řekl, že ho to nějak zmáhá a že si chce odpočinout. Tak jsem šel domů. Lída mi dnes dopoledne volala, že je Armin po smrti.“
„Lída je Grollova manželka,“ obrátil se Lenk k Michalovi. „Vlastně jeho vdova,“ zamračil se. „Znáš ji?“
„Vůbec nevím, o koho jde.“
„Armin Groll, obchodník se starožitnostmi. Taky se zajímal o obrazy, mohl jsi ho potkat v Áčku. Vláďa ho určitě znal.“
Áčko je malá restaurace v Čelakovského ulici, která současně funguje jako obrazová galerie. Už řadu let ji tvrdošíjně provozuje Vladimír Bačovský.
„Myslím, že jsem se s ním nikdy nepotkal,“ zavrtěl hlavou Michal. „Tohle jméno bych si asi pamatoval.“
„Vidíš, já myslel, že znáš v Plzni každého,“ usmál se Jaroslav. „Bydlí kousek od nás. V Bezovce. Tedy bydlel,“ opravil se.
Michal mlčky přikývl. Vilová čtvrť na jih od centra krajského města je považována za velice exkluzivní místo k bydlení. Solidní prvorepublikové domy ve velkých zahradách, klidné ulice se vzrostlými stromy… Pan Groll byl zřejmě zámožný muž. Nemocný muž, neměnil bych s ním.
„Kruci, to je zatraceně blbej pocit, když se dozvíš, že někdo umřel pár minut po tom, co jsi od něj odešel,“ prohodil Fišer a napil se piva.
„Kdyby ses tam chvíli zdržel, možná by sis vyzkoušel umělé dýchání a masáž srdce,“ prohodil Lenk.
„Já nevím,“ Fišer se nejistě podíval na Michala, „myslíte, že by ho to mohlo zachránit?“
„To se nedá říct,“ odpověděl Michal vyhýbavě. „Jestli to byl několikátý infarkt…“ Funkční srdeční masáž by mohla udržet dostatečné okysličení mozku, než by přijela záchranka. Možná… Michal neměl rád podobné úvahy, jako že co se mohlo udělat jinak a jak to také mohlo dopadnout.
„Já bych to asi ani neuměl,“ řekl tiše Fišer.
„Učil ses první pomoc v autoškole, ne?“
„Jo, učil, ale to už je dost dlouho,“ přikývl mladší muž.
„Kolik mu bylo?“ zeptal se Michal.
„Grollovi?“ Lenk se zamyslel. „Hodně přes sedmdesát. Osmdesát ještě ne, ale moc už mu k osmdesátce nescházelo.“ Zhluboka se napil a pak ještě dodal tišším hlasem: „Měl vlastně hezkou smrt. Doma, najednou.
Mohlo by to být ještě o pár let později, ale kdybych si to mohl takhle předplatit, vzal bych to.“
Michal přikývl. Říká se, že kdo přežije sedmdesátku, nemůže už umřít předčasně. No, ještě dost nedávno byla sedmdesátka dost vysoký věk. Teď, když mám blíž k osmdesátce než k prvním narozeninám, už mi to tak nepřipadá.
„Hele, nesou nám jídlo,“ ukončil Jaroslav Lenk poněkud pochmurnou debatu a sáhl po příboru.
Doktor práv Přemysl Kočí vstal od psacího stolu z ořechového dřeva a došel k jednomu ze dvou rozměrných dvoukřídlých oken. Při rekonstrukci velkého bytu v druhém patře činžovního domu v ulici Bedřicha Smetany nešetřil, a tak ho teď izolační trojskla v lepených dřevěných rámech spolehlivě oddělovala od pouličního ruchu na pěší zóně dole pod ním. Z velké části původních bytů v nejužším centru krajského města jsou dnes kanceláře. Už před pětadvaceti lety, kdy tu doktor Kočí začínal, byl přesvědčený, že to je dobrá investice. Byla. Notář musí působit solidním dojmem. Od kliky na domovních dveřích po značkové plnicí pero, kterým podepisuje smlouvy. Pohodlně zařízená kancelář na dobré adrese je nezbytností. Doktor Přemysl Kočí byl spokojený. Přejel rukou po matně bílém parapetu z leštěného mramoru a podíval se na náramkové hodinky. Krátká přestávka mezi dvěma jednáními pravděpodobně končí. I tento odhad byl přesný, Ozvalo se zaklepání na dveře a do kanceláře nahlédla sekretářka. „Pane doktore, přišla paní Grollová se synem.“
„Ať jdou dál,“ řekl notář a vykročil naproti dalším návštěvníkům.
Ludmila Grollová byla o hodně mladší než její zesnulý manžel. Termín „hodně“ většinou neupřesňovala, byla si dobře vědoma, že vypadá mladší, než ve skutečnosti je. Tmavý kostýmek s vypasovaným sakem a sukní přesně té délky, která náležitě zdůrazní dlouhé štíhlé nohy v lodičkách, jí slušel.
„Dobrý den, paní Grollová,“ pozdravil Kočí čerstvou vdovu a po krátkém pohledu do jejích hnědých očí se podíval na mladého muže v džínách a košili s rozhalenkou.
„Můj syn Roman,“ představila Ludmila Grollová mladíka.
Kočí podal mladíkovi ruku a ukázal na židle u konferenčního stolku navazujícího na pracovní plochu psacího stolu. „Posaďte se, prosím.“ Počkal, až si matka se synem sednou, obešel stůl a usadil se naproti oběma hostům. „Pozval jsem vás k projednání dědictví po vašem manželovi panu Arminu Grollovi,“ poněkud formálně zahájil jednání.
„Je s tím snad nějaký problém?“
„Nevím o žádném,“ pokrčil rameny doktor Kočí. „Smím vás požádat o doklady? O dnešním jednání musím vyhotovit zápis. Kopii dostanete,“ dodal rychle.
„Nemám představu o tom, jak dědické řízení probíhá,“ řekla Ludmila Grollová, když podávala notáři svůj a synův občanský průkaz.
„Pokud zůstavitel zemře bez závěti, dědí rovným dílem manželka a děti zemřelého. Pokud vím, máte syna,“ krátce se podíval na Romana Grolla, „a dceru.“
„Dcera žije v zahraničí,“ řekla paní Grollová a otevřela velkou kabelku z hladké temně rudé kůže. „Mám její plnou moc k zastupování ve věci projednávání dědictví.“ Podala notáři složený list papíru. „Její podpis je úředně ověřený,“ dodala.
Kočí dokument rozložil a rychle po něm přejel pohledem. „V pořádku,“ přikývl, když zkontroloval text na ověřovacím razítku. „Také vím, že jste druhou manželkou pana Grolla.“
„Armin se se Silvií rozvedl před třiceti lety,“ pronesla paní Ludmila a znělo to poněkud podrážděně. „Nestýkali se.“
„To není podstatné,“ odpověděl rychle doktor Kočí. „Rozvedení manželé vzájemně žádný dědický nárok nemají.“
„Takže Silvie dědit nebude.“
„Nemá na dědictví žádný právní nárok. Ve zcela odlišné situaci by ale byly děti, které by s ní pan Armin Groll měl. Byly by ve stejném postavení jako vaše dvě děti.“
„Arminovo první manželství bylo bezdětné,“ řekla Ludmila a pátravě se zadívala notáři do očí.
Přemysl Kočí přikývl a pokračoval. „Podle toho, co mi pan Groll sdělil, neočekávám, že by se v budoucnu o podíl na dědictví přihlásil nějaký levoboček.“
„A kdyby ano?“
„V takovém případě by bylo nutné otcovství prokázat. Rozhodl by soud. V dnešní době lze otcovství prokázat jednoznačně.“
„Já vím, genetickým vyšetřením.“
„Jistě,“ souhlasil notář. „Čistě jen pro pořádek, dítě manželky zemřelého, které by mělo jiného otce a narodilo se před uzavřením manželství nebo i během něho, by žádný právní nárok na dědictví nemělo.“
Ludmile Grollové se zúžily oční štěrbiny. „Pane doktore, děkuji vám za podrobný právnický výklad. Můžeme v tomhle jednání trochu postoupit?“
„Samozřejmě,“ pokračoval notář klidným a nevzrušeným hlasem. Otevřel zásuvku psacího stolu a vytáhl tuhou obálku. „Pan Groll sepsal poslední vůli.“ Podal obálku paní Grollové. Bylo na ní vidět, že je poněkud překvapená.
Ludmila Grollová uchopila obálku. Byla nadepsána jednoduše: Armin Groll – závěť. Chlopeň obálky byla po celé délce přilepena, a navíc zapečetěna klasickým pečetním voskem. Ludmila poznala otisk manželova prstenu v tmavě červeném vosku. Trochu se usmála. Armin si potrpěl na tradice. Tázavě pohlédla na notáře.
„Vy jste o té závěti nevěděla?“
Zavrtěla hlavou.
„Nebojte se, myslím, že se výsledek dědického řízení nebude příliš odlišovat od toho, co jsem vám doposud vyložil.“
„Vy víte, co je uvnitř?“
„Ano,“ přikývl doktor Kočí, „pan Groll mě o obsahu svojí poslední vůle informoval, když mi ji předával do úschovy.“
„Aha.“ Znovu obrátila obálku a ukazovákem přejela přes pečeť. No jo, pečeť by se přece měla zlomit. „Mohu to otevřít?“
„Samozřejmě,“ přikývl Kočí a podal paní Grollové tenký nůž na otevírání dopisů.
Rozřízla obálku a vyjmula složený list tuhého lehce nažloutlého papíru. Rozevřela ho. Několik odstavců stručného textu bylo napsáno černým inkoustem. Znala dobře tenhle úhledný a poměrně dobře čitelný rukopis.
Stejnoměrné šikmé písmo s výrazným protažením písmen nahoru i dolů. Já Armin Groll, narozený patnáctého října devatenáct set čtyřicet devět v Plzni, píšu vlastnoručně tuto svoji poslední vůli a závěť…
Dočetla, podala list synovi a podívala se na notáře. „Nejsou tam žádní svědci.“
„V tomto případě být nemusí.“
„Domnívala jsem se, že poslední vůle musí být potvrzena svědky,“ namítla Ludmila Grollová nedůvěřivě.
„V případě, že je celá napsána vlastnoručně zůstavitelem, obsahuje datum pořízení a podpis zůstavitele, svědkové nejsou nutní.“
„Je tu uvedené, že to sepsal doma,“ řekla, když si manželovu závěť od Romana znovu vzala. „Nic mi neřekl.“ Tázavě se podívala na syna.
„Mně taky ne,“ sotva slyšitelně zabručel Roman.
„Zřejmě vás nechtěl znervózňovat.“
„Armin byl vážně nemocný. Věděl, že se blíží konec. A já jsem to samozřejmě věděla také.“
„Závěť sepisují často i mladí a zdraví lidé,“ pronesl doktor Kočí. „Je to rozumné, projednávání dědictví nebývá vždycky jednoduché a hladké.“
„Nebojte se, my se o pozůstalost po Arminovi hádat nebudeme,“ řekla paní Ludmila a otočila se k synovi. Ten se jen trochu pousmál.
„Jak už jsem říkal,“ pokračoval doktor Kočí, „závěť neobsahuje žádná velká překvapení. Pan Groll si přál, aby po vyjmutí tří uvedených položek bylo dědictví rozděleno na tři díly mezi vás a vaše dvě děti. První položka je finanční dar Hospicu svatého Lazara tady v Plzni.“
„Před několika lety tam zemřela Arminova matka. Starali se o ni vzorně, vím to, byla jsem za ní s manželem opakovaně. Myslím, že ten dar je naprosto v pořádku.“
Notář spokojeně přikývl.
„Co se týče toho prstenu,“ pokračovala paní Grollová a trochu jí přitom cuklo v koutku úst, „nevím, co bych proti tomu měla namítat.“
„Ano, zlatý pečetní prsten,“ notář zdvihl list se závětí.
„Se symbolem Vah. Předpokládám, že je to ten, který je otištěný v pečetním vosku.“
„Určitě,“ přikývla paní Grollová. „Arminovo měsíční znamení, dostal ho kdysi od Silvie. Tenkrát ještě byli spolu. Vůbec mi nevadí, když ho dostane zpátky.“
„Kde je ten prsten teď?“ zvedl notář pohled.
„U nás doma. V trezoru.“
„O jeho předání nabyvatelce bude třeba sepsat zápis.“
Ludmila Grollová nervózně poposedla. „Mohl byste ho Silvii předat vy?“
„To by bylo určitě nejpraktičtější,“ usmál se doktor Kočí.
„Dobře, přinesu vám ho.“
„Samozřejmě vám na něj vystavím potvrzení.“
„To není nutné,“ zavrtěla hlavou.
„Je,“ pronesl rozhodně notář a zase pokračoval klidným hlasem zkušeného právníka. „Dále tu máme odkaz týkající se kolekce devíti obrazů.“
„To jsou určitě obrazy, které měl Armin pověšené ve svojí pracovně,“ řekla paní Grollová. „Jednou mi řekl, že většinou jde o práce západočeských výtvarníků. Některé Armin dostal jako dárek.“
„Ano,“ přikývl notář. „Pan Groll mi to sdělil prakticky stejnými slovy. Řekl mi, že skoro všechny ty obrazy měl přímo od jejich autorů. Čtyři koupil, ostatní jsou dary. Obrazy jsou v závěti vyjmenovány a popsány. Jsou uvedení i autoři. Se dvěma výjimkami. U obrazů pojmenovaných Kostel svatého Jiří a Hráč je v seznamu poznámka: nesignováno. Patří k obrazům, které získal před řadou let a jejich tvůrce prý není znám.“
„Nevím, co bych vám k tomu řekla,“ pokrčila rameny paní Grollová, „v Arminově pracovně visí nějaké obrazy.
Některé z nich tam byly, už když jsme se brali. A to je skoro třicet let,“ usmála se. „Ani jsem je pořádně nevnímala. Myslím, že se kdysi Armin zmínil, že něco je ještě po jeho otci.“
„Všech devět vyjmenovaných obrazů pan Groll odkázal plzeňské Galerii moderního umění.“
„Pane doktore, já k těm obrazům žádný zvláštní vztah nemám. A pokud vím, moje děti také ne.“
„Mně je to jedno,“ ozval se poněkud otráveně Roman. Po celou dobu dosavadního jednání bylo jasné, že se syn zesnulého Armina Grolla nebaví ani v nejmenším.
Notář přikývl. „Pokud dědici proti ustanovením poslední vůle nic nenamítají, dědické řízení je samozřejmě daleko jednodušší.“
„Tak fajn, žádný problém nenastal a můžeme to všechno uzavřít. Předpokládám, že příslušné dokumenty připravíte,“ řekla paní Grollová a vstala.
„Jistě. Předem jsem to udělat nemohl, závěť můžu otevřít jen v přítomnosti dědiců nebo jejich právních zástupců.“
„Nevadí, přijdeme ještě jednou.“
Roman Groll se také zvedl ze židle a tvářil se značně nespokojeně.
„Pokud mladý pán nechce ztrácet čas, může vám vystavit stejnou plnou moc, jakou máte od dcery,“ poznamenal notář. „Rád bych měl ale jasno ještě v jedné věci. Neexistují náhodou znalecké posudky na ta umělecká díla, která jsou v závěti uvedena? Pan Groll mi sdělil, že on je zhotovit nenechal. Vzhledem k tomu, že je chtěl v každém případě odkázat galerii, to nepovažoval za nutné.“
„Jestli posudky nenechal udělat Armin, tak neexistují. Říkala jsem vám, že tohle jde mimo mě.“
„Jistě, uvědomuji si to. Ptal jsem se pana Grolla, jestli má představu o ceně těch obrazů. Odhadl to na tisíce až desetitisíce korun za jednotlivá díla.“
„A co já s tím?“ zeptala se paní Grollová.
„Pokud je odhad pana Grolla alespoň řádově správný, je všechno v pořádku. Povinný díl, který ze zákona náleží vám a vašim dětem, je minimálně jedna čtvrtina hodnoty pozůstalosti.“
„Tak s tím si rozhodně hlavu nelámejte, pane doktore. Armin obrazům rozuměl, takže předpokládám, že cenu odhadl přesně. Vzhledem k tomu, že pozůstalost obsahuje vilu v Bezovce, chatu u přehrady, dva byty v Praze a poměrně významné množství různých cenných papírů, ty obrázky určitě nebudou podstatné. Klidně tu dokumentaci připravte.“
„Dobře, ze zákona znalecké posudky na odkazovaná díla povinné nejsou,“ pokrčil doktor Kočí rameny.
„Možná by znalecké posudky stály víc než ty obrázky,“ usmála se Ludmila Grollová. „Zavoláte mi, až budete mít dokumenty připravené k podpisu?“
„Jistě, spolehněte se.“ Doktor Přemysl Kočí doprovodil paní Grollovou i jejího znuděného syna až ke dveřím z malé čekárny na schodiště. Cestou zpátky se zastavil u pracovního stolu sekretářky. „Můžeme se do toho dát, Zdeničko.“ Je příjemné, když všechno probíhá klidně, plynule, bez komplikací.
IV.
Ředitelka Galerie moderního umění Jindřiška Petříková zvedla pohled od navštívenky, která ležela před ní na jinak prázdné desce psacího stolu. Paní ředitelka měla ráda pořádek.
„Byl tady hned ráno,“ poznamenala sekretářka Čejková, „řekla jsem mu, že tu budete až před polednem. Prý se ještě zastaví.“
Ředitelka přikývla. JUDr. Přemysl Kočí, notář stálo na navštívence. Menším písmem byla uvedená i adresa kanceláře, telefonní čísla a e-mail.
„Jde prý o nějaké obrazy z pozůstalosti,“ dodala sekretářka.
„Zmínil se, o koho jde?“
„Ne, když zjistil, že tu nejste, řekl jen, že přijde později, strčil mi do ruky vizitku a zmizel.“
V.„Já jsem pana Grolla znala,“ prohodila Jindřiška Petříková. „Dřív k nám do galerie chodil, v poslední době už tak často ne, byl nemocný. Ještě před několika lety ale byl skoro na každé vernisáži,“ dala najevo, že přes svůj mladistvý zjev už přece jen také něco pamatuje.
„Věděla jste o jeho úmyslu odkázat obrazy vaší galerii?“ zeptal se doktor Kočí. Držel šálek s podšálkem levou rukou a malou lžičkou míchal pomalu chladnoucí kávu.
„Nevěděla,“ zavrtěla hlavou, „ale už jsem podobnou situaci zažila. Jak pan Groll zemřel?“
„Srdeční infarkt. Prý nebyl první.“
Ředitelka pokývala hlavou a zvedla list, na kterém byl seznam obrazů. „O některé budeme mít určitě zájem.“
„Promiňte, paní ředitelko, ty obrazy tvoří celistvý soubor.“
„Prosím? Někteří z nich jsou Západočeši, ale celistvý soubor? Proč?“
„Celistvý soubor z právnického hlediska,“ upřesnil
Přemysl Kočí. „V závěti pana Grolla je výslovně uvedeno, že odkazuje Galerii moderního umění soubor devíti obrazů jako celek. Můžete odkaz přijmout nebo odmítnout. V obou případech ale jen jako celek.“
„Dobře,“ přikývla ředitelka. „Na seznamu jsou dvě anonymní díla. Ví se o nich něco?“
„Já o nich nevím nic,“ pokrčil Kočí rameny, „pokud je mi známo, žádná dokumentace k těm obrazům neexistuje. Manželka pana Grolla mi nic bližšího také nebyla schopna sdělit.“
„Nějak si s tím poradíme,“ usmála se Jindřiška Petříková na notáře. „Kdy se na ty obrázky můžeme podívat?“
„Jsou umístěny ve vile Grollových. Horákova ulice 36.“
„Horákova? To je v Bezovce, že?“
„Ano. Jsem s paní Grollovou domluvený, že vám obrazy ukáže, ještě než je galerie oficiálně převezme.
Předpokládal jsem, že je budete chtít vidět.“
„Jste hodný, pane doktore. Kdy tam půjdeme?“ Jindřiška otevřela zásuvku psacího stolu a vytáhla malý diář v koženém přebalu. Zalistovala v něm a pak se zeptala: „Šlo by to už zítra?“
Notář odložil šálek se zbytkem kávy na konferenční stolek. „Můžu zavolat paní Grollové hned?“
„Jistě, budu ráda,“ přikývla.
Notář sáhl do vnitřní kapsy saka a vytáhl mobil. Rychlým pohybem ukazováku po displeji přístroj oživil a našel příslušné číslo. Stiskl zelenou ikonku a přiložil telefon k uchu.
Volaná se ozvala po třetím zazvonění.
„Dobrý den, paní Grollová, jsem u ředitelky galerie. Ráda by si obrazy prohlédla… Bylo by to možné zítra?… Moment, zeptám se,“ řekl a nechal ruku s telefonem klesnout. „Paní Grollová bude zítra doma až po druhé hodině.“
Jindřiška se znovu podívala do diáře a přikývla.
„Odpoledne můžu. Zhruba do pěti.“
„Zítra po druhé hodině se to hodí… Dobře, ve čtrnáct třicet u vás… Jistě, přijdu také… Děkuji vám, mějte se hezky,“ dodal ještě a ukončil hovor. „Takže zítra v půl třetí,“ řekl. Ještě jednou zopakoval adresu: „Horákova třicet šest.“
„Ano.“ Ředitelka Petříková si poznamenala schůzku do diáře. „Vezmu s sebou někoho od nás.“
„Samozřejmě,“ přikývl notář. Pak dopil kávu a vstal. „Děkuji vám za vlídné přijetí.“
„Vypadá to, že jste nám přinesl samé dobré zprávy,“ usmála se ředitelka. „Zítra se sejdeme v Bezovce před vilou?“
„To bude nejlepší,“ přisvědčil Přemysl Kočí a rozloučil se.
Když Přemysl Kočí odešel, vstala ředitelka Petříková od stolu a pomalu došla k oknu. Pohled z kanceláře do vnitrobloku důvěrně znala a měla ho ráda. Vzrostlé stromy, na městské poměry překvapivě čistý trávník,
23 pískoviště a za ním ve vzdálenější části neúplně ohraničený prostor se zahradním krbem. I tady přímo v centru pořád ještě bydlí lidé. Jindřiška u toho krbu nikdy nebyla. Pokud se občas zdržela v kanceláři do doby, kdy se u krbu sešlo několik obyvatel okolních domů, bylo to proto, že měla tolik práce, že ji ani nenapadlo jít dolů do zahrady a sednout si s lidmi, které vlastně ani neznala, k večeři pod širým nebem uprostřed města. Armina Grolla znala. Snažila se vybavit, jestli se někdy potkali mimo tuhle galerii. Asi jenom na vernisáži v některé z plzeňských výstavních síní. Nikdy jí ani nenaznačil, že by chtěl galerii něco věnovat. O obrazech, které má doma, nikdy nemluvil. Jen skromně připustil, že se zajímá o moderní české autory. Přemýšlela. Řekla, že s sebou zítra na návštěvu Grollovy vily někoho z galerie vezme. Věděla koho. Otakar Resl byl jedním z jejích nejstarších zaměstnanců. Pracoval v galerii jako restaurátor. Před lety měl dokonce několik samostatných výstav, i teď maloval. Občas také něco prodal. Většina jeho současných spolupracovníků ani nevěděla, že vystudoval Akademii výtvarných umění a současně strojnickou fakultu zdejší technické univerzity. Ano, Otu s sebou vezme v každém případě. Podívala se na náramkové hodinky. Musí za ním zajít. Ota sice málokdy odchází s koncem pracovní doby, ale co kdyby. Otočila se od okna a zamířila ke dveřím.
V předpokoji sekretářky Radka Čejková seděla nad hromadou papírů.
„Jdu nahoru. Do dílen,“ prohodila Jindřiška, aniž se zastavila.
Radka jen přikývla. „Vrátíte se ještě?“
„Za chvíli. Jo, a zítra odpoledne tu nebudu.“
„Jdete ke Grollům?“
Jindřiška už byla v otevřených dveřích. Překvapeně se otočila.
„Došlo mi to,“ pokrčila rameny Radka. „Grolla tu přece znali všichni. A když se tu ukázal notář…“
Dílny a ostatní technické zázemí galerie je v zadním traktu hlavní budovy, částečně v přízemí, restaurátor má ale pracoviště až v nejvyšším patře. Tvořil ho poměrně velký prostor s částečně prosklenou severní stěnou. Do značné míry to vlastně byl malířský ateliér.
Když sem Jindřiška dorazila, byl Otakar Resl sám. Na stojanu měl upevněný obraz, který Jindřiška znala. Jedna z raných prací Karla Černého. Značně poničená olejomalba se do galerie dostala náhodou. Mladíkovi od stěhovací firmy bylo líto vyhodit kýčovitý rám, do kterého bůhvíkdo a bůhvíkdy poměrně cenné dílo nacpal. Poslední léta obraz postupně tlel na bohužel nepříliš pečlivě zastřešené půdě.
„Jak to jde?“
„Pomalu, takže správně,“ odpověděl Otakar. Dobrý restaurátor nepospíchá. Ani teď nespěchal s dotazem na to, proč ho jeho nadřízená navštívila.
„Oto, vy jste Armina Grolla znal, viďte.“
„Jo,“ přikývl a pokračoval v práci.
„Takže víte, že umřel.“
„Samozřejmě,“ Otakar odložil tenký jemný štětec a obrátil se k ředitelce. „O co běží?“
„Viděl jste obrazy, které měl doma?“
„Některé ano. Párkrát jsem u něj doma byl.“
„Odkázal galerii kolekci devíti obrazů.“
Na to Otakar Resl neřekl nic.
„Zítra se na to jdu podívat.“
„A chcete, abych šel s vámi.“
„Ano.“
„V kolik?“
„Jsem s paní Grollovou domluvena na půl třetí u nich doma. Zastavím se tu pro vás.“
„Dobře,“ přikývl restaurátor, „budu tady.“
„Děkuju vám, Otakare.“
„Není zač,“ odpověděl a znovu sáhl pro štětec.
Jindřiška ho ještě chvíli pozorovala a pak tiše odešla.
Když se ozval jeho mobilní telefon, byl Jaroslav Lenk doma. Přístroj zavibroval v postranní kapse Lenkových kalhot a tlumeně zavrčel. Jaroslav ho vytáhl, letmo pohlédl na displej a přiložil přístroj k uchu: „Ahoj Jindřiško,“ pozdravil
„Ahoj, co děláš zítra ve dvě odpoledne?“
„Pracuju,“ odpověděl bez zaváhání.
„Jo? A konkrétně budeš dělat co?“
„Já pracuju, i když nedělám nic.“
„Aha.“
„Já pracuju, i když spím,“ pokračoval Lenk. „Obraz musí napřed vzniknout v hlavě, než ho přesunu na plátno. K tomu jsou důležité mimo jiné sny.“
„Tak si dej zhruba tak na jednu budík, a až se z té práce probereš, přijď do Bezovky. Horákova 36.“
„Tam někde bydlí Armin Groll.“
„Přesně tam,“ potvrdila Jindřiška Petříková. „Bydlel,“ upřesnila.
„Já vím,“ přitakal Jaroslav Lenk už vážným hlasem. „Řekl mi o tom Honza Fišer.“
„Měl malou sbírku českých autorů. Je tam i jeden tvůj obraz.“
„Hm. Kdysi jsem mu prodal jeden akvarel. Chceš to koupit?“
„Ne. Groll sepsal závěť. Těch devět obrazů nám odkázal.“
„Nám? To jako tobě a mně?“ zasmál se Jaroslav.
„Nešaškuj. Odkázal to galerii.“
„Fajn, to je hezký. A co já s tím?“
„Jsou tam dva obrazy, u kterých není uvedený autor. Mám jen jejich popis ze závěti. Tedy popis techniky, název a rozměr. Chtěla bych, aby ses na to podíval. Už hodně pamatuješ.“
„Vezmi si s sebou Resla. Ten je ještě starší. Kromě toho Armina Grolla znal daleko líp než já.“
„Otakar jde taky. Tak co?“
„Ale jo,“ řekl do telefonu Lenk, „to víš, že přijdu.“
„Dík, Jaroslave. Tak zítra ve dvě třicet před Grollovic vilou.“
„Jasně. Horákova 36. Měj se.“ Jaroslav Lenk měl energickou ředitelku Galerie moderního umění rád. Jindřišku Petříkovou měli skoro všichni plzeňští výtvarníci rádi. Vystudovala stavební fakultu Českého vysokého učení technického v Praze, doktorát obhájila na Ecole d’Architectura Marne-la-Valle, takže při řešení problémů byla schopná používat náležitou perspektivu a uměla jednat s lidmi. Sama se výtvarně neprosazovala, dala na názor odborníků, a asi by bylo dost obtížné pokusit se ji podplatit. Navíc, jak si Jaroslav dobře uvědomoval, to byla velice hezká paní.
Z Borské ulice do Bezovky to není daleko. Klidná vilová čtvrť začíná už kousek za náměstím Českých bratří, a tak se tam Jaroslav Lenk vydal pěšky. V malém kruhovém parčíku, kterému se říká Hvězda, se zastavil a rozhlédl se. Sem jsem kdysi chodil na rande. To bylo v době, kdy vrcholem erotického prožitku byl polibek s jen lehce pootevřenými rty doprovázený nejistým šmátráním po zádech dívenky, která měla blůzičku pevně zapnutou až ke krku. Sakra, to už je dlouho. Jaroslav se usmál a zabočil doleva do Horákovy ulice.
Před domem číslo třicet šest zatím nebyl nikdo. Jaroslav pomalu došel k masivním kovovým vrátkům zasazeným mezi dvěma sloupky vyzděnými na bytelné kamenné podezdívce. Podobných sloupků bylo na každou stranu od vrátek několik a pole mezi nimi vyplňovaly dílce z kovových prutů stejných jako ty, z kterých byla vyrobena vrátka. Vlevo byla po několika metrech hradba přerušena vjezdem uzavřeným vraty. Opět stejně poctivá kovářská práce. Za hradbou byly vzrostlé keře a stromy, mezi nimi stál solidní prvorepublikový dům. Patrová
vilka s kamennou podezdívkou, dřevěnými okny a hřebenovou střechou pokrytou červenými pálenými taškami. Jaroslav zaváhal. Podíval se na mosazný štítek na zděném sloupku. Bylo na něm tlačítko zvonku a vyryté jméno. A. Groll. Pod tím vodorovná štěrbina poštovní schránky ukryté v sloupku. Na vrátkách zvenku koule, na kliku na druhé straně by se dalo dosáhnout. Znovu se podíval na zvonek. Jindřiška ale řekla, že se sejdeme před domem. Tak tedy před domem. Otočil se, poodešel o několik kroků směrem k Hvězdě. Pak zase zpátky před vilu.
Nečekal dlouho. Když míjel kovová vrátka potřetí, zaslechl za sebou tlumený zvuk motoru a zaskřípění brzd. Jindřiška Petříková přijela od Klatovské třídy.
Světle žlutý Vokswagen Polo zastavil téměř před vrátky do vily těsně u obrubníku. Ulice je úzká a parkovat se smí po obou stranách. Otakar Resl, tak musel z místa spolujezdce vystoupit na travnatý pás oddělující vozovku od chodníku. Několika krok došel k Jaroslavovi a podal mu ruku. „Dobrý den, také jste zvědavý, co jsou ty nesignované obrazy?“ zeptal se.
„Jsem,“ přikývl Jaroslav, „ale kdyby mě paní ředitelka nepozvala, tak bych tu dnes nebyl.“
„Ahoj Jaroslave,“ zavolala Jindřiška Petříková, sotva vystoupila z auta. Zabouchla dveře, dálkovým ovladačem auto zamkla a rychlými kroky došla k oběma mužům. „Jsem ráda, že sis udělal čas,“ řekla a podala Lenkovi ruku.
V tu chvíli zastavilo za žlutým polem elegantní tmavě šedé Audi A3. Vystoupil z něj doktor práv Přemysl Kočí.
„Výborně, jsme všichni,“ řekla Jindřiška. Počkala, až se k nim notář připojí, a stiskla tlačítko zvonku. II.
Chvíli se nedělo nic. Od vrátek vedl rovný chodník přímo k dřevěným domovním dveřím, ke kterým se muselo vystoupat po třech žulových schodech.
„Tady by člověk skoro čekal komorníka,“ prohodil Jaroslav a rozhlédl se po korunách stromů.
Pak se ozval bzučák a v zámku vrátek to trochu cvaklo. Stačilo mírně zatlačit a vrátka povolila. Téměř současně se otevřely i domovní dveře a objevila se v nich paní Ludmila Grollová. Měla na sobě široké modré kalhoty a světle béžové kimono přepásané látkovým páskem. Počkala, až všichni čtyři návštěvníci dojdou k ní.
„My se ještě neznáme, jmenuji se Jindřiška Petříková,“ představila se ředitelka galerie.
„Grollová, dobrý den,“ přikývla domácí paní, „Ano, včera jsme se domlouvaly prostřednictvím pana doktora,“ krátce pohlédla na Přemysla Kočího.
„Pan Resl pracuje u nás v galerii,“ představila Jindřiška restaurátora, „a pana Lenka jsem požádala, aby mě sem doprovodil, protože má přehled o západočeských autorech.“
„Pana Resla znám,“ řekla Ludmila Grollová. „A vás si taky pamatuju,“ dodala, když podávala Jaroslavovi ruku, „byl jste tady u nás.“
„Máte dobrou paměť,“ usmál se Jaroslav.
„Vzpomněla jsem si, když jsem vaše jméno četla na tom seznamu Arminových obrazů.“
„To už je pěkných pár let, co váš manžel ten můj obraz koupil.“
„Pojďte dál,“ řekla paní Grollová a vešla do domu.
Prošli předsíní do nepříliš velké haly. Proti nim trochu vlevo vedlo schodiště do patra, ještě více vlevo pak široké okno do zahrady. Vpravo dvoje dveře a velký rohový krb. Před ním stála dvě kožená křesla a malý dřevěný stolek, na kterém leželo několik časopisů. V jednom z křesel seděl opálený šedovlasý muž v tmavém obleku. Když do místnosti vstoupila paní Grollová s hosty, vstal a pozdravil příchozí lehkým úklonem hlavy.
„Pan Vild je Arminův kamarád,“ představila muže v tmavém paní Grollová. „Můj také,“ dodala.
„Nevěděl jsem, že dnes bude mít Ludmila hosty,“ pronesl omluvně tichým barytonem. „Nebudu rušit,“ dodal.
„Nám nevadíte, pane Vilde,“ usmála se Jindřiška Petříková na cizího muže. „Určitě se nezdržíme příliš dlouho.“
„Prosím tě, Jiří, zůstaň,“ obrátila se na Vilda paní Grollová.
Jaroslav zaregistroval, že paní Grollová při představování nezmínila, že je Jindřiška ředitelkou jedné z plzeňských galerií. Asi mu to stihla říct předem. Je možné, že Jiří přišel těsně před nimi, protože nevěděl,
co je na dnešní odpoledne plánované, také je možné, že tu vůbec není náhodou a že si ho paní Ludmila pozvala. Uvidíme.
„Nabídnu vám kávu,“ navrhla paní Grollová.
„Děkujeme, jste hodná, ale radši bych se rovnou podívala na ty obrazy,“ odmítla Jindřiška. „Přece jen jsme tu pracovně,“ dodala.
„Dobře, Arminova pracovna je v patře,“ přikývla hostitelka a zamířila k dřevěným schodům. Ostatní ji následovali.
Jaroslav Lenk dal přednost notáři Kočímu, a ještě jednou se rozhlédl po hale. Půjde ten chlápek s námi? Kamarád Vild už ale zase seděl v křesle a v rukou držel otevřený časopis.
Pracovna Armina Grolla byla velká rohová místnost se dvěma okny na sever a prosklenými dveřmi v západní stěně, které vedly na balkon. Zařízena byla tak, jak se dalo očekávat. Velký psací stůl s pohodlnou, kůží polstrovanou židlí s područkami, po obou stranách dveří na balkon vysoké prosklené knihovny. Obrazy visely na jižní stěně, ve které byly i dveře, kterými vstoupili, a na zdi vpravo od vchodu. Celkem jich bylo devět, všechny zarámované jen jednoduchými tmavými lištami.
Ředitelka Petříková měla v kabelce seznam, který dostala do notáře Kočího. Nemusela pro něj sahat,
znala ho zpaměti. Jména, názvy obrazů, použitá technika, rozměr… Zahnula doleva a zastavila se před prvním plátnem. Adolf Chromý, Pole se slunečnicemi, olej na plátně, 98 × 58 cm. Popošla zpátky ke vstupním dveřím k menšímu obrázku visícímu skoro přesně ve výši jejích očí. Karel Cikánek, Kaple na Roudné, olej na dřevě, 45 × 67 cm. O téhle malbě věděla už dřív, před několika lety byla zapůjčena na výstavu v Masných krámech. Cikánek byl romantik. Navíc malba na dřevě už byla ve dvacátém století používána poměrně vzácně. Posunula se o krok dál. Hedvika Paulusová… Další byl Čeněk Glaser, abstraktní malba temperou na sololitu, od ostatních obrazů byla vpravo oddělena zavěšenými kyvadlovými hodinami a vlevo až ke stropu sahajícím fíkusem ve velikém keramickém květináči. Jmenuje se to Bourání hradeb. Jaképak hradby chtěl tenhle věčný revolucionář srovnat se zemí?
Obrátila se k východní zdi. Jaroslav Lenk tam stál asi dva metry před obrazem, na který se už několik minut soustředěně díval. Z neurčitého tmavého pozadí jen zčásti vystupovala postava v zjednodušeně zachyceném obleku s černým motýlkem na límečku sněhobílé košile. Muž neurčitého věku, jeho přivřené oči se dívaly ven z obrazu a záplava červenooranžových vlasů kolem úzkého obličeje vyzařovala světlo. Hráč. Jeden z nepodepsaných obrazů.
„Má dobrou kartu,“ prohodil potichu Jaroslav. V pravém dolním rohu obrazu bylo vidět část desky stolu a na ní ve vějíři rozložené čtyři hrací karty. Z páté byla zachycena jen část bílého okraje.