Prolog
Sekeru mějte čistou jako sklo, sekeru vydrhnutou, u sebe prach a střely na šedesát nábojů a buďte připraveni vyrazit do minuty na povel.
major Robert Rogers, zakladatel jednotek amerických rangerů
Jezero George, provincie New York
Zima 1753
Nic necítil, ledové úlomky větrem zmítaného sněhu se mu zařezávaly do odhalené kůže, sotva svíral pušku. Zato jeho mysl byla v jednom ohni, hnala ho kupředu po zamrzlé hoře, jíž už půlku zdolal. Už nebyl velitelem jednotky rangerů rozesetých po údolí, ale chlapečkem snažícím se opět si zachránit krk. Zvláštní, co se vyjeví asi třicetiletému muži, když mu před očima probleskne uplynulý život. Třísknutí tátovy sekery. Úsměv s chybějícími zuby jeho malé sestřičky. Vychlazené cínové hrnky s moštem na selském stole.
Navzdory sněžné slepotě a vyraženému dechu pokračoval v cestě, zasahován dalšími obrazy jako šípy. Matčin zahradní koš vonící po bylinkách, především rozmarýnu a routě. Její profil osvětlený svíčkou, když jim četla na dobrou noc, její unavené, mezi slovy přivřené oči, to vše rozdrobené jako chlebová střídka po jeho vědomí.
Já sám přece vím, jak o vás přemýšlím… váš prospěch… ne neštěstí… chci vám dát budoucnost a naději.
A pak, jako by ta slova měla být popřena, se stala katastrofa. Za několik málo okamžiků pohltil kouř a žár vše, co znal, a nezanechal po sobě nic než černou šlépěj na ledové zemi.
Prý že indiáni v zimě neútočí. Prachsprostá lež.
Chytil se křehkého horského keře a volnou rukou se vytáhl nahoru. Sevřel pevněji svou zbraň a navzdory podkluzujícím holinám se drápal dál. Každá další uštvaná vteřina vyvolávala strach, že se mu z vysokohorského tlaku rozletí hruď.
Byl poslední, kdo mohl předat dál rodinné jméno. Blackburn. Vybrané skotské příjmení, které na téhle bílé hoře nemělo upadnout v zapomnění.
Chtěl jiný, lepší život. Ta paličatá dětská představa ho udeřila jako řezavý vichr. Jeho dech se proměnil v mrazivá oblaka a sníh před řídkým borovým porostem se rozestoupil.
Hora náhle odhalila tekoucí řeku… kvetoucí sad na jednom břehu… a nádherný dům na zelenajícím se kopci. Vize jasná jako obraz na stěně obývacího pokoje. Ta představa se poprvé zjevila nedlouho po tom neblahém dni, kdy přišel o dětství. Výplod fantazie? Vracel se k němu pouze tehdy, když balancoval na hraně života a smrti. Nyní se mu vybavil ve vší barevnosti a zřetelnosti, kterou nemohla zahladit ani sněhová bouře.
Ohlédl se, jeho zkušené oko zachytilo záblesk pohybu pod ním. Abenakové? Francouzské milice nebyly o mnoho dál, nastupující tma však hrála v jeho prospěch, postříbřila sníh a vytvořila mlhavou zeď, která nepřítele zatlačila zpátky.
Chtěl víc než jenom přežít. Zapřisáhl se, že pokud z nynějšího nebezpečí vyvázne, to jiné, pokojem prodchnuté místo se vydá hledat.
Všemohoucí Bože, pomoz mi.
Byla to země převelice krásná a zalidněná, s nádherným kostelem i světským bohatstvím. Zásoby všeho druhu se zde těšily nesmírné hojnosti.
pplk. John Winslow
Akádie
Prosinec 1754
Sylvie Galantová se zhluboka nadechla vůně borového dřeva.
Mrazivý odpolední vzduch, který proudil na vrcholu zasněženého útesu tyčícího se nad Baie Française, se jí zařízl do plic, avšak po tak dlouhé době strávené uvnitř jí také pročistil hlavu.
Zábly ji nohy obuté v holinách, zato hlava i ramena, zabalené v černé vlněné šále s červeným pruhem, jí zůstávaly v teple, ruce měla schované v palčácích. Sníh jí odjakživa připadal kouzelný. Pokládal se na zem jako bílé hedvábí prošívané stříbrnou nití a měl tu moc zavřít je doma na celé dny, ba i týdny.
Odhlédla od třpytivého, stříbřitě modrého zálivu k hřebenu korunovanému novou, hvězdicovitou pevností Lawrence, vředu uprostřed jinak nedotčené krajiny, a její blažený pocit ji opustil. Vyvěšená britská vlajka vzdorovitě odolávala cloumání surového větru, hradby a ochranné valy zastírala bílá mlha. Pevnost Beauséjour, francouzská základna, které Sylvie
sloužila, stála stejně tak odhodlaně na druhé straně míli širokého zamrzlého mokřadu. Za jejími zdmi se tyčil kostel – někteří ho nazývali katedrálou –, jehož nedokončená, zasněžená věžička vyvolávala klamný dojem rustikální velkoleposti. Ten důvěrně známý výjev v ní najednou vyvolal strach.
Co když ji, na obnaženém vrcholku útesu, na němž stála, někdo z anglické pevnosti pozoroval?
Po výšlapu hustým lesem se jí pod volně uvázanou šněrovačkou prudce rozbušilo srdce. Bylo to její soukromé místečko, kudy prošlo jen málo lidí, pozemek jejího otce. Odtrhla od obou pevností oči a vyhledala sedátko poskytnuté přírodou – dub, který v jejím dětství porazil blesk. Léta a počasí vyhladily jeho povrch a stalo se z něj pohodlné odpočívadlo.
Smetla z něj sníh a vlněné spodničky jí posloužily jako měkký polštářek. Toužila po tichu. Míru.
Avšak to její tlukoucí srdce…
Kolem vířily sněhové vločky, zdobily jí svršky na způsob úžasných výšivek a okolní les halily do třpytivé mlhy. I přesto si ho všimla. Za takového počasí by byl venku pouze Mikmak. Srdce jí radostně poskočilo a rychle se postavila, aby ji náhodou nepřehlédl a nevydal se cestou, kterou ze sadů Galantových přišla ona.
„ Bonjour, frère !“ zvolala hlasem oslabeným mrazivým vzduchem.
„ Ma chère sœur !“ opáčil a přidal do kroku. Vzal ji do své pevné, medvědí náruče, zdvihl ji do vzduchu a zatočil s ní kolem dokola.
„Jsi to opravdu ty, Bleu?“ Vrátil ji na zem a Sylvie se se smíchem propadla do vrstvícího se sněhu, mokrý lem sukně se táhl za ní. „Bála jsem se, že –“
„Nemáš se čeho bát.“ Usmál se od ucha k uchu a její neklid v mžiku zahnal pryč. „Od podzimu mě značně zaměstnává Společnost Hudsonova zálivu.“
Ale nejenom ona? Prohlížela si ho, svého milovaného nevlastního bratra, k němuž směřovala mnoho svých přání a modliteb. Jeho pozoruhodné oči – akadsky modré, jak říkal père – a černé vlasy byly jediné dva rysy, které měli společné.
„Mám takové podezření, že tě v divočině nedrží obchod, ale nějaké děvče.“
„Milenka?“ Bleu vybuchl smíchy, čímž tuto domněnku smetl ze stolu. „Obávám se, že při všech mých dobrodružstvích nemůže být o dvoření řeč.“
„Tolik bych si přála, aby ses oženil a usadil se blíž k domovu.“
„K domovu? Kdepak já mám domov?“ Zamrkal, dlouhé řasy měl lemované vločkami. „Nejenom na břehu Baie Française s naší rozrůstající se rodinou. Nezapomínej, že z poloviny patřím i k lidu své matky.“
Jak by na to mohla zapomenout, jeho smíšené indiánsko-francouzské kořeny byly zřejmé už od pohledu. V Bleuovi dál přežívala milovaná mikmakská žena jejich otce. A Bleu bez ustání putoval po rozlehlém francouzském pohraničí – jakožto tulák, traper, námořník, střelec, tlumočník, válečník. A jak si někteří špitali, dokonce špion a vůdce francouzského odboje.
Odvážila se doufat. „Strávíš s námi Noël.“
Přikývl a pohlédl na pevnosti na druhé straně zátoky, jeho melodický hlas byl v rozporu s jeho potemnělým pohledem.
„A že to bude pořádný svátek! Nesu s sebou věci, které se přes britskou blokádu jinak nedostanou. Látky, koření a podobně.“
„Opravdu?“ Tlumok, který měl přehozený přes záda, byl zoufale malý.
„Prozatím jsou v úkrytu,“ vysvětlil a ukázal do lesa.
„Mohu se zeptat, zda jsi pamatoval na své sestřičky?“
„Hm, těžko říct.“ Zamrkal na ni. „Pro mademoiselles Galantovy jen to nejlepší.“
„Byla to tedy vydařená obchodní sezona?“
„Obzvlášť v osadě York Factory.“ Roztěkaně se rozhlédl po okolí. „Proč jsi tu sama?“
„Vždycky sem chodím sama.“
„V takové neklidné době to není moudré.“ Káravě na ni pohlédl, což se nestávalo často. „Nikdy nevíš, co mají ti rostbífové za lubem.“
Nad tím přízviskem se musela pousmát. Vadilo těm arogantním anglickým vojákům, že jim říkají „rostbífové“? Pořád lepší než nadávka, kterou oni častují Francouze, a dokonce i Akaďany, její vlastní nestranný lid – les grenouilles, žáby.
„Nechci tu žádné žáby ani dobytek.“ Už jen ta představa jako by to posvátné místo poskvrnila. „Doufám, že se Angličané nedostanou dál než na most v Pont-à-Buot.“
„Pont-à-Buot, oui. Prý se tam v hostinci scházejí angličtí vojáci s těmi francouzskými.“
Přikývla. „To tvrdí Pascal. Má co do činění s tamním hostinským.“ Její prostřední bratr byl pevností Lawrence uchvácen, což jí dělalo starosti, nicméně tam pro něj byl lukrativní obchod. „Má plné ruce práce s prodáváním smrkového piva a moštu z našeho sadu.“
„Snad z tvého sadu. Máš ta nejlepší moštová jablka pod sluncem.“
„ Merci.“ V Akádii bylo sadovnictví ženskou záležitostí, muži měli naopak na starost dobytek, pole a péči o vodní hráze. „Schovala jsem ti celý sud jablek L’Épice a další plný Fameuse.“
„A já ti možná přinesl nějaká semínka.“ Úsměvem jí potvrdil, že dodržel slib. „Od té jediné odrůdy, která ti chyběla. Pomme Grise, že ano?“
„Oui.“ Radostí povytáhla obočí. „V tom případě ti ty tvoje dlouhé výpravy budou odpuštěny. S Marií-Madeleine jsme dokonce stačily připravit půdu. Jen co roztaje sníh…“
Ušklíbl se, čímž zpražil její nadšení. „Mikmakové předvídají tuhou zimu. Mýlí se jen málokdy. Bobři a ondatry si postavili mimořádně velká doupata a mají husté kožichy.“
Zachvěla se. „Pamatuješ si zimu z pětačtyřicátého? Jak byl tak tuhý mráz, že nám zmrzl mošt a père ho musel štípat sekerou?“
„To si pamatuji. Překazilo to ty moje toulky, jak jim říkáš.“
Podíval se k nebesům, sníh začal padat hustěji. „Zem neuvidíme možná až do května.“
Dalších pět měsíců. Čekala je dlouhá zima, plná nejistot.
Ale najednou jako by záleželo jenom na tom, že je tu Bleu a že je čekají Vánoce, nejveselejší svátek roku.
S úsměvem tak širokým, až ji z toho rozbolel zkřehlý obličej, ho vyzvala: „Pojď, mère uvařila výbornou polévku ke Slavnosti Všech svatých a père dodělal mošt, dosavad svůj nejlepší.
Nezmrzl, takže můžeš pít, co hrdlo ráčí.“
[Akaďané] se uchylují na malá území, přestože jsou jim přiděleny rozlehlé pozemky.
guvernér Joseph de Brouillan
Společně se vydali k jedinému domovu, který Sylvie kdy poznala, a vánice kolem nich mezitím nabírala na síle, sukně a pléd se jí zmítaly ve větru jako vlajky na pevnosti. S hlavami
skloněnými a ruku v ruce došli do nížiny na druhém konci lesa. Tam, dál od zálivu, uhnízděný mezi stromy seděl prostorný dům se sedlovou střechou s taškami a dvěma komíny, z nichž stoupal hustý dým.
Zevnitř, zpoza silných kamenných zdí se ozýval smích.
Sylvie s bratrem prošli kolem hospodářských budov a nakonec vystoupali po kamenných schodech před široké vstupní dveře.
Ty se s dopadem jejich chodidel na poslední schod otevřely a před nimi se zjevila Marie-Madeleine s legračním radostným výrazem.
„Bleu!“ vykřikla a vrhla se bratrovi kolem krku.
„Je tohle moje divoké jablíčko?“ Přehnaně se zakabonil, jako by o tom pochyboval, načež se dívka v záhybech jeho kožešinového kabátu rozhihňala.
Sylvie proklouzla kolem nich do středu domu provoněného restovaným zelím, cibulí a pečícím se chlebem. Prohnala se kolem ní mère, která měla namířeno přímo k Bleuovi, a Sylvie se odešla ohřát k velikému krbu z břidlice a neopracovaného kamene, u něhož si sundala provlhlou šálu a rukavice. U krbového kozlíku ležely vyskládány řádky dřeváků různých velikostí a za jedny z nich vyměnila své šněrovací holiny, pod nimiž měla ještě stále suché punčochy.
Zatímco u dveří se stálo ještě vítalo, Sylvie zamíchala obsahem v rendlíku a poté zkontrolovala troubu, kde našla už skoro dopečené pšeničné bochníky. Se soumrakem pohlcujícím poslední zbytky denního světla se měli brzy vrátit père a její bratři, s červenými tvářemi a prázdnými žaludky. Jen si to pomyslela, už venku slyšela jejich povědomé dupání.
Zanedlouho se všichni shromáždili u dlouhého stolu, který dominoval rozlehlé místnosti sloužící jako kuchyň, jídelna i obývací pokoj. Podél bíle omítnutých stěn stály truhlice všech tvarů a velikostí a na zdobných poličkách se vyjímaly krásné a zároveň užitné předměty. Forma na javorový cukr. Keramické dýmky. Mátově zelený hrnek a mísa. Marie-Madeleininy nejnovější kresby jejích panenek. Dokonce i Sylviiny postříbřené nůžky na vyšívání.
Letmo pohlédla na hromádku dokončených pánských košil vedle svého šicího stanoviště poblíž okna směřujícího na jih. Šila ráno, zato odpoledne měla čas pomáhat mère v domácnosti. Chladné počasí s sebou přineslo jistou úlevu. Uprostřed zimy byl kamenný sklep zpola plný a prosycený vůní zimujících jablek. Zatímco snili o jaře, zaměstnával je nespočet úkolů.
Jenže když se celá rodina opět sešla u stolu, jaro bylo to poslední, na co Sylvie myslela. Srdce měla plné, mysl prázdnou. Mluvilo se jen málo, během servírování a hodování bylo slyšet pouze spokojené cinkání příborů a uznalé mručení.
Po večeři sklidily mère s Marií-Madeleine ze stolu, Sylvie loupala jablka ke snídani a poslouchala pánské osazenstvo. Když byl doma Bleu, obvyklé tiché potahování z dýmky vystřídaly živější rozhovory a sdílení dlouho očekávaných novinek z odlehlejších míst.
„Co se týče venkovního světa, francouzští obchodníci dostali povolení přemístit se do vnitrozemí a obchodovat s kožešinami v Zemi prince Ruprechta,“ oznámil jim Bleu mezi šluky. „O válce se tam moc nemluví. Od rána do večera se řeší jenom obchod.“
„Kéž bych to samé mohl říct i o našem kraji.“ Père se zaklonil, ze své dýmky zběsile popotahoval. „S těmi novými britskými pevnostmi – a anglickými vojáky –, kteří se snaží získat navrch a vloudit se k nám, nic jiného než válka, válka, válka skoro neslyšíme.“
„Nicméně Francouzi za sebou mají sérii vítězství, ne?“ Lucien se opřel v křesle a tvářil se spokojeně. „A nedávno postavili pevnosti Duquesne, Machault, Presque Isle a Le Boeuf.“
„Žasnu, že je dokážeš vyjmenovat, ale…“ Pascal se zamračil. Malým ostrým nožíkem něco vyřezával, k nohám mu klesaly aromatické hobliny. „Podle našich informací padly do rukou nepřítele. Do Akádie zprávy cestují pomalu.“
„Pravda.“ Bleu se zvedl na nohy a šel prohledat svou brašnu. Nad ní na háčku u dveří visel jeho šedý vlněný kabátec justaucorps a spolu s ním i bobří čepice. Sylvie pozorovala, jak její bratr rozpojuje kožené řemeny, a rostla v ní nedočkavost. Slíbené dary, prozatím schované, budou moci vyprostit zítra, pokud sníh nebude příliš hluboký. „Přivážím nejnovější
zprávy z nepřátelského doupěte, Halifaxu. Střetli jsme se tam s Israelem Putnamem a jeho domobranou. Byli jsme tak laskaví, že jsme jim místo skalpů vzali jenom noviny.“
„Putnam mě netrápí.“ Père se díval na Bleua, s pohledem pronikavým, fajfka mu zůstala viset ve vzduchu. „Co William Blackburn a jeho rangeři?“
Náhlé ticho v místnosti nevěstilo nic dobrého.
„Blackburn prý nějakou dobu zahálel v pevnosti Saint-Frédéric, za vánice vyhledal útočiště u Francouzů.“ Bleu rozmístil výtisky Halifax Gazette na krbové kameny. „Potom co ho propustili v rámci výměny vězňů, dostal za úkol rozšířit svou jednotku a chránit s ní britské zájmy v Novém Skotsku.“
„To jsou vskutku znepokojivé zprávy.“ Père uchopil anglické noviny s vytučněným titulkem upozorňujícím na blížící se válku s Francií. „Takže je znovu na svobodě někde v pohraničí?“
„Kdo ví?“ Bleu pokrčil rameny. „Je nepředvídatelný. Ani jeho nadřízení nevědí, co většinu času dělá. Je neustále na lovu, útočí, když to nejmíň čekáte, a odmítá nosit britskou uniformu.“
„Předpokládám, že se vrátil do Nové Anglie, aby po té bitvě na sněžnicích naverboval nové muže,“ utrousil père.
Sylvie vzhlédla od svého loupání. „Jaký hlupák by vedl válku na sněžnicích?“
„Nikomu jinému než Blackburnovi by se to nepodařilo,“ připustil Bleu s jízlivým úsměvem a znovu se posadil. „Nejspíš ho při průzkumu u jezera George zahnali do kouta a přepadli ze zálohy.“
„Zapíše se to do dějin,“ zamumlal Pascal. „V hostinci v Pont-à-Buot se o ničem jiném nemluví.“
Sylviini bratři přikývli a rozhostilo se další ticho. Jediný, kdo nepřikývl, byl Bleu. Jeho zaťatá čelist naznačovala, že nebyl pouhý přihlížející.
Père pokračoval tichým hlasem. „Podle toho, co jsem slyšel, Blackburn vedl na sněžnicích nějakých tři sta rangerů –“
„Ani ne dvě stě,“ opravil ho svižně Bleu, „a velitel pevnosti Carillon vyslal francouzské a indiánské jednotky čítající dohromady víc než sedm set mužů.“
„Hm.“ Père si ho zkoumavě prohlédl, začínal chápat. „Jestli jsi u toho byl, vylič nám to ty.“
Bleu váhal, pohled upřený do ohně, z něhož vyskočila jiskra, přelétla krbový kozlík a vypálila do novin drobnou dírku. „Francouzi byli v převaze a Blackburn jim nakráčel do pasti, ale rangeři bojovali udatně až do soumraku. Zvlhla jim většina střelného prachu a muškety nestřílely. Mrtvých však bylo hodně na obou stranách a on přišel o většinu mužstva. Jeden irokézský válečník se chvástal, že ho zabil, jenže pak jsme se dozvěděli, že utekl.“
Sylvie, zabraná do příběhu, se předklonila. „Utekl?“
Bleu přikývl. „Zraněný Blackburn vyšplhal ve tmě po západním svahu nejbližší hory. Znal ji dobře, o tom není pochyb, ale většina by tam zahynula. Francouzské milice i Abenakové ho sledovali tak daleko, jak to jen šlo. Nakonec jsem Blackburnův semišový kabát s jeho pověřením v kapse našel já.“
Lucien triumfálně vydechl oblak dýmu. „Nesporná porážka.“
„Porážka?“ Bleu se zlomyslně zasmál. „Sklouznout se po téměř svislé hoře tři sta metrů do zamrzlého jezera George bez kabátu, který by zmírnil dopad, bych tedy porážkou nenazval.“
Sylvie nedokázala mlčet. „A přežil?“
„Nejenomže přežil, on si potom nazul sněžnice obráceně, aby to vypadalo, že se vydal opačným směrem, což jeho pronásledovatele patřičně zmátlo.“
Père zavrtěl hlavou. „ Mon Dieu, spas nás od zlého.“
„A co se stalo s jeho kabátem?“ zeptala se Sylvie, čemuž se všichni zasmáli. Na oblečení jí vždy záleželo, v tomto případě i na oděvu nepřítele.
Bleu pokrčil rameny. „Naposledy ho měl u sebe otec
Le Loutre jako válečnou kořist.“
Lucien si se svraštělým obočím četl jedny z přinesených novin. „Tady se píše, že je na Blackburnovu hlavu vypsaná odměna, nejvyšší odměna, s jakou francouzské úřady kdy přišly.“
Sylvie se navzdory teplu v místnosti zachvěla. O těchto rangerech a jejich vůdci slýchávala příliš často. William Blackburn se podobal Bleuovi, byl nebojácný a budil strach, nepodmanila si ho dokonce ani divočina.
„A co ty, Pascale?“ Bleuovy oči se přísně zaleskly. „Je pravda, že na tebe velitel Beauséjouru naléhá, aby ses přidal k milicím?“
„Tak tak. Ale jak bych mohl, když se jako Akaďané prohlašujeme za neutrální?“
„Jsem si jistý, že Angličané padnou dřív než Francouzi,“ poznamenal père. „A pak nebude nutné, aby si Pascal vybíral stranu ani aby tu po sobě nechával rozdělanou práci.“
Obrátil se k němu Lucien. „Ale co když propukne válka, jak mnozí předvídají?“
Sylvie chtěla Marii-Madeleine zacpat uši. Mère po mužích střelila varovným pohledem a nejmladší dceru rozptýlila otázkou. „Tak, a budeme podávat melasový chléb, nebo jablka?“
„Melasový chléb,“ odpověděla Marie-Madeleine, olízla si rty a donesla vytoužený džbán.
Pánský hovor pokračoval dál, nakonec se však Bleu postavil a vydal ke svému vyboulenému tlumoku. „Byl jsem možná pryč, nicméně mi neuniklo, o co máte nouzi,“ poznamenal.
Nejprve podal mère několik balíčků.
Převzala je a vděčně vyvalila oči. „Sušené houby a artyčoky?
Z Francie?“
S jeho přikývnutím Sylviina nedočkavost narostla. Marie-Madeleine nechala melasový chléb chlebem a vyměnila ho za štědrou nadílku modrých hedvábných stužek.
„V barvě tvých očí,“ podotkl Bleu.
„I tvých,“ opáčila a zasmála se. „Takže je budeš nosit taky?“
Něco zabrblal a vytáhl větší, tlustší balíček a svou pozornost stočil k Sylvii. „Než si tím šitím pro důstojníky z Beauséjouru úplně sedřeš prsty, aspoň tě u toho nenechám ve starých hadrech.“
Najednou si byla svého prostého oblečení velmi vědoma, dar od něj tedy převzala a uvažovala, co se pod obalem z tulení kůže může skrývat. Zatímco balíček otvírala, upíraly se na ni zraky ostatních. Její matka a sestra sborově zalapaly po dechu.
„Lyonské hedvábí,“ pronesl Bleu tak hrdě, jako by ho sám vyrobil.
„Ale –“ zajíkla se Sylvie a očima i rukama hladila tu okázalou, světle žlutou tkaninu s veselým ovocným a květovaným vzorem. „V tak kvalitní látce nechodí ani ženy důstojníků!“
„Princezna Sylvie,“ poznamenal père a zamrkal. „Vždycky jsem si myslel, že je ti souzeno něco lepšího.“
Sylvie se nad tou dobře známou, třebaže nepatřičnou přezdívkou začervenala. Vděčně pohlédla na Bleua.
„Třeba na tvé svatební šaty,“ řekl. „Na něco, co zdědí tvá dcera, vnučka…“
„Oui, oui,“ pronesl Pascal škádlivě a Lucien se vydal přiložit do ohně. „To by asi zajímalo pana doktora z Beauséjouru.“
Sešlost se rozhihňala a Sylvie zrudla. „Ale kuš. Já a paní doktorová? Vždyť se bojím krve.“
„Vidíte?“ Père znovu zamrkal. „Je to princezna.“
„Když už je řeč o doktoru Boudreauovi…“ navázal Lucien a znovu se posadil. „Kdy dostaneš ty pracovní brýle, které ti doporučil?“
Sylvie skládala hedvábí a neodpovídala, přemýšlela, zda pro šaty zvolit francouzský střih, ale v koutku mysli ji nepřestávaly dráždit myšlenky na doktora Boudreaua.
„Až se umoudří počasí, Sylvie poveze do pevnosti nějaké oblečení,“ poznamenala mère věcně. „Může toho tedy využít a s panem doktorem se setkat.“
Bleu dál vykládal předměty ze své brašny. „Pokud to půjde, zítra tě tam doprovodím.“
Sylvie jenom přikývla a Marie-Madeleine začala servírovat melasový chléb. Do tmavých vlasů si uvázala modrou stužku, za niž ji Bleu uličnicky zatahal, a dál pokračoval v obdarovávání. Père se nahlas těšil z nového loveckého nože, Lucien a Pascal se radovali z nových pazourků a hlavic sekyry. Mère nadchl příslib ne jedné, ale dvou přikrývek s indigovými proužky od Společnosti Hudsonova zálivu, doposud schovaných v lese.
Sylvie se podívala na hedvábí, které se v záři ohně zlatě blyštilo, s výšivkou hodnou mistra krejčího. Čekala je dlouhá zima, byl tedy ideální čas ušít nové šaty.