TAJNÁ JESKYNĚ
Text copyright © Anh Do, 2020
Illustrations by Lachlan Creagh, 2020
© Grada Publishing, a. s., 2025
Translation © Martin Forman, 2025
ANH DO
TAJNÁ JESKYNĚ
ilustroval Lachlan Creagh
ŘEKA
Slyšela jsem, jak se za námi lesem prodírají vojáci, ale cestu nám přehradila řeka.
Psi čenichali, poštěkávali a kňučeli.
Dvounozí už jsou skoro tady, zaštěkal Čmuchal. Měli bychom se otočit a postavit se jim! zaňafal Mrňous.
Mají zbraně, zavrčela Jitřenka.
Mě nikdy nedostanou, kníkal Mrňous a poskakoval přitom kolem dokola, na to jsem moc malý a rychlý!
Musela jsem se rozhodnout. Podívala jsem se doleva a doprava podél okraje rokle, ale obě strany vypadaly stejně.
KKKJJJIII!
Orlička, vznášející se celou dobu nad našimi hlavami, se stočila doleva.
„Tudy!“ zavelela jsem a vyrazila za ní.
Běželi jsme po úzkém pruhu země mezi křovím a srázem. Modlila jsem se, aby se s námi neutrhl.
„Dávejte všichni pozor!“ zavolala jsem přes ra-
meno.
Když jsme se přiblížili k zatáčce, uslyšela jsem, jak se z lesa za námi vyřítili vojáci.
„Támhle!“ zaječela Fran hlasem plným zloby. „Nenechte je utéct!“
PRÁ SK! PRÁSK!
V okamžiku, kdy jsme zmizeli za ohybem cesty, zasvištěly za námi kulky. Před sebou jsem uviděla důvod, proč nás orlice vedla tímto směrem: Most!
Děkuju, Orličko.
Když jsme se dostali blíž, zpozorovala jsem, že provazový most není v příliš dobrém stavu. Dřevěná prkna byla zpuchřelá a rozpadala se.
„To nevypadá moc bezpečně,“ poznamenal Rupert. „Spíš vůbec.“
„Nemáme na vybranou!“ vyštěkla jsem.
Pořád jsem na něj byla naštvaná kvůli tomu, jak lhal o tom, že viděl mé rodiče v táboře pro dospělé. Na jeho pochyby jsem neměla čas.
Vkročila jsem na most a prkna pode mnou hlasitě zaskřípala.
„Tak pojďte!“
Jitřenka, můj věrný stín, vyrazila hned za
mnou. Následovali Brutus, Rupert a pak opatrně našlapující Čmuchal. Jak postupně každý z nás přidával svou váhu k váze ostatních, vrzání prken nebezpečně zesilovalo.
Zvedl se vítr a celá lávka se začala pohupovat sem a tam nad propastí. Obzvlášť těžké to bylo pro Mrňouse.
KKKJJJIII!
Orlička nad námi zamávala křídly a uchopila
čivavu do pařátů. Skvělá práce, ptáčku můj!
Blesk šel jako poslední, postupoval jen pomalu a kňučel strachy. Už předtím nebyl jeho zrak úplně nejlepší, ale když měl teď navíc jedno oko
poraněné, stal se pro něj přechod mostu skutečným utrpením. Křečovitě zarýval drápy do prken a sotva se sunul kupředu. Čmuchal, kráčející těsně před ním, ho jemným ňafáním povzbuzoval.
Jen tak dál, Blesku. Jsem tu s tebou.
Hezky jednu tlapku za druhou.
Konečně jsem přešla na druhý konec mostu a z něj jsem skočila na zem. I tady rostla
křoviska. Kolem mě vzápětí proběhla Jitřenka, potom Brutus a po něm následoval ztěžka oddechující Rupert.
Na opačném konci mostu se v zákrutě objevili vojáci.
„K zemi!“ zakřičela jsem.
Smečka zaplula do křoví a já jsem se přikrčila za kůlem, ke kterému byl most ukotvený. Vzduchem začaly létat kulky. Jedna z nich zasáhla lano a roztřepila ho. Celý most se otřásl.
„Zastavit palbu!“ zařvala Fran. „Když ten most zničíte, nikdy je nechytíme!“
„Honem!“ zavolala jsem. Čmuchal už se mezitím dostal do bezpečí a teď se s ňafáním ohlédl na svého psího kamaráda.
Už jsi skoro tady, Blesku!
Na zpuchřelá prkna vkročil první voják. Včetně Fran jich bylo celkem sedm a byli o hodně těžší než my. Když se na most nahrnuli všichni, začal se prudce otřásat.
Blesk málem ztratil rovnováhu, ale zakousl se čelistmi do lana, aby se na lávce udržel. Přidržela jsem se jednou rukou kůlu a druhou se k němu natáhla, ale on stisk nepovolil. Zahlédla jsem, jak se mu ve zdravém oku zuřivě zablesklo. V další chvíli začal lano přehryzávat.
Blesk se snažil shodit most dolů!
Byl to nebezpečný manévr a já jsem si nebyla úplně jistá tím, jestli bych mu to měla dovolit. Zároveň jsem si uvědomovala, že si tím odřízneme cestu zpátky k silnici s konvojem náklaďáků, ve kterých mohli být mí rodiče.
Jitřenka to rozhodla za mě. Přihnala se zpátky a začala přehryzávat i druhé lano.
„Děcka,“ zamumlala jsem, „jenom buďte připravení skočit, až uslyšíte…“
